Velice produktivní je, myslím, podívat se
na problém překonání minulosti a problém
tzv. starých struktur komparativně, tedy s ohledem
na zkušenosti jiných zemí. Tolik citovaný
případ poválečné Spolkové
republiky Německo není adekvátní,
a to proto, že k nastolení demokracie tam docházelo
v okupačním režimu a jen díky vojenské
porážce Německa. Každého o tom
přesvědčí např. vynikající
práce J. D. Montgomeryho a J. Frstenaua.
V zemích, které se vydaly na obtížnou
cestu k demokracii, se ovšem vyskytovaly snahy vytvořit
si něco na způsob farmaků, lidí určených
k magickému očištění obce. Takový
farmakos má být rituálně obětován
nebo vyhnán z obce. Nikde ovšem oživení
tohoto archaického způsobu myšlení nepřineslo
kýžené výsledky. Dočasným
ziskem pro nové vládní struktury bylo odvedení
pozornosti od obtížně zvládaných
problémů, eliminování opozice a možnost
vytvoření situace existenční nejistoty
jako prostředku regulace společenských procesů.
Ale krátkodobý zisk z orwellovských pětiminutovek
nenávisti znamenal nakonec vždy dlouhodobou ztrátu
pro celou společnost. Dantonova představa "Buďme
strašní a vyhneme se tomu, že strašný
bude lid" se míjí účinkem. Možná
se zdá, že se nedotýkám projednávané
věci, ale cožpak i u nás nebyly proneseny výroky
o druhé revoluci? Ve stylu výroku Saint - Justova,
že "ve vládě už se udělala
revoluce, ale do občanského stavu nepronikla".
Tehdy vznikla kategorie bývalých, místo jakobíny
vyznávané demokracie se rodila totalitní
demokracie, jak o ní mluví J. B. Talmon nebo u nás
L. Brokl. My máme stále ještě šanci
při řešení problému tzv. starých
struktur postupovat rozumně, tak jako to svého času
doporučoval G. di Palma.
V Itálii například z ministerstva zahraničních
věcí odešlo po porážce Mussoliniho
režimu méně než 20 osob pro sepětí
se starým režimem, ze všech ministerstev celkem
403 vedoucích pracovníků, z armády
688 generálů, 83 plukovníků. V únoru
1948 byla vyhlášena amnestie a z celkového
počtu 1 879 sesazených a 671 předčasně
penzionovaných vedoucích pracovníků
většina opět nastoupila na svá místa.
Strany, které vystupovaly ve prospěch národního
smíření, zůstaly i v dalších
desetiletích vlivné, ať už šlo o
křesťanské demokraty, komunisty nebo socialisty.
Nesmiřitelní se vytratili z politické scény.
Mnohý znalec starostrukturního problému by
mi mohl namítnout případ Řecka. Tam
byly poměry poněkud méně idylické
než v Itálii. Důvod je ale ten, že vojenský
režim byl zcela izolován a neměl žádnou
sociální oporu. To ovšem není případ
naší země. Horlivce by měl varovat vývoj
v Portugalsku, kde dnes s výjimkou prezidenta vládnou
ti, proti nimž byla také orientována dubnová
revoluce z roku 1974. I tam se režim zhroutil proto, že
už ho nehájil nikdo, dokonce ani politická
policie jako celek ne. Stejně jako u nás i v Portugaisku
chyběla předem připravená alternativa
a síla schopná tuto alternativu realizovat. I tam
bylo počátkem přeměny odmítnutí
stagnace a přešlapování na místě.
I tam byli všichni překvapeni snadností změny.
I tam přišel příval požadavků
a deblokovaných frustrací, nerealistických
očekávání. A pro mnoho lidí
problém, jak se urychleně zbavit pocitu viny. Místo
dosavad- ních politických mýtů přišly
mýty přesně opačné. I Portugalsko
zažilo své aféry pálení dokumentů,
jež se likvidovaly leckde 14 dní před převratem.
I tam byla doba bdělé, výběrové
demokracie na ustanovení o tzv. občanské
nezpůsobilosti.
