Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji také. To byl pan poslanec Ivan Pospíšil.
Rád bych sněmovny seznámil s pořadím
poslanců, kteří budou v rozpravě vystupovat
za své kluby. Nyní by měl promluvit pan poslanec
Bratinka za ODA, pak pan Roman Zelenay za HZDS, Ivan Fišera
za klub poslanců Sociálně demokratické
orientace a kolega Josef Lux za Křesťansko-demokratickou
unii.
Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
dámy a pánové. Oba zpravodajové, podle
mého názoru, pracovali velmi dobře, což
mi umožňuje, abych se ve svém vystoupení
mohl soustředit spíše na představy,
které poslanecký klub ODA má o tom, jak by
měla vypadat naše zahraniční politika,
než na to, abych kritizoval zprávu pana ministra zahraničí.
Mohu říci, že s vystoupením zpravodajů
s jinak ztotožňujeme a podporujeme i jejich návrh
na usnesení.
Domníváme se, že existují dva základní
úkoly zahraniční politiky ČSFR. Za
prvé je to klasický úkol zajištění
bezpečnosti státu, ke kterému ovšem
přistupuje dnes i zajištění jeho demokratického
zřízení - protože nám nejde o
jakýkoli stát, ale o stát demokratický.
Za druhé - vytváření podmínek
pro co nejširší styky našich občanů,
našich institucí, s občany a institucemi jiných
států. To znamená, že těžiště
zahraničních styků vidíme především
v tom, že lidé budou moci se střetávat
s jinými lidmi a s nimi spolupracovat. Tyto úkoly
vyžadují jak z krátkodobého, tak i z
dlouhodobého hlediska, aby zahraniční politika
našeho státu sledovala následující
cíle.
Za prvé - udržení trvalé přítomnosti
Spojených států v Evropě. Tuto přítomnost
považujeme za klíčovou a to z několika
důvodů. Za prvé představuje tato přítomnost
pojistku proti poruše rovnováhy v Evropě, a
to i uvnitř její prosperující a stabilizované
části. Dokud se bude Evropa skládat ze suverénních,
byť hospodářsky integrovaných států,
bude vždy trvat nebezpečí recidivy nejrůznějších
mocenských os a ad hoc ustavovaných aliancí.
Tyto osy a aliance by možná mohly být za jiných
okolností pouhou dětskou hrou, uvážíme-li
stupeň vzájemného propojení západních
států a přítomnost již dvou generací,
pro které jsou hranice již pomalu muzeálními
artefakty. Bohužel pár set kilometrů od této
civilizace konce 20. století zuří válka
zplozená mentalitou století desátého
a již teď je jasné, že nad rozpadající
se Jugoslávií začínají některé
západní mocnosti uvažovat v pojmech mocenských
sfér.
Jugoslávie je však jen extrémním případem.
V celé oblasti bývalého sovětského
teritoria vládne chaos a chybí v něm jakákoliv
rovnováha sil, a to v podmínkách, kdy vznikající
státy nemají žádné demokratické
tradice, žádné tradice tržního
hospodářství schopného jednak uspokojit
hmotné potřeby obyvatel, a jednak usměrnit
jejich energii tvořivým způsobem a zároveň
nemají žádné tradice občanské
společnosti, které by dohromady tvořily mocnou
sílu usměrňující politiku těchto
států pozitivním způsobem. Všechny
tyto nově vznikající státy však
budou hledat v Západní Evropě své
spojence a protektory a neváhám říci
i chlebodárce. To jen posílí tendence, kterých
jsme svědky v případě Jugoslávie
a sice tendence k štěpení a pnutí uvnitř
Evropských společenství.
Za druhé bude americká přítomnost
protiváhou tendencím směřujícím
k pojetí sjednocené Evropy jako k pevnosti uzavřené
vůči ostatnímu světu. To jest bude
protiváhou tendencí k supernacionalismu.
Za třetí budou Spojené státy protiváhou
kryptosocialistickým proudům v Evropě přirozenou
to ideologií dnešní bruselské eurokracie.
