Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji a sděluji
sněmovnám, že návrhy projednaly výbory
ústavně právní, výbory pro
životní prostředí, výbory hospodářské,
výbory sociální a kulturní a výbory
pro plán a rozpočet obou sněmoven. V opatřeních
obou předsedů sněmoven byly pověřeny
výbory ústavně právní, aby
shrnuly výsledky projednávání tohoto
vládního návrhu. Tyto výbory vám
předložily návrh usnesení, je to tisk
966, a pověřily přednesením zpravodajských
zpráv poslance Ševčíka a Világiho.
Nejprve žádám zpravodaje výborů
Sněmovny národů poslance Vlastimila Ševčíka,
aby přednesl zpravodajskou zprávu.
Společný zpravodaj výborů SN V. Ševčík:
Vážený pane předsedající,
dámy a pánové, jestliže přistupujeme
dnes k projednávání novely občanského
zákona a zanedlouho potom i občanského soudního
řádu a po delší době také
ke kodifikaci zákona obchodního, splácíme
tím poslední splátku na dluh úprav
právních vztahů jak mezi občany navzájem
- tak to platí zejména pro obchodní zákon
- a rovněž v jejich specifických vztazích
ke specifickým právním subjektům.
Upravujeme tím současně také nový
způsob, jak konflikty ze všech těchto vztahů
budou napříště zejména v řízení
před soudem řešeny.
Bylo by patrně nadbytečné nadmíru
připomínat, že ve všech těchto
případech jde o úpravy žádoucí
a vysloveně nezbytné. Nutí nás k nim
zejména obnovující se demokratický
duch naší společnosti, očekávaný
rozvoj hospodářského života a žádoucí
iniciativy jednoho každého člena, ale zavazuje
nás k tomu dokonce pod přísnou sankcí
Listina základních práv a svobod a její
uvozovací zákon.
Přijetím všech zákonů, o nichž
mluvím, byla alespoň pro nejbližší
dobu na žádoucí úroveň završena
úprava základů našeho právního
řádu tak, aby jak svými principy, tak i konkrétními
ustaveními v těchto zákonech odpovídal
úrovni svobodných a demokratických společností
současné doby.
Paní a pánové, občanský zákon,
a o něm chci nyní hovořit, bývá
zpravidla pokládán za spolehlivé měřítko
kvality a úrovně občanských vztahů
v té které společnosti. Vyjadřuje
totiž s dostatečnou spolehlivostí rozsah a
míru konkretizovaných občanských práv
a svobod, neboť volnost, nebo naopak vázanost, jimiž
je jednotlivec ve svém konání a životě
vůbec vybaven, jsou téměř vždy
předurčeny a podmíněny celkovým
uspořádáním společnosti, jejím
ústavním zřízením a nikoli
v poslední řadě i filozofickým náhledem,
z něhož rozhodující síly společnosti
či určující mocenské elity
ve svých úvahách o lidském životě
vycházejí; řečeno jinak, občanský
zákoník je téměř dokonalým
zobrazením společnosti a jejího stavu v nejširším
slova smyslu, její kultury vůbec a právní
kultury zvláště.
Dovolte, abych v této souvislosti připomenul, že
náš stát má v uvažovaných
souvislostech dlouhou a bohatou tradici. Od středověku,
kdy právní partikularismus byl postupně zatlačován
zprvu nezdařenými pokusy Přemyslovců
či Karla I. přes pozdější již
úspěšnější Práva
městská Pavla Kristiána z Koldina až
ke kompilačním komisím z počátku
18. století, vede přímá cesta k době
pozdější, v níž se počínají
již rýsovat zřetelnější
snahy o kodifikaci práva občanského jako
takového.
Ostatně, již kompilačním komisím
bylo uloženo "přivodit uniformitu statutárního
práva v kombinaci zemských zřízení
a jejich dodatky". Tak již počátkem 19.
století po desetiletí prací uvážlivých
a očividně moudrých mužů, jakými
byli Václav Neumann z Puchholze nebo František Zeiller
- abych za všechny ostatní jako prvého a jako
posledního v řadě vzpomenul alespoň
dva z nich - vrcholí tyto dlouhodobé snahy dílem,
které doslova přetrává věky
a v zásadě platí, bohužel ne u nás,
dodnes. Dne 1. června 1811 byl uveden v život obecný
zákoník občanský, jehož vyhlašovací
patent požadoval, aby "občanské zákony
mají-li občanům sjednati klid, co do bezpečného
požívání jejich soukromých práv,
byly určeny netoliko podle všeobecných zásad
spravedlnosti, ale též podle zvláštních
poměrů obyvatel".
