Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Připomínám, že žádné doklady o mé podpoře totalitnímu režimu neexistují, ale za to existují doklady o mém odporu vůči němu. Nemyslím si však, že bych se měl bránit svými zásluhami, ale naopak by mně měla být nezvratnými důkazy prokázána má domnělá vina.

Parlamentní lustrační komise, bohužel, znehodnotila pravdivost či nepravdivost, respektive závažnost lustračních záznamů. Jen je konstatuje a předkládá parlamentu a veřejnosti se všemi riziky nespravedlivé likvidace lidí. Proto nelze vynášet rozhodnutí o osudu žádného člověka, dokud tak neučiní nezávislý soud.

Za sebe mohu říci, že mám před naší vlastí, před jejími občany i před tímto parlamentem čisté svědomí, čistý štít. Bohužel si připadám jako na počátku sedmdesátých let, kdy jsem začal být na celých dvacet let nemilosrdně štván konsolidačním totalitním režimem a osobně panem Husákem, mimo jiné také kvůli mému úsilí o trojfederaci a rovnoprávné postavení Moravy a Slezska.

Dámy a pánové, věřím, že ani podobnost čistě náhodná, která by tu mohla být, vás nepřivede k tomu, abyste ji připustili, a že se nebudu muset obrátit na mezinárodní orgány lidských práv, nerespektuje-li se rozhodnutí našeho soudu, jak to dnes prokázala lustrační komise.

Kladu si otázku, když i já jsem prokázal písemnou a ústní výpovědí důstojníka Státní bezpečnosti, že záznam o mně je nepravdivý, jak tomu bylo ve dvou případech, o nichž se před chvílí zmínil pan poslanec Zeman, proč jsem nebyl také já zbaven obvinění jako oni? Nerad bych věřil tomu, že je tím sledován jistý politický cíl. Kdo jej má, dovedl by jej jistě sdělit.

Děkuji všem, kteří neuvěřili, že bych mohl být jakýmkoliv spolupracovníkem Státní bezpečnosti a dali mi až dosud najevo svou důvěru a morální podporu. Děkuji také vám za pozornost, se kterou jste mě vyslechli a prosím, abyste se ještě jednou vrátili v některé své volné chvíli k mému dopisu a k přílohám v něm obsaženým. Děkuji.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Vystúpi pán poslanec Mlynárik.

Poslanec SN J. Mlynárik: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, kolegovia a kolegyne, milí hostia. Prihováram sa za starostlivé individuálne hodnotenie a posudzovanie viny a dôsledkov jednotlivých spolupracovníkov Štátnej bezpečnosti. Paušalizovanie tu nemôžeme uplatniť, je k ničomu.

Zo 130 tisíc až 140 tisíc spolupracovníkov bolo dosť takých, ktorí sa na zozname ocitli neprávom či neadekvátne. Som však presvedčený, že väčšina z nich slúžila a podieľala sa na našom spoločnom nešťastí, mala úžitok zo služby politickej polícii a systému diktatúry. Sám osobne viem, o čom hovorím.

Na základe spolupôsobenia agenta Štátnej bezpečnosti bola v akcii "Thonov - Anisová", resp. "Francúzsky kamión" uväznená v máji 1981 deväťčlenná skupina intelektuálov, ktorá si odsedela vo vyšetrovacej väzbe 10 až 13 mesiacov. Proces sa vtedy na nátlak medzinárodnej verejnosti nekonal, ale trestné spisy boli živé a pripravené pre proces až do konca roku 1989. V tejto skupine boli obidvaja Jiří a Jan Rumlovci, filozofi Milan Šimečka a Jiřina Šiklová, novinár Karel Kyncl, spisovatelia Jaromír Hořec, Eva Kantůrková a ďalší. Trestné stíhanie sa konalo na slobode proti manželke a bratovi Václava Havla, proti intelektuálom v Brne a Bratislave.

