Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Včera večer jsem dostal fax z Říma od Jiřího Pelikána, který byl před několika dny v Praze a dozvěděl se tady, že jsem podezříván ze spolupráce se Státní tajnou bezpečností v letech 1969 - 1970. Jiří Pelikán zatelefonoval předsedovi komise 17. listopadu, poslanci Jiřímu Rumlovi a vyslovil svou ochotu vypovídat před komisí o tom, co ví o mé činnosti. Jiří Pelikán toho ví hodně, neboť už od roku 1970, tedy v době, kdy jsem ještě údajně spolupracoval se Státní bezpečností, spolufinancoval velké zásilky listů Svědectví a dalších publikací, jejichž transport jsem já do Československa organizoval. Předseda komise poslanec Jiří Ruml mi odpověděl, že to není nutné, protože komise nezkoumá celkovou činnost poslanců za minulé období, ale pouze fakta o jejich kontaktech či spolupráci se Státní bezpečností.

Pan poslanec Ruml má samozřejmě pravdu, ale jak má komise zjišťovat fakta o spolupráci se Státní tajnou bezpečností například v případech, jako je můj, kdy jsem žádnou spolupráci nepodepsal, k žádnému vázacímu aktu nikdy nedošlo, žádný takový neexistuje, dokonce ani žádný důkaz o vědomé spolupráci neexistuje. Jediné, co existuje jsou zprávy údajného řídícího orgánu jednoho estébáka, který vykazoval svým nadřízeným činnost. Jak může komise zjistit tato fakta, aniž by se mohla zeptat mých spolupracovníků na fakta, která by mou údajnou spolupráci mohla buď vyvrátit, nebo alespoň značně zpochybnit?

Tento poměrně alibistický přístup komise rovněž znamená, že komise se nemohla zabývat obsahovou stránkou údajné spolupráce a neměla zájem tedy vyslechnout ani jednoho z dalších nejméně dvanácti svědků, jak českých, tak zahraničních, které jsem komisi nabídl. Jestliže jediným důkazem mé údajné spolupráce je tvrzení agenta StB, že jsem mu poskytoval tu či onu informaci nebo dokument, tak se domnívám, že pro odsouzení samotného faktu spolupráce je důležité vědět, zda je vůbec pravda, že jsem takovou informaci poskytoval a jestliže jsem ji poskytl, tak za jakých okolností se to stalo.

Je samozřejmě pravděpodobné, že komise 17. listopadu nemohla být pro takový úkol nějak vybavena a že takovéto prozkoumání může provést jen soud. Doufám, že Obvodní soud pro Prahu 7, k němuž jsem podal žalobu na ministerstvo vnitra na základě § 11 a § 12 občanského zákoníka, bude moci přezkoumat pravdivost údajů uvedených ve spise ministerstva vnitra. Doufám rovněž, že po prvním dubnu, až bude ustaven Ústavní soud, bude tento soud moci přezkoumat rozhodnutí komise.

Po vyčerpání legálních prostředků v této zemi, bude-li to ještě nutné, jsem rozhodnut využít Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, a po podepsání Evropské konvence o lidských právech se obrátím na příslušné evropské soudní instituce pro porušení mých základních lidských práv.

Mluvil jsem už dlouho a jelikož se bude záležitostí detailně zabývat soud, nebudu zde zabíhat do všech detailů svého případu. Jaká je však skutková podstata mé údajné spolupráce?

Podle kratšího výpisu ze spisu, který mě teprve minulé pondělí nechala komise přečíst, udržovala se mnou rezidentura StB ve Velké Británii styk od března 1969 do července 1970. Využívala mne k problematice československých studentů ve Velké Británii a použila mne k akcím v této oblasti, například jsem měl údajně znemožnit demonstraci před československým zastupitelským úřadem v Londýně na první výročí invaze v srpnu 1969. Je pravda, že jsem byl v Londýně ve styku s panem Zajíčkem, tehdy vedoucím školského odboru našeho zastupitelského úřadu, a to na základě oficiální dohody, kterou v Anglii uzavřela oficiální delegace Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy, a mandát k mé činnosti mně do Londýna začátkem května 1969 přivezla členka předsednictva, tehdejšího předsednictva SVS Zuzana Blahová, která nabídla komisi svou výpověď i své dokumenty z té doby. Nebyla samozřejmě vyslechnuta.