Předválečný československý
stát tento obecný zákoník občanský
do svého právního řádu bez
podstatných změn převzal, s výjimkou
práva manželského, neboť jeho obecně
uznávané vnitřní hodnoty, jeho jasnost
a stručnost spolu s obsahem jednotlivých ustanovení,
jakož i jeho právně filozofické zaměření
takovouto recepci pro nově vzniklý stát zcela
a plně odůvodňovaly. Přesto však
v lecčems odlišný právní systém
na Slovensku, ovládaný zásadami obecného
zákoníka občanského jen částečně
a jen po kratší dobu a stojící pod jistým
vlivem též práva obyčejového,
jakož i právní systém Podkarpatské
Rusi, jako tehdejší části československého
státu, si vynucovaly záměr sjednotit do budoucna
odlišné právní systémy v jeden
celek. A tak snaha po unifikaci občanského práva
na jedné straně a potřeba úpravy též
nových jevů poválečného hospodářského
a sociálního života si vynutily přípravné
práce na novém zákoníku občanském.
Tyto práce, svou povahou revizní, které po
celou dobu vedl prof. Krčmář, byly rozloženy
do řady subkomitétů, trvaly nepřetržitě
až do 2. poloviny let třicátých a jejich
výsledkem byla konečná verze osnovy "po
stránce svého ducha i po stránce výrazové
reprezentující se jako jednotný projev".
Jak známo, tato dlouhodobá intenzívní
a plodná práce nepřehledné řady
odborníků, přestože byla vtělena
do zcela kompletního vládního návrhu
zákona o občanském zákoníku,
odhlédnuto od její dosud nesetřené
teoretické hodnoty a významu, vyšla naprázdno.
Rovněž známé události z konce
30. let a možná též i příčiny
jiné, stejně tak i neblahý vývoj z
let po druhé světové válce, zabránily
tomu, aby se již zcela dohotovený a vládou
připravený návrh vůbec kdy stal předmětem
parlamentní rozpravy.
Dne 25. října 1950 předstoupil před
Národní shromáždění, zbavené
již "odstředivých sil a představitelů
reakce" tehdejší ministr spravedlnosti, aby příkrými
slovy odsudku smetl nejen tehdy stále ještě
platící obecný zákoník občanský
a aby spolu s ním citáty z Marxe a Gottwalda zavrhl
i samotný jeho filozofický základ, celou
teorii přirozeně právní založenou
- připomeňme si to - na myšlence vrozených
lidských práv a aby tak jako dovršení
"právnické dvouletky" jménem "hladového
proletáře a zoufalé dělnické
matky" uvedl v život "další mohutný
pilíř nového socialistického práva"
- nový občanský zákoník.
Celý myšlenkový vývoj předchozích
staletí byl tak rozbit a opuštěn. Celá,
pozvolnými kroky a leckdy i omyly namáhavě
budovaná klenba práva a moderního státu
jako by se měla naráz zřítit pod jediným
siláckým gestem; navzdory halasně proklamovaným
frázím člověk sám, ať
již jako občan nebo jako jedinec, měl náhle
přestat být sám sebou. Měl přestat
být jedinečnou bytostí se svým vlastním
neopakovatelným životem a svědomím.
Násilím měly být navždy zpřetrhány
jeho svazky s ušlechtilými zásadami lidství
a napříště měl být význam,
ne-li cena lidského života, kalkulován podle
krajně zamlženého vzorce pracovní schopnosti
a jejího začlenění do kvazisystému
státní ekonomiky.
