Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Spravodajcovia vyhodnotia, do akej miery je to pozmeňovací návrh. Ďalej sa do diskusie prihlásil poslanec Blažek.

Poslanec SN A. Blažek: Pane předsedo, dámy a pánové, když jsem zde před časem předkládal pozměňovací návrh k předloženému návrhu Vojenské doktríny České a Slovenské Federativní Republiky v tisku č. 366, nazval jsem tento dokument obrazem, který stát vydává o míře svého odhodlání hájit svoji suverenitu, svobodu a územní integritu a zdůraznil jsem, že podle mého soudu se právě v tomto bodu oba návrhy liší: pozměňovací návrh, který jsme s kolegou Deylem vypracovali, klade na první místo záruk naší bezpečnosti vůli a odhodlání bránit tento stát před jakýmkoliv ohrožením jeho bezpečnosti, suverenity nebo územní integrity a vyhlašuje tuto vůli jako závazek, k jehož naplnění chceme užít pomoci v rámci všech dostupných společných bezpečnostních systémů. Náš pozměňovací návrh tedy samozřejmě spojuje vojenské zajištění bezpečnosti státu z jeho vlastních zdrojů se zajištěním zahraničně politickým; důraz na vlastní vojenskou aktivitu při případném ohrožení bezpečnosti státu znamená jen to, že v případě jakéhokoliv selhání nebo nedostatečné účinnosti vnějšího zajištění naší bezpečnosti nesmí dojít ani na okamžik k pochybnostem, zda armáda má či nemá konat svou povinnost, kvůli které si ji náš lid zřizuje a udržuje. Takové zřetelné vyjádření naší vůle a našeho odhodlání k obraně státu bez ohledu na účinnost vnějších bezpečnostních systémů v předloženém návrhu vojenské doktríny v tisku č. 366 chybí a já se domnívám, dámy a pánové, že je to, vzhledem k našim dějinným zkušenostem, nedostatek závažný.

Takový nárok, který chceme, myslím, právem klást na své ozbrojené síly, ovšem zároveň vyžaduje i zásadní přehodnocení našich postojů k armádě a jejím odůvodněným potřebám, zejména vzhledem k současným rizikům pro naši bezpečnost, která vyplývají z aktu, a definitivně zanikl vojenský systém, se kterým jsme byli nuceni spojovat zajištění své bezpečnosti za cenu ztráty suverenity a nový bezpečnostní systém v Evropě není dosud účinný; přitom vývoj v Sovětském svazu směřuje pravděpodobně k bodu, kdy jeho vnitřní situace může znamenat zcela reálné ohrožení bezpečnosti jeho sousedů.

To vše tedy mluví pro to, abychom měli k zajištění své bezpečnosti vlastní účinné prostředky, samozřejmě v míře odpovídající našim ekonomickým možnostem a především výlučně obranné koncepci a nebyli tak odkázáni pouze na jiné. Znamená to zajisté, že budeme pro svou bezpečnost hledat záruky také ve všech dostupných mezinárodních bezpečnostních systémech a smlouvách, můžeme a měli bychom však do takových svazků vstupovat jako partner emancipovaný alespoň v odhodlání nespoléhat se při obraně své bezpečnosti a suverenity na cizí pomoc, jako tomu bylo dosud s výsledky nade vše tragickými.

Jestliže se v tomto bodě shodneme, pak ovšem musíme rozhodně odmítnout pokusy oslabovat teď naši armádu nad míru stanovenou Dohodou o snížení konvenční výzbroje v Evropě nebo se pokoušet bránit jí v plnění nezbytných úkolů či vnucovat jí různá omezení například v užívání výcvikových prostorů apod., jak jsme toho byli už nejednou svědky ve vystoupeních některých "tribunů lidu", kteří se pokoušeli vytlouci pochybný politický kapitál ze zatím celkem pochopitelně negativního vztahu části naší veřejnosti k armádě, jako čemusi zbytečnému a drahému, co je navíc pro část obyvatelstva zdrojem určitých obtíží a příčinou některých omezení.

Zdálo se mi zvláště nemorální, že se tak dělo v době, kdy statisíce vojáků některých převážně demokratických států, do jejichž společenství se chceme hlásit, riskovaly a vlastně dosud ještě riskují své životy za něco tak abstraktního z hlediska každého individuálního lidského života, jako je jistá rezoluce Organizace spojených národů, kterou toto společenství usilovalo obnovit v jedné části světa - daleko od domovů většiny těchto vojáků - právo porušené násilím, a zdá se mi to nerozumné v současnosti vzhledem k rizikům, která jsem zde uvedl.