Nebojovali jsme proti socialismu jenom proto, abychom jej pod
heslem "zpět do Evropy" museli opět zavádět.
Přirozená dispozice Američanů ke svobodě
a ochota platit za tuto svobodu určitou cenu je důležitým
vkladem pro Evropu. A konečně je zde ještě
jeden důvod proč je americká přítomnost
žádoucí. Důvod, který není
bezprostředně relevantní pro rovnováhu
sil, hospodářské zájmy, bezpečnost
států a jiné obvyklé věci zahraniční
politiky, ale který je z dlouhodobého hlediska klíčový.
Jeden moudrý člověk nedávno řekl,
že tragédií Evropy je, že vyprodukovala
více dějin, než je schopna strávit.
Tragickou pravdivost tohoto výrobku vidíme dnes
v Jugoslávii, kde tamnější národy
jsou svými dějinami přímo požírány.
A právě na pozadí tohoto výroku je
možno nazřít propastný rozdíl
mezi Evropou a Spojenými státy, resp. mezi celým
světem a Spojenými státy. USA jsou totiž
jediným národem, který je produktem idejí
a nikoliv dlouhých a krvavých dějin různých
kmenů. Americká ústava staví absolutně,
opakuji absolutně, na občanském principu.
Americký národ tudíž vznikl čistě
na základě nadřazení občanského
principu nad etnickým původem těch občanů,
kteří se tam stěhovali. (Ruch v sále.)
(Předsedající předseda SL R. Battěk:
Prosím, aby projevy údivu byly omezeny.) Projevy
údivu jsou vítány, na to mají příslušní
poslanci samozřejmě právo.
V současné době, kdy etnické problémy
nabývají v Euroasii na intenzitě od druhé
světové války nebývalé, jsou
důkazem toho, že existují ideje umožňující
tvořivé, státotvorné a nesmírně
produktivní soužití lidí nejrůznějších
kulturních mentalit.
Za druhé by měl být cílem naší
další zahraniční politiky rozvoj styků
s Polskou republikou a s Maďarskou republikou. Zahraniční
politika totiž může dokázat svoji reálnost
a nosnost jen tehdy, povede-li k rozvoji vztahů především
s bezprostředními sousedy, a to zejména s
těmi, kteří spolu s námi sdíleli
zotročení socialismem a komunismem. Rozvoj styků
s Polskem a Maďarskem má též klíčovou
důležitost jako signál, že v bývalé
komunistické Evropě není všechno jen
chaos a rozpad.
Za třetí je zde cíl sbližování
s Evropskými společenstvími a NATO. NATO
je nejen pilířem mocenské stability v Evropě,
ale i zároveň ochráncem zájmů
Evropy mimo její území - jak se ukázalo
v době války v Perském zálivu. Zároveň
je nejdůležitějším článkem
spojující Evropu s Amerikou a Kanadou. Naše
zahraniční politika žila dlouhé měsíce
v iluzích, že NATO již není zapotřebí.
Byly to velmi nebezpečné iluze.
Dnes se velmi mluví o našem úsilí o
vstupu do Evropských společenství. Považujeme
za vhodné upozornit, že představy jednotlivých
členských států o budoucnosti tohoto
společenství se různí v podstatě
od zachování status quo, tj. určité
konfederace suverénních států až
po představy, které vidí v dálce spojené
státy evropské. Je zřejmé, že
tyto různé představy by v případě
své realizace měly různý dopad na
naši republiku i na její vztahy vůči
sousedům, ale zároveň též, že
budou mít velký vliv na rychlost našeho vstupu
do Společenství. Toto ovlivnění rychlosti
má dvojí původ. Představy o budoucnosti
Evropských společenství se liší
stupněm důrazu na jeho rozšiřování
na straně jedné a prohlubováním na
straně druhé. Je zřejmé, že ty
státy, které podporují spíše
prozrazují prohloubení vzájemných
vztahů se budou stavět velmi ostře proti
našemu brzkému vstupu.
