Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Dnes je tomu tak proto, že evropskému status quo, vytvořenému po druhé světové válce dohodami vítězných mocností a udržovanému jako důsledku politiky bloků masivní vojenskou přítomností obou supervelmocí v Evropě, hrozí opět nebezpečí. Toto nebezpečí je obtížněji definovatelné, protože nepřichází z nějakého konkrétního zdroje, jak tomu bylo při obou světových válečných konfliktech, které vzešly z evropské půdy, ale z různých ložisek potenciální nestability a konfliktů, jak je představuje již delší dobu válečnými akty se projevující konflikt v Jugoslávii, dezintegrační procesy, kterými prochází východní supervelmoc s globálními riziky, která odsud mohou hrozit vzhledem k velké koncentraci jaderných zbraní v tomto prostoru, vzestup nacionalismu v některých státech bývalého sovětského bloku.

Domnívám se, že vstupujeme do období krize versaillesko-trianonského konceptu uspořádání Evropy a že musíme být připraveni na to, že některé axiomy, se kterými dosud pracovala převážná většina států při koncipování své politiky vůči evropskému regionu, přestanou platit. Myslím, že se to bude týkat především představ o neměnitelnosti stávajících hranic v Evropě a nereálnosti úvah o vzniku nových subjektů v tomto prostoru. Právě tady se v největší míře naplňuje nebo může naplnit to, co se známým českým spisovatelem můžeme popsat slovy "neuvěřitelné se stává skutkem". Neboť jak jinak pojmenovat skutečnost opětného sjednocení Německa, obnovení suverenity pobaltských států nebo dezintegraci Sovětského svazu a vznik nových samostatných státních útvarů v prostoru jeho dosavadních hranic?

A případ Jugoslávie s neschopností či neochotou některých jejich subjektů řešit pokračující vojenský konflikt dosud fakticky jinak, než novou eskalací vojenských akcí může přivést mezinárodní společenství k průlomu do dalšího axiomu evropské politiky fixovaného Závěrečným dokumentem z Helsink, totiž zásady nezasahování do vnitřních záležitostí států, které Závěrečný dokument podepsaly. Neboť ukáže-li se, že ani případná přítomnost vojenských sil OSN nepovede k mírovému řešení konfliktu mezi Srbskem a Chorvatskem, bude stát mezinárodní společenství prakticky před poslední možností, jak tento konflikt řešit, totiž aktivním zásahem vnějších vojenských sil, jehož legitimita by se opřela buď o rozhodnutí OSN nebo některé z vojenských struktur bezpečnosti a spolupráce, např. Západoevropské unie.

Není tajemstvím, že taková alternativa už - alespoň neoficiálně - byla zvažována jakožto poslední možnost, jak - byť za cenu pravděpodobně značných obětí - obnovit na Balkáně mír.

To jsou některé okolnosti, v nichž naše zahraniční politika musí hledat cesty k realizaci našich zájmů a zpráva pana ministra zahraničních věcí by parlamentu a čs. veřejnosti měla dát co nejvíce konkrétních odpovědí o tom, jak se tyto úkoly daří plnit.

Domnívám se však, že zejména požadavkům konkrétnosti je předložená zpráva leccos dlužna, zejména tam, kde by bylo užitečné znát alternativy postupu a případná rizika, která by naše zájmy mohla ohrozit tam, kde naše zahraniční politika vstupuje nebo by měla vstupovat na nejistý terén. Týká se to především našeho vztahu k východnímu prostoru, kde zpráva pouze popisuje současný stav věcí, ale je zcela nekonkrétní ve stanovení priorit a alternativ postupu vůči nově se tvořícím subjektům, tj. osamostatňujícím se svazovým republikám bývalého Sovětského svazu. Nestačí jenom vyjmenovat některé z těchto svazových republik a nezdůvodnit, proč i rozhodující politické síly a jejich představitele a odhadnout jejich politický vývoj a budoucí postavení, abychom se nedopustili podobného kolapsu jako jedna evropská velmoc, jejíž představitelé včas nerozpoznali vliv pana Jelcina na vývoj v Sovětském svazu.

Domnívám se, že bychom měli včas vědět, zda se bude naše zahraniční politika v rámci své "východní" koncepce (má-li takovou koncepci) orientovat přednostně na některý z nově vzniklých subjektů nebo zda bude čekat na výsledky "konfederačního" úsilí pana Gorbačova a proč? A dá-li přednost bilaterálním vztahům s novými subjekty (což by byla, dle mého soudu, realističtější a perspektivnější alternativa), počítá naše zahraniční politika s tím, že některé z těchto bilaterálních vztahů mohou vyvolat i negativní reakce ze strany jiných subjektů v prostoru bývalého Sovětského svazu?

