Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Co se stalo před 30 lety, na to jsem dávno zapomněl. Nebral jsem to ani v úvahu, protože tyto lidi jsem varoval, nikoli z ideových, ale z etických důvodů, ale byl jsem veden v této kartotéce. Je ale zajímavé, že dokumenty z dob před 30 lety tam jsou, ale podstatná část dokumentů z poslední doby chybí. Nevím, kdo to udělal.

Nebýt registru, skutečně jsem nevěděl, že jsem nepřátelská osoba. Ptám se tohoto shromáždění, zda jsem byl agentem StB nebo nebyl? Považuji to všechno za ironii a vůbec se nestydím za svoji minulou činnost.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem pánu poslancovi Zukalovi. Teraz vystúpi poslanec Burian. Udeľujem mu slovo.

Poslanec SN P. Burian: Vážený pane předsedo, pane předsedající, vážené Federální shromáždění, vážení hosté, to, co zde nyní uvedu, nemá být ani tak obhajoba mé osoby, neboť nejde zdaleka jen o mne, ale spíše o vysvětlení a především varování před případnými přehmaty nebo dokonce před vyloženými výmysly a vědomou lží, čehož jsme si, myslím, prožili již v dávnější i nedávné době dost a dost.

Předseda.jící předseda SN M. Šútovec: Ospravedlňujem sa, pán poslanec, ale prosím fotografistov, aby opustili rokovaciu sálu. Odoberte sa k vchodovým dverám a odtiaľ fotografujte. Podľa rokovacieho poriadku je zakázaný pohyb iných osôb, než sú poslanci v rokovacom sále. Ďakujem.

Poslanec SN P. Burian: Dámy a pánové, můj případ někteří z vás znají. Zrekapituluji jen stručná fakta.

4. října 1989 jsem byl zanesen do registru Státní bezpečnosti jako tajný spolupracovník, a to bez mého vědomí, bývalým kapitánem Státní bezpečnosti Petrem Bělikem.

S panem Petrem Bělikem jsem se náhodně seznámil v restauraci několik měsíců před listopadem 1989. Přestavil se mně jako ing. Petr Blažek, zaměstnanec obchodní organizace. Do listopadu 1989 jsme se párkrát setkali, aniž by na mne pan Bělik cokoli požadoval, vymáhal či vyzvídal a aniž bych já měl tušení, kde ve skutečnosti pracuje a jaké je jeho pravé jméno, což, pokud vím, pan Bělik před parlamentní komisí vypověděl.

Zhruba od poloviny listopadu 1989 až do dubna 1990 jsem se s panem Bělikem neviděl. Tehdy jsem pracoval v Koordinačním centru Občanského fóra v Praze 16 i více hodin denně a nebyl čas ani věnovat se rodině, natož na popovídání se známými.

Když jsme se koncem dubna 1990 s Petrem Bělikem znovu krátce setkali, sdělil mi, že se nejmenuje Petr Blažek, ale Petr Bělik, že byl důstojníkem kontrarozvědky a nyní po prověření občanskou prověrkovou komisí pracuje na Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie. Uvedl také, že na mě založil tzv. svazek jako na spolupracovníka Státní bezpečnosti. Omluvil se mi a řekl, že to tenkrát považoval za jediný možný způsob, jak mě zachránit před odsouzením. Od září 1989 jsem byl totiž v trestním stíhání za údajné organizování demonstrace na Staroměstském náměstí v roce 1988.

Dále uvedl, že v minulosti pracoval 18 let u kriminální služby a u Státní bezpečnosti byl jen krátkou dobu. Prohlásil, že m.j. nesouhlasil s mnohými praktikami některých příslušníků Státní bezpečnosti, a to nejen v mém případě. Podle názoru pana Bělika ovšem ani založení zmíněného svazku z výše uvedeného důvodu by tenkrát nepomohlo. A v prosinci 1989 bych byl zřejmě souzen a odsouzen jako odstrašující případ pro ostatní aktivisty občanských iniciativ.

Tyto skutečnosti vypověděl pan Bělik už v roce 1990 tehdejšímu řediteli Ústavu pro ochranu ústavy a demokracie plukovníku Zdeňku Formánkovi a předsedovi občanské prověrkové komise ing. architektu Pavlu Naimanovi. Sdělil tedy fakt, že na mne založil tzv. svazek a dal zanést do registru StB jako TS bez mého vědomí a souhlasu, a uvedl svůj důvod.

