Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Na svém vlastním spise jsem pochopil, jak by si asi komise představovala novinářskou práci s těmito spisy. Těch 28 poslanců, co si zatím přečetlo můj spis, musí vědět, co mám teď na mysli. Vypadá to, že nějaký člen komise usoudil, že kdyby se spis nechal pro poslance jen v té podobě, v jaké ho komisi zanechala StB, nebyla by záruka, že každý poslanec by došel ke stejnému závěru jako komise, tedy, že jsem před 22 lety byl tajným spolupracovníkem čs. rozvědky v zahraničí. A tak někdo prošel mým spisem a pečlivě žlutým fixem zvýraznil pasáže, které je možno interpretovat proti mně. Pro případ, že by někdo tyto pasáže přece jen přehlédl anebo jim nerozuměl, tak, jak by si komise přála, aby jim rozuměl, tak jsou tyto stránky založeny papírky, na nichž jsou ty závěry poznamenány. Zkusil jsem číst jen ty odstavce a musel jsem usoudit, že i když ve spise není žádný nezvratný důkaz o mé vině, většina okolností na tuto vinu v tu chvilku poukazovala. Jenomže pak jsem se začetl do neoznačených pasáží a zjistil jsem pravý opak. Dám vám několik příkladů. V operativních údajích o mé osobě jsem se dočetl o své podvratné činnosti proti ČSSR, o tom, že jsem byl nepřátelsky činný proti ČSSR, a to z ideologické a politické motivace. Ve vyhodnocení sepsaném několik let po skončení údajné spolupráce jsem se dočetl, že jsem byl "veden jako styk rezidentury a neměl charakter agenturního spolupracovníka". V depeši zaslané 4. března 1970 československému diplomatu do Londýna panu Zajíčkovi, který byl mým údajným řídícím orgánem, se píše: "V příští poště nám sdělte váš osobní názor, zda Cato - což mělo být mé krycí jméno - si je dnes plně či částečně vědom, že spolupracuje s rozvědkou a zda by bylo únosné, abychom šli dále, tedy k vědomé spolupráci."

Estébácká čeština není jazykem právě lahodným, ale přesto jsem z toho pochopil, že rok po zahájení mé údajné spolupráce s StB, stále StB uvažovala o tom, zda je možné mne dotlačit k nějaké vědomé spolupráci. Zajíčkova odpověď byla ovšem ve spisech žlutě zvýrazněna, protože rezident StB vyjádřil svůj dojem, že musím vědět, s kým pracuji, i když dodal, že stále vystupuje přede mnou jen pod legalizací ministerstva zahraničních věcí, to znamená, že se mi stále představuje jen a jen jako diplomat řízený Zamini a ne jako rozvědčík StB.

To však nebránilo nějakému majoru Čepelákovi z druhé odboru první správy o něco později vydat jasnou instrukci: "Prověřit, zda Cato si je vědom, že dělá nyní pro československou rozvědku, a pak zvážit, zda z něj udělat vědomého spolupracovníka." Ani v této chvíli jsem tedy stále ještě nebyl vědomým spolupracovníkem.

Ve zprávě, kterou pan Zajíček 11. 6. 1970 - měsíc před ukončením celé mé údajné spolupráce - poslal do Prahy svému nadřízenému, jsem našel větu, kterou na 14. schůzi tohoto pléna citoval už poslanec Petr Uhl v otázce, kterou položil komisi a na níž komise - pokud vím - dosud neodpověděla. Zajíček tam vysvětluje, že mě nedotěžoval na detaily mé cesty do USA, "abych u něho nevzbudil podezření". Podezření, že je agentem StB u mne Zajíček skutečně nevzbudil a krátce na to byl odvolán do Prahy pro svůj dřívější produbčekovský postoj.

