Předsedající předseda SL R. Battěk:
Já jsem v duchu očekával váš
vstřícný přístup. Děkuji.
Bylo by velmi krásné, kdyby řada dalších
vás následovala. Nyní je na řadě
pan poslanec Karol Gémesi. Dalším přihlášeným
je poslanec Karel Adámek. Kolega Suchánek je zde,
takže mu dám při nejbližší
příležitosti slovo.
Poslanec SN K. Gémesi: Vážený pán
predsedajúci, vážené Federálne
zhromaždenie, náš návrat tam, kde sme
v tomto storočí, už sme nejakú dobu
pobudli, bol uľahčený všeobecnými
sympatiami celého vyspelého sveta. Výnimočná
to príležitosť pre dobre fungujúce Ministerstvo
zahraničných vecí a schopného ministra.
Dovoľujem si konštatovať, že naše ministerstvo
túto šancu využilo dobre. Samozrejme sa im môže
vyčítať všeličo - ako sme toho
boli svedkami aj tu - ale nie je možné poprieť
to, čo za dva roky dokázali.
V správe sa síce menujú aj ďalší
zaslúžilí, medzi inými aj my, poslanci,
treba si však priznať to, že vo väčšine
prípadov sme hrali len rolu štatistov. Úloha
poslancov pri odchode sovietskych vojsk z nášho územia
je asi tou výnimkou, ktorá potvrdzuje pravidlo.
Motorom tohto diania bolo nepochybne federálne ministerstvo
zahraničných vecí navzdory značnému
úbytku ľudí a pomerne vysokému percentu
nových pracovníkov. Súčinnosť
s príslušnými republikovými orgánmi
sa určite hodne a konštruktívne rozvíjajú
tak, ako tvrdí správa. Sú však skúsenosti,
ktoré naznačujú opak. Dobrým príkladom
je posledná konferencia KBSE v Moskve o ľudskej dimenzii,
kde sa veru nie vždy dalo hovoriť o jednotnom vystupovaní
a spoločnej koncepcii česko-slovenskej delegácie.
Je treba však priznať, že aj to, že na tom
máme zásluhu aj my, resp. nami schválené
rozdelenie kompetencií.
A keď sme zasa pri Federálnom zhromaždení,
je treba povedať, že podľa môjho názoru
náš podiel na tvorbe medzinárodnej politiky
nášho štátu je slabý. Je to možno
aj naša chyba, veď len teraz vlastne hľadáme
pravidlá hry a hľadáme svoje miesto v tejto
oblasti po polstoročnom zimnom spánku. Nejaký
podiel však na tom má aj Federálne ministerstvo
zahraničných vecí, ktoré nám
občas, možno zo zotrvačnosti, vedome alebo
nevedome, prenechávalo len rolu štatistov, a to napríklad
aj v začiatkoch pentagonály. V záujme objektivity
je však potrebné uviesť aj iný pozitívny
príklad z KBSE, kde sa síce z našej iniciatívy,
ale za účinnej spolupráce Federálneho
ministerstva zahraničných vecí podarilo zapojiť
aj zástupcov všetkých troch zákonodarných
zborov do aktívnej činnosti vrátane prípravy
a tvorby česko-slovenských stanovísk prezentovaných
na takých medzinárodných fórach, kde
boli poslanci, teda parlamentná dimenzia, ešte vzácnosťou.
Úzku spoluprácu a vzájomné rešpektovanie
nepovažujem za životne dôležité len
preto, aby sme na medzinárodných fórach nezastávali
diametrálne odlišné stanoviská. Je tu
aj iný dôvod. Dianie vo svete naznačuje, že
sa množí počet oblastí, kde výlučné
postavenie vládnych orgánov sa oslabuje a pripúšťajú
sa, síce zatiaľ dosť ťažkopádne
nielen zákonodarné orgány, ale aj nevládne
organizácie. A to ešte nie sme pri konci. Najnovšie
pri ochrane životného prostredia a ľudských
práv v celoeurópskom, resp. v celosvetovom meradle
sa zavádza pojem "quadrilogue", čo znamená,
že k uvedeným trom, sa teda k vládnym, parlamentným
a nevládnym organizáciám pripájajú
ako štvrtí, predstavitelia lokálnych a regionálnych
samospráv. Myslím si, že by bolo dobré,
keby sme si to včas uvedomili a nečakali na to,
až nás niekto začne postrkovať.
