Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Můžeme doporučit bankám, že podle názoru vlády, je riziko úvěrovat podnik, nebo část podniku, který má šanci na přežití, ale nemůžeme ho administratívně zlikvidovat, i když bude zákon o úpadku. Musíme mu dát možnost, aby se rozhodl riskovat a předložit bance doklad o tom, že jeho projekt je úvěruschopný, anebo použít všech legálních prostředků jak ukončit svoji činnost a neničit další hodnoty a nevytvářet další sociální tlak.

Můžeme doporučit, a to taky obě národní vlády i federální vláda dělá, že provádí kategorizaci podniků, ve kterých jsou naděje na to, aby začal adaptační proces, aby kromě toho, že budou zanikat některé činnosti a dokonce některé podniky budou se stabilizovat, anebo - a to bychom chtěli nejdříve - také zahajovat etapu ekonomického rozvoje, ale zase to může být jen podklad pro úvěrovou politiku, pro určitou politiku strukturální a dotační vlády, ne dotací ve smyslu nenávratných darů, ale v určitou podporu činnosti, která sama o sobě musí být iniciativní z úrovně podniku.

Samozřejmě, že jsme si vědomi toho, co je velmi výrazně zapsáno v posledním materiálu slovenské vlády, že je nízká úroveň managementského řízení, že podniky nepředkládají dost kvalitní programy ani bankám a dnes dokonce ani pro ta jednání, která jsou vedena o mezinárodní úvěry. To je sice pravda, ale nejde to změnit tím, že jen budeme konstatovat nebo vezmeme jako argument, že nic z toho, co je třeba, nebudeme dělat. Za této situace musíme požadovat, aby podniky předkládaly svůj program transformace. Žádáme o takovouto součinnost všechny naše sociální partnery. Souhlasíme s řadou kritik svazu zaměstnavatelů nebo podnikatelů, ale požadujeme, aby se aktivně zúčastnili formování hospodářské politiky svými návrhy a svými pozitivními stanovisky. Požádali jsme o to před měsícem, rekli nám, že prováději vlastní analýzu výhledu podniku i vlastní informace o překážkách, které brání v rozumné činnosti podniku a pokud takový program předloží, pak to nebudeme brát jako důvod k dialogu. Dohodli jsme se s nimi, že oni přestanou s peticemi, které mají konfrontační charakter, které nesledují žádné východisko, ale které jenom kritizují stav.

Řekl bych, že to je největší problém těch, kteří volají po tom, abychom respektovali názory, ale překládali nám k tomu ultimata.

Dialog je všestranný, včetně dialogu s odbory a musím říci, že i s temi jsme našli společné stanovisko k tomu, jak dál postupovat. Jsou samozřejmne oblasti, kde se musíme rozejít a pokračovat na vlastní odpovědnost a rozhodnout, protože někde oheň a vodu sloučit nelze.

Chtěl bych říci ješte několik poznámek k tomu, kde musím kritiku odmítnout. Vytýká se nám, že se schováváme za nedostatky kompetence. Nebylo úmyslem vlády uvést tuto pasáž proto, abychom se zbavili odpovědnosti. Jenom jsme vysvětlili, proč tam mnoho věcí být nemůže. Jestliže reforma má skutočně jeden scénář, ale scénář pro tři kompetentní činitele, pro dvě národní vlády a vládu federální. Musí být realizován ve všech těchto složkách. Jestliže federální vláda má v kompetenci jen část těchto nástrojů, tak může analizovat jejich působení a požadovat od svých partnerů, aby analyzovali působení transformačního procesu ve sféře jejich působnosti. Vysvětlil jsem, že to v době, kdy parlament požadoval zprávu, nebylo možné ne proto, že jsme to nechtěli, ale proto, že to nebylo k dispozici.

Z tohoto hlediska vytrhovat ze souvislosti tu část, kterou uvádíme, to není korektní. Nemůže také nikdo po nás požadovat, abychom vybírali podniky, které budeme rozvíjet, a které rozvíjet nebudeme, jestliže současně říká, že je pro reformu. To není úkolem vlády a dokonce to není úkolem národních vlád. Vláda může provést analýzu situace a doporučit politiku, kterou má sledovat úvěrová banka. Může tuto analýzu použít jako součást své intervencní politiky, pokud má rozvojové fondy určené pro strukturální nebo jiné změny.

Jeden z poslanců kritizoval, že federální vláda se zabývá operativou a nedělá novou koncepci. Nevím, co měl na mysli, já jsem asi položil z celé vlády nejvíce aktuálních otázek, protože jsem ve styku nejen s národními vládami, ale se všemi sociálními partnery. Mnoho z činností, ke kterým mě donucují partneři, mají takový charakter, ale to není proto, že bychom se měli zabývat něčím, co nám nepatří, protože ti, kterým to patří, to nedělají.