O této skutečnosti, jak už jsem se zmínil, jsem se dozvěděl až na jaře 1990, a to, bohužel, ne od kompetentních a informovaných osob, ale od samotného pana Petra Bělika. Do té doby jsem byl vystaven psychickému tlaku především ve formě různých fám a pomluv pramenících patrně z překroucených informací výše uváděného, aniž bych tušil příčinu.

Ještě před ukončením volební kampaně do Federálního shromáždění jsem se obrátil na tehdejší vedoucí Koordinačního centra Občanského fóra Jana Urbana a Petra Kučeru, před kterými bylo vše znovu probráno a vysvětleno. O těchto skutečnostech věděli také tehdejší druhý ředitel pro Ústavu pro ochranu ústavy a demokracie Jan Ruml a paní Petruška Šustrová.

Pár týdnů jsem měl relativní klid a měl jsem za to, že je vše konečně v pořádku a objasněno. Nebylo. Svůj případ jsem tehdy znovu veřejně otevřel. Napsal před více než třemi měsíci dopis imunitnímu a mandátovému výboru Sněmovny národů Federálního zhromáždění, kde jsem žádal o prošetření celého svého případu. Tento dopis jsem zde na společném zasedání sněmoven Federálního zhromáždění přečetl a dal na vědomí prezidentu České a Slovenské Federativní Republiky, federálnímu a českému ministru vnitra, předsedovi české vlády a parlamentní komisi pro vyšetřování a objasnění událostí 17. listopadu 1989. Zavolala si mě pouze jmenovaná komise ke svědecké výpovědi, v níž jsem vše uvedl.

Při této příležitosti mi byl komisí sdělen již známý fakt, že jsem veden v registru Statní bezpečnosti jako tajný agent, nebo tajný spolupracovník od 4. října 1989. Dále jsem byl komisí informován, že proti mně vypovídá bývalý podplukovník StB pan Kopinec, před kterým jsem měl údajně ústně slíbit, že přes Václava Havla, nynějšího prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky a Václava Bendu, nynějšího poslance Federálního shromáždění se dostanu na americkou ambasádu. Nevím, co tím bylo míněno a co jsem tam měl vůbec dělat. Mimo to, že neumím anglicky, na americké ambasádě jsem nikdy nebyl, nikoho z jejích pracovníků jsem neznal. Pan prezident a pan poslanec Benda mohou říci, zda jsem se přes ně na americkou ambasádu někdy dostal a nebo jsem se snažil sebeméně, byť jen jedinkrát na nich ve výše uvedeném smyslu cokoliv vyzvídat.

Výpověď pana Kopince mně až příliš připomíná neblahé konstrukce výpovědí a doslova blábolů z připravovaných procesů 50. let. Znovu zdůrazňuji: Nikdy jsem se Státní bezpečností nespolupracoval, žádný můj podpis, žádný materiál, že jsem byl tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti neexistoval a nemůže existovat! Byl jsem zanesen do registru StB bez svého vědomí a souhlasu! Pana Bělika jsem poznal tak, jak se mi také představil, jako ing. Petra Blažka, několik měsíců před listopadem 1989. Pana Kopince mi pan Petr Bělik představil jako svého známého a krátce jsem s ním mluvil, aniž bych věděl a měl tušení, kým tento pán ve skutečnosti je. Pokud je mi známo, jsou tato fakta podrobně objasněna i ve výpovědi pana Bělika před parlamentní komisí.

Celý svůj dosavadní život jsem se choval čestně a nekomformě a za svoje postoje jsem si i se svou rodinou vytrpěl dost. Od svých dvaceti let jsem veden ve spisech vojenské kontrarozvědky jako podezřelá, sledovaná osoba. Ve spisech StB jsem veden nejméně 10 let jako osoba nepřátelská státu ve III. kategorii, což bylo ocenění vynášející doživotí. Jsem signatářem Charty 77, Hnutí za občanskou svobodu a petice "Několik vět". Léta jsem byl sledován a vyšetřován Státní bezpečností, různými způsoby šikanován, včetně vyhazovů ze zaměstnání. Moje literární činnost zůstávala 20 let pouze v šuplíku, nebo nanejvýš strojopisně opisována, či vydávána v samizdatu. Veškeré údaje, které zde uvádím, je a bylo možno přešetřit a doložit.

