V demokratických parlamentných voľbách
26. mája 1946 zvíťazila Komunistická
strana Československa len v českých krajinách.
Na Slovensku z týchto volieb vyšiel víťazne
Demokratický blok so 60 %, zatiaľ čo Komunistická
strana Československa získala len 30 %. Výsledky
volieb jasne ukázali vôľu slovenského
národa žiť v demokratickom štáte
i jeho túžbu po rovnocennom usporiadaní vzťahov
Čechov a Slovákov na princípe rovnosti, tak
ako to bolo proklamované vo Vianočnej dohode a v
Košickom vládnom programe.
Víťazstvo demokratických síl na Slovensku
bolo v Prahe prijaté s nevôľou. Súdruh
Kopecký ho komentoval: "Volebný výsledok
na Slovensku predstavuje vážne nebezpečenstvo
a je dôkazom o antisovietskom, antipokrokovom a antičeskoslovenskom
stanovisku väčšiny Slovákov." Českí
komunisti ihneď po voľbách spochybnili vo vláde
štátnu spoľahlivosť slovenských demokratických
síl a následne presadili vyšetrovanie predvolebnej
kampane na Slovensku. Komisia ministerstva vnútra zložená
z komunistov uvádzala príklady protičeskoslovenských
prípadov, v ktorých väčšina sa
nepotvrdila.
V lete 1947 Komunistická strana Československa obvinila
slovenských demokratov z protištátneho spiknutia.
Vo väzení sa na základe vykonštruovaného
obvinenia ocitlo asi 380 osôb. Komunistická strana
Československa podnikla všetko, aby demokracia na
Slovensku sa nemohla uplatniť, pričom hlavný
podiel na tom mali českí komunisti. Slovenskí
mali prijaté smernice konkretizovať a presadzovať.
Taktickú a politickú líniu určovali
tieto zásady: upevniť socializmus, presadiť vládnu
moc na Slovensku na úkor slovenských orgánov,
zdôrazňovať spoločný postup českých
a slovenských komunistov ako boj proti slovenskému
separatizmu a ľudáctvu, pripraviť rozkol a rozpad
demokratického bloku na rozvinutí aktivity Komunistickej
strany Československa, hlavne organizovaním akcií
za sociálne ekonomické požiadavky.
Tým komunisti podriadili česko-slovenský
vzťah svojmu mocenskému zámeru a jednoznačne
akcentovali prvoradú pozornosť jeho ekonomickej stránky
na politickoprávnom usporiadaní povojnového
Československa.
Komunistické ťaženie proti demokratickým
silám vyvolalo okrem iného v českej verejnosti
nesprávne predstavy o Slovensku, čím sa vytvárala
politická atmosféra, ktorá znemožňovala
spravodlivé riešenie československého
vzťahu v pripravovanej ústave. Práve pri tvorbe
ústavy sa táto otázka ukázala ako
najspornejšia. Niektoré české politické
strany odmietli uznať existenciu svojprávneho slovenského
národa. Slovenskí komunisti viedli podľa scenára
Komunistickej strany Československa boj proti demokratom,
vyvolali politickú krízu, inscenovali tzv. spiknutie,
strašili ľudáckym nebezpečenstvom a štátnym
rozkolom a vytvárali tak predstavu o Slovensku ako o slabom
mieste spoločného štátu. A tak každá
požiadavka o rozšírenie právomoci slovenských
orgánov sa označovala ako separatizmus, dualizmus,
federácia, ktorú česká strana vtedy
odmietala. Tento vzťah sa nezmenil ani po februári
1948, po nástupe mocenského monopolu Komunistickej
strany Československa, naopak ešte viac sa prehĺbil.
Zbrane, ktoré slovenskí komunisti použili v
politickom boji proti demokratom, sa obrátili proti nim.
