Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předseda Nejvyššího soudu ČSFR O. Motejl: Pane předsedo, pane předsedající, vážené Federální shromáždění, důvodová zpráva vládního návrhu ve své obecné části, týkající se návrhu zákona o soudech a soudcích rozebírá a zdůvodňuje, proč a v jakém směru chceme jako nezbytnou součást přestavby a současné výstavby soudnictví navržené změny uskutečnit. Nechci proto tyto argumenty opakovat, tím spíše, že zde odezněly ve slovech úvodních i závěrečných přednesených panem místopředsedou vlády.

Chtěl bych reagovat na to, co vzešlo z této rozpravy. Dovolil bych si začít pozměňovacím návrhem, který proti závěrům dohodovací komise chce v této normě ustálit, že sídlem Nejvyššího soudu bude Brno i s jakýmsi časovým odstupem pro realizaci této normy.

Situace se má tak - a zde bych chtěl poopravit zmínku paní poslankyně Nazari, že město Brno nemá v současné době k dispozici žádný vhodný objekt, který by vyhověl bez zásadních změn potřebám Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Přichází možná v úvahu některé z dosud obsazených jinými institucemi objektů, které - a to bych chtěl zdůraznit - měl jsem si možnost prohlédnout v souvislosti s mým účastenstvím ve vládní komisi pro instalaci Ústavního soudu, by vyžadovaly zásadní stavební úpravy, aby potřebám Nejvyššího soudu vyhověly.

Nechci zdržovat toto shromáždění přílišnou didaktikou, ale zdůrazňuji, že způsob práce, agenda a z toho vyplývající technické potřeby Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky byly, jsou a budou vzhledem k procesním pravidlům a formám jednání podstatně odlišné, a že zejména soudní budova musí mít - má-li být jen trochu funkčně využitelná - specifické parametry uspořádání místností, zejména takových, které vyžaduje konání zasedání soudu za účasti přiměřeného počtu veřejnosti, zajištění bezpečnosti provozu vyplývajících z přítomnosti nebo projednávání zvlášť závažných trestných činů osob, které zpravidla bývají ve vazbě. Z tohoto důvodu jakékoliv přemístění Nejvyššího soudu do Brna vyžaduje a předpokládá především a zásadně vytvoření technických podmínek pro to, aby soud, který denně soudí, funguje, opravdu přešel - řekl bych do jasného a definitivního prostředí, které by bylo při nejmenším stejně dobré, ne-li lepší než v budově na náměstí Hrdinů v Praze Na Pankráci.

Rozhodně nejsem - a to vás ubezpečuji, nepřítelem jakékoliv úvahy o tom, aby sídlo Nejvyššího soudu, pokud to především váš zákonodárný sbor uzná za vhodné nebo účelné, bylo přeneseno kamkoliv jinam. Ale jako momentálně zodpovědný za činnost tohoto soudu vás žádám, aby toto rozhodnutí bylo učiněno v okamžiku, kdy budou technické podmínky pro činnost tohoto soudu v novém prostředí zajištěny na úrovni konce dvacátého století, kulturního a právního státu, nikoliv jako provizórium, ve kterém se bude hledat nějaké dílčí řešení a dislokace. Podotýkám, že tyto změny by pojmově předpokládaly provedení přiměřených změn i pro orgány z Generální prokuratury, ať už se budou jakkoliv eventuelně v důsledku zákonných změn jmenovat, neboť jsou - řekl bych - partnerem pro každodenní činnost Nejvyššího soudu nezbytné.

Domnívám se ovšem za této situace, že i naznačená lhůta k pozměňovacím návrhům do konce příštího roku k realizaci tohoto zákona je za těchto okolností při nevyjasněnosti technických možností, i když s určitým ne kvalifikovaným pohledem se domnívám, že jediné řešení pro toto přesídlení je vybudování nové budovy pro Nejvyšší soud ve kterémkoliv místě, kde by měl působit, je tato lhůta nepřiměřeně krátká.