I Portugalsko potvrzuje obecný závěr z historie
cest k demokracii: "Odplata a úsilí vyloučit
staré struktury z politického života a jejich
sociální perzekuce nevedla k stálým
výsledkům ve směru k demokracii. Naopak demokratickou
konsolidaci komplikuje a někdy i znemožňuje."
Ani tlak historického kyvadla, které buď levici
nebo pravici vede k zastírání své
identity, není větší zárukou.
Změnu přivodí ale zpravidla až objevení
se politických sil, které polaritu vedoucí
k patové situaci, prolomí. V případě
Portugalska to byla Strana demokratické obnovy prezidenta
Eanese, který usiloval o znovuzavedení morálky
do politického života.To bylo přijatelné,
ale nikoliv už případná mravní
diktatura prezidentova vyvoleného okruhu, který
by reprodukoval nekompetentní a neodpovědnou vládu
minulých let. To vedlo k procitnutí politického
spektra a nástupu umírněných reformátorů
lisabonského jara 1968 v čele s pragmaticky orientovaným
politikem Cavakem Silvou.
Jak krátkodeché jsou výzvy obnovit morálku,
demokracii, prosperitu, založené na revanši,
ukazují osudy Argentiny. Tam zněla po svržení
Peróna podobná hesla, jako u nás. Revanšističtí
peronisté chtěli očistu společnosti
a státu, dokonce i ve vlastním hnutí. I Argentina
zažila svou druhou revoluci po 13. 11. 1955, po odstoupení
Leonardiho a nástupu generála Aramburu. Cílem
bylo "Odstranit všechny stopy totalitarizmu, aby se
obnovila morálka, spravedlnost, právo, svoboda a
demokracie". Hospodářský program Raúla
Prebische spočíval na masové likvidaci státního
sektoru, privatizaci, finanční restriktivní
politice a utahování opasků, prý proto,
aby "Argentinci znovu začali pracovat".
Účtování s minulostí přineslo
prověrkové komise, nadřazení morálky
nad odbornost, deklarace odsuzující minulost. Výběrová
demokratizace násilí a atmosféra revanše
vzkřísily mýtus peronizmu. Koalici antiperonistů
narušila zkušenost s hospodářskou reformou,
s liberalizací cen, s drtivým dopadem těchto
změn na nižší vrstvy, na kapitálově
slabší podnikatele. I vláda z roku 1962 pokračovala
v tomto duchu: všechny potíže způsobil
podle ní minulý režim a nezodpovědná
měkkost vůči peronistům. Začarovaný
kruh revanše a nesnášenlivosti vedl k tomu, že
dodnes není cesta z něj nalezena, že vojenské
vlády dílo zkázy dovršily a že
se Perón roku 1973 vrátil na základě
svobodných voleb jako prezident. Nepomohlo ani stupňování
teroru za další vojenské vlády: další
prezidenti - Raúl Alfonsín a Carlos Menem neviděli
jiné východisko, než zahájit cestu práva
a tolerance. Očistu chápali jen jako vstupní
fázi k demokracii, jež musí ustoupit s konsolidací
demokracie hospodářským otázkám.
Protahovaná a uměle živená očista
vede k zablokování stabilizace demokratických
výsledků. Proto Menem udělil milost i zbývajícím
vězňům, odsouzeným za zločiny
z doby vojenské diktatury: viníkům genocidy
i vojenské porážky.
Nejúspěšnější je španělská
cesta k demokracii a efektivní ekonomie. Tam, a to by mělo
být pro nás poučením, byla pojata
transformace jako systémová změna a nikoli
jako výměna garnitur. Tento rys dominuje v jednání
krále Juana Carlose a jeho premiéra Adolfa Suáreze.
Suárezovo krédo "stanovili jsme si za cíl,
že při přeměnách nesmí
pro nikoho nastat nesnesitelné příkoří",
je inspirativní pro každou mladou demokracii, jejíž
upevnění není možné bez konsensu.
Na příkladu této země je vidět,
že zárukou pevné demokracie je rovnováha
sil a neschopnost jedné síly likvidovat jiné.
