Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Jeden z otců ekonomické reformy, český ministr pro privatizaci pan Tomáš Ježek tvrdí, že "...s tím, jak dostanou občané šanci získat reálný podíl na investičním rozhodování, budou zároveň vedeni k tomu, aby si takové informace obstarávali a nesli i náklady na jejich získávání. Pokud by mělo platit, že občané nejsou něčeho takového schopni, pak je to námitka, která míří na samotný smysl a oprávněnost naší národní existence." Obyvatelstvu se dává na vybranou: buď přijme daný projekt privatizace, anebo je zpochybněn "samotný smysl a oprávněnost naší národní existence".

Žádá se tedy rituální poslušnost. Jsem v pokušení ocitovat slova Tao-te-ťingu, staré čínské filosofické knihy: "Ritus je pouhá slupka loajálnosti a spolehlivosti a počátek rozvratu". I případ velké privatizace zpochybňuje dosavadní cestu, kdy se reforma zaměňuje za chrlení nových a nových zákonů bez ohledu na věcnou a logickou souvislost. Riziko zmatku je pak obrovské. Jak říká už uvedený čínský text ze starověku: "Neovladatelnost lidu pochází z toho, že jeho vrchnost je příliš činorodá."

Určitě pravdy se potvrzují znovu a znovu. Nechtěl bych, aby výtvory Federálního shromáždění potkal osud "schéma slavných bitev Rakousko-uherské armády" sestavených kadetem Bieglerem z Haškova Švejka a tak mi nezbývá, než hlasovat proti tomuto zákonu. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem pánu poslancovi Ransdorfovi. Slovo má pán poslanec Šedivý, pripraví sa poslanec Doležal.

Poslanec SN F. Šedivý: Dámy a pánové, pokusím se být na rozdíl od některých předřečníků co nejvěcnější. Musím říci, že návrh celého zákona ve znění společné zprávy se mi zdá být dobrým návrhem a doufám, že ho s některými úpravami přijmeme. Nepřipadá mi, že privatizační zákon by měl být brzdou privatizace, ani si při tom nepřipadám rituálně poslušný.

Dovolte mi, abych se dotkl některých problémů, které přináší podle mého názoru současný § 11. Podle § 11 odst. 4 písm. a) přechází na příslušný fond republiky ta část majetku, který se nachází u příslušné republiky.

Vzniká tedy otázka, co s částí majetku, která je samostatně neprivatizovatelná, nebo jejíž privatizace přinese nezměrné těžkosti. Představme si podnik, který má jako svou součást specializovaného dodavatele nebo subdodavatele na území druhé republiky a bez něhož, lépe řečeno bez jehož výrobků se neobejde. Budou-li obě části privatizovány zvlášť, může snadno dojít k tomu, že jedna část podniku naprosto změní svůj výrobní program, protože se nebude moci spolehnout na část druhou. Dojde tím k neorganickému dělení podniků, které může napáchat obrovské ekonomické a potažmo i sociální škody. Přimlouvám se proto za řešení, které je jednoduché a spočívá v tom, že celý privatizovaný majetek přechází na Fond republiky příslušný podle zakladatele a teprve výtěžek z privatizace se dělí buď v souladu s dosavadním ustanovením § 42 na třetiny, a nebo, pokud by tento poměr byl zřetelně nespravedlivý, dohodnou se republikové fondy o adekvátním vypořádání. Stejný způsob řešení pak navrhuji pro podniky uvedené v § 42 odstavec 1.

Dovoluji si tedy konkrétní pozměňovací návrhy:

Paragraf 11 odstavec 3 doplnit o další větu: "Na fond republiky přechází i majetek privatizovaného podniku, ve kterém má tento podnik sídlo, pokud není zakladatelem federální ústřední orgán státní správy.

Odstavec 4 by se potom vypustil a ostatní odstavce se přečíslují s tím, že odstavec 8 bude znít:

"a) Výtěžek z prodeje privatizovaného majetku se rozdělí mezi fondy republik tak, že do fondu České republiky přejdou dvě třetiny výtěžku a do fondu Slovenské republiky jedna třetina výtěžku z prodeje.

b) Fondy republik se mohou v případech zvláštního zřetele hodných dohodnout o rozdělení výtěžku z prodeje jinak."

