Poslanec SN J. Svoboda: Pane předsedající,
vážené kolegyně, vážení
kolegové, když jsem poprvé vstupoval do této
budovy, byl jsem si vědom toho, že zde nebudu vítán
všeobecnými sympatiemi. A neočekávám
to ani dnes. Přesto jsem však skládal poslanecký
slib s jistými nadějemi. Očekával
jsem, že se tato pospolitost vzešlá ze svobodných
voleb může stát předobrazem racionální
občanské společnosti stmelené étosem
úsilí překonat krizi hodnot, pokusit se hledat
nová nosná paradigmata národní, uzemní
a státní existence a odstranit mechanismy minulosti
umožňující bezpráví ve
všech jeho podobách, od bezpráví politického,
národnostního, náboženského,
kulturního, až po bezpráví sociální
a ekonomické. Věřil jsem, že společně
budeme hledat pole průniku zájmů lidí,
kteří nám ve volbách dali své
hlasy: Možná nevelké, ale docela jistě
existující území shody; území,
které budeme rozšiřovat, kultivovat; území,
na kterém přestanou platit ideologická viza
a nesnášenlivé doktrinářství.
Čím byl v oblasti nadstavby charakteristický
režim, který přivedl společnost na práh
17. listopadu 1989? Černobílým zkreslováním
světa a jeho dějinných peripetií odvozených
z bipolární poválečné velmocenské
konstrukce, neméně pak vírou, že na
složité otázky je možné najít
jednoduchá řešení a jednoduché
odpovědi. Taková je i konstrukce parlamentního
tisku, který projednáváme. Nepřináší
poznání, které musí předcházet
pochopení silových vazeb a složité struktury
vnitřních i vnějších vztahů.
Není ničím víc než moralizujícím
rozsudkem. Možná, že i něčeho takového
je vám třeba.
Je-li cílem znovu rozdělit společnost na
vítěze a poražené, bezpochyby patří
k tomuto dokumentu závěrečná věta,
kterou se výklad zákonů směrem k minulosti
i budoucnosti staví pod pravomoc zcela volně použitelné
holé věty, jejíž poznávací
a určovací smysl nemá větší
hodnotu, než výrok o posedlosti temnými silami.
Nejsem historik, a v roce 1948 mně byly 3 roky. Snad nikdy
mi nevymizí z paměti obraz mého otce sedícího
u rozhlasového přijímače, ze kterého
zněly mně tehdy nesrozumitelné věty
reportáže z procesů. O mnoho let později
jsem o politických procesech padesátých let
natočil film. Ne proto, abych si přisvojil právo
soudit a moralizovat dějiny. Chtěl jsem zachytit
svou dětskou vizi výrazu otcovy tváře;
tváře člověka zmateného a bezmocného
uprostřed tmy společenské iracionality.
Chápu pana kolegu Tomsu nebo Kesslera, přijímám
tvrdost jejich slov jako oprávněnou, protože
nesou pečeť strašné a nejspíš
nesdělitelné lidské zkušenosti. Zločiny
vskutku nelze omlouvat okolnostmi a nazýval-li je kdy někdo
chybami a omyly, bylo to podle mého názoru cynickým
výsměchem. Řečeno s Terlullianem "Věřím,
i když je to absurdní". Věřím,
že se můžeme naučit vedle sebe žít,
patrně ne jako přátelé, protože
prožitky těchto mých kolegů jsou příliš
otřesné, ale také ne jako nepřátelé.
V čemž vidím nástroj občanské
racionality a snahy pro vzájemné pochopení.
V dějinách, vážené kolegyně
a kolegové, plyne čas jednosměrně
a nevratně a hypotetické "kdyby" je pouze
neživá konstrukce.
