Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

K § 4 b) odstavec 5: Ve spojení s finančními náhradami v § 8 a následujícím je třeba dopracovat. V dané podobě § 4 b § podle našeho názoru nelze schválit.

K § 5: Doplnění odstavce 2 se navrhuje v zájmu svobodné volby, volby mezi naturální a finanční restituci. Tím dojde k zracionalizování celého řízení. Pozměňovací návrh: za slovo "převedou" vložit "pokud se práva na bezplatný převod jiných pozemků nevzdá". Dále pokračovat druhým řádkem odstavce.

K § 11 - pozemkové fondy Je to problematické ustanovení. Je otázka, zda je nutné zavádět, když stejně nebudou komplexním subjektem, u kterého by se majetkoprávní otázky ohledně půdy soustředily.

Obsahové je třeba věnovat vytvoření pozemkových fondů pozornost.

Co se týká § 12 - předkupní právo - vzhledem k tomu, že je předkup formulován pouze na omezenou dobu, lze jeho zařazení akceptovat, jinak ale ne. To jest rozhodně jeho rozsah nezvětšovat.

K § 13 - snad prověřit návazností na připravovaný návrh České národní rady a Slovenské národní rady o pozemkových úpravách.

K § 14 - pozměňovací návrh k odstavci 4. Zde doporučuji prodloužení lhůty, protože ne každý potencionální soukromý zemědělec bude do roka rozhodnut či spíše schopen začít soukromě hospodařit. Proto doporučuji změnit v odstavci 4 délku lhůty. Právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno do dvou let, místo původního jednoho roku od účinností tohoto zákona. V případě uvedeném v § 4 odstavec 4 písm. a) počne tato lhůta běžet až ode dne právní moci rozhodnutí po datu účinností tohoto zákona. Neuplatněním práva ve lhůtě, právo zaniká.

A nyní k tolik diskutovanému § 15 a 15 a). Přesto, že by měl být zákon raději pouze restituční, ukazuje se, že to není možné. Proto se přikláním k variantě první - to je ustanovení o právech vlastníků ve vztahu k zemědělským družstvům do tohoto zákona zařadit.

§ 15 je s vědomím, že porušujeme částečně princip dobrovolností na straně družstva. Dnešní vlastnící - nečlenové zemědělského družstva mají možnost volby. Být do budoucna v postavení pronajimatele svých pozemků (nájem s družstvem) ; stát se členy družstva - zánik nájmu - vznik členství a z toho vyplývajících práv a povinností včetně majetkového podílu - členského podílu. Ten vlastně představuje jakýsi "quasi ušlý zisk" pro tohoto občana. Právní úprava nepočítá s tím, že by tento ušlý zisk - majetkový podíl byl přiznán nečlenovi, např. v podobě cenných papírů apod.

Je třeba vidět, že je dobře, aby se vlastník prostřednictvím členství stal zainteresovaným subjektem na hospodaření zemědělského družstva, v praxi lze ale očekávat i drobné problémy. Navíc jde o určité oslabení principu dobrovolností členství ze strany družstva, protože to musí uchazeče za člena přijmout, ledaže by nenaplňoval obecné předpoklady vzniku členství. Jde o jeden z nejsložitějších okamžiků a bude-li v dané podobě přijato, je třeba klást důraz na kvalitu stanov, aby byl zabezpečen princip rovností členů, a to v obou směrech.

K § 16 pouze zvážit zařazení pravidla, že vyměňovaný pozemek musí být přibližné kvality, rozsahu a lokalizován v území podle dohody s vlastníkem. Proto pozměňovací návrh doplnit o zařazení pravidla, že by měl vyměňovaný pozemek být přibližné kvality, rozsahu a lokalizován v katastrálním území ve znění: "Vyměňovaný pozemek musí být poskytnut v přiměřené výměře a kvalitě, jako byl pozemek původní, a to pokud možno v těmže katastrálním území, pokud s tím vlastník souhlasí."

V § 17 pozměňovací návrh, spiš bych řekla oprava - věta za středníkem... po dobu užívání změnit na "po dobu nájemního vztahu".

A konečně závěrem - v návrhu zákona chybí přechodné ustanovení, které by jasné vymezilo jak pohlížet na právní vztahy vzniklé na základě zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, konkrétně § 50, odstavec 2, 4, a 5 a zákona č. 114/1990 Sb., tj. narovnání vztahů bývalých "holých vlastníků!. Řada případů běží, někde jsou již předmětem soudních sporů - o vyklizení pozemků apod., zahrádkáři, chataři. I soudci čekají na právní úpravu, kterou přinese zákon o půdě. Je proto nutně tuto otázku vyřešit přechodným ustanovením.

