Toto mně i mým kolegům v našem poslaneckém
klubu v tomto zákoně chybí. Nejsme proti
tomu v žádném případě,
ale dovolujeme si vám doporučit k projednání
a ke zvážení náš pozměňovací
návrh.
Jistě jde o formalitu, ale z hlediska toho, co jsem řekl,
o formalitu podstatnou.
V § 4 bych panu zpravodaji doporučil odstavec 5, kde
by byla jen tato jednoduchá věta: způsob
financování církví a náboženských
společností bude stanoven zvláštním
zákonem. Nic více bychom nechtěli. Byl bych
rád, abyste tuto větu zvážili. Ta věta
zavazuje jen vládu, alby tento problém časem
řešila, aby ho neodsunula a aby to nešlo podle
onoho totalitního zákona, který existuje.
Je to pro mne tristním poznáním, co se v
tomto parlamentu tak často děje, že o mém
pozměňovacím návrhu budou za chvíli
rozhodovat poslanci, kteří jeho obsah vůbec
neznají, kteří tady nejsou... Proto bych
alespoň vás, kteří jste byli trpěliví,
velice požádal o podporu. Děkuji. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Dostálovi. S technickou připomínkou
se hlásí poslanec Kučera.
Poslanec SL S. Kučera: Svojou technickou poznámkou
by som chcel upozorniť svojho predrečníka na
niektoré fakty, ktoré zrejme nemal a jeho informácie
nie sú podložené faktami. Slovenský
denník, streda 3.7.1991: "V Slovenskej republike sa
k ateizmu hlási 511 l85 obyvateľov, viac ako 4 milióny
sa hlásia ku kresťanstvu. " To je moja faktická
poznámka. Pán poslanec tu dojímavo rečnil,
mal by sa pozrieť i na faktografiu. Ďakujem.
Poslanec SN P. Dostál: Nechtěl jsem dojímavě
a citlivě řečnit, pane poslanče. I
kdyby to bylo jenom sto lidí, tak musí mít
stejná práva. V České republice to
vypadá podle čísel jinak. Nevystoupil jsem
proto, abych způsobil rozpor. Požádal jsem
vás o to, abych byl jako ateista rovnoprávným
občanem. To je všechno. Děkuji. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Jak jste si mohli všimnout, přestože
nastala určitá dojímavá situace, prosil
bych, aby se pan poslanec Jansta ujal slova, a aby neapeloval
na city poslanců ve svém projevu.
Poslanec SL M. Jansta: Vážený pane předsedající,
vážené poslankyně, vážení
poslanci, protože jsem uvolněn z práce výboru
ústavně právního a z časových
důvodů jsem neměl možnost se účastnit
projednávání zákona v některém
z výborů, dovolil bych si vám trochu šířeji
objasnit své stanovisko k tomuto zákonu.
Chci upozornit na to, že jsem vždycky vystupoval k těmto
církevním zákonům vždy tak, aby
tyto zákony byly kvalitní, aby nezakládaly
to, co v minulosti zakládaly, aby navazovaly na kontinuitu
dobrého zákonodárství první
republiky.
Přestože mám návrh, alespoň pokud
jde o jeho logickou a obsahovou konstrukci, v předpisech
platných v minulosti na našem území,
přesněji řečeno na jeho slovenské
části, svého předchůdce (jde
o uherský zákon z roku 1895 - o slobodnom vyznaní
náboženstva), není normou dobře promyšlenou,
ale do značné míry spíše zbytečnou.
Jeho obsah je veskrze konfusní a řešení
problematických míst v poměru mezi státem
a církvemi a náboženskými společnostmi
vlastně nepřináší. Stát
nemá představu o charakteru právní
subjektivity církvi a jejich místě mezi ostatními
subjekty práva. Není vyjasněn vztah věřících
k církvím - buď jde o právní
vztah, který umožňuje zpoplatňovat věřící,
i když je to proti Listině lidských práv
a svobod, nebo o mimoprávní vztah, který
vytváří povinnost státu církve
platit.
