Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Navíc z důvodů kompetenčních nepřísluší mi jako předsedovi Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky hodnotit a posuzovat, zejména ne na základě nějakých exaktních zjištění, situaci v justicí na úrovní republik. Bylo by hrubým porušením soudcovské nezávislosti a technicky téměř neproveditelným, kdyby Nejvyšší soud v České a Slovenské Federativní Republice nad rámec své procesní kompetence zasahoval, prověřoval nebo hodnotil věci, které jsou právoplatně rozhodovány okresními, krajskými soudy nebo nejvyššími soudy republik. Soudní dozor takto vykonávaný zůstává pouze v tom rozsahu, kdy procesní normy Nejvyššímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky kompetence přiznávají.

Ta se týká pouze dvou oblastí. Rozhodování o stížnostech pro porušování zákona, podávaných ve věcech, kde rozhodoval krajský soud jako soud prvního stupně, to jsou skutky nejzávažnější, nejvyššího společenského nebezpečenství v dikci o současném platném trestním zákonu a potom rozhodování ve věcech sjednocování, rozhodování mezi jednotlivými soudy republik. Tato obojí agenda, jak pojmově vyplývá, vychází z předpokladu, že ve věcech bylo dříve rozhodnuto v příslušných řádných zřízeních na úrovních republikových soudů a že z toho vyplývá i poznatek, že ty věci, které v současné době Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky v rámci řešení stížnosti pro porušení zákona řešení, jsou řádově případy, které se skutkově staly před několika lety. Jenom v loňském roce prakticky nejčerstvější trestní případ, který byl projednáván, byl trestný čin, který se stal v roce 1989. Ale většina rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona se týkala věcí, republik. Soudní dozor takto vykonávaný zůstává pouze v tom rozsahu, kdy procesní normy Nejvyššímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky kompetence přiznávají.

Ta se týká pouze dvou oblasti. Rozhodování o stížnostech pro porušování zákona, podávaných ve věcech, kde rozhodoval krajský soud jako soud prvního stupně, to jsou skutky nejzávažnější, nejvyššího společenského nebezpečenství v dikci o současném platném trestním zákonu a potom rozhodování ve věcech sjednocování, rozhodování mezi jednotlivými soudy republik. Tato obojí agenda, jak pojmově vyplývá, vychází z předpokladu, že ve věcech bylo dříve rozhodnuto v příslušných řádných zřízeních na úrovních republikových soudů a že z toho vyplývá i poznatek, že ty věci, které v současné době Nejvyšší soud České a Slovenské Federativní Republiky v rámci řešení stížnosti pro porušení zákona řešení, jsou řadové případy, které se skutkově staly před několika lety. Jenom v loňském roce prakticky nejčerstvější trestní případ, který byl projednáván, byl trestný čin, který se stal v roce 1989. Ale většina rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona se týkala věcí, které byly spáchány a pravděpodobně rozsuzovány v období několika let. V jednom případě, známe to i z denního tisku, to byla záležitost vraždy u Městského soudu v Bratislavě, kdy se jednalo o trestnou činnost velice závažnou, skupinou obviněných, ke které došlo v roce 1976.

Z toho hlediska proto neobsahuje zpráva, kterou jsem vám předložil, žádné konkrétní číselné údaje, které by bylo možno dát do nějakých relací se zprávami, které přednesl generální prokurátor České a Slovenské Federativní Republiky a které ještě přednese federální ministr vnitra z toho důvodu, že se jedná o časové roviny a doby časové nesouměřitelné. Z mé kompetence lze usuzovat na možnost do jisté míry objektivně vyloučit situaci na úseku vojenské justice, která přímo do systému Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky v rámci trestního kolegia spadá. I zde se ovšem promítá ono zjištění, které jsem v úvodu uvedl, to je určitá retardace oproti časovému posunu, oproti nalezeným poznatkům, týkajícím se stoupající kriminality a v tomto směru i číselné údaje ve zprávě obsažené tomu korespondují. I při obecně známém faktoru vzestupu kriminality agenda vojenského soudu v roce 1990 jevila v důsledku právě zmíněně novely trestního zákona kvalitativní pokles. Neplatí to ovšem jíž pro rok 1991, kde v prvním čtvrtletí nepadlo prakticky více věcí než v prvním pololetí roku 1990. Zřejmě se i na úseku vojenské justice promítá onen vzestup signalizovány ve zprávě generálního prokurátora a ministra vnitra, což je konečně pochopitelné, protože zřejmé vojenské kolektivy nejsou ušetřeny těch destruktivních momentů hodnocení společenských situací, kterými prochází celá naše společnost.

