Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Pod bodem 46 společné zprávy ústavné právních výborů návrhu ústavně právní výbory změnu § 67, který umožňuje očistu soudcovského sboru. Nepovažuji tento návrh za šťastný, neboť vládní návrh předpokládá v § 67, že ve lhůtě 1 roku od účinnosti tohoto zákona bude možno podat návrh na odvolání soudce, který se v minulosti zpronevěřil své funkci. Ústavně právní výbory sice mírně prodlužují tuto lhůtu do konce roku 1992, proti čemuž rozhodné nic nenamítám, ale mění dikci. Místo návrhu na odvolání používaj přímo dikci: může být soudce odvolán.

Tím se omezují možnosti a prostor pro očistu soudcovského sboru, neboť podání návrhu na odvolání umožní, aby toto řízení probíhalo i po uvedeném datu, zatímco v uvedené lhůtě se nemusí z důvodu čistě obstrukčních nebo technických konkrétního soudce podařit odvolat například z důvodu toho, že se bude vyhýbat řízení, nebo bude nemocen. Proto souhlasíme s tím, aby došlo eventuelně k prodloužení lhůty § 67, jak ústavně právní výbory navrhují, až do konce roku 1992, pro očistu soudcovských sborů, ale aby se ponechala dikce, že lze v této lhůtě podat návrh na odvolání soudce a nenahrazovalo se dikci, že v této lhůtě může být soudce odvolán.

Zužovali bychom tím tento prostor, který potřebujeme pro nezbytné kroky. Naprosto jednoznačně vítáme návrh, aby § 67 byl doplněn o další odstavec, který, jak jste jistě poznali, se vztahuje k připravovanému zákonu o dalších podmínkách pro výkon některých státních funkcí, lidově řečeno zákonu lustračnímu.

Je nepochybné, že tím se vychází i vstříc usnesení jedné sněmovny tohoto shromáždění o tom, že právě soudci by měli být těmi osobami, u kterých jednou z dalších podmínek pro výkon jejich funkce je skutečnost, že nebyli příslušníky nebo aktivními a vědomými spolupracovníky té složky Státní bezpečnosti, která pracovala na tak zvaném úseku boje s vnitřním nepřítelem.

Návrh však postrádá jedno z dalších ustanovení a pevně věřím, že některý z poslanců si je osvojí a v rozpravě, která bude následovat, je předloží. Ustanovení, kterým se navrhuje doplnit § 67 odstavec 2 umožňuje podrobit k těm tzv. lustracím existující soudcovský sbor. Ještě je třeba však doplnit ustanovení, kterým těmto lustracím podrobíme budoucí uchazeče o funkce soudců nebo soudních čekatelů. A to návrh bohužel postrádá.

Vážené dámy a pánové, v průběhu projednávání osnovy tohoto zákona, včetně osnovy ústavního zákona, padla celá řada dalších návrhů, které ústavně právní výbory neakceptovaly. Nepovažuji proto za nutné se k nim vyjadřovat nyní bude věcí až rozpravy a mé ho závěrečného slova, abych k nim eventuálně zaujal stanovisko.

Budu proto stručný. Jistě se znovu objeví návrhy na zřízení porotních soudů. Chtěl bych zdůraznit, že myšlenka porotního soudnictví má sice velkou tradici, dokonce i v naší zemi, ale její realizace není možná zákonem o soudech a soudcích. To by vyžadovalo změnu trestního řádu především.

Navíc víte, že s porotními soudy, jako s institucí trestního práva, jsou spojeny v celé řadě případů i negativní zkušenosti v západních demokraciích a uvažuje se o jejich upuštění. Jedním z hlavních atributů a to neoddiskutovatelných atributů porotního soudnictví je například jednostupňové řízení. Proti výroku poroty, jak známo, se nelze odvolat. My nechceme rušit systém přezkoumávání soudních rozhodnutí a práva odvolání. Je možné, že v rozpravě též padne návrh na to, abychom tímto zákonem zrušili instituci vojenské justice jako takové. Tento návrh nepovažuji za zcela neracionální, musím však zdůraznit, že opět jej nelze realizovat tímto zákonem, ale až novým trestním zákonem, neboť vojenské soudnictví je upraveno především v oblasti trestního zákona a trestního řádu.

Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, vláda nám předložila návrh nové ústavní koncepce nového ústavního zákona o soudech a soudnictví a nového zákona o soudech a soudcích, které jsou zcela nezbytnými předpoklady vytvoření a fungování moderního právního státu. Prosím proto o příznivé posouzení těchto návrhů a věřím, že se tak stane. Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem, pán podpredseda vlády Rychetský. Návrh prerokovali výbory ústavnoprávne a výbory branné a bezpečnostné obidvoch snemovní. Predsedovia snemovní poverili ústavnoprávne výbory, aby zhrnuli výsledky prerokúvania. Tieto výbory predkladajú písomné uznesenie (tlač 730 a tlač 729) Ústné stanovisko ústavnoprávnych výborov prednesú spravodajcovia snemovní poslanci Milan Pohanka a František Šamalík.

Prosím teraz spravodajcu výborov Snemovne ľudu poslanca Milana Pohanku, aby tu predniesol svoju spravodajskú správu. Po ňom by vystúpil pán poslanec Šamalík.

Společný zpravodaj výborů SL poslanec M. Pohanka: Pane předsedající, vážení přítomní. Pan místopředseda federální vlády vysvětlil v dostatečném rozsahu a dostatečně zevrubné vše potřebné, pokud jde o účel zákona,nebo obou tisků zákonů, z nichž jeden je ústavní a také hlavní problémy, které zůstávají, aby byly definitivně vyřešeny zde.

Já bych snad v tom všeobecném úvodu mohl připomenout, že to bude za dva dny přesně rok, co jsem tady tehdy v návaznosti na diskusní příspěvek kolegy Stomeho a na základě vlastních zkušeností už jednou říkal, že minulý režim úmyslně deptal soudce nedůstojným postavením, přetížeností a špatnými pracovními podmínkami, aby je zbavil sebevědomí a učinil poslušnými. a je to téměř přesné 23 let, kdy v časopise Reportér vyšla anketa o soudcovské nezávislosti, ve které jsem vyjádřil svůj stále trvající názor, že tato nezávislost v podstatě je druhem občanské svobody.

"V obou případech jde o svobodu rozhodování jednotlivce zaručenou ústavou, v obou případech má hranice této svobody určovat jen zákon, v bodu případech ukazuje míra této svobody na stupeň demokracie, na které je závislá. rozdíl je v tom, že občanská svoboda zaručuje především svobodu rozhodování občana osobně, kdežto soudcovská nezávislost má zaručit, aby soudce mohl svobodně, rovněž vázán jen zákonem a na podkladě zákonem stanovených mezí rozhodovat o věcech, které se ho osobně netýkají. Je to jakási svoboda navíc, dávaná soudci zároveň s jeho funkcí ke svobodě, kterou má jako občan. Tedy je, nebo měl by být svobodnější než ostatní občané. A v tom snad právě lze vidět vlastní smysl a obsah jeho nezávislosti.

Občanské a politické svobody jsou nedělitelné, vzájemné se podmiňují a doplňují. K nim patří i právo soudce na svobodné nezávislé rozhodování a právo občana, aby takového soudce měl." Dovolil jsem si citovat Reportéra z tehdejší doby.

Dnes máme přijmout ústavní zákon a zákon o soudech a soudcích, který by především zajistil, aby naši soudci měli úroveň, aby byli naprosto svobodní a nezávislí, protože v tom je záruka občanských svobod, demokracie a úrovně státu vůbec. Jinak to všechno již řekl pan místopředseda Rychetský, když mluvil o třech nezávislých druzích státní moci.

