Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Nepřítomní poslanci:

Sněmovny lidu:

Adámek, Andelová, Bakšay, Čič, Dienstbier J. ml., Dlouhý, Filip, Gürtler, Jansta, Kavan, Klaus, Kňažko, Komárek, Kos, Kováč, Richterek, Ropek, Šidík, Šimko, Šormová, Varga

Sněmovny národů zvolení v České republice:

Arnošt, Devátý, Kaplanová, Mikan, Němec, Pernica F., Pernica J., Samková, Vodehnal

Sněmovny národů zvolení ve Slovenské republice: Bellušová, Čalfa, Hrivík, Kontra, Kvasnička, Mečiar, Molnár, Moric, Morovič, Novitzský, Pánis, Posluch, Seman, Slota, Šedovič, Vicen

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Vážené Federální shromáždění, vážení hosté, zahajuji 10. den jednání 18. společné schůze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Všechny vás srdečně vítám. Vítám členy federální vlády. Dovolte mi rovněž, abych přivítal členy pražského diplomatického sboru, kteří se účastní projednávání 1. bodu našeho jednání, kterým je:

Zpráva místopředsedy vlády ČSFR a ministra zahraničních věcí ČSFR Jiřího Dienstbiera o československé zahraniční politice - tisk 973 - a usnesení SL a SN - tisk 1028.

Dříve než předám slovo panu ministru, dovolte mi, abych vám sdělil doporučení politického grémia ze včerejšího dne. Politické grémium doporučuje, aby 18. společná schůze byla ukončena dnes, abychom jednali případně i večer, a to vzhledem k tomu, že na zítřek jsou již plánovány schůze výborů a poslanci mají plánovány různé jiné akce. Je to závěr, který odpovídá našemu předběžnému jednání z minulého týdne. Říkám to úvodem, abychom počítali s tímto doporučením, k němuž bude třeba, aby se sněmovny vyjádřily usnesením. Stejně uvádím stanovisko výborů zahraničních, kteří doporučují diskusi k expozé pana ministra Dienstbiera přesunout na 19. společnou schůzi sněmoven. O tom ale budeme rovněž jednat až po vyslechnutí zprávy pana ministra zahraničních věcí.

Konstatuji, že modrý tisk, který jste dostali do ruky, je obměnou parlamentního tisku, který máte pod číslem 973.

Uděluji nyní slovo panu místopředsedovi Federální vlády a ministru zahraničních věcí Jiřímu Dienstbierovi.

Ministr zahraničních věcí ČSFR J. Dienstbier: Pane předsedo, vážené kolegyně a kolegové, máte v lavicích podrobnou zprávu o československé zahraniční politice. Žádná zpráva ovšem nemůže postihnout všechno, ani kdyby měla tisíc stránek, to samozřejmě není třeba. Jde o to, zda postihuje ducha a základní linii zahraniční politiky a poskytuje dost informací o konkrétních činech tak, aby dokumentovala, že tento duch a tato linie jsou skutečně naplňovány. Pro nás, kteří v tom profesionálně žijeme a pro které se tudíž za každým slovem vynořují z paměti řetězce faktů, souvislostí a vztahů je to zřejmé.

Doufám však, že tento suchý dokument splní svůj účel i pro ty, kteří nesou na svých bedrech převážně jiné problémy než my. Na základě jednání v zahraničních výborech bude zpráva ještě dopracována tak, aby mohla sloužit jako základní průvodce československou zahraniční politikou. Dovolte mi nyní, abych k této zprávě připojil svůj osobní komentář jako ministr, jako poslanec a jako občan.

Především si myslím, že zahraniční politika by měla být konsensuální, že bychom se měli snažit, aby nepodléhala ani stranickým sporům, ani diskusím plynoucím z názorů na státoprávní uspořádání. Navenek bychom měli vždy vystupovat jednotně jako jeden stát. Ministerstvo zahraničí se o to snaží. V zásadě nerozlišujeme podle národní ani politické příslušnosti a podle stejných zásad podporujeme zahraniční aktivitu všech složek našeho státního politického či zájmového spektra. Podle svých sil spolupracujeme s národními vládami i s parlamenty, snažíme se zapojovat do tvorby a realizace zahraniční politiky co největší počet poslanců. Účastní se přijímacích konkursních řízení, komisí pro přípravu smluv i mnohých akcí v zahraničí. V jednání s mezinárodními organizacemi jsme od počátku prosazovali naši účast v jejich parlamentních sborech, na všech státních návštěvách zdůrazňujeme potřebu styku a spolupráce parlamentu, tedy onu parlamentní dimenzi mezinárodních styků, vztahů, jak se tomu v hantýrce říká.