To bolo dielo agenta ŠtB, ktorý medzi prvými podpísal Chartu 77 a bol členom minulého porevolučného parlamentu. Dnes sa agent Muraško uchádza o miesto docenta na prešovskej univerzite. Pýtam sa, mal sa takýto agent lustrovať? Mala sa voči nemu vyvodiť zodpovednosť za denunciačné činy? A koľko je takýchto darebákov, ktorí spúste slušných ľudí spôsobili neštastie? Kto dnes zmapuje, zdokumentuje všetky špinavé činy, ktoré vznikli z pôsobenia agentov politickej polície? Chceme to po 40 ročnej diktatúre nihilizovať, zahodiť? Koľko slušných ľudi prišlo o život a zdravie za spolupôsobenia agentov, s ktorými dnes máme my všetci regenerovať demokraciu, stavať nový štátny život! Je potrebné, aby svedectvá vydali tí, ktorí si činnosť politickej polície odniesli na vlastnej koži.

Dovoľte mi osobnú poznámku. V úvodnej rozprave padli názory, či oznámenie o spolupráci s ŠtB neodnesú deti a rodiny dnes pozitívne lustrovaných ľudí. Každý z nás mal aspoň po roku 1968 voľbu. I ja. Mohol som spolupracovať, ale potom by som riskoval, že sa ma raz deti spýtajú: "Otče, prečo si pomáhal zlu?" Mohol som udávať a moje deti mohli študovať. Nespolupracoval som. Odniesli to moje tri deti. Ani jedno z nich sa nedostalo ani na strednú školu. Mám výčitky, že som im pokazil život. Ale mohol som sa im dnes i sebe otvorene pozrieť do očí. Nepomáhal som klamstvu a zlu i za túto krutú cenu. Dúfam, že to raz moje děti pochopia. Aspoň doteraz mi nič nevyčítali. Ale nech sa tiež deti aktívnych spolupracovníkov dnes opýtajú: "Otče, prečo si pomáhal zlu?" Kto postihol tieto deti, boli tí, ktorí podľahli, ich rodičia a nie anonymná spoločnosť. Nech sa tieto deti dnes otvorene pýtajú, a to nie je žiadna perzekúcia.

Ešte k jednej otázke. Hovorí sa dosť o tom, že na Slovensku sa lustrovať nebude. Je to vôľa tých, ktorí v lustráciách vidia prekážku pre svoje mocenské, osobné ciele. Slovenská spoločnosť je však natoľko životaschopná, že sa nedá ošialiť mocenskými ambíciami, ale vytvoria sa mechanizmy, ktoré jej umožnia držať krok s demokratickými trendami v Európe. V mojom volebnom obvode je veľa takých, ktorí žiadajú zverejnenie mien všetkých registrovaných agentov. I taká je mienka na Slovensku. Inak by sa regenerácia demokracie na Slovensku na roky či desaťročia znížila. Tak tedy lustrovať, presvedčovať sa bude aj na Slovensku, či sa to niekomu páči, alebo nie. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem, ďalej v rozprave vystúpi poslanec Tomis, pripraví sa poslanec Jiří Černý.

Poslanec SN V. Tomis: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, kolegové, nepředstupuji před vás, abych se obhajoval, protože tuto skutečnost jistě provede soud. Chtěl bych jen říci jednu věc, že mě velice mrzí, že jsem v parlamentu, který si dal na počátku do vínku, že bude budovat právní stát, ale přitom mnozí z nás vždy dají podnět k tomu, abychom zapomněli na tuto prvotní naši myšlenku, nechali se strhnout emocemi a chtěli sjednávat pořádek, jak se sjednával od roku 1939 do roku 1945, anebo později od roku 1948 do roku 1989. To mě velice mrzí a myslím, že to je právě to zlo, které je daleko větší než to, že se v současné době odhalili domnělí spolupracovníci StB. Proč? Protože ať je to morální nebo trestní věc, myslím si, že je důležité to, aby to bylo vždy dokázáno. Jestliže je vrah odsouzen, odsedí si svoje a je to v pořádku. Jestliže je někdo odsouzen morálně, je odsouzen, nic si neodsedí, trpí on, jeho rodina a jeho příbuzní. I zde by tedy měla platit presumpce neviny do všech důsledků. Myslím, že to, co zde řekl pan Jičínský, že toto měl říci předem. Možná, že i více těchto diskusních přispěvků mělo odeznít předem, abychom si uvědomili celý dopad, ke kterému jsme došli. I vrah, dokud není odsouzen, je uváděn jen iniciálami. Jestliže je někdo někde zapsán, a tady předseda komise řekl, jak obrovsky věří právě příslušníkům StB, v tom jak poctivě bylo všechno zapisováno. Četli jsme však jak ve slovenském tisku, tak i v našem, že tomu tak nebylo. To, co uvedl pan poslanec Bárta, svědčí o tom, že tomu tak skutečně nebylo.