Po pravdě řečeno, přes veškeré
pokusy o zcela neorganickou recepci sovětského práva
a jeho násilnou inkorporaci do našeho právního
systému, přes všechny odkazy na sovětské
zkušenosti a navzdory neutuchajícímu úsilí
mocenských nástrojů ničím omezeného
státu, zamýšleného cíle, tj.
nekompromisního zesovětštění
celého československého právního
systému, nebylo přece jen tak rychle a tak snadno
dosaženo. Občanský zákoník, sám
v lecčems přece jen poznamenaný předchozím
právním myšlením, se ukázal k
tomuto cíli jako nedostatečný. A tak vlastně
jeho jediným, i když přirozeně v lecčems
problematickým kladem bylo, že jeho platnost byla
vztažena na celé území společného
státu. Nezbylo proto, z vůle komunistické
strany v březnu 1964, než přistoupit k další
úpravě, kterou si "po zániku nepřátelských
tříd" vynutily významné kvalitativní
změny ve složení společnosti, ve změněné
ekonomice a došlo tak k vyhlášení zákoníku,
který byl již zcela poplatný sovětskému
vzoru, k němuž se ostatně výslovně
hlásil, po několikeré novelizace, platí
dodnes.
Paní a pánové, po tomto stručném,
nicméně, jak jsem cítil, nezbytném
nástinu vývoje našeho občanského
práva přistupuji tedy k novele občanského
zákona, kterou jako tisk 685 spolu s tiskem 966 jako usnesením
ústavně právních výborů
máte před sebou.
Posuzováno měřítky zákona z
roku 1811 nebo měřítky náhledu nikdy
neprojednaného vládního návrhu z let
třicátých může se jevit tato
novela jako povrchní a mělká. Její
koncepce, dá-li se to tak říci, nedosahuje
myšlenkové hloubky např. pověstného
§ 7 obecného zákoníka občanského,
jehož proslulost nespočívala ani tak v ustanovení
o analogii, jako spíše v ustanovení o přirozených
zásadách právních. Zůstává
také mnoho dlužná jasnosti a vytříbenosti
formulací jednotlivých ustanovení a také
původní autoritativní duch novelizovaného
zákona odstraňuje místy neobratně
a nedokonale. Tyto zjevné její nedostatky sluší
přičíst zřejmě časovému
tlaku, v němž byla koncipována. Základní
otázkou zde ovšem zůstává, proč
jako mezník návratu byl zvolen právě
rok l950 s jeho tzv. středním zákoníkem,
proč nebyl v celkové její koncepci volen
spíše návrat k vládní předloze
z 30. let, a konečně, zda pro přechodnou
a jak doufám a chci věřit krátkou
dobu, nebylo možno vystačit s novelou podstatně
kratší, zato však radikálnější.
Všechny tyto otázky byly s větší
či menší mírou přesvědčivosti
zodpovězeny v expertních poradách, jichž
se v letošním létě zpravodajové
zúčastnili. V té době však, kdy
prostřednictvím zpravodajů přišly
sněmovny s novelou do styku, byly práce již
tak daleko, že hlouběji do předložených
konstrukcí zasáhnout nebylo již prostě
možné. Totéž platí přirozeně
pro jednání ve výborech a zvláště
pak ve výboru ústavně právním.
Nicméně od přijetí této novely
- a to se mi jeví jako podstatné - odvisí
osud navrženého zákona obchodního, jehož
naléhavá potřeba se obecně pociťuje.
A tak je předkládána ke schválení
novela, která, patrně s výjimkou části
osmé obsahující právo závazkové,
je v lecčems ještě poznamenána stopami
minulých let.
U vědomí této skutečnosti a v podstatné
shodě se zástupci navrhovatele a ve snaze zdůraznit
především smluvní volnost v občansko-právních
vztazích, jistotu občanských práv,
jakož i nedotknutelnost vlastnictví, to vše ostatně
v souladu s Listinou základních práv a svobod,
navrhují vám ústavně právní
výbory nové znění § 1 a §
11, aby alespoň jimi bylo naznačeno, pod jakými
aspekty a v jakém duchu má být napříště
občanský zákon vykládán. Ani
zde nejde ovšem o úpravu brilantní a zcela
dokonalou, přesto však pro současnou dobu a
za stávajících podmínek jde o úpravu,
která se jeví jako dostatečná.
