Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající předseda SL R. Battěk: Zahajuji další část naší schůze. Pokračujeme v rozpravě ke zprávě místopředsedy vlády ČSFR a ministra zahraničních věcí ČSFR Jiřího Dienstbiera o československé zahraniční politice. Čekací lhůta uplynula. Mně nezbývá nic jiného, než vyzvat dalšího přihlášeného do rozpravy. pana poslance Sychru, aby se ujal slova. Připraví se pan poslanec Suchánek.

Poslanec SL M. Sychra: Vážené Federální shromáždění, dámy a pánové, hodlám zde rovněž vznést několik kritických připomínek k této zprávě o zahraniční politice, ale dříve, než tak učiním, tak bych chtěl, protože to zde zatím příliš hlasitě nezaznělo, vyjádřit sympatie panu ministrovi. Škoda, že zde není přítomen.

Chtěl bych mu v podstatě vyjádřit dík za to, že se snaží svými vystoupeními na minulé i na této schůzi doplnit a aktualizovat informace, které jsou uvedeny v této zprávě, v této modré knížečce, kterou jsme dostali 13. listopadu. Tato zpráva to skutečně potřebuje.

Pan ministr si byl vědom nedostatků této zprávy a velmi správně ve svém vystoupení na minulé schůzi reagoval v podstatě předem na některé kritické podněty, které byly vzneseny až dnes.

Jedna pasáž jeho projevu mě obzvlášť zaujala, a to ta, kde zdůvodňuje onu tak často kritizovanou personální politiku ministerstva zahraničí. Já bych si dovolil být v tuto chvíli možná trochu sarkastický tím, že přirovnám počínání personálního odboru k činnosti jakéhosi člověka, domácího kutila, amatéra, který protože nemá peníze, se přehrabuje v bedně se starými součástkami v naději, že tam najde ještě nějakou použitelnou. Já si myslím, že podobně naše ministerstvo zahraničí, protože nemá dostatek kvalitních lidí a nemá peníze, aby je zaplatilo, stále někam dosazuje i když několikrát použité úředníky v naději, že se snad v nějaké funkci nakonec osvědčí.

Pan ministr nastínil ve své řeči na minulé schůzi příčiny tohoto stavu. Zdánlivě to vypadá jako začarovaný kruh, protože nejsou peníze na schopné lidi, a na směšné platy se schopní a kompetentní lidé nenalákají. Já se domnívám, že tento začarovaný kruh se dá přece jenom nějakým způsobem rozetnout, a to tak, že tito kompetentní lidé získají přesvědčení a důvěru, že práce na ministerstvu zahraničí k něčemu dobrému povede. Tu získají až tehdy, až bude mít ministerstvo patřičnou koncepci zahraniční politiky, po které všichni tolik voláme. S uspokojením mohu konstatovat, že v poslední době se to už začíná ministerstvu dařit. Nicméně tato zpráva, o které jsem hovořil, tato modrá knížka z 13. listopadu, není zatím ještě toho dokladem. Ta zpráva skutečně není dobrá. Vyhýbá se plánovitě ožehavým problémům, což by se dalo do jisté míry omluvit, kdyby se to nedělo velmi důsledně, takže se vlastně zdá, jako by žádné problémy neexistovaly.

Já bych chtěl říci, že to je zřejmě i důsledek této personální politiky, protože někdo konkrétní tuto zprávu zcela jistě připravoval. Text zprávy je skutečně povrchní tak, jak vyjádřilo už mnoho řečníků přede mnou. Tváří se optimisticky, jako kdyby naše zahraniční politika neměla chybu a příliš to připomíná výčet úspěchů z dob minulých. Tento postoj oprávněně vyvolává u některých poslanců averzi.