Přiznám se proto, že mě mrzí, když někteří poslanci Federálního shromáždění v poslední době veřejně prohlásili, že o ničem nebyli informováni. Není opravdu v našich silách jít za každým osobně. K tomu musí existovat zde v parlamentě takové mechanismy, aby každý, kdo má o něco zájem, věděl, kam si pro informace zajít.

Myslím, že zahraniční výbory pracují důkladně a pečlivě sledují a kontrolují a pomáhají svými podněty, názory i přímou účastí v mezinárodních aktivitách v zahraniční politice našeho státu. Nepochybuji o tom, že jsou připraveni poskytnout potřebné informace svým kolegyním a kolegům. Četl jsem třeba v novinách výtku, že kancléř Kohl nepřetržitě informoval

sudetské Němce, zatímco my jsme neinformovali. Poskytli jsme vždy informaci každému, kdo se zajímal. To je zcela jednoznačně dokumentovatelné. Kolik jenom bylo diskusí v zahraničních výborech, kolika poslancům jsme poskytli informace, kdo byl kdy na jaké schůzce.

Samozřejmě, já sám bych se rád setkával s vámi i s voliči daleko více. Snad mě omlouvá, že jako ministr zahraničních věcí jsem mnohem více v cizině než jiní ministři - už jsem ostatně slyšel vtip, že jsem ministr v zahraničí - a i tady musím často plnit protokolární povinnosti, které oni mohou snáze odmítnout, mají-li je vůbec. Chci z této tribuny ocenit práci těch ministrů a premiérů všech tří vlád, kteří věnují úsilí k zabezpečení našeho vnitřního vývoje mezinárodní spoluprací. Dobře si rozumíme a spolupracujeme s ministrem Dobešem i s generální sekretářkou Českého vládního výboru, paní Viktorií Hradskou.

Mimořádnou politickou devizou je pro nás morální autorita prezidenta republiky a jeho neúnavné úsilí na mezinárodním poli. Nejen intelektuálové a čtenáři jeho díla, ale i prezidenti, králové, průmyslníci, senátoři i lidé zcela mimo politiku Václava Havla respektují a váží si ho. Jeho zahraniční cesty proto vždy otevírají dveře dokořán. Jde jen o to, aby se do nich vstupovalo s konkrétním programem, s konkrétními projekty, které jsme i vnitropoliticky připraveni a odhodláni plnit a realizovat.

Vážení kolegové, konkrétní každodenní diplomatickou práci vykonává aparát ministerstvo zahraničí. Tento aparát byl v minulých desetiletích značně zatížen lidmi, kteří do něho vůbec nepatřili. Měl však a má dodnes mnoho odborníků, bez nichž by se ani předchozí režim neobešel. Snažíme se o vytvoření nové diplomatické služby. To je však otázka generační. Právníci nebo ekonomové se často nemohli z politických důvodů realizovat podle svých schopností, mohli si však většinou najít místo ve své profesi například v podnicích, diplomaté však nemohli vyrůstat nikde.