Jestliže tři měsíce trvá diskuse o tom, co je v reformě podstatné a co může být odlišné se základním partnerem, jako je jedna z vlád, musíme dělat to, co právě děláme. Jednáme s podniky a možná, že nahrazujeme některou z vlád nebo jiných činitelů.

Požadavek na urychlení, s tím souhlasíme. To je také jeden z důvodů, proč hospodářská politika se musí vrátit k tomu, jak působí jednotlivé základní pilíře reformy a urychlit to tam, kde jejich pomalý postup reformu brzdí. To se určitě vztahuje na privatizaci a myslím, že to, co se připravuje pro jednání ve vládách jako zásady pro postup privatizace, zejména velké privatizace, směřuje právě k tomu, aby příští kroky byly rychlejší, i když nechceme vzbuzovat iluze, že skončí během jednoho až dvou let.

Poslední poznámka, a tím chci reagovat na většinu i jiných příspěvků, co všechno způsobují některá opatření reformních kroků a čemu by vláda měla zabránit. Hospodářská politika může reagovat jen na reálný vývoj, nemůže předstírat předem, že přesně ví, jak to bude působit. Nemůžeme například v první etapě transformačního procesu, který má nesporně - to je systém cenového nárazu - největší speciální dimenzi, pokud jde o dopad na obyvatele, už vybírat a rozhodovat, co budeme rozvíjet, dokonce není možné, a to se po nás také požaduje, abychom jako první součást transformačního procesu už vybrali odvětví a obory, které budeme rozvíjet, a kde budeme zvyšovat výrobu. V současné době se vyskytují jednotlivé signály, podle kterých na podkladě reakce trhu a tržních signálů můžeme s jakousi vírou v jistotu rozhodovat o ohniscích efektivnosti, o kterých pan profesor Matějka říkal, že už je znal v loňském roce.

Pamatuji se bohužel na mnoho takových okamžiků, kdy jsem měl dojem, že přesně víme, co je efektivní a co ne, a život nás presvědčil, že to tak není. Trh je skutečně nejsprávnější korekcí toho, co je potřeba, co má byt vyrobeno. Můžeme hospodářskou politiku, a to je skutečně to, kde musí vláda dělat zásahy, harmonizovat a upravovat podle toho, jak skutečně probíhá reálný proces. K tomu jsem se pokusil v původním slově vysvětlit, že vláda přijala příslušná usnesení a informoval jsem také, že pokud to bude parlament požadovat, v červnu takový program predložíme. Součástí tohoto programu je určitá predikce pro nejblížsí měsíce.

Nevím, jestli budeme moci splnit požadavky tak, jak je formuloval poslanec Lux, těch je tady více, já třeba nejsem přítelem srovnávání se šachovnicí, ale tvrdím, že můžeme reagovat jen na to, co se skutečně odehrává, že můžeme určitým způsobem předvídat, jak asi bude průběh v příštích měsících vypadat, ale především musíme sledovat, jak skutečně probíhá, a podle toho eventuálně provádět zásahy v těch nástrojích, které mají za úkol realizovat základní transformační proces.

Souhlasím se všemi závěry. Jak už jsem řekl úvodem, anticipovali jsme je v tom, co jsme jako program práce pro nejbližší období přijali.

Souhlasím se závěry, které doporučují výbory, a které jsou předmětem závěrečné zprávy zpravodajů. Chci ujasnit, že to, co promítneme do materiálu, který se bude opírat o podrobnější analýzu, ale také bude reagovat v hospodářské politice na to, co bylo v mnoha výborech požadováno, že tam uplatníme všechny připomínky jak z výborů, tak i z průběhu včerejšího a dnešního jednání, které jsou slučitelné s hospodářskou politikou, která realizuje transformační proces, který má, a to nezvratně, zakotvovat radikální změny v našem společenském životě. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem podpredsedovi vlády pánu Valešovi. Ďalej sa o záverečné slovo prihlásil pán minister Miller.

Ministr práce a sociálních věcí ČSFR P. Miller: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, nesmírně si vážím pana poslance Zemana, zejména pro jeho šarm, vtip a schopnost mluvit a dobře se vyjadřovat, nicméně mi to nebrání v tom, abych s tím, co včera řekl, hluboce nesouhlasil. Jedná se o důchodce.

