Měl pravdu poslanec Benda, když říkal,
že by mohl leckterého poslance oslovit jeho krycím
jménem, ale i disidenti měli v "estébácké"
hantýrce svá krycí jména a bez vlastního
přičinění. Záleží
jen na tom, kdo a s jakým krédem se za jakým
krycím jménem opravdu skrývá.
Když Václava Havla pustili předčasně
z vězení, byla radost veliká, přišel
ho pozdravit i Alexander Dubček, takto poprvé na
větším shromáždění
a není vyloučeno, že mezi stovkami příznivců
se bytem na nábřeží prodíral
i člověk jménem Růžička,
alespoň takové jméno měl v občanském
průkazu, což tenkrát nikdo nekontroloval, ale
ve skutečnosti se jmenoval Zifčák, údajně
student Vysoké školy báňské,
doopravdy však "estébák".
Vysadili ho do prostředí disentů v březnu
toho roku a on se u soudů, kde se toho jara pohybovalo
více aktivistů, dostal do řeči s některými
z nich a snažil se vemluvit do jejich přízně.
To už se Státní bezbečnost snažila
občanské iniciativy nejen kontrolovat, ale i sama
zakládat. Tehdy samozřejmě nikdo netušil,
ba asi ani ne Zifčák - Růžička,
k čemu má být ve vhodnou chvíli zneužit.
Třeba to ve svých svědeckých výpovědích
přímo nepřiznávají, nemohli
o tom vysocí funkcionáři StB a možná
i jiní funkcionáři nevědět.
Lorenc například slyší o tom, že
se několikrát bavil s Hegenbartem, jak docílit
toho, aby vedení Komunistické strany Československa
nebylo tak zkostnatělé a nefunkční.
Nevím, co společně vymysleli, nemluví
o tom možná ze skromnosti. Není pouze vyloučeno,
že to dalo Hegenbartovi popud k článku pro
Izvěstije, v němž se rýsuje jakási
progresivita, ale k jeho autorství se současně
hlásí Minařík, známý
jako špión ze Svobodné Evropy, posléze
několik let dobře školený v Moskvě.
Podobné smýšlení měl patrně
i Ladislav Adamec, který se vrátil posílen
také z Kremlu, ale ten napsal jen abdikační
dopis, jímž se chce zříci své
premiérské funkce. Ani to nakonec nerealizoval v
příhodnou dobu, kdy by to mohlo být ještě
jisté gesto. Nic však víc. Chystal se pak do
Sovětského svazu na dovolenou s Jakešem, kde
prý se viděli jen na pláži a příliš
spolu nemluvili, takže i tam byl Jakeš už jako
kůl v plotě.
Optimismus našich "estébáků"
šel tak daleko, že když mě před 21.
srpnem nutili k odjezdu z Prahy pod hrozbou "šestadevadesátky"
v nově zřízených celách vedle
Fóra, říkali konejšivě: "Nic
si z toho nedělejte, příště už
povezeme jiné redaktory." Svůj slib, o nějž
jsem je ani nežádal, stejně nesplnili, protože
těm redaktorům, které měli tendy na
mysli, ještě teď dodávají materiály
do bulvárního tisku, kde skandalizují, co
mohou, neb je svoboda i štvavého tisku.
Další děj až do 26. listopadu znám
jen z výpovědí a četby různých
materiálů dodatečně, poněvadž
do Ruzyně tyto věci dolehly se značným
zpožděním. Pokusím se je utřídit.
U sousedů v bývalé Německé
demokratické republice nastal hromadný pohyb, když
už dávno před tím se společenské
klima v Maďarsku a v Polsku lepšilo směrem k
demokratizačnímu. Přes naše území
proudily tisíce nespokojenců i zoufalců,
kteří hlasovali proti socialismu nohama. Pomalu
už jen u nás a v Rumunsku vládl bezduchý
despotismus. S tím bylo nutné něco udělat.