Zbývá tedy jeho jediný význam - totiž,
že je politicky nutné překonat předchozí
tzv. Socialistickou úpravu. Ale ani v tom se tomuto zákonu
toto nedaří zcela dosáhnout. Ve zrušovacích
ustanoveních je zrušení jen dvou zcela a dávno
překonaných předpisů, které
vlastně už roku 1956 byly vlastně právně
irelevantní, i když formálně nezrušené.
Ale rozhodující normu předchozího
období, která určovala vztah státu
a církvím, zákon č. 218/1949 Sb. Neruší,
protože prostě podle navrhované úpravy
nemůže. Konzervuje se tak především
onen už nynější jediný zajímavý
bod ve vztazích mezi stá- tem a církvemi
a náboženskými společnostmi, totiž
právní záruka nároku církvi
a jejich duchovních na částky ze státní
pokladny, přesně řečeno z pokladen
rozpočtu republik.
Nyní bych si dovolil podrobněji. První část
zákona, svoboda náboženské víry.
Je otázkou celého právního provádění
jednotlivých občanských a politických
práv, obsažených v budoucí ústavě
a v Listině základních práv a svobod,
zda bude třeba vždy zvláštní normy
pro precizaci, případě zda bude právní
precizace vůbec nutná.
Svoboda náboženské víry, upravená
v návrhu tohoto zákona, se může stát
precedentem, který může vybočit z úmyslu
zákonodárce, pokud jde o provádění
ostatních těchto práv, které jejich
kodex (Listina) obnáší; ústava bude
obnášet, a to i pokud jde o jejich ochranu, protože
podle tohoto návrhu je zřejmě považováno
za dostačující, že svoboda svědomí
a vyznání je garantována jen správním
řízení a ne soudním, jak se všeobecně
předpokládá ve všech ostatních
právech občanů. Partie o svobodě náboženské
víry je založena na preferenční garanci
práv jednotlivce vyznávajícího nějakou
věroučnou soustavu. Jen velmi skromně, a
to je zcela neúměrně k celku československé
populace, se mluví o stavu bez náboženského
vyznání. Zákon se neodborně pokouší
definovat v § 1 odstavec 4 věřící,
ale nedefinuje nevěřící (Kde jsou
tedy ti ostatní? Kde bere zákonodárce tu
jistotu?)
Protože práva nevěřících
nejsou, na rozdíl od věřících,
rozpracována, vzniká nevyváženost mezi
občany. To si vyžádá zvláštní
ustanovení o právech občanů bez vyznání.
To vyniká v § 5, že věřící
mají právo se sdružovat garantováno
zákonem, nevěřící nikoli, tedy
jen v mezích předpisů všeobecně
sdružovacích, ale ne v mezích nenáboženskému
přesvědčení.
Nepromyšlené a nehotové je definování
církve jen jako dobrovolné sdružení
osob. Kde totiž zůstávají duchovní
a církevní orgány? Ty církve netvoří?
Dobře, nejsou tedy církve, ale jsou soukromníci.
Proč je tedy má stát platit? Zákon
tím popírá vlastně hlavní smysl,
proč má být vydán. Když by byly
církve jen sdružením věřících,
nemohou za ně jednat církevní orgány.
Pokud ale i kultovní aparát je ve smyslu tohoto
zákona dobrovolně sdružený, jak orgány,
které se v církvích vytvářejí,
jsou jen z vůle členstva (a to přirozeně
např. v katolické, ale i v jiných církvích
není) a ať si je členstvo platí! Proto
na to pozor! Když jdeme na koncepci dobrovolností,
tak se musí mluvit o odluce. Ale to zákonodárce
nechce, takže by si měl uvážit, o čem
mluví, aby mu republiky nakonec odluku nějak nezavedly,
třeba tím, jako faktickou.