Myslím, že komise se měla daleko více zabývat tím, aby tyto důkazy předložila. Nikoli jen domněnku o tom, že je někdo někde zapsán. Prosím, já jsem celý život bezpartijní. Měl jsem z toho důvodu také různé problémy, i když jsem nebyl vězněn, i když jsem neměl odvahu, abych vystoupil jako disident, ale nicméně pociťuji křivdu za celou dobu z toho důvodu, že jsem mohl dostat vždy funkce, jen když byla dlouho neobsazená a mně jako bezpartijnímu ji nabídli jako odborníkovi na správní řízení a rozhodování. Tak to bylo na ONV i na KNV. Přitom vždy musel krajský výbor Komunistické strany Československa nebo okresní výbor povolit výjimku po prostudování mé uvažované pracovní náplně. Tato pak byla okleštěna, bylo mi odebráno podpisové právo a pak jsem ji mohl vykonávat.

Sloužil jsem v armádě jako bezpartijní od roku 1953 do roku 1962. Podepsal jsem, že jsem nebyl spolupracovník StB (také do 7. března jsem byl o tom pevně a stoprocentně přesvědčen). Komise mi předložila nějaký papír, tmavou fotokopii (nevím kolikrát focenou) a řekla mi - tady je tvé jméno, tady je Marcel, tady je podpis majora. Kde je můj podpis? To nemáme, říká, nevíme o tom. To nevadí. Vy nevíte, že se jmenujete Marcel? Tak to nevadí, vzdejte se do 15 dnů, nebo to zveřejníme. To bylo celé. Já si myslím, že se mělo také rozlišovat. Pokud jsem se dověděl, byl jsem spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky. Z toho důvodu jsem si vyžádal návštěvu u nejvyššího představitele obranného zpravodajství, aby mi podal zprávu, zda to, co je uvedeno ve Špíglu a co vím sám ze své vojenské služby, že mezi StB a vojenskou kontrarozvědkou nelze dát rovnítko. Řekl, to vám mohu potvrdit. Totéž ví lustrační komise a totéž ví bezpečností výbor, kde jsem to předložil. Tato vojenská kontrarozvědka patřila do správy č. 3. Od určitého roku byla podřízena i ministerstvu vnitra a jinak řízena správou 3. StB pak byla řízena správou č. 2, SNB. Tedy je to zcela odlišné. Odlišná je i činnost. Činnost vojenské kontrarozvědky byla za prvé dovnitř armády a potom ke zjišťování, zda některé osoby, cizí státní příslušníci, nezjišťují jména důstojníků, velitelů, druhů a počtů zbraní, tedy nikoli vůči našim občanům. Toto se mělo, myslím rozlišit, a tak to postavit.

Pokud jde o to, že jsem měl spolupracovat, byl tam záznam z roku 1958. Podepsán - hodnost major. Do roku 1959 jsem hodnost majora u VKR neviděl, sloužil jsem u několika útvarů, vždy tam se mnou nějaký příslušník VKR hovořil z toho důvodu, že jsem byl ve velitelských funkcích, měl jsem odloučené jednotky a vždy mě žádali, abych jako důstojník splnil povinnost - zda se tam někdo pohybuje, diplomaté, občané, které naši vojáci, naše hlídky neznají.

