Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Nejsem si zatím jist, zda tento parlament dosud využíval všech schopností, které měl a zda byl schopen nebo zda vůbec do budoucna bude schopen jednat tak, aby všechna lidská práva, sociální jistoty a občanská práva mohl právně zaručit, neboť v současné době roste sociální napětí, nezaměstnanost a lidé ztrácejí pocit jistoty, je otřesena jejich víra ve výsledky sametové revoluce. Studentům, kteří se o svržení totalitního řádu nejvíce zasloužili, nabízíme dnes nezaměstnanost. Jestliže chceme budovat právní stát, potom hlavním předpokladem budování takového právního státu je podle mého soudu nutnost provést totální debolševizaci státní moci, otevření politiky a postavení pod kontrolu veřejnosti, obnovu spravedlnosti, potrestáním těch, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti. Ve jménu dokumentů OSN je třeba považovat zločiny za nepromlčené a nepromlčitelné. Obnovu občanské pospolitosti obou našich národů a našich národností žijících v prostoru tohoto demokratického státu a vytvoření právních záruk a sociálních jistot všem občanům žijícím na území našeho společného demokratického státu, jistot takového rázu, aby nemohlo už nikdy dojít k zneužití demokracie, k likvidaci ji samé a k nastolení nějaké nové diktatury, ať už diktatury levé či pravé, rudé či hnědé či jakékoliv jiné, jakkoli zbarvené a jakkoli motivované.

Poslanci tohoto parlamentu skládají svůj slib věrnosti federativní republice. Já si opravdu nejsem, vážení přátelé, jist tím, zda skutečně všichni poslanci berou tento slib vážně. Sleduji-li události - a poslanci je nemohou nesledovat - docházím k závěru, že mnohdy spíš o budování tohoto státu usiluji o jeho rozbití. Soudím, že naši voliči nám dali svůj hlas k tomu, abychom právě my udělali vše proto, aby se tento stát mohl vrátit mezi ostatní demokratické evropské státy. Tento parlament by měl byt podle mého soudu jakousi radou moudrých, avšak uměle vyvolávané národnostní spory a nacionální vášně jsou velkým nebezpečím naší mladé a stále ještě nevyzrálé demokracie. Tento parlament také přistoupil k lustracím svých poslanců. Víme, že to udělalo dost zlé krve, vzedmula se vlna politických i osobních vášní. Máme na základě této zkušenosti s lustracemi přestat či máme jít dál směrem dolů? Naší občané si přejí, by se v lustracích pokračovalo až na úroveň obcí a vyslovují své uspokojení nad tím, že se s lustracemi začalo od shora. Lustrační komise, která tímto parlamentem byla pověřena zjistit jména poslanců, kteří jsou vedeni v registru svazků, svůj úkol splnila a myslím, že ji za to patří náš dík. Otázku hodnocení tohoto zjištění ponechávám stranou, protože nechci nikoho osobně soudit, jelikož sám vím, jak bylo těžké odmítnout takovou spolupráci, protože vím, pod jak těžkým psychickým nátlakem se nalézal každý, který k tomu byl nucen.

Jestliže jsem řekl, že za právní předpoklad budování státu pokládám otevření politiky a postavení pod kontrolu veřejnosti, pak dodávám, že naši voliči, občané, mají právo vědět o svých poslancích, o svých ministrech, o svých úřednících, o všech, kteří stojí na jakémkoliv veřejném místě všechno. Jsem ochoten připustit, že mnozí z těch, kteří lustracemi neprošli, se možná nikdy udavačství nedopustili. Možná. Avšak nevíme to jistě. Mně osobně rozhodně nejde o to, abych vynášel soud. Jde mi především o budování právního státu. Ovšem domnívám se, že budovat právní stát není myslitelné s týmiž lidmi, kteří právo státnosti, demokracie, ústavnosti porušovali. Žádný stát, ani tento ani žádný jiný kdekoliv v Evropě a kdekoliv na světě nelze budovat s lidmi, kteří porušují zákon.

Zde mi dovolte, abych se pozastavil u události, která sice nepatří do období hodnocení let 1948 - 1989, ale do současnosti, a která ovšem souvisí s právem. Dovolte, abych se zmínil o onom růžovém tanku.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Pane poslanče, nezlobte se, že zasahuji do vašeho projevu. Já sám nemám právo omezovat délku projevu, ale buďte k nám milosrdný a také ke svým kolegům. Hovoříte už přes půl hodiny. Růžový tank je skutečně specificky barevná záležitost.

