Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Velká Británie je dodnes monarchií a monarcha tam má větší pravomoce, než je běžně známo, přičemž Velká Británie nemá dodnes psanou ústavu. Kdo by však mohl tvrdit, že svoboda je tam ohrožena? Příklad této ostrovní země je samozřejmé nenapodobitelný, nicméně je důkazem, že stav svobody pod zákonem udržíme jen tehdy, budeme-li vždy dávat najevo, že takováto svoboda je naším svrchovaným měřítkem, a že pokud nám ji někdo násilím vezme, musí počítat s odsouzením, i kdyby vládl bůhví kolik let a vydal bůhví kolik dekretů, které by takovýto zavrženíhodný stav prohlašovaly za legální. Děkuji za pozornost, kterou jste věnovali tomuto textu. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: To byl pan poslanec Blažek za politický klub ODA. Dále je do rozpravy přihlášen za politický klub HSDSMS II pan poslanec Váňa. Uděluji mu tímto slovo.

Poslanec SN V. Váňa: Vážené dámy, vážení pánové, poslanci Federálního shromáždění, vážení hosté, Klub HDS - SMS - II navrhuje do tohoto prohlášení jako odstavec 5 dát text následujícího znění:

"Jednou z největších křivd totalitního režimu bylo zrušení země Moravsko-slezské 1. 1. 1949 i jejich práv a práv občanů této země na samosprávu."

Připomínám, že právě před rokem Federální shromáždění i Česká národní rada odhlasovaly rehabilitaci země Moravsko-slezské, ale tato se dosud nerealizovala.

Chce-li si federální i česká vláda toto dědictví totalitního režimu ponechat, je povinna nechat si to potvrdit referendem občanů země Moravsko-slezské. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Tím jsme vyčerpali vystoupení poslanců za politické kluby a nyní budeme pokračovat v rozpravě podle jednotlivě přihlášených poslanců. Slovo má kolega Bohumil Doležal. Kolega se vzdává svého slova. Dále je přihlášen poslanec Ladislav Kvasnička.

Poslanec SN L. Kvasnička: Vážený pán predsedajúci, vážené Federálne zhromaždenie, keď som sa v máji roku 1948 s rozbitým kolenom a skrvavenou tvárou ako študent prvého ročníka medicíny v Bratislave ocitol vo vzení bez akéhokoľvek porušenia zákona, netušil som, že o 43 rokov neskôr budem môcť na pôde Federálneho zhromaždenia hovoriť o dobe neslobody, v ktorej boli pošliapané všetky články Deklarácie ľudských práv do posledného písmena.

Bolo to druhý deň po prvých tzv. slobodných voľbách po februárových udalostiach v roku 1948. Príslušníci ŠtB vnikli v noci do našich izieb v internáte Svoradov a bez udania dôvodu vypočúvaní nás odvliekli do väzenia. Nikto z nás nevedel, že je to preto, že uchvatitelia moci volebné lístky označili utajenými číslami napísanými nejakou neznámou chemikáliou. Keď sa volebný lístok zohrial - napr. nad rozsvietenou nočnou lampou alebo cigaretou - objavilo sa úplne zreteľne modré číslo, ktoré po vychladnutí lístku zmizlo. Teda veľmi dobre vymyslený spôsob, ako mohli byť všetci študenti bývajúci v internáte politicky prekádrovaní. A my sme mali byť tí "vinníci", ktorí to na volebných lístkoch popísali, aby sme, ako nám to jeden súdruh pred prepustením z väzenia povedal, zhanobili a potupili "rodnú komunistickú stranu".

Teda perzekúcia, zatváranie nevinných ľudí začalo oveľa skôr, než sa to obyčajne udáva, a trvalo až do roku 1989, snáď s výnimkou roku 1968. Už samotný zrod totalitného komunistického režimu je sprevádzaný krvou a ľudským utrpením.

Dnes vidíme, že nie pomýlení jednotlivci alebo rôzne nepredvídané okolnosti, ako sa to občas tvrdí, boli príčinou pošliapania ľudskej dôstojnosti a humanity v období neslobody, ale samotné princípy totalitnej komunistickej ideológie, ktorá hlási triednu nenávisť.

