Malé strany, ktoré nie sú prítomné
v tomto parlamente, otvorene spochybňujú legitimitu
parlamentu. Prosím, to je ich názor. Každý
dobre vie, že pomer síl, ktorý bol vyjadrený
vo voľbách v júni minulého roku dnes
už vôbec nezodpovedá. Strany, ktoré tak
suverénne vyhrali, stratili dôveru verejnosti a malé
strany zrejme majú pravdu v tom, že je potrebné
nové meranie síl, aby tento parlament neviedol spoločnosť
do katastrofy.
Preto by som mal dva návrhy. Prvý návrh:
vzhľadom na výsledky komisie 17. novembra sa domnievam,
že je namieste podať návrh na ukončenie
činnosti tejto komisie. Táto komisia nie je schopná
objasniť udalosti v najširších politických
súvislostiach. Vzniká tu nebezpečie kamufláže
podstaty veci, nebezpečie novej manipulácie s verejnou
mienkou. Navrhujem teda, aby sa tento parlament uzniesol na ukončení
činnosti Komisie pre vyšetrovanie udalostí
17. novembra.
Druhý návrh sa týka lustrácií.
Mnohí tu vystupovali s tým, kto sa ako zaslúžil
v boji proti starému režimu.
Tým, ktorí sa zaslúžili o jeho pád,
ich zásluhy neberiem, prosím, nech im patrí
sláva. Nemôžem ale súhlasiť s tým,
aby tí, o ktorých nikto nevedel, ktorí mlčali
a žili v tom samom režime, teraz vyťahovali domnelé
zásluhy, ktoré sú len mystifikované
silou požiadaviek, ktoré v tomto parlamente prednášajú.
Preto by som navrhol, aby ten návrh, ktorý tu bol
už raz povedaný a ktorý neprešiel, bol
opäť predmetom hlasovania a to tak, že každý
poslanec by mal mať výpis z registra trestov a mal
by byť verejne známy, aby sa ukázalo, že
tí, ktorí v predchádzajúcom režime
trpeli a majú záznamy ako politické odporci,
že im patri oprávnení sláva, že
ti, ktorí majú čistý register, ho
majú čistý a tí, ktorí boli
kriminálnici, nech sa ukáže, že boli kriminálnikmi
pre hospodársku činnosť a porušovanie
zákonov a nie preto, že boli proti režimu. Ďakujem
za pozornosť. (Potlesk.)
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Prosím, pán poslanec, aby ste svoje návrhy
predložil v písomnej podobe, ako to vyžaduje
rokovací poriadok. S faktickou poznámkou sa ako
prvý hlásil poslanec Dostál, ako druhý
poslanec Tomis.
Poslanec SN P. Dostál: Nechci komentovat obsah vystoupení
pana Kanise, ale on dal faktickou otázku a já mohu
fakticky odpovědět, protože jsem spolunavrhovatelem
zákona i FISu. Srovnávat Státní bezpečnost
s FIS je hrubá vulgarizace. O StB neexistoval žádný
zákon kromě zmínky v zákonu o Sboru
národní bezpečnosti. Všichni nyní
pracujeme na novém zákonu o FIS, FIS je pod kontrolou
parlamentu zvláštní komisi, která pracuje
v branném a bezpečnostním výboru.
Je to hrubá vulgarizace pro veřejnost a nemělo
by se to opakovat.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem. Hovoriť bude poslanec Tomis. Ďalej sa
s faktickou poznámkou hlási poslanec Mlynárik.
Poslanec SN v. Tomis: Pane předsedo, pane předsedající,
vážené kolegyně a kolegové, dovolte
mi jenom potvrdit to, co jsem řekl v pátek, že
tento parlament, respektive jeho určité skupiny
nectí právo. Mrzí mne, že nectí
ani to, co si nedávno schválili. Článek
20 našeho jednacího řádu říká:"Nikdo
nesmí být nikým přerušován,
když mluví, s výjimkou oprávnění
předsedajícího. Chovejte se jako lidé
a ctěte zákony, které jste přijali."
