Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji panu poslanci Bendovi. Já bych tyto kuriózní připomínky jenom doplnil osobním poznatkem. Někdy před půl rokem jsem byl odsouzen k týdennímu vězení za napadení veřejného činitele, příslušníka SNB. Já se k tomu nechci více vyjadřovat, nevím, jestli to lze označit za "dopadení hole na záda", ale není to jistě předmětem naší rozpravy.

Nyní uděluji slovo panu kolegovi Schneiderovi.

Poslanec SL J. Schneider: Pane předsedající, dámy a pánové, pan kolega Benda mi závěrečnou částí svého vystoupení o "pravdě" ve vystoupení pana Grebeníčka ulehčil situaci. Chtěl jsem upozornit na totéž a nedokázal bych najít lepší argument, než který zde zmínil kolega Benda.

Chtěl bych upozornit ještě na jeden aspekt k této věci. Pan Grebeníček použil termínu absolutní pravda ve vztahu k usnesení, které máme přijmout.

Domnívám se, že to není na místě už jenom proto, že o pravdě se nikdy nehlasuje. To usnesení, které máme přijmout, protože jsme politickým orgánem, je samozřejmě v první řadě politickým prohlášením. Ale je projevem zmatení myšlení, jestliže ho někdo ztotožňuje s neslavně známým Poučením. Jsou tu přinejmenším dva rozdíly. Poučení nepřijal parlament, ba ani lidé v budově tehdejšího či dnešního parlamentu a za druhé tento dokument, který mám dnes přijmout, přijímá parlament svobodně zvolený, tedy legitimní. Přinejmenším tyto dva rozdíly dokazují, že někteří poslanci, zvláště komunističtí, si stále ještě neuvědomují, že je rozdíl mezi stranou a státem. (Potlesk.)

Bylo zde velice působivé vystoupení kolegy Dostála. Mravně působivé. I na mne, přiznávám. Hovořil o zbavení se mravní odpovědnosti v souvislosti s tímto usnesením, které máme přijmout. Na to namítám, samozřejmě, nikdo není bez mravní viny v tomto smyslu, ale ptám se, pokud by svobodnou společnost neměli tvořit bývalí otroci, kdo by ji měl tedy tvořit? Svobodnou společnost tvoří bývalí, více či méně hrdí otroci a jinak to být nemůže. Ale podstatné se mi jeví to, že parlament, a to zde nebylo příliš zdůrazněno a projevilo se to i při projednávání zprávy komise o lustracích - parlament není místo, kde se máme vyrovnávat s mravní odpovědností. Tímto místem v našich zemích od dob Cyrila a Metoděje jsou místa jiná.

Chtěl bych dále upozornit na termín, který je v návrhu usnesení použit. Režim byl, nikoliv je, hodný zavržení. Není to jenom jakési tautologické tvrzení, jak se zde snažil naznačit kolega Zeman, ale je to tvrzení, že minulý režim byl hodný zavržení a z toho samozřejmě plyne, že pokud jsme tento režim nezavrhli dříve, než jsme to udělali, máme mravní vinu, ale to, jak už jsem řekl na toto místo nepatří.

Kolega Dostál závěrem svého vystoupení označil navrhované usnesení za proklamativní a vyzval spíš ke konstruktivním činům. Opravdu, pokud by toto usnesení nemělo některá hlediska nebo některé formulace opravdu by bylo pouze politickým prohlášením a bylo by možná nejen z hlediska zde přítomných technokratů zbytečným strávením tohoto dopoledne se tímto usnesením zabývat. Domnívám se ale, že toto usnesení může být určitým činem, který i nám usnadní naši práci na zákonech.

Proto navrhuji nejen za sebe, aby v případě, že nebude přijat návrh kolegy poslance Bendy, aby na totéž místo, tj. na závěr usnesení zařazen text tohoto znění:

"Federální shromáždění zavazuje vládu České a Slovenské Federativní Republiky, aby z tohoto usnesení vycházela při vytváření právních norem, případně při jejich výkladu." Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: To byl pan poslanec Jiří Schneider. Dále je do rozpravy přihlášen poslanec Albert Černý. Uděluji mu tímto slovo. Jako další vystoupí poslanec Josef Tomsa.