Není docela jasné, co v záři projednával
v Moskvě Lorenc. Jisté je, že konzultoval se
samým předsedou KGB Ključkovem a jeho náměstkem
Gruškem, který mu návštěvu oplatí
právě v době nejkritičtější.
Hegenbart byl v tom času trochu nemocen, ale tehdy se říkalo,
že upadl u Jakeše v nemilost právě kvůli
Izvěstijím a soudruzi z rodného sekretariátu
zase tvrdí, že on si rád lehl do Sanopsu, kdykoliv
jde do tuhého.
Kdo se tedy více stýkal se sovětskými
poradci tady nebo dokonce s těmi u Gorbačova dosvědčuje,
že Moskva měla velký zájem, aby se i
zde něco hnulo. Ovšem opatrně soudruzi, aby
se nám to nevymklo z rukou!
Naši vnitřní obroditelé zas čekali
od sovětských přátel přehodnocení
vstupu vojsk, že by nás takto už vlastně
potřetí osvobodili.
V týdnu před 17. listopadem přilétla
do Prahy reciproční návštěva
vedená Gruškem, a protože se mělo cosi
podepsat, byli tam náčelníci všech důležitých
správ či odborů všemocného KGB,
jež bylo letitým učitelem i rádcem,
dalo by se říci - přímo zřizovatelem
naší StB. Přivítal je Lorenc, ale příliš
se jim prý nevěnoval. Měl v tom týdnu
napilno jinak. Také je pozval do již legendární
estébácké vily na Břevnově,
právě v pátek 17. listopadu.
Shromáždění vysokoškoláků
k 50. výročí smrti Jana Opletala organizovala
od začátku neoficiální stuha - tedy
studentské hnutí a protože se k onomu tragickému
jubileu hlásilo i oficiální SSM, bylo nakonec
po značném váhání na nejvyšších
místech shromáždění povoleno.
Šlo jen o to, aby toho nezneužily nepřátelské
aktivity řízené ideodiverzními centry,
jak nás ve své "hatmatilce" nazývají.
Pro jistotu vyjednávač Mohority, možná
i někoho jiného, z prostředí kontrarozvědky
- Danihel, navštívil Václava Bendu za přítomnosti
Rudolfa Battěka, aby se dozvěděl, zda disident
něco nechystá. Byl ujištěn, že
organizace i pořadatelská služba jsou plně
v rukou studentů. To bylo 16. listopadu, kdy náhle
a dost nečekaně odjel do Moskvy Fojtík, kde
podle vlastního svědectví jednal s Medveděvem,
ale zřejmě už toho mnoho nevyjednal a do Prahy
se vrátil právě v době, kdy drama
na Národní třídě vrcholilo.
Více se patrně v Moskvě dověděl
ředitel Ústavu státu a práva Československé
akademie věd dr. Blahoš, kterému blízký
spolupracovník Gorbačova, akademik Šachnazarov
17. dopoledne sdělil, že v Praze asi dojde v nejbližších
dnech k většímu pohybu občanů
a že by bylo neuvážené a nešťastné,
kdyby se proti němu mělo nějak drasticky
zasáhnout. Dal mu proto přímé telefonní
číslo, aby ho mohl neprodleně informovat,
což dr. Blahoš v následujících
dnech několikrát učinil. Blížila
se totiž schůzka Busch - Gorbačov a na Maltě.
Pokusím se teď zmapovat, kdo kde byl a co dělal
onoho 17. listopadu. Ministr vnitra Kincl podal hlášení
Jakešovi, předal vedení Lorencovi a odebral
se domů do Ostravy. Jakeš předal politické
žezlo územně příslušnému
Štěpánovi, oslavil doma s celou rodinou 20
. narozeniny vnučky a odjel na Orlík. Hegenbarta
už několik dnů předtím pověřili,
aby při rybolovu dělal partnera sovětskému
velvyslanci Lomakinovi kdesi na Moravě a Slovensku. Že
by alibi? Nevím. Adamec měl chřipku a Husák
osaměle bloumal hradem. (Šum v sále.) Fojtík
po návratu z Moskvy odjíždí též
na Orlík. Samu akci na Albertově, Vyšehradě
a posléze dirigovanou po nábřeží
na Národní třídě, nebudu blíže
rozebírat. Je dostatečně zdokumentována
jinde, mj. ve zprávě předešlé
komise pro dohled nad vyšetřováním.