Já bych nechtěl dále rozebírat obecné chyby naší zahraniční politiky. Soustředil bych se v této chvíli pouze na jednu kapitolu, a to Sovětský svaz. Přes veškerou kritiku je v textu několikrát správně konstatováno, že situace ve světě je nejistá a že se neustále mění. Já pokládám za nejvíce nejistou oblast Sovětský svaz. Jestliže hned v úvodní kapitole s názvem Sovětský svaz a Československo chceme deklarovat naše uznání objektivního postavení Sovětského svazu v mezinárodních vztazích, měli bychom zároveň rovněž říci, že jsme si vědomi jistého nebezpečí zvratu demokratického vývoje v Sovětském svazu. A nejen to. Také odkud to nebezpečí čekáme a jak jsme na něj připraveni. Jestli jsme připraveni na všechny varianty vývoje. Pokud tomu tak není, totiž nejsme-li na to připraveni, musíme aspoň říci, že se o to snažíme. Já tvrdím, že Sovětský svaz je oblast, kde se nám nerozhodnost, neznalost, nebo nepřipravenost může krutě vymstít.

Chtěl bych se zmínit, protože se zde velmi často mluvilo o německé smlouvě, také o smlouvě se Sovětským svazem. Já bych byl nerad, aby se tato připravovaná smlouva stala nějakou podobnou politickou senzací jako smlouva s Německem, protože i v ní se dají při troše snahy najít problematická místa. Např. podezřelý důraz na helsinský proces a KBSE. Ale o tom nechci hovořit. Já se domnívám, že právě tato smlouva nehrozí žádným nebezpečím, protože zatím ještě stadium jejích příprav není tak daleko. Lze v podstatě i pochopit, proč ta smlouva vypadá tak, jak vypadá, když si uvědomíme její vývoj. V době, kdy byl připravován text této zprávy a text smlouvy se Sovětským svazem, byl nejprve velvyslancem a posléze ministrem zahraničí pan Boris Pankin, který velmi iniciativně přijel do Prahy dokončit dílo, které tak nešťastně začal jeho předchůdce Bessmertnych. Zpráva o genezi této smlouvy však v naší zprávě chybí. Chybí nám tam názor ministerstva na stávající smlouvu, tzv. Brežněvovu doktrínu. Chybí nám tam i konstatace naší situace, ve které se ocitneme, jestliže vyprší její platnost, a názor na případný stav, kdy budeme bez smlouvy. Já neočekávám v této zprávě, že se budou všechny tyto velmi ožehavé problémy nějakým detailním způsobem rozebírat. Ale očekávám, že zde naleznu otevřeně formulovanou aspoň jednu větu, jednu větičku, která by zněla např. že ministerstvo zahraničních věcí je si vědomo problémů spojených s projednáváním smlouvy se Sovětským svazem a že pracuje na jejich řešení. Já jsem ale žádnou podobnou větu ve zprávě nenašel.

Důvodů k těmto názorům, jak máme přistupovat k smlouvě se Sovětským svazem, může být víc. Já se nedomnívám, že bychom v současné době měli nějakou smlouvu se Sovětským svazem podepisovat. Já se ani nedomnívám, že bychom měli příliš spěchat s navázáním diplomatických styků s Ukrajinou, a v podstatě velice souhlasím a podporuji názor poslance Bratinky, že by stačilo vyjádřit jen vůli to učinit. To už se, jak jsem se dozvěděl dnes, právě stalo, a myslím si, že teď nastává ta chvíle, kdy bychom měli nějakým výrazným způsobem do jednání vstoupit.

Když jednám o těchto problémech, mohu se samozřejmě mýlit. Chci být v dialogu s určitými lidmi, chci být ve velmi úzkém kontaktu s kompetentními pracovníky ministerstva, ovšem nikoliv prostřednictvím takových špatných zpráv.

Na závěr bych se chtěl omluvit veřejně těm kvalitním úředníkům, bílým vranám, kteří na ministerstvu zahraničí pracují, které osobně znám, ale je jich tam zatím bohužel menšina. Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Sychrovi, prosím poslance Suchánka, aby se ujal slova. Není přítomen, takže dalším přihlášeným je poslanec Doležal.

Poslanec SN B. Doležal: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, pan ministr ve své zprávě o československé zahraniční politice vyzval k diskusi o státních zájmech ČSFR v současných podmínkách. Pokusím se několika poznámkami této výzvě učinit za dost.