Veľkým úspechom je určite asociačná
dohoda s Európskymi spoločenstvami a naše členstvo
v Rade Európy. Je treba však potvrdiť aj to,
že by bol najvyšší čas, aby sme Európsku
dohodu o ochrane ľudských práv a slobôd
ratifikovali v tomto ctenom zhromaždení a nečakali
na to, aby nás musel niekto napomínať. A samozrejme
vzniká aj ďalšia otázka, čo s tým
úctyhodným množstvom ďalších
dohôd zo zmluvného systému Rady Európy?
Veľká časť predloženej správy
pána ministra je venovaná našim bilaterálnym
vzťahom, v ktorých hrá určite najdôležitejšiu
úlohu Spolková republika Nemecko. Vzniká
však otázka, či nie sú opodstatnené
obavy z príliš veľkej závislosti na jednom
preferovanom partnerovi a či nepodceňujeme dôležitosť
ďalších partnerov ako zdravej protiváhy.
Je to síce už viac otázka ekonomických
aspektov, ktoré súvisia so zahraničnými
vecami a správa jej aj venuje samostatnú kapitolu,
ale patrí zatiaľ do kompetencie samostatného
rezortu. Bolo by určite zaujímavé vypočuť
si niečo aj o kvalite súčinnosti rezortov
Federálneho ministerstva zahraničných vecí
a Federálneho ministerstva zahraničného obchodu,
ako i o perspektívach tejto spolupráce.
Na záver, rátajúc klady aj zápory,
dovoľujem si podporiť prijatie správy a návrhu
na uznesenie. Ďakujem.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji panu poslanci Gémesimu. Poprosím nyní
pana poslance Adámka, aby se ujal slova, připraví
se poslanec Suchánek.
Poslanec SL J. Adámek: Vážený pane předsedající,
vážené Federální shromáždění.
Podíváme-li se blíže na zprávu
o československé zahraniční politice,
zjistíme, že největší pozornost
je věnována vztahům se Spolkovou republikou
Německo, Sovětským svazem a Spojenými
státy americkými. Zejména vztahy se Spolkovou
republikou Německo mají dominantní postavení,
tak dominantní, že nelze vyloučit do budoucna,
že budou ovlivňovat, a to velmi výrazně
politickou a hospodářskou orientaci našeho
státu, pakliže ji neovlivňují výrazně
už teď. Viz více než problematická
československo-německá smlouva. Domnívám
se, že pro větší vyváženost
by se měla ČSFR zaměřit na zintenzívnění
styků s dalšími vyspělými evropskými
státy. Je možné, že tomu tak je, ale pak
by se to mělo projevit i ve zprávě v konkrétnější
podobě a ne pouze ve formě všeobecného
konstatování.
Ve zprávě je dále konstatováno, že
pokud jde o přímou hospodářskou a
finanční pomoc zůstává Spolková
republika Německo zdrženlivá. Jestliže
zůstává zdrženlivá Spolková
republika Německo, tím více jsou patrně
zdrženlivé ostatní vyspělé státy,
což ovšem může ohrozit transformaci naší
republiky závislé na finanční pomoci
ze zahraničí.
Zvláštní kapitolou jsou vztahy s Rakouskem.
Rakousko je druhá kapitalistická země, s
níž sousedíme a z našich sousedů
by měla být po SRN coby partneru, ve vzájemných
stycích nejvýznamnější. Domnívám
se, že stykům s Rakouskem mohla být věnována
větší a hlavně konkrétnější
pozornost. Rakousko sousedí s Čechy, Moravou a Slovenskem
a nabízí se zde tedy kromě vztahů
v celostátním měřítku i možnost
forem spolupráce pohraničních oblastí
jižních Čech s Horním Rakouskem, Moravy
a Slovenska s Dolním Rakouskem s bezprostředním
napojením na Vídeň. Byla by to spolupráce
na úrovni dnes velmi propagovaných euroregionů.
Jedna kapitola zprávy má název "Lidská
dimenze zahraniční politiky". Tuto dimenzi
jsme mohli velmi konkrétně prokázat přijetím
rezolucí předložených ve Federálním
shromáždění na podporu ukončení
bojů v Jugoslávii, které stály tisíce
životů. Bohužel jsme tak neučinili. Takže
situace je taková, že dodnes svádí nerovnocenný
boj chorvatská domobrana s pravidelnou armádou.
Řada států se chystá, že uzná
Chorvatsko a Slovinsko za samostatné státy.