Na druhé straně bych pochopitelně jako předseda Nejvyššího soudu uvítal, aby otázka sídla Nejvyššího soudu ve vyhovujících nebo dobrých podmínkách byla řešena urychleně, protože - jak vyplyne z dalšího výkladu, který souvisí s nejkontroverznějším bodem tohoto jednání - je zapotřebí Nejvyšší soud podstatným způsobem doplnit jednak za soudce, kteří odešli, jednak za soudce, kteří zřejmě odejít budou muset, a jednak i z důvodu toho, že kompetence Nejvyššího soudu v souvislosti s obchodním a správním soudnictvím si vyžádají rozšíření soudcovského stavu. Není to žádná přízemní úvaha, ale je pochopitelně zásadní rozdíl, jestli je získáván někdo pro výkon soudce Nejvyššího soudu v Praze nebo pro výkon této funkce v některém jiném centru, které by přicházelo v úvahu. Přesto bych ovšem za této situace doporučoval, aby z hlediska navrženého pozměňovacího návrhu byla osvojena ona koncepce, která je naznačena v závěrech dohodovací komise, tj. to, že ustanovení o sídle Nejvyššího soudu z ústavního zákona i ze zákona o soudech a soudcích bude vypuštěno a že bude odkaz na vydání zvláštního zákona, který by po zajištění technických záležitostí s tímto řešením spojených a nezbytných stanovil.

Podstatně závažnější a nejkontroverznější z celé této diskuse je otázka, zda mají být soudci jmenováni bez omezení, nebo zda má být pro soudce stanoveno pro případ prvého ustanovení časové omezení. Byl bych rád a rozhodně jsem ve všech ostatních směrech pozměňovacích návrhů ochoten slyšet jakýkoliv kompromis v této věci. Za svoji osobu a s plnou odpovědností za - řekl bych - soudcovský stav ovšem toto dělené jmenování dost dobře nemohu doporučit k přijetí a za své ho vzít opravdu nemohu.

Nezávislost soudcova neznamená absolutní stav nezodpovědnosti za jeho jednání, ale znamená a vyžaduje záruku, že nebude ve svých rozhodováních ovlivňován faktory, které s rozhodováním s aplikací zákona nesouvisí.

Každý, kdo se stane podmíněně instalovaným pracovníkem, stává se závislým na tom, kdo má zvážit a rozhodnout o tom, zda bude znovu do této funkce stanoven nebo jmenován. Vím, že řešíme naše problémy, že neřešíme problémy celosvětové. Ale dovoluji si vás ubezpečit, že kromě zemí Východní Evropy a kromě Spolkové republiky Německo s výhradou, kterou uvedu, neznám žádný civilizovaný stát, který by měl soudce obecných soudů jakýmkoliv způsobem v jejich funkčním období časově omezené.

My jsme jistě závislí na tom, abychom přebírali jiné vzory, ale zdůrazňuji tuto skutečnost proto, že tyto země a státy asi dospěli k tomuto poznání zhodnocením jakýchsi konkrétních zkušeností a poznatků, nikoliv pouze z důvodů nějakých sentimentálních tradic. Ani v našem státě neexistovalo s výjimkou obdobnou Spojené Republice Německo dodnes a z důvodů týchž nějaké dvojí jmenování soudců. Tento model byl zaveden až v roce 1950, kdy byl kombinován s onou dosud do nedávna platnou volbou těchto soudců na desetileté období plény zastupitelských sborů.

Jsem si vědom toho, že námitky, které jsou zde vzneseny pro určité riziko, které nese s sebou doživotní jmenování, odeznívají psychologicky přesvědčivě. Domnívám se, že musím zdůraznit, že doživotní jmenování soudce neznamená jeho neodvolatelnost. Chtěl bych v tomto případě poukázat na to, co vyplývá ze samotného textu zákona o soudech a soudcích, a to nejen pro přechodné období § 67, § 68, ale co je notoricky předpokladem a společné, že každý soudce, poruší-li hrubým způsobem své povinnosti, zpronevěří-li se hrubým způsobem pravidlům soudcovské etiky, může být v kárném řízení kdykoliv veden k odpovědnosti a ve svých důsledcích i z této funkce odvolán.

Tady bych chtěl zdůraznit, že poukaz na to, že dvojí jmenování má být filtrem proti eventuálním omylům, že v prvním jmenování nebyl jmenován, ačkoliv není této své činnosti hoden, staví celou věc do nesprávného světla. Jsem povinen a oprávněn chování, neříkám rozhodování, ale chování každého soudce, plnění jeho soudcovských povinností, zachování pravidel nezávislosti denně sledovat a kdykoliv zahájit kárné řízení, kdy v příslušném kárném řízení kárný senát složený ze soudců rozhodne, zda tento člověk vyhovuje tomu, co se od soudce předpokládá. Obrácený případ potom staví celý problém na hlavu, ponechává soudce ve funkci po dobu tří, sedmi nebo pěti let a potom ponechává, ne na průkazném řízení a formulování konkrétních pochybení, ale na exekutivě, na tom orgánu, který jmenování zařizuje nebo provádí, na jeho libovůli, zda bez hlubších konkrétních důvodů bude soudce pro druhé, další funkční období, tentokrát období pro něj jistě významnější, protože by se mělo jednat o doživotní jmenování, zda ho bude jmenovat do této funkce. Nedovedu se dost dobře vžít do polohy soudce a do jeho pocitů nezávislosti v prvním období, že se může opravdu cítit jako nezávislý na onom administrativním orgánu, který bude o jeho opakovaném jmenování rozhodovat.