V záznamu jednání o mně na Krajské správě ministerstva vnitra Praha dne 16. 6. 1970 se píše, že jsem "poškozoval zájmy ČSSR, odsuzoval vstup spojeneckých vojsk a přirovnával je k německé okupaci." To je odkaz na studentskou konferenci v Dubrovníku, kde jsem vystoupil na prvním výročí invaze 21. srpna 1969, tedy v době, kdy jsem měl údajně zabraňovat demonstraci před československým zastupitelským úřadem v Londýně a o níž se explicitně píše v depeši Zajíčkovi z Prahy 19. 6. 1970, kde byl můj řídící orgán informován, že "proti Cato bude postupováno stejným způsobem jako proti všem představitelům, pravicového studentského hnutí, tzn. Jiřímu Millerovi, Luboši Holečkovi apod. Zvlášť přitěžující pro Cato jsou poznatky z jeho činnosti z Dubrovníku, kde nás neinformoval objektivně a zatajil své osobní kontraverze s představiteli studentů socialistických zemí."

Nejzajímavější ve spisech jsou však výpovědi pana Zajíčka a pana Patejdla, dalšího diplomata, který mne údajně získal pro spolupráci v roce 1969, ale pod krytím ministerstva zahraničních věcí, tedy - jak svědčil komisi - pro spolupráci se Zamini, ne pro spolupráci s rozvědkou. Pan Patejdl vysvětlil, že se dozvěděl, že o mě měla zájem 2. správa, tedy kontrarozvědka, která na mne založila spis jako na nepřátelský objekt, a tak prý on navrhl první správě, aby si na mne založila spis jako na styk, později označený jako DS, tedy důvěrný styk, a vymyslel si pro mne krycí jméno Cato, abych takto, jak on píše, "unikl ze spárů druhé správy". Při dalším výslechu před komisí přiznává, že první správa doufala, že poté, co dostanu z Československa, kde mi podle něj hrozilo velké nebezpečí od 2. správy" a příjezdu do Anglie, že by mne tam mohli oni využít pro své zájmy. Zdůrazňuje tam, že jsem nebyl spolupracovníkem, nevěděl jsem, že on pracuje pro StB, nevěděl jsem, že mi založil spis a dal mi krycí jméno a informace, které jsem mu sdělil, nebyly rozvědného charakteru.

Zajíček ve své vlastní výpovědi potvrzuje, že jsem nikdy nevěděl, že on je pracovníkem rozvědky. Nejvíce mne však zaujala jeho druhá výpověď učiněná až po publikaci zprávy komise dne 23. března. Zajíček přišel za komisí a sdělil jí, že si v novinách všiml, že jsem byl registrován pod číslem začínající jedničkou, a vypověděl, že v době jeho práce se takto označovaly svazky lidí, kteří byli objektem zájmu a lidí, kteří s tímto objektem zájmu nějak souviseli. Teprve byla-li taková osoba získána v budoucnu pro skutečnou spolupráci s StB, byly její materiály zařazeny do nového svazku, a to pod číslem, které začínalo čtyřkou. Zajíček ve své výpovědi vyzval komisi 17. listopadu, aby si tuto důležitou informaci ověřila. Pokud je pravdivá, je to další jasný důkaz toho, že jsem nebyl nikdy registrován jako tajný spolupracovník, ale nikde jsem ve spise nenašel žádný důkaz toho, že by se komise touto informací vůbec zabývala. Komise mne nikdy ani o svém rozhovoru s panem Zajíčkem neinformovala.

Všiml jsem si také, že asi z tuctu dokumentů a prohlášení, které jsem komisi poskytl na svou obranu, komise do mého spisu zařadila jen dva dopisy Angličanů, o nichž je ve spisech zmínka, ostatní dokumenty tam nejsou, stejně jako jsem tam nenašel zápis o vlastní svědecké výpovědi, kterou jsem před komisí učinil 18. března. Dodnes také čekám, až mi ji komise předloží k autorizaci, jak mi tenkrát slíbila, že učiní do tří dnů.