Zároveň vytýkám předsedajícímu,
že nedokáže sjednat pořádek ihned,
nechá doznět toto jednání v parlamentu,
a pak na to upozorní. To je nesprávný postup
v rozporu s jednacím řádem.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem za upozornenie, napravím svoje chovanie, pán
poslanec. Hlási sa pán poslanec Mlynárik.
Poslanec SN J. Mlynárik: Pán kolega Kanis nemusel
byť nikdy zanesený do registru zväzkov. Ako vedúci
pracovník Ústavu marxizmu-leninizmu Ústredného
výboru Komunistickej strany Slovenska, tak ako jeho nadriadení
a podriadení, mal faktickú morálnu povinnosť
podávať informácie politickej polícii,
tzn. Štátnej bezpečnosti.
Zatiaľ čo tvoriví slovenskí historici
za 20 rokov Husákovej normalizácie museli mlčať,
pán Kanis mohol psát a hovoriť a je k údivu,
že môže tak arogantne hovoriť i za nových
pomerov. Podobne hovoria i jeho kolegovia. (Potlesk.)
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďalej vystúpi v rozprave poslanec Wagner, pripraví
sa poslanec Tichý, po ňom vystúpi poslanec
Pernica.
Poslanec SL J. Wagner: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážené Federální shromáždění
, paní a pánové, svár, který
zde vedeme je sportem mezi úsilím vybudovat bezpečné
základy právního státu a obavami z
důsledků nežádoucích a opačně
působících pozůstatků svrhnutého
a zvrhlého režimu. Právní stát
chce ctít a má touhu ze všech zásad
na přední místo postavit kategoricky imperativ
mravní. Při tom všem je pravdou to, co zde
mnozí konstatovali, že ve věci samé
nejde pouze o mravnost, ale především o bezpečnosti
státu, o osudy demokracie.
V osobách vlivných součástí
starého režimu, především jeho
opor, jakými bezesporu byli též ženy a
muži ve službách Státní bezpečnosti,
je trvalé riziko vědomé i řízené
činnosti ještě přežívajících
struktur této, či případně
současně i zahraničních tajných
služeb. To je fakt, který nelze popřít
a který proto tento parlament, do jehož rukou vložili
osudy státu, nemůže při svém
rozhodování ztratit ze zřetele.
Na druhé straně parlament hlásící
se k dědictví Masarykovu, měl by dbát
jeho slov."Ale všechno politické úsilí
koneckonců vychází z mravního úsudku,
demokracie je úsilí proti nadpráví,
proti násilnosti."
Náš problém neleží v jedné
rovině, je mnohorozměrný, je v průsečíku
mnoha rovin. Každý jednostranný pohled spěje
k jednostranným řešením. Proto nemohu
souhlasit ani s těmi, kteří ke štěstí
této země usiluji ctít Machiavelliho podle
jeho následující rady: "Lépe
se vyplácí jednat rázně než ohleduplně,
protože štěstěna je žena. Chceme-li
nad ní mít vrch, musíme ji bít a zacházet
s ní neurvale a štěstěna jako žena
přeje mladým, protože nemají tolik ohledů,
jsou divočejší a směleji si vynucují
poslušnost."
Za mladé nemám jen mladé věkem, ale
i ty, kteří vstoupili do politické arény
z té převeliké společenské
skupiny, která procházela středem, režim
nepodporovala ani mu neodporovala, přijala hru. Režim
předstíral, že platí, lidé předstírali,
že dělají. Věřili ve vlastní
poctivost a přitom se řídili heslem: "Kdo
nekrade, okrádá rodinu".
Masaryk připomíná výrok Miltona:"
Ti, kdo stojí a čekají, také slouží".
Revoluce i těmto ponižovaným otevřela
oči a zvedla hlavu, byla něžná a měla
vůli nezvednout ruce ke mstě. Má ji ještě?