Pan ministr hovořil o rozpadu bipolarity, jako o základní změně, která proběhla v několika uplynulých letech na světové scéně. K takovému pojetí je zapotřebí skoro kosmického odstupu, jehož já jako člověk žijící zde, a nyní nejsem schopen. Pro mne se nerozpadla žádná bipolarita, ale prohnilé sovětské impérium, jehož součástí jsme se stali v roce 1948. Teprve když se na věc díváme takto, můžeme dát za pravdu dalším slovům pana ministra, když tvrdí, že dynamiku a rozsah tohoto rozpadu nikdo neočekával a nikdo neví, jak se má v uvolněném prostoru pohybovat. (To jest v prostoru vzniklém v důsledku rozpadu sovětského impéria.)

To je podstatná věc. Bolševické universum se rozpadlo, vypadá to, jako když roztaje rozsáhlý ledový útvar, kde byly jednotlivé kvádry tzv. socialistických států jasně vymezeny. A pod ním se odkrylo smetiště různých idejí a koncepcí, od lehké nostalgie po rozpadlém mocnářství, přes benešovské vlastenectví agresivně československé, protiněmecké a pošilhávající najednou na Západ i na Východ, až po různé varianty socialismu s lidskou tváří. Nic z toho se nedá bez dalšího použít na podivuhodnou situaci, ve které žijeme.

Uplynulých 20. let poskytlo těm, kteří se pohybovali mimo území oficiální čs. zahraniční politiky záviděníhodnou svobodu při vytváření zahraničně politických koncepcí. Odsouzeni k bezmocnému přihlížení, aspoň pokud jde o praktickou politiku, spřádali jsme dalekosáhlé plány o radikálním vyvázání z mezinárodních komunistických institucí a integrací do civilizovaného světa. Část těchto představ se nyní skutečně podařilo realizovat. Možná tu lépe, tu hůře, ale jsou to věci nezbytné, o nichž není zajímavé se přít. Mám na mysli např. čs. iniciativy ve věci zrušení RVHP a Varšavské smlouvy, novou orientaci OSN a KBSE, vstup do Rady Evropy a postupné sbližování s tržním hospodářstvím.

Současně se ukázalo, že některé zahraničně politické projekty nebo iniciativy vzniklé kdysi v disidentském opozičním prostředí narážejí při realizaci na nečekané obtíže (Viz např. prezidentova iniciativa omluvy sudetským Němcům.) a s některými potížemi se nepočítalo (Např. s tím, jak se do mezinárodně politických vztahů promítne vnitropolitické napětí mezi českou a slovenskou částí státu.) a právě v této oblasti, v oblasti nepředvídaného, prokázala čs. zahraniční politika zatím málo invence.

Po rozpadu sovětské koloniální říše se ukázalo, že v uvolněném prostoru, v oblasti kde žijeme, nejsou vybudovány žádné pevné mezinárodní vazby, které by působily jako konsolidační moment v mezistátních i vnitrostátních třenicích.

Kolega Blažek tu už doznal, že středoevropský bezpečnostní systém vytvořený po první světové válce pod patronací vítězných mocností, především Francie, se nyní rozpadá. Přežil pod ledovým příkrovem komunistické diktatury svou vlastní smrt. Tak se rozpadá Jugoslávie, procesem stupňujícího se rozkladu prochází náš stát a je otázkou, zda podobný osud nečeká také Rumunsko. V důsledku mírových dohod po druhé světové válce tu na druhé straně existují očesané státy, jako je např. Maďarsko. Třetina Maďarů žije mimo území vlastního státu a jedině stoický klid, s nímž maďarská politická reprezentace snáší tuto situaci, brání další osudové destabilizaci ve střední Evropě.

Jakým způsobem se vypořádává čs. zahraniční politika s touto situací? Chtěl bych tu vzpomenout tří problémů: Smlouvy s Německem, reakce na události v Jogoslávii a aktivity v rámci tzv. trojky.