Myslím, že vědomí všech těchto souvislostí před nás staví kromě jiného i úkol pracovat zde a právě teď k obnovení onoho druhu postojů občanů ke společenství, ve kterém je jim faktem zrození či jinými okolnostmi dáno žít, které se tam, kde tradiční občanské a společenské hodnoty nebyly dosud devalvovány, nazývá obvykle vlastenectvím.

Vážné chvíle, které náš stát v současné době prožívá, ukazují kromě jiného i na potřebu rehabilitovat právě takové - pro někoho možná staromódní - pojmy jako je vlastenectví v našem společenském vědomí a já se odvažuji doufat, že z tohoto hlediska ani čas, který zde věnujeme vojenské doktríně a tedy i úloze a postavení naši armády v nových podmínkách společenských i mezinárodně politických, nebude časem ztraceným. Je totiž nepochybné, že armáda federativního státu, má-li být schopna plnit své úkoly a funkce, musí být integrujícím společenským činitelem a potřeba podporovat vše, co v naší současné politické realitě přispívá k integritě federativního státu, je víc než zjevná. Myslím, že ze všech uvedených důvodů jsou problémy, kterými se zde v souvislosti s naší vojenskou doktrínou zabýváme, hodny zvláštního zřetele, a proto doufám, že to ospravedlní zdržení a určité komplikace při projednávaní tohoto dokumentu, na kterých mám vzhledem ke svému vystoupení ze 31. ledna t. r. jistý podíl, a odvažuji se vás požádat o podporu pro pozměňovací návrh k předloze vojenské doktríny, který jsem tu předložil, protože se domnívám, že pouhou transformací některých jeho částí do původního návrhu se ztrácí část smyslu, který jsem svým pozměňovacím návrhem sledoval. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem, pán poslanec Blažek, ďalej sa prihlásil do rozpravy poslanec Jedinák.

Poslanec SL Z. Jedinák: Pane předsedo, pane předsedající, kolegové a kolegyně, několik poslanců přede mnou se zabývalo problémem toho, zda by vojenská doktrína měla být Federálním shromážděním schvalována nebo ne, a také hlubšími vztahy mezi Federálním shromážděním a vládou. Tedy mezi mocí zákonnou a výkonnou.

Myslím, že tento problém z hlediska vojenské doktríny má i poněkud jiné dimenze. Před zeměmi Východní Evropy po pádu totalitních režimů je rozhodnutí, jakou politiku dělat. Jednou z možností, která je před ČSFR, je dělat tzv. nezávislou zahraniční politiku. Co se rozumí tímto slovem? Myslím, že by to měla být politika mezinárodně a zahraničně orientovaná do všech horizontů. Takové zahraniční politice odpovídá vojenská doktrína přijímaná jako pružný, nezávislý dokument. Tedy jako politika výkonné moci vlády. Proto souhlasím s návrhy poslanců, kteří přede mnou předkládali pozměňovací návrhy, aby Federální shromáždění vojenskou doktrínu pouze bralo na vědomí.

Poslanci, kteří dali pozměňovací návrhy, se zmínili také v bodu 3 o některých formulacích, kdy navrhují vypustit původní formulace z vojenské doktríny, tedy formulaci o jaderných zbraních a formulaci, která původně považovala jaderné zbraně za zločin proti lidskosti. Česká a Slovenská Federativní Republika je také signatářem Úmluvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968. Přistoupili jsme k ní v roce 1970. Domnívám se, že vypuštění těchto formulací o zákazu jaderných zbraní, jejich nepoužívání a považování jaderných zbraní za zločin proti lidskosti by podstatným způsobem snížilo úroveň vojenské doktríny. Domnívám se, že tyto formulace, které původně ve vojenské doktríně byly zahrnuty, jsou její podstatnou součástí.

Dovolte mi, abych učinil drobný pozměňovací návrh. Navrhuji vypustit bod 3 pozměňovacího návrhu. Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Teraz má slovo pán poslanec Kroupa.