Je snadné kritizovat složení diplomatického sboru a je to často i z výše uvedených důvodů nespravedlivé. Zahraniční služba stále přitahuje kritiky, ačkoliv ministerstvo zahraniční bylo v obměně svých pracovníků jedno z nejaktivnějších. Za necelé dva roky z různých důvodů z něj odešlo 806 pracovníků, tj. 45 % původního stavu, byli vyměněni téměř všichni vedoucí úřadu, jmenováni noví náměstci, generální ředitelé i ředitelé. Odešli špióni a agenti, a to nejen z vedoucích míst, jak to dnes určuje lustrační zákon, ale z ministerstva vůbec. Udavač nemůže být diplomatem nového Československa. Odešli také někteří lidé slušní, kteří zkrátka nestačili nebo nechtěli stačit na několikanásobně vyšší tempo práce proti dřívějšímu. Odcházejí však také někteří z nejschopnějších. U zahraničních firem dostanou v dolarech či markách víc, než kolik mohou dostat jako státní úředníci v korunách nebo v zahraničních platech. Těžko se shánějí mladí lidé za okolností, kdy trochu přičinlivý tlumočník arabštiny vydělá 20 000 Kčs měsíčně, zatímco v kanceláři ministerstva zahraničí by seděl za 3 500 Kčs. Tím víc si vážím mladých i starších lidí, kteří přicházejí a zůstávají, aby za směšné platy sloužili v zahraniční službě.

Budeme mít takový státní aparát, jaký si budeme ochotni zaplatit. Práce v zahraničí už není výsadou. Nechci srovnávat platy našich diplomatů a pracovníků velvyslanectví s platy reprezentantů nejvyspělejších zemí nebo zemí rozvojových, u kterých je denivelizace samozřejmostí.

Pěti i vícenásobné platy u nich nejsou výjimkou. Platy našich lidí jsou na úrovni bulharské či polské. Už ale např. Maďarsko platí jinak. Náš velvyslanec má podobný plat jako šofér maďarského velvyslanectví a plat maďarského velvyslance je zhruba třikrát větší než plat zástupce hlavy československého státu.

Má-li v jedné zemi náš velvyslanec 2 000 dolarů, má např. portugalský 11 000. To je jen pár porovnání se srovnatelnými státy. Pokud by chtěl někdo násobit dolary československým kursem, pak se mýlí, protože v Madridu nebo v New Yorku má dolar při společenském životě, který by diplomaté měli vést, hodnotu koruny, někdy dvou, jen výjimečně tří, jak mnozí z vás dobře víte. Počítá-li někdo dolar za 30 korun, měl by si uvědomit, že pak houska v New Yorku stojí patnáct.

Jsem si vědom naší ekonomické situace. Přesto se domnívám, že by parlament mohl přispět k tomu, abychom se vydali směrem, který nejen ocení práci diplomatů, ale který jim umožní, aby mohli navazovat více kontaktů, pohybovat se ve společnosti na odpovídající úrovni, bez úzkosti chudého partnera, což je nutně svazuje v plnění toho poslání, pro které tam přece jsou.

Vážení kolegové, je samozřejmé, že zahraniční politika musí sloužit zájmům státu a jeho občanů. Je tedy nerozlučně spjata s nadějemi našich občanů na vybudování demokratické pluralitní společnosti, s potřebou úspěšně dovršit transformaci od totalizované ekonomiky k hospodářské soutěži svobodných a odpovědných vlastníků. Po čtyřiceti, či vlastně více než padesáti letech nenormality a různých forem sociálního inženýrství, případně po letech stagnace a rezignace státní moci i na to inženýrství samotné, se vracíme vlastně k principu fungování společnosti a ekonomiky, jak se v evropské civilizaci po tisíciletí vyvíjely k dnešní moderní podobě. Tím jsou jasně určeny i prioritní zájmy zahraničně politické.

Našimi přirozenými partnery jsou demokratické státy, ale také státy k demokracii směřující a samozřejmě všichni, kdo si váží lidských práv a často i s nasazením vlastních životů bojují za jejich prosazení všichni, kdo usilují o demokracii, svobodu v politice, kultuře i podnikání.

Politika se ovšem neprosazuje a neprojevuje v tezích a ideálech, ale v konkrétním působení v konkrétním prostoru. Nám nejbližším a nejpřirozenějším prostředím jsou naši sousedé, tedy Evropa. Proto chceme prakticky spolupracovat v trojce a hexagonále, proto usilujeme o co nejrychlejší, samozřejmě vnitřně připravené začlenění do vyspělého evropského prostoru.