Z obdobných důvodů jsou navrhovány
změny v ustanovení § 40 a následujících,
jimiž jsou nově koncipovány podmínky
platnosti či neplatnosti právních úkonů,
příp. jimiž se do našeho právního
řádu z důvodů zcela zřejmých
vrací opět institut odporovatelnosti, upravují
a zezřetelňují se podmínky držby,
ochrana a podmínky vlastnictví včetně
práv k cizím věcem, tedy zejména práva
zástavní, věcná břemena, právo
retenční. Za zvláštní zmínku
stojí navržené zpřísnění
podmínek expropriace, kde je důraz položen
především na účel vyvlastnění,
který je jím sledován. Nemělo by tedy
být napříště možné,
aby důvod vyvlastnění - jak se v minulosti
často stávalo - byl toliko předstírán.
V ustanoveních o náhradě škody upravuje
novela podmínky nároků na náhradu
ušlého zisku tak, aby byly lépe vystiženy
změny v ekonomickém systému, připouští
takový nárok nejen pro případy úmyslného
jednání a současně do zákona
vrací pojem dobrých mravů. Jde zde samozřejmě
o kategorii právní, ale současně kategorii
takovou, která se zřetelně dotýká
zásad etických. Je proto úkolem nikoliv zákona,
ale judikatury, aby náplň tohoto pojmového
znaku vyložila s přihlédnutím ke všem
rozhodným hlediskům, k zákonu samotnému
a samozřejmě též s uvážením
zásad vyslovených v Listině základních
práv a svobod.
Ústavně právní výbory navrhují
změnu druhé věty § 450, a to proto,
aby úvahy soudu o výši uplatněného
nároku, příp. o rozsahu moderačního,
tedy zmírňujícího práva, bylo
možné opřít o šířeji
koncipovaný základ, než tomu bylo doposud či
než tomu je ve vládní předloze.
Řekl jsem již dříve, že závazkové
právo v předložené úpravě
náleží k těm nejméně problematickým
částem novely. I zde však je pasáž,
která může být předmětem
vyhrocených sporů. Mám samozřejmě
na mysli ustanovení o nájmu bytu.
Nebude patrně vážnějších
pochyb o tom, že jde o problém navýsost choulostivý
a krajně citlivý. Svědčí o
tom m. j. i množství podání, žádostí
a řada intervencí, jimiž - jak předsednictvo
sněmoven, tak jejich výbory nebo poslanci samotní
- byli vystaveni. Problém je očividně v tom,
že obě strany, totiž jak vlastníci domů,
tedy pronajímatelé, tak i občané jako
nájemci, mají pro svá téměř
nesmiřitelná stanoviska své dobré
důvody. Nelze a priori upřít důvodnost
tvrzení, že zchátralý domovní
fond vyžaduje nemalé náklady, daleko převyšující
možnosti vlastníků, a to zejména pro
cenový pohyb v potřebném materiálu
a konec konců i pro cenu samotné práce. Lze
tedy snadno pochopit jejich požadavek na ekonomicky podložené
nájemné, resp. na naprostou smluvní volnost
co do výše nájemného, způsobu
nájmu, jeho trvání, výpovědních
lhůt, podmínek, za nichž lze k výpovědi
sáhnout apod.
Naproti tomu nájemci, odkázáni převážně
na svůj pracovní příjem, tedy na mzdu,
se rovněž nikoliv neprávem odvolávají
na celkovou výši životních nákladů,
na své sociální postavení a nepochybně
nezbytnou životní potřebu lidsky důstojného
bydlení.
Obě strany pak při svých požadavcích
zcela důvodně poukazují na to, že pro
obě strany tíživou situaci nezavinili a že
na její rozsah a hloubku neměli nejmenšího
vlivu. Situace s výstavbou bytů, s rozdělováním
bytového fondu je ovšem obecně známá.
Stejně tak je dostatečně známo, kdo,
jak a čím tuto téměř katastrofální
situaci přivodil. Bohužel - a říkám
to nerad - není v možnostech zákonodárce,
aby úpravou občanského zákona jakkoliv
dobře míněnou vytvořil dostatečně
prostorný a obecně přístupný
trh s byty nebo aby zákonný předpis koncipoval
tak, aby v dostatečné míře uspokojil
všechny.