Už 5. apríla 1948 na zasadnutí ÚV KSČ,
pri jednaní o hospodárskych organizáciách
na Slovensku, bol v odpovedi na požadovanie viac práv
pre Slovensko použitý termín buržoázny
separatistický nacionalizmus, ako výstraha Klementa
Gottwalda, ktorá sa čoskoro ukázala byť
reálnou hrozbou: "Varujem slovenských súdruhov,
cesta, ktorou sa dávate, je falošná a môžete
sa dostať tam, kam nechcete." Bol to výrok, ktorý
predznamenal proces s tzv. buržoáznymi nacionalistami,
ktorý patril k najtemnejším stránkam
komunistického režimu. Tak sa stalo, že komunistický
režim, ktorý bol Slovákom vnútený,
opätovne odsunul otázku usporiadania vzájomných
vzťahov Čechov a Slovákov. A tak i komunistický
historik Osiorovský mohol len konštatovať: "Slovenský
národ je jediný národ socialistického
tábora, ktorý na svojom etnickom území
nemá vlastnú organizáciu, nemá taký
orgán štátnej moci, ktorý by bol primeraný
jeho doterajšiemu vývoju. "
Vzhľadom k uvedenému požadujeme, aby do textu
tejto politickej proklamácie bol zamontovaný samostatný
odstavec tohto znenia:
"V posledných demokratických voľbách
26. mája 1946 Komunistická strana Československa
zvíťazila len v Čechách. Volebné
víťazstvo demokratických síl na Slovensku
bolo presvedčivým vyjadrením vôle slovenského
národa žiť v demokratickom štáte,
v ktorom by bolo zabezpečené súžitie
slovenského a českého národa na princípe
rovnoprávnosti a rovnosti. Komunistický režim
bol na Slovensku vnútený českými komunistami
a ich slovenskými prisluhovačmi nelegitímnou,
brutálnou a násilnou cestou. Komunistický
režim svojou protislovenskou asimilačnou politikou
odsunul Slovensko znovu na perifériu diania. Táto
historická skúsenosť nabáda slovenský
národ k tomu, aby dôsledne obhajoval svoje výsostné
právo slobodného rozhodovania o svojom osude. "
Toľko stanovisko klubu Slovenskej národnej strany.
Vzhľadom k tomu, že som mohol prednostne vystúpiť
za klub, dovoľte mi predniesť moje osobné stanovisko
ako technickú poznámku.
Chcel by som povedať len toľko, že táto
proklamácia nemá byť nejakou absolútnou
pravdou, ako sa to tu snažil niekto spochybniť, ale
má to byť určité vyjadrenie tohto orgánu,
tzn. Federálneho zhromaždenia, o ktorom si osobne
myslím, že na to má právo.
K predchádzajúcemu rečníkovi poznamenávam
toľko, že vítam, že Komunistická
strana Československa v roku 1990 odsúdila svoje
vedenia a priznala si svoje chyby. Tak ju prosím, aby toto
dovolila urobiť i nám ako Federálnemu zhromaždeniu.
Ďakujem.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji panu poslanci Molnárovi, s technickou poznámkou
se hlásí poslanec L. Molnár.
Poslanec SL L. Molnár: K predchádzajúcemu
vystúpeniu len toľko, že v rokoch 1945 až
1948 nemohli byť demokratické voľby. Maďarskí
a nemeckí občania boli v tomto období zbavení
všetkých ľudských práv, nemali
ani volebné právo.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
To byl poslanec Molnár. S technickou poznámkou se
hlásí poslanec J. Molnár.
Poslanec SN J. Molnár: Kolegom by som chcel oznámiť
asi toto: pokiaľ mi je známe, tak nemecká ako
maďarská menšina nebola v súlade s nejakou
svojvôľou československých orgánov
postavená vtedy v tom období mimo, ale ako o odsunoch,
tak i o ďalších krokoch boli medzinárodné
konferencie, ktoré sa na tom uzniesli. Takže voľby
demokratické boli.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
To bylo doplnění vašeho vystoupení.
Technická poznámka: Myslím, že Ladislav
Molnár má pravdu, ani Romové nebyli plnoprávní
a nevolili.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Doufám, že nerozvineme o těchto otázkách
dialog. Poprosím pana poslance Blažka, aby se ujal
slova za ODA.
Poslanec SN A. Blažek: Pane předsedo, pane předsedající,
dámy a pánové, jsem zde proto, abych přednesl
příspěvek, který zpracoval náš
nepřítomný kolega - samozřejmě
omluvený - Pavel Bratinka, a je to zároveň
stanovisko našeho politického klubu ODA.
Dovolte, abych připomněl několik základních
věcí, týkajících se účelů,
kvůli nímž lidé zavedli instituci zákonů
a instituci státu, a to z hlediska nejlepších
tradic Evropy sahajících až do doby antického
Řecka a Říma. Existují tři
masívní důvody, proč je nutno považovat
úctu k zákonům a institucím státu
za mravní příkaz téměř
absolutní platnosti.
Za prvé, zákony jsou plodem rozumového poznání
či - jak se ještě výstižněji
říká - nalézání norem
lidského chování, které vyplývají
z objektívné daně lidské přirozenosti,
a které umožňují soužití
velkého množství lidí tak, aby se co
nejvíce rozšířil prostor lidské
svobody a spolupráce, čímž se ono soužití
stává pro lidi dobrodiním. Smyslem zákonů
je tedy nastolení stavu "svobody pod zákonem".