Myslím, že ve vztahu k východnímu evropskému prostoru potřebuje náš stát především záruky, že odtud nebude ohrožena jeho bezpečnost. Nepředpokládáme sice, že by takové ohrožení mohla představovat např. snaha obnovit ve střední Evropě status quo anti vojenskou silou, ale zdroji ohrožení bezpečnosti našeho prostoru mohou být i případné důsledky chaosu v prostoru bývalého Sovětského svazu, konflikty mezi nově vzniklými subjekty i uvnitř těchto subjektů, etnické napětí, ekonomický kolaps, který zcela reálně hrozí ekonomice v prostoru Sovětského svazu, sociální napětí apod.

Z těchto - a jistě ještě mnoha jiných - důvodů by měl náš vztah k východnímu prostoru stát v popředí naší pozornosti už třeba vzhledem k naší přetrvávající závislosti na tamních zdrojích energie. Proto by naše zahraniční politika měla zaměřit část své kapacity právě tímto směrem a vypracovat takovou koncepci naší politiky vůči východnímu prostoru, která by nám umožnila správně reagovat na vývoj v této části světa a dovolila nám, budeme-li takové situaci vystaveni, vyhnout se chybným rozhodnutím.

Z těchto hledisek tedy musíme konstatovat, že parlament se o koncepci naší zahraniční politiky vůči východní velmoci, která tak výrazně poznamenala naši minulost a může mít velký vliv i na naši přítomnost a budoucnost, z přednesené zprávy mnoho nedoví.

Rovněž ve vztahu ke druhé supervelmoci, k USA, je zpráva skoupá na konkrétní informace. Chybí především rozbor příčin, které přes dílčí úspěchy na tomto poli dosud brání odstranění dovozních kvót pro některé naše komodity, zejména textil a sklo, na americký trh, když některé jiné státy již uvolnění dovozu dosáhly. Budeme-li úspěšnost naší zahraniční politiky poměřovat nikoliv poctami, které získávají naši představitelé ve světě, ale množstvím našeho zboží, které nám vlády dovolí dovézt na své trhy, pak můžeme jen doufat, že tyto úspěchy teprve přijdou.

Samostatná kapitola je ve zprávě věnována vztahu NATO a ZEU jako možným budoucím zárukám naší bezpečnosti, přičemž důraz je zde kladen na posílení role NATO v Evropě a rozšíření jeho vlivu i do střední a východní Evropy. To je v souladu i s vývojem názorů na další osud Atlantické aliance, jak je chápán a diskutován na obou stranách Atlantiku. Převládá zde přesvědčení, že NATO bude hrát významnou roli v evropském i globálním kontextu i v období po likvidaci bloků, zejména přítomností USA, které jsou dnes jedinou velmocí schopnou převzít globální odpovědnost. Z tohoto hlediska je NATO a vztah k němu prioritou naší bezpečnosti a naše zahraniční politika by to měla respektovat. Přidružení k Západoevropské unii pak lze chápat jako užitečné rozšíření vztahů, jejichž smyslem je posílení naší bezpečnosti.

Patřičná pozornost je ve zprávě věnována vztahu našeho státu k Evropským společenstvím, kde se naše zahraniční politika může prokázat úspěchy, neboť v minulých dnech byla parafována asociační dohoda mezi ČSFR a Evropským společenstvím, což je v dané chvíli právě příkladem maximálně využité možnosti.

Z dalších evropských aktivit a iniciativ mi dovolte stručnou poznámku na konto Evropské konfederace, kterou zpráva také zmiňuje. Je to jeden z příkladů formálnosti a neurčitosti této zprávy, neboť se z ní nedovíme podstatné, totiž že jednání Evropské konfederace v Praze bylo zřejmě neúspěchem této koncepce a chybí také vysvětlení, proč.

Myslím, že je namístě zmínit se v této souvislosti o realitě nepříliš odpovídajících ambicí, jaké by měla mít naše zahraniční politika podle představ některých našich představitelů, kteří by tu z Československa rádi udělali jedno z center evropské politiky, jindy třeba vhodné místo pro summit supervelmocí nebo pro mírová jednání znepřátelených stran v konfliktu izraelsko-arabském, či dokonce pro mírovou konferenci o Blízkém východě. Myšlenka Evropské konfederace je, myslím, podobného druhu.