Poslanec SL A. Černý: Pane předsedající, dámy a pánové, budu podporovat návrh tohoto usnesení a budu ho podporovat právě dnes, kdy bychom měli svými činy osvědčit, že se s minulostí loučíme, a právě proto, že v našich činech bychom se měli vyvarovat minulého zla, s nímž bychom se měli zcela otevřeně vyrovnat.

Já se nebráním analýze minulosti, určení konkrétní viny a konkrétních viníků, ale to je úkolem někoho jiného. Úkolem zákonodárného sboru je, aby pomohl společnosti vyjádřit zcela jasný a nedvojsmyslný vztah k tomu, co převládalo v minulosti tohoto státu za oněch uplynulých 42 let: Vztah ke zlu. Jsem hluboce přesvědčen, že zlo může neodsoudit jenom ten, komu zlo nevadí.

Považuji za velice potřebné, abychom věci nazývali pravými jmény. Postihujme tedy nikoliv jenom jevy, ale také jejich kořeny. Odsuďme způsob, jakým se rozhodovalo o řízení našeho státu a jeho občanech, ale zároveň odsuďme příčinu, proč tomu tak bylo. Základní příčinou nebyla jen vláda KSČ, ostatně, strany se mohou jmenovat všelijak. Jsem hluboce přesvědčen, že původní příčinou byla komunistická ideologie. Komunistická ideologie, a nikoliv jen lidé, kteří ovládali komunistickou stranu, nikoliv pouze jejich zlé úmysly, ale ideologie, která páchání zla programově umožňovala.

Proto mám doplňující návrh, aby základní text tohoto prohlášení byl upraven takto:

"Prohlašujeme, že způsob, jakým se na základě komunistické ideologie v období od 25. 2. 1948 do 17. listopadu 1989 rozhodovalo o řízení našeho státu a jakým se zacházelo s jeho občany, byl nelegitimní a hodný zavržení."

Zároveň budu podporovat návrh, který zde přednesl poslanec Benda k zařazení nového bodu 5 tohoto prohlášení a vyjadřuji souhlas s obsahem jeho řeči a plně se s ní ztotožňuji. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Černému. Nyní bych prosil o slovo pana Poslance Tomsu, připraví se poslanec Petr Kulan.

Poslanec SL J. Tomsa: Pane předsedající, dámy a panové, vážení poslanci, jsem si vědom toho, že je velice složité hodnotit události z let 1948 - 1989, že je to záležitost velice složitá, že si vyžádá bezpochybně důkladného vědeckého zhodnocení odborníky z oboru historie, ekonomie, sociologie a filozofie.

Jestliže jsem přes to předstoupil před tento mikrofon, abych i já přispěl svou troškou do mlýna v otázce hodnocení tohoto problematického období našich novodobých národních dějin, budu tak činit a mohu tak činit pouze na základě vlastního, více subjektivního pohledu.

Ovšem pohledu člověka, který toto období nejenom prožíval jako všichni ostatní, ale navíc byl tímto obdobím i osobně postižen. Bude to hodnocení z pohledu politického vězně, jednoho z oněch bezmála čtvrt miliónů armády lidí označených kdysi pouhými čísly, kteří svou otrockou prací přispívali k blahobytu a bezplatným ziskům horní vládnoucí třídy a vládnoucí strany, která svou moc opírala právě o vykořisťování těchto bezejmenných čísel, kteří byli komunistickým režimem postaveni do role starověkých otroků. Nechci zde hovořit o sobě. Myslím více na ty ostatní. Na politiky, vojáky, na účastníky zahraničního odboje, kteří s nasazením vlastního života bojovali proti fašismu za osvobození naší vlasti. Na letce našich stíhacích a bombardovacích perutí britského královského letectva, jimž se vlast za jejich oběti odměnila tím, že je na dlouhá léta uvěznila o označila jako nepřátele státu. Myslím na profesory, vědce, kněze, na inteligenci, která byla totalitnímu režimu vždy nejvíce nebezpečná, a proto ji bylo nutno likvidovat jako první.