Ozývají se někdy otázky, zda věnujeme dostatek pozornosti střední Evropě. Už uvedená fakta svědčí o tom, že ano. Svět je však jiný než před první světovou válkou a bylo by tragické, kdyby se tam měl vrátit. Svět se neuvěřitelně propojil v době, kdy dopis nahradil fax, a ty tam jsou doby, kdy Thomas Jefferson žádal svého ministra zahraničí, aby zjistil, zda se něco nepřihodilo americkému velvyslanci v Paříži, protože už o něm čtyři roky neslyšel.

Proto je také cílem spolupráce ve středoevropském prostoru, proto cílem už nemůže být uzavírání se v lokálním prostředí, vytváření nějakého nového bloku. Chceme působit, aby se střední Evropa stala regionem stability. Společně s Polskem a Maďarskem usilujeme také o vzájemnou účinnou podporu při přeměně našich společností, při průniku do vyspělého světa. Přitom také vzrůstá regionální spolupráce příhraničních oblastí, zejména s Rakouskem a s Německem. Omezení na vlastní region je pak už zcela nemožné v otázkách bezpečnostních. Bilaterální války, jakými byla např. německo-francouzská, rusko-japonská, už nejsou jako izolované konflikty možné. Kuvajt i Jugoslávie nám znovu potvrzují, že každý zdánlivě lokální konflikt je už sám o sobě konfliktem dotýkajícím se celého světa, tedy vlastně konfliktem světovým.

Potřebujeme jistě také zajišťovat bezpečnost co nejlepšími vztahy a spoluprácí se svými sousedy. Potřebujeme však neméně účinný mezinárodní bezpečnostní systém, který znemožní i samotnou myšlenku na možný úspěch jakékoliv lokální agrese v Evropě.

Víte, že od samého počátku prosazujeme rozvoj a posilování helsinského procesu. Dosáhli jsme v krátké době úspěchů, o nichž jsme se před necelými dvěma roky ani neodvažovali snít, že budou tak rychlé. Říkal jsem tehdy, že politický vývoj v Evropě má takovou dynamiku, že za ním zaostávají nejen instituce, ale myšlení samo. Na takové změny nebyl nikdo připraven nejen na východě, ale ani na západě. Po necelých dvou letech od "velkého třesku" tu nejsou ani cizí vojska, není Varšavská smlouva, je tu naopak sekretariát helsinského procesu, byla zřízena další střediska ve Vídni a ve Varšavě. Jedná se o vytvoření parlamentního shromáždění. Byla ustavena Rada ministrů zahraničí jako stálý orgán, jejíž zmocněnci se scházejí, a v Berlíně byl v červnu poprvé prolomen princip jednomyslnosti. Zmocněnce rady lze svolat tehdy, požádá-li o to 12 států.

Ozývají se hlasy, zejména v souvislosti s Jugoslávií, že systém nepřináší výsledky. Zatím jich přináší málo. Avšak už dávno poukázal Brunno Kreisky v souvislosti se smlouvou o rakouské neutralitě na význam institucí. Když se objevila vhodná politická situace, byl k dispozici orgán, který se celých předchozích deset let jevil jako úplně zbytečný. Kdyby však bývalo třeba rakouskou komisi teprve ustavovat, mohla dobrá atmosféra v mezinárodních vztazích pominout a Rakousko mohlo sdílet stejný osud jako rozdělené Německo.

Helsinský proces je pro nás významný i tím, že zahrnuje všechny subjekty, na nichž závisí také naše bezpečnost, východ i západ, ale také transatlantickou dimenzi evropské bezpečnosti.

Jakkoliv je helsinský proces významný a jakkoliv je třeba usilovat o jeho prohloubení, je zřejmé, že bezpečnostní záruky v jeho rámci jsou věcí budoucnosti. Nová evropská architektura se zatím opírá o rostoucí vazby helsinského procesu, NATO, Evropských společenství, Západoevropské unie a Rady Evropy. V budoucí integraci integrací bude však ještě třeba ujít dlouhý cestu. Ne nadarmo kdosi napsal, že více Evropy zítra znamená více NATO dnes. Prvním krokem k opravdové perspektivě pro Evropu je poevropštění NATO. Naše iniciativa vůči Atlantickému paktu už přináší různé ovoce. Těžko se můžeme stát plnoprávnými členy přinejmenším v blízké budoucnosti. Cítili jsme však jako svou povinnost vysvětlovat a připomínat jeho členům, že jejich bezpečnost není dnes o nic méně závislá na vývoji ve střední a východní Evropě než dříve. Nehrozí-li z východu nepřítel, hrozí nestabilita, rozklad politických i hospodářských struktur, nebezpečí diktatur různého typu, neuspějí-li demokratické přeměny postkomunistických společností.