Je z rodu představ o tom, že Československo díky popularitě, kterou si ve světě získalo pokojnou formou své transformace v demokratický a právní stát s tržní ekonomikou, může získat výjimečné mezinárodní postavení a těžit z něho. Představa je to zajisté příjemná, ale nereálná. Naše zahraniční politika, která nemůže nebýt politikou malého a ve světovém měřítku objektivně nepříliš vlivného státu, by měla být politikou drobné, každodenní práce s výsledky třeba méně efektivními, ale trvalými, měřitelnými nikoliv ohlasem světových informačních médií na gesta jednotlivců, byť všeobecně uznávaných, nýbrž pozvolným růstem prestiže a - last but not least - i růstem aktiv zahraničního obchodu např. Jistým vybočením z koncepce přednosti drobné všední práce v zahraniční politice před velkými gesty byla však naše účast po boku spojeneckých sil ve válce s Irákem. Tady právě naše účast, která z ryze vojenského hlediska měla spíše podobu gesta svou symbolickou podobou, získala Československu obrovský politický a mravní kapitál, který by měl být návodem i pro jiné než válečné okolnosti, totiž schopností naší společnosti a našeho lidu najít v sobě odvahu a sílu k solidaritě s obětí bezpráví i za cenu oběti vlastní.

Napadá mi, že právě schopnost k solidaritě by, jakožto kvalita mravní, měla působit při onom masarykovském hledání "správného postavení světového" naší politiky zahraniční a vést náš stát po bok těm, kdo chtějí svobodu, demokracii a právo nejen vyznávat, ale kdo mají odvahu je také bránit tam, kde jsou ohroženy. Přejme tedy tomuto státu do jeho budoucích dějin parlament, který by volal k odpovědnosti vládu, jež by se od takového úkolu odvrátila!

A nyní mi dovolte v závěru mého vystoupení, abych splnil svoji roli jako zpravodaj Sněmovny národů i v tom, že doporučuji sněmovnám, aby zprávu o zahraniční politice České a Slovenské Federativní Republiky, kterou zde na minulé schůzi předložil pan ministr zahraničních věcí s doplněními, která zde přednesl dnes, vzaly na vědomí. Činím tak. Doporučuji, aby naše usnesení znělo v tomto smyslu. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Vyslechli jste druhého zpravodaje k tomuto bodu programu poslance Antonína Blažka.

Měli bychom teď přistoupit k rozpravě. Do rozpravy se písemně přihlásilo 12 poslanců v tomto pořadí: Jako obvykle dáváme slovo nejprve na požádání zástupcům, kteří hovoří za poslanecký klub. Nejprve je přihlášen pan Erich Kříž, dále Pavel Zapletal, pan Suchánek, Jana Petrová, poslanec Sychra, poslanec Bohumil Doležal, Bohuslav Hubálek, Miroslav Jansta, Miloš Zeman, Pavel Dostál, Karol Gémesi, Jiří Adámek, pan poslanec Šebej bude mluvit jenom za sebe, pan poslanec Bratinka za klub ODA, poslanec Mlynárik, poslanec Ivan Pospíšil.

Dávám slovo nejprve poslanci Erichu Křížovi, který promluví za klub poslanců ODS. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec SL E. Kříž: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, zpráva ministra zahraničních věcí pana Dienstbiera je souhrnem dosavadní činnosti ministerstva zahraničí za minulé období. Je v ní konstatováno mnoho pozitivního. Řada skutečností je více rozvedena, než jak tomu bylo při vystoupení pana ministra 9. dubna letošního roku. Je zde patrná určitá snaha nezůstat jen na povrchu hodnocení zahraničně politické a zahraničně ekonomické situace a našeho postavení.

Přesto si dovolujeme upozornit na některé skutečnosti, které byly ne zcela úplně osvětleny či dokonce opomenuty.

Z celé zprávy vyplývá snaha o maximální pozitivní hodnocení zahraniční politiky ČSFR. V předneseném značně optimisticky laděném textu však, dle našeho soudu, chybí rozbor některých skutečností, které příliš optimismu nenavozují.

V zaměření zahraniční politiky je sice pod vedením pana ministra zřejmá snaha o změnu dosavadní kabinetní politiky, ovšem v řadě případů tomu tak není. Dosud neprůhledná personální politika ve vyšších diplomatických funkcích, rozpačitá prezentace přípravy citlivých zahraničních smluv, nejasné vztahy k mezinárodně zahraničním ministerstvům národních vlád včetně vyjasnění kompetencí jsou toho názorným příkladem.