Je historickou zkušeností, že kdykoli se sahá na svobodu národa, je vždy první na řadě právě inteligence, která je totalitářům a totalitní moci vždy nejvíce nebezpečná. Je smutným osudem tohoto národa, jehož stopy můžeme sledovat až k Bílé hoře, že to nejlepší, co náš národ měl nám buď emigrovalo za hranice, anebo úpělo v kriminálech vlastní země doma.

Lidé, kteří byli vězněni za mnohdy jen domnělou protistátní činnost a trávili léta svého života ve věznicích a koncentračních táborech za vysokými zdmi a ostnatými dráty, vraceli se po mnohaletém věznění do civilního života s podlomeným zdravím - častokrát už pouze zemřít.

Když se po válce vraceli naši vězni z nacistických koncentračních táborů, pozastavovali jsme se nad tím, jak se mohlo stát, že německý národ, kulturně vyspělý, inteligentní národ s tisíciletými tradicemi, národ Beethovenův, Schillerův, mohl klesnout až na hloubku barbarství, avšak několik mále let poté klesl na tutéž hladinu barbarství i národ Husův, Komenského a Masaryka. Tentokrát však páchali zločiny lidé tohoto národa na lidech tohoto národa a navíc v době hlubokého míru. Ve jménu ideologie o jakémsi budoucím šťastném životě společnosti byly páchány zločiny nejbrutálnějšího rázu, zločiny proti lidskosti, násilnosti, o nichž se lidé žijící mimo zdi komunistických koncentráků neumějí udělat ani sebemenší představu.

Častokrát jsme se ptávali a kladli si otázky, zda ti, kteří se dopouštěli násilí a bezpráví, proti nimž nebylo odvolání, zda jsou to vůbec lidé. A byli jsme mnohdy na pochybách, avšak nikdy jsme nebyli na pochybách o tom, že to byli komunisté.

Víme, že StB byla řízena přímo z ÚV KSČ. A proto za všechny zločiny, které byly páchány na lidech našich národů, nese plnou odpovědnost komunistická strana. A není zločinu, nebylo zločinu, kterého by se byla tato strana nedopustila. Počínaje udavačstvím přes zločiny justičních podvodů, zločiny justičních vražd, zločiny proti lidskosti. Poslední z nich se podle platného trestního řádu trestá smrtí. Není mi známo, že by někdo z těch, kteří se zločinů proti lidskosti dopouštěli, postaven před soud. Proč se tak dosud nestalo, je i pro mne záhadou.

Provedli jsme sametovou revoluci. Byl odstraněn totalitní systém, ale byla také legalizována komunistická strana, aniž ji kdokoli volal k odpovědnosti za všechna příkoří. A nejen to. Mnozí totalitáři dnes s převlečenými kabáty dále sedí na svých vedoucích a nebo ještě vyšších místech, jsou jim poskytovány vysoké a ničím nezasloužené důchody a značné odstupné a na druhé straně studentům, kteří se o svržení totality nejvíce zasloužili, nabízíme dnes výhledově pouze nezaměstnanost. Jaký to paradox, řekl by dramatik...