Jak známo, dosud platný zákoník zná
toliko právo osobního užívání
bytů, příp. právo užívání
jiných bytových místností či
místností nesloužících k bydlení,
a toto právo jako jakýsi zvláštní
druh služeb podřizuje silné regulaci ze strany
státu. Taková regulace je ovšem nadále
nemyslitelná, a proto ji novela odstraňuje. I zde
zavádí smluvní princip a v míře,
kterou dovoluje současná situace, respektuje smluvní
volnost. Nájem bytu chápe jako zvláštní
specifický druh nájemní smlouvy, jejíž
režim se řídí obecnými zásadami
o nájemních smlouvách, a to tak, jak z navržené
úpravy (§ 663 a § 723) se podává.
Vedená dále snahou po uváženém
a rozumném kompromisu vyhrazuje novela všechny otázky
spojené s nájemným zvláštnímu
předpisu (§ 696), který nepochybně bude
ovlivněn zásadami bytové politiky, jakmile
k ní vláda přistoupí.
V choulostivé otázce výpovědi nájmu
z bytu vyžaduje novela i nadále povinné soudní
přivolení a současně podle návrhu
ústavně právních výborů
obou sněmoven od vládní předlohy poněkud
odchylně stanoví důvody, pro které
lze k výpovědi přivolit. Výpovědní
důvody obsažené v § 711 původně
pod písm. f) a g) pak vypouští, neboť
lze mít za to, že z hlediska smluvního vztahu
mezi pronajímatelem a nájemcem jde o důvody
nerozhodné a navíc výpovědní
důvod podle původního písm.f) (tedy
v případě dvou bytů) by patrně
byl v rozporu s Listinou základních práv
a svobod.
Zcela ve shodě se zástupci navrhovatele rozhodly
se ústavně právní výbory pro
podstatnou změnu v konstrukci § 712. Jednota právního
řádu vyžaduje totiž úpravu platnou
pro celé území společného státu.
Proto zavádí novela v citovaném ustanovení
nový institut - institut bytových náhrad,
jimiž rozumí náhradní byt, náhradní
ubytování a případně též
přístřeší. Tyto kategorie také
definuje a současně určuje podmínky,
za nichž lze tu kterou náhradu nájemci přikázat.
Provedení zákona s jistým stupněm
volnosti ve smyslu (§ 712 odst.7) svěřuje národním
radám, když obsahem navrženého znění
(872 v prvním odstavci) dosavadní osobní
právo užívání ze zákona
mění na nájem.
Paní poslankyně, páni poslanci, výkladem
sedmé hlavy občanského zákoníku,
resp. upozorněním na změny, které
ústavně právní výbory pokládají
za důležité, mohu snad svou zprávu ukončit.
Než tak učiním, dovolte mi však ještě
dvě krátké poznámky.
Za prvé - v úvodu svého vystoupení
jsem naznačil problémy, které s projednávanou
novelou občanského zákoníku souvisejí,
jakož i výhrady, které lze vůči
ní vznést. Navzdory tomu jde však o úpravu
víceméně ucelenou a s četnou návazností
na jiné oblasti právního řádu.
Jde také o úpravu, při jejímž
konečném zpracování byly vzaty v úvahu
všechny připomínky jak z jednotlivých
výborů či národních rad došly
a pokud nebyly ústavně právními výbory
přijaty, byly pro to vážné důvody.
Prosím vás proto, abyste pozměňovací
návrhy - jestliže k nim pocítíte nutnost
- podávali uvážlivě.
Za druhé - současnému znění
paragrafované části novely zákoníku
neodpovídá důvodová zpráva.
Protože jde v tomto případě o právní
normu zásadního významu, která výraznou
měrou ovlivní právní život v
našem státě, přál bych si zvláště
na tuto skutečnost upozornit a vyjádřit současně
žádost, aby tato důvodová zpráva
jako nikoliv zanedbatelná pomůcka pro interpretaci
a aplikaci samotného zákona ještě před
publikací zákona byla legislativním aparátem
sněmovny příslušným způsobem
upravena.
Shrnuto závěrem: jestliže projednávaná
novela občanského zákoníku není
dílem tak zcela dokonalým, je přece jen s
to pro nejbližší dobu splnit se zdarem úlohu,
která občanskému zákoníku při
demokratizaci našeho právního řádu
přísluší. A konečně -
snad důvodně - můžeme spoléhat
na soudy, že při její aplikaci v praxi vystihnou
jak její smysl, tak ducha natolik, aby v občansko-právních
vztazích zavládla právní jistota a
spravedlnost.