Za prvé - Německo. Vztahy k Německu měly, aspoň pro českou část našeho státu, vždycky klíčový význam. A když odhlédneme od století vypjatého středoevropského nacionalismu, tj. zhruba mezi půlí minulého a tohoto století, měly tyto vztahy význam pozitivní. Náš návrat do Evropy vede přes Německo a Německo je dnes demokratickým státem bez stopy nacionální agresivity. Jakékoli záruky poskytované např. západními mocnostmi jsou vždy nejisté, pokud nebudou doprovázeny stabilními, pozitivními vztahy s Německem. Konsolidace našich vztahů s Německem jako velkým a silným západním sousedem je nutnou podmínkou a nutným doprovodem vnitřní konsolidace našeho státu.

Tolik diskutovaná smlouva s Německem je, jako už mezinárodní smlouvy v exponované oblasti bývají, kompromisem. Domnívám se, že kompromisem užitečným a že k takové konsolidaci povede. Nechci teď hájit nejčastěji napadané části smlouvy, to už učinil přesvědčivě ve svém expozé pan ministr.

Chtěl bych si všimnout postupu, který FMZV zvolilo a který velmi nahrál zejména komunistickým kritikům smlouvy. Na počátku si čs. strana postavila několik požadavků, u nichž se dalo předem odhadnout, že budou pro německou stranu zcela nepřijatelné. Je to např. právní kontinuita hranic čs. státu, nulita mnichovské dohody od samého počátku atd. Během jednání pak nezbylo, než od nich zcela ustoupit. Pokud by díky tomuto neobratnému manévrování nebyla smlouva ve FS ratifikována, bude mít čs. zahraniční politika zcela zásadní trhlinu.

Chtěl bych se v tomto smyslu velmi krátce vyjádřit k poznámce poslance Dospíšila, který vznesl dotaz, jakou roli sehráli poslanci, kteří za zahraniční výbory zastupovali parlament při jednání o smlouvě.

Já sám jsem byl po určitou dobu jako člen zahraničního výboru přizváván na jednání na ministerstvo zahraničních věcí. Pochopitelně se dalo očekávat, že stanoviska, která tu budu zastávat, budou většinou velmi odlišná od stanovisek poslanců KSČM. Kromě toho zahraniční výbory byly průběžně informovány.

Chtěl bych se dotknout pojmu vyhnání. Ten se dostal do smlouvy až v době, kdy už jsem na ministerstvo přizváván nebyl. Je třeba odlišit dvě věci.

Fakticky, historicky, ať už z české nebo německé strany šlo o vyhnání bez jakéhokoliv omezení. Druhá otázka je, zda tento pojem má být použit ve smlouvě, protože pak vzniká problém, jaké právní důsledky z použití tohoto pojmu plynou. Je jasné, že pro čs. stranu nemohou z použití tohoto pojmu plynout takové právní důsledky, jako by byla případná repatriace nebo restituce sudetských Němců. Ovšem kvůli tomu, aby se tato věc zdůraznila, není třeba odmítat smlouvu jako celek. Jde o to, jak tuto věc zvýraznit. Tolik k otázce vyhnání.

Nyní několik slov k otázce Jugoslávie. Pan poslanec Bratinka tady dopoledne velmi radikálně postavil kontrast mezi střední Evropou nebo Balkánem a Amerikou jako kontrast mezi ideálem a velmi nedokonalou skutečností. Mně se zdá, že je to příliš přímočaré hájení teze co je rozumné, to je skutečné, a že se jedná o dvě oblasti s rozdílnými problémy.

K jugoslávské krizi zaujímá československá zahraniční politika od počátku neutralistické stanovisko, v němž se mísí malodohodové sympatie s nevírou v účinnost čs. zahraničně politické iniciativě ve světovém měřítku. Je zajímavé, jak tato skromnost kontrastuje s některými zahraničně politickými iniciativami, např. někdejší středovýchodní iniciativou prezidenta Havla nebo s představou pana ministra, cituji: "Čtyřúhelník Varšava-Vídeň-Praha a Budapešť se stane institucionální základnou celoevropského systému a bude partnerem Bruselu a Štrasburku." Konec citátu. Náš stát ovšem nemá na to, aby dělal v Jugoslávii pořádek, může se však postavit na stranu těch, kteří se chtějí vymanit zpod trosek versailleského systému v duchu zásady národního sebeurčení. Ostatně otázka pořádku na Balkáně a otázka sebeurčení národů není v rozporu...