Proto podávám pozměňovací návrh na přechodně ustanovení, které se zařadí za § 22 a) jako § 23 tohoto znění: "Tohoto zákona se použije i na právní vztahy vzniklé na základě zákona č. 162/1990 Sb., § 50 odstavec 2, 4 a 5 a zákona č. 114/1990 Sb., § 23 se přečísluje na § 23 a).

Vážené kolegyně a vážení kolegové, tyto pozměňovací návrhy a celá diskuse kolem zákona vznikla na základě připomínek našich voličů a po mnoha konzultacích s odborníky, zemědělci i právníky. Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem pani poslankyni Nazari-Buřivalové, ďalej vystúpi v rozprave pán poslanec Michal Benčík a po ňom pán poslanec Zavřel. Ale to už bude po prestávke.

Než preruším tuto spoločnou schôdzu, vypočujte si toto oznámenie. Predseda Federálneho zhromaždenia A. Dubček zvoláva poradu politického grémia s predsedami poslaneckých klubov spoločne s predsedami obidvoch snemovní do miestnosti č. 026 na 13.15 hodín.

Ďalej, prvú schôdzu spoločného výboru pre dohodovacie konanie o strategickom plánovaní zvoláva predseda Federálneho zhromaždenia na zajtra na 13.15 hodín v miestností č. 026. Teraz prerušujem našu spoločnú schôdzu na obedňajšiu prestávku. Začíname presne o 13.00 hodín. Dobrú chuť.

(Jednání přerušeno ve 12.28 hodin.)

(Jednání opět zahájeno v 13.30 hodin.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Vážené poslankyne, vážení poslanci, ak sa nemýlim, je 13.30 hodín, takže môžeme pokračovať.

Pokračujeme v rozprave k zákonu o vlastníctve k pôde v znení spoločnej správy spravodajcov. Do rozpravy sú prihlásení: pán poslanec Benčík, Zavřel, Gandalovič, Špaček, Kováč, Samková, Ondrejkovič, Novosád, Mandler, Huml, Souček, Zlocha, Senjuk a Šedivý.

Slovo má poslanec Michal Benčík. Pripraví sa poslanec Zavřel. Ešte prosím obidvoch spravodajcov, aby sa dostavili na svoje miesta.

Poslanec SL M. Benčík: Vážený pán predsedajúci, pani poslankyne, páni poslanci. Zákon, ktorý teraz prerokúvame a ktorý novým spôsobom upraví vlastnícke vzťahy k pôde patrí medzi dôležité z hľadiska úspešného postupu ekonomickej reformy. Zároveň je určitým zavŕšením jednej etapy zákonodarnej činností tohto parlamentu, ktorý vo vymedzenom dvojročnom volebnom období sa má zhostiť úlohy vytvoriť legislatívnoprávne podmienky pre nezvratnú zmenu od totalitného politického systému k fungujúcej pluralitnej demokratickej spoločností a k zmene centralistickoplánovanej, stagnujúcej ekonomiky k prosperujúcemu trhovému hospodárstvu.

V prospech týchto procesov sme v krátkom časovom období intenzívne pracovali, schválili sme veľké množstvo právnych noriem. Je pritom pochopiteľné, že tempo a zložitosť vzťahov, ktoré tieto normy regulujú, poznamenali ich obsahovú a formálno-právnu úroveň. Mnohé zákony už teraz musíme meniť a doplňovať a životnosť ďalších tiež nebude dlhá, a to spolu nezodpovedá relatívnej stabilite právneho poriadku ako jednej z podmienok právnej istoty občanov.

Viacerí sme dobromyseľne upozorňovali na škodlivosť unáhlených a aj celkom zbytočných noviel, motivovaných často cauzuistickým prístupom a zreteľne sledujúcich partikulárne záujmy iciativnych skupín poslancov, alebo tých, ktorí v pozadí profitovali z týchto zmien. Napriek kategorickým výhradám k úrovní a kvalite prijímaných právnych noriem usilujem sa triezvo a reálne hodnotiť legislatívnu prácu, na ktorej som sa ako poslanec primerane svojim schopnostiam, zúčastnil.