Také naznačil, že my především musíme rozhodnout o těch dvou otázkách dřív než přistoupíme k podrobnému zákonu které patří do zásad ústavní povahy. Tedy, jestli bude nadále existovat vojenské soudnictví, o kterém je zmínka v dosavadním ústavním zákonu o soudech, v kapitole o soudech, a jestli laický prvek zůstane v podobě přísedících, v podstatě bývalých soudců z lidu, kteří ale mají být vyloženě laickým prvkem, takže patrně nebude možné, aby byli soudci z lidu jako dosud někdy právníci, a nebo zda se má aspoň v ústavním zákoně připustit pro budoucnost existence poroty.

To jsou dvě základní otázky. V ústavné právních výborech byly obě zodpovězeny záporně a my jako zpravodajové doporučujeme oběma sněmovnám, aby vojenské soudnictví bylo zachováno a poroty nebyly zatím zřizovány. Je to trochu proti našim vlastním přesvědčením a pokud jde o vojenské soudnictví, dokonce proti rozhodnutí ústavně právního výboru Sněmovny lidu, který ovšem v poměru hlasů 5:2:1 doporučil, aby vojenské soudnictví nebylo zachováno. Ale tuším, že pan místopředseda Rychetský vysvětlil, že realizace tohoto zásadního rozhodnutí by vedla k četným komplikacím a průtahům.

Je ještě možné jedno kompromisní řešení, že by vojenské soudy sice zůstaly zachovány, ale rozhodovali by laičtí, tedy nevojenští soudci; s tím přijde kolegyně Parkanová jako s pozměňovacím návrhem. O tom se také diskutovalo v ústavně právních výborech, rozhodnutí bylo také ne příliš záporné.

Navrhoval bych za sebe, abychom zpravodajskou zprávu, která vyjadřuje závěr jednání ústavně právních výborů k oběma zákonům, brali jako jeden celek a jako součást návrhu zákona. Je to obvyklý postup. Možná, protože změn bylo hodně, že jsme měli vám předložit ne tisky 729 a 730, ale změny zapracovat do nového souvislého textu zákona. To se ale nestalo. Nicméně změny nejsou tak podstatné a zásadní, týkají se vždy spíš některých drobnějších problémů, někde to jsou změny pouze jazykové povahy. řešil se ještě jazykový problém, zda zachovat pojem "samosoudce", protože zatím ústavní zákon o soudech v kapitole o soudech mluví o "soudci jediném". Zde nedošlo k jednotě, ale převahou hlasů se rozhodlo v ústavně právním výboru, že pojem samosoudce, který doporučuje také navrhovatel, aby zůstal, neměnil se zatím s odůvodněním, že se víceméně vžil pro označení soudce jediného, který rozhoduje bez přísedících.

K jednotlivým případům bych se vyjádřil ještě samostatně, podle toho, jak rozhodnou sněmovny, že máme postupovat dál.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem, pán poslanec Pohanka. Myslím, že o pozmeňovacích návrhoch, s ktorými vláda ústami svojho podpredsedu vyjadrila nesúhlas, nechám hlasovať zvlášť. To však ale až po diskusii a po spravodajskej správe pána poslanca Šamalíka ako spoločného spravodajcu ústavnoprávnych výborov. Prosím, pán poslanec.

Společný zpravodaj výborů SN poslanec F. Šamalík: Dámy a pánové, bohužel budu nucen opakovat některé zcela zásadní věci, které zde byly řečeny, ale protože jsou zásadní, domnívám se, že opakování nebude na škodu.

Bylo zde řečeno, že obě předložené osnovy patří k základním stavebním kamenům výstavby právního státu. Hned bych citoval z dávné minulosti výrok Montesquiea, že naše svoboda není nikdy víc ohrožena než tehdy, vede-li se proti nám soudní proces, a že tedy naše svoboda především závisí na charakteru práva a charakteru soudu.

My se loučíme se zkušeností totalitní a v tomto smyslu se stavem, kdy byla roztržena vazba nebo rovnováha mezi silou a spravedlností.