Poslanec SL J. Tomsa: Zmíním se o tom někdy jindy. Dovolte mi tedy závěr. Chtěl bych se obrátit na poslance tohoto zákonodárného sboru jako poslanec na poslance, jako jeden z vás, s prosbou.

Prosím vás, chraňme naši demokracii, naši ústavnost, naši humanitu, chraňme právní charakter tohoto státu. Chraňme jako oko v hlavě jednotnou státnost našich obou národů. My máme právo žít vedle sebe jako dva rovnocenné svobodné národy, opírající se jedni o druhé jako o sobě rovné a společně se dělit o starosti s strasti. A žít vedle sebe, ale nejen vedle sebe. Žít společně ve společném státě.

Přestaňte, prosím, naslouchat hlasům falešných proroků, kteří se pokoušejí vzedmout vlny nacionálních vášní, a kteří chtějí postavit Čechy proti Slovákům a Slováky proti Čechům. My můžeme žít jen tehdy, zachováme-li si vědomí, že patříme k sobě. Nejen dnes, ale i pro budoucí desetiletí a i pro budoucí staletí. Já věřím, že k tomu máme dostatek sil, schopností i dostatek prozíravých politiků. Věřím, že naše národy jsou na dostatečné výši intelektuální i mravní, že budou a jsou schopny každého rádoby politika, který by naše národy nechtěl sbližovat, ale oddělovat, eliminovat.

Chraňme naši společnou státnost, chraňme naši demokracii, naši humanitu, náš právní řád. Chráníme tím sebe, své národy, svůj lid i svá příští pokolení. Zejména za ně, přátelé, neseme svou odpovědnost.

My jsme prvním parlamentem, který vzešel ze svobodných voleb. Je to tedy tento parlament, který tuto odpovědnost nese za to, jak bude tento stát vypadat zítra, za deset let, v budoucím století a tisíciletí. Neseme odpovědnost nejen za současnost před svými voliči, před našimi národy, kteří nám dali svůj mandát, a kteří nám dali právo sednout do těchto lavic, ale neseme odpovědnost především za ony budoucí generace, budoucího pokolení.

Už dnes klademe základy státu, v němž budou žít oni. Přál bych si, přátelé, aby na nás budoucí pokolení mohla hledět s hrdostí, a aby nám nemusela vytknout nic, za což bychom se mohli právem stydět. Děkuji vám. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Tomsovi. Vzhledem k pokročilému času se domnívám, že uděláme polední přestávku. Sejdeme se ve 13.30 hodin k odpolednímu jednání. Současně bych poprosil, abychom mohli projednat otázky spojené se 16. schůzí Federálního shromáždění, aby předsedové politických klubů se ve 13.00 hodin sešli v místnosti 026.

Společná schůze bude pokračovat ve 13.30 hodin.

(Jednání přerušeno ve 13.14 hodin.)

(Jednání opět zahájeno ve 13.36 hodin.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte, abych zahájil naše odpolední jednání. Učiním tak tím, že přečtu vysvětlení pracovníků Československé televize k faktické poznámce poslankyně Novákové.

"Pracovníci Československé televize sdělují: S lítostí musíme poslancům sdělit, že z finančních důvodů byly zrušeny 30-ti minutové sestřihy z jednání společných schůzí Federálního shromáždění.

K informaci o celodenním jednání parlamentu zbývají jen Deník ČST, stopáž pro parlament cca 2 minuty, a Události a komentáře, stopáž asi 3 minuty. Z časových důvodů nelze do šotů z jednání zařadit ani část vystoupení kteréhokoli řečníka. Kamera natáčí jen obraz bez zvuku a detail řečníka podložený komentářem nemůže na obrazovce přesáhnout 15 sekund. (Tady někteří poslanci mluví i půl hodiny.) Je tudíž naprosto irelevantní, kolik minut materiálu kameraman v sále natáčí. Děkujeme za porozumění. Pracovníci Čs. televize."

Nepředpokládám, že k tomuto sdělení bychom navrhovali rozpravu, a já bych pokračoval v rozpravě, kterou jsme neukončili. Je přihlášeno ještě asi 8 řečníků. Pokud je přítomen pan poslanec Peter Kulan, dal bych mu slovo.