Zároveň je jasné, že ty státy,
které budou v naší republice spatřovat
v otázce budoucnosti Evropských společenství
své spojence, budou náš vstup urychlovat. Měli
bychom si v tomto směru sjednat jasno, což ovšem
není ani tak úkol pro ministerstvo zahraničí,
jako pro politické síly v této zemi.
Je zde ještě jeden problém, a to je dosavadní
převaha německého kapitálu v naší
zemi. Myslím, že jeden ze zpravodajů zde o
tom mluvil. Je zde nebezpečí, že pokud by tento
trend pokračoval, mohlo by se nám stát, že
by v nás ostatní státy spatřovaly
jakýsi zadní dvůr Německa, což
by mohlo naši cestu do Evropských společenství
ztížit.
Ke smlouvě Československo-Německo - já
se domnívám, že bezpečnost nakonec nelze
zajistit ani sebelepšími smlouvami, a že pokud
chceme mít jistotu týkající se našeho
vztahu k Německu, tak se to musí řešit
v rámci našeho vstupu do Evropských společenství.
Tuto smlouvu nepovažuji za špatnou, ale též
ani za nijak vynikající. Myslím si, však
že její význam se přeceňuje.
Za čtvrté je zde nutno mít jasnou představu,
jak se budeme chovat k tomu, co je dobré nazvat Euroasií,
tj. k území bývalého Sovětského
svazu, kde jsme svědky vzniku nových států
v hranicích vytvořených Stalinem a etnickým
složením ovlivněným dílem stalinskými
deportacemi a dílem osídlovací politikou
Moskvy, která měla k jejímu provádění
k dispozici celý rejstřík totalitních
nástrojů.
Už jsem se zmínil o tom, že tyto státy
většinou postrádají ony tradice, které
se v Evropě nazývají tržní hospodářství,
demokracie, právní stát a liberální
politická kultura. Naopak, existují tam tradice
vzájemných konfliktů či dokonce válek,
a k tomu je nutno připočíst, že je v
této oblasti velké množství zbraní
včetně jaderných. Nemůže být
pochyb o tom, že ostatní svět, především
USA a Evropa, musí mít nějakou koncepci jak
vůči tomuto rozbouřenému dílu
světa postupovat. Domníváme se, že prioritu
musí mít naše vztahy s Ruskem. Uvědomme
si, že pokud bude mít Rusko pocit naprosté
izolace od západu a zároveň bude pociťovat
rostoucí tlak od východu, z jihu od muslimského
světa a na východě od Číny,
mohou v něm nesmírně vzrůst xenofobní
proudy. Představa aliance nacionalistů, stalinistů,
monarchistů a obskurních náboženských
fanatiků není něčím zcela nereálným,
a takováto aliance by mohla smést zárodky
právního státu, demokracie a tržní
ekonomiky a zavést Rusko na cestu, na jejímž
konci by byly zcela katastrofální věci, a
myslím, že katastrofální i pro nás.
Rusko nemusí být hned zítra vzorným
státem, ale pokud se bude vyvíjet přijatelným
způsobem, pak se lze spolehnout, že rozhodným
způsobem přispěje k rovnováze sil
v této oblasti. Priorita vztahů s Ruskem neznamená,
že bychom neměli usilovat o přátelství
a rozvíjení vztahů s Ukrajinou a dalšími
státy. Nicméně v případě
Ukrajiny bychom měli velice rychle navázat současně
s jednáním o uznání jednání
o nějaké smlouvě, která by stvrzovala
naši východní hranici. To by měla být
paralelní věc. Já si myslím, že
bianco uznání Ukrajiny bez takovýchto jednání
by byla věc neblahá.