Proto, kdo má nebo nemá být v parlamentu,
byl rozhodující hlas voličů, ať
už v předvolební kampani zaznělo cokoliv.
Po potvrzení výsledků voleb už takové
hlasy zpochybňující minulostí přítomný
mandát poslance byly vyloučeny.
Hlava státu měla ve španělském
případě vždy předstih před
událostmi: král rozšířil dekretem
č. 3357 z 5. 12. 1975 amnestii a učinil nulitním
všechny administrativní akty dané ze zákona
o politické odpovědnosti z února 1939. Stát
se postaral o dosavadní úředníky,
pomáhal likvidovat frankistické struktury bez kampaní
a skandalizování, s maximální citlivostí
vůči lidem, kteří přešli
přímo pod státní správu. Díky
konsensu se podařilo zvládnout všechny významnější
hrozby: růst kriminality o 30-60 % ročně,
nezaměstnanost, politickou nestabilitu. Nový režim
vyloučil skandalizování za činnost
v politické policii nebo pro ni, protože z dobového
hlediska nešlo o nezákonnou činnost. Zákon
o amnestii z října 1977 měl být jakýmsi
vymazáním veškeré minulosti a stanovil,
že je nutné "odstranit z osobních svazků
údaje o motivech trestního postihu", jakož
i dal většinu svazků skartovat a následně
zbytky předal archivům. Došlo sice k úniku
informací, ale definitivním řešením
bylo to, že na konci roku 1986 ministr vnitra předal
ministru kultury 808 svazků, týkající
se různých osobností. Fond se rozšiřuje
a je uložen v Národním historickém archivu.
Svazky jsou přístupné za života jen
s osobním souhlasem. Později se souhlasem dědiců,
automaticky pak za 25 let po úmrtí osoby.
Problém dědictví minulosti nevyřeší
ani lustrace, ani rozsudek nad minulostí ve stylu "Poučení
z krizového vývoje". Jen poctivé budování
demokratických struktur a odstranění chaotické
změti právních, sociálních,
politických, ideologických, ekonomických
kategorií nám umožní najít východisko
z nazrávající krize. Český
premiér Petr Pithart v Obraně politiky mluví
o tom, jak je těžké přetrhnout souvislý
řetěz exkomunikací. Varuje, že "frustrovaná
touha po participaci vytváří povědomí
nepřátelské moci" a vyslovuje se pro
to, aby noví vládcové nedovedli ty druhé
do situace, "aby jim z pozic nepřátelské,
nezodpovědné opozice nezbylo, než nové
vládce napadat jako ztělesnění všeho
zla". Ještě je čas zastavit umělé
dělení společnosti na vítěze
a poražené.
Je čas dát šanci španělské
cestě, zásadě krále Juana Carlose,
že na demokracii musí vydělat všichni.
Vydělají-li na ní všichni, vydělá
na tom i celá společnost.
A na závěr otázku tomuto parlamentu. Je pravda,
že jsme komisi pověřili, aby pouze shromáždila
a sdělila údaje ze svazků federálního
ministerstva vnitra? Jestliže ano, není přípustné,
aby komise hodnotila tyto dokumenty. Protože se tak stalo,
je nezbytné, aby zvláštní orgán
parlamentu přezkoumal interpretaci komise. Není
možné, aby komise přesáhla své
pravomoci a svým způsobem v rozporu s principy právního
státu slučovala funkci žalobce i soudce, provádějící
hodnocení i selekci, kdo do seznamu patří
a kdo ne.
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Ďakujem, slovo má poslanec Bartončík.
Poslanec SL J. Bartončík: Vážený
pane předsedo, vážený pane předsedající,
vážené dámy a pánové,
původně jsem nehodlal vystoupit, především
z toho důvodu, že k záležitosti, která
se týká mojí osoby, bylo v polovině
loňského roku a dalších měsících
řečeno více než dost a nesčetněkrát
jsem zaujal také svá stanoviska, byť nebyla
vždy přesně a pravdivě interpretována.