Bojím se o ni. vyslechli jsme a jistě ještě
uslyšíme výtky, že jsme nic neučinili
pro vyřazení z účasti na vlivu mnohých
aktivních a iniciativních nejen služebníků,
ale zejména podílníků na Staré
moci. vytýká se, že se dovolilo zbohatlíkům
starého režimu vyprat své špinavé
peníze a použit je k vytváření
nového a opět nadřazeného postavení,
tentokrát hospodářského.
Vytýká se, že věrní tvůrci
či spolutvůrci politiky zvůle nebo jen její
vykonavatelé jen změnili své byrokratické
kabinety a někdy ani to ne a slouží novým
pánům. Tak otázka nemůže stát.
To, že něco potřebného nebylo učiněno,
nesmí být zábranou pro jiné potřebné
činy. Mohlo-li by se to zábranou stát, musí
se hledat a nalézt východisko, řešit
dosud neřešené. Co patří k tomu
neřešenému? Mimo jiné to, že oporám
starého režimu ještě pořád
patří mnohé výhody a oběti
jsou pořád ještě ve špatné,
především sociální situaci. Zasloužilí
nomenklaturní důchodci, mají, byť ne
osobní, ale nejvyšší a vysoké důchody.
Oběti jejich zvůle patří mnohdy k
téměř dnes již 1 200 000 lidí,
kteří se letos dostali do skupiny žijící
pod hranící životního minima, řečeno
přesněji, na hranici chudoby. Režim násilí
neprovozoval jen cestou zlořečená Státní
bezpečnosti, ale prostředkem násilí
byl celý systém sekretariátů, politbyr,
nomenklatur, vnucený státním úřadům,
odborům i hospodářské sféře
ničemu neprospěje. Je třeba prostředky
demokratického soudnictví postavit na pranýř
zločiny a zločince, kteří byli odhaleni
a mohou být žalováni. Zde existuje veliký
dluh.
K tomu jsem už několikrát z této tribuny
vyzýval a řekl jsem těž, že budu
první, který navrhne - až se tak stane - aby
byli amnestováni. Nejde o tresty, jde o výrok viny,
ten prospěje k mravnímu vyrovnání
rozbouřeně hladiny společenského života.
V zájmu spravedlnosti, v zájmu budoucnosti, v zájmu
důvěry občana k demokratickým institucím
státu je nezbytně něco učinit. Zkoušky,
kterými prochází naše mladá -
říká se křehká - demokracie,
jsou právě zkouškami životaschopnosti
a životnosti jejich nových institucí. Jednou
z nich je tento parlament.
Hovořilo se zde o ztrátě důvěryhodnosti.
Koho? Ať kohokoliv, jen ne toho pravého, a tím
jsme my všichni, Federální shromáždění.
Konflikt mezi zákonodárnou a soudní moci
je jedním z příznaků nemoci. Argumentace
stavějící věci do takové polohy,
že nebylo možné nic jiného, než rozhodnout,
zda poruším jeden zákon, aby druhý byl
ctěn, je vadná v samé její podstatě.
Je výrazem černobílého nahlížení
na svět, které tak dobře známe z praxe
totalitního režimu.
Říkali jsme - nejsme jako oni. Jen je těžké
tomu dostát. Článek desátý
všeobecné deklarace lidských práv praví:"Každý
má úplně stejné právo, aby
byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým
a nestranným soudem, který rozhoduje buď o
jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním
obvinění, vzneseném proti němu."
Ve spojení s článkem posledním, třicátým:"Nic
v této deklaraci nemůže být vykládáno
tak, aby dávalo kterémukoli státu, kterékoli
skupině nebo osobě jakékoli právo
vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů,
které by směřovaly k potlačení
některého z práv nebo některé
ze svobod v této deklaraci uvedených".
Umožnilo usnesení Federálního shromáždění,
kterým byla komise 17. listopadu pověřena
provádět lustrace, ohrozit práva občanů
uvedená v článku 10? Ptám se. Je jen
věcí tohoto shromáždění,
zda dokáže eventuálně omyl napravit,
dát průchod nejen spravedlnosti, ale obnovení
své důvěryhodnosti? Nikdo víc než
zákonodárce není povinen ctít zákony.