Za páté - naše republika by měla mít
jasné stanovisko k dezintegračním tendencím
ve světě. ODA pojímá stát -
pokud ovšem splňuje určité základní
podmínky - jako instituci, která umožňuje
pokojné soužití velkého počtu
lidí, a to v nejrůznějších formách
spolupráce. Stát proto považujeme za základní
dobrodiní a znak civilizace. Jeho hodnotu však odvozujeme
z jeho základního účelu - umožňovat
pokojné soužití a spolupráci. Odmítáme
myšlenku, že by skupiny navzájem se lišící
svou kulturou a jazykem nemohly z důvodu této odlišnosti
žít v rámci jednoho státu, aniž
by ztratily svoji individualitu. Dějiny západních
civilizací jsou důkazem, že takové soužití
je možné, neboť celá staletí v
nich existovaly mnohonárodní, mnohojazykové,
a dokonce mnohareligiózní státní útvary.
Poslední takovýto velký stát na evropském
kontinentě byl rozbit vypjatým nacionalismem v roce
1918.
Podmínkou trvání takového státu
je však určitá minimální loajalita
k idejím tohoto státu jakožto společnému
civilizačnímu dílu, loajalita, která
musí být silnější než případná
vzájemná nevraživost či tendence k mystickému
nacionalismu, kdy zbožňování vlastního
národa nahrazuje mizící náboženství.
Dnes jsme bohužel svědky převahy těchto
destruktivních tendencí. Je samozřejmě
pravda, že pokud někde nějaké národy
spolu žít nedokáží v jednom státě,
je lepší, když se rozejdou. To nás však
nezbavuje povinnosti klást odpor všemu, co tyto tendence
posiluje. Známý jugoslávský disident
Mihailo Mihailovič, kterého možná mnozí
z vás pamatují, nedávno prohlásil,
že kdyby ve všechny národy ve světě
vstoupil stejný duch, jaký vešel v Srby a Chorvaty,
pak by bylo na světě 840 válčících
států. Dovedete si snad představit, že
by to byl konec naší civilizace. Avšak i kdyby
tyto státy spolu neválčily a jejich vztahy
byly jinak korektní, ale pouze sledovaly principy hospodářského
nacionalismu pod hesly "národní ekonomiky",
"národní soběstačnosti",
"národního bohatství" atd., pak
by toto rozdrobení světového hospodářství
na 840 malých trhů vedlo svět do bídy
a hladomorů.
Naše zahraniční politika by měla proto
podnikat vše, co je v našich silách, aby těmto
dezintegrujícím tendencím čelila.
Není to totiž vůbec věc nějaké
ušlechtilé a vznešené inspirace, nějaká
výzva k idealismu, abychom se zabývali věcmi,
které jsou ušlechtilé a mravní, je to
výzva k tomu, aby náš stát naplňoval
svůj smysl a snažil se zajistit budoucnost svých
obyvatel ve svobodě, míru a prosperitě. Děkuji
za pozornost.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Vyslechli jsme poslance Bratinku za klub ODA. Jako další
v rozpravě vystoupí poslanec Roman Zelenay za HZDS,
připraví se poslanec Ivan Fišera za klub Sociálně
demokratické orientace.
Poslanec SN R. Zelenay: Vážený pán predseda,
vážený pán predsedajúci, vážené
kolegyne a kolegovia, dámy a páni, obdržali
sme správu Federálneho ministerstva zahraničných
vecí, v ktorej hodnotí zahraničnú
politiku Československa za rok 1991. Naše hnutie sa
veľmi podrobne zaoberalo štúdiom tejto správy
ako aj výsledkov systému práce, metodiky,
princípov, výberu kádrov a celého
backgroundu, ktorý je potrebný ako pre vytváranie,
tak aj pre realizáciu zahraničnej politiky jedného
štátu, štátu demokratického, štátu
právneho.
V úvode je skutočne možné konštatovať
a stotožniť sa s názorom pána ministra
a zároveň podpredsedu vlády, že rok
1991 bol v Európe skutočne rokom česko-slovenským.
Mimoriadne priaznivé okolnosti pre Česko-Slovensko
vytvorili také predpoklady, aké sme možno nemali
ešte nikdy vo viac ako 70-ročnej histórii.
Dá sa konštatovať, že vo väčšine
prípadov sme ich viac-menej skoro v plnom rozsahu využili.