V § 4 odstavec 3 se dovídáme, že církve
a náboženské společnosti jsou právnickými
osobami. Tedy i církve, jejichž jurisdikční
centrum je mimo území České a Slovenské
Federativní Republiky je právnickou osobu podle
československého práva? Není a nemůže
být.
To je problém u katolické církve, který
se nevyřešil po staletí. Právnickou
osobu by mohla být u katolické církve pouze
diecéze, ale ani tím nekončí zasahování
mimo státního subjektu Svaté stolice - do
jejích vnitřních poměrů (viz.
Např. Biskupa jmenuje Řím).
Kdo je v rámci celé církve právnickou
osobou, mohou určovat jen vnitrocírkevní
předpisy, které stát při registraci
schvaluje a nebo bere na vědomí u těch církví,
které tu už legálně působí.
U katolické církve pak stát uznává
kodex kanonického práva, který může
být na území České a Slovenské
Federativní Republiky aplikován, pokud není
v rozporu s československým právem. Pokud
úkon učiněný na jeho základě
do tohoto rozporu dostane, je neplatný od počátku.
Pokud jej církevní orgán neodvolá na žádost státu, musí být sankcionován, například pokutou. Tak to bylo v Rakousku-Uhersku, i za 1. Republiky. Proto bych navrhoval v § 7 (tisk 719) doplnit odstavec 4:
"Stát musí být o ustanovení uvědomen
a má možnost dožadovat se odvolání
duchovního z důvodů uvedených v §
6 odstavci 2. "
Upozorňuji, že něco podobného platilo
za Rakouska-Uherska i za 1. Republiky.
Paragraf 7 potvrzuje dosud existující stav po státním
převratu a zavedený v revolučním procesu,
tj. Novelizaci zákona č. 218/1949 Sb., Totiž,
že s duchovním plně disponuje církev
a stát ho platí. To samozřejmě může
být, ale stát by alespoň z důvodů
statistických měl vědět, kdo a kdy
je církví kam ustanoven, aby alespoň měl
přehled, na kolik lidí jdou jeho peníze.
Nehledě na to, že za 1. Republiky měl stát
právo dožadovat se odstranění duchovního
za určitých podmínek. Pokud církev
nevyhověla, považovalo se místo po uplynutí
určité doby za uprázdněné a
tím takovému duchovnímu byly zastaveny požitky
ze státní pokladny.
Chci dále ještě upozornit na ustanovení
§ 4 odstavec 4, které je také velmi diskusní.
Plyne z něj, že ve státě mohou být
ještě nějaké jiné církve,
"neuznané registrací", ale ty pak budou
jen "sdružení občanů" podle
zákona o sdružování. Z toho plyne, že
ve skutečnosti, bez ohledu na terminologické hříčky,
by církve, spolu s politickými stranami,v nichž
je a bude zvláštní zákon, byly privilegované,
samosprávné a autonomní korporace se značným
vlivem na jednotlivce, stát a společnost.
Třetí část - registrace, kolem které
byla již také velká diskuse - nechci dopodrobna
ukazovat na její úskalí, ale chci upozornit
na nepravdivý údaj v důvodové zprávě.
Je sice pravda, že v právním řádu
chyběla ustanovení o možnosti vzniku nové
církve či společnosti, ale není pravda,
že by po roce 1949 takové společnosti právně
nevznikaly.
Uvedu například Novoapoštolskou církev,
Adventisty sedmého dne, Křesťanské sbory
a jiné. Úprava vzniku nových společností
je tedy nutná, ale není navrhována promyšleně,
jako ostatně celý zákon, který je
právně nepropracovaný a neúplný.
Proto jej doporučuji vládě vrátit,
aby jej přepracovala. Zároveň doporučuji
rozšířit ho na vyřešení
financování církvi a náboženských
společností státem podle vzoru některých
moderních západních demokracii.