Velmi lituji, ale musím konstatovat, že v některých
rysech nemohu přijmout argumentaci vyšetřující
komise: V jednom z předmětných případů
je použita výpověď bývalého
příslušníka bývalé Státní
bezpečnosti, řídícího orgánu
agenta ve prospěch důkazu, že jde o agenta.
A v jiném se takováto výpověď
zpochybňuje právě proto, že je to výpověď
pořízená po revoluci a bývalým
příslušníkem StB. To mi neumožňuje
brát i jiná vyjádření jako
stoprocentně jistá. Lituji, ale tento úsudek
si může udělat každý občan.
Asi jsme někde chybovali, kde jsme neotevřeli dostatečný
prostor pro to, aby ona třetí složka moci,
soudní, byla tou, která bude v této věci
kompetentní.
I moje osobní zkušenost podporuje obavy. Byl jsem
komisi předvolán, abych se dozvěděl,
co jsem věděl. Státní bezpečnost
projevovala o mé osudy zvláštní zájem.
Jeden z kolegů nás vyzval, abychom sdělili,
zda či kolikrát nás Státní
bezpečnost vyzvala ke spolupráci. Nevím kolikrát,
ale vím jen to, že jsem to vždy a dostatečně
důrazně odmítl. Jen naši blízcí
ovšem vědí, co takové odmítnutí
stálo, jak persekuční akty dokázaly
učinit život neradostným. Jen informovaní
vědí, jak soukolí mechanismu persekuce dokázalo
nelítostné šrotovat. Jednání
komise či jejich zástupců na mne působilo
tak, že musím říci - neviděl
jsem v něm ani prostou účast, ani dodržení
zásady presumpce, neviny, a připomínám
- jsem ten, kdo s hrdě vztyčenou hlavou má
nárok říci:"Vydržel jsem se ctí".
Nemám žádné z obětí persekuce
za zlé, že nevydržela. I ti, kteří
přistoupili na spolupráci, jsou pro mne obětí
režimu zvůle. Oběti nezákonných
persekucí, ti, co tuto zkoušku života neabsolvovali,
nevědí, jak by obstáli, nepřísluší
jim soudit. Já rovněž nesoudím.
Moji přátelé - Jan Kavan a Rudolf Zukal -
patří nadále k mým přátelům.
Zvedám hlas na jejich obranu. Ptám se: "Zaplatili
svým, po desetiletí trvajícím odporem
vůči zvůli a ve prospěch svobody všech,
daň tyranii, prošli zkouškou života se ctí?"
Odpovídám: "Ano, jsou hodní úcty
a je mi ctí, že jim z tohoto místa mohu složit
hold své úcty."
Tím nechci zpochybnit potřebu odstranit z veřejného
života možnost zneužití osob, které
jsou v rukou případných pohrobků Státní
bezpečnosti nebezpečným nástrojem
manipulace ze strachu či jiných nízkých
příčin. Ten proces musí pokračovat,
ale musí také skončit! Musí probíhat
cestou práva u institucí k tomu povolaných
- u soudů. Nesmí být prostředkem politického
boje o moc.
Ze zprávy přednesené mluvčím
komise vnímám nejen nevyváženost formulací,
ale zvláště nepřesnosti, neúplnost
informací a velmi, velmi nerad to říkám
- i úmysl. Cituji ze zprávy poslance Jiřího
Rumla: "V časném podzimu přišli
dva zástupci obrody za Václavem Havlem, když
se jim v létě podařilo uskutečnit
jakousi plenárku, kde bylo přes 60 lidí,
z nichž ne všichni měli v registru svazků
čisté konto " Rozeberme si tento text. Jedna
jeho část. "Když se jim v létě
podařilo uskutečnit jakousi plenárku."
Páni a dámy, zní to zvláštně?
Doufám, že připouštíte, nezaujatí
jistě - zní. Zapadá to plně do dnešní
dobové argumentace, v níž se z několika
set z větší části starších
a přestárlých lidí dělá
síla ohrožující demokracii? Ano, mluvím
o obrodě. Ptám se, kdo a kdy hledá vnitřního
nepřítele.