Paní a pánové, jako společný
zpravodaj Sněmovny národů navrhuji, abychom
novelu občanského zákona ve znění
zprávy ústavně právních výborů,
tedy tisku 685 a 966, přijali. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji poslanci Ševčíkovi
jako společnému zpravodaji výborů
Sněmovny národů za jeho zprávu, která
- jak svědčí vaše chování
- přesáhla charakter normální zpravodajské
zprávy. Nyní uděluji slovo zpravodaji výborů
Sněmovny lidu poslanci Világimu. Zároveň
prosím poslance, kteří se budou hlásit
do diskuse, aby předávali své přihlášky
písemně. Budou-li mluvit jménem svých
poslaneckých klubů, ať to uvedou, abychom mohli
přihlášky podle toho řadit. Máte
slovo, pane zpravodaji.
Společný zpravodaj výborů SL O. Világi:
Vážené Federálne zhromaždenie,
predkladám spoločnú správu výborov
Snemovne ľudu k vládnemu návrhu zákona,
ktorým sa mení, doplňuje a upravuje Občiansky
zákonník. Spoločná správa obsahuje
množstvo pozmeňujúcich návrhov, ktoré
ústavno právne výbory odporúčajú
prijať. Treba však dodať, že odporúčané
pozmeňujúce návrhy predstavujú len
menšiu časť pozmeňujúcich návrhov,
ktoré sa na základe uznesení výborov
FZ, ČNR a SNR v ústavno právnych výboroch
FZ prerokúvali.
Návrhy výborov odzrkadľujú jednak rozpačitosť
názorov poslancov na jednotlivé právne inštitúty
a na druhej strane neuvedomovanie si skutočnosti, že
sa jedná o novelu už existujúcej právnej
konštrukcie. Práve tento druhý faktor spôsobil,
že niektoré návrhy, ktoré boli síce
vecne správne a vyjadrovali snahu vrátiť sa
k inštitúciam občianskoprávnych kódexov
povojnového obdobia, nemohli byť prijaté z
toho dôvodu, že nezapadali do filozofie plného
znenia Občianského zákonníka. Aká
je filozofia Občianskeho zákonníka, aká
je filozofia predloženého návrhu zákona?
Na túto otázku sa veľmi ťažko odpovedá.
Skutočný stav veci najlepšie vyjadruje tvrdenie,
že platný Občiansky zákonník
prípadnou prijatou novelizáciou nebude mať
ucelenú koncepciu.
Mal som možnosť oboznámiť sa so spravodajskou
správou, ktorá bola prednesená 26. februára
1964 vo vtedajšom Národnom zhromaždení
pri príležitosti predkladania návrhu nového,
do dnes platného Občianského zákonníka.
Spravodajka ústavnoprávneho výboru Národného
zhromaždenia, poslankyňa Litvajová, uviedla
dôvody, prečo bolo nutné vypracovať nový
občianskoprávny kodex.
Z týchto dôvodov uvediem len tie najzávažnejšie.
Sú to:
- posilnenie priority spoločenského vlastníctva
ako zdroja blahobytu pracujúcich,
- rozšírenie jeho spojitosti so socialistickým
spoločenským vlastníctvom,
- zavedenie inštitútu osobného užívania
pozemkov,
- zavedenie inštitútu služieb aj na bezplatné
služby,
- zavedenie socialistických organizácii ako účastníkov
zmluvných vzťahov,
- sprísnenie formy závetu, aby sa zabránilo
ťažkým a spoločensky nežiadúcim
sporom o dedičstvo medzi dedičmi,
- oslabenie právnej ochrany súkromného vlastníctva.
Pani poslankyňa Litvajová tiež konštatovala,
že hlavným motívom pre vypracovanie tohto zákona
bolo uznesenie ÚV KSČ z roku 1960, v ktorom bola
zdôraznená úloha tohto zákona pre upevnenie
socialistickej zákonnosti a posilnenie aktívnej
úlohy práva pri ďalšom vývoji socialistických
spoločenských vzťahov. Podľa poslankyne
Litvajovej sa vďaka spoločnému úsiliu
podarilo dosiahnuť toho, že vládny návrh
Občianskeho zákonníka spĺňa
aj požiadavky, ktoré na právny poriadok kladú
uznesenie ÚV KSČ o ideologických otázkach.
