Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Poslanec SN P. Kanis: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, ctené dámy a vážení páni, súhlasím s názorom vysloveným v správe o česko-slovenskej zahraničnej politike ministrom Dienstbierom, že by bolo účelné s prihliadnutím na doterajšie poznatky viac verejne diskutovať o štátnych záujmoch ČSFR v súčasných podmienkach. Keby sme chceli realizovať túto správnu požiadavku, bolo by treba aj v tejto rozprave hovoriť o mnohých ústredných problémoch, o samostatnosti, bezpečnosti, zahraničnopolitických a zahranično-ekonomických súvislostiach ekonomickej reformy ČSFR, o ekonomicky možnej prosperite našej krajiny, o pravdivom obraze našej zeme v zahraničí a tiež o problémoch zdemokratizovania medzinárodných vzťahov.

Pretože nemám také ambície ako aspoň polovica členov zahraničných výborov, ktorí sa cítia na to, že by mohli byť kľudne ministrami zahraničných vecí, a nemám ani ambície stať sa veľvyslancom v niektorej inej krajine. Chápem relativitu tejto správy a zároveň odmietam voluntaristickú kritiku, ktorá sa tu v niektorých problémoch zniesla na ministra a túto správu.

Nepripadá mi, že by hranice Československa boli nejakým muzeálnym kusom a nepripadá mi ani, že samotná existencia Československa je muzeálny kus. Keď som študoval veci k tejto problematike o oblastiach, o ktorých som hovoril - samostatnosť, bezpečnosť - mal som dojem, že je na mieste položiť si otázku, či práve z týchto zahranično-politických konštelácií nie je vhodné pýtať sa na to, či už nezapadá slnko nad Česko-Slovenskom. Zahraničná politika nášho štátu po novembri 1989 sa realizuje v podmienkach hlbokej transformácie spoločnosti a zásadných zmien na medzinárodnej scéne. Česko-Slovensko rovnako ako ďalšie krajiny bývalého východného bloku sa rozišlo s limitmi povojnového politického myslenia a nastúpilo cestu samostatného rozhodovania o svojej budúcnosti. Nie je však možné strácať zo zreteľa, že pozitívnych výsledkov dosiahla zahraničná politika predovšetkým vtedy, keď jej kroky boli uľahčené celkovou tendenciou európskeho vývoja. Tam, kde musela riešiť špecifické úlohy, nie sú už jej výsledky jednoznačné. Vyplýva to istotne z objektívnych príčin, pretože transformačné a integračné procesy v Európe neprebiehajú a ani nemôžu prebiehať synchrónne. Sú aj tu však limity subjektívnej povahy, ktoré súvisia s vývojom politického zápasu a spoločenskej atmosféry u nás. Zahraničná politika bola a je opäť vystavená snahám podriaďovať ju ideologickým schématom, ako sme to aj tu v diskusii počuli. Práve tieto pokusy sú ozvenou blokového konfrontačného myslenia, ktoré bolo príznačné pre minulé desaťročia.

Takáto logika tu, vo Federálnom zhromaždení, zaznela prakticky pri každom témate o zahraničnej politike. Tak tomu bolo aj pri názorových diferenciách ohľadne vojenskej doktríny či pridruženia sa k parlamentu NATO, keď diferenciácie ponímania problémov sa okamžite niektorými poslancami vydávali ako antagonizmy.

Podobné problémy sa prejavujú v základnej otázke - ako dnes zaistiť bezpečnosť nášho štátu, ako dosiahnuť v zmenených medzinárodných podmienkach bezpečnostné záruky a súčasne sa vyvarovať novej jednostrannej závislosti. A práve z tejto objektívnej situácie a zložitých dejinných problémov vyplýva aj relativita tejto správy. Veď si uvedomme, že práve dnes, pri mnohých geopolitických zmenách akoby sme znovu pocítili dych dejín, o ktorých sme si mysleli, že sú skutočne už záležitosťou uplynulých storočí. A tento dych dejín, to nie je len dych roku 1918 a 1945, alebo roku 1848, ale ide dokonca o dych 17. storočia.