Není to tehdy, když se něco nedaří?
Když je potřeba upoutat pozornost jinam? Nebo od čeho?
od hospodářských problémů,
od sociálních nebo od jiných? Aby bylo jasné,
co ona jakási plenárka byla. Obroda požádala
počátkem roku 1989 o svou registraci podle tehdy
platných zákonů o spolčování.
Nedostala žádnou odpověď až do revoluce.
V souladu se zákonem svolala řádnou konferenci,
tedy její přípravný výbor.
Veřejně. Dokonce pozvala na tuto konferenci příslušné
tehdy fungující veřejné organizace
a dala jednoznačné najevo, že bude-li ustavena,
nevstoupí do Národní fronty. Konference,
veřejné svolaná, byla policejně rozehnána,
její účastníci byli odchytávání
na nádražích, silnicích, aby jim bylo
znemožněno odjet. Ti, kteří se k příslušnému
sálu dostali, byli předvedení na veřejnou
bezpečnost a šikanováni. Ti, kterým
se podařilo vyhnout se této zvůli a kteří
dostali včas sdělení, že konference
se bude konat v bytě jednoho z členů, se
na ní dostavili a přivítali mezi sebou pány
Alexandra Vondru, mluvčího Charty 77, nyní
poradce pana prezidenta a Radima Palouše, tehdy zástupce
Hnutí za občanskou svobodu, nyní rektora
Univerzity Karlovy. Účastníkům tohoto
shromáždění patřila čest
být mezi prvními signatáři petice
"Několik vět". Že někteří
z účastníků neměli v registru
svazků čisté konto, o tom jsem si byl jist
již tehdy. Tak to prostě bylo. Státní
bezpečnost infiltrovala především opoziční
skupiny. Koho jiného také měla, aby plnila
účel, k němuž byla ustavena? To nesnižuje
ovšem úsilí nás všech účastníků
na té činnosti i této významné
opoziční konference.
Ještě jeden příklad nevhodné
a zavádějící informace: "Kde
jinde, než ve Slušovicích"; hospodářský
fenomén československého zemědělství
20.let zůstane v historii tím, čím
byl i když jakési bojůvky tam v jejich zařízení
absolvovali školení. To nemá žádnou
souvislost. Proč je třeba snižovat nejen jméno
Slušovic, ale i hodnotu zprávy tímto způsobem?
V dokumentu se zpochybňuje program obrody z té doby.
Jsou přímé důkazy o tom, jaký
byl. Náš samizdat Dialog zveřejnil jeho téze.
Na důkaz, že jde o pomluvu, použiji vlastní
zkušenost, kterou může potvrdit jeden z poslanců
Federálního shromáždění,
pan Václav Benda. Už v pondělí 20. listopadu
1989 jsme vystoupili oba na schůzi studentů Matematicko-fyzikální
fakulty Univerzity Karlovy. V souladu s Programem obrody jsem
tam prohlásil, a to ještě zdaleka nebylo rozhodnuto
o vítězství revoluce: Únor 1948, za
puč! Ale hájil jsem současné socialistické
ideály, jako je hájím nyní z tohoto
místa. Ano, hájil jsem je ve smyslu programu obrody,
ale též ve smyslu programu Socialistické Internacionály,
jejíž zástupci tvoří velkou část
Rady Evropy, do níž jsme slavně vstoupili,
paní a dámy poslankyně!
Méně slavně pokračuje v asiatském
či orientálním pomlouvání těch,
se kterými jsme včera v disentu spolupracovali,
ale se kterými dnes stojíme před voliči
v různých proudech ucházejících
se o jejich důvěru. I to je lidské a normální.
Ovšem to s významem mohla dělat Komunistická
strana Československa v totalitním systému.
Dnes má lež ještě kratší nohy.
A bude je mít pořád kratší, až
nejen svobodné informace, ale i praktická zkušenost
ukáže, že není jediná varianta
pro žádnou otázku, která před
námi stojí a už vůbec ne pro hospodářskou
reformu.