Přesto nakonec v průběhu dnešního
jednání jsem se k vystoupení odhodlal, a
to přesto, že materiály, které mi komisí
byly předloženy, nepředstavují žádný
nový důkaz proti tomu, co bylo vysloveno prostřednictvím
sdělovacích prostředků v loňském
roce. Snad až na jednu výjimku. Tou výjimkou
je souhrn mých zpráv, zpráv nepředstavitelně
ubohého charakteru a dokonce zpráv, které
jsou mi vkládány do úst a kterými
jsem udával státní bezpečnosti sám
sebe, dokonce v některých velmi pikantních
souvislostech.
Chtěl bych zde říci několik poznámek,
právě do kontextu mého případu.
Ano, já jsem přicházel hodně dlouho
do styku se Státní bezpečností. Dokonce
můj první kontakt se Státní bezpečností
se datuje daleko dříve, než jak je uvedeno
v registračním protokolu. Bylo to v roce 1949, když
při domovní prohlídce v mém rodném
domě, v domě, kde vládl můj otec,
odbojář z 2. světové války,
ale odbojář, který šel do odboje znovu
také po roce 1948, mě v průběhu domovní
prohlídky posadil na jednu z mlékárenských
konví, záměrně na tu, ve které
byly uloženy zbraně a střelivo. Léta,
která následovala, to byla léta nepředstavitelného
utrpení pro celou rodinu, to byla léta otevřeného
i skrytého pronásledování. Byla to
léta, která začínají být
historicky zpracovávána. Zaznělo zde v první
části zprávy, že uplynulý režim
můžeme nazývat kasárenským.
Já tvrdím, že ta první část
tohoto režimu se může nazývat režimem
temna a nezdůrazňuji to z toho důvodu, abych
zde drásal svědomí těch kolegů,
kteří se v těchto dobách v naivní
víře podíleli na konstituování
tohoto režimu. Ne, to ne. Já věřím
v opravdovost, v obrácení Šavla v Pavla. Ale
uvádím to z toho důvodu, abyste pochopili,
v jakém prostředí, v jakých podmínkách
jsem vyrůstal, v jakých podmínkách
jsem se formoval, na které jsem navázal svojí
intenzívní aktivitou, ač teprv pětadvacetiletý,
v letech 1968 - 1969, a abyste pochopili problematičnost
jednoho z údajů, o který se opírá
dokumentace, která je k dispozici, totiž údaje,
podle kterého jsem měl být v roce 1971 získán
ke spolupráci se Státní bezpečností
na základě ideových pohnutek. Čili
na základě přesvědčení.
To je má jedna poznámka k této záležitosti.
Mohl bych zde hovořit tak, jako někteří
kolegové, kteří zde vystupovali o jednotlivostech
mého případu. Příležitostí
ke kontaktům se Státní bezpečností
bylo mnoho. Byl jsem několikrát vyšetřován,
ale byl jsem také v době, kdy jsem vykonával
na úrovni kraje poměrně vysoké stranické
funkce v situacích, kdy opravdu docházelo k přímým
kontaktům s příslušníky Státní
bezpečnosti. Nechci to zde rozebírat. Jak už
jsem uvedl, mnohé z toho jsem již řekl. Chtěl
bych jenom zdůraznit, že s výjimkou jednoho
případu, kdy jsem si začal uvědomovat,
že by mohlo jít o přípravu k získání
ke spolupráci, za celé toto období mě
nikdy spolupráce se Státní bezpečností
nebyla ani nabídnuta. Nemohu než konstatovat, že
nic z toho, co zde pan doktor Toman uváděl jako
formální náležitosti k získání
agentů, nic z toho nepatří do mé zkušenosti.
Považuji totiž za problematické, pokud jde o
způsob, jakým věc v komisi byla zpracována.
I když chápu limity její činnosti, že
se činí například k mojí osobě,
v první části zprávy, některé
závěry z let 1988 až 1989, ale ignoruje se
tam, že já jsem byl od roku 1985 v akci Sponzor rovněž
jednou z nejsledovanějších osob v této
zemi. Jak vyšlo najevo po listopadu, byl jsem připravován
na obvinění z trestného činu vyzvědačství
- nemusím jistě vysvětlovat, jaká
je horní hranice trestní sazby - v roce 1987 pro
nedostatek důkazů byla tato akce překvalifikována
na přípravu z obvinění z trestného
činu poškozování zájmů
republiky v cizině.