Komunistický puč vo februári 1948 sa stal tragickým historickým medzníkom v povojnovom vývoji Československa. Od februára 1948 sa stalo Československo totalitným policajným štátom, v ktorom bola nastolená diktatúra jednej strany, diktatúra cudzia, pre naše národy neprijateľná ideológia, ktorá nerešpektovala tradície ani slovenského, ani českého národa.

Jedným z prvých zákonov, ktorý komunistická vláda kodifikovala a hneď uviedla do praxe, bol zákon o táboroch nútených prác z 25. októbra 1948. Šlo o zákon, ktorý umožňoval bez súdneho riadenia poslať kohokoľvek do komunistického koncentráku.

Potom nasledovali ďalšie zákony, ktoré umožňovali beztrestne šľapať po ľudskej dôstojnosti.

Nedá sa presne zodpovedať otázka, koľko ľudí bolo nevinne väznených, zlikvidovaných pri vyšetrovaní alebo odsúdených k smrti. Údaje sa rozchádzajú, mnohé nezodpovedajú pravde. Dáta o počte popravených osôb do r. 1989 boli prísne tajné, súdne spisy boli pálené alebo inak likvidované.

Súhrnné číslo ľudí odsúdených k smrti v celej Československej republike, zabitých pri vypočúvaní príslušníkmi ŠtB alebo zavraždených v lágroch a vo väzeniach presahuje 8 tisíc. Nevyčísliteľné množstvo bolo tých, ktorí boli postihnutí finančne, sociálne a morálne. Boli medzi nimi statoční občania, otcovia a matky rodín, študenti, učitelia, umelci, kňazi, robotníci, ba i komunisti sami, ktorí hľadali v komunizme vyslobodenie zo sociálnej neistoty.

Na Boroch, v Leopoldove, v Ilave, Valdiciach a predovšetkým v Jáchymove zomrelo okolo 1 500 väzňov. Najväčšia úmrtnosť bola na Jáchymovsku, kde väzni dolovali uránovú rudu a mleli uránovú rudu bez základných ochranných prostriedkov. Nepoznáme presný počet väzňov, ktorí v nepopísateľnom fyzickom a psychickom utrpení našli východisko v samovražde.

Ako lekár, ktorý celý svoj život zasvätil trpiacim, nemôžem nepozdvihnúť svoj hlas a nemôžem neodsúdiť všetko to zverstvo, ktoré bolo spáchané na nevinných ľuďoch.

Keď sa nad tým všetkým zamyslím, vidím tisíce utrápených tvárí, tisíce zaslzených vpadnutých očí, kachektické ľudské telá pokryté modrinami a sfarbené nevinnou krvou. Počujem bolestné stony, zúfalé výkriky a utíchajúce posledné slová umierajúcich. Títo všetci dnes žalujú. Žalujú na tých, ktorí hlásali sociálne oslobodenie, v skutočnosti vykonávali sociálnu genocídu. Počujem, ako nás prosia, aby sme nikdy nezabudli.

Nevolám po pomste, skôr ako kresťan prosím o odpustenie, i keď vedeli, čo robia. Chcel by som skromne poprosiť: Nedovoľme, aby sa tieto doby, v ktorých vládla ideológia neslobody a nenávisti, niekedy vrátili.

Ľutujem, že nebol prijatý náš návrh, ktorý obdobie neslobody výstižne charakterizoval jednou vetou. Pretože náš návrh neprešiel, budem hlasovať aspoň za návrh, ktorý bude syntézou troch predložených návrhov tak, ako to uvádzali spravodajcovia. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji panu poslanci Kvasničkovi a než udělím slovo dalšímu přihlášenému kolegovi, poslanci Zemanovi, dovolte, abych mezi námi přivítal hosty, pana dr. Martina Bangemanna, předsedu komisi Evropských společenství v Bruselu, a pana Wolfganga Mischnka, bývalého předsedu poslaneckého klubu Frei Deutsche Partai v Bundestagu SRN. (Potlesk.)

Teď bych požádal k mikrofonu poslance Zemana.

Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedající, vážené Federální shromáždění, mnohé z toho, co jsem chtěl říci, zde už řekl kolega Dostál. Dovolte mi proto jen několik navazujících a doplňujících poznámek.

Když jsem si přečetl návrh usnesení (tisk 525) s jeho centrální větou, že komunistický režim byl odsouzeníhodný, položil jsem si otázku, jak by asi toto Federální shromáždění reagovalo, kdyby mu někdo předložil návrh slavnostního usnesení, že Země se točí kolem Slunce.

Předpokládám, že tento návrh by byl odmítnut jako deklarace samozřejmého faktu. Na rozdíl od některých mých kolegů považuji za stejně samozřejmý fakt i to, že komunistický režim byl zavrženíhodný.

Mimochodem, teze o tom, že Země se točí kolem Slunce, nebyla vždy samozřejmým faktem. Byla dokonce větou, za kterou se kdysi upalovalo. A právě v době tohoto rizika mělo smyslu tuto větu vyslovit. Právě v době komunismu mělo především smysl komunismus kritizovat.

Odvaha zlevnila. V době, kdy je situace bezriziková, náhle vyplouvají mnozí lidé, kteří nám předkládají slavnostní deklarace. Dobrá tedy, dovolte mi, abych vás pouze upozornil na odvrácenou stranu Měsíce.

Jak už řekl kolega Dostál, žili jsme 40 let v toxickém prostředí. Toto prostředí, tato totalitní ideologie, tato zvláštní psychologie nebo behaviorální vzorce pronikaly do nás všech a často i nyní formují naše postoje, aniž bychom si to příliš uvědomovali. Dovolte mi, abych uvedl alespoň jeden příklad. Kupodivu nebude to příklad natěračů tanku. Bude to příklad daleko obecnějšího radikalismu. Příliš si vážím skutečné politické pravice, než abych ji obviňoval z toho, že z konjunkturálních důvodů se dnes na její stranu přidávají i ti, kteří by v jiném prostředí se stejnou ochotou přešli na stranu ultralevice, protože to, co je spojuje, je především militantní radikalismus a fanatismus, neochota a často i neschopnost naslouchat těm druhým. Slyšeli jsme to i v debatách o hospodářské politice, a to je ten příklad, který chci uvést. Nevidím příliš velkou cenu v projevech, jejichž první věta zní "Nerozumím ekonomii" a všechny další věty jsou brilantním prokázáním této úvodní teze. Nevidím příliš velkou cenu v radikálním odsuzování uplynulých 40 let tam, kde hrozí riziko, že pod tuto jinak velice pravdivou nálepku dokážu omylem zatáhnout i absenci kritiky existující hospodářské politiky.

My někde ideologizujeme velmi podobným způsobem jako komunisté a naše tragédie spočívá v tom, že si to neuvědomujeme. Proto se domnívám, že máme-li být (alespoň někteří z nás) skutečnými podnikateli a především máme-li být skutečnými občany, kteří jsou schopni vnímat a přemýšlet i o názorech druhých, nikoliv pouze o názorech svých, je zapotřebí, abychom si tuto intoxikaci uvědomili a abychom součástí našeho usnesení učinili i to, co nás může tohoto jedu v nás - nikoliv pouze mimo nás - zbavit. Jinak budeme postupovat tak, jak se postupovalo ve Starém zákoně. Ostentativně odsoudíme zlo mimo nás (což je v naprostém pořádku), naložíme na kozla viny a vyženeme toho kozla do pouště. Proč ne? Avšak co se zlem, které zůstává v nás samotných?

Proto navrhuji, aby Federální shromáždění zvážilo dvě opatření:

1. Pokládám za nezbytně nutné, aby dalo podnět k ustavení morálního tribunálu, něčeho takového, jako byl kdysi tribunál Bertranda Russela, složeného z osobností s vysokou morální autoritou, zejména pak z těch osobností, které se dnes neangažují politicky. Tento tribunál by posoudil toto období našich dějin, včetně konkrétní viny a konkrétních viníků.