Poslanec SN P. Kulan: Vážený pán predsedajúci, milé dámy, vážení páni, Ronald Reagan kedysi dávno povedal, že komunizmus naplno dokázal, že je pre ľudskú spoločnosť naprosto nevhodný, že je uskutočniteľný len v nebi, kde ho už nepotrebujú, alebo v pekle, kde ho už majú. Predchádzajúcich 43 rokov mu dalo plne za pravdu. Naša spoločnosť zdedila po komunistoch okrem zvrátenej ekonomiky viaceré javy, ktoré ja osobne považujem za veľmi nebezpečné. Medzi ne patrí nesporne strata schopnosti vnímať neslobodu. Tento jav bol spôsobený systémovou výchovou s dokonalou izoláciou informačnou, a tak degenerácia osobnosti väčšiny obyvateľstva došla vďaka systémovému pôsobeniu školstva, masmédií a tzv. kultúrnych inštitúcií až tak ďaleko, že mnohí z našich občanov nielen že prestali pociťovať potrebu slobody, to už boja za slobodu, ale sami sa stotožnili s paternalisticky servírovanou neslobodou ako so samozrejmou formou prežitia. Desivé na tom je práve to, že mnohí z nás sa s úplnou samozrejmosťou stotožnili aj so systémovými metódami presadzovania spoločnosti neslobodných. Bohužiaľ bolo a je stále málo z nás, ktorí pochopili, že sloboda sa nedá brať len ako kolektívny dar akýchsi anonymných revolucionárov, ale že o osobnú a spoločenskú slobodu sa musíme dennodenne zasadzovať. Strata schopnosti vnímať neslobodu bola a bohužiaľ stále je pre nášho občana prekážkou pre vnímanie a prejav občianstva. Tak sa mohlo stať, že namiesto vlastenectva je nám teraz servírovaný plytký nacionalizmus.

Ďalším z javov, ktoré sme zdedili, je triedne rozdelená spoločnosť. Komunistom sa podarilo vytvoriť zo spoločnosti občanov spoločnosť vzájomne bojujúcich tried. Existovali tu robotnícka a roľnícka trieda, z ktorých len tá jedna bola vládnúca. Pochopiteľne, že s triedami musel vzniknúť i triedny nepriateľ a proti tomu sa muselo, aj sa bojovalo. Už neexistovali občania, ktorí vykonávali robotnícku, roľnícku alebo inú profesiu, už existovali triedy. Pojem občan tak postupne zanikal a dostával len symbolický význam.

Boj sa stal pre komunistickú stranu formou politickej koexistencie. Stala sa z neho filozofia spoločnosti. Je preto prirodzené, že práve bojové symboly a výchova nám boli od malička vštepované ako znak pokroku, pracovitosti a nutnosť obrany revolučných výdobytkov nášho revolučného ľudu. S tým súvisel aj tzv. vývoz revolúcie do rôznych štátov Afriky, príp. Južnej Ameriky, na ktorom sme sa nemálo podieľali. Málokto z nás si v dnešných dňoch všíma, ako dobre sa darí sociálnej demagógii práve preto, že u našich občanov neexistuje pocit politickej rovnosti.

Som veľmi rád, že kolega Sokol jasne povedal, že 17. novembra 1989 sa naša spoločnosť nerozišla s nejakou bližšie nedefinovateľnou totalitou, ale jasne definoval, že to bola totalita komunistická, a že táto spoločnosť sa nerozišla s tzv. zlými komunistami, aby mohli nastúpiť dobrí komunisti, ale že táto spoločnosť sa rozišla s komunizmom ako takým. Ja osobne nepatrím ku generácii, ktorá by prežila rok 1968. Bohužiaľ, posledné dianie a posledné skúsenosti s niektorými aktérmi z roku 1968 vo mne zbúrali množstvo ilúzií, ktoré som o roku 1968 mal. Nie je tak dávno doba, kedy ja osobne som si vystrihoval zo starých časopisov obrázky niektorých významných politikov, kedy som s nadšením čítal ich prejavy, bohužiaľ, vo mne zbúrala niektoré mýty a tak trochu naivné predstavy o tom, že existujú ideálni ľudia.

Práve to, že sme jasne definovali, s kým a čím sme sa rozišli, vylučuje možnosť, aby ľudia z perzekučného aparátu komunistickej strany, tzn. zo Štátnej bezpečnosti, dnes nevystupovali ako novodobí disidenti a bojovníci proti tzv. "novej totalite" a proti tak nenávidenej "protiľudovej Klausovej" ekonomickej reforme. Absurdné? Možno, ale prípad bývalého šéfa Ústrednej kontrolnej a revíznej komisie ÚV KSS Demikáta ma bohužiaľ presvedčuje o pravom opaku.