To jsou jen některé důvody, proč nejsem přesvědčený o objektivnosti komise a o tom, že dobře splnila úkol, kterým jí usnesení č. 94 pověřilo Federální shromáždění. Komise často argumentuje tím, že byla pověřena jen zjistit, kdo z poslanců je registrován jako spolupracovník StB. V případě poslanců, jejichž jména jsou pouze ve svazcích první správy, kde žádný registr neexistuje, komise musela interpretovat obsah svazků. Když taková interpretace nebyla jednoznačná, musela hlasováním rozhodnout, zda lze svazek toho či onoho poslance interpretovat jako formu registrace.

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes tři členové komise sdělili jasně, cituji: "My jsme se rozhodli, že fakt, že člověk má založený spis, je jistým způsobem registrace." Domnívám se, že toto je velmi svérázně pochopení zadaného úkolu. Fakt, že člověk má založený spis, svědčí jen o tom, že o něj měla StB zájem, a dokazuje tedy jen to, že dotyčný nepatřil mezi ty, kteří se jakékoli politice zdaleka vyhýbali.

O mém případu vyšlo mnoho článků v řadě zemí. Komise do spisu zařadila jen dva dopisy, které zveřejnila Večerní Praha. Měly by tam být buď všechny, nebo žádný. Články, které zveřejnily nejznámější západní časopisy, jako jsou Times, New York Times, Washington Post, Independent, Observer nebo protesty vedoucích členů britské stínové vlády, předního amerického senátora či petice podepsané desítkami bulharských, sovětských, polských či britských poslanců a dalších předních osobností evropského politického života, spojuje jeden společný jmenovatel. Všichni kritizují způsob, jakým se u nás lustrace prováděly. Vypichují absenci presumpce neviny, absenci opravného prostředku a jakéhokoliv spravedlivého nezávislého soudního jednání, které zcela jistě mělo předcházet veřejně vyslovenému podezření, že někdo ze jmenovaných poslanců je vinen. Takovéto podezření z nás už nikdo nikdy nesejme.

Za všechny dokumenty a dopisy zaslané prezidentu Václavu Havlovi a především Federálnímu shromáždění bych se tu rád zmínil alespoň o obsáhlém dopisu amerického výboru Helsinki Watch, který v 70. a 80. letech důstojně hájil lidská práva československých politických vězňů. Všiml jsem si, že jste ho dnes ráno dostali do lavic a tak budu stručný.

Podle Helsinki Watch Komise 17. listopadu zcela ignorovala základní principy procedurální spravedlnosti a principy nestrannosti. I díky formulacím usnesení č. 94 (tady souhlasím s kritikou tohoto usnesení, jak jí přednesl poslanec Petr Uhl), se komise zabývala pouze údaji StB. Nevzala na vědomí nezávislé důvody a tento úzký zorný úhel se rovnal tomu, že StB hrála nejdůležitější roli při posuzování spolupráce s StB, což je výrazem vskutku zvláštního respektu i institucí, jejíž tajné spolupracovníky chtěla komise odhalit.

V praxi komise jednala jako žalobce a soudce zároveň, říká se v dokumentu Helsinki Watch. Helsinki Watch navrhuje, aby parlament nyní splnil úlohu nestranného soudu, a tak dořešil tu bezprecedenční situaci, kterou vytvořil tím, že na své půdě vyslovil velmi závažné podezření proti několika poslancům, aniž by umožnil toto podezření dokázat nebo vyvrátit.

Stejně jako se nedomnívám, že by roli takového soudu mohla hrát veřejnost, nedomnívám se, že by jí dnes měl hrát parlament, a zvláště ne tento parlament. Jsem však přesvědčen, že soudem může být jen skutečný nezávislý soud.

Poté, co byl stažen z programu poslední schůze Federálního shromáždění návrh zákona o zániku poslaneckého mandátu, který mohl umožnit obviněným poslancům se obrátit buď na Nejvyšší soud nebo na Ústavní soud, tak jsme se ocitli v jakémsi legálním vakuu. Díky poslanecké imunitě nemohu žalovat poslance pro spáchání trestného činu pomluvy. Za současné situace mi tedy zbývají jen vágní formulace § 11 občanského zákoníku na ochranu osobnosti, který neodpovídá plné závažnosti této situace. V současné době používám tohoto paragrafu k žalobě proti federálnímu ministerstvu vnitra.