Můžeme být spokojeni s římským summitem, jehož rozhodnutí nám umožňují podílet se na politickém dialogu. Naše země jistě ocení, že to byla mezi jinými americká diplomacie, která prosazovala otevření se střední a východní Evropě. A právě president George Bush řekl, že nynější rozhodnutí o spolupráci s těmito zeměmi nejsou maximem, které bychom měli udělat, ale minimem, které udělat můžeme.

Římský summit rovněž dospěl k názoru, že NATO ztratilo své včerejší nepřátele, ale musí nyní čelit situaci, jež se vyznačuje nejistotou, labilitou a riziky, které lze často jen ztěží předpovědět. Jugoslávie je mementem toho, co by se mohlo stát v celém oblouku nestability, jehož součástí se nesmíme, ale můžeme stát. Staneme se jí, nedokážeme-li vyřešit své vnitřní problémy tak, abychom vytvořili silný společný stát, který bude pozitivně působit na vývoj ve střední a východní Evropě. Bezprostřední nebezpečí nám dnes zatím nehrozí. Musíme však být připraveni na všechno, i na takové katastrofické scénáře, které jsou sice možná nepravděpodobné, ale které nelze vyloučit.

Dovolte mi v této souvislosti pár slov o Jugoslávii. Měsíce vynakládá mezinárodní společenství úsilí, aby vraždění bylo zastaveno. Po celou tuto dobu nacionalistické síly odmítají zastavit palbu a snažit se o mírové řešení. Víme, že tento tlak může být úspěšný jen tehdy, nenaruší-li někdo společnou frontu od Washingtonu po Moskvu. Při charakteru jugoslávských rozporů by jednoznačná podpora jedné strany mohla okamžitě vyvolat podporu druhé strany jinými, a to nevíme, kolik stran se může vytvořit a kolik pomocníků, a to nejen evropských, se na balkánské scéně může vynořit. Už dnes zbraně docházejí na různé adresy od různých zasilatelů.

Společný tlak je zatím neúčinný a přiznejme si upřímně, že málokdo věří v úspěch. Stojíme v úžasu nad iracionalitou nacionálních sporů, jejichž přemýšlivější účastníci říkají: "Musí nás snad zahynout půl miliónu, než dostaneme rozum.", jak to slyšeli na místě i poslanci ČNR. V této situaci se pak uplatňují ti, kteří vlastní mocenské nástroje. O jejich povaze svědčí to, že ani cizí dobyvatelé se neodvážili ničit Dubrovník. Odsuzujeme každého, kdo vraždí, každého, kdo ničí kulturní památky. Bohužel, nelze zcela přesně odlišit viníky a jejich oběti za situace, kdy se Srbové a Chorvati vzájemně pobíjejí ve svých vesnicích i bez účasti jakéhokoli ozbrojeného sboru.

Co tedy můžeme čekat, selžou-li všechny tlaky mezinárodního společenství, nepodaří-li se zastavit válku nebo rozšíří-li se válka na další části země? Existují vlastně jen dvě extrémní možnosti: Izolovat konflikt tak, že pomůžeme stabilizovat území, která ještě lze ochránit, např. Slovinsko, nebo vynutit si vůli mezinárodního společenství a mnohých obyvatel Jugoslávie silou. Všichni však vědí, že vyslat vojsko do Jugoslávie bez souhlasu všech zúčastněných stran by znamenalo vytvořit "evropský Vietnam". Není zatím také nikoho, kdo by to chtěl podstoupit.