Za zmínku stojí snad jen zatčení Alexandra
Dubčeka, o jehož pohybu se StB dozvěděla
z odposlechu telefonu. Přímo naproti, přes
dva pruhy dálnice, na konci Nuselského mostu vedle
hotelu Fórum byl totiž řídící
štáb celé akce, jejíž průběh
sledoval na obrazovce monitorů sovětský generál
Teslenko. Telefony v břevnovské vile nevychladly.
Lorenc a s ním i jeho zástupce Vykypěl se
ani pořádně nenajedli. Stále někdo
volal, i oni volali. Na druhé straně drátů
se střídali Bytčánek, Štěpán,
Adamec a kdoví kdo ještě. Pokud se i tyto hovory
odposlouchávaly, záznamy bohužel nejsou. Asi
v půl deváté se začali loučit,
připili si na družbu a odjeli. Tedy Lorenc a Vykypěl
jeli k Národnímu divadlu, ale protože se jim
zdálo, že hlavní srocení pominulo, rozjeli
se za Štěpánem. Vše nasvědčuje
tomu, že právě ten byl toho večera v
plné permanenci, jako jediný územně
politicky odpovědný, ale zda to byl on, kdo rozhodl
o dopadu, dokázáno není.
Druhý den při cestě na letiště
se sovětskými hosty se už Vykypěl od
dozorčího dověděl, že nějaký
tvrdší zásah byl, a Lorenc pak před
odletem vypadal jako "klamár", protože nevěděl
nic. Stejně tak se tvářil později
i Adamec, když ho přišli informovat do bytu posluchačky
novinářské fakulty. A Štěpán
odjel za maminkou do Loun. Jakeš s Fojtíkem na Orlíku
dumali, komu by měli zavolat. Nakonec se rozhodli pro Prokopce,
ministra zdravotnictví. Zprávy o raněných
byly rozporné. Nejprve 15, později 35, a tak to
zůstalo prakticky až do neděle večer,
kdy se v 18.00 hodin sešlo předsednictvo Ústředního
výboru Komunistické strany Československa.
Jen se ještě zjišťovalo, co je pravdy na
domnělé smrti studenta Šmída. Proto
také první veřejná reakce, jejíž
podklady přinesl Štěpán a v televizi
přednesl Pitra, byla chlácholivá a hrubě
zkreslující.
Od té doby vrcholný orgán Komunistické
strany Československa ztrácel jakoukoli akceschopnost,
pokud ji kdy měl, a zůstává záhadou,
kdo tehdy řídil stát. Rovněž
ne zcela objasněn je účel zprávy o
Martinu Šmídovi a roli Růžičky
- Zifčáka, také do všech podrobností
neznáme. Na tom pracuje vojenská prokuratura. Ale
jedno je jisté. Zpráva o údajné mrtvole
na Národní třídě zmobilizovala
snad nejvíce rozjitřenou veřejnost, a proto
se přímo nabízejí dvě varianty.
Buď to byl zámysl opozice, nebo těch, kteří
se chtěli zbavit Jakeše. Pro duhou variantu svědčí
skutečnost, že výměna prvního
se již delší čas plánovala, současně
se tak mohla zdiskreditovat opozice, že šíří
záměrně nepravdivé zprávy.
Proto byl rolí pověřen estébák
převlečený za studenta. Nechápu, proč
nakonec sám Zifčák odkryl svoje inkognito.
Tady něco nehraje. a my zatím nevíme co.