Pripravujeme a schvaľujeme zákony, pre ktoré je málo vzorov a príkladov z minulostí československého právneho vývinu, ale nemôžeme a nemali by sme mechanicky siahať ani po príkladoch z iných krajín. Dôrazne nás na to upozornili aj kolegovia pri parlamentnej delegácii v Taliansku, kde nám odporúčali, aby sme pri vytváraní obsahových a inštitucionálnych mechanizmov demokracie viac nadvadzovali na vlastné podmienky a na vlastné tradície. Takýto postup však vyžaduje u mnohých z kolegov poslancov zásadne zmeniť názor na význam a spôsob prípravy, ale aj na posudzovanie legislatívnych predlôh.

Nedivme sa, alebo naopak, zamyslime sa, prečo Federálne zhromaždenie podľa výsekov rôznych výskumov verejnej mienky patri na nie príliš lichotivé miesto v rebríčku popularity. Minulý týždeň boli výsledky publikované a 73 % občanov nám nedôveruje a neverí. Viem, že viezť sa na vlne popularity nemusí vždy znamenať serióznu koncepčnú a spoločensky zmysluplnú činnosť, ale tiež je povážlivé, ak určitý, a ešte k tomu tak významný orgán, akým by v súčasnom období Federálne zhromaždenia malo byť, je v očiach verejností nie príliš akceptované.

Pritom pracujeme veľa a určitá časť snáď aj s pocitom zodpovednosti. Schválili sme a schvaľujeme z hľadiska potrieb našej spoločností významné zákony, medzi ktoré, podľa mňa, rozhodne okrem zákona o veľkej a malej privatizácii patria zákony o vymedzení kompetencii medzi republikami, zákon o Listine práv a slobôd, zákon o Ústavnom súde, a mnoho, mnoho ďalších.

Prečo o týchto veciach hovorím teraz, v súvislostí s prerokúvaním zákona o vlastníctve k pôde? Lebo si myslím, že aj tento zákon, obdobne ako ďalšie, ale najmä zákony o malej a veľkej privatizácii a osobitne zákon o mimosúdnej rehabilitácii sa pripravoval nedemokraticky, a ak chcete, tak kabinetne, bez účastí kvalifikovanej odbornej a širšej verejnosti. Na tom nič nemení skutočnosť, že aj na tomto návrhu sa v porovnaní s inými zákonmi viac podieľa verejnosť, viac sa písalo na stránkach dennej tlače a v časopisoch a že boli konfrontované rozdiely medzi vládnym návrhom a návrhmi poslaneckých skupín.

Za kabinetný a preto za nedemokratický spôsob prípravy sa označuje preto, že verejnosť vôbec neinformuje, čo sa pripravuje, aj stav, keď sa formálne návrh síce publikuje, širšie posudzuje aj v tzv. expertných skupinách, ale výsledná podoba návrhu, pripomienky, námety a návrhy odbornej a kvalifikovanej verejností sa neakceptujú.

Z veľkej častí je tomu tak i v tomto prípade. Už pri posudzovaní návrhu zákona o mimosúdnych rehabilitáciách som upozorňoval na to, že predkladateľ, t. j. vláda, príliš ustúpil tlaku skupiny poslancov a výsledkom toho je podoba nedobrého zákona. I v tomto prípade musím, bohužiaľ, konštatovať, že vláda výrazne ustúpila od svojho pôvodného zámeru. Veď v tak zložitej spoločenskej, hospodárskej a sociálnej situácii, v akej sa naša krajina nachádza, vláda nemôže a nemala by ustupovať v rozsahu, ktorý sa blíži hazardérstvu. Je nanajvýš povážlivé, keď súčasná vláda sa bojí v zásadných otázkach dať parlamentu požiadavku vyslovenia dôvery a pritom jej manévrovanie a polovičatý postup privádza krajinu k potrebe prípravy katastrofického scenára. Tu nemám na mysli ani tak hroziace nebezpečenstvo rozpadu federácie alebo ekonomický rozklad, ale svojimi ústupkami v návrhu zákona vytvorila nebezpečenstvo ohrozenia výživy obyvateľstva.