Mám tady návrh rezoluce, jejíž text je v podstatě totožný s rezolucí, kterou jsem kdysi předložil na společném zasedání sněmoven. Návrh podepsalo 24 poslanců zahraničních výborů a jeho podstatou je žádost na vládu, aby uznala Chorvatsko a Slovinsko.

S dovolením kolegů, kteří se mnou tento návrh podepsali, jsem ho modifikoval a podal jako návrh, aby se do usnesení k tomuto bodu programu zařadila věta: "FS žádá vládu ČSFR, aby uznala samostatnost Slovinska a Chorvatska."

Nyní už jen pokud jde o záležitost tzv. "Trojky". Československá iniciativa v tomto směru je jistě v zásadě chvályhodná. Nedovedu však pochopit, proč je ve zprávě pana ministra poněkud bagatelizována tvrzením, že nejde o vytváření nového bloku, ale jen o příspěvek ke stabilizaci střední a východní Evropy. Pojem východní Evropa v souvislosti s našimi zahraničně politickými snahami a naším umístěním je mi dost nejasný.

Dámy a pánové, v regionu, v němž leží náš stát, vzniklo geopolitické vakuum. Komunistický systém se rozložil a versailleský systém je dnes zcela nefunkční a překonaný. Aby nás tento všeobecný rozklad nestrhl do záhuby, je potřeba vybudovat síť zahraničně politických vazeb, které oblast, v níž žijeme, zpevní a učiní schopnou návratu do Evropy. Naše zahraniční politika se zatím v tomto směru, tj. ve středoevropské politice, příliš neangažovala. Její výsledky jsou spíše skromné. Děkuji vám za pozornost.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci B.Doležalovi. Poslanec Suchánek zde ještě není, takže prosím pana Bohuslava Hubálka. Další do rozpravy je pak poslanec Miloš Zeman.

Poslanec SL B. Hubálek: Pane předsedající, dámy a pánové, pane ministře, velmi rád bych chválil, je to daleko vstřícnější než kritizovat a na adresu ministerstva zahraničních věcí tady zaznělo kritik nespočet ve formě interpelací a ústních vystoupení.

Pro mně zásadním kritériem v životě byla pravda a lež. Někdo řekne, že je to zjednodušení. Již při jednom svém vystoupení jsem poukázal na to, že na tomto zjednodušení, na dvojkovém systému ano-ne, na systému pravda-lež je založena výpočetní technika a s ní všechny divy moderní civilizace, tomografy i kosmické lety. Vím, že každé přirovnání se dá zneužít, protože nikdy nemůže být výstižné. Tento závěr závisí na našich životních zkušenostech a postojích, jak budeme předložená fakta hodnotit.

Kdybych tady chválil nebo použil mírnější formulace, lhal bych, jako je lživé prohlášení ve Vámi přednesené zprávě na straně 1, kde říkáte, že zahraniční politika není pouze záležitostí ministra zahraničních věcí a diplomatů. Podílejí se na ní ústavní činitelé federace a republik, ministři, poslanci, činitelé měst a obcí, podnikatelé i jednotliví občané.

Tento citát, tato myšlenka je nějak dotvrzena potom na straně 3: "Soudím, že by bylo účelné s přihlédnutím k dosavadním poznatkům více veřejně diskutovat o státních zájmech ČSFR v současných podmínkách. Čím více hlasů, čím více pohledů na tento problém, tím lépe." Ovšem jak se s těmito pohledy a podněty zachází, víte sami nejlépe.