Je výsměch naší sametové revoluci skutečnost, že na vedoucích místech sedí dále titíž totalitáři, ne na našich soudech sedí nadále titíž lidé, kteří se na deformacích podíleli, že řediteli našich podniků a továren jsou stale titíž lidé, kteří na těchto místech seděli za totality, že propouštějí nepohodlné dělníky a obklopují se i nadále sobě a totalitní straně oddanými byrokraty. Nevím, jak tito vlci převlečení do beránčího roucha chtějí někoho přesvědčit o tom, že už nejsou vlky, když zpod beránčího roucha stále cení své vlčí zuby, kdykoli připravené zardousit naši rodící se a stále ještě nemocnou demokracii. Nevystupují dnes ještě otevřeně, ale skrytě, jejich činnost je však patrná. Je patrná i v práci tohoto parlamentu, v tom, že jsou vydávány zákony, které jsou dosud jen modifikací zákonů komunistických. Stopy jejich činnosti lze spatřovat i v kompetenčních sporech.

Ptám se tedy. Jak chceme budovat právní stát? Ptám se, zda není výsměchem demokracie, slušnosti a morálky skutečnost, že na vedoucích místech stojí i nadále bývali totalitáři, že jsou dokonce přijímáni do vysokých funkcí jako údajné nepostradatelní, když národ je postrádat může a mohou odejít. Myslím, že by měli odejít, a že by měli odejít i ti, kteří je chrání.

Nevěřím po životních zkušenostech, že ti, kteří na své cestě k moci vraždili, nebudou schopni vraždit dál, jakmile se jim naskytne příležitost. A komunisté vždy byli stranou pučistů.

To nebyli jen jednotliví lidé, kteří se nechali svést, to vyplývá přímo z ideologie. Pučismus je ideologií strany. To dokázal sám Gottwald, když už v době první republiky prohlásil právě na půdě parlamentu, že se jezdí do Moskvy učit, jak demokracii v Československu zakroutit krkem. A že to skutečně uměl, dokázal v únoru 1948, kdy provedl onen známý puč, který tento stát vrhnul rázem o 50, možná i o 100 let zpátky. Nebýt tohoto puče, mohli jsme být jedním z nejbohatších evropských států. Tento stát mohl být protkán sítí dálnic, mohli jsme mít elektrifikovány všechny tratě, mohli jsme mít čisté životní prostředí a mohli jsme mít zlatou měnu. Že to všechno nemáme, za to vděčíme právě onomu komunistickému puči, který nám byl předhazován 40 let jako údajné vítězství pracujícího lidu.

Ovšem komunisté nepodvraceli republiku pouze v roce 1948. Zrazovali ji už v roce 1945. Ba ještě za války, když se bez nás a o nás, stejně jako před tím v Mnichově a ještě dávno před tím v Osnabrücku, jednalo na Jaltě, kde došlo k oné známé úmluvě o demarkačních liniích, o rozdělení evropského prostoru na sféry vlivu. Nebýt této dohody setkala by se sovětská a americká armáda nikoliv na linii Aš - Cheb - Tachov - Domažlice - České Budějovice, ale někde v prostoru Českomoravské vysočiny. Generál Patton poslal tehdy do Prahy své vyjednavače, kteří České národní radě sdělili, že americká armáda může osvobodit Prahu během několika hodin, jestliže o to bude - i přes předem dohodnuté dohody v Jaltě - požádána. Při následném hlasování hlasovali komunisté proti. V důsledku tohoto hlasování tekla v Praze krev našich lidí ještě další dva dny a dvě noci, protože Prahu musela osvobodit sovětská armáda, protože bylo nutno vytvořit mýtus sovětské armády - osvoboditelky. Komunisté se už onoho roku 1945 drželi hesla, že nezáleží na tom, kolik vyteče krve tam, kde jde o uchvácení moci.

A tatáž strana si roku 1968 povolala armády Varšavské smlouvy, čímž se dopustila zločinu velezrady na vlastním národě. Zločin velezrady se podle platného zákona trestá smrtí. Už za tento zločin by měla být komunistická strana postavena mimo zákon. Komunistická strana po celou dobu své vlády, po násilném uchopení moci cestou puče, nedělala nic jiného, než znásilňovala demokracii, humanitu, slušnost a lidskost. 42 let vlády komunistů pak vyústilo v devastaci ekonomiky, ekologie, politiky, ale především v devastaci mravní. Veškerá tato devastace, včetně budování koncentračních táborů, se prováděla ve jménu budování socialismu.