Chtěl bych v této souvislosti vyslovit politování
nad tím, že tady nejsou záležitosti posuzovány
komplexně. Protože pak by nemohlo dojít ke
konstatování, že pronikli agenti Státní
bezpečnosti i do různých obrodných
proudů v politických stranách a mezi těmi,
kteří byli v této souvislosti jmenováni,
bylo uvedeno i to, co je mně přičítáno
jako krycí jméno. V tomto punktu to považuji
za naprosto urážlivý útok na moji osobu.
Budu, zejména v této záležitosti, žádat
naprosto pregnantní důkazy. Je to zajímavé
zejména také v té souvislosti, že ve
druhé části zprávy komise bylo uvedeno,
že jsem byl z evidence v roce 1988 vyňat.
Řekl jsem, že nechci jít do podrobností.
Považuji ale za nutné zde prohlásit, že
jsem nikdy vědomě žádnou formou se Státní
bezpečností nespolupracoval, nikdy vůči
mně nebyl uplatněn ani pokus jakýmkoliv způsobem
mě ke spolupráci zavázat a nikdy ani z dalších
kontaktů se Státní bezpečností
jsem se nedopustil ničeho, co by znamenalo jakýkoliv
profit pro bývalý režim.
V této souvislosti bych chtěl zdůraznit,
že já jsem přesvědčen, že
jediná metoda, jak se opravdu dobrat těch, kteří
z jakýchkoliv důvodů zcela vědomě
poškozovali své spoluobčany, kteří
pomáhali v době, kdy už minulý režim
jel z kopce, ho prolongovat, udržovat, se můžeme
dostat jedině, jestliže se budeme zabývat nejenom
nějakými evidenčními podklady, ale
především snahou o přesné vyšetření
konkrétních činností.
Vím, že budu kritizován z toho, že i já
zpochybňuji podklady, ze kterých komise pro vyšetřování
událostí ze 17. listopadu vycházela. Jsem
si vědom, že v situaci, kdy je vzneseno obvinění
a člověk má dokázat, že není
vinen - je každá rada vzácná, ale chtěl
bych vás poprosit, vážení kolegové
a vážené kolegyně, abyste se zamysleli
nad jedním. Víte, v tom mém případě
- nemohu mluvit za ostatní - vím, jaká je
pravda. Věnoval jsem se vyšetření celé
řady souvislostí, celý jeden rok, od doby,
kdy aféra okolo mne byla rozpoutána. Vím,
jaké okolnosti mohly hrát roli, ale chtěl
bych zde prohlásit na svoji čest, jestli ještě
v jednom jediném případě z těch,
které zde dnes byly otevřeny, je spolehlivost podkladů,
ze kterých čerpala komise taková jako v případě
mém, tak bych hovořil o morální katastrofě.
Nechci tím samozřejmě zpochybňovat
technickou nemožnost falšování těchto
dokladů, ale ty opravdu nemají a nemohou mít
jinou váhu než evidence, kterou někdo o někom
v historickě řadě uvedl. Otázka druhá
- jaké byly důvody, motivy, nevím.
Chtěl bych se ještě vyjádřit
k jedné otázce, která mi často v minulosti
byla kladena. Proč jsem já, jako ti ostatní,
o kterých zde rovněž bylo hovořeno,
vloni okolo voleb nerezignoval na funkci poslance. Zvažoval
jsem tuto otázku. V situacích, kdy jsem se ocitl
v nemocnicích, v situacích, kdy jsem byl před
celým světem popliván, kdy celá moje
rodina byla vystavena nepředstavitelnému utrpení,
tak jsem se rozhodl, že to za žádných
okolností a nikdy neudělám, ono je to sice
pravda, že v demokratické společnosti platí
jistá pravidla, ale bohužel ta demokratická
společnost - a přesvědčujeme se o
tom dnes a denně - tady ještě není.