Tato skutečnost do jisté míry zřejmě inspirovala civilizovaný svět k tomu, že od časově omezených soudců ustoupil. Jsem vám povinen vysvětlení, pokud se týká časového omezeného jmenování soudců Spolkové republiky Německo v Československé republice v období let 1918 až 1950. V obou případech se jedná o postup, který je volen ze vztahu k čerstvým absolventům právnické fakulty, ve Spolkové republice Německo na dva roky, u nás to bylo na jeden rok, ponechání jako létající soudce. Jsou k tomu, aby byli použiti k obsazování neobsazených dočasně uvolněných soudcovských míst nebo obstarávání některých soudcovských, ale i nesoudcovských činností.

Pochopitelně za této situace tento model vyhovuje, především soudní správě Spolkové republiky Německo a u nás za první republiky soudce jmenoval a do funkce ustanovoval ministr spravedlnosti, pouze ve vyšších funkcích tak činila vláda republiky, že si tímto způsobem řeší personální a dislokační problémy soudců, kteří rozhodují ve vlastní agendě zcela výjimečně a minimálně po přechodném období jednoho nebo dvou let. Jistě není záměrem vytvořit tento stav z pozměňovacích návrhů, které zde odezněly, které jistě směřují k tomu, aby soudce byl nějakým způsobem situován k vlastnímu výkonu skutečné soudcovské pravomoci.

Právě v tomto okamžiku, kdy vlastní výkon soudcovské pravomoci mu bude svěřen na časově omezenou dobu s tím mementem, že nebude-li vyhovovat v obecném neurčitém slova smyslu, může být v příštím období nejmenován a odkázán na hledání si jiného životního uplatnění, že v tomto směru by zákon podstatnou měrou utrpěl.

Nelze podceňovat skutečnost, že chceme udělat soudcovské povolání zejména pro ty, které potřebujeme, aby přišli a o kterých doufáme, že by mohli přijít, udělat soudcovské povolání opravdu tím, čím ve světě je. Na jedné straně o to usilují vlády republik úpravou soudcovských platů, které byly hluboko, opravdu neuvěřitelně hluboko pod celosvětovým standardem, a na druhé straně, a to považuji z hlediska psychologie a postavení soudu a soudců za významné, návrhem zákona, který by soudce ustanovil bez časového omezení.

Chtěl bych poukázat na skutečnost, že soudců máme opravdu málo. Jsme si vědomi nedostatku v tomto výběru, značné procento soudců v období let devadesát až devadesát jedna z justice odešlo. Zde bych chtěl při této příležitosti reagovat na diskusní vystoupení poslance Zavřela z doby před týdnem a ubezpečit ho, že z více než 250 soudců v České republice, kteří v mezidobí odešli, necelá 100 jich odešla do důchodu, zatímco ostatní odešli z důvodů, které lze těžko analyzovat, protože odcházeli na vlastní žádost. Nemohu říci, do jaké míry to byly výčitky svědomí za předcházející způsob rozhodování ve věcech, které jim byly svěřeny nebo do jaké míry to byly skutečnosti ekonomických lákadel ve svobodných právnických povoláních. Více než 150 soudců odešlo v produktivním období do jiné činnosti. V současné době České ministerstvo spravedlnosti má dalších 25 žádostí o uvolnění, vesměs soudců, kteří nemají ještě skončeno funkční období a kteří svým věkem neodpovídají tomu, aby odešli. Ve Slovenské republice je situace obdobná. V tomto období odešlo více než 90 soudců, z toho prakticky 10 do důchodu a ostatní odešli vykonávat atraktivnější povolání.

Věřím, že do jisté míry se v tomto směru již projevila určitá očistná situace v justici přinejmenším proto, že se zde selektovaly jakýmsi způsobem charaktery lidí, kteří chtějí ten úděl - a není to opravdu lehké povolání - soudcovství nést dál.