Vláda byla požádána tímto Federálním shromážděním, aby našla právní způsob, jak tuto zapeklitou situaci vyřešit. Zatím s žádným návrhem nepřišla. Domnívám se, že narazila na problém, jak formulovat zákon o zániku poslaneckého mandátu a mám obavu, že takový zákon parlamentu nikdy nepředloží.

Připadám si jako Alenka v absurdní říši nejděsivějších snů. Každý občan má právo na spravedlivý soud. Toto právo je zakotveno už v Chartě lidských práv. Za dané situace se proto domnívám, že by příští plenární schůzi Federálního shromáždění měl být předložen návrh zákona, který by dal lustracím právní rámec.

Prezident Václav Havel před několika dny opakoval, že lustrace je nutné řešit kulturním, civilizovaným a právním způsobem. Zatím to neděláme ani jedním. Do té doby, než budeme mít zákon, který upraví ochranu cti a lidské důstojnosti, je nutné tedy alespoň odhlasovat zákon, který bude definovat, co to vlastně je lustrace, tedy přesné vymezí skutkovou podstatu jednání, které chceme odhalit a současně bude definovat formu verifikace závěrů, která musí být učiněna orgánem nezávislým na parlamentu. Domnívám se, že takovéto důkazní řízení by mohl provádět krajský soud jako soud prvního stupně a Nejvyšší soud jako soud odvolací. Nepřipraví-li takový zákon vláda, jak byla požádána, doufám, že jej brzy připraví alespoň iniciativní skupina poslanců.

Ve skutečně právním státě občané včetně poslanců musí dodržovat zákony. Takový stát je současně založen na nezadatelných právech občanů, včetně poslanců. Nemohu proto přijmout argument, že svá občanská práva bych měl hájit jako občan, a proto rezignovat na svůj poslanecký mandát. Nemohu ani přijmout analogii se západním politikem, který rezignoval z jedné své funkce, protože zjistil, že se v ní dopustil chybného rozhodnutí, jež mohlo ohrozit bezpečnost státu. Nemohu přijmout argument, že bych měl odejít z parlamentu, jen proto, že jsem byl zcela bez důkazů obviněn. Jsem přesvědčen, jak píše zpěvačka Joan Baezová, představitelka americké organizace Humanitas v dopise na mou obranu, že "nelze budovat demokracii nedemokratickými prostředky". Křehkou demokracii neposílíme tím, že uměle vyvolané stíny administrativně smeteme pod pokličku, ale jen tím, že se s nimi vypořádáme otevřeně, kulturně a především právně, což v tomto případě znamená rozhodnutím nezávislého soudu.

Kdybych teď rezignoval z parlamentu, muselo by to být mými voliči chápáno jako přiznání viny, kterou necítím. Vy všichni dobře víte, že zveřejnění našich jmen bylo chápáno jasně jako oznámení viny.

Vzdal jsem se poslaneckého platu jen proto, abych podtrhl fakt, že tu zůstávám především proto, abych mohl obhájit svou čest a jméno a pokračovat v práci, k níž jsem dostal mandát.

Argument, který nedávno v Respektu publikoval můj bývalý spolupracovník z agentury Palach Press pan Ben Kuras že nesložením mandátu se dopouštím nezákonnosti, je zcela absurdní a postavený na hlavu. Dobře fungující demokracie není diktatura parlamentu, jak on tvrdí, ale je to především respekt k zákonům právního a spravedlivého státu, který se musí vztahovat i na poslance. A ten nelze jen tak přebarvit, jak se to komu kdy hodí.