Musíme si teda ujasniť, a nie je to ľahké, na aké budúce usporiadanie Európy sa vlastne orientujeme. Bude európska bezpečnosť naďalej vychádzať z blokového princípu, aj keď v inej podobe? Alebo bude základom európskeho usporiadania neblokového ponímania bezpečnosti? A súčasná situácia pred nás stavia dilemu, ako využiť pre naše národné záujmy možnosti začleniť sa do západoeurópskych štruktúr, ale pri tom, aby sme neprispeli k novému rozdeleniu Európy. Domnievam sa, že naše úsilie by nemalo spočívať len v tom, že sa uchádzame o členstvo v západoeurópskych či dokonca v transatlantických štruktúrach. Logika európskeho vývoja nesmeruje predsa len ku geografickému rozširovaniu, ale k transformácii štruktúry skutočne európskej. Prispieť k tomuto procesu - v tom väčšina z nás zrejme vidí úlohu pre našu zahraničnú politiku. Je zrejme treba starostlivo rozlišovať, čo od nás vyžadujú ekonomické záujmy a čo záujmy bezpečnosti. Zatiaľ čo pridruženie k základnému integračnému procesu je nesporne politickou prioritou, riešenie bezpečnostnej otázky nemusí, a zrejme ani nemôže prebiehať na rovnakom pôdoryse. Pokiaľ ide o Severoatlantickú alianciu, na ktorú niektorí toľko spoliehajú, jej možnosti zaistiť stabilitu v strednej a východnej Európe sú limitované. A treba brať do úvahy skutočné a možné zdroje nového ohrozenia. Na príklade Juhoslávie sa ukazuje, že bezpečnostné štruktúry, ktoré Európa zdedila z dôb svojho rozdelenia, sú neefektívne, v netradičných situáciách sprevádzajúce transformačné procesy vo východnej Európe.

Politické zmeny po roku 1989 ešte neodstránili všetky historicky vzniklé bariéry v Európe. Od vyspelej Európy nás doteraz veľa delí. Sú to rozdiely v stupni, rozvoja občianskej spoločnosti a celkovej politickej kultúre. A nie je možné prehliadnuť, že sa vzájomne líši dynamika európskeho integračného procesu a dynamika transformácie strednej a východnej Európy. A to koriguje aj pôvodné predstavy o tempe a priebehu zjednocovania Európy. Presvedčujeme sa, že heslo "Návrat do Európy" nevyjadruje úlohu, ktorú máme pred sebou. Záleží nám na tom, aby sa naša zem nestala len príveskom prebiehajúcich procesov, ale naopak, aby využila všetky svoje špecifické možnosti. Veď národné záujmy zostávajú významným faktorom európskej integrácie. Plnohodnotnú účasť Česko-slovenska na novom európskom dejinnom pohybe si nie je možné predstaviť bez jeho politickej, ekonomickej a kultúrnej nezávislosti. Nárokom autentičnosti a suverenity však môže naša zem vyhovieť jedine ako otvorená spoločnosť so širokými väzbami na medzinárodné európske a svetové spoločenstvá. A od toho sa fakticky odvíja problém všetkých malých európskych národov. Zdá sa, že otvorenosť a požadovanie otvorenosti by malo byť vedúcimi princípmi našej zahraničnej politiky. Pravda, vzniká tu a istá obava z toho, čo je nepoznané, obava z nového. Dalo by sa to nazvať aj agorafóbiou, strach z otvoreného priestoru, ktorý sa tu vytvára. Nehovorím to preto, že by som chcel nejaký uzatvorený blok, aký bol, ale preto, že je to objektívny problém, ktorý sa rovnako musí riešiť v malých európskych krajinách, ktoré sa integrujú do Európy.

K problematike zmluvy česko-slovensko-nemeckej, o ktorej sa tu toľko hovorilo: Zrejme kľúčové otázky nulity mníchovskej dohody od začiatku alebo problémov jednotlivých pojmov, o tom všetkom sa zrejme v blízkej budúcnosti opäť bude diskutovať v tomto parlamente. Preto by som chcel vyjadriť za klub SDŠ niekoľko iba všeobecných názorov a poznatkov k tejto zmluve.

Naša krajina sa v tak závažnej otázke, ako je nová zmluva so zjednoteným Nemeckom, z objektívnych dôvodov ocitla vo veľmi slabej pozícii. Nesúvisí to len s hlbokou politickou, spoločenskou a ekonomickou transformáciou a s hľadaním nového zakotvenia nášho štátu v európskom priestore. Naša pozícia sa mohla posilniť, keby sme v minulom roku podobne ako Poľsko vyvíjali väčšiu snahu podieľať sa na rokovaniach 4+2 o nemeckom zjednotení. Zdá sa, že táto šanca nebola využitá. Isté je, že našej pozícii, vyjednávať o zmluve by nám prospelo aj to, keby sme dosiahli štatút pridruženého člena Európskych spoločenstiev pred podpísaním tejto zmluvy.