Jen na okraj k onomu programu obrody, předrevolučnímu.
On jasně říká o cestě k prosperujícímu
sociálně tržnímu hospodářství.
Zdůrazňuji prosperujícímu.
Zastupitelstvo obrody zaslalo Federálnímu shromáždění
text svého stanoviska k té části zprávy
pana Rumla, která se jí týká. Činím
ji součástí tohoto svého vystoupení,
ale nechci vás zdržovat, a prosím proto, aby
byl tento text zahrnut do mého vystoupení, předán
vám písemně a zahrnut do protokolu dnešní
společné schůze.
Mám vážnou obavu, že lustrace budou nadále
předmětem i politického boje o voliče.
Různým stranám se vyčítá,
zda jsou pro či proti lustracím, zda daly nebo dají
lustrovat své přední členy. Československá
sociální demokracie, jejímž jménem
to říkám, se o to nesčetněkrát
pokusila ve snaze znemožnit případným
agentům volbu do orgánů strany na nastávajícím
sjezdu. Všechny pokusy byly bezvýsledné. Žádám
proto Federální shromáždění,
aby součástí zákonné úpravy
dalšího provádění lustrací
byl i způsob, jakým budou prováděny
pro politické strany a hnutí. Než se tak stane
ze zákona, žádám z pověření
Československé strany socialistické, Československé
strany zemědělské a jménem Československé
sociální demokracie, aby Federální
shromáždění tuto věc řešilo
přechodně usnesením.
Uznáváme nutnost očisty veřejného
života, chceme však, aby se tak dělo s kulturou
hodnou úsilí vstoupit mezi přední
evropské národy. Připojuji se proto k návrhu
poslance Čiče. Pro pořádek opakuji,
že nedoporučuji zprávu komise 17. listopadu
vzít ani na vědomí a žádám
o vyhotovení skutečné zprávy o převratu
jako o něčem, co dělá starosti občanské
veřejnosti, veřejnosti státu, celému
Československu i přátelům Československa
v zahraničí. Dovoluji si současně
navrhnout, a předám písemně usnesení
k projednávanému bodu pořadu. Navrhuji pozastavit
účinnost usnesení Federálního
shromáždění o pověření
komise 17. listopadu prováděním lustrací,
pozastavit celý další postup a požádat
vládu České a Slovenské Federativní
Republiky o urychlené předložení návrhu
příslušného zákona, ve smyslu
jejího vlastního usnesení z 25. března
1991 Tímto usnesením bychom vyjádřili
vůli svému hlavnímu úsilí,
naši funkci ústavodárného shromáždění
budovat právní stát.
Ke zvýšení naší důvěryhodnosti
i uznání, které by parlamentu mělo
patřit, je třeba především poctivě
pracovat.
Dovolte závěrem na toto téma několik
slov T. G. Masaryka: "Pracovat, to znamená odporovat
zlému a důsledně! Všude, vždy a
zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená
být radikální, ale vytrvalý, nemít
strach, řekl bych. Ze strachu se lidé dopouštějí
násilí, ze strachu lžou".
Děkuji vám, dámy a pánové za
pozornost. (Potlesk.)
Předsedající předseda SN M.Šútovec:
Ďakujem, pán poslanec Wagner. Teraz vystúpi
poslanec Bohumil Tichý. Technická poznámka
- poslanec Magyar.
Poslanec SL F. Magyar: Podľa rokovacieho poriadku, §
20 odstavec 4 snemovňa sa môže uzniesť
na rečníckom čase, ktorý nesmie byť
dlhší ako 10 minút. Odporúčam,
aby sme sa uzniesli na tých desiatich minútach,
lebo v opačnom priepade mám obavy, že k zákonu
o pôde sa nedostaneme ani do Ježiška. Ďakujem.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem, pokladám to za návrh, o ktorom musím
dať bez rozpravy hlasovať. Zaznel tu návrh pána
poslanca Magyara, aby sa skrátil diskusný čas
jednotlivých poslancov na 10 minút.