Z dosavadní činnosti i jednání na půdě parlamentu (včetně zahraničních výborů) není dosud jasné, na jaké úrovni dochází k tvorbě československé zahraniční politiky. Na úrovni ministra a jeho náměstků či v širším okruhu? Není zcela jasné, zda zásady a konkrétní kroky ministra zahraničí vycházejí z pečlivého rozboru situace a následná realizace odpovídá dlouhodobým záměrům na základě stanovených zásad a priorit, či se jedná o operativní rozhodování na základě momentální nutnosti. Jestliže druhý způsob je akceptovatelný v případě nepředvídatelných krizových záležitostí (týká se to i období po 17. listopadu, kdy se vše muselo na novém základě řešit operativně, často bez možnosti pečlivějšího rozboru), domníváme se, že v současnosti se již má postupovat dle prvně zmíněného způsobu práce. To však z dosavadní prezentace, včetně prezentace v zahraničních výborech, z posledních kroků ministerstva zahraničí na mezinárodní scéně a ostatně i z předloženého textu není příliš patrné.

Máme pocit, v mnoha případech přecházející v jistotu, že v řadě situací není ministerstvo zahraničí připraveno rychle a účinně reagovat na změny mezinárodně politické situace, ať už se naší republiky dotýkají přímo či nepřímo (např. počátkem roku v Litvě a v polovině roku v Chorvatsku). Nevyhraněný postoj v těchto případech není, dle mého soudu, výsledkem zralé politické rozvahy, ale docela obyčejných rozpaků a nerozhodnosti.

Nelze se potom divit, že i zpráva přednesená panem ministrem zůstává v mnoha případech na povrchu věcí, a naskýtá se otázka, zda by pečlivější a detailnější rozbor neukázal i další možnosti československé zahraniční politiky, jak to ostatně ukázali i tady zpravodajové.

Hledat pro tuto zemi nový, samostatný a svébytný model zahraniční politiky je věc dlouhodobá a měli bychom se, dle našeho soudu, více věnovat rozborům a variantním koncepčním záležitostem, což je důležitý předpoklad pro skutečnou maximálně nezávislou zahraniční politiku.

Dovolte mi několik poznámek k jednotlivým bodům zprávy. Při hledání své nové zahraničně politické stability je pochopitelné, že se země bývalého socialistického bloku ve středoevropské oblasti dostávají do shodné situace, která přímo vybízí ke společnému postupu, jak je tomu v případě tzv. "Trojky" či "Hexagonály". Měli bychom si však uvědomit úskalí podobné spolupráce. Dosud není z naší strany zcela vyjasněno, zda se v případě těchto uskupení dá hovořit o dlouhodobé perspektivě, či zda se má spíše uvažovat o krátkodobém účelovém zaměření těchto uskupení nebo dokonce o jejich neperspektivnosti. Dosavadní vývoj situace spíše ukazuje na druhou či třetí možnost. Je však potřeba, abychom to vzhledem k vnitropolitické situaci a zahraničně politickým zájmům již vyřešili. Nelze přijímat obojakost, jak jsou toho důkazem tvrzení ve zprávě že "nevytváříme nový blok" a zároveň že například "Trojka získala již svůj profil a své místo v systému evropských institucí." To je případ zamlžování podstaty věci.

V případě Hexagonály ze zprávy vyplývá účelové ekonomické zaměření tohoto uskupení (otázkou ovšem zůstává reálnost těchto předpokladů). O malé politické účinnosti Hexagonály svědčí i neschopnost přijetí účinných společných opatření v případě Jugoslávské krize. V souvislosti s tím se nabízejí otázky k volbě územního rámce Hexagonály, naprosto chybějí informace o tom, jak a proč došlo ke vzniku právě takovéhoto uskupení.

Klasickým příkladem neúčinné "konferenční diplomacie" jsou dosavadní aktivity kolem tzv. "Evropské konferederace". Nevidíme v tom dosud žádný konkrétní přínos ani perspektivu pro evropskou politickou scénu. Konference v Praze toho byla názorným příkladem, kdy dobře míněné proklamace se velice brzy dostaly do rozporu s praktickými kroky některých stran zúčastněných na konferenci.