2. Doporučuji, abychom iniciovali aktivitu nezávislých soudů, aniž bychom se je sami snažili nahrazovat, protože je ostudné, jestliže postupujeme v této oblasti stejně špatně jako v oblasti hospodářské politiky, tzn. plošně, nikoliv selektivně.

Vydáváme totiž patetické deklarace o kolektivní vině, ale nejsme schopni před soud postavit skutečné viníky, kteří porušili skutečné zákony. Toto jsou konkrétní návrhy, zaměřené na onu odvrácenou tvář Měsíce.

Protože nejsme první, kteří řeší tento problém, i když si to někdy namlouváme, dovolte mi, abych skončil citátem příslušníka národa, který si toto trauma již prožil, Karla Jasperse a jeho Schuldfrage: "Očista je cestou člověka jako člověka. Očista prostřednictvím rozvinutí myšlenky viny je přitom jen momentem. Očista se neděje především vnějšími činy, vnějškovým odčiňováním magií. Očista je spíše vnitřní pochod, který není ničím co lze jednou provždy vyřídit, nýbrž neustávajícím procesem, v němž se člověk stává sebou samým. Očista je věcí naší svobody". Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Zemanovi. Přihlášen je dále poslanec Václav Benda a po něm by se měl ujmout slova poslanec Jiří Schneider.

Poslanec SL V. Benda: Vážené Federální shromáždění, pokusím se být stručný. Nehovořím jménem klubu Křesťanskodemokratické unie, protože díky různým přesunům programu jsme se nedohodli na společném řečníkovi, ale domnívám se, že to, co zde přednesu, je názor, který sdílí většina našich poslanců.

Na půdě tohoto Federálního shromáždění mnohokrát zazněly výzvy k udržení kontinuity práva. Já se domnívám, že tato cesta, tato snaha udržet kontinuitu práva, nastoupená prakticky od listopadu, je cestou záslužnou a správnou, byť velmi obtížnou a možná někdy tváří v tvář minulé devastaci se nám toto snažení jeví jako nerealistické. Přesto však i tato cesta skrývá v sobě jedno velmi nebezpečné úskalí. Je to riziko, že ve jménu kontinuity práva budeme pokračovat v kontinuitě bezpráví, že ve jménu kontinuity práva zakotvíme kontinuitu bezpráví.

Tohoto rizika bychom si měli být neustále vědomi, a velmi pečlivě rozlišovat, co patří na ten a co na onen břeh. Toto Federální shromáždění odmítlo před časem statut třetího odboje. Učinilo to především na základě technických a legislativních námitek, námitek vlády. Námitka o kontinuitě práva patřila mezi tyto námitky a byla brána velmi vážně. Nicméně, ať už toto rozhodnutí schvaluji nebo neschvaluji, domnívám se, že do jisté míry ospravedlnitelné bylo. Naopak když se dívám na to, jak pomalu pokračují rehabilitace nejen na soudech, ale i u dalších státních orgánů, tak se cítím zneklidněn a pochybuji o správnosti tohoto rozhodnutí.

Když čtu rehabilitační rozsudky, ve kterých jsou někdejší oběti znovu odsuzovány za to, že - obrazně řečeno - poškodily státní majetek tím, že přestřihly ostnatý drát, nebo tím, že o jejich záda byla přeražena služební hůl, tak jsem ještě více zneklidněn a obávám se, že argument kontinuity práva, argument toho, že poškození státního majetku není rehabilitováno a že musí být odsouzeno, bez ohledu na tehdejší okolnosti, je již argumentem ze strany zla, argumentem ze strany bezpráví.