Nechci nic jiného, než aby byl co nejrychleji dán průchod právu a spravedlnosti. Do té doby bych měl být chápán - jak je to zvykem v celém civilizovaném světě - jako nevinný.

Vážně pochybuji, že si většina z vás dovede představit, jak mi je. Kolega Zukal si to jistě představit dovede. většina ostatních asi ne. v novinách se o mně píše, že jsem byl agentem StB a dokonce jsem se dočetl, že jsem donášel i na svého otce, i když by to znamenalo umět dopravovat zprávy pro StB ze záhrobí, neboť onen novinář se ani nenamáhal si všimnout, že můj otec zemřel na následky věznění deset let před mou údajnou spolupráci s StB v letech 1969 - 1970.

Vskutku nevím, kde se bere v lidech ta zloba a zášť a netolerance. Napadají mne mimo jiné i bývali hlasatelé komunistických ideji, kteří obhajovali komunistickou politiku dokonce i v 50. letech, jež jsem prožil jako syn velezrádce. Pak samozřejmě i ti, jak před časem citoval New York Times prezidenta Havla, kteří dnes v sobě překřičují svůj vlastní pocit viny a nějak si chtějí kompenzovat vlastni pocit poníženi za dřívější konformní přistup k totalitnímu režimu. Nemohu se bránit jinak, než na půdě tohoto Parlamentu.

Tisk v teto zemi mi nijak nepomáhá. Naopak. Ti, kteří mně dnes vyjadřuji podporu, nemají žádný důvod být shovívaví k agentům StB. Namátkou konstatuji, že například 6 z nich si dohromady odsedělo téměř 30 let v komunistických kriminálech. Zcela v rozporu s pravdou se v novinách tvrdí, že jsem si "klidně" jezdil v době, kdy jsem organizoval pašování knih a dalších věci pro českou opozici z Anglie do Československa, že jsem si "klidně" jezdil do této země. Konstatuji, že legálně jsem tu nebyl ani jednou od května 1969. Ilegálně, tedy ne zrovna klidně, jsem tu byl v srpnu 1970 a pak až 3x ne příliš dlouho před sametovou revolucí, tedy ve druhé polovině 80. let.

Mluvím už dlouho a vy jste mi udělali tu obrovskou výjimku, že mohu překročit 10 minut, takže se za to omlouvám. Přesto bych rád velmi stručně upozornil na jednu závažnou skutečnost, o níž jsem se dozvěděl teprve včera. Poté, co se mě v Anglii zastala spousta novinářů a politiků, jsem se dozvěděl, že najednou se dostala kopie mého spisu, který na mne založila StB, do ruky britskému novináři, se kterým jsem se před 10-ti lety soudně střetl za to, že on dal veřejně do přímého spojení zavřené čs. disidenty s francouzským kamiónem, naloženým tunou knih, který byl zadržen v dubnu 1981. Tento kamión byl jedním z více než stovky podobných kamiónů, které jsem sem za 20 let poslal, a byl jediným, který byl čs. orgány zadržen. Brzy na to byla zatčena skupina Šiklová a spol., o níž hovořil poslanec Mlynárik a jíž on byl i členem.

StB tehdy neměla žádné přímé důkazy o propojení řady těchto zadržených s tímto kamiónem. Tento britský novinář čistě z nutnosti dát veřejnosti nějakou senzaci, si tuto skutečnost upravil, toto propojení oznámil a StB začala používat jeho televizní program proti některým ze zatčených. Proto jsem se rozhodl po konzultaci s přáteli v Praze ho žalovat a tento spor jsem vyhrál. Je však pochopitelné, že tento novinář mne od té doby nemá moc rad, a proto jsem byl velmi zaražen, když jsem se dozvěděl, že se mu dostal do ruky můj estébácký spis. Je zarážející, že v době, kdy jednáme o tom, zda tyto spisy odtajníme pro sdělovací prostředky v této zemi, by měl tento spis už být za hranicemi teto země. Nedomnívám se, že motivací byla snaha objektivně informovat veřejnost, ať už jej tam poslala StB nebo někdo jiný, kdo měl k tomuto spisu zde přístup.