Vystoupení pana ministra na půdě OSN, hodnocení a kritika této organizace měly dle našeho soudu větší vnitropolitický než zahraničně politický ohlas. Jedním z důvodů, proč tomu tak bylo, může být i to, že v řadě zemí přistupují k řešení těch problémů, které v dané chvíli řešitelné jsou. Byrokracie a častá neefektivnost práce OSN je záležitostí, která je spojena se samou existencí této organizace. Je třeba si uvědomit, že pravomoci této organizace vycházejí z ochoty členských zemí, jaké pravomoci jí delegují, přičemž váha této ochoty vzrůstá s významem té které země v mezinárodním kontextu. Zásadní úlohu zde hrají pochopitelně velmoci. Iniciativy postavením menších zemí bez podpory a aktivní účasti mocností zde musí zákonitě vyznít do prázdna. I pozitivní role OSN při řešení konfliktu v Perském zálivu byla závislá na konsensu mocností, zastoupených především v Radě bezpečnosti.

Tato organizace i její struktura je výsledkem dlouhodobé bipolarity na světové politické a hospodářské scéně. OSN v současné době je především byrokratickým aparátem, který se v nejbližší době bez aktivního zájmu mocností těžko dá reformovat. Ostatně reformovaná byrokracie zůstává byrokracií a bez soustavného tlaku se velice rychle navrací ke své těžkopádné a zbytnělé podobě.

Podobně jako u OSN je tomu i v případě UNESCO. Ostatně ostré výhrady proti funkčnosti této organizace měly v minulých letech i Spojené státy. Zde by měla nastoupit úvaha, jak lépe využít vkládané příspěvky pro přímou pomoc a činnost, než aby se rozpouštěly v činnosti aparátu a bezcílných konferencích.

Jednou z podmínek pro vstup Československa do Rady Evropy bylo i to, že do roka bude parlamentem ratifikována Evropská konvence o lidských právech. I přesto, že pan ministr informoval zahraniční výbory o tom, že k pozdržení došlo v důsledku snah včlenit konvenci přímo do ústavy, nezdá se nám, že by toto vysvětlení postačovalo. Ke změnám ústavních článků, včetně přijetí vlastní Listiny základních práv a svobod, dochází v průběhu celého funkčního období. Proto je uvedené vysvětlení nedostatečné a Československo se tak dostává do podivného postavení v Evropě. Předpokládáme, že konvence bude parlamentu opět tradičně předána k ratifikaci na poslední chvíli a těžkosti s tím spojené budou opět sváděny na "nefunkční FS".

Varující byla též ukázka podcenění celé oblasti lidských práv při řešení otázky namíbijských dětí, kdy ministerstvo zahraničí v počáteční fázi nesehrálo příliš seriózní roli a celým případem se musel zabývat parlament a vláda. Zde se míjela slova s činy.

Prioritou našich zahraničních vztahů jsou, jak soudím, především styky se zeměmi Evropy a Severní Ameriky. Není to jenom vlivem tradice, ale především vlivem geopolitického postavení Československa a současných ekonomických potřeb.

Bohužel teprve v poslední době se začíná naše zahraniční politika soustředěněji a cílevědoměji zabývat nejbližšími sousedy. A to jako celkem i jednotlivými zeměmi. Příliš dlouho byla zde verbálně proklamována "cesta do Evropy", až se z toho stalo nic neříkající heslo. Často i zde totiž slova nebyla doprovázena adekvátními zahraničně politickými kroky. Jedním z důkazů je i rozpačitý přístup k projednávání a prezentaci bilaterálních zahraničních smluv, např. se SSSR nebo SRN. Do budoucna je třeba zintenzívnit vztahy k sousedním zemím, aby se nemusely jenom následně řešit vzniklé problémy - viz hraniční přechody do SRN - ale aby se jim mohlo předcházet.

Zahraniční vztahy k evropským zemím a k Severní Americe by měly celkově více vycházet z nutnosti stabilizace vnitropolitické situace v republice a ze směřování k budování hospodářsky silného a mezinárodně důvěryhodného Československa. Vývozy spasitelných rad a moudrostí rozhodně k tomu nepřispívají. Nejsme středobodem světa a měli bychom se podle toho chovat. A už vůbec nejsme pro svět i Evropu tak důležití, jak si občas nejenom na nejvyšší úrovni namlouváme.

Celoevropský či atlantický systém bezpečnosti potřebuje stabilní, prosperující a sebevědomé Československo, ne rozhádaný, neefektivně fungující a do role věčného ublíženého se stavějící stát.

Ve vztahu k sousedům se rýsují jako velice důležité země - SRN, donedávna SSSR a nyní Ukrajina.