Jedině v tomto případě jsem přicházel s nimi do styku. Nikdy po mně nechtěli, abych to podepsal. Teprve v letech 1959 - 1960 na mne začali naléhat. Objevil se právě až tam major, který požadoval, abych se stal spolupracovníkem (v té době jsem byl právě krátce ženatý), že chodím do společnosti a pokud bych slyšel nebo viděl nějaké dotazy cizích občanů o vojenských údajích, abych jim to sděloval. Odmítl jsem. To znamená, že tento údaj z roku 1958 nemůže být pravdivý, protože žádný major vojenské kontrarozvědky se mnou v té době nehovořil.

Rád bych vám řekl, že o lustrace se pokusilo podle Tacita v letech 47 - 48 i římské impérium. Není známo, že by stav římského impéria se po této akci zlepšil, neboť stejně jako každý takový dílčí zásah, hledající řešení v oblasti zlepšení mravů veřejných činitelů a hodnotící mravy těchto činitelů podle nepříliš jasných kritérií, nemohla ani tato starořímská lustrace přinést zlepšení funkcí státního aparátu. My se pokoušíme o totéž.

Pokud jde o usnesení, které zde je, já si myslím, že by nemělo platit, aby poslanec prokazoval svou nevinu, ale naopak komise by měla být zavázána, aby mu jeho vinu prokázala, nebo aby se mu v tomto parlamentě omluvila. Jedině to považuji za správné, ne aby poslanec musel běhat po soudech a žádat a dokazovat svou nevinu. Tento parlament vlastně vytváří situaci zcela nezvyklou v právním řádu. Myslím, že i tento parlament, tak jako stát, je vázán právním řádem, který si vydává. Jestliže ani poslanec nectí to, co dostane od soudu, jak chceme mít v tomto státě právo a pořádek? Jaký je morální kredit členů komise, jestliže jen oni dostali rozsudek, ten ofotografovali a vyvěsili na nástěnku mé jméno před tím, než by to parlament schválil? Já si myslím, že toto není důstojné ani hodné člena nebo poslance tohoto parlamentu! Nikdo jiný to nemohl zveřejnit, protože podle ověření od soudu to nikdo jiný nedostal.

Děkuji za pochopení. Já věřím, že všichni mí voliči, kteří mi dali své hlasy, budou věřit tomu, co jsem podepsal před volbami, že jsem nespolupracoval. Kontrarozvědka je zcela odlišný oddíl než Státní bezpečnost. O Moravu a Slezsko budu bojovat do poslední chvíle a ani toto mě od toho neodvrátí.

Poslanec SL J. Černý: Pane předsedo, pane předsedajíjcí, vážené Federální shromáždění, úvodem mi dovolte jednu poznámku. Při pohledu na naše počty se nabízí otázka, jaká je asi úroveň právní kultury u nás, nejsme-li ani ochotni ctít základní princip právní, a ten je, jak všichni víme - nechť je slyšena i druhá strana.

Chci vám říci toto, včera a dnes zde na půdě Federálního shromáždění jsme byli svědky neuvěřitelně arogantního výsměchu právu a zákonům vůbec. Zveřejněním usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 o předběžném opatření, které bylo vydáno v souladu se zákony této země ve věci žaloby na ochranu osobnosti, došlo ke zmaření účelu tohoto předběžného opatření. Timto aktem tedy došlo již včera ke zveřejnění tvrzení vyšetřovací komise Federálního shromaždění, o jehož oprávněnosti měl rozhodnout soud. Vyslovuji důvodné podezření, že zde, na půdě Federálního shromáždění, došlo ke spáchání trestného činu maření výkonu soudního rozhodnutí a žádám předsednictvo Federálního shromáždění o neprodleně opatření k podání trestního oznámení proti osobám, které zveřejnění usnesení obvodního soudu o předběžné opatření provedly, nebo k němu daly pokyn.

Ten, jehož úroveň právní kultury je tak propastně nízká, že nedisponuje ani elementární úctou k právům druhých a k právu vůbec, není podle mého názoru hoden, aby zasedal ve vrcholném ústavodárném orgánu, a to i tehdy, respektive zvláště tehdy, jedná-li se o práva jakkoliv skutečně nebo domněle provinilých.