Zprávy z posledních dnů a hodin jako by nabízely opět jakousi šanci. Víte, že Srbsko vyzvalo Radu bezpečnosti k vyslání mírových sil, které by se postavily mezi bojující strany? Chorvatsko souhlasí, ale obě strany se neshodují v tom, kde by ony mírové síly měly být umístěny. Naděje vždy jako by se posilovala a pak opět mizela.

Lze kritizovat jistě i nás za bezmocnost této tragédie. Lze navrhovat ze zoufalství ta či ona řešení, my však nemáme sílu, kterou bychom je prosadili. V této bezmoci nejsme sami. Měli bychom se však z toho poučit, že prosazovat národní ideu jako výlučnou státní myšlenku má svá úskalí, a vědět, že někde to není možné vůbec.

Pozorně sledujeme také vývoj v Sovětském svazu. Máme-li dnes zhodnotit československo-sovětské vztahy jako celek, vyvíjejí se pozitivně. Dosáhli jsme prakticky všech hlavních cílů, které nová demokratická zahraniční politika od počátku prosazovala: úplného obnovení státní suverenity, stažení vojsk z našeho území, uznání protiprávnosti vojenské intervence z roku 1968, nahrazení smlouvy založené na Brežněvově doktríně smlouvou novou, parafovanou 4. října v Praze. Některé otázky zbývá uspokojivě vyřešit. Teprve nyní po krachu puče se vlastně otevřela možnost dokončit jednání o škodách způsobených pobytem sovětských vojsk v Československu a podepsat příslušnou dohodu.

V minulém období zaznamenaly vztahy různé výkyvy.

V době, kdy byl ministrem zahraničí Eduard Ševarnadze, se rychle pozitivně rozvíjely, v dalším období stagnovaly a dokonce se zhoršovaly a po porážce pučistů se okamžitě dostávají na zcela novou úroveň.

Jak to formuloval Alexander Jakovlev, ony konzervativní živly, které provedly puč, nás chtěly trestat za náš zločin. Bylo to, jak řekl, "nakazanije za prestuplenije". Michail Gorbačov to formuloval slovy: "Zardousili jsme Pražské jaro a zardousili jsme vlastně sami sebe."

V ekonomické oblasti jsme částečně snížili jednostrannou závislost na dodávkách sovětské energie a surovin, ale teprve teď vzniká naděje na dobrou hospodářskou spolupráci, budou-li vyřešeny kompetence centra a republik a podaří-li se oživit sovětské hospodářství, příp. hospodářství republik.

Vývoj osamostatňování republik nabývá na intenzitě. Nové vztahy mezi republikami ani situace uvnitř většiny z nich se nevyvíjí jednoduše. Situace zřejmě spěje k rozuzlení, otázka je jen v tom, jakého charakteru bude toto rozuzlení, nakolik bude dramatické a zda se místo dosavadního svazu vytvoří systém spolupráce nebo zda tu vznikne konglomerát různorodých a možná i vzájemně znepřátelených států. Pro první hovoří hlavně existence po staletí se vytvářejícího společného ekonomického prostoru, pro druhé různé politické, národnostní, etnické a jiné faktory. Jak se situace nakonec vyvine, záleží hlavně na tom, zda se podaří v nejbližší době stabilizovat Rusko. O křehkosti situace svědčí i názory v Moskvě, že tato zima může rozhodnout o osudu rodící se sovětské demokracie.

Druhým rozhodujícím faktorem je v této době Ukrajina, odhodlaná získat plnou nezávislost, jak na Svazu, tak na Rusku, k čemuž chce odstranit i zbývající funkce centra. Z našeho hlediska je to faktor o to důležitější, že strategické zájmy Ukrajiny vedou do střední a východní Evropy. Mění se tím zčásti i geopolitické postavení Československa, což má své politické, ekonomické, ale i bezpečnostní aspekty. Na našich hranicích se může objevit armáda, větší než německá, přičemž dosud není vyřešena otázka jaderných zbraní. Kdyby byly ukrajinské demokratické síly poraženy a k moci se dostala nějaká populistická diktatura, lze si představit, co by to mohlo znamenat pro naši bezpečnost, zejména nedokážeme-li pozitivně vyřešit a konstruktivně vyřešit česko-slovenské vztahy.