Rozhořčení studentů, k nimž se
přihlásili herci a postupně i další
občanské iniciativy, dospělo ke konkrétnímu
činu. Vzniklo Občanské fórum v čele
s Václavem Havlem, který 17. listopadu nebyl v Praze,
aby ho někdo nepodezíral, že něco organizuje
za studenty. Shromáždění v Činoherním
klubu bylo vskutku různorodé, ale ani tam nechyběli
agenti různých krycích jmen, ba ani řídící
orgány, které ovšem neměly bezprostřední
vliv na vytváření společné
platformy. Jen dohlížely, aby mohly referovat, takže
mluvit o nějaké předem dohodnuté hře
disidentů s mocí, je bohapustý výmysl
a součást dodatečné dezinformační
kampaně.
Nicméně první setkání Adamce
v úterý 21. se zástupci jak takž pluralitního
seskupení, kde bylo už zastoupeno Občanské
fórum a k němuž dala podnět iniciativa
zvaná Most, bylo po celou dobu svého usilování
o dialog v rukou rezidenta s krycím jméhem Kaláb,
který teď píše paměti na pokračování.
Iniciátoři Mostu to asi nevěděli,
ale nemohlo to být neznámé druhé straně.
Je s podivem, že tento rezident byl ještě nějaký
čas v Úřadu předsednictva vlády,
když tam Adamec už nebyl. A přece si troufám
ve shodě se skutečností tvrdit, že rozhodující
nebyla ani jednání za zavřenými dveřmi,
ani intriky StB, nýbrž lidé v ulicích,
mnoho lidi na náměstích, a nejenom v Praze.
To v žádném scénáři nebylo.
Pokud za scénář nepovažujeme, že
se lidé zbavovali strachu až k plnému procitnutí
do svého občanství. Pokud připravovala
nějaký scenář druhá strana,
ta s ústavně zaručenou vedoucí rolí,
právé s tím nikdy nepočítala,
a proto také tak dopadla.
Neuspěli ani reformisté, kteří chtěli
pouze obrozovat neobroditelné a přepočítali
se i ti estébáci, kteří kalkulovali
s tím, že obroditelé je prostě převezmou,
poněvadž se bez jejích všeobjímající
činnosti neobejdou. To vše je jasné až
nyní s odstupem.
Rozhodující nebyl onen krvavý 17. listopad,
to byla pouze rozbuška. Nejdůležitejší
a nejnebezpečnější byl celý následující
týden, kdy viselo na vlásku, kdo to spustí.
V naší komisi se Jakeš rozpačitě
vyjadřoval k tomu, že právě on jako
vrchní velitel Lidových milicí měl
hlavní podíl na jejich svolání do
Prahy a dušoval se v rozporu s pravdou, že vůbec
nevěděl o jejich ostré výzbroji. Nakonec
za to vyhodil, ale až v pátek, náčelníka
Nováka.
Nikdo, ani Hegenbart - zase s odvoláním na svou
nemoc - se nechce znát k vojenské akci Vlna, při
níž měli být do rozhlasu a televize
nasazeni vybraní armádní specialisté
k obsluze techniky a vysílačů. Nikdo nehodlá
vzít odpovědnost za přípravu akce
Zásah s použitím 85 tanků obsazených
gardovými důstojníky, když obyčejným
"prezenťákům" se bál svěřit
zbraně. Dokonce se nikdo z pochopitelných důvodů
nehlásí ke vzdušné akci, při
níž by prý stačilo, aby nad Letenskou
plání, zaplněnou do posledního místečka,
přeletěly dvě nadzvukové stíhačky,
které by všechny ohlušily a způsobily
tak nepředstavitelnou paniku. Osmnáct operačních
důstojníků čekalo ve zvláštním
štábu jen na povel, který měl přijít
z veleslavínského zasedání pléna
Ústředního výboru Komunistické
strany Československa od ministra Václavíka,
který o to v sále usiloval. Nikdo, ani Lorenc, nemá
chuť přiznat pokus o oživení akce Norbert
s odvoláním, že šlo o starý rozkaz
ministra Obziny z roku 1988, ale pro jistotu byl 24. listopadu
v generálním štábu kromě něho
a Vykypěla přítomen i plukovník Šmíd,
odpovědný za úsek obrany, a nešlo o
nic menšího než o internaci 9 500 tzv. nepřátelských
osob. To bylo 24. listopadu!