V správe sa uvádza, že je tu snaha o účelnú
kombináciu bilaterálneho a multilaterálneho
prístupu. Na záver vystúpenia, po zhodnotení
jednotlivých častí a jednotlivých
aktivít v oblasti zahraničnej politiky, je potrebné
sa k tomu vrátiť. Rovnako tak k otázke koncepcie
a otázke koordinácie s podobnými útvarmi
na úrovni republík.
Preto mi dovoľte teraz niekoľko slov o spolupráci
s Radou Európy a o spolupráci s Európskymi
spoločenstvami. Je pozitívnym faktom, že sme
súčasťou Rady Európy. Môžeme
presadzovať svoje názory a myšlienky a prezentovať
svoje výsledky ako pozitívne, tak negatívne
a obhajovať svoje stanoviská. Môžeme sa
podstatne aktívnejšie zapojiť do práce
v rámci Európy.
V oblasti EHS bola podpísaná významná
asociačná dohoda, ale už pri tejto dohode sa
stretávame s prvou kontradikciou. Vyhlásenie premiéra
slovenskej vlády, ktorá sa týka zapojenia
Slovenska, presnejšie realizácia výkonu tejto
zmluvy na úrovni republík a jeho prehlásenie,
že európska strana o tom nevedela, je minimálne
prekvapujúce. Čo to znamená? Buď slovenský
premiér nebol informovaný, a to nesvedčí
o dobrom informačnom toku a o dobrej spolupráci,
alebo to bol politický zámer. Musíme sa opýtať
- politický zámer z ktorej strany? Je to nesprávna
prezentácia česko-slovenskej zahraničnej
politiky pri kontakte s Európskymi spoločenstvami,
kde bola predložená len otázka, že slovenská
strana chce byť zapojená - a vy si to urobte ako myslíte,
alebo to bol účelný tlak zo strany slovenských
vládnych orgánov. Je to veľmi dôležitá
otázka, ktorá vyvoláva napätie nielen
v rámci česko-slovenských vzťahov, ale
vyvoláva aj dosť veľký ohlas v západných
oznamovacích prostriedkoch a nielen v nich.
Asociačná dohoda je zrejme veľmi dôležitá
a otvára nám celý rad možností.
Tu len na okraj - hovorí sa o možnosti lepšieho
využitia česko-slovenských pracovných
síl v zahraničí, vieme, že boli podpísané
určité bilaterálne dohody. Dá sa len
konštatovať, že nerovnomernosť rozdeľovania
medzi obidve časti česko-slovenského štátu
pokračuje, ale zároveň je treba konštatovať,
že za to nie je zodpovedné Federálne ministerstvo
zahraničných vecí, ale federálna byrokracia
vo Federálnom ministerstve zahraničného obchodu.
Myslím, že k tomuto problému sa vrátime
pri diskusii o tejto otázke.
Ďalším blokom, ktorý sa tu rieši,
je tzv. "Trojka". Je pochopiteľné, že
Poľsko a Maďarsko sú jedni z kľúčových
partnerov Česko-Slovenska, či už sa to týka
ekonomických, ale predovšetkým v súčasnosti
aj politických stanovísk, postojov a jednotlivých
tlakov. Že to tak vníma aj zahraničie, vidíme,
že väčšinou tieto tri štáty
sú jedným dychom uvádzané pri rôznych
druhoch pomoci, pri prijímaní do rôznych medzinárodných
inštitúcií alebo pri ich prípadnom pridružovaní.
Je pozitívnym faktom, že takýto trojblok tu
vzniká, ale je kritické, že tento trojblok
zatiaľ pôsobí viac formálne ako prakticky.
Chýbajú konkrétne kroky, spoločné
kroky veľmi výrazné a jasné a kroky
inšpiračné smerom k veľkému východnému
susedovi, kde prebiehajú obrovské zmeny.
Celý rad nebezpečenstiev, s ktorými by sme
sa tu mohli stretnúť, neboli riešený na
tejto dvojstrannej úrovni tak, ako by mal, alebo ináč,
výstupy z týchto riešení neboli ani
jasné, ani výrazné, ani príliš
konkrétne.