Domnievam sa, že Česká a Slovenská Federatívna Republika si môže posilniť pozíciu v bilaterálnych vzťahoch aj v danom prípade jedine prostredníctvom multilaterálneho poľa, v ktorom sa bude nachádzať ako Nemecko, tak aj náš štát. A práve na multilaterálnej pôde majú menšie a stredné krajiny, ako je náš štát, väčšiu možnosť obhajovať svoje záujmy.

Posledný vývoj okolo zmluvy ukazuje, a to nielen z medzinárodnoprávneho hľadiska, teda problémy rôzneho výkladu pojmov, nejednoznačnej formulácie atď., ale aj z hľadiska celkovej atmosféry vo verejnosti, že u nás nebol dosiahnutý dostatočný konsens v tejto otázke ani medzi politickými silami, ani vo vnútri spoločnosti. Pri zjednávaní medzinárodných zmlúv takéhoto významu ide o veľmi rizikový stav. A zrejme problémy vznikli aj z toho, že v podstate bol parlament eliminovaný z prípravy tejto zmluvy.

Keď nevezmeme do úvahy preambulu parafovanej zmluvy, ktorá je najviac diskutabilná a vzbudzuje najväčšie obavy, v ďalších článkoch znenia je celý rad ustanovení, ktoré sú už dnes v niektorých aspektoch prekonané. Veľa ustanovení má len konštatujúcu silu a blíži sa svojou dikciou k politickému prehláseniu či komuniké, a nie medzinárodnoprávnemu zmluvnému dokumentu. Z tohto pohľadu sú v tejto zmluve zbytočné a nie je divu, že nemecká strana ich využíva ako nástroj pre vyváženie úvodnej preambule a k posilneniu skôr propagandistického efektu. Mnohé "záväzky", ktoré na seba vzala nemecká strana, napr. pokiaľ ide o pomoc pri vstupe do Európskych spoločenstiev, sú pochybné z hľadiska ich právnej sily. Nehľadiac na to, že by nebolo ani pre nás priaznivé, keby sa kedykoľvek v budúcnosti náš vstup do Európskych spoločenstiev výslovne spájal s angažovanosťou Nemecka. Text zmluvy musíme posudzovať nielen z hľadiska súčasného stavu, ale zvlášť z hľadiska jej účinnosti do budúcnosti. A zvlášť nebezpečná je možnosť rozdielnej interpretácie, ako to tu už bolo častokrát konštatovné. Ukazuje sa teda, že pôvodný zámer obidvoch strán, uzatvoriť takú zmluvu, ktorá by urobila definitívne hrubú čiaru za minulosťou, sa neuskutočnil. A práve to malo byť jej cieľom. Výsledkom je zmluva, ktorá oproti predchádzajúcej z roku 1973 neprináša viac istôt.

V tejto súvislosti, v súvislosti s problémom zmluvy s Nemeckom, nie je možné problém štátnych hraníc podceňovať, ako sme toho svedkami zvlášť pri hodnotení integračných procesov. Nie je možné zamieňať alebo miešať otázku európskej integrácie a s ňou súvisiacu postupnú priepustnosť hraníc - kapitál, tovar, pracovné sily - a uznania štátnych hraníc ako takých, ktorá je stále dôležitá z hľadiska zachovania národnej identity a suverenity národov, aj keď čiastočne obmedzená integračnými procesmi.

Zachovanie štátnych hraníc ako určitého atribútu suverénnych národov žijúcich v určitom geografickom prostredí nevylučuje predsa integračné procesy a všetko, čo s nimi súvisí. Nehľadiac na vysoký stupeň integrácie, ktorý ovšem zatiaľ je vzdialeným cieľom, podržia si štátne hranice, ktoré definujú určité štátne územie, svoj význam.

Vývoj situácie v Juhoslávii predstavuje závažnú výzvu aj pre helsinský proces. Napriek tomu, že po zmenách v strednej a východnej Európe už pokročila inštitucionalizácia helsinského procesu a bola vytvorená aj Rada ministrov zahraničných vecí členských zemí, ktorá by mala byť orgánom pre riešenie krízových situácií, KBSE nepreukázala dostatočnú akcieschopnosť. Nevyplýva to ani tak z inštitucionálnej nepripravenosti, ale skôr z rozporu vo východiskách. Prípad Juhoslávie ukazuje, ako sa môžu dostať do konfliktu zásady obsiahnuté v Záverečnom akte z roku 1975 s postulátmi parížskej Charty z roku 1990. Zatiaľ čo Záverečný akt poskytoval záruky nemennosti hraníc v Európe, Parížska charta sa stala základňou pre nové politické usporiadanie na kontinente. Keď Záverečný akt stabilizoval štatút quo po druhej svetovej vojne, vrátane rozdelenia Nemecka, potom Parížska charta vytvorila podmienky pre stabilizáciu zmien po roku 1989 vrátane nemeckého zjednotenia.