Ke zprávě vyšetřovací komise, přednesené poslancem Rumlem. Neočekával jsem mnoho, ale že uslyšíme literární dílko, k jehož úrovni se raději nebudu vyjadřovat, to jsem nečekal. Nejvíce mě mrzí míra naivity, kterou zpráva u nás předpokládá. Zprávu navrhuji neschválit a uložit komisi předložení skutečné zprávy, která podá věcnou informaci, týkající se vyšetřované věci.

Ke druhé části zprávy komise se zdržím komentáře. Snad zde jen prohlásím, že s tím, k čemu se propůjčuje Federální shromáždění, nesouhlasím. Nesouhlasil jsem ani v minulosti a nesouhlasím ani nyní. Mám k tomu své důvody a rád je každému řeknu.

Závěrem mi dovolte spíše úsměvnou poznámku. Vznáším protest proti výroku vyšetřovací komise, která mě vylustrovala jako prověřovanou osobu. Výrok, jehož vágnost a šalamounská formulace připouštějící úvahy, zda má tzv. spolupracovně estébácká bezúhonnost není dána pouhou důkazní nouzí, případně zda neexistovala naivní tzv. nevědomá spolupráce, mě hluboce uráží. Výrok zní: "Šetřením se neprokázalo, že prověřovaná osoba vědomě spolupracovala s StB".

S vědomím nepochybné bezvýznamnosti této osobní životní epizody z hlediska velké politiky, jíž jsme zde svědky, se zdržuji dalšího komentáře a konstatuji, že samotné vznesení protestu je pro mne dostačujícím řešením celé věci. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem od komunistických aktérů minulého režimu obdržel kritická hodnocení, jako například že mám záporný postoj k politice Komunistické strany Československa, že podřizuji právní praxi morálním a etickým pohledům apod., jsem však rozhodnut do této sbírky přiřadit i hodnocení shora uvedené.

Žádám proto, aby mi vyšetřovací komise byla povinna vydat stejnopis, případně ověřenou fotokopii své zprávy č.j. K 00314/91, zpracované k č.j. K 00189/91. Pro případ, že to není považováno za samozřejmé právo každého, kým se komise zabývala a o jehož osobě vydávala soudy, žádám, aby o uspokojení tohoto mého požadavku bylo hlasováno. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem, s vašimi podnetmi bude Predsednictvo Federálneho zhromaždenia pracovať.

V diskusii ďalej vystúpi poslanec Lubomír Lédl, pripraví sa poslanec Milan Čič a po ňom poslanec Šilhán.

Poslanec SN L. Lédl: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, jak jste byli informováni, jsem jedním z těch, kteří byli pozváni na parlamentní komisi pro vyšetřování 17. listopadu a kromě toho, co zde bylo řečeno, byl jsem seznámen s tím, že v průběhu cca 6 let jsem byl dvakrát až třikrát veden jako kandidát tajné spolupráce, jednou nebo dvakrát jako důvěrník a jednou zhruba na 15 měsíců jako agent.

Nebudu se zabývat všemi argumenty, které buď dokazují, že jde o manipulaci, nebo minimálně dokazují malou důvěryhodnost těchto materiálů. To až v době, kdy proběhne, jak doufám, nějaké důkazní řízení. S většinou argumentů jsem seznámil členy komise. Chtěl bych se zastavit pouze u několika aspektů, které mají podle mého názoru ve věci lustrací obecnější význam a zpochybňují sám princip a zvolený postup.