Nechci tady vést řečnická cvičení, chci poukázat na reálnou skutečnost. Všichni víme, že informace o smlouvě se SRN byly velmi sporadické a zaznělo to tady i z úst řečníků, členů zahraničních výborů. Já bych se rád obrátil na fakta, na termín "vyhnání", kolem něhož se točí jak věcná stránka, právní stránka, tak i stránka citová. Dám jenom porovnání: vyhnání-odsun, zabití-vražda. Při pivních debatách si lidi pojmy třeba pletou, ale u soudu to znamená velký a podstatný rozdíl, tak jako znamená velký a podstatný rozdíl termín vyhnání, transfer nebo odsun. Vím, že je tam expulsion i jiné termíny, ale jakýkoliv jiný výklad znamená změnit právní normu, základní právní normu, kterou schválil potom i soud národů v Norimberku, která znamenala vyjádření hlubších a širších souvislostí právě touto formou, která už dříve vedla k ustanovením Postupimské dohody.

Co se týká dalších bodů smlouvy, kterou parafovali prezident naší federace a pan Richard Weizsäcker, pozoruhodná je tam otázka hranic. Ve smlouvě, kterou uzavřel ministr Chňoupek v roce 1973, je vyjádřena daleko precizněji než v nynější smlouvě, kde odst. 3 zamlžuje, je nadbytečný a zpochybňuje pevnost těchto hranic. Ve smlouvě se říká, že zůstávají v platnosti ustanovení smlouvy z roku 1973, co se týká nulity atp. Já to považuji za vějičku, za mámení, protože pak by nebyla potřeba nová smlouva, kdyby toto mělo platit, protože i v nové smlouvě se opakují jiná fakta ze smlouvy předchozí.

Promiňte, ale nevím. Celá situace, která se u nás vyvíjí, má jednoho jmenovatele, který jsem uvedl na začátku. Proč nám občané přestávají věřit, proč měníme věci pomalu k lepšímu? Byly tady hromady podpisů - a lidmi zatvrzelými to nehne. Byl bych rád, kdybychom skutečně jednali odpovědně a podle pravdy: aby nám třeba bylo řečeno, ve zprávě ministra zahraničních věcí, že jeho názor a názor pana prezidenta na začátku roku 1990 byl negativní vůči Severoatlantické smlouvě. Jaké to mělo důsledky na naši nynější snahu obrátit se k Severoatlantickému společenství vstřícněji?

Dovolte, abych na základě toho, co zde bylo řečeno, i na základě zpráv krajanů a z jiných okolností, tady organizoval podpisovou akci, abychom vyslovili panu ministru Dienstbierovi nedůvěru za dosavadní způsob vedení naši zahraniční politiky. Na toto téma by se dalo dále hovořit, já mluvím pět minut. Kdo má podobná stanoviska, asi mě podpoří. Zbytek ukáže naše hlasování a náš reálný postoj k problémům. Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SL R. Battěk: To byl pan poslanec B. Hubálek. Teď bych prosil pana poslance Miloše Zemana, aby se ujal slova. Dalším přihlášeným je poslanec Pavel Dostál.

Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedající, vážené Federální shromáždění, patřil jsem a patřím k těm, kteří s jedinou výjimkou, kdy jsem se přimlouval za vyslání našich vojáků do Saudské Arábie, v tomto shromáždění na téma zahraniční politiky nepromluvil, naopak s úctou poslouchal lidi, kteří se k ní vyjadřovali a rozuměli jí, nebo alespoň víceméně úspěšně předstírali, že jí rozumí.

Chtěl bych říci, že zahraniční politika je jednou z oblastí činnosti naší vlády, které si nesmírně vážím. A vážím si i sisyfovského a často i nedoceňovaného úsilí ministra zahraničních věcí, jemuž bych právě proto chtěl vytknout jednu jedinou věc, aniž by to samozřejmě jakkoli vedlo k představě, že by měl kvůli tomu ze své funkce odejít. Jsem totiž v situaci pověstného Pepíčka, který pět let nemluvil, protože nebylo důvodu ke stížnostem, a nyní se ozval, protože polévka byla přesolená. Moje přesolená polévka se rovněž jmenuje československo-německá smlouva, a sice konkrétní pasus, který se týká vyhnání.

Uposlechnu varování přítele Sokola a nebudu se pouštět do jakýchkoli historických rekriminací. Je to možná profesní deformace, ale na tomto termínu samém mně daleko víc než cokoli jiného zajímají jeho možné budoucí důsledky, konkrétně riziko vzniku další ze série restitučních nároků. Jak víte, mám poměrně nevlídný vztah k restitucím, dokonce i k restitucím domácích obyvatel, a v tomto případě mám nevlídný vztah zcela konzistentně i k restitucím sudetských Němců.