Ze svědectví pana Richarda Molineux, tehdejšího vedoucího mezinárodního oddělení britského studentského svazu (NVS) vyplývá, že o nekonání demonstrace v roce 1969 rozhodlo vedení Československého svazu studentů regulérním hlasováním a že i britský NVS nebyl ochoten tuto demonstraci organizovat v době, kdy situace v Praze byla nepřehledná a kdy existovala možnost, že by mohla být zneužita proti SVS, který v těch dnech ještě marně bojoval za své přežití.

Je třeba si uvědomit tehdejší dobu a fakt, že většina československých studentů, sdružená ve svazu si tehdy přála legálně v Anglii dostudovat a vrátit se domů. 31. ledna 1969 jsem byl zadržen na letišti v Ruzyni, když jsem se pokoušel letět s přítelem Lubošem Holečkem do Stockholmu na akci, kterou organizovala mírová nadace Bertranda Russella. Při prohlídce byla nalezena u mne řada tzv. pravicových dokumentů a menší nehlášená valutová částka, tedy mé stipendium, které jsem obdržel od univerzity v Oxfordu. Všechno mi bylo zabaveno společně s cestovním pasem. Pokud si pamatuji, o několik dnů později mě Alois Indra dal veřejně do souvislosti s britskou rozvědkou, či nějakou podobnou absurdností. V zápětí se se mnou spojil pan Havlásek, který byl krátce předtím na našem zastupitelském úřadu v Londýně a měl tam na starosti otázky mládeže. Tento pán byl kritický k tomu, jak se mnou zacházely orgány ministerstva vnitra a slíbil, že by mi federální ministerstvo zahraničních věcí mohlo pomoci vrátit se do Anglie a tam dostudovat. V té době jsem měl za sebou jeden semestr. Takováto reakce mě nepřekvapila. Pamětníci přechodné doby roku 1969 si jistě pamatují, že tehdy bylo na mnoha úřadech ještě mnoho tzv. dubčekovců, kteří byli ochotni pomáhat. Mně samotnému, ale i dalším funkcionářům SVS Čech a Moravy např. se velmi snažil pomoci tehdejší ministr školství pan Vilibald Bezdíček. Pan Zajíček v Londýně vystupoval podobně reformisticky jako pan Havlásek, tedy v rozhovorech se mnou. V tomto spise se píše, že jsem byl osobně pozván k rozhovoru s ministrem vnitra Grösserem, jemuž byl také přítomen pan náměstek Kubík, jehož jsem znal jako svého vyšetřovatele z doby předlednové, kdy jsem byl vyslýchán za svou politickou činnost. V tomto spise se dále píše, že po tomto rozhovoru mi byla povolena cesta do Anglie. Takovéto formulace nechávají jasný dojem, že jsem během tohoto osobního rozhovoru musel na něco nekalého přistoupit.