Věřím, že při uznávání
nebudeme mezi posledními. Neustálým zdrojem
napětí byl Blízký východ. Jednání
o vyřešení palestinské otázky
vstoupilo do dalšího pokročilejšího
stadia. V jisté fázi dřívějšího
vývoje se zdálo, že ČSFR vstoupí
do jednání jako vítaný prostředník
a získá tím na mezinárodní
vážnosti, ale podaná zpráva ničemu
takovému nenasvědčuje, spíše
se ukazuje, že jsme se stáhli do pozadí.
Na závěr bych si dovolil vznést dotaz, který
je sice velmi čerstvý, ale přesto si myslím,
že je tak závažný, že by k němu
pan ministr, když ne hned, tak později, měl
zaujmout stanovisko. V Lidové demokracii ze 4. prosince
je v článku Zatím nemáme šanci
citována část přednášky
kancléře Kohla na Vysoké obchodní
škole v Paříži, v níž prohlásil,
že Evropské společenství nemůže
v současné, ani v dohledné budoucnosti, mezi
sebe přijmout ostatní země kontinentu, protože
by to narušilo jejich finanční a institucionální
strukturu a mohly by se stát pouhou "zónou
svobodného obchodu". Vyslovil také názor,
že členy ES by se do poloviny devadesátých
let mohly stát snad jen Rakousko a Švédsko,
případně ještě nějaký
další stát ESVO, nejspíše Finsko.
Kohl tak reagoval na obavy Francie, že Německo hodlá
usilovat o urychlené rozšíření
ES o země Východní Evropy především
Polsko, ČSFR a Maďarsko.
Naopak nepřímo kritizoval Velkou Británii,
když řekl, že někteří v
Evropě si možná podobný postup při
sjednocování kontinentu tajně přejí,
Německo a Francie však nikoliv. Tolik citát.
Pokud by se toto prohlášení realizovalo, tak
by se Československo dostalo do Evropského společenství
ne v 90. letech, ale až někdy po roce 2000, se všemi
z toho vyplývajícími hospodářskými
důsledky.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Nyní bude hovořit poslanec Suchánek.
Poslanec SL J. Suchánek: Vážený pane
předsedající, dámy a pánové,
není pochyb o tom, že rok 1991 byl pro československou
zahraniční politiku opravdu výjimečný.
Na rozdíl od jiných oblastí a zejména
v kontrastu s naší tristní vnitropolitickou
situací jsme dosáhli v zahraničně
politické oblasti řady úspěchů,
z nichž některé jsou tak významné,
že je na místě si je znovu uvést.
Byly zrušeny dva hlavní pilíře východoevropské
velmocenské politiky - Varšavský pakt a Rada
vzájemné hospodářské pomoci.
Z území ČSFR byla stažena okupační
vojska. ČSFR se začlenila do Rady Evropy a učinila
rozhodující krok, aby se stala přidruženým
členem Evropských společenství. Byli
jsme přijati za přidruženého člena
Severoatlantického shromáždění.
V předložené zprávě se správně
konstatuje, že tyto úspěchy nejsou pouze dílem
federálního ministerstva zahraničních
věcí, ale též souhrnem činností
všech našich reprezentantů při styku se
zahraničím, tedy toho, čemu se říká
lidová diplomacie. Právě proto, že československá
zahraniční politika a jmenovitě FMZV se mají
v tomto roce čím chlubit, je velmi překvapující,
jak cudně se ve zprávě zachází
s nedostatky a neúspěchy, které se zákonitě
dostavily rovněž a jejichž potlačení
způsobuje, že zpráva působí poněkud
jednostranně a nevyváženě.
Dovolte mi nyní na některé tyto nedostatky
poukázat. Na straně 8 a 9 je rozebírán
náš vztah k NATO a ZEU. Zatímco k naší
politice ve vztahu k Západoevropské unii nelze mít
závažnější výhrady, náš
přístup k NATO je poněkud problematičtější.
Zejména zarážející jsou formulace
na straně 9. Cituji z původní zprávy
(tisk 973): "K otázce přidružení
ČSFR k NATO jako jedné z forem členství
v Alianci je nutno říci toto: Žádost
v tomto smyslu jsme nepředkládali a předkládat
nehodláme. Důvody k tomu jsou zcela zřejmé,
a není třeba je znovu podrobně rozebírat.