Chtěl bych konstatovat, že mě příliš nevzrušují skutečnosti, že tyto restituční nároky vznášejí určité organizace, například organizace Sudetoněmeckého Landsmanschaftu. Každá organizace, byť bychom ji pokládali za extrémistickou, má v demokratickém prostředí právo vyjadřovat jakékoli, třeba i málo odpovědné názory. To samozřejmě u této problematiky platí i na domácí scéně. Jsem např. pro to, aby se respektoval názor jednoho ze čtyř nynějších místopředsedů Občanské demokratické strany, který před několika lety založil Bund für Germanisierung der Tschechoslowakei - Společnost pro germanizaci Československa - s přesvědčením, že tomuto národu by nejvíce prospělo, kdyby se nejenom ekonomicky, ale i kulturně a politicky integroval s budoucím velikým Německem. Respektuji toto přesvědčení, pouze bych si nepřál, aby se tento člověk stal budoucím ministrem zahraničních věcí.

Stejně tak dokáži respektovat i to, jestliže nevládní opoziční strany v německém Spolkovém sněmu proti této smlouvě protestují. Ale dochází k něčemu jinému. Dochází k tomu, že vládní strany mluví o restitučních nárocích sudetských Němců a vyvozují je přímo z textu této smlouvy. Všichni snad víte, že ministr financí a předseda Křesťansko-sociální unie Theo Weigel - a CSU je, jak známo, vládní strana - na listopadovém sjezdu CSU se k těmto restitučním nárokům naprosto jednoznačně přihlásil. Mám vždy obavy v jakékoli zemi z ministrů financí pletoucích se do politiky. Ale tento fakt je zapotřebí i v tomto případě respektovat.

Z toho tedy vyvozuji, že bychom se měli nad tímto termínem zamyslet, byť je obsažen pouze v preambuli. Koneckonců i preambule je součástí právního dokumentu. Nemůžeme se na jedné straně vyjadřovat v termínech emocionálních a na druhé straně v termínech právních. Jestliže říkáme v témže textu a dokonce v téže části tohoto textu "Mnichovská dohoda", pak jsme povinni říkat "transfer". Jestliže v tomto textu říkáme "vyhnání", pak jsme povinni říkat "mnichovský diktát", ale text musí být z tohoto hlediska logický a konzistentní.

Závěrem bych rád konstatoval, že tento apel na riziko určitých důsledků a určitých interpretací jedné části jinak velice dobré smlouvy naprosto neznamená, že bych souhlasil s odsunem sudetských Němců. Pokládám to za postup založený na mýtu kolektivní viny a za intelektuální nedostatečnost a neochotu selektivního přístupu k této vině. Což je ostatně záležitost, která se nestala jen po roce 1945.

Domnívám se, že Československo se tímto odsunem samo ochudilo o střet kultur, o střet národností, o střet různých pohledů na život. Ona snaha vytvářet unifikovanou, politickou či národnostní monokulturu není prospěšná žádné zemi a žádné společnosti. Současně se však domnívám, že jakýmikoli majetkovými nároky není možné oněch uplynulých více než 45 let vrátit, že by to byl naivní pokus. Měli bychom najít odvahu, abychom velkého bratra na východě z pocitu jisté poníženosti nezačali nahrazovat velkým bratrem na západě, severu, na jihu nebo - což by bylo to nejhorší - velkým bratrem v Československu samotném.

Končím tím, že bych chtěl panu ministru zahraničí ještě jednou vyjádřit svoji skutečnou úctu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Zemanovi. V další rozpravě vystoupí poslanec Pavel Dostál.

Poslanec SN P. Dostál: Pane předsedající, myslím, že bych jenom rozmělňoval to, co zde už bylo řečeno. Bylo toho zde řečeno dost i z mého příspěvku - a nemáš-li co v tomto parlamentě říci, neříkej to - vzdávám se slova.