Řekli jsme, že jsme v situaci, kdy výroba poklesla a dále klesá. Ve srovnání s rokem 1990 se dá v letošním roce předpokládat rozhodně značný pokles výroby. Mluvili jsme o tom, kolik očekáváme nezaměstnaných a názory na to se lišily. Ptám se a kladu otázku, jestli je nutné i za této situace nadále preferovat - zdůrazňuji preferovat - práci důchodců, jestli je účelné vynakládat finanční prostředky na výplaty důchodců vedle platu a hledat přitom zdroje na zvýšení důchodů všem důchodcům. Mám za to, že právě naopak je nezbytné přikročit k rázným opatřením, která by byla v adekvátní situaci a přitom představovala dlouhodobé koncepční a systémové řešení.

Myslím, že navržené úpravy je třeba správně pochopit a interpretovat. Predevším nelze v žádném případě hovořit o zákazu práce pro důchodce, jak se někdy uvádí. Každý, pokud je schopen a práci najde, zde se liším od výroku ministra Horálka - může pracovat. Předložený návrh není diskriminační, neznamená žádné zakazování práce. Občan v důchodovém věku může pracovat jako každý jiný, otázka ale je, zda tak jako v uplynulém období se má tato práce nadále preferovat a zda pracující důchodci mají představovat dumpingovou pracovní sílu. To je také jeden z důvodů, proč zaměstnavatelé byli proti tomu.

Stanovisko odborů proti našemu návrhu je pro mne záhadou, protože počet lidí, kteří jsou před branami závodů, jakoby odborům nevadil a chrání ty, kterí jsou už v poproduktivním věku a mají zajištěný příjem. Jaký je základní záměr návrhu? Postavit schválením zákona pracující důchodce před dvě možnosti. Buď nadále setrvat v zaměstnání a vzdát se výplaty důchodu a mít mzdu z pracovní činnosti a zvyšovat nárok na starobní důchod, anebo zanechat zaměstnání a pobírat plný důchod.

K námitce pana Zemana, že si důchod občan vysloužil, má na něj právo a státe, co je ti do toho, že v jiných státech je vedle mzdy vyplácen důchod, odpovídám takto: V České a Slovenské Federativní Republice nelze dosud o výsluze a zaplacení si důchodu vlivem bývalé socialistické neprůhlednosti financování vůbec hovořit. To bude možné až v připraveném autonomním způsobu financování sociálního pojistění. Je přitom známy fakt, že příjmy daně ze mzdy nepokrývají výdaje na důchodové zabezpečení. Například v letošním roce počítá státní rozpočet s příjmy daně ze mzdy ve výší 58 miliard 400 miliónů Kčs, zatímco výdaje jen na důchodové zabezpečení přesáhnou 80 miliard Kčs. Celkové příjmy daně ze mzdy a z odvodů a daně z mezd, takzvaný parafiskál, jsou sice vyšší, očekává se, že v letošním roce budou kolem 150 miliard Kčs, zdaleka však nepokryjí výdaje na tzv. společenskou spotřebu obyvatelstva, na níž se vyčlenilo 268 miliard Kčs a z této částky kromě důchodů je třeba ještě uhradit ostatní dávky sociálního zabezpečení, státní vyrovnávací příspěvek, financovat školství, zdravotnictví a řadu dalších odvětví.

Pokud jde o důchody v jiných státech, které jsou vypláceny vedle výdělku, jde vesměs o systémy, kde důchodový věk je značně vyšší než u nás, zpravidla o pět let. Právě proto navrhujeme poskytovat důchod vedle výdělku osobám starším 65 let v souladu s evropskou praí.

Je zajímavé, že napřiklad v USA, kde důchodový věk je 65 let, dochází ke krácení důchodů při další ekonomické aktivitě a teprve nad 70 let se poskytuje důchod bez omezení.

Byly zde některé další dotazy, které bych velice rád zodpověděl. Pan poslanec Dostál se ptá, kolik občanů dostává podpory pro to, že se dostali pod hranici sociální potřebnosti.

V roce 1989 se poskytovaly dávky sociální péče 545 tisícům sociálně slabých občanů, z toho bylo 450 tisíc starých občanů a 95 tisíc rodin s nezaopatřenými dětmi. Přesné údaje o výdajích na Sociální péči za rok 1990 nejsou k dispozici. Je to způsobeno zejména tím, že podle dělení ministerstva práce a sociálních věcí České republiky jsou pracovníci okresních úřadů této republiky, zabývající se uvedenou činností, natolik zaneprázděni, že odmítají průběžně sledovat statistické záznamy. Kvalifikovaný odhad odborníků o počtu sociálně potřebných občanů České a Slovenské Federativní Republiky v roce 1990 vychází z údajů ze Slovenské republiky, z poznatků a zkušeností i šetření v jednotlivých regionech České repubkliky. Počet občanů, jimž byly poskytnuty dávky sociální péče vzrostl v roce 1990 v České a slovenské Federativní Republice zhruba o 40 %, v roce 1991 očekáváme za předpokladu zachování reálné úrovně hranice sociální potřebnosti z prosince 1990, že vzroste počet sociálně potřebných občanů zhruba na 1, 5 miliónu osob.