Ze zápisu usnesení předsednictva SVS z 12. 2. 1969, který jsem komisi předal je ovšem jasné, že na schůzku byla pozvána celá oficiální delegace SVS, vedená tehdy panem Rybářem. Nešlo tedy o žádnou osobní schůzku. Je to jen další příklad zkreslení údajů v tomto spise. Podobná a daleko horší zkreslení jsou zcela typická pro tento spis. Ve spise se např. píše, že nejvýznamnější z několika dokumentů, které jsem panu Zajíčkovi poskytl, byly materiály Bertranda Russell Peace Foundation a materiály ze studentské konference v Dubrovníku, která se konala v srpnu 1969. Z prohlášení pana Ken Coatese, představitele této nadace, které zaslal prezidentu Havlovi, tak i předsedovi Federálního shromáždění panu Dubčekovi, vyplývá (dnes je Ken Coates předsedou komise pro lidská práva v Evropském parlamentu, jehož je poslancem), že jsem spolupracoval s touto nadací při publicitě situace v Československu po invazi, a že všechny jejich materiály byly veřejné. Nadace neměla námitek proti jejich předání a představitelé nadace sami byli ve styku s československými zastupitelskými úřady, dokonce i za poněkud jiné situace o řadu let později. Materiály z Dubrovníku obsahovaly především můj vlastní projev, přednesený na výročí 21. 8. 1969 a ostrou kritiku politiky SVS, (politiku SVS jsem tam hájil), který můj projev vyprovokoval v zástupci již znormalizovaného slovenského SVS, který tehdy ironicky vedl Čech - pan Rudolf Převrátil. Tyto dokumenty z konference byly veřejné a domníval jsem se, že by pan Zajíček, jakožto vedoucí školského odboru měl znát můj postoj a postoj delegace SVS a také se tvářil, že k tomuto postoji má sympatie. O předání tohoto dokumentu jsem informoval SVS, který byl o několik dnů později definitivně rozpuštěn. Ve spise jsou však kromě zkresleností i nehorázné lži. Například se tam tvrdí, že mě pan Zajíček vyzval, abych od britského novináře Williama Shawcrosse, který je tam lživě popisován jako mladý britský rozvědčík a zaměstnanec britského ministerstva zahraničních věcí, zjistil, jak se do Anglie dostala zpráva Pillerovy komise, jejíž úryvek tehdy Shawcross vydal v Sunday Timesech po dokončení svých studií. I tak jednoduchý fakt, že nikdy nebyl zaměstnancem britského ministerstva zahraničních věcí, natož rozvědčíkem, je dokumentovatelný. Zprávu komise mimochodem tenkrát přeložila má matka. Podle tohoto spisu se se mnou tehdy Shawcross rozešel plný nedůvěry, když jsem se z něho pokusil vytáhnout informaci, kterou údajně ode mne žádal pan Zajíček. Z prohlášení mého dobrého přítele Shawcrosse je zřejmé, že jde o zcela nehoráznou lež. Pan Shawcrosse mi telefonoval ještě o půl druhé dnes ráno a znovu opakoval, že je ochoten do Prahy kdykoli přiletět a je ochoten vypovídat o naší dlouholeté spolupráci při publikování případu porušování lidských práv v Československu i o jeho vlastních setkáních s panem Zajíčkem.

Ve spisech je několikrát opakováno, že jsem byl veden jako "styk residentury a neměl charakter agenturního spolupracovníka."

Tři roky po skončení tohoto údajného styku (26. 4. 1973) nějaký nadporučík Pantůček si přečetl ty samé papíry, které má dnes k dispozici komise 17. listopadu, a ve svém zhodnocení se opakuje to, co se ve spisech jasně říká několikrát, tedy že pánové Pavlásek a Zajíček se mnou byli "ve styku vždy pod krytím federálního ministerstva zahraničních věcí". Tentokrát ze známých důvodů obohatil tuto formulaci a napsal: Cituji: "Pod krytím spolupráce s rozvědkou ministerstva zahraničních věcí". Nevím, proč sice on zahlédl ve spisech něco, co tam jiní neviděli, ale ověřil jsem si, že je faktem, že žádná rozvědka ministerstva zahraničních věcí neexistovala, alespoň ne v letech 1969 - 1970. Další případ zkreslenosti.

Člen komise mě ovšem upozornil na tuto větu a pochopil jsem, že to pro komisi je snad hlavní důkaz mé vědomé spolupráce s StB. Výpis, který jsem dostal k přečtení končí poznámkou, že: "ze závěrečné části svazku je zřejmé, že po roce 1970 se stal Kato objektem zájmu StB pro svou činnost proti totalitní moci v Československu."

Konstatuji, že je mne samozřejmě možno ostře kritizovat či odsoudit za naivitu 22-letého studenta, který "krytí" pana Zaječka neprokoukl a nechal si, jak se píše ve spisech, dokonce zaplatit "pohoštění na schůzkách".

Je možné mě kritizovat za to, že jsem se s panem Zajíčkem scházel i po rozpuštění SVS a hovořil s ním především o prodlužování legálního pobytu ve Velké Británii pro sebe a mé přátele. V žádném případě však to nelze nazvat vědomou spoluprací s StB. Skutečnost, že pan Zajíček byl v roce 1970 odvolán z Anglie a zanedlouho byl, pokud je mi známo, vyhozen z ministerstva, mne celou dobu utvrzovala v tom, že byl tím, za co se vydával - pracovníkem zastupitelského úřadu se zodpovědností za školství a studenty a s jistými sympatiemi k Pražskému jaru 1968.