Vzpomínám-li dnes na své dětství,
nemohu zapomenout ani na sobotní odpoledne, kdy se můj
otec po práci týden co týden jezdil koupat
na Klíčavskou přehradu, protože Kladno
nemělo pitnou vodu. Asi to mnohým z vás bude
připadat směšné, ale i to patří
k historii, aspoň k historii mého života, k
historii mé paměti. Stejně jako to, že
Vítězslav Nezval nenapsal jen ódu na Stalina,
ale i Edisona, báječné překlady Rimbauda,
Apollinaira, že Vladimír Holan nebyl jen umlčovaným
básníkem, ale i vskutku národním umělcem,
jehož Noc s Hamletem jsem poprvé slyšel v pražské
Viole. Taková byla šedesátá léta,
kdy se normální ekonomické dotace dostaly
do rukou schopných a talentovaných umělců
filmařů, kteří naši zemi a naši
kulturu proslavili na mnoha světových festivalech.
Patří k vnitřní rozpornosti dějin,
o kterých dnes mluvíme, že v téže
době jsem byl pro autorství jakési politické
proklamace vyloučen ze studia na všech vysokých
školách. O tři roky později, díky
klimatu šedesátých let, jsem se dostal na filmovou
a televizní fakultu, kde jsem prožíval i rok
1968 jako třiadvacetiletý mladík.
Už jsem si pomalu zvykl, že slovo socialismus v tomto
shromáždění užívají
jen exorcisté a pojem "levice" je chápán
jako synonymum zabedněnosti nebo nejčernějších
úmyslů. Navzdory tomu bych vám chtěl
doporučit projekci záznamu 1. máje 1968 v
Praze. Dívejte se přitom pozorně do tváří
lidí, zachycených na filmovém pásu.
I to totiž patří k historii a neodestane se
to jenom proto, že si dnes někdo chce účelově
zužovat dějinnou paměť.
Kolega Tomsa mi doufám promine, že s ním v
jednom nemohu souhlasit, říká-li, že
komunistická strana v roce 1968 pozvala armády Varšavské
smlouvy k vojenské intervenci. O spornosti tohoto tvrzení
svědčí prohlášení nejvyšších
legitimně zvolených orgánů komunistické
strany v noci z 20. na 21. srpna a neméně pak lidské
osudy nejvyšších legitimně zvolených
představitelů po roce 1968. Nemohu proto souhlasit
ani s hodnocením, které zde řekl kolega Kulan.
Možná, že to byl jen chimérický
sen, přetržený hlučením přistávajících
letadel 21. srpna, ale možná i cesta, o které
nedávno mluvil ředitel programu OSN pro životní
prostředí pan Noel Browin, když řekl:
"Lidstvo zahyne, když nenajde třetí cestu
svého vývoje. Máme vynikající
dojem z intelektuálního potenciálu vašich
lidí a věříme, že pravé
Československo vyvine nový politický systém
mezi třetím světem a kapitalismem. Velký
přelom z beznadějné cesty naší
civilizace se musí odehrát právě u
vás". (Konec citátu.)
Na rozdíl od mnohých z vás jsem přesvědčen,
že sen o čistém ekonomickém liberalismu
nazírajícím společnost jako hladce
fungující soustrojí zastřešené
kritériem vlastnictví, výkonnosti a rozšiřující
se spotřeby není o nic bezbolestnější,
než bludný pokus nadřadit občanství
ideologické poučky, ze kterých vyprchal vnitřní
život. Ale i tento spor bude rozsouzen teprve tokem času
až se promění v historii, kterou také
nepůjde sevřít do jedné holé
věty.
A sedí tu mezi námi poněkud bizardní
pospolitosti i ti, jejichž schopnosti byly na dlouhých
20 let nesmyslně vyřazeny z veřejného
života, protože dělba sfér velmocenského
vlivu byla znovu potvrzena. Ale i ti, kteří, stejně
jako já, ve stejných 20 letech absolvovali vysoké
školy a pracovali. Ne všichni z nás, vážené
kolegyně a kolegové, prošli tento čas
v každodenním stresu perzekucí. A proto zejména
nemohu souhlasit s bodem 3 a 4 navrhovaného usnesení,
jejich obsah je příliš snadným a laciným
vyviněním a potvrzením nebezpečné
národní iluze, která provází
naše dějiny: iluze o tom, že stačí
v pravou chvíli se přihlásit k vítězům
a odsoudit poražené, abychom se stali na mravním
vítězství spolupodílníky.