První signály za 1. čtvrtletí letošního roku svědčí o tom, že se na příslušné okresní úřady obrací se žádostí o pomoc třikrát více osob,než tomu bylo v roce 1990.

Další otázka byla budování informačního systému, zahrňujícího i sociální otázky. Vláda si je vědoma významu informací pro její rozhodování, zvyšuje se význam informačního systému i pro sociální oblast, a proto se již význam informačního systému k přestavbě státní statistiky, která se týká nejen obsahu, ale i forem práce. Mezi hlavní priority činnosti státní statistiky musí patřit zajištění pružného a přesného chodu celého informačního systému. Již od počátku roku 1991 je s velkým úsilím zajišťováno měsíční zjišťování základních cenových indexů spotřebitelských cen a výrobků. Vzrůstem soukromého sektoru a zmenšováním hospodářských subjektů se však bude zvyšovat počet organizací, které budou povinně vykazovat jen omezený počet ukazatelů, statistické informace pro centrum budou ve větší míře vycházet i z výběrových šetření. To se týká i údajů z oblasti práce a mezd. Napřiklad v současné době vůbec nevíme, jak se chová soukromý sektor. Víme, že je zde přihlášeno asi 735 tisíc podnikatelů, z toho 19,4 % podniká jako hlavní své zaměstnání, ale jaké jsou výsledky, jaké jsou tam příjmy, o tom nemáme zatím sebemenší potuchu. Proto také ministerstvo hospodářství spolu s naším resortem dostalo uloženo, abychom tyto informace získali. My jsme uložili našemu výzkumnému ústavu, aby vypracoval o této situaci nějaké informace.

Jak pokračuje legislativní ustanovení životního minima a jak účinná je práce sociálních referátů okresních úřadů. Tedy k otázce stanovení životního minima. Federální ministerstvo práce a sociálních věcí vypracovalo ve spolupráci s republikovými ministerstvy práce a sociálních věcí návrh zákona o životním minimu. Po připomínkovém řízení byl návrh předložen federální vládě k projednání. Před vlastním jednáním ve vládě posuzovala návrh Rada hospodářské a sociální dohody České a Slovenské Federativní Republiky. V tomto okamžiku došlo k zablokování procesu projednávání, protože představitelé odboru zpochybnili metodiku stanovení životního minima a v návaznosti na to i částky, která životní minimum vymezuje. Po složitých jednáních bylo dohodnuto projednat návrh zákona v Radách hospodářské a sociální dohody republik a znovu po jejich vyjádření jej zaradit na jednání rady federální.

K další otázce pana poslance Dostála, pokud jde o účinnost práce sociálních referátů okresních úřadů, musím ríci, že metodické řizení příslušných úřadů spadá plně do kompetence republikových ministerstev práce a sociálních věcí. Účinnost jejich práce závisí jednoznačně na počtu pracovníků, kteří příslušné agendy zabezpečují a na množství finančních prostředků, které mají pro tuto činnost k dispozici. Zcela jednoznačně lze ríci, že jak počet pracovníků, tak i množství finančních prostředků, především na dávky sociální péče, je značně poddimenzováno. Například podle statistiky českého ministerstva práce a sociálních věcí pracovalo koncem roku 1990 na jednotlivých úsecích sociálni péče o vybrané skupiny obyvatel 856 sociálních pracovníků. Situaci komplikuje přenášení působnosti v jednotlivých agendách z okresních úradů na pověřené obecní úřady, které těmito specializovanými pracovníky nejsou vybaveny už vůbec.

Ve Slovenské republice tuto činnost vykonává 550 pracovníků okresních a obvodních oddělení sociálních věcí. Přestože podle našich dosavadních poznatků dochází k prudkému nárůstu počtu žadatelů o poskytování dávek a služeb sociální péče, zatím nedochází k posílení počtu pracovníků, kterí by měli adresně a diferencovaně poskytovat potřebným občanům pomoc.