Přesto si dovoluji tvrdit, ze z krátkodobých poznatků, které vyplývají ze situace, život československé armády z pohledu vojenské justice je v podstatě příznivější než v nevojenském živlu. Chtěl bych zdůraznit především to, že život vojáků základní služby se výrazným způsobem podílí na případech, které vojenské justice projednávají, podléhá mnohem více a důrazněji kontrole a prověrce, prakticky nepřetržitě, že tam je latence kriminality poměrně menší než v nevojenském živlu a že v této situací vzestup, který vykazuje nápad u vojenských prokuratur a zejména u vojenských soudů v prvním čtvrtletí, je relativně menší než stoupající nápad, vyplývající z kriminality nevojenského živlu.

Domnívám se, že tento fakt sám o sobě, který jistě pro krátkou dobu nelze jednoznačně sociologicky nebo zásadně hodnotít, svědčí o určítých pozitivních rysech, které snad demokratizační proces v armádě svým způsobem produkuje. Je totiž všeobecně známo, že celá značná část trestné činnosti vojáků základní služby evidentně pramení z konfliktních situací s vnitřní tenzí, které ve vojenském životě mezi nadřízenými a podřízenými a zejména mezi vojáky různých nástupních termínů vznikaly a ke kterým docházelo.

Lze se domnívat, že na tomto úseku obecné kriminalita poklesla jako jev celkem moderní nebo příznivě hodnotitelný a je možno konstatovat, že i když nelze vyloučit, zda a do jaké míry se na tomto faktu podílí zvýšený liberální pohled na některé tyto konfliktní situace, dříve zpravidla soudně a trestně stíhané a dnes z určitého liberálního pohledu měřené jako méně závažné protispolečenské jednání, jako jednání, které skutkovou podstatu trestného činu nenaplňuje.

Chtěl bych při této příležitosti upozornit na pasáž, která se týká systému výkaznictví v praktickém slova smyslu na úseku výkonu spravedlností a soudnictví vůbec. Je smutným faktem, že v průběhu let se tyto metody do té míry v jednotlivých republikách rozešly, že dnes prakticky výstupy finálních statistik, týkajících se civilní složky a nevojenské složky, jsou v každé republice do té míry odlišné, že některé údaje konfrontovat nebo sumarizovat nelze vůbec. Do toho zapadá i skutečnost, že vojenská justice má rovněž některá kritéria jiná, takže provádět celostátní sumarizaci na základě konečných výstupů tří systémů statisticky dost dobře činit nelze. Je to otázka, která by měla byt řešena na příslušných úrovních i v duchu článku 23 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., neboť se domnívám, že získávání porovnatelných statistických informací i z oblasti činnosti soudů je nesporně významné pro posuzování této oblastí vývoje federace.

Bylo by asi na místě, abych spíš než to, co je uvedeno ve zprávě, zde opakoval a upoutal vaší pozornost ani ne tak k otázkám situace justice na úseku bezpečnosti a boje proti stoupající kriminalitě jako spíš k úvahám, do jaké míry je justice schopna nebo má předpoklady zvládnout ty úkoly, které na ní v důsledku obecně stoupající kriminality bezodkladné a v dohledné době doléhají. Je to aktuální o to víc, že v současné době souběžně projednáváte vládní návrh o soudech a soudcích, který má do jisté míry předurčit i skutečnost, jaký soudnický sbor bude mít justice k dispozici a zda se podaří vybudovat takový sbor soudců, který by tyto otázky zvládl. Nejde pochopitelně o otázky kvantitativní, jde v prvě řadě o otázky kvalitativní. Při této příležitosti bych si dovolil konstatovat, že výkon trestní justice je pouze numericky vzato menší složkou aktuálního výkonu justice vůbec, že soudcovské sbory, kterými obě republiky disponují, jsou soudcovské sbory, které musí zajistit nejen ochranu na úseku trestního práva, ale realizace všech občanských práv v celém souboru norem které se od soudnictví předpokládají, kterými není pouze občanský zákoník a zákon o rodině, ale i celá řada dalších předpisů včetně zákonů, které jste přijali, které přinášejí odpovědnost a konečně rozhodování na úseku soudnictví.