Dovolte mi v této souvislosti citovat Karla Jasperse: "Existuje
solidarita mezi lidmi, v jejímž důsledku je
každý spoluodpovědný za každé
bezpráví a všechnu nespravedlnost světa,
k nimž dochází v jeho přítomnosti
nebo s jeho vědomím. Politická vina sice
znamená odpovědnost všech občanů
státu za důsledky jednání státu,
ne však kriminální a morální
vinu každého jednotlivého občana. O
zločinu může rozhodovat jen soudce, o politické
odpovědnosti vítěz. O morální
vině lze vskutku hovořit jen v láskyplném
boji lidí navzájem solidárních. Metafyzická
vina se snad může vyjevit v básnickém
a filozofickém díle, lze ji však sotva osobně
sdělit. Rozlišování mezi různými
pojmy viny nás má uchránit plochého
tlachání o vině, které klade bez rozdílu
všechno na jednu rovinu a posuzuje to v hrubém záběru
jako špatný soudce." (Konec citátu.)
Ani mé dnešní vystoupení neaspiruje
na výraz sympatií mnohých z nás, dámy
a pánové. I dějiny lze jistě natřít
jedním tahem štětky, pro což však
není ospravedlněním, že se tak často
dělo v minulosti a pro budoucnost to má jen pramalý
význam, neboť řečeno s Jaspersem "všude
tam, kde moc sama sebe neomezuje, je mocí ničen
smysl noci, kterým je nastolení etosu čistoty
a práva." (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
To byl pan poslanec Svoboda. Teď má slovo pan poslanec
Anderko a připraví se ještě pan poslanec
Moric. Technickou poznámku má ještě
pan poslanec Tomsa.
Poslanec SL J. Tomsa: Jestli mi laskavě dovolíte
nebo jestli mi bude dovoleno, abych přednesl jen několik
vět k projevu, který řekl pan poslanec Svoboda,
protože mě tam přímo jmenoval. Já
mu děkuji za to, že si mě váží,
já si i jeho vážím, vážím
si každého člověka, i když zastává
názor, s kterým nesouhlasím, pokud tento
názor se nestane ideologii, která směřuje
k zločinu. Jakmile se člověk sníží
k zločinu, tím pochopitelně přestává
i vážnost. K mému názoru: vím
a každý mi to potvrdí, že člověk
si tvoří názor nejenom na základě
četby, tam záleží na něm samém,
jaký druh četby si volí, kterým směrem
se ubírá jeho názor. Jenomže člověk
si svůj životní názor netvoří
jen na základě četby, kterou si může
vybrat. Tvoří si ho na základě životních
zkušeností, které si vybrat nemůže.
Já se domnívám a dovoluji si tvrdit, že
právě ty životní zkušenosti, které
si člověk může vybírat, které
musí přijímat jako hotovou věc proti
své vůli a s nimiž se musí jakkoli smířit,
právě tyto zkušenosti vytvářejí
životní názor člověka na celý
život.
Ať mi tedy promine, já si vážím
pana Svobody jako člověka, ale s totalitní
ideologií nemohu souhlasit, ať už se tato ideologie
nazývá fašistickou nebo komunistickou nebo
jakoukoliv jinou. Děkuji.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji také, ještě je přihlášena
poslankyně Samková.
Poslankyně SN K. Samková: Jestli dovolíte,
já bych jenom stručně doplnila informaci
pana poslance Svobody o nové citace třetí
cesty a dovolím si upozornit, že nejlépe třetí
cestu propracoval Muamar Kaddáfí ve své Zelené
knize. Doporučuji k rozšíření
vědomostí. (Smích.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
S největší pravděpodobností půjde
o jinou třetí cestu. Nicméně dávám
slovo kolegovi Anderkovi.