"
V novelizované zprávě, tj. modrý tisk
ze 13.11.1991, si už zřejmě autoři uvědomili
neudržitelnost takovéhoto tvrzení a výrok
pozměnili.
Pokračuji v citaci: "Přidružení
jako jedna z forem členství není tedy na
programu dne. To vše nevylučuje, že v případě
akutního vojenského ohrožení bychom
se k členským zemím NATO obrátili
se žádostí o pomoc. Máme všechny
důvody se domnívat, že by naše žádost
nezůstala nevyslyšena."
Rozeberme si tyto výroky ve zpětném pořadí.
Přes velmi optimistickou poslední větu československá
historie v posledních 53 letech jednoznačně
dokazuje, jak se železnou pravidelností dopadají
naše žádosti o pomoc a nemůžeme si
v tomto směru dělat nejmenší iluze ani
do budoucna. Je pravda, že nám žádné
akutní nebezpečí nehrozí. Nikdo však
nemůže vyloučit možnost dalšího
puče v Moskvě a i když ani pak bychom nebyli
zřejmě okamžitě ohroženi díky
vysoké pravděpodobnosti vzniku občanské
války na území bývalého SSSR
- katastrofický scénář použití
jaderných zbraní raději ponechávám
stranou - naše dlouhodobější perspektiva
by byla velmi nejistá. I malé dítě
musí cítit rozdíl mezi voláním
o pomoc osamělé země mezi dvěma mohutnými
vojenskými silami a výhodami, které by skýtalo
přidružené členství k Severoatlantické
alianci či alespoň úkryt pod jejím
ochranným deštníkem. Je pravda, že NATO
prozatím institut přidruženého členství
nezná a zatím nediskutovalo ani o ochranném
deštníku. Maximum v tomto smyslu poskytlo prohlášení
ministrů zahraničních věcí
zemí NATO z Kodaně v červnu t.r., které
však bylo ještě příliš poplatné
snaze nepodráždit "velkého medvěda",
což v podstatě potvrdil i generál Galvin při
své návštěvě ve Federálním
shromáždění. Od té doby se však
situace podstatně změnila a na místě
je otázka: "Proč československá
diplomacie nedá najevo svůj jednoznačný
zájem v tom smyslu, jako to učinil maďarský
ministr zahraničních věcí na zasedání
Severoatlantického shromáždění,
tedy parlamentu NATO, v Madridu 21. října t.r.?"
Bojíme se snad stále varovně zdviženého
prstu Moskvy? Vždyť i sám náčelník
sovětského generálního štábu
Lobov prohlásil, že naše země jsou plně
suverénní stát a svobodně se v těchto
záležitostech rozhodují.
Rozhodněme se tedy konečně, že chceme
mít poprvé od vzniku našeho státu jednoznačné
bezpečnostní záruky a dejme podnět
pro zahrnutí tohoto bodu do agendy NATO. Argumentace, že
naše eventuální přidružené
členství v NATO není na programu dne, mi
nápadně připomíná tatáž
slova Egona Krenze o sjednocení Německa.
Z kapitoly "Bilaterální vztahy ČSFR",
strana 12, resp. 11 nové zprávy, bych se chtěl
zmínit o smlouvě se Sovětským svazem.
Je až zarážející, jak nenápadně
její vypracování i parafování
probíhalo. Zatímco o průběhu jednání
se SRN byly zahraniční výbory pravidelně
informovány a text smlouvy dostaly dokonce ještě
před jejím parafováním (čehož
bohužel někteří méně ukáznění
poslanci okamžitě politicky zneužili), jednání
se Sovětským svazem bylo podstatně skrytější
a text smlouvy nemají zahraniční výbory,
a tím méně parlament, k dispozici dokonce
ještě ani dnes. Naštěstí toto -
jak věřím - neúmyslné opomenutí
velmi rychle ztrácí na aktuálnosti a vše
nasvědčuje tomu, že místo této
smlouvy bude zapotřebí vypracovat několik
nových bilaterálních smluv.
