V pôvodnom znení je 90 dní. Domnievame sa,
že by táto lehota mala byť predĺžená
na 180 dní.
Ďalší pozmeňovací návrh
k článku 5 odstavec 3 znie: "Majetok, ktorý
je vo vlastníctve Českej a Slovenskej Federatívnej
Republiky (článok 4 ústavného zákona
o československej federácii), štátne
finančné aktíva a pasíva Českej
a Slovenskej Federatívnej Republiky, menové rezervy
Štátnej banky československej, federálne
hmotné rezervy a majetok Českej a Slovenskej Federatívnej
Republiky, nachádzajúci sa mimo jej územia,
sa delí medzi Českú republiku a Slovenskú
republiku v zásade v pomere podľa počtu obyvateľov.
Podrobnosti stanoví zákon Federálneho zhromaždenia."
Dovoľte mi, aby som veľmi stručne objasnil a
odôvodnil tento pozmeňujúci návrh.
Pokiaľ si všimnete, v platnom znení v článku
4, odstavec 4 ústavného zákona č.
143/1968 Zb., v znení neskorších ústavných
zákonov, je presne vymedzený pojem, ktorý
majetok je vo vlastníctve Českej a Slovenskej Federatívnej
Republiky. Navrhované znenie § 5 odstavce 3, ktoré
je v spoločnej spravodajskej správe, to znamená
v správach ústavnoprávnych výborov,
modifikuje tento princíp už platne zakotvený:
Takto by vznikol, podľa môjho názoru, akýsi
vnútorný rozpor v ústave. Boli by tu dva
ústavné zákony: jeden by riešil v článku
4 odstavec 4 inak princíp, čo je vo vlastníctve
a pri delení podľa navrhovaného znenia by došlo
k iným zásadám.
Týmto naším predloženým znením
chceme tento vnútorný rozpor vyriešiť.
Ďakujem za pozornosť.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Nyní
má slovo poslanec Žáček, připraví
se poslankyně Andelová za klub poslanců SNS.
Poslanec SL L. Žáček: Vážený
pane předsedající, dámy a pánové,
slyšeli jsme zde mnoho krásných slov o referendu,
demokracii, vůli občanů a voličů.
To mě přimělo předložit tento
pozměňovací návrh. K článku
1 odstavec 3.
"K referendu mohou být předloženy občanům
České republiky k rozhodnutí zásadní
otázky státoprávního uspořádání
v České republice. Česká národní
rada k vyhlášení referenda předloží
požadavek prezidentu České a Slovenské
Federativní Republiky k jeho vyhlášení."
Odůvodnění: Hnutí za samosprávnou
demokracii, společnost pro Moravu a Slezsko v prvních
svobodných parlamentních volbách obdrželo
takřka dva milióny hlasů voličů
z Moravy a Slezska. Hnutí za samosprávnou demokracii
- společnost pro Moravu a Slezsko má ve svém
volebním programu mimo jiné obnovení zemského
zřízení na samosprávném principu.
Uvedený počet hlasů voličů
by měl stačit k tomu, aby jejich požadavku
bylo vyhověno.
Ve spolkové republice Německo bylo zemské
zřízení obnoveno během tří
měsíců u bývalé Německé
demokratické republiky. U nás, po roce, nejsou žádné
snahy toto řešit a tím vyhovět přání
takovéto masy občanů. My přece nadále
budeme součástí Československa, budeme
jeho zemí. Nejde o žádné odtržení,
a proto chci věřit, že tento pozměňovací
návrh Federálním shromážděním
České a Slovenské Federativní Republiky
bude přijat.
Znovuzavedení rovnoprávného postavení
Moravy a Slezska odstraní mnoho nedorozumění
a upevní demokratický princip našeho státu.
Tento požadavek vznášíme spolu s demokratickými
stranami, které mají stejný požadavek,
a tím se to projevuje jako převážná
většina občanů Moravy a Slezska. Děkuji
za pozornost.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Prosím,
aby se slova ujala poslankyně Andelová. Připraví
se poslanec Sokol.
Poslankyně SL O. Andelová: Vážený
pán predsedajúci, vážené dámy
a páni, dovoľte, aby som vás zoznámila
so stanoviskom klubu poslancov Slovenskej národnej strany.