Poslanec SL D. Kroupa: Pane předsedo, pane předsedající, vážené Federální shromáždění, neměl jsem původně v úmyslu vystupovat a svoje připomínky jsem uvedl při projednávání ve výborech. Jsem nevoják a necítil jsem se příliš povolaný hovořit o tak závažné věci, týkající se armády, jako je vojenská doktrína. Teprve během tohoto projednávání jsem si uvědomil, že se jedná o dokument politický a díky upozornění pana profesora Jičínského jsem si také uvědomil, že se zde spolurozhoduje o vzájemném vztahu vlády a parlamentu.

Myslím, že podnět pana profesora je natolik závažný, že bychom mu měli věnovat pozornost. Stojí za to si položit otázku, jaký má být vztah výkonné moci a parlamentu. Já bych ho poprosil, zda by mohl k této otázce zaujmout ještě zásadnější postoj a uvést některé argumenty. Zatím z toho, co říkal, mně vyplynuly pouze otázky, které si kladu na vojenskou doktrínu.

Jestliže je vojenská doktrína dokumentem, který Federální shromáždění bere na vědomí, zdá se, že je dokumentem pouze vládním, vázaným na období pravomoci této konkrétní vlády. To znamená dokumentem s užším časovým horizontem. Zatímco v případě, že by byl chápán jako usnesení Federálního shromáždění, možná že by mohl mít horizont delší, že by si mohl činit nárok na jakýsi časový přesah závazný i pro příští vlády. Nevím, a na tyto otázky bych velmi rád slyšel odpověď. Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Teraz má slovo poslanec Bratinka.

Poslanec SN P. Bratinka: Vážený pane předsedo, pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, chtěl bych zareagovat jako člen zahraničního výboru na několik věcí, které zde odezněly.

Za prvé poslanec Kanis apeloval na to, abychom postavili svou bezpečnost na řadě bilaterálních a jiných smluv, jejichž váha by se opírala o mezinárodní právo. Zaklínadlo mezinárodního práva jsme slýchali mnohokrát a budeme slyšet ještě v budoucnu. Rád bych vás upozornil na to, že mezinárodní pravo je v podstatě jenom soubor nejrůznějších smluv, různých mezinárodních zvyklostí a ničeho jiného. Není soudce v případě konfliktu mezi dvěma státy, který by mohl toto právo aplikovat a rozsudek vynucovat. Jinými slovy, mezinárodní právo postrádá výsostného znaku skutečného práva, a sice není vynutitelné. Není vynutitelné zatím žádnou stanovenou a všeobecně uznávanou autoritou a v takovém případě musí vždy docházet k tomu, že civilizované nebo rozumnější státy ho musí vynucovat prostě silou. Vzít jakoby právo do svých rukou. Sami jsme to viděli v nedávné válce v Perském zálivu. Irák se dopustil flagrantní agrese, a nejen agrese. On vlastně pohltil sousední stát. Těžko si představit něco, co by bylo víc v rozporu s mezinárodními zvyklostmi, mezinárodním právem. Navíc selhal velmi brutálně, porušil kdejaký morální kodex, kdejaké pravidlo morálky - nejenom morálky evropské - a přesto, přes všechny výzvy, citace mezinárodního práva, nejevil sebemenší známky, že by byl ochoten se z Kuvajtu stáhnout. Musela nastoupit ozbrojená akce, měla samozřejmě na své straně usnesení Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, byly zde četné rezoluce této mezinárodní organizace, takže se dá říci, že to byl jakýsi zárodečný krok k vytváření skutečně reálně platného mezinárodního práva.

Ale od toho jsme ještě nesmírně daleko. Situace je taková, že svoji bezpečnost musíme stavět na něčem mnohem reálnějším, tj. na spojenectví se státy, o nichž víme, že je též jejich svrchovaným zájmem, aby nám nebylo ublíženo. Stavět na nějaké celoevropské dohodě, vycházet čistě z dohod v Helsinkách je naprosto nebezpečná věc, protože by to přesně nezajišťovalo naši bezpečnost, neboť taková dohoda by mohla zahrnovat i potencionální agresory i vůči nám. A ke komu bychom se potom odvolali?

Padla zde věta, že je nějaký rozpor mezi tím, že nemáme ústavu a chtěli bychom mít vojenskou doktrínu. To mi připadá naprosto vedle. Přece máme stát, který musíme bránit, je zde jakési společenství, které musí být bráněno. Armáda koneckonců nebrání ústavu, ale zemi, obyvatele.