Velký dluh máme v oblasti zahraniční
politiky vůči rozvojovým zemím a původní
zpráva to svým způsobem potvrdila. Do mnohých
z nich investoval komunistický režim značné
objemy financí, mnohým jsme pomáhali například
v oblasti techniky, školství, zdravotnictví
a kultury a slovo "Československo" tam má
stále vynikající zvuk. Vzhledem k tomu, že
tyto země jsou často surovinově velmi bohaté,
jindy produkují takové komodity, které jsou
velmi žádané pro náš zpracovatelský
průmysl, je velkou chybou nerozvíjet s nimi další
vztahy na vzájemně výhodné komerční
bázi. Svým nezájmem u nich postupně
ztrácíme své pozice ve prospěch západního
kapitálu, přestože jim mnohé služby,
například geologický průzkum nebo
těžbu surovin, můžeme nabídnout
levněji a ve srovnatelné kvalitě. V neposlední
řadě tím přispějeme k řešení
našeho vnitřního problému nezaměstnanosti
a umožníme našim pracovníkům vycestování
a výdělky ve tvrdé měně.
Naše vztahy k vyspělým zámořským
zemím (USA a Kanadě) jsou sice na dobré úrovni,
mohly by však být ještě lepší.
V důsledku volebního a zvláště
pak restitučního zákona v té podobě,
v níž byl přijat, vzniklo mezi našimi
krajany v těchto zemích a jejich starou vlastí
značné napětí. Musíme uvážit,
že mnozí z nich jsou významnými podnikateli
či vlivnými politickými osobnostmi, takže
například v USA došlo dokonce ke vzniku protičeskoslovenské
lobby v Kongresu. Primární vinu na tom má
samozřejmě vláda a parlament, který
naše krajany prakticky vyloučil z restituce, mnoho
však mohly zachránit naše ambasády v těchto
zemích, kdyby vyvinuly intenzívní vysvětlovací
kampaň a hlavně - kdyby byly obsazeny bezproblémovými
lidmi, budícími důvěru všech
krajanů. Protože však minulost těchto
našich velvyslanců je všeobecně známa,
mnoho našich exulantů jim nedůvěřuje
a logickým důsledkem pak je, že se dívají
s velkým podezřením i na dění
v naší vlasti.
Tím jsme se dostali k největší slabině
naší zahraniční diplomacie, kterou je
personální politika. Kdo si trochu všímal
změn na federálním ministerstvu zahraničních
věcí a konec konců i na zahraničním
odboru našeho parlamentu, nemohl nevidět, jakou práci
si dala StB právě v oblasti zahraniční
politiky. Je pochopitelné, že není možné
najednou vyměnit celý diplomatický sbor.
Méně pochopitelné však je, že jeden
agent StB je vystřídán druhým, že
velvyslancem je jmenován člen ÚV Komunistické
strany , že do funkcí jsou jmenováni někdy
zcela neschopní "osmašedesátníci".
Je zajímavé, že výhrady jsou nejčastěji
vůči našim zástupcům v nejvýznamnějších
anglosaských zemích (Velké Británii,
Kanadě, USA). Podle toho, čeho jsme byli nedávno
svědky na zahraničních výborech při
představování velvyslankyně Moserové,
brzy nepochybně přibudou i protesty z Austrálie.
Na str. 23, resp. 24 zprávy se hovoří o kontaktech
mezi federálním ministerstvem zahraničních
věcí a zahraničními výbory
Federálního shromáždění.
Operativní styk je díky dr. Šímovi,
resp. dr. Valentovi na slušné úrovni, žádoucí
by však byla častější účast
ministra na zasedání výborů. Za zcela
nevyhovující lze označit představování
nově jmenovaných velvyslanců na zahraničních
výborech. Mnozí z nich nejsou výborům
představeni vůbec, ostatní pak jen formálně,
když už je o jejich nastoupení do funkce stejně
rozhodnuto. Zda dotyčný velvyslanec svým
představením uspokojil či nikoliv, je lhostejné.
V této oblasti by bylo namístě zavést
hearingy po vzoru USA, kdy na výboru jsou představeni
všichni velvyslanci a výbor má právo
veta.
S tím souvisí i postesknutí na str. 3 modré
zprávy, kde se vyžaduje koordinace závažných
politických aktivit. Plně souhlasím. Pro
začátek by ze strany FMHZ stačilo konzultovat
tyto aktivity předem s parlamentem či alespoň
se zahraničními výbory. Někdy by dokonce
stačila jen včasná informace.
Novou výzvu pro naši zahraniční politiku
představuje dramaticky se měnící scéna
východně od někdejší železné
opony. Je třeba říci, že tváří
v tvář nové situaci je naše diplomacie
(bohužel, stejně jako diplomacie mezinárodních
společenství) velmi často bezradná.
Značný politický kapitál jsme promrhali
svou neochotou uznat pobaltské země přesto,
že náš parlament k tomu ve vhodnou dobu vyzýval.