K predkladanému návrhu ústavného zákona
o celoštátnom referende.
Predložený návrh zákona (tlač
767) je neakceptovateľný, a to z nasledujúcich
dôvodov: Po prvé jeho cieľom nie je riešiť
štátoprávne otázky vzťahu Českej
republiky a Slovenskej republiky, ale vziať politický
mandát slovenskej reprezentácie, hovoriť do
budúceho postavenia Slovenska.
Po druhé. V dnešnej dobe nie je možné
prijať takýto návrh zákona, pretože
odporuje všeobecnému uznávanému právu
na sebaurčenie národov, ktoré nemôže
byť ani vecne, ani časove obmedzené. Právo
rozhodovať o sebaurčení národa nemá
nikto iný, len legitimní zástupcovia národa,
a tým je Slovenská národná rada. Federálne
zhromaždenie nemá žiadne právo rozhodovať
o budúcnosti republík, ktorá je plne v rukách
národných rád, viď článok
3 odstavec 1.
Prezident republiky nemá žiadne prerogatíva
voči Slovenskej národnej rade, a preto ani nemôže
vykonávať jej rozhodnutia. V prípade prijatia
uznesenia Slovenskej národnej rady o referende na rozviazanie
zväzku s Českou republikou môže otázku
referenda formulovať výlučne slovenská
národná rada a vyhlásiť ho v zmysle
platnej ústavy jedine predsedníctvo Slovenskej národnej
rady. Iný spôsob by umožnil manipulovať
ako s otázkou referenda, tak ho i odďaľovať
v rozpore s uznesením Slovenskej národnej rady,
viď článok 3 odstavec 2. K tomu mu slúži
hlavne článok 3 odstavec 3.
Po tretie. Právo národov na sebaurčenie nie
je možné žiadnym spôsobom obmedzovať.
V prípade prijatia päťročného moratória,
viď článok 4 odstavec 4 na rozhodovanie o tejto
otázke, by bolo porušené formálne právo
tým, že by sa národ zriekol na päť
rokov svojho nezadateľného práva. Pretože
žiadneho práva nie je možné sa zrieknuť
vopred, takéto ustanovenie je zmätkové a neplatné.
Toto ustanovenie má jediný cieľ: v prípade
pozitívneho vyjadrenia sa za spoločný štát
by umožnilo federalistom päť rokov tvrdo potlačovať
akýkoľvek národný záujem (veselosť
v miestnosti), nerešpektovať ho, dokonca by mohlo byť
dostatočne dlhým obdobím na likvidáciu
všetkých síl, majúcich opačný
záujem.
Po štvrté.
Článok 5 odstavec 2 je neprijateľný,
pretože dáva príliš dlhú lehotu
na presadenie sa silnejšieho voči slabšiemu.
Po piate. Článok 5 odstavec 3 nie je možné
nazvať inak ako otvorené špekulantstvo, pretože
federálny majetok in natura je prevážne v Českej
republike. Federálny majetok je taktiež treba tiež
deliť: nielen finančné a menové rezervy,
a majetok mimo územia štátu. Toto vysporiadanie
musí byť predovšetkým stanovené
ústavným zákonom Federálneho zhromaždenia.
Slovenská národná strana preto zo zásadných
dôvodov odmieta tento, podtrhujem tento, návrh zákona,
pretože je v rozpore so sebaurčovacím právom
národov a dáva federácii možnosť
manipulovať s týmto právom.
Ďakujem vám za pozornosť.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Sokol. Dále se připraví poslanec Hubálek.
Kolegové, kolegyně, poslanec Uhl mě napomenul,
že občas nerespektuji v oslovení ženskou
část našeho shromáždění.
Omlouvám se, pokud tak někdy z důvodů
úspornosti výrazu činím. Doporučoval
bych, abychom dnes jednali do 18.30 hodin a potom dnešní
jednání ukončili s tím, že výbory
už dnes jednat nebudou, protože schopnost koncentrace
na jednání výborů by už chyběla.
(Potlesk.)
Slovo má poslanec Sokol.