Nový odstavec 9 by zněl: "Postup uvedený v odstavci 8 se týká i podniků, které byly založeny jako akciové společnosti nebo na akciové společnosti přešly přede dnem účinnosti tohoto zákona. "

Přijetí těchto pozměňovacích návrhů zároveň mění § 11 odstavec 2, kde se vypouští druhá věta a § 42, který by se vypustil celý.

Toto řešení podle mého názoru nejen zjednoduší privatizaci podniků, které mají jednotky na území obou republik, ale zprůhlední tento zákon. Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Nyní prehovorí poslanec Doležal, pripraví sa poslanec Kvačkaj.

Poslanec SN B. Doležal: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, chtěl bych navázat na debatu, kterou jsme tu vedli včera k návrhu zákona o mimosoudní rehabilitaci. V zásadě jsou dvě možnosti privatizace. Jednak restitucí, jednak privatizace v důsledku tohoto zákona.

Pokusil jsem se tady já i kolega Mandler poukázat na to, že v případě restitucí je na velmi podstatnou závadu zpřetrhaná majetkoprávní kontinuita a že privatizace restitucí je velmi problematická. O to důležitější je, aby privatizace podle tohoto zákona, který nyní projednáváme, byla prováděna co možná důsledně. V tom smyslu považujeme za velmi riskantní omezovat metody kupónové privatizace. V této věci podporujeme vládní návrh, jak o něm hovořil ministr Klaus.

Druhá věc je úloha, kterou může v procesu privatizace sehrát Federální shromáždění. V otázce kompetenci, tam, kde Federální shromáždění mohlo uplatnit svou roli, projevilo laxnost a nepevnost. V otázce privatizace naproti tomu by někteří poslanci chtěli, aby měli otěže pevně v rukou. V hospodářském procesu musí mít podle našeho názoru hlavní slovo exekutiva. Jsme přesvědčeni, že parlament jako instituce tuto úlohu už ze své funkce plnit nemůže, a náš parlament, jak se předvedl včera večer, už vůbec ne. Je nezbytné, aby vláda dostala příslušné kompetence a funkce parlamentu může být pouze kontrolní.

Proces privatizace musí být řízen na celostátní, federální úrovni. odpovídá to jak našemu současnému státoprávnímu uspořádání, tak i univerzálnímu charakteru hospodářského procesu, kterému nelze klást administrativní hranice. A konečně odpovídá to i tomu, jak by náš stát měl vypadat do budoucna, aby byl přijatelný, smysluplný pro všechny občany.

Na závěr malou poznámku k tomu, co říkal poslanec Ransdorf. Poslanec Ransdorf nazval měnovou reformu z roku 1953 za neuváženou. Domnívám se, že byla uvážená až moc, nemyslím si, že by volba pojmenování byla jenom věcí osobního vkusu.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Doležalovi. Ďalej vystúpi poslanec Kvačkaj a pripraví sa poslanec Lux.

Poslanec SL P. Kvačkaj: Vážený pán predsedajúci, vážené Federálne zhromaždenie, zákon, ktorý sa chystáme prerokúvať ja natoľko závažný, že je potrebné, aby sme posudzovali nielen zákon ako taký, ale tiež prostredie, v ktorom sa bude uplatňovať a najmä východiskovú situáciu jeho pôsobenia. Dovoľte mi na túto tému hovoriť podrobnejšie. Priznám sa, že mi je bližší návrh skupiny poslancov, predovšetkým mi ale ide o čo najplynulejší prechod našich podnikov na novú formu činnosti, teda o čo najmenší dopad na našu verejnosť.