Zo začiatku sa zdalo, že princípy, z ktorých obidva dokumenty vychádzajú, sa navzájom dopĺňajú a môžu byť dodržiavané súčasne. Predstava, že spoločenská transformácia prebehne v existujúcich štátnych hraniciach, ktorých význam bude naviac klesať, však bola mylná.

Vývoj v Juhoslávii, v ZSSR, ale aj v ďalších krajinách strednej a východnej Európy naznačuje, že transformačné spoločenské procesy môžu byť sprevádzané krízou integrity štátnych celkov, zvlášť v prípade medzinárodných útvarov. V tejto súvislosti vyrastá konflikt medzi záujmom celoeurópskej stability a princípu nemiešania sa, uplatneným v Záverečnom akte. Aj vzhľadom na rozpornosť týchto dvoch dokumentov, ktorá sa môže ďalej prehlbovať, podporujeme úsilie Federálneho ministerstva zahraničných vecí a zvlášť ministra Dienstbiera o formovaní politickej dimenzie KBSE okolo pražského sekretariátu, podporujeme ambície, aby Praha bola jedným z politických centier Európy. Myslím, že nejde o prejav megalománie, ale pre ČSFR medzinárodne politicky mimoriadne významnú aktivitu.

Problémy zahraničnej politiky súvisia prirodzene oveľa viac, ako by sme sa na prvý pohľad domnievali, aj s našimi vnútornými problémami a s problémami štátoprávneho usporiadania. Na prvý pohľad je zrejmé, že v problémoch okolo štátoprávneho usporiadania, ako aj okolo česko-slovensko-nemeckej zmluvy existuje výboj medzi česko-slovensko-nemeckou zmluvou a česko-slovenskými vnútornými vzťahmi. Domnievam sa, že aj z tohto medzinárodnopolitického hľadiska by sa politická reprezentácia jednotlivých republík mala pozerať na problémy štátoprávneho usporiadania. To však predpokladá, aby sa nedramatizovali veci nevhodným spôsobom, aby sa riešili tie problémy, ktoré sú skutočnými problémami a na ktorých závisí aj otázka ďalšej existencie nášho spoločného štátu.

Klub Strany demokratickej ľavice odporúča zobrať na vedomie správu o zahraničnej politike a pokiaľ by bolo treba, je ochotný vysloviť dôveru ministrovi zahraničných vecí.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. To byl pan poslanec Pavol Kanis za Stranu demokratické levice. Tím jsme ukončili projevy za jednotlivé politické kluby.

Nyní bychom měli přistoupit k individuálním projevům poslanců v rozpravě. Vyslechli jsme tady už toho velmi mnoho. K řadě zahraničně politických otázek toho bylo řečeno tolik, že nemám odvahu očekávat od kohokoliv z nás ještě další doplnění. Apeluji proto na vás, abyste své příspěvky v tomto smyslu regulovali.

Měla by ještě vystoupit paní poslankyně Jana Petrová. Pokud je přítomna, má slovo.

Poslankyně SL J. Petrová: Pane předsedo, pane předsedající, pane ministře, vážené dámy a pánové, dovolte mi několik slov k zahraniční politice. Vím, že zde už bylo řečeno mnoho, ale mé připravené vystoupení má určitou návaznost a kdybych z něj vypustila některé odstavce, ztratilo by myšlenkovou souvislost. Budu se snažit být stručná.

Zahraniční politika je - jak známo - jedním z nezbytných nástrojů zabezpečení dlouhodobé svobody a prosperity státu a jeho občanů. Zejména nyní, kdy dochází v Evropě ke změně nejen postupimského či lépe řečeno jaltského pořádku, ale kdy se dokonce otřásají zbytky řádu, který nám zanechala Versailleská konference, musíme na zahraniční politiku našeho státu klást zvláště velké nároky. Naše dějiny ukazují, jak tato malá země mezi Západem a Východem je na své zahraniční politice závislá.