Totéž, když vidím nebo čtu v podstatě cynické odmítání toho, že by se někdo v uplynulých čtyřiceti letech mohl nacházet v tísni nebo v nouzi a touto nouzí nebo tísní si nechat vnutit právní úkony, které by jinak za normálního stavu v žádném případě neučinil, jsem znovu zneklidněn a ptám se, jakou cestou se tento stát ubírá, jestli je to cesta k obnově práv. A ze všech těchto uvedených důvodů, v jejichž výčtu by bylo možno dále pokračovat, si myslím, že toto usnesení Federálního shromáždění je velmi důležitým aktem, který doporučuji přijmout, že to není pouhá deklarace, nýbrž že je to určité zastavení se, určité vytyčení cesty, jakou cestou se chceme dále brát a z těchto důvodů také velice rád vyhovuji přání mého kolegy, poslance Bratinky, abych zde za něho svým jménem přednesl doplňovací návrh k tisku č. 525 - totiž návrh ustanovení, které by mělo nahradit ten závěrečný neočíslovaný odstavec, o jehož vynechání nás již zpravodajové informovali, v tomto znění: "Toto usnesení se stává součástí právního řádu jako preambule k zákonům, které Federální shromáždění přijalo a přijme k nápravě nezákonností z období 25. 2. 1948 až 17. 11. 1989". Písemný návrh předkládám zpravodajům.

Na závěr mi dovolte ještě improvizovanou poznámku na adresu klubu komunistických poslanců, respektive jejich řečníka zde dnes. Velmi pěkně hovořil pan poslanec Grebeníček - tuším - o tom, za co všechno dnes komunistická strana společně s námi bojuje, o co všechno usiluje. Byl bych ale velmi rád, kdyby tato slova, která zde ostatně opakují stále, a která se opakovala už v minulosti, byla také následována činy. Zatím vidíme z komunistické strany činy přesně opačné. Už dlouho jsem neslyšel projev, ve kterém by tak často zaznívalo slovo "pravda" a ohledy na pravdu, jako v projevu pana Grebeníčka. Samozřejmě hovoříme-li na vědecké úrovni, je mnoho z toho, co zde pan poslanec řekl, plně oprávněně a je třeba k tomu přihlížet. Ale tato civilizace už 2 tisíce let pokládá za hanbu, jestliže se tváří v tvář lidskému utrpení a bolesti s pohodlným pokrčením ramen otážeme, co je pravda. A obávám se, že právě vůči minulému období stojíme tváří v tvář utrpení či bolesti statisíců a zmaření životních šancí a štěstí miliónů. A tady by bylo lepší více vážit slova, než to komunističtí poslanci v tomto vystoupení učinili. Děkuji vám. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Bendovi. S technickou poznámkou se hlásí pan poslanec Ševčík.

Poslanec SN V. Ševčík: Já bych se chtěl jenom zeptat pana doktora Bendy, jestli by mi mohl označit buď spisovou značkou, nebo soudem, nebo aspoň něčím rejstříkem, že byl někdo po rehabilitaci odsouzen za to, že mu někdo rozbil hůl o záda, nebo že byl přestřižen drát. Pokud k takové věci skutečně došlo, jde o hrubé porušení zákona a máme dostatek prostředků k tomu, abychom se pokusili je napravit.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Kolega Benda si bere repliku.

Poslanec SL V. Benda: Přečtete-li si záznam mého vystoupení, tak tam najdete slova "obrazně řečeno" a za nimi následuje ten ostnatý drát a záda. Spisové značky nyní po ruce nemám. Např. novinář Karel Kincl byl při rehabilitaci odsouzen k jednomu týdnu vězení za nějaký podružný delikt, který spáchal v rámci svého politického procesu. Ale není to zdaleka jen jiný případ. Jestli pan poslanec Ševčík na tom trvá, tak mu během několika dnů mohu shromáždit celou řadu takovýchto případů.

Ale řeknu vám ještě jeden závažný případ o muži, který se po roce 1948 vytrvale snažil opustit republiku, naštěstí ještě za poněkud mírnějších zákonů za opuštění republiky. Dvakrát po sobě se mu útěk nepodařil a byl odsouzen vždy na několik měsíců odnětí svobody. Po vypršení druhého trestu nebyl propuštěn, ale převelen k PTP. Pokusil se o útěk do zahraničí, znovu neúspěšně, nicméně nyní byl rehabilitován za ty první dva útěky a nebyl rehabilitován za ten útěk třetí, protože to bylo kvalifikováno jako vojenský trestný čin, který nespadá pod rehabilitaci, čili těch 7 let, které dostal za třetí pokus útěku do zahraničí mu nadále právoplatně zůstává potvrzeno dnešními soudy.