Poľnohospodárstvo v podobe, ako sme ho po novembri zdedili, patri medzi tých málo odborov, ktoré majú stabilizujúci charakter. Pokusy rozbiť ich politickými, ale ideologickými prostriedkami zlyhali, pretože sa káže, že čo sa urobilo v minulosti, je všetko zlé a deštruované, používajú sa ekonomické páky v podobe zužovania dotácii na výrobu potravín na 15 až 16 %. Čo nám je po tom, že priemer dotácii vo vyspelých európskych štátoch činí 39 % a v mnohých krajinách, ako je napríklad Švajčiarsko a Fínsko, dotácie tvoria 75%? My sme dotácie do poľnohospodárstva zúžili, pretože to vyhovuje prevládajúcim ideologickým aspektom a politickým cieľom. To, že hrozí rozpad družstiev a štátnych statkov a je ohrozená výroba potravín a výživa ľudu, je teraz nepodstatné. Konečne z čoho mať strach? Veď čaká so svojimi nadbytkami potravín USA alebo Kanada, ktoré nemohli práve vďaka dotačnej politike sa presadiť na západoeurópskom trhu a tak im pomôžeme, aby sa mohli uchytiť u nás a môžeme byť dobrým odrazovým mostíkom pre celý trh východoeurópskych krajín.

Návrh zákona v doterajšej podobe nevychádza z princípu plurality vlastníctva. Tak, ako bývalý režim preferoval len kolektívnu formu vlastníctva a hrdúsil vlastníctvo súkromé, tak je to teraz naopak. Ako však dospieť k pluralite demokratického politického systému, keď fakticky pluralitu vlastníckych foriem neuznávame a právne k tomu nevytvárame podmienky? Podľa názoru poľnohospodárov by malo byť len ich vecou, či chcú hospodáriť súkromne, alebo v rôznych družstevných formách. A práve o týchto a o ďalších otázkach sa v návrhu zákona rozhodovalo kabinetne, nedostatočne sa prihliadalo na názory kvalifikovanej verejnosti. Ak niekto počas posudzovania predlôh podporil návrh skupiny poslancov, bol tvorivý, pokrokový, a iný, ktorý si dovolil hlasnejšie podporiť zásady pôvodného návrhu, bol v ústavnoprávnych výboroch označený za nátlakovú skupinu, ako bolo nazvané i zhromaždenie zástupcov poľnohospodárov v športovej hale.

Viacero predrečníkov vytýkalo popudzovanému návrhu protichodnosť a v niektorých prípadoch i alogickosť. Nedivme sa tomu. Výbory posudzovali iné podklady a spravodajcovia s veľkou odvahou, dúfam, že k tomu nechýba i zodpovednosť - pripravili správu, ale nie správu výborov. To je správa spravodajcov, ktorá sa pokúša zjednotiť dve koncepcie, ktoré sa nielen líšia, ale v mnohom sa vzájomne vylučujú. Z takého prístupu nemôže vzniknúť nič dobrého, ale len ďalšia nedokonalá právna norma. Dovoľte len pre ilustráciu. Do spravodajskej správy sa zapracoval návrh ustanovenia § 4 a), ktorý po vecnej a legislatívnej stránke neprerokoval ani jeden výbor.

Nejde mi o vecnú stránku, ale o formálne legislatívnu prípravu. Ale spochybňujeme kontinuitu a legálnosť doterajších poľnohospodárskych družstiev s tým zdôvodnením, že štát vystupoval a riadil ich činnosť. Súčasne však sa objavia v návrhu zákona ustanovenia § 15 a § 15 a), z ktorých, keby boli takto schválené, vyplýva, že ex lege vzniká pre vlastníka pôdy členstvo v družstve. Tak ako? Budeme pokračovať v kritizovanej etapizácii družstiev menom všemocného súkromného vlastníctva, alebo ponecháme na družstevníkoch, aby podľa vlastných pravidiel bez mentorovania štátu, sa rozhodli o tom, kto sa má alebo nemá stať členom družstva? A mohol by som pokračovať v uvádzaní ďalších neorganických záležitosti. Napríklad § l6 odstavec 2 o nútenom nájme a ďalšie zásahy do pôvodného vládneho návrhu, ktoré, bohužiaľ, v prevažnej častí vedú k zhoršeniu legislatívnej predlohy.

Pripájam sa preto k tým poslancom, ktorí podporujú vládny návrh a nemôžu hlasovať za správu spravodajcov, pretože by som prispel k prijatiu ďalšieho zákona, ktorý nenarovná cestu k právnemu štátu. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Benčíkovi. Ďalej v rozprave vystúpi poslanec Zavřel. Pripraví sa poslanec Gandalovič.

Poslanec SL M. Zavřel: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, vážení hosté, i kalendářní list nám dává na vědomí, že v přírodě začíná rašit nový život. Zemědělci bez ohledu na napětí, se kterým sledují jednání v parlamentu v posledních dnech, zahájili jarní polní práce. Ty se ale vzhledem k víceletému průměru opozdily. Opoždění, zdá se, zároveň koresponduje se zpožděním, které postihuje i schválení nesmírně důležitého zákona, zvaného ve zkratce zákon o půdě.