Poslanec SN A. Anderko: Vážený pán predsedajúci,
vážené poslankyne, vážení
poslanci, dovoľte veľmi krátky pohľad z
ďalšieho zorného uhla na túto problematiku.
Jednanie každého človeka sa odvíja od
poznania. Stupeň poznania motivuje vôľu človeka,
ktorá je najväčším zdrojom sily
pre pokrok v materiálnej oblasti. Poznanie uskutočnené
vo vôli je príčinou spoločenského
pohybu ako celku. Preto každá spoločenská
konštalácia má svoje rozumové zázemie
ideí, podstatu, od ktorých sa odvíja celá
etika.
Takéto princípy existovali i v predchádzajúcom
totalitnom režime. Tieto idey boli životnou pôdou
pre takéto jednanie, aké sa v minulosti prezentovalo.
Predovšetkým to bol postoj k vlastníctvu. Komunistickí
politici videli príčinu sociálnej nespravodlivosti
práve vo vlastníctve, v princípe nezávislosti.
Postoj k výrobným prostriedkom bol pre nich principiálny,
preto sa rozhodli riešiť sociálnu spravodlivosť
ešte pred procesom výroby sľubovaním.
Vzorec bol jednoduchý: zospoločenštenie vlastníctva
plus uvedomelosť rovná sa blahobyt a raj na zemi.
Zabudli však na jedno, že uvedomelosť sa nededí
a každá generácia začína od nuly.
Vôbec nerešpektovali prirodzený dedičný
zákon hodnoty - zákon vlastenia. Zabudli, že
najskôr je potrebné rešpektovať tento zákon
a k nemu pridať získanú uvedomelosť na
základe poznania pre prevábenie vôle človeka.
Týmto spôsobom sa využije sila a motivácia
pre tvorbu hodnôt a až po procesoch výroby je
možné riešiť sociálne otázky.
Deliť niečo, keď je to už vyrobené,
keď je to už k dispozícii. V opačnom prípade
sú to len sľuby, len populizmus, ktorý zneužíva
vyváženosť príjemného a rozumného.
Populizmus sľubuje príjemnosti až za porušovanie
rozumnej miery. Tým sa stáva človek otrokom
toho, nad čím by mal vládnuť. Všetko
je pre človeka. Človek je korunou tvorstva a svoju
slobodu by mal prejaviť tým, že nad všetkým
vládne, a predovšetkým nad sebou. Dokázať
vládnuť nad sebou, a tým sa stať vládcom
sveta a vesmíru, k tomu je potrebné vynaložiť
energiu, ktorá človeka prevyšuje. Je to úsilie
nadľudské.
V politike sa orientovať týmto smerom je práca
sizyfovská, nepopulárna, ale vysoko prospešná
a humánna. Ale príde populista, sľubuje. Používa
slová a myšlienky, ktoré lahodia ušiam.
A tu je politická práca úplne jednoduchá.
Všetci vieme a cítime, že nás to ťahá
k príjemnostiam a veľmi často jednáme
nerozumne. To sú teda korene populizmu. Búrať
to, čo sa ťažko nadobudlo, je jednoduché,
a ťahať masy smerom k prirodzenosti nie je žiadne
umenie. Šikovný rečník za niekoľko
minút vytvorí davovú psychózu, ponúkne
chlieb a hry, mastné hrnce a je na svete zneužitie
sociálneho cítenia, v našom prípade
socializmus. Stačí niekoľko šikovne formulovaných
fráz a prichádza potlesk za potleskom. Obrovský
úspech politiky. Je to však podraz na jednoduchých
ľuďoch, zneužitie ich vedomostí a nezodpovednosť
zo strany vodcov, intelektuálov, ktorí túžia
po osobnej moci.