Odvěkou a snadno ověřitelnou zkušeností
lidstva je, že oslabení či zrušení
zákonů nejenže nevede k větší
svobodě, nýbrž naopak, nastoluje stav nepřetržité
války všech proti všem, za níž je
lidský život - řečeno slovy slavného
politologa - "ubohý, krutý a krátký".
Za druhé, druhý důvod je s prvním
úzce spojen. Zákony totiž vyžadují
institucí státu, který by je prosazoval.
Stát sám však, jak dobře víme,
může být velkým nepřítelem
zákonů a lidské svobody. Úkolem zákonů
musí proto být i ochrana společnosti před
zvůlí ze strany mocenských orgánů
státu. Tento úkol však zákony mohou
splnit jen tehdy, budou-li předmětem všeobecné
úcty, takže jakékoliv jejích porušování
ze strany státu bude ihned mobilizovat veřejnost,
popř. příslušné instituce.
Za třetí, je zřejmé, že jen v
podmínkách vnitřního míru mají
lidé možnost postupně měnit ty zákony
a instituce, které jim z nejrůznějších
důvodů přestanou vyhovovat. Navíc
měnit zákony má smysl jen tam, kde tyto zákony
něco znamenají a nejsou pouhým cárem
papíru. Není tedy nic paradoxního na výroku,
že jen za všeobecné úcty k zákonům
je možno doufat v jejích zlepšování
a tím i zlepšování podmínek lidského
soužití. Úcta k dnešním zákonům
vytváří základ pro úctu k zákonům
zítřka.
Výsledky úsilí o co nejlepší
zákony jsou ovšem limitovány dosaženým
stupněm rozumového a mravního poznání,
které má daná společnost k dispozici.
Dějiny lidstva jsou v tomto směru jakýmsi
pomalým svítáním, někdy až
zoufale pomalým. Připomeňme jen krutost středověkého
zákonodárství, které bylo reformováno
teprve před dvěma sty léty. Pokrok zákonodárství
je navíc podivně časově a místně
nerovnoměrný a zároveň i nekonzistentní.
Zřízení demokratických Atén
starověku bylo na jedné straně osamělým
a bohužel dočasným světlem uprostřed
despotických říší, na druhé
straně je pro nás jistě šokující,
že i jeden z největších duchů Atén
- Aristoteles - neviděl nic špatného na institucí
otroctví.
Naším problémem v tomto okamžiku však
není nalezení důvodů pro úctu
k zákonům a k jednání státních
institucí, ale naopak nalezení pádných
důvodů pro případnou neúctu
k zákonům a k odsouzení činů
státních institucí, tj. hledáme kritéria
nelegitimity zákonů a aktů státu.
Odpověď nalezneme, zkoumáme-li podmínky,
za kterých se zákony či jednání
státu obracejí proti svému účelu
a smyslu. Kritéria nelegitimity dostaneme tudíž
inverzí výše uvedených kritérií
legitimity:
1. Jsou-li určité zákony, popř. systematické
postupy státních institucí v zásadním
a trvalém rozporu s politickými a mravními
principy společnosti.
2. Nejedná-li se o skutečné zákony
vymezující pravomoce státu a občanů,
nýbrž o vyhlášení zvůle
státu či určitých skupin obyvatel.
3. Neexistuje-li zákonná cesta, jak dosáhnout
změny zákonů, či nápravy situace
nebo existuje pouze na papíře a jedinou cestou je
cesta násilná.
Je samozřejmé, že tato kritéria nelze
v praxi uplatňovat abstraktně a šmahem bez
zvážení míry, v jaké jsou naplněna
a bez zvážení dalších okolností.
Skutečnost, že většina obyvatel považuje
určité zákony za příliš
tvrdé nebo naopak za příliš měkké,
nemůže být v rozumné společnosti
uznána za důvod k útoku na vládní
budovy, nýbrž pouze k vytvoření, či
podpoře politických stran usilujících
o žádoucí změny. Skutečnost,
že dopravní policie může uložit pokutu
podle své libovůle, rovněž nezakládá
důvod k výzvám k hromadnému odmítání
placení pokut. A konečně obtížnost
dosažení změn v zákonech vzhledem ke
korupci politických stran nebo apatie většiny
obyvatel nemůže být legitimním důvodem
k nepokojům. A konečně i tam, kde jsou kritéria
nelegitimity přesvědčivě naplněna,
musí lidé vážit, zda by případný
odpor nevedl ke zhoršení celkového stavu a
ke zmenšení naděje na nápravu.