V scenári hospodárskej reformy, ktorý sme prijali v minulom roku, sa okrem iného hovorí, že "Súčasne je treba previesť organizačnú a finančnú reštrukturalizáciu dnešných štátnych podnikov. Cieľom organizačnej reštrukturalizácie je vytvorenie kapitálovo silných konkurencieschopných jednotiek". A na ďalšom mieste: "Súčasne však dokonca v časovom predstihu bude nevyhnutné riešiť dnešnú zadĺženosť štátnych podnikov v procese odštátnenia, aby do vlastného privatizačného procesu vstupovali podniky bez záťaže negatívnymi dôsledkami administratívno-direktívného systému riadenia. Preto bude treba v priebehu odštátnenia vyriešiť nelikvidné pohľadávky a záväzky organizácií, vyplývajúce spravidla z nahromadených nepredajných zásob, alebo aj nesprávne stanovených cenových relácií medzi odberateľmi a dodávateľmi. "

Zásady sú to nesporne správne. Aká je však situácia dnes? Väčšina podnikov je natoľko zadĺžená, že nie je schopná sa s tým sama vyrovnať. Je tu potrebná pomoc štátu, ktorý však ešte donedávna pre ich oddĺženie neurobil nič. Skôr naopak. Podniky boli v priebehu celého roku odkázané sami na seba. Ak ešte nedávno mohli dostať úver na trvalé obracajúce sa zásoby pri úrokovej miere 6 %, dnes je to až 24 %. Zaujímavé pritom je, že podniky vlastne musia platiť za svoje vlastné prostriedky, ktoré im v 70-tich rokoch boli ako oratový fond odobraté a pridelené Štátnej banke československej. Myslím si, že už samotná požiadavka splácania svojich vlastných prostriedkov je neobvyklá, nehovoriac už o tom, že pri takejto úrokovej miere nemôže byť žiaden podnik ziskový. Preto narastá aj celková zadĺženosť podnikov a dnes dosahuje približne 570 miliárd Kčs.

Platobná neschopnosť podnikov vzrástla oproti decembru 1990 o 50%. Aj to svedčí o nutnosti urýchlene riešiť túto situáciu, čo by navrhovaný zákon urobiť mal. Samotná zadĺženosť podnikov by bola vec prirodzená, dokonca žiadúca, lebo potreba splácať dlhy núti príslušné subjekty aktivizovať svoju podnikateľskú činnosť - ovšem za predpokladu, že je to zadĺženosť priemerná, vytvárajúca pre podniky perspektívu ďalšieho rozvoja.

Ďalší otáznik v súvislosti s oddľženosťou podnikov: V uznesení vlády o finančnom hospodárení podniku sa stanoví, že strata podniku sa má odpísať z jeho kmeňového majetku. Účtovne to, samozrejme, možné je, tým sa však nutne zníži hodnota majetku štátneho podniku určeného pre privatizáciu. Neskrýva sa tu možnosť výpredaja našich podnikov pod cenu individuálnym záujemcom a najmä veľmi lacno zahraničnému kapitálu?

Otázka je o to aktuálnejšia, že v štúdii Federálneho ministerstva hospodárstva o štruktúrovaní a úlohe priamych zahraničných investícií v privatizačnom procese štátnych podnikov, určenej pre federálne ministerstvo hospodárstva a ministerstvá pre správu a privatizáciu národného majetku z 30. novembra 1990 sa uvádza: "Privatizácia znamená efektívny prevod vlastníckych práv do súkromných rúk. Vo väčšine priepadov to bude prakticky znamenať predaj väčšiny vlastníctva štátnych podnikov zahraničným investorom (str. 5 a 6).

Investičná rada ako orgán vlády Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky v oblasti investičných aktivít štátu bude prostredníctvom svojich riadiacich výborov pre privatizáciu organizovať predaj akciových spoločností vo vlastníctve štátu zahraničných investorov. Môžem tento materiál považovať za odpoveď na moju predchádzajúcu otázku? Nie som odporcom zahraničného kapitálu, som len proti tomu, aby sa naše podniky kvôli nemu stali bazárom.

Viem, že v našej situácii nie je možné použiť recept, bežne používaný vo svete, tedy nerentabilný, resp. nevýkonný štátny podnik vláda najprv sanuje finančnými injekcemi a až potom ho privatizuje. Nevýkonných podnikov máme príliš veľa a injekcií príliš málo. Nič však našim ministerstvám hospodárstva nebráni správať sa podľa príkladu japonského ministerstva medzinárodného obchodu a priemyslu, ktoré časť svojho rozpočtu rezervuje na povzbudzovanie podnikateľských postojov, ktoré sa zhodujú s jeho zámermi. Toto ministerstvo navyše spravuje rozličné ministerské ustanovizne poskytujúce podnikom poznatky, ktoré by sami nemohli vôbec získať.