To všechno se bohudík nestalo a lidé si vyzvonili
a vystávkovali svobodu. A co teď s ní? Vřed
sice praskl, ale všechen hnis dosud nevytekl.
- prosince 1989, v den, kdy předešlé Federální shromáždění pod tlakem veřejnosti zbavil Komunistickou stranu Československa její vedoucí role zrušením příslušného článku ústavy, byla sice ustavena komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu, ale už do ní byli nasazeni spolupracovníci StB a téhož dne, i v den následující, byla do všech krajů osobně rozvážena instrukce o zásadách činnosti kontrarozvědky, v nichž se nařizuje: "Přes stávající agenturní pozice a oficiální styky na vyčleněných objektech udržovat podmínky k případnému odchodu pracovníků StB do jejich struktur. Výrazně zvýšit konspiraci operativní činnosti v celém procesu StB. Přehodnotit agenturní síť, zabezpečit její stabilizaci a postupné rozšiřování, důraz položit na vlivovou a poziční agenturu. S maximálním urychlením získat kvalitní vlivovou agenturu v hromadných sdělovacích prostřecích a v prostředí vysokých škol, schopnou ovlivňovat operativní situaci v těchto strukturách ve prospěch Komunistické strany Československa".
Současně s tím začaly vznikat různé
organizace, hnutí, sdružení a strany nebo jen
oživovat dřívější činnost
a všude tam nacházíme v registru svazků
jména spolupracovníků StB, například
v Demokratickém fóru komunistů krycí
jména Arnošt nebo Mirek vulgo Lubomír Spisar,
v Matici slovenské na samém vrcholu agenta s krycím
jménem Ekonom, v Moravském sdružení
Sládek nebo Kantor. Je náhoda to, čeho jsme
právě nyní svědky? Nelze omlouvat
ani ty, kteří byli až dosud přesvědčeni,
že to dělali v dobré víře, že
urychlí proces přeměn. Zapomněli,
že reformovat lze jen a jen reformovatelné, čehož
jakýkoliv komunistický režim není schopen.
(Potlesk.) Některými dobrými úmysly
může být dlážděna i cesta
do pekel a jestli dnes hořekují, že jim byla
revoluce ukradena, je třeba říci, že
jim bohudík nikdy nepatřila. Nám ostatním
revoluci nikdo neukradne, pokud si ji ovšem nerozkrademe
sami. (Potlesk.)
Předsedající předseda SN M. Šútovec:
Teraz sa otvárajú dve možnosti. Môžem
vám ponuknúť otvorenie diskusie k tejto správe
alebo môžem teraz vyzvať poslanca Tomana, aby
predniesol správu o plnení uznesenia plenárneho
zasadania Federálneho zhromaždenia číslo
94 z 10. januára 1991 spolu s návrhom na uznesenie.
Praje si niekto otvoriť diskusiu už k tejto časti,
ktorú predniesol poslanec Ruml? (Nepřeje.)
Pokračujme teda ďalej. Prosím poslanca Tomana,
aby predniesol správu o plnení uznesenia pléna
Federálneho zhromaždenia.
Poslanec SN P. Toman: Vážený pane předsedo
Federálního shromáždění,
vážený pane předsedající,
vážené poslankyně a poslanci, usnesením
vyšetřovací komise jsem byl pověřen
seznámit vás s výsledky práce naší
komise, s výsledky lustrací. Než vám
však sdělím jednotlivá jména
našich kolegů, kteří jsou registrováni
jako spolupracovníci StB, chtěl bych vás
seznámit s postupem, který naše komise zvolila,
a s jednotlivými důkazy, které jsme shromažďovali
a využívali.