Takéto praktiky sa bohužiaľ ešte i dnes
používajú v našej dennej tlači
komunisticky zameranej a samozrejme na mítingoch. Preto
zospoločenštenie výrobných prostriedkov
ako prvá podmienka výstavby socializmu bolo nutné
nie kvôli ekonomickému efektu, ale kvôli zabezpečeniu
vysokej závislosti jednotlivca na politikoch. Každý
musel byť závislý a o jeho existencii rozhodovali
iní. To bola životná pôda pre psychológiu
strachu a tým zneužívanie pudu sebazáchovy.
A tak k otroctvu z nadradenosti a príjemnosti sa pridružilo
otroctvo strachu. Otroctvo duchovné a telesné, najhroznejšie,
pretože tak kombinované otroctvo história ľudstva
nezaznamenala.
Zvláštna kapitola je zneužívanie pudu
agresivity. Je to tiež časť pudu sebazáchovy,
ktorý vo svojej dobe umožnil prežiť ľudskému
rodu, keď pôsobil prirodzene. Jeho zneužitím
boli vytvorené predpoklady princípu nenávisti.
Táto nenávisť a neznášanlivosť
narobila toľko zla, že netiekla krv len zo strany odporcov,
ale i z vlastných radov. Nenávisť sa postavila
i proti tým, ktorí ju vyprovokovali. Likvidovali
sa navzájom a potvrdila sa zásada, že revolúcia
požiera svoje vlastné deti. Vyprovokovaná a
živelná nenávisť zanechala za sebou desiatky
miliónov mŕtvych na celom svete. O mnoho viac než
zanechal fašizmus v dobe svojej existencie. Tým sa
vlastne potvrdila myšlienka, že III. svetová
vojna bola.
Vrátim sa na začiatok môjho príspevku.
Každé spoločenské zoskupenie má
svoj ideový podklad - ideológiu. Komunistický
režim mal učenie marxizmu-leninizmu, ktoré
bolo tým podhubím, z ktorého vzniklo toto
svetové gigantické zlo. Toto učenie má
i svoje metódy práce. Vo vydaných Leninových
spisoch pred rokom 1970 nájdete vo zväzku 31 na strane
45 "Metódy práce komunistu". Trik, lesť,
nelegálne metódy, zamlčovanie, zatajovanie,
len aby prenikol do odborov a konal tam stoj čo stoj komunistickú
prácu. A skutočne. Tieto metódy bolo cítiť
všade a sú cítiť aj teraz.
Preto by som dal rád do pozornosti tohto parlamentu, aby
sme nerobili polovičnú prácu. Nestačí
zavrhnúť dôsledky, ale príčinu
tohto zla, aby táto príčina nám znovu
nezamorovala našu spoločnosť, aby nebola potenciálnou
silou v zálohe a pri prvej priaznivej okolnosti nezneužila
znovu sociálne alebo nacionálne cítenie jednoduchých
ľudí našich národov.
Navrhujem, aby sme odsúdili i učenie marxizmu-leninizmu
a vyhlásili ho za škodlivé zdravej etike našich
vzťahov.
Chcel som dať v tomto zmysle pozmeňovací návrh,
ale pretože predo mnou vystúpil kolega poslanec Albert
Černý, stotožňujem sa s jeho pozmeňovacím
návrhom, pretože jeho pozmeňujúci návrh
má širší záber. Ďakujem za
pozornosť. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Anderkovi. Ještě je písemně
přihlášen pan poslanec Moric. Uděluji
mu slovo.
Poslanec SN V. Moric: Vážené dámy, vážení
pani, vážení kolegovia, všetky prejavy,
ktoré tu boli predvedené a prednesené, hovorili
skôr o dôsledkoch než o príčinách.
S veľkým záujmom som si vypočul pána
Dostala a s časťou jeho prejavu súhlasím.