Za situácie, v akej sa naše poznatky nachádzajú, vzniká otázka, či je vôbec reálne robiť privatizáciu naraz v takom veľkom rozsahu a čase. Nemali by sme zvažovať aj technické aspekty privatizácie? Pretrváva vo mne nie dobrý pocit, že sa silou-mocou snažíme vtesnať do veľmi krátkeho časového úseku s mimoriadne veľkým objemom práce, t. j. celý privatizačný a reštitučný proces. Tento fakt podľa môjho názoru vytvára najužšie miesto reformy. Na druhej strane - ak tento proces rozložíme do dlhšieho časového obdobia, čo je asi nutné, bude musieť predpokladať fond národného majetku vykonávať aj podnikateľské funkcie, čo však vládny návrh postráda.

Nechcem tu robiť lobby štátnym podnikom, ani tvrdiť, že ich ďalšia existencia je oprávnená a má budúcnosť. Ich odštátnenie považujem za nutné a nanajvýš aktuálne. To mi však nebráni hľadať slabé miesta v tomto zákone a snažiť sa o odstránenie rizík, ktoré pri tomto procese môžu vzniknúť. Podnikateľská funkcia fondu je ešte aktuálnejšia, ak predpokladaná najkratšia privatizácia bude trvať 5-6 rokov.

Pripúšťam aj možnosť, že naše podniky sú nevýkonné, nekonkurencieschopné a teda bezcenné, ale vtedy nám to vláda mala povedať otvorene a dávno. Takto mi neostane nič iné, ako myslieť, že niečo iné je scenár hospodárskej reformy a niečo iné predkladaný návrh zákona. Mimochodom, doterajšie dražby väčšinou svedčia o podhodnotení predávaného majetku.

Rozdiel medzi nimi ej už i z toho dôvodu, že kým scenár a obsah hovorí, že v úvodnej časti zákona budú definované základné druhy a obsah vlastníctva spoločnosti, t.j. súkromné, družstevné, štátne, federálne, republikové a municipálne ako seberovné a základné práva a povinnosti s nimi spätých vlastníckych subjektov, predkladaný návrh zákona toto postráda a teda nedáva záruky rovnosti vlastníctva, ale ani možnosti túto rôznorodosť vlastníctva pri odštátnení štátnych podnikov uplatniť. Tento svoj sľub vláda nesplnila. Takto spracovanému návrhu zákona chýba jeden veľmi dôležitý aspekt podnikania a to čo najširšie zapojenie veľkého počtu zamestnancov na výsledkoch svojho podniku. Tento faktor sa vo vyspelých priemyselných krajinách stále viac využíva.

Vzťah vedúci - podriadení sa stále viac stiera a nahrádza vzťahom typu kolega - kolega. Je to širšie chápanie pojmu "privatizácia", ale aj ďaleko efektívnejšie pre zamestnávateľa. My sa o túto šancu ideme ochudobniť... S úsporne propagovanou tézou, že fungujúca trhová ekonomika je možná len na báze súkromného podnikania, nemožno všetky formy vlastníctva: Práve ich súťaž v našich podmienkach by mohla prispieť k rovnovážnosti a efektívnosti našej spoločnosti. Iniciatíva výrobcov môže byť založená nielen na vlastníckom vzťahu, ale aj na veľkosti podniku a výsledkoch hospodárenia. Preto budem hlasovať za každý návrh, ktorý toto zohľadňuje.

Na záver mi dovoľte navrhnúť tento protinávrh: v § 28 odstavec 1 doplniť písm. e), i) o nasledujúcu formuláciu: "Voľné zdroje používa na podnikateľskú činnosť." Ide o povinnosti a možnosti fondu národného majetku.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Kvačkajovi. Slovo má poslanec Lux, pripraví sa poslanec Čičmanec.