Musíme si uvědomit, že aktivita v oblasti zahraniční politiky a zejména kritéria její úspěšnosti mají jednu zásadní odlišnost od ostatních oblastí. Jde zde především o časový horizont, ve kterém se mohou projevit důsledky chybné politiky. Zatímco například chyby v oblasti hospodářské či sociální se projeví hospodářským poklesem, inflací či sociálním neklidem už za několik týdnů či měsíců, situace v oblasti zahraniční politiky vypadá zcela odlišně. Zde se chyby dlouhodobě kumulují a účet za ně bývá předložen ke splácení často až v období mezinárodní krize. Může to trvat někdy i 20 let. V Československu máme zkušenost, že tento účet může být někdy velmi vysoký a že někdy se za tyto chyby musí zaplatit i svobodou.

Jak máme tedy poznat, zda zahraniční politika, kterou děláme, je dobrá či špatná, podle čeho máme hodnotit zahraničně politickou aktivitu našich ústavních činitelů a institucí, které ji spravují?

Máme před sebou zprávu o zahraniční politice České a Slovenské Federativní Republiky za rok 1991, ve které je vypočítáno mnoho multilaterálních a bilaterálních aktivit, jichž se naše země zúčastnila v minulém roce. Při posuzování takové zprávy se musíme nejprve zeptat, zda to množství podepsaných dohod, návštěv zahraničních státníků v Československu, cest našeho ministra zahraničních věcí do ciziny, je součástí nějakého promyšleného plánu, v němž jsou stanoveny naše cíle, jejich hierarchie a cesty k jejich dosahování nebo je to jen hemžení lidí a akcí bez vzájemné návaznosti. Víme totiž, že bez zřetelně formulované zahraničně politické doktríny státu lze jen obtížně vést smysluplnou zahraniční politiku.

Bohužel, v předložené zprávě kromě truismů jako např. že "činnost FMZV se soustřeďuje na zabezpečení mírových mezinárodních podmínek, příznivých pro demokratický a hospodářský rozvoj ČSFR", jen obtížně hledáme byť implicitní stopy nějaké konsistentní a obhajitelné zahraničně politické doktríny. Obávám se, že to není jen nedostatek této zprávy, ale že je to zásadní nedostatek celé naší zahraniční politiky od listopadu 1989. Nemohu zde - a není to ani mým úkolem - formulovat tuto doktrínu, nicméně je zřejmé, že jejím pilířem by mělo být co nejrychlejší začlenění Československa do politického, obranného a hospodářského systému Západu, tedy začlenění do struktury, jíž jsme byli po staletí integrální součástí.

Kdybychom tímto cílem poměřovali naše zahraničně politické aktivity, jak jsou předloženy v této zprávě, zjistili bychom, jak je naše zahraniční politika v určitých částech nekonsistentní. Vezměme například pentagonálu či nyní tzv. hexagonálu. Naše účast v tomto regionálním sdružení je náhražkou za naši neexistující západoevropskou politiku, vtahuje nás do problémů věčně nestabilního jihovýchodu Evropy, aniž by byla adekvátním přínosem pro naši integraci s Evropou západní. Pro každý stát, který je účastníkem hexagonály, lze celkem snadno rozpoznat přínos účasti v tomto uskupení z hlediska jeho tradičního zájmu, kromě Československa.

S Polskem a Maďarskem nás pojí společný osud minulých desetiletí a nynější společné úsilí napravit škody spáchané komunismem, nicméně koncepce trojky, dalšího regionálního sdružení, jehož jsme aktivním členem, ne-li pilířem, jde daleko za tyto společné zájmy. Vytváří se dojem, že hospodářská a politická integrace s těmito zeměmi je nutným předstupněm naší integrace se západní Evropou.

Nic není méně pravdivého, než tento předpoklad. Přijetí představy, že do Evropy budeme vstupovat společně, naše aktivní spoluúčast na utváření obrazu tohoto regionu jako kompaktního celku, pravděpodobně opozdilo naši integraci do západní Evropy o mnoho let. Nemohu si pomoci, ale mám dojem, je-li zde nějaká zahraničně politická doktrína, tak za její hlavní stavební kámen byla přijata představa Československa - cituji ze zprávy - "... jako stabilizačního prvku ve střední a východní Evropě." Konec citace.

Tento motiv se totiž opakuje nejen v této zprávě, i ministr Dienstbier v projevu, když tuto zprávu uváděl, 13. listopadu, se k obrazu Československa jako zdroje stability, aktivního činitele stability ve středoevropském regionu několikrát vracel.