V kuloárech zazněla otázka, proč jsem
nerezignoval teď. Podívejte se - poté, co se
odehrála ona hanebná kampaň okolo mé
osoby, jsem byl zvolen do tohoto Federálního shromáždění,
byl jsem zvolen v kraji, kde mne řada lidí zná
a myslím, že z kandidátky, na které
jsem vystupoval, jsem dostal největší počet
preferenčních hlasů. A to mne k čemusi
zavazuje, a závazek cítím ještě
k jedné věci. Ať má na mne kdokoliv
jakýkoliv názor - já se považuji za
člověka, který svým dílem rovněž
přispěl ke změně společenských
poměrů v této zemni. A nesnažil jsem
se o to až v roce 1988 nebo dokonce 1989. I já mám
svůj podíl na tom, co se zde stalo. A mám
určitý díl odpovědnosti za to, jak
to půjde dál. Tuto odpovědnost zejména
v poslední době velmi vážně cítím.
Děkuji za pozornost.
(Řízení schůze převzal místopředseda
FS K. Viktorín.)
Předsedající místopředseda
FS K. Viktorín: Ďakujem, slovo má pán
poslanec Fišera. Pripraví sa pán poslanec Senjuk.
Poslanec SN I. Fišera: Pane předsedající,
pane předsedo, hovoří se mi v tuto chvíli
velmi těžko, protože, když jsem ráno
navrhoval, aby toto jednání bylo uzavřené,
předpokládal jsem, že opravdu poslanci budou
dnes povinni zvažovat to, co budou slyšet a směřovat
k nějakému vlastnímu soudu. Mám pocit,
že mnoho poslanců je předem rozhodnutých
a že již svůj soud učinili. Prostě
zde nejsou a ani mne neslyší. Já jsem přesvědčen,
že řešíme-li takovouto vážnou
věc, že o nás vypovídá to, zda
tu jsme nebo nejsme. A to jsem v mnoha případech
vždycky hájil nás, poslance, že tu nemusí
být při debatách o zákonech, jejichž
předlohy jsme projednali ve výborech. To je za prvé.
Za druhé musím říci, že jsem
byl u toho, když se diskutovalo před volbami o tom,
zda mají probíhat lustrace nebo nemají probíhat.
A byl jsem jedním z těch, kdo dospěl k názoru
- a já jsem to formuloval tak - že je třeba
snížit pravděpodobnost, aby agenti StB působili
v našem veřejném životě, byl jsem
jedním z těch, kdo byl pro to, aby tyto lustrace
byly provedeny. Proto nesu také určitou spoluodpovědnost.
Kladete-li si otázku, co mne k tomu vedlo, tak něco,
co v dlouhém expozé pana poslance Ransdorfa nezaznělo.
Zkušenosti této země, zkušenosti komunistické
strany v této zemi a zkušenosti komunistické
strany v Sovětském svazu. Proniknou-li agenti do
jakékoliv struktury, která si klade jakkoliv humanistické
cíle, je vždycky neobyčejně nebezpečné
právě proto, že dokáží přehnat,
že dokáží vytvořit karikaturu určitého
směru, a tím ho nakonec zcela zlikvidovat. Překvapilo
mě, že pan Ransdorf to neuvedl. Chci říci,
že i my jsme museli hledat nějaký způsob,
kterým bychom dokázali pravděpodobnost nebezpečného
vývoje u nás snížit. Postup, který
jsme volili, nebyl v žádném případě
ideální a vyvolal možná řadu
bolestí, nespravedlivostí, v některých
případech snad pomohl zabránit tomu, čemu
se zabránit mělo. Myslím, že nyní
v této chvíli, kdy není již před
volbami, nemáme právo ke zjednodušeným
aktům, které by se nám nabízely tím,
že přijmeme nějaké samospásné
usnesení, které řekne, že se skláníme
před každým, kdo odešel, protože
svým způsobem tímto jako bychom mlčky
odsuzovali každého, kdo se brání. Myslím
si, že povinností muže i ženy, kterým
je ohrožena jejich čest a jsou přesvědčeni,
že je jejich čest ohrožena, je také se
bránit.