Na okraj věty, že Federální shromáždění by nemělo vlastně rozhodovat o podobě doktríny, mělo by ji brát jen na vědomí: to by bylo akceptovatelné, pokud by se doktrína "nehemžila" spousty politických prohlášení, včetně onoho prohlášení o atomových zbraních. To je opět velmi nebezpečná iluze - prohlásit atomové zbraně za nelidské. Je samozřejmé, že zbraň, která zahubí tolik lidí najednou, má v sobě něco hrozivého a že by její použití mělo být do určité míry tabuizováno. Ale právě ochota zbraně použít, respektive nejistota druhé strany v tom smyslu, že by je druhá strana mohla použít, chránila mír po celých čtyřicet let v Evropě. Individuální atomová zbraň by zahubila mnohem méně lidí než konvenční válka vedená moderními zbraněmi. Moderní konvenční zbraně jsou dnes tak účinné, že - to nemluvím samozřejmě o chemických zbraních hromadného ničení - by mohly změnit Evropu v poušť.

I když všechny státy na světě podepíší, že nebudou použity atomové zbraně, zákony fyziky nemůžeme změnit, zbraně jsou vyrobitelné a stát, který se zachová nelidsky a použije je, zvítězí a nebude proti tomu přirozeně žádného odvolání. Prohrají ti lepší, pokud se zaváží, že atomové zbraně nikdy nepoužijí. Ti, kteří mají skrupule, prohrají, a zbudou ti, kteří jsou bez skrupulí. To je obecná námitka proti pacifismu. Jsou státy, které pacifismus tolerují, jsou státy, které ho netolerují. Samozřejmě tyto státy jsou víceméně v konfliktu. Tudíž pacifismus oslabuje stát, který ho toleruje, a dává větší šanci zvítězit státům, které ho netolerují. Tudíž pacifismus je určitý způsob, jak dospět ke světu, kde pacifismus nebude tolerován. Je v tom prvek určité sebevražednosti. Proto veškeré naše zříkávání se zbraní má nesmírný politický dosah, naprosto podlamuje naši bezpečnost a je naprosto absurdní, aby takovýto závazek byl na rozhodnutí vlády a nikoliv parlamentu. Děkuji.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem. Ďalej je do diskusie prihlásený pán poslanec Deyl.

Poslanec SL V. Deyl: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, jsem vděčný svým kolegům, zejména kolegovi Antonínu Blažkovi a částečně kolegovi Bratinkovi za to, že svými projevy mi umožnili, abych zkrátil to, co zde chci říci.

Dovolte, abych vás seznámil velmi stručně se situací tak, jak vyústila po jednání branných a bezpečnostních výborů, kterou zde již naznačili zpravodajové. Na branně bezpečnostních výborech se tato doktrína projednávala. Nepřijali úvodní pozměňovací návrh, který jsme zde uplatňovali s kolegou Blažkem. Byl jsem ten, který předložil přímo ještě na branně bezpečnostním výboru čtyři pozměňovací návrhy, které pokládám za velmi podstatné.

Tyto čtyři pozměňovací návrhy, které zde byly přečteny, jsou součástí varianty, kterou jsme předložili s kolegou Blažkem, ale vzhledem k tomu, že branně bezpečnostní výbor tuto variantu nepřijal, ztotožnil jsem se s tímto usnesením a předložil jsem tyto čtyři dílčí, ale podle mého názoru podstatné návrhy. Považuji tedy nyní za svou povinnost, protože zpravodaj je pouze přečetl, velmi stručně uvést důvod, proč jsem tyto čtyři pozměňovací návrhy v branně bezpečnostním výboru uplatnil a proč je uplatňuji i zde.

Bylo zde již přečteno, že na straně 1 tisku 366 v pátém odstavci navrhuji nahradit větu: "...všeobecné obrany demokratického charakteru státu ..." novou formulací: "obrany ústavního zřízení státu". Domnívám se, že pojem "všeobecná obrana demokratického charakteru státu" je příliš vágní, vyžaduje příliš mnoho explikace, týkající se přídavného jména "demokratický charakter státu". Mnohem zřetelnější a jasnější je formulace "ústavní zřízení státu".

Jsem přesvědčen o tom, že tato deklarace vyjadřuje velice důležitý princip, totiž ten princip, že jsme připraveni za jistých okolností, například v situaci násilného ohrožení ústavního zřízení státu, své ústavní zřízení bránit.