Končím tím, že na vás apeluji, abyste ukončili práci komise nepřijetím bodů 2 c) a 3 c) navrženého usnesení, ale vytvořením podmínek pro nalezení právní normy, která by umožnila dořešit lustrace způsobem, který by ve světě napravil dnešní pošramocenou reputaci naši demokracie. Odvolávám se tady na dopis senátora Paula Simona, jednoho z bývalých kandidátů na úřad prezidenta USA, který v dopise Prezidentu Václavu Havlovi poukazuje na to, že "takto nefunguje demokracie" a že způsobem, jakým jsem já byl obviněn, začíná "kazit dobré jméno, kterému se nove Československo těší v USA." Spolu se senátorem P. Simonem věřím, že v naši zemi dojde k,,prosazeni respektu a k řádnému Procesnímu právu, k vládě zákonů a presumpce neviny." Děkuji vám za vaši trpělivost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SN M. Šútovec: To bol poslanec Kavan. Po jeho 35 minútovom vystúpení obnovujem 10 minútové obmedzenie ostatných rečníkov.

S faktickou poznámkou sa najskôr prihlásil poslanec Pospíšil, po ňom sa hlási poslanec Mlynárik a po ňom pán poslanec Kopřiva.

Poslanec SL J. Pospíšil: Samozřejmě nechci předjímat vaše rozhodnutí. Chci upozornit na jednu věc. Komise nemá možnost citovat ze spisů lidí, kteří byli označeni jako registrovaní za spolupracovníky StB. Pan Kavan rozsáhle cituje z tohoto spisu, a to je myslím důvod, že to je zatím poněkud jednostranně.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Hovoriť bude poslanec Mlynárik.

Poslanec SN J. Mlynárik: Celkom sa stotožňujem s pánom Kavanom a myslím, že sa dokážeme vcítiť do toho, ako mu je. Človek, ktorý spolupracoval nevedomky s Úradom pre zahraničné styky v Londýne a 17 mesiacov urobil 46 schôdziek a odovzdal 30 konkrétnych informácií, pričom samozrejme trval predpoklad, že nevedel, o čo ide a potom celý život skutočne pomáhal disidentskému hnutiu, vystupoval proti totalitnému normalizátorskému režimu. Chápem to tak, ako by chcel "zmazať" a myslím, že zmazal vo veľkej miere tieto svoje pochybnosti.

Ako historik sa bohužiaľ nemôžem stotožniť s tým, že na určitú spoluprácu nedošlo a že si toho nebol vedomý. Dovolávam sa toho, že pán Kavan hovorí, že si nebol vedomý. Je to v správe zo 17. 3. 1970. "Osobne si je Cato vedomý, že jeho správy sú odovzdávané oficiálnym miestam v Československu a nie je pochybností o tom, že dnes vie, že ich má k dispozícii rozviedka, aj keď sa s nim jedná stále pod krytím ministerstva zahraničných vecí. odovzdané informácie jak ústne tak aj písomne Cato kompromitujú, čoho si je vedomý". Chcem pripomenúť, že skutočne nie je možné tieto veci bagatelizovať a rozviedka si tieto veci nevyrábala len pre svoje spestrenie. všetky im odovzdávané správy majú takmer 100 percentnú využiteľnosť. Možno zodpovedne povedať, že v osobe Cata máme dobrý prehľad o československých študentoch vo veľkej Británii a čiastočne o novej emigrácii. Je jedným z najproduktívnejších prameňov v tomto smere."

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Pán poslanec, vyčerpal ste lehotu a faktickú poznámku. Bude hovoriť pán poslanec Kopřiva.

Poslanec SL T. Kopřiva: Měl jsem obdobný dotaz jako kolega Pospíšil, zda pan Kavan byl zbaven mlčenlivosti podle zákona 102.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Na túto otázku neviem odpovedať. Hlási sa poslanec Lédl.