Poprosil jsem ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera, aby pana Zajíčka jako bývalého zaměstnance ministerstva zahraničí našel a umožnil komisi se ho zeptat, jak to se mnou a jeho zkreslenými zprávami vlastně bylo. Bohužel mi komise nikdy nesdělila, co jim pan Zajíček řekl, natož aby mi dovolila být s ním konfrontován. Jsem ovšem přesvědčen, že pan Zajíček musel potvrdit, že mi nikdy nesdělil, nikdy neprozradil, že je pracovníkem ministerstva vnitra, neřku-li StB.

Řada lidí z české opozice, s nimiž jsem během posledních dvaceti let úzce spolupracoval, mi ochotně poskytla svá svědectví či osobní vyjádření k mé činnosti. V těchto prohlášeních, která zde mám (nebojte se, nebudu je číst) autoři hovoří o mých "neocenitelných službách pro obnovení demokracie v Československu: (např. Jaroslav Šabata), "o mém rozhodném příspěvku k vývoji, který vedl ke svržení komunistického režimu" (z dopisu Daniela Kummermana), o mých mnohaletých zásilkách literatury, o mé publicistické činnosti v zahraničí (Petr Uhl)", o kampani za osvobození Stanislava Devátého, Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana, Petra Cibulky a dalších (z dopisu Petra Pospíchala, poradce pana prezidenta) atd., často v termínech chvály, za něž bych se musel za jiné situace asi velice červenat.

Podobně hodnotí moji činnost i někteří britští a němečtí poslanci a prominentní britští novináři, kteří poslali komisi či Federálnímu shromáždění petice, týkající se mé osoby poté, co se v posledních dnech dozvěděli o tom, že je možnost, že zde bude čteno mé jméno jako spolupracovníka StB. Jedna z prominentních představitelek předlistopadové opozice mi napsala, že ti, co mě znají, své mínění o mně tímto nezmění a na těch, co mě neznají, mi nemusí záležet. Je to pochopitelně rada v tísni, a já jsem samozřejmě všem svým přátelům za jejich podporu, i veřejnou podporu vděčný, a tímto jim děkuji. Ovšem jako poslanci Federálního shromáždění mi záleží i na mých anonymních voličích, které jmenovitě neznám. Nechci, aby litovali svého hlasu na základě nepravdivých informací.

Dnes a v posledních dnech se tu často argumentovalo právem veřejnosti na informace. Plně to podporuji, ale musí jít o pravdivé informace. Je mi smutno z toho, jak v posledních dnech píší někteří novináři, kteří se už předem rozhodli, že každý poslanec, jehož jméno zde bude přečteno, je agentem či spolupracovníkem StB a pokud se některý poslanec odvolává na právo soudního přezkoumání, na presumpci neviny, na právní normy, tak se to slovo "právo" dalo do uvozovek. Skončil bych tím, že bych vzpomenul matematika, filozofa a theologa začátku 19. století Bernarda Bolzana, který napsal, že "pokud se proti pravdě postaví příliš mnoho lidí, ti, co za pravdou stojí, musejí najít co nejlepší argumenty, a tím se pravda posiluje, takže nakonec může zvítězit". Dodávám jen, že doufám, že argumenty mají stále sílu zvítězit, když ne dnes, tak alespoň zítra, neboli slovy známého českého spisovatele "pravda vítězí, ale dá to fušku". Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Prohlášení, která mám od řady představitelů bývalé opozice, jsem ochoten dát k dispozici novinářům.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Vystúpi poslanec Petr Uhl. Najprv sa však s technickou poznámkou hlási poslanec Kováč.

Poslanec SN M. Kováč: Vážený parlament, dovoľte mi krátku poznámku. Ja súhlasím s tým, že títo páni majú právo povedať si svoje stanovisko, ale chcel by som to uviesť na takú mieru, že toto nie je verejný súd. Boli tu iné obavy. To, že boli oznámené tieto mená ...

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Prosím vás, toto nie je technická poznámka, odoberám vám slovo, odstúpte od mikrofónu!

Poslanec SN M. Kováč: Skrátka sa stalo, že sa tam spolupráca pravdepodobne dokázala. Ide o to, aby v budúcnosti ...

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Prosím vás, odstúpte od mikrofonu. Žiadam vás, abyste sa choval disciplinovane ako poslanec. (Hluk v sále, poslanci bouchají do lavic.) Toto extempore bolo úplne zbytočné, pan poslanec.