Protože jsou církve stále placeny podle federálního
zákona, tento finanční vztah by měl
být podle mě ve třech rovinách:
1) Stát by měl přispívat na údržbu
církevních objektů nemovitých památkového
charakteru přísně účelně;
2) pokud církve provozuji činnost veřejně prospěšnou, tj. zařízení školská, zdravotní, sociální, v nichž mohou být umístění i věřící jiných vyznání i nevěřící, ať je na jejich činnost a provoz přispíváno pravidelnými ročními dotacemi, ale ne na ústavy pro vzdělávání duchovních, s výjimkou teologických fakult;
3) na církevní administrativu, správu a jejich provozní náklady, tedy i platy duchovních, nechť přispívají věřící církve církevní daní, k jejímuž vymožení na základě údajů od církevních orgánů přislíbí stát administrativní pomoc.
Uvědomuji si, že můj návrh je zpracován
na poslední chvíli, protože jsem se nemohl
zúčastnit práce ústavních výborů,
ovšem chci upozornit, že tento problém vyřešení
vztahu státu a církve není jednoduchý.
Je to dlouhodobý proces a stát i církve by
k němu měly přistoupit odpovědně.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Pokud jsem rozuměl, pane poslanče,
váš základní návrh je vrátit
to vládě.
Poslanec SL M. Jansta: Můj pozměňovací
návrh jsem již předal a hlavní návrh
je stáhnout zákon s tím, aby ho vláda
přepracovala v duchu mého vystoupení.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Do rozpravy je dále přihlášen
poslanec Blažek, připraví se poslance Mandler.
Poslanec SN A. Blažek: Pane předsedající,
vážené Federální shromáždění,
ve shodě s panem navrhovatelem Tomsou se také domnívám,
že zákonně řešení otázek
svobody náboženské víry a postavení
církví ve společnosti by nás přiblížilo
civilizovanému, kulturnímu a právnímu
prostředí, jaké je v evropských demokratických
státech.
Ovšem, troufám si tvrdit, že tento zákon
tyto nároky plně uspokojuje. Chci zde však
přednést jen drobné pozměňovací
návrhy k příloze č. 719. Vede mě
k tomu snaha chránit společnost a občany
před riziky dnes ještě nepoznanými,
která by mohla být spojena s realizací práva
na svobodu, náboženské víry v takových
případech, které dnes ještě nemůžeme
plně předvídat, ale můžeme se
dostat do situace, kdy zde začnou působit nejrůznější
exotické náboženské společnosti
nebo seskupení. Mé návrhy tedy sledují
posílení těch článků
navrhovaného zákona, kde se mluví o ochraně
práv a svobod občanů. Navrhuji tedy k §
2 přičinit nový odstavec č. 2 s tímto
textem:
"Vyznávání náboženské víry nesmí vést k ohrožení bezpečnosti, zdraví, mravnosti a důstojnosti druhých občanů."
Stávající § 2 by pak nesl č.
3.
V § 6 navrhuji text odstavce 2 poněkud upravit, a
to takto: zůstal by text "výkon činnosti
uvedený v odstavci č. 1 nesmí být
v rozporu s ústavou" a následoval by text "nesmí
ohrozit nezávislost, svrchovanost a územní
celistvost státu, bezpečnost a zdraví občanů,
mravnost, práva a svobody druhých a veřejný
pořádek".
V § 9, kde se vypočítávají možnosti,
kdy mají duchovní osoby právo přístupu
do různých zařízení, navrhují,
aby pokud jde o zdravotnická zařízení,
zde bylo řečeno, že jde o "veřejná
zdravotnická zařízení" čili
text by vypadal takto:
"Mají přístup do veřejných
zařízení sociální péče,
veřejných zdravotnických zařízení
a dětských domovů", protože se
domnívám, že nemůžeme touto cestou
vyžadovat po zdravotnických zařízení
privátních, která bezpochyby vzniknou, realizaci
tohoto práva.