Včetně toho, že se nejdříve zveřejní jména a teprve potom se bude diskutovat o tom, jaká budou pravidla jakéhokoliv dokazování. Korunním důkazem, který mi byl předložen, byl protokol o tzv. vázacím aktu. Šlo zhruba o 4-5ti stránkový protokol, ze kterého bylo zcela jasné, že 29.5.1984 byl se mnou za přítomnosti tří pracovníků federálního ministerstva vnitra v budově Správy pasů a víz Praha 10 proveden pohovor, na závěr kterého jsem podepsal závazek o spolupráci s StB. Protokol dále odhaluje řadu dalších podrobností, jako vysvětlení významu mé spolupráce, sdělení tajných telefonních čísel, která mohu použít, heslo pro navázání kontaktu a celou řadu důvěryhodných faktorů. Součástí nebo přílohou protokolu je i zmíněný závazek, respektive jeho fotokopie datovaná také 29 .5. 1984. Závazek je napsán na stroji a jediné, co vypadá autenticky, je podpis, který odpovídá spíš letům 1987 - 1989, ale to není podstatné. Celkově šlo o materiál, který když jsem si přečetl, nestačil jsem se divit a s hrůzou jsem pochopil, že vypadá velmi důvěryhodně a že nemám prakticky žádnou možnost se bránit, zvláště když na můj argument, že musí jít o falzifikát, protože jsem nikdy v budově Správy pasů a víz Praha 10 nebyl, vázacího aktu jsem se nezúčastnil a že žádám o konfrontaci se všemi třemi pracovníky ministerstva vnitra, kteří protokol podepsali, mi bylo odpovězeno, že nejsem u soudu a úkolem komise není spolupráci prověřovat nebo prokazovat, ale pouze prokázat skutečnost, že poslanec byl nebo nebyl uveden v análech ministerstva vnitra jako spolupracovník. To prakticky znamená, že platí presumpce viny a důkazní břemeno je zcela přeneseno na obviněného.

Naštěstí se mi asi během 10-ti dnů podařilo zjistit, že tento na první pohled dokonalý důkaz má jednu drobnou vadu. Ve dnech 27. až 30. května 1984 jsem se účastnil kongresu AAPSO, což je Organizace solidarity s lidem Asie a Afriky, který se konal v Alžírsku. Je mimo jakékoliv pochybnosti, že jsem se dne 29. 5. ve stejném termínu v žádném případě nemohl v budově Správy pasů a víz Praha l0 účastnit tzv. vázacího aktu za přítomnosti 3 pracovníků federálního ministerstva vnitra a podepsat závazek. Je tedy zřejmé, že vázací akt, protokol o něm a vše, co s ním souvisí je - diplomaticky řečeno - nedůvěryhodné, přesněji řečeno, jedná se o fabulaci nebo chcete-li podvrh.

Kladu si samozřejmě otázku, jak mohu na základě této vlastní zkušenosti důvěřovat jiným, stejně nebo ještě méně důvěryhodným materiálům, týkajícím se jiných poslanců nebo veřejně činných osob, ať už teď nebo v budoucnu. Představuji si, co bych asi mohl dělat, kdyby se mi nepodařilo dokázat, že jsem nemohl být v republice a co asi budou dělat ti, kteří budou obviněni v budoucnu a obrazně řečeno budou vědět, že nikdy nebyli na Správě pasů a víz Praha 10, ale nemají důkaz, že byli v zahraničí, nebo ho nezískají. Jsem přesvědčen, že obdobných podvrhů bude v materiálech, se kterými komise pracuje, určitě celá řada.

Zvláštní pozornost, podle mého názoru, zasluhuje doporučení, aby se obviněný poslanec raději nebránil a aby se pod hrozbou určitého morálního, politického a psychického nátlaku raději "dobrovolně" vzdal mandátu. Postavit řešení problému na zcela mimo zákonnou - neříkám nezákonnou, zdůrazňuji mimozákonnou - základnu. Na první pohled jde o velmi rozumný postup, který zabrání, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika, rodící se demokracie v souvislosti s lustracemi nějak zdiskreditovala. Uvědomují si ale ti, kteří mi navrhovali, abych napsal rezignaci bez uvedení data, že bych prakticky přiznal vinu a zbavil se jakékoliv možnosti obrany u soudu, Ústavního soudu, Ženevské nebo Evropské komise pro lidská práva v budoucnu a koneckonců bych zpochybnil i možnost případné rehabilitace v budoucnu?