Opakuji: v září 1989 bylo proti mě zahájeno až téměř po roce údajného spáchání předmětného trestního činu, trestní stíhání za účast na demonstraci v roce 1988. Na základě výpovědi dvou svědků obžaloby jsem byl obviněn, že jsem byl hlavní vůdčí postavou a organizátorem zmíněné demonstrace v roce 1988 na Staroměstském náměstí. Tito dva sehnaní svědci byli funkcionáři Obvodního výboru Komunistické strany Československa z Prahy. Tehdy mě obhajoval nynější ministr vnitra dr. Tomáš Sokol. Před listopadem, po měsících připravovaného trestního stíhání proti mně vypovídali jako hlavní svědci obžaloby funkcionáři KSČ. Po listopadu opět po dlouhých měsících proti mně vypovídá a možná budou vypovídat a jsou také sháněni další příslušník či příslušníci StB. Věru, nejen zarážející podobnost!

Není jen hořké a paradoxní, že se musím proti takovýmto lidem bránit i dnes. Je přece bez ohledu na moji osobu naprosto nepřípustné, aby v právním a demokratickém státě byl člověk nařčen, denunciován a psychicky štván bez řádných důkazů a soudu. Nebo jsme na tom ještě, nebo zase tak špatně? Můj nebo podobně konstruovaný případ je nejen varujícím mementem před černobílým viděním, demagogií a hysterií ve vztahu k lustracím, ale dokumentuje především absenci právního řádu v těžce se rodící demokracii.

Odmítám být jako v minulosti ustrašenou a bezmocnou obětí zloby, kariérismu či hlouposti kohokoliv. Připomínám, že jsme nedávno schválili Listinu základních práv a svobod. Je mi zřejmé, že i v tomto mém případě znovu v této zemi začíná chodit právo po žebrotě. Využiji všech možností obrátit se na nezávislé soudní orgány a mezinárodní instituce, včetně Rady Evropy.

Závěrem bych chtěl ještě podtrhnout, že jsem hluboce znepokojen vývojem v naší zemi, kde vše, v co jsme s mnohými lidmi doufali a věřili a co jsem se také po listopadu snažil uskutečňovat, zůstalo většinou jen v proklamacích. Mnozí slušní a stateční lidé jsou opět vytlačováni a znemožňováni kariéristy, politikařením, hloupostí a zlobou všeho druhu. Nebýt nechutné a lživé kampaně kolem mé osoby, které se chci nejen kvůli sobě postavit, odešel bych z politického života i z tohoto parlamentu v co nejkratší době.

Dámy a pánové, děkuji vám opravdu upřímně alespoň za trpělivé vyslechnutí. (Potlesk.)

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Obrátili sa na mňa traja poslanci so žiadosťou, aby som nepripustil účasť fotografistov v sále. Pre fotografistov sú vydelené tie priestory, ktoré sú vydelené pre iných pracovníkov tlače. Prosím, musím rešpektovať žiadosť poslancov a žiadam fotografistov, aby opustili sálu. Pán poslanec Toman.

Poslanec SN P. Toman: Chtěl jsem jenom doplnit své usnesení, respektive omluvit se, že jsem v rozrušení uvedl jiné křestní jméno: poslanec Masopust se jmenuje Zdeněk, nikoliv Josef, jak jsem uvedl. Omlouvám se, a žádám, abyste si opravili křestní jména.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem za opravu.

Žiadam teraz príslušníka parlamentnej stráže, aby realizoval želanie parlamentu. Do prestávky vystúpi v diskúsii ešte poslanec Jan Kavan a Petr Uhl. Po vystúpeniu týchto dvoch poslancov vyhlásim prestávku. Prosím, pán poslanec Kavan.

Poslanec SL J. Kavan: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážení poslanci, vážené poslankyně, mnozí z nás jistě chápou, jak je teď pro mě těžko k vám promluvit. Nemám se k čemu přiznávat, nebo se za něco omlouvat. Mám před sebou daleko těžší úkol, a to vysvětlit, že jsme tu svědky nejen křivdy či omylu, ale začátku něčeho, co když rychle nezastavíme, tak po strašně kluzké šikmé ploše sjedem do míst, které nám budou připomínat některé velmi temné doby naší historie, a vysvětlit vám to v atmosféře presumpce viny, v atmosféře vynesení rozsudku bez soudu. Velmi doufám, že aspoň někteří z vás budete schopni se zaposlouchat do toho, co chci říci, aniž byste měli už svůj závěrečný úsudek zformulovaný.