Slovo má poslanec Uhl.

Poslanec SN P. Uhl: Pane předsedo, pane předsedající, paní a pánové, ano, jak řekl můj předřečník, spolupráce se pravděpodoně dokázala. Já bohužel neumím mluvit tak, abych ve své obhajobě svého přítele Jana Kavana vás přesvědčil. Pokusím se tedy zaměřit na několik právních otázek, které se toho týkají.

Když Petr Toman uváděl své expozé a výčet různých forem tajné spolupráce, uvedl v závěru dvě kategorie, které se týkaly první správy ministerstva vnitra, tedy rozvědky StB. Jde o ideového spolupracovníka a tajného spolupracovníka důvěrného styku. Když mluvil o tajném spolupracovníkovi důvěrného styku, uvedl, že právě zde je určité omezení, pokud jde o onu vědomou spolupráci.

Jestliže mám já akceptovat tu část usnesení komise 17. listopadu, rád bych znal odpověď na několik otázek:

1. Co myslel Petr Toman tím určitým omezením, pokud jde o tajného spolupracovníka důvěrného styku, za něhož je právě zde označován Jan Kavan?

2. Jak se obsahově liší ideový spolupracovník a důvěrný styk?

3. Na základě jaké směrnice (protože Petr Toman citoval tři směrnice - z roku 1969, 1972 a 1978, které upravovaly kategorizaci spolupracovníků kontrarozvědky a zmínil se bez jakéhokoliv data také o směrnici první správy) byla prováděna tato kategorizace a zda tato směrnice byla vydána před rokem 1969 nebo po něm?

Rád bych se také dozvěděl pravděpodobně od ministra vnitra, zda tato právní norma byla podle analýzy jednotlivých případů zvláště v roce 1969, kdy politická situace byla opravdu mimořádná, respektována vždy, zda byla respektována většinou nebo zda jsou známy případy porušování této směrnice.

Dále bych se rád dozvěděl, proč u jména Jana Kavana je uváděn ročník 1968, jestliže po věcné stránce (tedy oněch styků) začínají styky u Jana Kavana až v únoru 1969 a proč není uváděno datum, tedy den a měsíc, jako u jiných poslanců, proč není tedy uváděno přesné datum, kdy byla spolupráce zahájena?

Obávám se, že z dokumentů, které měla komise 17. listopadu, toto patrné vůbec není.

Janu Kavanovi byly předloženy určité dokumenty. Táži se, proč mu nebyl předložen celý spis, kdo prováděl výběr a proč při tomto výběru byly pominuty některé významné dokumenty?

Rád bych se dále zeptal, zda je nebo není komisi známo, že dne 11. června 1970, tedy právě měsíc před skončením údajné spolupráce Jana Kavana s československou kontrarozvědkou v Londýně, píše pracovník rezidentury, vedoucí školského odboru československého velvyslanectví v Londýně první správě ministerstva vnitra do Prahy o rozmluvě, kterou pan Zajíček měl s Janem Kavanem.

Při této rozmluvě líčí vyjádření Jana Kavana o Kavanově cestě do Spojených států. Pan Zajíček si postěžoval, že pan Jan Kavan nebyl příliš podrobný, ale doslova uvedl, že dále ho na tuto cestu nedotěžoval, aby nevzbudil jeho podezření. Proč tam tato slova jsou? Znamená to snad, jaké podezření? Podezření z toho, že pan Zajíček je pracovník rozvědky.

Také návrh na další postup ve věci Jana Kavana, vypracovaný první správou ministerstva vnitra 21. 6. o skončení této spolupráce uvádí pro pana Zajíčka instrukci, že pokud by Jan Kavan ještě v závěrečné fázi snad tvrdil, že ví, že přece jen ví, že se stýká s pracovníkem rozvědky, má pan Zajíček toto popřít a trvat na tom, že je pracovník ministerstva zahraničí a diplomat. V jazyku Státní bezpečnosti se tomu říkalo legalizace federálním ministerstvem zahraničních věcí. Jsou-li tyto dva výroky pravdivé, vylučují možnost anebo ji aspoň silně zeslabují, že by Jan Kavan při stycích s panem Zajíčkem věděl, že pan Zajíček je pracovníkem rozvědky.