Ještě jeden citát francouzského myslitele Pascala, který mluvil o snaze lidstva, aby spravedlnost se stala silná a síla aby se stala spravedlivá, ale že společenské síly byly takové, že výsledkem bylo, že síla se ztotožnila se spravedlností. V minulosti jsme se dostali do takové situace, kdy síla sama o sobě, moc, se natolik vydávala nejen za spravedlnost, ale za bezprostřední výraz dějin, za příkaz prozřetelnosti, za hlas národa a podobně, tedy kdy všechno bylo podřazeno a podřízeno právě této mocenské koncepci, která sama o sobě byla největším ospravedlněním a největší spravedlností. V tomto smyslu bylo zrušeno Protághorovo kritérium, že člověk je mírou všech věcí, nebo-li jinak řečeno byl zrušen princip osobnosti, princip individualismu a jedinec a občanská společnost byli zcela pohlcení nadosobními hodnotami či pseudohodnotami, jako je stát, určitá koncepce státu, rasistická koncepce národa, nebo koncepce třídy.

V tomto pohlcení člověka a společnosti právě těmito hodnotami nebo pseudohodnotami byla celá soustava soudnictví podřízena služebnímu postavení, tj. realizaci právě těchto úkolů, tj. pseudocílů výstavby nějaké nové společnosti, nového stavu, nového pořádku apod. Přitom nešlo jen o to, že soudy se staly zcela služebné vůči vládnoucí moci, neboť v totalitních režimech, v těch nejhorších případech byly milióny lidi zbavovány svobody i života bez soudů, bez obhajoby, bez možnosti odvolání zvláštními komisemi, které byly především zřizovány ze státní policie.

V tomto smyslu se v tehdejší době právo vlastně rozpouštělo v ideologii a sama ideologie se transformovala v právo, stávala se základem výkladu práva, tedy základem právního nihilismu či právní libovůle. To je minulost, se kterou se máme rozloučit právě pomoci těchto předloh.

Listinou práv a svobod položil tento parlament základ pro to, aby právo bylo spravedlivé, touto listinou znovu učinil lidskou osobnost a její svobodu mírou všech věcí a pouze soulad s touto listinou zaručuje legitimitu jak práva, tak moci. Zákony o soudech a soudcích tvoříme předpoklady spravedlivého soudu, tj. toho jediného výhradního místa, kde se s konečnou platnosti rozhoduje o zásazích do práv, svobod a povinností občanů.

Odstraňujeme touto osnovou všechno to, co snižovalo postavení soudců, co podvazovalo a ničilo jejich nezávislost. Tvoříme moderní racionální stát, což v politické řeči znamená vládu založenou na občanském souhlasu a občanský souhlas je nemyslitelný tam, kde existuje nespravedlivá, nevypočitatelná justice, kde se státní orgány nebo úřední osoby vymykají právu, kde moc vnucuje soudu své odchylné normy spravedlnosti. Vytváříme tedy stav, v němž je soudce v rámci ústavy a zákonů zcela nezávislý, tak nezávislý, že je nadřazen každé jiné moci, v němž špatný soudce může být zase postaven pouze před jiné soudce, kteří o něm rozhodují.

Návrhy obou předloh byly projednávány v branných a bezpečnostních výborech, stanoviska k nim podaly i Česká národní rada a Slovenská národní rada. Výbory ústavně právní předkládají návrhy změn, které byly motivovány především snahou o soulad těchto předloh s Listinou základních práv a svobod i snahou o optimální záruky nezávislosti soudů a soudců. (Jde o to, aby byli závislí opravdu pouze na zákonu.) I snahou o odbornou a morální kvalitu soudců, zvláště v této převratné době, kdy dochází k proměně justice a kdy nároky na soudy neustále rostou, zatímco možnosti jejich doplňování jsou v dané chvíli relativně kritické. To je také důvod, proč ústavně právní výbory trvaly na podmínce justiční zkoušky.