I v tomto projevu se opakuje představa o tom, jak budeme společně s Polskem, Maďarskem usilovat o vzájemnou účinnou podporu při přeměně našich společností, při průniku do vyspělého světa.

Kdybychom měli hledat v těchto náznacích prvky naší zahraniční politické doktríny, musíme říci, že je to doktrína vnitřně rozporná, špatná, která odporuje bytostním zájmům Československa. Místo úsilí o jednoznačnou a rychlou integraci se Západem se zde prosazuje politika Československa, jako nárazníkové země, jako mostu mezi Východem a Západem. Je to politika, na kterou není možno v budoucnu nedoplatit. Skutečnost, že po mostu se chodí také v okovaných botách, je v oblasti střední Evropy již dostatečně dlouho známá. Není divu, že při takové zahraničně politické orientaci byly zanedbány aktivity vedoucí přímo a jednoznačně k politické, obranné a hospodářské integraci se západní Evropou.

Podmínkou pro naše začlenění do evropského politického systému je mimo jiné jednoznačné uspořádání našich vztahů s Německem. Proces sjednocení Německa, kdy naposledy o této zemi rozhodovaly vítězné mocnosti v tzv. jednání čtyři plus dva, byl velkou příležitostí udělat s jejich pomocí tlustou čáru za minulostí a připravit podmínky pro uzavření dobré smlouvy o vzájemných vztazích.

Polská zahraniční politika si významu tohoto okamžiku byla vědoma a velmi rozhodnou aktivitou prosadila její účast na části těchto jednání. Díky tomu Poláci dosáhli dobré smlouvy s Německem.

My jsme se na proces sjednocení Německa dívali z povzdálí a nyní jsme podepsali s Německem smlouvu, která ponechává otevřeny nejnebezpečnější problémy, problémy majetku sudetských Němců. Říká se, že dobré účty dělají dobré přátele. Místo tyto dobré účty udělat, místo problém jednou provždy uzavřít s pomocí vítězných mocností při příležitosti sjednocování Německa, jsme jeho řešení přesunuli do budoucnosti. Přitom je vyloučené, abychom v budoucnu mohli mít pro řešení tohoto problému lepší vyjednávací pozici, než jakou jsme měli teď. Je to chyba, za kterou budeme muset ještě zaplatit vysokou cenu.

Náš vztah k NATO se vyznačuje podobnou obojakostí a nekonzistencí jako celá naše zahraniční politika vůči západní Evropě. Bouře, která se zvedá na Východě, kde se rozpadá mnohasetleté koloniální impérium, velí usilovat o co nejrychlejší a co nejtěsnější propojení se Severoatlantickou aliancí. Naše představa, že budeme mostem mezi Východem a Západem, nám místo toho napověděla loňský návrh na současné řešení NATO a Varšavské smlouvy. Snížení naší věrohodnosti jako budoucího spojence, kterou jsme tímto návrhem dosáhli, budeme muset napravovat léta. V oblasti hospodářské nám doktrína mostu a stabilizačního činitele napověděla myšlenku triangulárního obchodu. Tento koncept, kdyby se uskutečnil ve formě tzv. Dienstbierova plánu, by dlouhodobě provázal naši ekonomiku s ekonomikou rozpadajícího se Sovětského svazu. Tento plán má velmi sporné krátkodobé přínosy a zcela nesporné dlouhodobé a zásadní negativní důsledky nejen pro naši ekonomiku, ale i pro celospolečenský vývoj a pro naše mezinárodní postavení.

To je jen stručný výčet chybných kroků, které naše zahraniční politika provedla v minulém období. Myslím, že jsem přesvědčivě ukázala, že je to důsledek její chybné koncepce, či lépe řečeno její bezkoncepčnosti. V zahraniční politice jsme se vydali na cestu experimentů, aniž bychom se opřeli o seriózně vypracovanou zahraničně politickou doktrínu navazující na naše zjevné státní zájmy. Je vidět, že snaha hledat třetí cestu se nevyhnula ani této oblasti, tak choulostivé a důležité pro budoucnost naší země.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Promluvila paní poslankyně Petrová.

Další přihlášení poslanci budou hovořit v tomto pořadí: Sychra, Suchánek, Bohumil Doležal, Bohuslav Hubálek. Nestane se tak před polední přestávkou.

Využívám svého práva a vyhlašuji polední přestávku do 13.00 hodin. Prosím, dodržte lhůtu.