Ve vašich výborech budete v dohledné době projednávat i novelu občanského soudního řádu, novelu občanského zákoníku, které rovněž mají vytvořit podmínky proto, aby došlo k realizaci ústavních záměrů, aby byl vybudován opravdu kvalitní systém fungujícího soudnictví naplněný kvalitními fungujícími soudci.

783 Ve své zprávě konstatuji, že situace v justici je velmi vážná. Nechci ji rozhodně dramatizovat, ale musím konstatovat, že je to i ve vašich rukách, zda a do jaké míry zákon, který budete ve velmi krátké době schvalovat s jeho pozměňujícími ustanoveními, jaký vytvoří prostor pro koncipování soudcovského sboru. Československou justicí prakticky reprezentuje asi 2100 soudců působících v obou republikách. Skutečnosti zůstává, že z hlediska současných úkolů justice, tedy s vyloučením obchodního soudnictví a s vyloučením správního soudnictví současný stav je zhruba kryt z 80 nebo 70 % skutečné potřeby.

To, co zmiňoval pan generální prokurátor České a Slovenské Federativní Republiky o odchodu prokurátorů ze služeb prokuratury platí ve stejné míře v absolutních číslech snad ještě ve větším procentuálním rozsahu pro soudnictví. Obecně mohu konstatovat, že zhruba z 1280 soudců působících v České republice jich za období 1990-1991 odešlo přes 250, z toho necelých 100 do důchodu, zbývající odešli do pro ně lukrativnějších, přitažlivějších a svobodnějších povolání, než jaké nabízí justice. V současné době je podáno dalších 20 žádostí soudců republik, tedy České republiky, rovněž o odchod z činné služby. Na Slovensku je situace obdobná. Od 1. prosince 1989 do dnešního dne, z toho celkem výrazně neúplného počtu 790-ti soudců odešlo 100 soudců do jiných služeb a 20 soudců do důchodu. Je to jistě skutečnost, která je pro nás velmi obtížná, protože je tímto odchodem soudců, který je jistě motivován nejrůznějšími důvody mohou to být opravdu normální lidské důvody, důvody nepochopení nebo důvody pochopení, že se někdo pro tuto funkci nehodí, neboť výkon soudcovské funkce je velice náročný a mohou to být a velmi často to zřejmě jsou důvody z důvodných či méně důvodných obav z profesionálního postihu za výkon soudnictví v minulých letech, nebo to mohou být důvody ryze finanční, materiální, které soudce k těmto rozhodnutím vedou. Rozhodně tento zbytek nemůže sanovat přirozený přírůstek absolventů právnických fakult, tím spíše, že justice nemůže slevit dost dobře u těchto mladých absolventů právnických fakult nejen z důvodů věkových, ale i z důvodů principiálních od odborné přípravy, spočívající ve dvou až tříletém čekatelském období, které dosavadní zákon o soudech, resp. organizaci soudů a volba soudců předpokládá a který je v té formě tříleté čekatelské doby pojat i do vládního návrhu zákona o soudech a soudcích.