Je třeba vidět, že dřívější režim vychovával etatisticky myslící a jednající právníky, že jejich dominantní orientace byla na stát a na zájem státu, že tato mentalita se zde pěstovala všemi možnými prostředky po dlouhou dobu, že tato předloha bude vyžadovat, aby se tato mentalita změnila tak, aby dominantní orientace nejen státu a nejen justice, ale vůbec všeho a všech na člověka, na občana, na občanskou společnost. Tato změna si vyžádá celé generace.

Bylo zde už řečeno, proč ústavně právní výbory nepřijaly stanoviska, která zpochybňovala opodstatněnost vojenských soudů i laického živlu tak, jak byl v minulosti zaveden. Já sám se domnívám, že oba tyto návrhy mají něco do sebe, ale důvody situační jsou ovšem také velmi podstatné. My samozřejmě pokud jde o vojenské soudy, máme na mysli ještě pořád tu tradici, která nakonec byla vlastní i totalitním režimům. Mocenské a donucovací složky tvořily tehdy přece jen jakousi zvláštní společnost a z této zvláštnosti rostla svým způsobem jakási jinost justičního provozu.

Uvažujeme-li o tom, že společnost je proměňuje a že tyto orgány se dostanou pod tlak demokratického prostředí, pak se samozřejmě i celá tato problematika vojenských soudů jeví v jiném světle.

Totéž se týká laického živlu, kde relikty dřívějšího pojetí jsou poměrně výrazné a kde přece jen je třeba asi vycházet z toho, že se nemůžeme jen dívat na stav v určitých zemích, jako na to, co už existuje; musíme vidět i vývoj všech těchto institucí. My sami, domnívám se, nejsme v situaci, že bychom mohli přejímat hotové vzory, aniž projdeme zkušební cestou, v níž se vytvářely předpoklady pro to, aby instituce, které dnes existují, skutečně fungovaly.

Nakonec bych chtěl ještě poznamenat, že jestliže vytvoříme tuto novou instituci a budeme ze zákona mít soudy skutečně nezávislé v tom smyslu, jak se zde o tom hovořilo, pak si budeme muset uvědomit, že proti jejich fungování bude působit dřívější mentalita, která v soudech viděla vyústění represivního trestajícího institutu, jehož efektivnost byla posuzována podle toho, jak tvrdě a rychle postihoval. Uvolněná vlna kriminality, která se v dohledné době nemůže zastavit, bude oživovat tuto mentalitu a v tomto smyslu se zde může vytvářet takové klima, které nebude příznivě tomu, aby se nové principy a prvky, které existují v těchto předlohách, mohly beze zbytku realizovat.

Do procesních řádů se nám vracejí mnohé principy, procedurální a procesní, jež jsou nezbytné pro právní jistotu a zákonnost, které mají často formalistický ráz a které právě proto byly v minulosti přehlíženy. Bude asi dlouhodobým úkolem, aby se úcta k těmto "formálnostem", k těmto procedurám, k těmto institucím, k procedurálním a incistucionálním postupům zakořenila ve společnosti tak, aby všechny věci, které jsou ve společnosti naléhavé, se řešily právě s využitím těchto procedur a instituci, nikoliv mimo ně.

Bez úcty k tomu, se prestiž soudů, jež má být zárukou naší jistoty, svobody a bezpečnosti, neobnoví v té míře, kterou naše společnost potřebuje. Jestliže koncipujeme soudnictví z pozic určité nedůvěry vůči státu, to jest vůči pokušení, jemuž je vystavena každá moc, pak musíme předpokládat i vznik takových situací, v nichž bude prověřována kvalita všech institucí a lidí a v nichž tedy bude i naše situace a naše budoucnost záviset na odvaze soudců při výkladu zákona ve sporných věcech a krizových situacích. Právě tato kvalita soudců bude pro nás rozhodující. Řekl bych, že v této kvalitě, v tomto postavení nezávislých soudů ve společnosti je nejhlubší smysl principu soudcovské nezávislosti. S vědomím právě této funkce soudů a soudců bychom měli schválit návrhy ústavně právních výborů, které doplňovaly a měnily osnovu ve směru posilování a zpřesňování soudcovské nezávislosti.