Poslanec SN J. Lux: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové! Mám několik připomínek ke kupónům. Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat ani prodávat něco, co jim nepatří a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s thatcherovskou Anglii je zcela mylná. Tam stát původní vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval na legitimním trhu, proto je také mohl prodávat. U nás stát prostě konfiskoval a kradl, a proto nemůže a nesmí prodávat a už vůbec ne rozdávat. Je to otázka morálky a chování.

Rozdávání či prodávání kupónů obyvatelstvu vede k atomizaci a rozmělnění vlastnictví mezi co největší množství subjektů, a tak k maximálně socialistické anonymitě rozhodovacích a zodpovědných funkcí. Majetek tak přechází do rukou papírových držitelů, kteří nenesou ani riziko, ani rozhodovací odpovědnost. Tím se otevírá cesta pro přímou kontrolu podniků státem, či skupinou státem zvolených na základě získání kontrolního balíku akcií. Jednotlivý občan tedy nemá žádná práva ani pravomoci, než právo na dražbu kupónů.

Rozptýlení vlastnictví mezi nezaměstnanecké vrstvy obyvatelstva nezakládá základní otázku motivace zaměstnanců, ale prohlubuje oddělení vlastníků od zaměstnanců. Všude ve světě je ideálem vlastník rovná se zaměstnanec.

Neuvěřitelný je pro mne záměr, že výnosy z prodeje akcií se nevrátí zpět do podniků, kam patří, ale přejdou do státní pokladny. Je všeobecně známo, že většina podniků, vydělených pro kupónovou privatizaci, je v těžké platební situaci. Kdyby šlo o vážný projekt, byly by kupóny realizovány po částech a po dobu deseti až dvaceti let nejméně a podle uvážení vážných a rozumných investorů. Zdá se mi, že jde o naturální politické rozdělení statků. Jakékoliv ekonomické úvahy zde jsou zbytečné. Kupón nedělá z občana ani podnikatele, ani investora.

Často slyšíme otázky rozumu a rozumného chování kupónových občanů. Ty jsou v této souvislosti zcela na místě. Investiční chování není založeno na rozumu, ale na informovanosti a na kvalitě dostupných informací. Seberozumnější a sebechytřejší kupónový kapitalista se bude chovat jako hlupák, jestliže se mu nedostane spolehlivých informací a potřebného času k jejich vyhodnocení. Jestliže se mu toho nedostane, pak selže a přenechá své místo schopnějším, tedy jmenovaným, zámožnějším, bývalým nebo také valutovým.

Mnozí kupónoví představitelé argumentují tím, že zahraniční experti s nimi souhlasí. Zde si stačí uvědomit, kdo v zahraničí může získat z rozptýlení občanského vlastnictví a z volného prodeje státních akciových společností. Jsou to peněžní fondy, mezinárodní banky, investiční domy či spekulační firmy.

Jaké jsou tedy alternativy k těmto kupónům? Odpovědí je přímé "zvlastnění" zaměstnaneckých skupin podle Baťových principů a tradic, "Zesoukromění" podniků skrze vnitropodnikové akcie a konečné přerušení socialistických návyků ponižující námezdnosti pracovní síly. Pouze takto "zvlastněné" podniky mohou zodpovědně nabídnout své veřejné akcie občanům, obcím a zahraničním investorům. Nikdy ne stát. Každý občan - podnikatel, ne každý občan - spekulant. To je nutným společensko-ekonomickým imperativem pro nové moderní Československo.

Podpora tohoto návrhu zákona je pro mne tedy problematická hlavně pro jeho úzké vyhranění.

Mám dvě otázky na ministra financí:

1. Jak bude zajištěna informovanost občanů v rámci této akce?

2. Proč se výnosy z prodeje kupónů nevrátí zpět do podniků?

Mám dva pozměňovací návrhy: § 38 - výnosy z prodeje kupónů připadnou podniku, ve kterém se hodnota kupónů realizuje.

Druhý pozměňovací návrh: § 27 až § 40 vypustit, protože nevidím důvod, proč měl být federální fond, když všechen majetek je v podstatě v držení republik. (Potlesk.)