Mám s presumpcí viny své vlastní špatně zkušenosti. V roce 1976 jsem musel letět z Londýna do Bruselu, vyzvednout si tam kamión, který se tam porouchal na cestě zpátky z Prahy, kam jsem svým přátelům v opozici poslal asi tunu tehdy zakázané literatury. Na bruselském letišti jsem pomohl nést těžký kufr jedné dívce, která tlačila kočárek s několikaměsíčním dítětem a vzápětí nás jako ve špatné bondyovce obklíčili policisté, kteří již měli od Angličanů hlášku, že dívka v kočárku pašuje marihuanu, a zatkli nás oba. Protože v Belgii na rozdíl od Československa existuje presumpce viny, očekávalo se ode mne, že budu dokazovat, že jsem o těch drogách nic nevěděl. Odpřísáhlé prohlášení té dívky, že jsem o ničem nevěděl, samo o sobě samozřejmě nestačilo. A číst myšlenky se belgičtí soudci ješte nenaučili. Z vězení jsem byl propuštěn až po, či jen po šesti týdnech, kdy anglický Scotland Yard ujistil Belgičany, že zavřeli nevinného. Bůhví, jak bych sám bez pomoci dokazoval svou nevinu.

Před několika dny, minulé pondělí, mi komise 17. listopadu dala přečíst tu část svědecké výpovědi náčelníka druhé správy StB, z níž vyplynulo, že StB z tohoto belgického incidentu udělala skutečnost, že jsem byl v Belgii dvakrát zatčen kvůli drogám, a protože mi to prošlo, tak za mnou "zřejmě stojí americká zpravodajská služba a také asi anglická". Konec citátu.

Bylo by to spíše k zasmání, kdyby se neukázalo, že podobné či ještě méně věrohodné StB informace přivedly komisi 17. listopadu k závěru, že jsem od března 1969 do července 1970 spolupracoval s StB.

A nyní jsem odsuzován nejen k 8 týdnům nebo k 8 letům, ale k celoživotnímu ocejchování jako spolupracovník StB, k ocejchování, které mohou zdědit i mé děti, k ocejchování, za něž vděčím především terminologii jednoho StB a interpretaci jeho vět několika členy komise 17. listopadu.

Jaká jsou fakta? V registru svazků na druhé straně, kde se vedl boj proti vnitřnímu nepříteli, není v žádném seznamu spolupracovníků StB mé jméno. Na první správě, kam spadala rozvědka pracující v zahraničí a kde pokud tomu dobře rozumím, žádné registry neexistují, je o mne záznam a před krycím jménem, které si pro mne vymyslel nějaký estébák, o němž jsem se poprvé dozvěděl před třemi týdny od členů vyšetřovací komise 17. listopadu, je značka DS. Minulé pondělí mi člen komise na můj dotaz, co znaméná to "DS" sdělil, že to znamená důvěrný spolupracovník. Teprve předevčírem jsem se od tohoto poslance dozvěděl, že došlo k omylu a že DS neznamená důvěrný spolupracovník, ale důvěrný styk.

Pokud se mi zatím podařilo zjistit, tak důvěrný spolupracovník nemohl být úkolován a byl prý používán k vědomému či nevědomému vytěžování informací. Tak zvaná spolupráce tedy mohla být vědomá a nebo nevědomá. V mém případě nebyla ani vědomá ani mnou utajovaná. Tedy ve smyslu původního návrhu o zániku poslaneckého mandátu nešlo o vůbec žádnou spolupráci. Protože "komise 17.listopadu byla usnesením Federálního shromáždění č. 94 pověřena zjistit, kdo byl z poslanců registrován jako spolupracovník StB a jaké kategorie" - došlo přečtením mnoha jmen na dnešním plénu k porušení tohoto usnesení, o naplnění skutkové podstaty, trestného činu ani nemluvě.

Pokud je mi známo, tak byl můj případ sporný v této komisi až do včerejšího večera, kdy se komise naposled sešla jednat prý specielně o tom, zda má být dnes mé jméno mezi těmito poslanci přečteno. Slyšel jsem, že bylo rozhodnuto mne číst pouze většinou jednoho hlasu. Chtěl bych teď tedy poděkovat těm členům komise, kteří byli takto těsně přehlasováni, za jejich snahu, se držet presumpce neviny, když neexistují důkazy o vině a zamezit tak omylu, který mne může poškodit na celý život. V mém svazku, který pro tyto účely budu nazývat obžalovacím spisem, se píše, že jsem evidován ve svazku číslo to, a to a cituji z archivu 1. správy ministerstva vnitra: "veden pod krycím jménem Kato, bez vyznačení agenturní klasifikace. Žádný slib o spolupráci nepodepsal."