Návrh zákona o soudech a soudcích předpokládá proceduru umožňující výhodnější postup při očišťování. Rozhodně odmítám výtku poslance Tomana, že kdyby se chtěla provést očista v justici, že už mohla být dávno provedena. Poukazuji na to, že dosavadní zákon o organizaci soudů a volbách soudců prakticky očistu justice nedovoloval provést zákonnými prostředky, protože byl právě koncipován a založen na onom rituálu 10 letých funkčních období, pro které totalita považovala stav závislosti soudců na svých mocenských představách, jak bude systém dostatečný, a prakticky nevytvořila systém odvolávání soudců na příslušné legislativní úrovni. Tento zákon o organizaci soudů a volbách soudců chceme právě tímto zákonem zrušit a nahradit ho novým zákonem o soudech a soudcích s vědomím, že ustanovení § 67 a 68 tohoto zákona jsou ustanovení ryze účelová a funkční, která mají v současné situaci pomoci dořešit to, co dosud platný zákon řešit nemohl.

Z těchto důvodů vás žádám, doporučuji a prosím, abyste vyhověli návrhu, který přednesla komise pro dohodovací řízení, koncipovanému určitým způsobem jako kompromis, nicméně sledující záměr, který zákon v tomto směru pojímá, tj. vytvoření záruk a systémů nezávislého soudnictví v našich podmínkách s přihlédnutím i k praktickým realitám.

Já jsem opravdu přesvědčen, ze tento zákon vytvoří dostatečný prostor právě v ustanoveních § 67 a § 68 zákona o soudech a soudcích, aby se poměry v justici upravily nejen pro současnou dobu, ale aby se vyřešily i jejich budoucí problémy. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem predsedovi Najvyššieho súdu. Pýtam sa, kto sa hlási do rozpravy. Faktickú poznámku má poslanec Toman.

Poslanec SN P. Toman: Já bych chtěl jen stručně doplnit vystoupení pana předsedy Motejla v jedné záležitosti. Dvakrát hovořil o civilizovaném světě. Já osobně mezi civilizovaný svět řadím i Spojené státy americké. Chtěl bych proto upřesnit, že tam jsou soudci pravidelně voleni přímo občany, a to na dobu dvou, případně čtyř, popřípadě šesti let, a přesto hovoříme o nezávislém soudnictví ve Spojených státech, a přesto myslím, že psychika soudců tím nijak neutrpěla. (Potlesk.)

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Paní poslankyňa Nazari-Buřivalová, po ní poslanec Wagner.

Poslankyně SL M. Nazari-Buřivalová: Chtěla bych poděkovat panu předsedovi za poopravení, ovšem dovolím si nesouhlasit, protože to bylo opět zavádějící. Říkám to při plném vědomí odpovědnosti.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ide o sídlo Najvyššieho súdu. Pán poslanec Wagner, prosím.

Poslanec SL J. Wagner: Dovoluji si reagovat na poznámku pana poslance Tomana. Domnívám se, že zavádějící konstatování mohou velmi poškodit. Rozdíly evropského a anglo-saského pojetí jsou jednoznačné, a prosil bych, abychom se pohybovali zcela jednoznačně na evropské pevnině. Děkuji.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Praje si ešte niekto vystúpiť v rozprave alebo s faktickou poznámkou? Poslanec Mandler.

Poslanec SL E. Mandler: Domnívám se, že argumenty, které uváděl pan předseda Nejvyššího soudu ohledně sídla, které by mělo eventuelně být v Brně, nejsou na závadu toho, co se navrhovalo, protože přece sídlo se může stanovit někam - a do té doby, než jsou vytvořeny příslušné podmínky, může být někde jinde. Takže to, co on říkal, myslím, že jde mimo tuto zákonnou normu.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Hlási sa ešte niekto do rozpravy? (Nikto.) Rozpravu uzatváram.

Teraz dávam slovo spravodajcom. Pýtam sa, ktorý z nich sa bude hlásiť ako prvý? Vyvolám, pán poslanec Pohanka. Pán poslanec, zaujmite stanovisko k diskusii a navrhnite spôsob hlasovania o pozmeňujúcich návrhoch.

Společný zpravodaj výborů SL poslanec M. Pohanka: Tři návrhy a kdybych začal od toho nejméně významného, o kterém by se teď nemělo hlasovat, pak bychom skončili u toho hlavního. Tím, který asi teď by neměl být řešen, je návrh na změnu § 67 eventuelně 68 zákona o soudech. Tato změna se přímo nemůže promítnout v ústavním zákoně, může být leda brána jako nějaký příslib, že tomu tak bude, že potom v zákoně o soudech rozhodneme o prodloužení lhůt ať k podání návrhu na odvolání soudce nebo k vyřízení takového návrhu. To je to, o čem zde mluvili a návrh podali poslanci Benda a Sokol.