Parlamentní komise byla ustavena k vyšetření
událostí 17. listopadu. Je složena z poslanců
všech stran zastoupených v parlamentě, s výjimkou
strany Egyuttélés, která se nechala zastupovat
poslancem jiné volební strany. Zastoupení
stran v komisi je v zásadě poměrné.
Proto je naprosto vyloučené, aby poznatky komise
byly selektivně využívány proti některé
politické straně.
Usnesením Federálního snromáždění
č.94 z 10. ledna 1991 jsme byli pověřeni
prověřit, kteří z poslanců,
ministrů a jejich náměstků, zaměstnanců
Úřadu předsednictva vlády a Kanceláře
Federálního shromáždění
jsou registrováni jako spolupracovníci StB. Usnesení
nám uložilo pozitivně zjištěné
osoby předvolat a s výsledky seznámit. Pokud
ve lhůtě 15 dnů od seznámení
s výsledky lustrací se dobrovolně nevzdají
poslaneckého mandátu, respektive zaměstnanci
nerozváží pracovní poměr, jsme
povinni jejich jména zveřejnit. Tolik stručná
rekapitulace usnesení č. 94.
Pravomoci vyšetřovací komise ve vztahu k ostatním
orgánům a k přístupu utajovaným
skutečnostem vymezily rozkazy federálního
ministra vnitra č. 121, 124 a z roku 1990, v nichž
byl umožnen členům vyšetřovací
vstup do všech objektů federálního ministerstva
vnitra a současně bylo uloženo pracovníkům
federálního ministerstva vnitra předložit
a předat vyšetřovací komisi veškeré
písemné a jiné materiály, vzniklé
z činnosti tohoto ministerstva. Současně
byli i všichni vyslýchaní uvedeným rozkazem
č. 124 zbaveni povinnosti mlčenlivosti.
Vzhledem k dosavadnímu stavu šetření
podáme zprávu o výsledku lustrací
pouze poslanců Federálního shromáždění.
Výsledky lustrací ostatních osob, na něž
se vztahuje usnesení č. 94, budou předány
předsedovi Federálního snromáždění
a předsedovi vlády. Komise sdělí potom
Federálnímu shromáždění,
jak bylo s uvedenými poznatky naloženo.
K lustracím poslanců jsme přistoupili rovněž
s vědomím, že většina poslanců
s výjimkou kandidátů KSČ podepsala
už před volbami čestné prohlášení,
že nikdy nespolupracovali se Státní bezpečností,
a - což zdůrazňujeme - souhlasem s dalším
šetřením v této věci.
V průběhu práce na lustracích zjistila
komise zajímavou věc. Pouze v jednom jediném
případě byli členové komise
prvními, kteří si po 17. listopadu prohlíželi
materiály dané osoby. Je tedy faktem, že to,
zda někdo je či není registrován v
materiálech Státní bezpečnosti, se
komise nedovídá jako první. Proberme si,
kdo měl k materiálům Státní
bezpečnosti přístup.
Za prvé: kádroví pracovníci Státní
bezpečnosti, kteří agenty vedli, a kádroví
pracovníci SNB, kteří vedli evidenci.
Za druhé: členové prověrkových
komisí, kteří měli mnohdy k materiálům
v době prověrek také přístup.
Za třetí: zaměstnanci na ochranu ústavy
a demokracie, kteří pod vedením postupně
tří ředitelů měli k materiálům
přístup jak v centru, tak i v jednotlivých
krajích.
Za čtvrté: všichni ministři vnitra republikoví
i federální a jimi pověření
pracovníci.
Za páté: tento fakt máme za nejzávažnější,
v době po ustavení vlády národního
porozumění ministerstvo řídili tři
členové vlády, Čalfa, Čarnogurský
a Komárek a vlastně nikdo, byly na tomto ministerstvu
takové poměry, že materiály Státní
bezpečnosti mohl vynést v podstatě kdokoliv.