Nie je to tak dávno, čo sme na námestí SNP v Bratislave počuli výkriky ako "totalita VPN". Ja osobne nechcem týmto ľuďom upierať ich názor, ale chcem sa spýtať, či bolo definované jasne, čo totalita, je. Ja si nepamätám, že by táto spoločnosť postavila vlastnú politickú políciu, že by postavila vlastné, ozbrojené zložky, že by perzekuovala opozičným politickým partnerom deti, alebo rodiny, že by niekoho prepúšťala z práce, že by sa stavali pracovné tábory. Ja nepoznám také prípady. Že by k nim dochádzalo od novembra 1989? Za to som však poznal minimálne 17 ľudí, ktorí práve za to, že boli politicky aktívni v novembri 1989, boli prepustení z práce, Bohužiaľ, ani náš odborový zvz na to nereagoval, na tieto konkrétne fakty. (Hlas ze sálu: Akí to boli ľudia? Mohli by ste nahlas povedať, pán kolega, že šlo o grázlov? Mohli by ste to povedať do mikrofónu?)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Prosím kolegové, abyste nevedli tento osobní dialog.

Poslanec SN P. Kulan: Z mnohých z nás sa vďaka tomu, že nikdy neboli v strane komunistov, stali ľudia, ktorí sa v duchu stotožňujú s komunistickou ideológiou. Bohužiaľ. K tomu, aby sa z nás stala slobodná občianska spoločnosť, bude zrejme nevyhnutné, aby u nás, podobne ako v Nemecku po roku 1945, ktorý Nemci vtedy nazvali denacifikáciou, prebehol proces tzv. deboľševizácie. (Potlesk.) Tento proces bude musieť prebehnúť zrejme preto, aby sa odstránili právne a spoločenské štruktúry spoločnosti neslobody.

Deboľševizácia je výraz, ktorý aspoň pre mňa znie dosť pejoratívne. Je bohužiaľ nesprávne vykladaný len ako spôsob eliminácie komunistov a bývalých komunistov zo štruktúr spoločnosti. To by bolo prílišné zjednodušenie celého problému a ja chcem varovať pred takým vysvetľovaním celého procesu. Nechcem dnes o tom probléme hovoriť zoširoka. Je to téma na samostatný seminár.

Komunistickú stranu sme nepostavili mimo zákon, i keď sme k tomu mali všetky dôvody kvôli jej prepojenosti so Štátnou bezpečnosťou. Neurobili sme z nej zločineckú organizáciu, i keď obete komunizmu nás k tomu oprávnili. Ja osobne som sa k tomu rozhodol len preto, že verím v zdravý rozum našich občanov, ktorí sa otázkou komunistickej strany najlepšie vysporiadajú najdemokratickejšou metódou, a to tým, že ju jednoducho nebudú voliť.

Chcel by som vás poprosiť o jednu láskavosť. Dnes sme tu držali minútu ticha za Rádžíva Gándhího. Chcel by som pripomenúť jednu obeť, ktorá bude mať za krátku dobu tiež výročie, a ktorú sa práve komunistickej spoločnosti podarilo pred nami veľmi dôkladne utajiť. Jedná sa o vojaka základnej služby Michala Laučíka, ktorý sa v máji 1969 rovnako ako Jan Palach na protest proti okupácii Sovietskou armádou na námestí Osloboditeľov v Košiciach (aký to je paradox!) upálil. Z jeho rodiny zostal len jediný člen nažive. Štátnej bezpečnosti sa podarilo takmer dokonale udržať pod pokličkou tento čin. Ja by som vás chcel poprosiť, keď sme dnes držali minútu ticha za jedného mŕtveho, skúsme ju držať i za tohto druhého mŕtveho, o ktorom sa 22 rokov nesmelo hovoriť. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji kolegovi Kulanovi za jeho projev. Nyní by měl vystoupit pan poslanec Pohanka. Dalším přihlášeným je kolega Igor Němec.

Poslanec SL M. Pohanka: Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi několik poznámek, pokud možno stručných. První bude navazovat na to, co tu už poznamenal pan kolega Ševčík. Také já bych se chtěl ujmout našich soudů proti kritice, která tu zazněla. Kritika se opírá o fakta, že skutečně v případech, kdy byl kdysi uložen souhrnný trest a nyní zpravidla ty nejzávažnější trestné činy byly prominuty podle zákona o soudní rehabilitaci, týž zákon, jak jsme ho tady přijali, stanovil, že soud musí za zbývající trestné činy, rehabilitací nedotčené, vyměřit přiměřený trest. Staré znění nedovolovalo, aby se upustilo od potrestání a ani dnes není možné znovu zvažovat otázku viny a vynášet třeba zprošťující rozsudek.