Místopředseda SN J. Sokol: Pane předsedající,
vážené Federální shromáždění,
rád bych za prvé řekl pár slov k tomu,
kdy je referendum na místě a kdy ne, za druhé
odpověděl na některé běžně
vyslovované námitky proti referendu a za třetí
se vyjádřil k předloženému návrhu
zákona, a to jménem klubu poslanců Občanského
hnutí.
O legitimitě referenda jako vyjádření
vůle občanů v zásadě nemůže
být pochyb. Je to nejlegitimnější a
nejnespornější forma vyjádření
této vůle. Je ovšem na místě
jen tam, kde každý občan s normálním
vynaložením svých schopností je schopen
posoudit, co je, a co není v jeho zájmu, a za toto
rozhodnutí nést odpovědnost. To je právě
okruh otázek, pro které je referendum vždy
a všude na místě.
Uvedu dva příklady. Právě třeba
usnesení o územní přináležitosti
nějakého kraje k nějakému státu
je jednoznačně otázkou, na kterou se referendem
odpovídat má. Za prvé - každý
ví, o čem hlasuje, za druhé - každý
ponese odpovědnost za své rozhodnutí.
Když se například rozhodovalo o přičlenění
Elsaska, tak se o tom samozřejmě rozhodlo referendem.
Od té doby je tato otázka, která byla po
staletí předmětem válek, vyřešena.
Na opačném pólu stojí takový
problém, jako je např. státní rozpočet.
Státní rozpočet je přesně otázka,
kterou referendem rozhodovat nelze. Je to otázka, kde občan
při vynaložení normálních schopností
a času, který na to může věnovat,
nemůže pochopit o co se jedná, zejména
neponese důsledky za své rozhodnutí. Někde
mezi tím by se měla pohybovat oblast legitimity
referenda.
V případě, o kterém jednáme,
je - zdá se mi - tato otázka vyřízena
už tím, že témata, k nimž je možné
referendum pořádat, jsou právě tématy,
o nichž naše zastupitelské sbory nemohou rozhodovat.
Nemají totiž na ně mandát. My všichni
jsme byli zvoleni na základě ústavy do zastupitelských
sborů určitých států a nejsme
pověřeni mandátem, abychom zásadně
měnili formu tohoto státu. Není náš
mandát, abychom např. z Československa učinili
království apod.
Častou námitkou proti referendu je názor,
že referendum znamená konkurenci parlamentu. Na té
námitce, obecně vzato, kdybychom nevzali v úvahu
předchozí bod, něco je. Je znám -
pokud vím - jediný historický případ,
kdy k něčemu takovému skutečně
došlo. Ke konci de Gaullovy éry ve Francii se skutečně
vyskytl pokus obcházet parlament pořádáním
referenda. Ten pokus se nezdařil a od té doby se
tento případ stále opakuje.
Nicméně také tato námitka je v případě,
o kterém jednáme, vyloučena, neboť parlament
je jediným, kdo může přípravu
referenda iniciovat, tedy o obcházení parlamentu
nemůže být řeči.
Chci ale upozornit i na jinou okolnost. Referendum totiž
nemusí být jen konkurencí zastupitelské
demokracie, ale naopak její velice významnou a účinnou
oporou. Je řada případů, kdy by si
stát ušetřil předčasné
volby, kdy by si ušetřil řadu ústavních
krizí, kdyby mohl včas se opřít právě
o referendum. A nemusí jít o krize tak ostré,
jakou zažíváme v této době v
Jugoslávii.
Je velmi důležité, aby pro případ
krizí, jak jsem řekl - i mnohem mírnějších
- byla připravena ústavní cesta jejího
řešení, a to zejména v případech,
kdy parlament buď nemá mandát, nebo nenajde
odvahu takovou otázku vyřešit.
Dovolte mi, ještě krátkou poznámku k
některým předchozím vystoupením.
Mám své pochybnosti o variantě zákona,
která by sloužila jenom k rozdělení
našeho státu. Domnívám se totiž,
že to je právě problém, před
kterým nestojíme a velmi pravděpodobně
stát nebudeme, a většina názorů,
které se v tomto směru vyjadřují,
jsou jenom více či méně neumělou
formulací otázky, jak má společný
stát vypadat. Domnívám se tedy, že má-li
zákon, o kterém jednáme, být užitečný,
má-li přinést to, co od něj očekáváme,
měl by obsahovat i rozhodování o zásadních
státoprávních otázkách nebo
o formě státu nebo něco podobného.