Jenom pro informaci pokud jsem byl informován republikovými ministerstvy, prakticky z letošních absolventů právnických fakult, z Karlovy univerzity z právnické fakulty, nikdo nemá zájem o práci v justici. (Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Jedna žena má zájem.) Omlouvám se, jedna si to rozmyslela a podobná situace je v právnické fakultě brněnské, bratislavské, o něco lepší snad je situace ve východoslovenském kraji v Košicích. Jsou zde tedy momenty, se kterými se bude muset justice za vaší legislativní úpravy vypořádat s danými prostředky a možnostmi, které jim zákon o soudech a soudnictví poskytne. Já jsem přesvědčen o tom, že bude třeba především vážit pro budoucnost, zda a jakou formou a v rámci jaké kompetence je kdo oprávněn zprávu o stavu justice Federálnímu shromáždění předkládat. Obávám se, že při absenci federálního orgánu justiční správy, kterým jsou na úrovní republikového ministerstva vnitra, bude tento úkol stíhat i nadále předsedu Nejvyššího soudu. Ale chci i pro tento případ poukázat, že budeme-li opravdu chtít důsledně aplikovat soudcovskou nezávislost, budeme-li chtít připustit i skutečnost, že předsedovi Nejvyššího soudu může příslušet maximálně právo nahlížet do právoplatně ukončených věcí, že v tomto směru ani v budoucnosti kromě některých číselných údajů a subjektivních pocitů mne jako reprezentanta justice, nebude tato zpráva obsahovat nic tak podrobného nebo analyzujícího současnou situaci, neboť je třeba počítat s tím, že slova mnou vyslovená na adresu justice jsou slovy soudce Nejvyššího soudu, která mohou nesprávně pochopena negativně působit na soudce nižšího soudu, který si může z takto vyslovených myšlenek vyvozovat neprávem a nespravedlivě návod k jednání, návod jak má věci posuzovat nebo jak má věci rozhodovat. Děkuji vám za pozornost.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji panu předsedovi nejvyššího soudu. Nyní dávám slovo ministru vnitra panu Langošovi. Jenom k tomu poslednímu, o čem hovořil pan předseda Nejvyššího soudu, bych chtěl říci takovou krátkou poznámku. Myslím, že to ustanovení, že předseda Nejvyššího soudu podává zprávu Federálnímu shromáždění je důsledek ústavních koncepcí, které jsou překonané. Dnes ale to ustanovení tam je, ale do budoucna v systému parlamentní demokracie, myslím, to nepřipadá v úvahu. Prosím pane ministře, máte slovo.

Ministr vnitra ČSFR J. Langoš: Vážené Federálne zhromaždenie, pani a páni poslanci, na žiadosť predseda Federálneho zhromaždenia vyvolané podnetom ústavnoprávnych výborov Snemovne ľudu a Snemovne národov som najskôr predložil Správu o stave bezpečnosti a boja proti kriminalite v roku 1990 a v uplynulom štvrťroku roku 1991 v pôsobnosti Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky. Správa nadväzuje na rozbor bezpečnostnej situácie v Českej a Slovenskej Federatívnej Republike ako som ho podal v závere roku 1990 na spoločnej schôdzi snemovní Federálneho zhromaždenia. Predložená správa je tematickým prehľadom podielu federálneho ministerstva vnútra na celkovú starostlivosť štátu o bezpečnosť a boj proti kriminalite v oblasti zverenej Českej a Slovenskej Federatívnej Republike. Správa zachycuje odvedenú prácu výkonných zložiek federálneho ministerstva vnútra. Federálne ministerstvo vnútra sumarizuje faktické údaje o rozsahu bezpečnostnej činnosti a tam, kde je to možné ju tieť hodnotí. Jadro správy je doplnené nevyhnutnými charakteristikami bezpečnostnej situácie a výhľadmi možných riadiacich opatrení a bezpečnostnou aktivitou federálneho ministerstva vnútra v ďalšej etape. Integrácia pôsobnosti národných republík a federácie v oblasti vnútorného poriadku a bezpečnosti zvýrazňuje samostatná kapitola o spolupráci a potrebách koordinovaného plnenia kompetencií. V správe nenájdete výčet zvláštnych úspechov dosiahnutých pri zaisťovaní bezpečnosti a boja s kriminalitou, pretože také hodnotenie by až na výnimky (jednotlivé operácie a akcie nezodpovedalo skutočnosti. Časť výkonných útvarov federálneho ministerstva vnútra v hodnotenom období nedosiahla plnú akceschopnosť. V bezpečnostných službách sa udržovala taká hladina akceschopnosti, ktorá umožňovala kontrolovať zákonom zverené oblasti, udržovať "na dištanc" možné nebezpečenstvo pre ústavné zriadenie štátu, dostatočnú ochranu štátnych hraníc, základnú úroveň boja s organizovanou kriminalitou s medzinárodnými prvkami. Dobre fungovala služba ochrany objektov zvláštneho významu a veľmi dobrú úroveň preukázal úsek ochrany ústavných činiteľov. Spoľahlivo pracovali úseky bezpečnostnej služby.