Naděje na nápravu však zbývá
pouze tehdy, dokud žije vědomí těchto
kritérií - vědomí principů,
jež dávají zákonům a institucím
státu smysl a jež nad nimi mohou a musí vynášet
soud, proti němuž není úspěch
násilí a jeho dlouhodobost žádným
argumentem, ani morálním, ani politickým,
ani právním.
O společnostech středověku a Atén
starověku jsem se zmínil jako o ukázkách
společností, které hrubě pošlapávaly
lidská práva v dnešním chápání.
Nicméně tyto společnosti - přes své
nepokryté barbarství - nesplňovaly ani jediné
kritérium nelegitimity. Zato vláda KSČ -
přes svůj ostentativní humanizmus - splňovala
všechny tři. A splňovala je systematicky v
rozsahu nevídaném v předchozích staletích.
Činy, kterými ona vláda naplnila toto kritérium
a jejichž čistě schematický výčet
je uveden v návrhu usnesení, byly a ještě
více budou předmětem rozsáhlého
historického, autobiografického a uměleckého
zpracování a zmapování. Chtěl
bych zde jen zdůraznit, že samotné potlačení
demokracie, kterou naši občané považovali
za samozřejmost od konce minulého století,
bledne před nekonečným sledem ukrutností,
nezákonností a idiotismu, jichž byla tato země
svědkem. Nesmíme též upínat pozornost
jen na naší republiku a ztrácet ze zřetele,
že KSČ využívala potenciálu této
republiky k podpoře sobě blízkých
sil nelidskostí a chaosu po celém světě.
Za všechny případy uvedu snad ten nejúděsnější.
Nástup a konsolidace genocidního režimu Komunistické
strany Kambodže by nikdy nebyly možné bez přímé,
či nepřímé politické, hospodářské
a vojenské podpory komunistických států
včetně ČSSR.
Dodnes si živě pamatuji, jak ve svém televizi
přenášeném projevu přivítal
v dubnu 1975 tehdejší prezident republiky a generální
tajemník KSČ vítězství kambodžských
komunistů jako "vítězství lidu".
A po celé tři roky - až do ledna 1978 se komunisty
ovládané sdělovací prostředky
nezmínily o hrůzách páchaných
kambodžskými komunisty, natož, aby se od nich
distancovaly. Přitom každý náš
občan, který se alespoň trochu zajímal
o svět, o tom věděl. Komunistická
mašinérie lži se tak pokusila vzít obětem
jednoho z největších zvěrstev v dějinách
i jejich památku. Mluvím zde o tom proto, aby bylo
zřejmé, že docházelo k věcem,
na které sice nemáme žádné paragrafy
a které vlastně nebyly porušením nějakých
našich práv v užším slova smyslu,
které je však možno právem označit
za do nebe volající.
2. Své pojetí právního státu,
jež začala v plné síle provádět
jíž během únorového puče,
vtělila KSČ do známého článku
4 Ústavy z roku 1960. Zbaven ideologických floskulí
by tento článek zněl takto: Skupina osob,
jež sebe samu nazývá KSČ, si bude dělat,
co se jí zlíbí. Jaká bude mít
vnitřní pravidla, koho do svých řad
přijme, koho ze svých řad vyloučí,
záleží jen na ní samotné. Sám
o sobě by tento článek byl jen čítankovým
příkladem vztahu naprosté bezzákonnosti.
Jakožto deklarace zvůle samozvané sekty disponující
prostředky násilí se však z něj
stala jakási černá díra, v níž
beze stopy mizely všechny argumenty, všechny poukazy
a odvolávání se na zákony, jež
KSČ nezrušila, popřípadě jež
sama slavnostně zavedla, pokud se jí to hodilo.
V rozsáhlých oblastech dotýkajících
se základních lidských práv zavedla
KSČ naprosté právní vakuum, popřípadě
je podřídila nejrůznějším
vyhláškám a prováděcím
předpisům a správním orgánům,
proti jejichž rozhodnutí se nebylo možno odvolat
ani k nezávislým soudům, které by
alespoň konstatovaly ono vakuum.
Vědomí občanů, že jsou odkázání
na milost a nemilost mocenského aparátu KSČ,
bylo vytvářeno nejen každodenními zkušenostmi,
ale neustále vyhlašovaným odhodláním
KSČ podřizovat si a řídit všechny
státní a společenské instituce dle
své libosti.