Historie uplynulých let vlády komunistické totality prokázala, že socialismus je historickým omylem lidstva. Znamenala pro náš národ, a nejen pro národ náš, ale pro všechny národy, které socialismus budovaly, popření všech kulturních hodnot, likvidaci demokratických tradic, popření právního řádu a návrat do doby středověku. Komunisté slibovali národu šťastné zítřky, a zůstala po nich jen temná minulost. Namísto spravedlnosti a blahobytu společnosti útisk, křivdy, koncentráky.

Soudím, že ti, kteří by po čtyřicetidvouleté zkušenosti chtěli ještě dnes propagovat něco podobného, prosazování či obnovu budování jakéhosi socialismu s lidskou tváří či jakéhosi eurokomunismu, se dnes stávají z hlediska světového mínění spíš případem pro psychopata a nepatří do politického života. (Potlesk.)

Celá koncepce socialismu ztroskotala na falešném obrazu člověka, falešném obrazu společnosti, falešném obrazu světa, falešné, utopické víře, že lze vytvořit společnost, v níž by všichni lidé stejně mysleli a jednali.

Soudím, že ti, kteří projevují svůj nesouhlas, kteří chtějí poznat skutečnou tvář socialismu, by si měli nechat vyprávět zážitky vězňů z trestního tábora ELKO na Jáchymovsku. Tito vězni by vám vyprávěli příběhy, které svým obsahem patří do doby hlubokého středověku. A nebyl to pouze tento tábor, byly i další. A všechny byly vybudovány podle sovětského vzoru. I v tomto nám byl Sovětský svaz vzorem. Archipel Gulag s 65 mil. vězňů, kteří se stali oběťmi našeho vzorového socialismu.

Nastolení komunistické diktatury znamenalo nejenom u nás, ale všude tam, kde se ve světě komunistům podařilo provést puč, popření všech civilizačních hodnot mezinárodního práva, jimiž jsou určeny vztahy mezi národy a mezi státy navzájem. Byla popřena všechna lidská práva. Charta lidských práv obsahuje 30 článků. Z těchto 30 článků Charty lidských práv porušili komunisté 21 článků, tedy víc než dvě třetiny. Komunistický režim byl režimem násilí, strachu. Tento strach a toto násilí byly nastoleny 25. února 1948 a vyvrcholily 17. listopadu 1989, kdy komunisté povolali na české studenty své pendrekáře.

Od té doby uplynulo půldruhého roku. Co se za tu dobu změnilo? Byly otevřeny hranice, byla údajně zrušena cenzura, i když víme, že vlastně mnohde existuje dál, víme, že i ti, kteří se v minulé době podíleli na likvidaci demokracie v tomto státě, nesedí dosud na lavici obžalovaných. Tento stát vstupuje, sice pomalu, a ne bez vážných obtíží, do Evropy. Národ se zřekl - i stát oficiálně - ideologie nenávisti a tekoucí krve, protože ideologie nenávisti, ať už rasové či třídní, uvolňuje a vždy uvolňovala pouta zločinnosti a znamenala popření všech civilizačních norem.

Po 42 letech vlády komunistické strany jsme státem ekonomicky stojícím na úrovni rozvojových zemí, máme zničené vše, kam se podíváme a jsme navíc hluboce devastováni mravně. Ale uvědomujeme si v protikladu k dosud chápané státnosti, že stát je zde pro občana a nikoliv občan pro stát. Uvědomujeme si, že je třeba tomuto státu vrátit místo, které mu jeho kulturou, demokratickými tradicemi, jeho historickým vývojem v prostoru střední Evropy právem náleží. Uvědomujeme si, že je třeba navrátit každému občanu našeho nově se rodícího demokratického státu právní jistotu v zajištění všech jeho občanských, politických i sociálních jistot. A orgánem, který tyto jistoty občanům zajišťuje by měl být právě tento parlament.