Skromné hodnotenie výsledkov federálneho ministerstva vnútra v zaisťovaní bezpečnosti a boja proti kriminalite nie je dielom náhod, ale má celkom konkrétne zdroje. Vonkajším zdrojom bol hlavne obecne rýchly rast trestnej činnosti. Nevyhnutné kroky Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky k otvoreniu sa svetu našli odraz v tom, že všeobecný trend rastu kriminality zasiahol široko a s mnohými neznámymi aj hodnoty ochraňované v rámci bezpečnosti pôsobnosti federácie. Nepriehľadné je pri tom množstvo latentnej trestnej činnosti. Nie je vylúčené, že niektoré škodlivé prejavy neboli u nás doposiaľ pomenované a Trestný zákon ich nepozná.

Vnútorným zdrojom bolo zásadné rozhodnutie o tom, akou cestou sa má uberať federálne ministerstvo vnútra a jeho výkonné zložky ako garant bezpečnosti a boja s kriminalitou v Českej a Slovenskej Federatívnej Republike.

Rozhodovacie rázcestie ponúklo po prvé smer konjunkturálny, ktorý vychádza zo zjednodušeného riešenia bezpečnostnej problematiky. Premisami bola predstava o tom, že vlnu kriminality a iných nebezpečenstiev je možné zastaviť výhradne zvýšenou policajnou činnosťou a väčšou aktivitou niektorých orgánov činných v trestnom konaní. Riešenie týchto problémov mohlo spočívať v okamžitom zastavení reorganizácie federálneho ministerstva vnútra, v prevzatí prežitej, avšak rutinnej a zabehnutej a veľmi objemnej spravodajskej a policajnej štruktúry. Od takého riešenia bolo možné očakávať okamžité výsledky, ale taktiež konzervovanie podstatných chýb minulosti. Druhý smer predstavuje tŕnitú cestu systematickej, trpezlivej reorganizácie federálneho ministerstva vnútra aj za cenu prechodne zníženej výkonnosti.

Zvolená bola práve táto druhá cesta. Programovo smeruje k utvoreniu priehľadnej bezpečnostnej štruktúry s cieľom fungovania hlavne v pomeroch presahujúcich momentálne prechodné podmienky. Sleduje sa moderný model, to je personálne úspornejšia a väčšia výkonnosť.

Bezpečnostné útvary federálneho ministerstva vnútra boli podrobené reorganizácii, ktorá mala v spravodajských zložkách bývalej ŠTB (rozviedka a kontrarozviedka vzhľadom na jen jednostrannú závislosť na KGB ZSSR za cieľ diskontinuitu činnostnej a personálnej, obrazne povedané, že tomu organizmu bola odoberaná hlava. Budovanie moderných spravodajských služieb bolo pojaté od základov novo, ako to napríklad prezentuje vami schválený zákon a Federálnej bezpečnostnej informačnej službe.

Reorganizácia Federálnej kriminálnej služby bola ministerstvu daná deľbou pôsobnosti medzi federáciou a republikami.

V reorganizácii systému ochrany štátnych hraníc dochádza k prechodu z vojenskej ochrany, postavenej na existencii nepreniknuteľnej železnej opony, na policajný systém služby. Bolo uskutočnené rovnomerné rozloženie síl na štátnych hraniciach pred tým bolo 85 % síl sústredených na západných hraniciach. Pripravená je úplná profesionalizácia služby; vojaci z povolania Pohraničnej stráže sa stanú policajtami Federálneho policajného zboru.