3. Třetí kritérium bylo splněno tím,
že byla potlačena nejen demokratická práva
umožňující občanům rozhodovat
o podobě zákonů mechanismem hlasování
svobodně svolených zástupců, ale dokonce
i jakákoli možnost svobodného vyjádření
vlastního názoru, která umožňuje
vznik veřejného mínění, jež
je schopno donutit ke změně i autokratické
režimy.
V této souvislosti je třeba připomenout,
že i v relativně mírných dobách
režimu sedmdesátých a osmdesátých
let, kdy podepsání petice, dožadující
se alespoň platných zákonů, nevedlo
automaticky k uvěznění, byly tyto petice
v naprostém rozporu s článkem 29 tehdejší
ústavy systematicky ignorovány a proti signatářům
byly zavedeny perzekuce natolik tvrdé, že trvale odstrašovaly
od podpisu milióny dalších občanů,
kteří by se k nim jinak připojili.
Navrhovaná deklarace není nic jiného, než
hodnocení uplynulého období z hlediska hodnot
obsažených v Listině lidských práv
a svobod, kterou Federální shromáždění
schválilo 9. ledna letošního roku. Kdo by se
však odvážil pochybovat, že svobody a práva
v této listině deklarované, nebyly v naší
části samozřejmostí již před
100 lety? Schválením tohoto usnesení budeme
pouze konstatovat samozřejmě - totiž, že
naše země by se bývala vyvíjela v duchu
dohod Listiny lidských práv a svobod, kdyby ji v
oněch hrozných dnech 1948 ozbrojená komanda
komunistů a zrada mnoha funkcionářů
států nezbavily vůle k odporu proti nastupující
totalitě.
Toto usnesení by se mělo stát preambulí
ke všem zákonům zaměřeným
k nápravě křivd a zločinů,
které Federální shromáždění
jíž přijalo nebo teprve přijme. Tím
by Federální shromáždění
dalo jasně najevo, že tyto zákony nebyly pouhým
humanitárním gestem, či aktem nápravy
některých křivd, ale též nápravou
instituce parlamentu jako takové, kterážto
instituce byla po dobu 41 let nástrojem zvůle nikým
nevolených vládců a zároveň
fasádou zahlazující tento fakt.
Nejde však jen o naši tragickou minulost, jde především
o naši budoucnost. Schválením tohoto usnesení
prokážeme vědomí oněch vyšších
principů, z nichž zákony a instituce států
čerpají své oprávnění,
tj. legitimitu. Jen takovéto trvalé vědomí
nám může zaručit trvalou svobodu.
Nejlepším historickým příkladem
a důkazem pro toto tvrzení nám může
být klíčové období z dějin
země, která je právem považována
za matku moderní parlamentní demokracie a právního
státu, jež se během posledních tří
století nikdy nezvrhly v chaos nebo tyranii. Mám
na mysli Velkou Británii. Tajemství jejího
úspěchu v tomto směru tkví ve schopnosti
jejích obyvatel žít v napětí
mezi potřebou autority zákonů a vlády
na straně jedné a platnosti vyšších
principů na straně druhé. Toto napětí
se v 17. století projevilo otevřenými střety
mezi králem a parlamentem. V roce 1621 se parlament - v
rozporu s královým přáním -
odmítl zabývat pouze otázkou daní
a přijal usnesení, v němž otevřeně
potvrdil - cituji: "Odvěké a nepochybně
přirozené právo Angličanů diskutovat
v parlamentě o jakémkoli tématu beze strachu
ze zatčení či potrestání".
Král Jakub I. toto usnesení roztrhal a parlament
rozpustil. Jeho následník, Karel I., pokračoval
v témže duchu - dnes bychom řekli v duchu vedoucí
úlohy krále ve státě a společnosti
- a konflikt nakonec skončil v roce 1649 královou
popravou. O pár desítek let později se pokoušel
král Jakub II. znovu kráčet ve šlépějích
svého předchůdce. Lze ovšem jen uvítat,
že tentokrát parlament použil opravných
prostředků mírnějšího
druhu - král byl roku 1688 posazen na loď a poslán
do vyhnanství. Nicméně svržení
jinak právoplatného panovníka uznal parlament
za vhodné stvrdit takzvanou listinou práv, do níž
inkorporoval tzv. Deklaraci práv. Dovolte mi z ní
citovat tři články: Volby členů
parlamentu musejí být svobodné; všichni
mají právo podávat králi petice a
jakékoliv perzekuce za tyto petice jsou ilegální;
údajné právo krále porušovat
nebo provádět zákony způsobem, jaký
byl v této zemi praktikován v nedávné
minulosti, je nelegální.