Zemědělství stejně jako ostatní sektory hospodářství potřebuje ke svému podnikání a nezbytné legislativní normy. Stěžejní z nich upraví majetkoprávní a užívací vztahy k půdě a ostatním výrobním prostředkům, které byly v uplynulých čtyřiceti letech beztrestně opomíjeny?

Dovolte mi krátký pohled do nedávně minulosti, který nám dá nahlédnout do stinných stránek novodobých dějin.

Dvou a půl leté období po druhé světové válce je charakterizováno v zemědělské politice revizi druhé pozemkové reformy a osidlováním pohraničních oblastí bezzemky z vnitrozemí. V této době komunisté, ústy svého tehdejšího ministra zemědělství J. Ďuriše, ujišťují zemědělce, že kolchozy u nás nebudou. Vystavují a předávají dekrety na vlastnictví půdy. Na posledním z nich ještě nestačili zaschnout inkoust na podpisu ministra (tehdy totiž ještě propisovací tužky neexistovaly), zatímco jiným už byla půda odebírána ke kolektivizaci. Odtroubení k likvidačnímu útoku soukromého hospodaření v zemědělství nastalo na sjezdu komunistické strany po únorovém puči, na kterém tehdy Klement Gottwald pronesl na adresu vesnice a socialismu u nás, výrok, který se rovnal ortelu. Tím konči svobodná činorodá práce rolníka, o kterého se stále častěji začínají zajímat orgány státní represe. Řadu vesnic v té budově obchází strach, a to ne strach o majetek, ale strach o vlastní život.

Aktéry nezákonností zahalených do hávu revolučních přeměn byli nejuvědomělejší příslušníci vládnoucí politické strany. Jedním z prvních násilnických činů poúnorového režimu v zemědělství byl tzv. výkup strojů. Jednalo se vesměs o traktory, samovazače a mlátící soupravy, z nichž posledně jmenované hrály klíčovou roli v zemědělské výrobě. Jejich krádeži - protože jinak tento akt nelze vzhledem k ocenění a převedení do vznikajících traktorových stanic nazvat - byla soukromému zemědělství zasazena smrtelná rána.

Období zakládání jednotných zemědělských družstev, zpočátku rozdělených do čtyřech výrobních typů, lze z hlediska svobody lidské osobností označit za období novodobého nevolnictví. Po vystřídání z domnělých úspěchů sovětského zemědělství museli vedoucí činitelé našeho státu přiznat, že potraviny si pro sebe musíme vyrobit sami doma. Začíná se měnit vztah k zemědělské výrobě, která byla dosud na nejzazším okrají zájmu společnosti. Pomalu se zlepšují podmínky hospodaření, což s sebou přináší i zlepšení v sociální oblasti. Práce v zemědělství přestává být Popelkou, ba naopak přitahuje stále více ty, pro které byla dosud cizí. Zvyšuje se vzdělanost, a to nejen u řídících pracovníků.

Družstevní hospodaření na scelených pozemcích propagoval před více než 100 lety moravský zemědělský buditel, poslanec sněmu František Skopalík, který svou představu formuloval větou: "Co jednomu nemožno, všem snadno". Družstva vznikající dlouho po jeho smrtí ale nebyla těmi, o kterých uvažoval on. Můžeme o nich dnes říci, že jejich osud lze srovnat s osudem nechtěného dítěte. Jejich zrod byl poznamenán odmítáním ze strany většiny těch, které se mnohdy pod různou formou hrubého nátlaku přihlásili za jejich členy. Téměř dvacet let pracovali lidé v družstvech za podmínek, které jim nikdo nezáviděl, bez ohledu na vlastnický vztah k obdělávané půdě, který by je ale dnes od sebe měl dělit. Po letech těžké práce začala jejich družstva prosperovat. Termín "jejich" volím záměrně, neboť majetek, který nahospodařili, jim začal vracet užitek: Námitky, že jim k tomu pomohly státní dotace a subvence, považují za naprosto bezpředmětné. Peníze, které stát do zemědělství vkládal, získával ve formě daní a nízkých výkupních cen právě ze zemědělství. Asi mne těžko kdo přesvědčí, že průmysl, který byl exportně orientován na země RVHP a rozvojový svět, byl zdrojem prostředků na dotace. Ten stěží získal finanční prostředky na zaplacení dovážených surovin a energii, které sám spotřeboval, neboť vyvážel na dlouholeté téměř nesplatitelně úvěry.