Z námitek, které se zde vyskytly, mne zvlášť
zaujala jedna námitka paní poslankyně Andelové,
na kterou bych chtěl upozornit. Paní poslankyně
zde tvrdila, že práva se nelze zříci.
Chci upozornit na to, že právě v případě
sebeurčení národa je obtížné
mluvit o právu, a jak toto právo má docela
jinou podobu než práva individuální.
U individuálních práv všichni dobře
víme, kdo je pověřen, kdo je oprávněn,
aby se jich domáhal. Já se smím domáhat
svých práv, za určitých okolností
práv svých dětí a za zcela zvláštních
případů práv své manželky.
Ale v případě kolektivních práv
nastává právě nesnáz, kdo je
tím oprávněným, kdo se tohoto práva
smí domáhat. Kdo může přijít
a říci - já vyjadřuji právo
tohoto kolektivu. Tento případ se vyskytuje v mnoha
podobách, ale právě sebeurčení
národa je jednou z nich.
Zde bych právě vyslovil určitou pochybnost
o tom, zda je možné položit rovnítko mezi
právo sebeurčení národa a právo
sebeurčení národní rady.
K otázce možnosti dispozice s právem bych chtěl
upozornit, že právě zásada, že
práva se nelze vzdát, je jedna z velmi problematických
zásad právního období, které
- doufám - opouštíme.
Co se týče vlastního textu zákona,
připomínky našeho poslaneckého klubu
byly už do návrhu zapracovány, tedy žádné
další nepodáváme. Na vás ostatní
se obracíme s prosbou, abyste o zákonu jednali uvážlivě,
se zvážením, o jak důležitou věc
se jedná, a abyste ho nakonec podpořili. Děkuji
vám. (Potlesk.)
Předsedající první místopredseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má
poslanec Hubálek, připraví se poslanec Doležal.
Faktickou poznámku má poslanec Moric.
Poslanec SN V. Moric: Ja by som chcel povedať, vážené
dámy, vážení páni, že poslankyňa
Andelová nehovorila ani za národ, ani nehovorila
o práve národa. Jednoducho v článku
4 odstavec 4 je povedané, že referendum prevedené
podľa tohoto zákona sa môže o rovnakej
otázke opakovať najskôr za päť rokov.
Tým automaticky na päť rokov jeden národ
nemôže žiadať o referendum. O to tu išlo.
Neišlo o zrieknutie sa práva ako takého, že
by ho mala zastupovať jedna strana. Prosím pána
kolegu a podpredsedu Snemovne národov, aby nezameňoval
pojmy. Ďakujem.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Hubálek. Panu Moricovi bych řekl jednu věc.
Paní poslankyně Andelová formulovala některé
věci skutečně způsobem, které
je těžké dát do platného ústavního
rámce, v němž se zatím pohybujeme.
Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec SN P. Kulan: Chcem upozorniť na to, že v Českej
a Slovenskej Federatívnej Republiky nie je len jeden národ,
ale minimálne dva národy, ktoré by túto
možnosť mali.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Pan poslanec Moric.
Poslanec SN V. Moric: Je možné tri i štyri národy,
pán kolega.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Pan poslanec Hubálek.
Poslanec SL B. Hubálek: Pane předsedající,
dámy a pánové, referendum a svobodné
volby mají mimo demokratičnost ještě
jeden společný rys, alespoň u nás.
Je to výška finančních nákladů.
Přesto ani v jednom z návrhů není
ani přibližné vyčíslení
tak důležité položky, ačkoliv jde
o hodnoty nezanedbatelné.
Zhruba 300 miliónů dolarů stály volby
pod mezinárodním dozorem v Namibii, to je podle
informace z OSN na můj dotaz z května 1989.
Volby do zákonodárných sborů v létě
1990 hradil státní rozpočet částkou
527 miliónů korun. V tom nejsou započítány
volební obálky, darované kanadskou vládou.