Neopísal však všetko, čo popísať
mal. Zabudol povedať, že v tejto doterajšej republike
sú dva štátoprávne národy a rôzne
národnosti. Z týchto dvoch štátoprávnych
národov a z rôznych národností sa pre
totalitný ssob vládnutia, pre to, aby vládla
boľševická strana, prihlásil vo voľbách
v roku 1946 len jeden národ a vnútil túto
ideológiu druhému národu a národnostiam.
Slováci vo februári 1948 nevyhlásili na Staromestskom
námestí a Václavskom námestí
súhlas s totalitou. To nie Slováci volali na slávu
Klemovi a jeho kumpánom, ale i oklamaným, ako boli
oni sami. Na Slovensku bola v roku 1946 z politického hľadiska
situácia - dovoľte mi povedať, zdravá.
Vládnuca strana síce získala 62 hlasov, ale
bola to demokratická strana, ktorá sa skladala z
konglomerátov rôznych názorov. Bola tu tiež
silná ľavicovo orientovaná strana a v nej boli
pomerne rovnomerne rozdelené názory od sociálno-demokratických
po ultraľavicové.
Za utrpenie, ktoré si Slováci nezvolili, a ktoré
40 rokov prežívali, nie je možné viniť
jediný národ, ale len niektorých jej členov,
nie všetkých členov jednej strany, ale len
tých vedúcich funkcionárov, ktoré
si podvádzaním, mravnou a duševnou prostitúciou
a tiež vraždami uzurpovali moc v tejto strane a štáte
samom. Jednoduchší ľudia podcenili základy,
na ktorých je postavená boľševická
ideológia. Za tú biedu a utrpenie môže
táto ideológia a jej vyznávači.
Mohol by som povedať, že členovia jednej strany,
ale to by nebola pravda. Členovia tejto strany dnes tu
sedia s nami. Ja si ich svojím spôsobom vážim.
To, že tu s nami sedia, je možno i dôkaz, že
krivdy, ktoré ich strana napáchala, chcú
napraviť. A preto hovorím o vyznávačoch
ich ideológie. Títo len prevrátili kabáty,
odovzdali knižky, tí obozretnejší si ich
ponechali, čakajú na svoj čas a bačujú
si ďalej, lebo sú vraj takí dobrí, že
sú nenahraditeľní. Sú všade, vo
fabrikách, v národných radách, v tomto
parlamente, aj vo vláde.
Dámy a páni, že poslanci komunistickej strany
hlasujú niekedy tak ako poslanci SNS, tkvie úplne
v niečom inom, len nie v ideológii. To nie v našej
strane v minulých parlamentných voľbách
získavali hlasy poslanci, ktorí tesne pred voľbami
vraj prestali byť komunistami a behali po Českej a
Slovenskej Federatívnej Republike s plamennými prejavmi
o slobode a demokracii. Ani jeden z našich poslancov nebol
v ŠtB. Pozrime sa, kto stál na čele kandidátok
jednotlivých strán v minulých parlamentných
voľbách.
Na základe uvedeného sa domnievam, že pokiaľ
sa jedná o celú republiku Slovákov a Čechov,
na základe volieb z roku 1946 bol režim legitímny,
zvolili si ho občania po súčte hlasov vo
voľbách. Nelegitímny bol len režim na
Slovensku. Tam sme volili v roku 1946 demokraciu. Totalita nám
bola vnútená a na 40 rokov sme sa dostali do doby
temna. Musím preto stáť na stráži
a túto slobodu si zachovať.
Preto podávam pozmeňovací návrh. Navrhujem
v tlači 525 vybrať v poslednom riadku prvej strany
"bol nelegitímny" a text bude znieť "Vyhlasujeme,
že spôsob, akým sa v období od 25. februára
1948 do 17. novembra 1989 rozhodovalo o riadení nášho
štátu a akým sa zaobchádzalo s jeho
občanmi, bol a je hodný zavrženia." Ďakujem
za pozornosť.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
To byl pán poslanec Moric. Dále žádám,
aby se ujal slova poslanec Štern a přihlášen
je ješte poslanec Kroupa.