To je z materiálu, který mi dala komise v pondělí přečíst. Z tohoto spisu je rovněž zřejmé, že se rezidentura StB domnívala, že bude možné využít mé snahy legalizovat můj pobyt v Anglii v roce 1969 a mé obavy, že bych se mohl stát emigrantem a nemohl bych se vrátit do země, kterou mám strašně rád, nuceného pobytu mé matky Angličanky tehdy v Praze, kdy jí bylo opětovně zamítáno vyjet za mnou, za mým bratrem, za mými starými rodiči do Anglie - tedy využít všech těchto věcí k tomu, že by mě sem dotlačili k nějaké vědomé spolupráci. Po čase - a to je jasné z toho spisu - však pochopili, že to nemá žádnou naději a tak mi spolupráci ani nikdy nenabídli. Krytí ministerstva zahraničních věcí pod nímž se mnou dotyčný pracovník našeho velvyslanectví v Londýně vždy jednal, nikdy neodhodili, důvěrný styk se mnou ukončili a brzy na to jsem se zase stal sledovanou a nepřátelskou osobou. Za normálních okolností, v normální zemi, bych tu teď nemusel před vámi stát a bránit se proti obvinění, které považuji za absolutně nejhorší urážku, s jakou jsem se měl tu smůlu kdy potkat.

Po více než dvaceti letech, které jsem totálně zasvětil práci pro opozici, jsem najednou šmahem házen do jednoho pytle s těmi, kteří mi zavřeli tátu, zničili zdraví mé matky a připravili mne o normální život. Začínám chápat, jak asi bylo Rudolfu Margoliovi, Vladu Clementisovi a dalším naivním, ale nevinným komunistům, když byli na začátku padesátých letech obviněni svou vlastní stranou z velezrady, ze spolupráce s nepřáteli, s tajnou službou a z dalších absurdností. Jejich vlastní lidé jim náhle po zveřejnění obvinění přestali věřit a křičeli s lvanem Skálou známé neslo: "Psům psí smrt! " a mnozí z těch, kteří znali pravdu, se jí v té vybičované atmosféře báli vyslovit. Samozřejmě, že dnes na štěstí nejde o analogickou situaci, ale v zájmu ochrany hodnot spjatých s listopadem 1989, jako je demokracie, tolerance, respektování lidských práv a důstojností jednotlivců apod., bych chtěl přece jen varovat!

Hledání vnitřního nepřítele, který je odpovědný za všechny potíže, které máme s prosazováním změn ve společnosti, povyšování tzv. zájmů revoluce nad základní právní normy, nad rozhodnutím soudů, nad nutností budovat spravedlivý právní stát, jsou argumenty, na něž jsou ti poslanci a poslankyně, kteří jsou jen o něco málo starší než já, jistě velmi citliví.

Práce různých Výborů veřejného blaha v historii většinou vedla k situacím, o nichž se říkalo, že revoluce začíná požírat své děti. Doufám, že tyto obrazy z minula nenávratně v minulosti zůstanou. Já jsem pro důslednou očistu našeho veřejného života. Hlasoval jsem pro usnesení Federálního shromáždění č. 94, protože se mi také příčila představa, jak ji tenkrát formuloval poslanec Malý, že bych měl sedět v jedněch lavicích s udavači. Příčila se mi natolik, že jsem tenkrát a spolu se mnou i většina z vás přeslechl do jisté míry varující hlas poslance Jana Sokola. Tato představa je mně stále krajně nepříjemná, jako jistě pro většinu z vás, ale doufám, že ještě nepříjemnější je představa oněch pověstných mlýnů, v jejich kole by mohl uvíznout byť i jediný nevinný, a tak tedy buďme pro očistu, ale jednejme citlivě, spravedlivě a po právu. Po honbě na čarodějnice by nám z původních ideálů zůstala v ústech jen pelyňková příchuť.

Před půldruhým rokem jsme se dušovali, že nebudeme jako oni. Tak se snažme skutečně ani v nejmenším nebýt jako oni.