Nejméně deset tisíc lidských životů
muselo být zmařeno v Jugoslávii, než
se začaly objevovat náznaky ochoty některých
zemí uznat Slovinsko a Chorvatsko. Kupodivu, tato ochota
je podstatně větší v případě
Ukrajiny, ač jinak se jedná o přesně
stejný případ. Vyplývá z toho
snad, že veliké země (zejména disponující
jaderným potenciálem) jsme ochotni respektovat,
zatímco malé a bezbranné automaticky házíme
přes palubu?
Uvědomme si, že možná není daleko
doba, kdy sami budeme opět potřebovat solidaritu
a zcela konkrétní pomoc a málo nás
uspokojí nic neřešící fráze
opatrných politiků. Vzhledem k historickým
zkušenostem i geopolitickému umístění
naší země máme důvod se domnívat,
že je to něco více než pouhá sci-fi
představa.
Ještě bych si dovolil trochu polemizovat s finančními
úvahami, jež nám zde pan ministr předestřel
ve své úvodní řeči. Není
sporu o tom, že v porovnání s diplomaty ostatních
zemí, jsou naši zástupci v cizině placeni
bídně. Jsou však spojeni pupeční
šňůrou se zemí, která je do míst
jejich působení vyslala a od její hořké
reality není možno odhlédnout. Vždyť
ve stejné pozici se ocitá každý náš
turista v zahraničí, každý náš
pracovník na služební cestě a ve stejný
neprospěch dopadne i srovnání platů
pana ministra samotného a pana prezidenta s jejich zahraničními
kolegy.
Pan ministr apeloval na nás, poslance, abychom (zřejmě
při debatě o rozpočtu) na finanční
zajištění diplomatického sboru mysleli.
Měl jsem možnost navštívit řadu
ambasád a mohu potvrdit, že většina z
nich by vydatnou finanční injekci potřebovala.
Právě my, poslanci, však musíme mít
na paměti, že není možné libovolně
přesouvat prostředky, nota bene velmi omezené,
stejně tak, jako není možné prodávat
marky za tři padesát prostě proto, že
na to nemáme. Mimochodem např. italští
poslanci mají plat 10 500 amerických dolarů
nehledě na možnosti bezplatného cestování
po světě, němečtí poslanci
si nedávno odhlasovali zvýšení platů
na 10 000 marek zdaněných plus 5 800 marek nezdaněných.
Raději se nepokoušejme počítat poměr
našich platů a jejich, který u diplomatů
je neporovnatelně výhodnější.
Hovoříme-li o financích, neodpustím
si jednu otázku. Není v dnešní době
zbytečným přepychem Ústav mezinárodních
vztahů? Jsou-li jeho služby skutečně
nepostradatelné, bylo by zajisté možné
za ně platit na základě hospodářských
smluv. Osobně jsem přesvědčen, že
takovýto tržní přístup by velmi
rychle vedl ne-li k jeho zániku, tedy jistě k žádoucímu
podstatnému zeštíhlení.
Vážený pane předsedající,
dámy a pánové, omlouvám se, že
jsem vaši pozornost unavoval uváděním
některých stinných stránek naší
zahraniční politiky, ale těch světlých
je vyjmenováno dostatečné množství
v předložené zprávě, kterou doporučuji
s uvedenými výhradami vzít na vědomí.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. To byl pan poslanec Suchánek. Teď má
slovo pan poslanec František Šebej. Hlásí
se ještě poslanec Pavel Dostál.
Poslanec SN P. Dostál: Měl bych faktický
dotaz na předřečníka kolegu Suchánka.
Vznesl zde vážné obvinění na
adresu ministerstva zahraničí, že jeden agent
byl vystřídán agentem druhým. Byl
bych rád, kdyby nám oznámil zdroj svých
informací.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Pan Suchánek to zváží a agenturní
zprávy podá mimo zasedání parlamentu.
Není jeho povinností odpovídat na otázku.
Poslanec SN P. Dostál: Pane předsedající,
promiňte, byl bych velice nerad, kdybyste zlehčoval
tuto připomínku. Pokud jde o únik informací,
měli bychom být o tom informováni. Děkuji.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Ano. Přejete si rozpravu k tomuto bodu? Já bych
ji musel zamítnout.
Prosím o klid ve sněmovnách. Rozhoduji jako
předsedající. Slovo má pan poslanec
Šebej.