Ospravedlňujem sa za návrat do histórie platného
zákonníka, ale považujem to za dôležité,
aby som mohol poukázať na paradoxnú situáciu.
Keď zisťujeme, aké nové inštitúty
zavedie novela, ktoré ustanoveniami strácajú
platnosť, tak vidíme, že dôvody, ktoré
boli označené v roku 1964 ako tie, ktoré
si vynútili vypracovanie nového zákonníka,
sa teraz predkladanou novelou rušia. Neznamená to
však návrat Občianskeho zákonníka
platného do roku 1964, to znamená k občianskému
zákonníku z roku 1950, hoci návrh sa k nemu
najviac približuje, ani to neznamená návrat
k predchádzajúcim Občianským zákonníkom.
Preto sa musím vrátiť k tvrdeniu, že prijatím
návrhu novely nevytvoríme ozajstný občianskoprávny
kódex, ktorý by mal nádej na dlhé
pôsobenie, skôr normu prechodnú do prijatia
nového občianského zákonníku.
Nutnosť prijatia nového občianského
zákonníka si uvedomujeme práve teraz, keď
začíname prerokúvať tento vládny
návrh zákona. Príprava nového občianského
kodexu si vyžiada vždy určitú dobu, preto
za hlavný klad tohto návrhu považujem vytvorenie
priestoru a času na prípravu objasnenia východisiek
budúceho Občianského zákonníka.
Vážené Federálne zhromaždenie,
dovoľte mi, ako spravodajcovi, aby som ešte doplnil,
resp. opravil spravodajskú správu, ktorú
ste dostali ako tlač a to nasledovne:
Navrhujem k bodu 11 na str. 5 § 21 vypustiť tento bod
a navrhujem, aby v § 21 bolo ponechané znenie vládneho
návrhu. Tento bod tlače 966 bol vypustený
už pri prerokúvaní v ústavno právnychvýboroch,
ale nedopatrením sa stalo, že slovo "obec"
ostalo v tlači 966.
Ďalej navrhujem v bode 49 tlače 966: v nadväznosti
na vypustenie § 553 je nutné rozdeliť §
557 na dva samostatné paragrafy. A to veta prvá
§ 557 bude označená ako § 556 a §
557 veta druhá ako § 557. A samozrejme prečíslovať
§ 554 - 556 na § 553 - 555.
K bodu 68 tlače 966: § 670 ods. 3 vypustiť. Toto
ustanovenie bolo vypustené pri prerokúvaní
v ústavno právnych výboroch, dostalo sa to
sem nedopatrením pri prepise. Je to v rozpore s §
666, to znamená, že to musíme v každom
prípade vypustiť.
V bode 70 tlače 966, je to k § 677 ods. 2, je to predposledné
slovo "jednoročná" opraviť na "jednomesačná".
§ 75 tlače 966: v nadväznosti na vypustenie §
689 je nutné rozdeliť § 690 vládneho návrhu
na dva samostatné paragrafy, § 690 ods. 1 je nutné
označiť ako § 689 a § 690 ods. 2 je nutné
označiť ako § 690.
K § 878 vládneho návrhu: Text tohto paragrafu
označiť ako ods. 1 a pripojiť ods. 2 tohto znenia:
"Zákony národných rád ustanovia,
kto a akým spôsobom zaisťuje bytové náhrady
(náhradný byt a náhradné ubytovanie)".
To je dôsledok toho, že nedopatrením sa stalo,
že ods. 2 bol z tlače 966 vypustený, ale bol
prijatý ústavnoprávnymi výbormi pri
prerokúvaní tohto zákona.
Vážené kolegyne a kolegovia, ešte na záver
chcem upozorniť poslancov na disciplinovaný prístup
predchádzajúcich parlamentov, keď poslanci
pri prerokúvaní Občianského zákonníku
v roku 1964 a pri prerokúvaní novely v roku 1972
nepodali ani jeden pozmeňujúci návrh. Viem,
že tým nijakým spôsobom neobmedzím
odhodlanie kolegov, ani to nebolo mojím cieľom. Ako
spravodajca SŠ odporúčam prijať návrh
zákona, ktorým sa mení a doplňuje
Občianský zákonník s doplnkami prijatými
v ústavnoprávnych výboroch. Ďakujem
za pozornosť.