Oblasť Hexagonály prežíva v súčasnosti
z jednej strany rozvoj a z druhej strany určitú
krízu. Rozvoj v tom, že sa nám podarilo zapojiť
sa do väčšieho spoločenstva ekonomicko-politického
a kultúrneho charakteru, krízu v tom, že jedným
z článkov Hexagonály je aj Juhoslávia,
keď môžeme teritórium, v ktorom sa nachádzajú
rôzne štáty dokonca vo vojnovom stave ešte
takto nazvať. Veľmi ťažko sa v takejto oblasti
spolupracuje, tým viac, že sa nás to začína
bytostne týkať.
V rámci Hexagonály sa konštatuje, že jedným
z kľúčových úloh je napojenie
na dopravné a energetické systémy západnej
Európy. Samozrejme, že je to veľmi pozitívny
fakt. Vieme, že väčšina energetického
toku prúdi z Európy východnej. Vzhľadom
na nestabilitu, ktorej sa budem ešte venovať pri Sovietskom
zväze, je to skutočne rozumné. Vieme, ako to
celé vznikalo a preto tento krok považujem za veľmi
pozitívny.
Za menej pozitívne považujem to, že uprednostňujú
riešenia komplikovanejšie pred riešeniami jednoduchšími.
Začína sa realizovať vo veľkom Ingolstadte,
s čím by sa dalo súhlasiť, ale je rozdiel
pretiahnuť potrubie 250 km a je rozdiel pretiahnuť potrubie
40 km. Je rozdiel spraviť napojenie elektrickej siete po
celej oblasti československo-nemeckých hraníc
a pritom si neuvedomiť fakt, že druhá časť
Československa, Slovenská republika nemá
ani jeden meter drôtu vedenia z Rakúskej republiky
na zabezpečenie prípadného výpadku
elektrickej energie zo Sovietskeho zväzu.
Takto by sme mohli pokračovať ďalej, nehovoriac
o otázkach autostrád, kde sa jedná o 15 km
napojení na rakúsku autostrádovú sieť
zo Slovenskej republiky a napojenie z Českej republiky.
Ide o rovnomerné rozloženie.
Pokiaľ sa týka procesu európskej bezpečnosti,
ukazuje sa, že tento proces stále ešte nie je
v plnom rozsahu rozvinutý a poukazuje na to práve
situácia v Juhoslávii. Česko-Slovensko vychádza
z rovnomerného inštitucionálneho rozloženia
centier európskej politiky aj v tomto regióne. Je
to samozrejme možné podporiť. Myslíme
si, že geopolitická situácia, aká v
súčasnosti je, aj postavenie Česko-Slovenska
budú mať naďalej kľúčový
význam pri kontaktoch medzi východom a západom.
Zase tu vznikla otázka, ako do toho bude zapojené
celé Česko-Slovensko.
Otázka a problematika NATO. NATO je skutočne momentálne
jedným z hlavných, keď nie jediným bezpečnostným
dáždnikom nad Európou. Nie sú však
celkom presvedčivé slová, že v prípade
konfliktu by sme sa obrátili so žiadosťou o pomoc
a máme predsa dôvody domnievať sa, že by
naša žiadosť neostala nevyriešená.
Takýchto žiadostí v dejinách len Česko-Slovenska
poznáme veľa, ale málokedy sa realizovali.
Záujmy veľmocí a záujmy malých
štátov sú často v kontradikcii. Zdá
sa, že bude asi treba vyvinúť aktívnejšiu
úlohu na uzatváranie bilaterálnych dohôd,
ktoré by nám pomohli preraziť do multilaterálneho
združenia, akým je konkrétne NATO.
Likvidácia Varšavskej zmluvy spôsobila práve
určité narušenie tejto bipolarity v Európe.
Bol to však prirodzený proces a ani nie tak výsledok
našej superaktívnej politiky. Môžeme len
konštatovať, že sme využili priaznivé
možnosti.