Pozměňovací návrh číslo 2 zde velice obšírným, vyčerpávajícím a přesným způsobem už odůvodnil kolega Antonín Blažek. Jde o toto znění: "vedle zřetelně projevovaného odhodlání užít v případě potřeby zachování nebo obnovení suverenity státu a jeho uzemí integrity práva na sebeobranu prostřednictvím vlastních ozbrojených sil, je pro bezpečnost České a Slovenské Federativní Republiky důležité, aby bylo dosaženo takového stupně důvěry, spolupráce a vzájemně výhodných vztahů mezi národy a státy, který by vyloučil řešení sporů mezi nimi ozbrojenou silou." To zde již bylo řečeno.

Zatímco v původním návrhu šlo o to, že jako rozhodující činitel pro obranu naší suverenity byla chápána situace mírové koexistence v Evropě, situace přátelských vztahů, tak považujeme za nutné toto pochopitelně uznat, ale vedle toho deklarovat zcela jednoznačně, nedvojsmyslně a jasně naši politickou vůli, státní suverenitu v případě potřeby bránit vlastními ozbrojenými silami. Kolega Blažek velmi výstižným způsobem hovořil o našich tristních historických zkušenostech, domnívám se, že by bylo potřebné tento postoj zejména v této situaci jasně formulovat.

Pokud se týče pozměňovacího návrhu číslo 3 na straně 3 - vypuštění posledních dvou vět - proti kterému kolega Jedinák protestuje, domnívám se, že by bylo potřebné zde tento pozměňovací návrh uvést do souvislostí, které jsou zamýšleny, intendovány.

Jsme pro to, aby Československo nevyrábělo jaderné zbraně ani zbraně hromadného ničení. To je samozřejmé. Ale v této chvíli prohlásit, že se se vší rozhodností stavíme za požadavek úplné likvidace těchto zbraní v celosvětovém měřítku, pokládáme za poněkud předčasné. Domníváme se oba i s kolegou Blažkem, že jde o určitý prvek jakési mírné propagandy, protože určitá redukovaná míra těchto zbraní - podle našeho názoru - je ještě stále mírovým činitelem.

Za velice důležitý pozměňovací návrh pokládám návrh číslo 4 na straně 5 odstavec 1, který charakterizuje základní sestavu Československé armády, kde se vypustí část: "z předpokládaných vojsk územní obrany". Pojem "vojsk územní obrany" je pojem, který není dostatečně politicky vysvětlený, není zřejmé, co se tím míní a mohl by se stát fundamentem neúnosně nebo záměrně desinterpretace a mohl by vést k tomu, že by se stal činitelem desintegračních činností v armádě. Proto jsme považovali za nutné tuto strukturní část z armády vyloučit a tento pojem z vojenské doktríny eliminovat. Děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SN M. Šútovec: Ďakujem pánu poslancovi Deylovi, nikto ďalší nie je písomne prihlásený do rozpravy. Hlási sa ešte pán poslanec Kobylka. Potom sa hlási o slovo pán podpredseda Jičínský.

Poslanec SN J. Kobylka: Pane předsedo, dámy a pánové, několik poznámek. Chtěl bych nejprve poděkovat kolegovi Blažkovi a podpořit jeho postoj. Chtěl bych se zmínit o ochotě a odhodlání bránit se. A trošičku bych se na daný fakt podíval z jiného hlediska.

Je potřeba si uvědomit, že ochota a schopnost bránit se, je přirozená schopnost zdravého organismu, například přirozená schopnost zdravého zvířete hájit své teritorium, hájit svá mláďata atd. To znamená, že je to výrazem zdraví. Pokud chceme vybudovat zdravou normální společnost. budeme si muset tuto schopnost obnovit. Ale aby to nebylo jenom z tohoto hlediska, trošku doložím daný fakt z historie. Vy například jasně víte, že demokracie v Evropě existuje jenom diky velkému odhodlání Britů se bránit. Byli na začátku války téměř sami na Němce, pamatujete si jejich odhodlání bojovat. Také znáte historii Norska, také se postavili Němcům. Znáte historii Finska: postavili se Sovětskému svazu, a relativně úspěšně. Znáte historii Izraele, který byl ochoten se postavit jasně ohromné přesile.

Chtěl bych na závěr připomenout - škoda, že v této naší doktríně to není více zdůrazněno - heslo mladých Židů, když pomáhali budovat stát Izrael. Říkali: "Už nikdy s kostkou mýdla do plynu!" Já bych to trošku parafrázoval, prosím vás: "Už nikdy plačící vládní přestavitele!" To by bylo tragické. (Potlesk.)