Na sociálních referátech okresních úřadů tedy panuje napjatá situace a pracuje se na hranicích možností. Nedostatek finančních prostředků je ovlivněn s největší pravděpodobností i špatným odhadem občanů, kteří budou v roce 1991 potřebovat pomoc, takže při sestavování rozpočtů republik byla podceněna celková výše dávek sociální péče. Rovněž narůstá počet zdravotně postižených občanů, kteří žádají o různé dávky, jejich přiznání vyplývá z posouzení zdravotního stavu a přiznání určitého stupně výhod. Rovněž experti Světové banky, jejichž konzervativní přístup k naší ekonomické reformě byl často kritizován, považují zvýšení počtu pracovníků, kteří se zabývají adresnou sociální pomocí za jednu z priorit. Doporučují jejich počet zvýšit tak, aby na sto klientů připadal jeden pracovník, proto je nezbytné přesunout do této oblasti přibližně asi 15 000 pracovníků, to je zhruba desetinásobek současného počtu pracovníků. Zde bych chtěl zdůraznit, že toto by mělo ještě daleko větší dopad, kdyby se vytvořil dobrý rekvalifikační program, máme pracovní příležitost pro 15 000 absolventů středních a vysokých škol. Říkám kdyby, protože to všechno závisí na tom, jestli k tomu budou dostatečné prostředky na vyplácení mezd, které odhadujeme kolem 800 000 Kčs.

Další dotaz pana poslance Dostála - jaký pokles životní úrovně považuje vláda za sociálně únosný. Souhrnný pohyb životní úrovně zahrnuje nejen vývoj hmotné spotřeby to je reálnou kupní sílu příjmu, ale i řadu nehmotných a kvalitativních aspektů života, zejména včetně rozsahu a míry realizace lidských práv, dostupnosti vzdelání, kultury, svobody pohybu, cestování atd., nejenom tedy ten primitivní spotřební koš. V této komplení dimenzi je obtížné vyjádřit stav životní úrovně na hranici únosnosti jejího poklesu, pokud vůbec jej lze hodnotit. Pokud jde o pokles reálních příjmů, nelze jej paušalizovat. Opatření vlády, jak bylo zdůrazněno v předložené zprávě o sociální politice, směrují k diferencovanému přístupu podle sociálních a důchodových skupin obyvatelstva. Základem tedy je a musí být, alespoň jak se domnívám, stanovení životního minima, a to zákonem. Jeho výše je otázka spoločenského konsensu, který nemusí brát v úvahu jak reálné možnosti, tak skutečně nezbytné náklady na uspokojování základních životních potřeb. Ve směru dosažení konsensu se v současné době vedou jednání ve všech tripartitních orgánech.

K návrhu pana poslance Žáčka na uplatnění mzdového zvýhodnění, tedy věrností stabilizační odměny, obdobně jak je uplatňováno v Severních a Západních Čachách, pro občany žijící a pracující v oblasti Karvinska. Úprava věrnostních a stabilizačních odměn dosud poskytovaných v okresech a obcích Severních a Západních Čech je v plné pravomoci České republiky. V pravomoci České republiky je i uplatnění těchto odměn, eventuálně i v jiných místech.

K návrhu pana poslance lze vyslovit stanovisko, že uplatnění takových odměn není právě ta nejvhodnějsí forma. Kompenzace nepříznivých životních podmínek odměnou za život a práci v těchto podmínkách má spíše pasívní charakter. Tady si myslíme, že situaci to nemění a vyvolává to určitý stimul pro zachování stavu. Pokud se týká částek, které by bylo nutno pro toto použít, týkalo by se to asi 100 000 pracovníků a asi 200 miliónů korun ročně. Zde bych chtěl upozornit pana poslance Žáčka, že by to muselo být projednáno v české vládě, jestli ty zdroje jsou, pak ano.

Další dotaz, jaký je skutečný pokles reálné kupní síly obyvatelstva, reálných mezd a reálných peněžních příjmů. Byl bych rád, kdybyste těmto údajům věnovali, vážené poslankyně a vážení poslanci, pozornost.

Pokles reálné hodnoty celkových peněžních příjmů za 1. čtvrtletí činí proti 1. čtvrtletí roku 1990 približně 27 %, v České republice 25 %, ve Slovenské republice přibližně 30 %, proti prosinci 1990 přibližně 18 %.

Reálná hodnota průměrné nominální mzdy se snížila proti prvnímu čtvrtletí 1990 přibližně o 25 % a proti prosinci minulého roku o cca 20 %. Souhrnně lze odhadnout pokles reálnych hodnot čistých příjmů domácností v březnu 1991 proti prosinci 1990 na přibližně 22 - 24 %.

Protože vývoj životních nákladů za duben tohoto roku se zvýšil jen o 2,4 bodu a současně vzrostly peněžní příjmy, snížení reálné kupní smlouvy se zatím podstatně nezměnilo.