Vinny nejsou soudy, ale vinni jsme my, kteří jsme zákon přijali. Jestliže soud uložil třeba jeden týden (nějaký trest uložit musel, a šlo o trest symbolický) já bych mu to nevytýkal.

Další poznámka je obecnější. Tady zazněla kritika, zda vůbec jsme k hodnocení minulého období

1. způsobili bez časového odstupu a za neúplných informací, a že bychom to měli nechat historikům,

2. zda jsme k tomu morálně oprávněni, když jen málokdo z nás je zcela bez viny,

3. Ing. Zeman pronesl názor, že jde dnes už o samozřejmost, se kterou jsme měli přijít dříve, v době, kdy to vyžadovalo statečnost a kdy to bylo součástí boje.

K poslední námitce bych hned chtěl vyslovit názor, že je to v zásadě jistě správné, že to vypadá, jako kdybychom chodili s křížkem po funuse, ale myšlenka, která je obsažena v navrhovaném usnesení a v hodnocení minulého období, byla vyjádřena už v mnoha dokumentech, jak přicházely právě v tom období, kdy to bylo velmi aktuální a kdy to bylo součástí úsilí o osvobození, ať už to byla Charta 77, Několik vět nebo různé další texty, včetně samizdatové literatury. Samozřejmě, jen málokdo z nás na tom měl zásluhu. Domnívám se však, že všichni jsme v minulém období alespoň při příležitostech, které jsme měli ve svém okruhu, na pracovišti a pod. vyslovovali odsudek tohoto režimu i jeho praktik. Kritika se nakonec i touto cestou stala všeobecnou až vyústila v liberalizaci, jak jí dokládají např. poslední dva sjezdy Svazu spisovatelů před rokem 1968, a nakonec i na to veřejné mínění minulý režim zašel.

Ovšem dále bych k tomu chtěl ještě říci, že přece nebylo ani dost dobře možné vyslovit závěrečné hodnocení, když doba totality ještě neskončila. Nyní se už dá říci, že skončila, i když ne tak úplně. Leckde zůstávají v resortech, na závodech v místech u moci představitelé starých pořádků - nakonec i komunistické straně zůstala část moci vzhledem k výsledkům voleb. Jinak píše některý tisk a víme, že tisk je mocný, a může napáchat i mnoho dobrého a mnoho škody. Tudíž není ta doba tak docela pryč, ale v podstatě se to dá říci aspoň natolik, že se můžeme pokusit už o její hodnocení.

Pokud jde o další námět - myšlenka tribunálu je dobrá. Tribunál může být pravdivější a podrobnější, ale nezbavuje nás povinnosti, abychom přijali aspoň v nejobecnějších rysech hodnocení minulého období sami už nyní.

Kolega Kulan řekl, co také mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Také my jsme museli ustavit u okresního fóra komisi pro ochranu diskriminovaných, poněvadž těch případů, kdy naši aktivisté a mluvčí Občanského fóra dostávali výpovědi a bylo s nimi nakládáno zle, bylo tolik, že jsme museli organizovat nějakou pomocnou akci. Takže ono to ani dnes nejde bez potřeby jakési statečnosti - možná u nás poslanců ne, protože jsme chráněni aspoň na ty dva roky - ale leckde jinde dosud. Myslím, že někteří spoluobčané ještě stále mají strach z té doby, který je úplně neopustil a obávají se, že to všechno se může ještě nějakým způsobem vrátit. Právě proto, že např. tisk naznačuje některé jiné skutečnosti, které jsou zneklidňující - jak o tom možná bude ještě řeč při jiné příležitosti, až se budou projednávat interpelace.

K námitce inženýra Zemana - jistě měl ve všem pravdu, ale domnívám se, že i to naše hodnocení může být procesem jakési vnitřní očisty a dokladem toho je, domnívám se, sebekritický, promyšlený a právem působivý projev kolegy Dostála. Ten - a to je druhá námitka - přišel s tím, že bychom vůbec vlastně nějaké hodnocení neměli dělat, a že bychom je měli přenechat historikům s tím, že k tomu nejsme ani morálně oprávněni. Jenže co udělal tím svým krásným projevem? On to hodnocení provedl a provedl ho velmi pěkně a velmi důsledně a vyslovil podstatnou část způsobu, jakým je třeba na minulé období hledět.