Jeden z otců ekonomické reformy, český
ministr pro privatizaci pan Tomáš Ježek tvrdí,
že "...s tím, jak dostanou občané
šanci získat reálný podíl na
investičním rozhodování, budou zároveň
vedeni k tomu, aby si takové informace obstarávali
a nesli i náklady na jejich získávání.
Pokud by mělo platit, že občané nejsou
něčeho takového schopni, pak je to námitka,
která míří na samotný smysl
a oprávněnost naší národní
existence." Obyvatelstvu se dává na vybranou:
buď přijme daný projekt privatizace, anebo
je zpochybněn "samotný smysl a oprávněnost
naší národní existence".
Žádá se tedy rituální poslušnost.
Jsem v pokušení ocitovat slova Tao-te-ťingu,
staré čínské filosofické knihy:
"Ritus je pouhá slupka loajálnosti a spolehlivosti
a počátek rozvratu". I případ
velké privatizace zpochybňuje dosavadní cestu,
kdy se reforma zaměňuje za chrlení nových
a nových zákonů bez ohledu na věcnou
a logickou souvislost. Riziko zmatku je pak obrovské. Jak
říká už uvedený čínský
text ze starověku: "Neovladatelnost lidu pochází
z toho, že jeho vrchnost je příliš činorodá."
Určitě pravdy se potvrzují znovu a znovu.
Nechtěl bych, aby výtvory Federálního
shromáždění potkal osud "schéma
slavných bitev Rakousko-uherské armády"
sestavených kadetem Bieglerem z Haškova Švejka
a tak mi nezbývá, než hlasovat proti tomuto
zákonu. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem pánu poslancovi Ransdorfovi.
Slovo má pán poslanec Šedivý, pripraví
sa poslanec Doležal.
Poslanec SN F. Šedivý: Dámy a pánové,
pokusím se být na rozdíl od některých
předřečníků co nejvěcnější.
Musím říci, že návrh celého
zákona ve znění společné zprávy
se mi zdá být dobrým návrhem a doufám,
že ho s některými úpravami přijmeme.
Nepřipadá mi, že privatizační
zákon by měl být brzdou privatizace, ani
si při tom nepřipadám rituálně
poslušný.
Dovolte mi, abych se dotkl některých problémů,
které přináší podle mého
názoru současný § 11. Podle § 11
odst. 4 písm. a) přechází na příslušný
fond republiky ta část majetku, který se
nachází u příslušné republiky.
Vzniká tedy otázka, co s částí
majetku, která je samostatně neprivatizovatelná,
nebo jejíž privatizace přinese nezměrné
těžkosti. Představme si podnik, který
má jako svou součást specializovaného
dodavatele nebo subdodavatele na území druhé
republiky a bez něhož, lépe řečeno
bez jehož výrobků se neobejde. Budou-li obě
části privatizovány zvlášť,
může snadno dojít k tomu, že jedna část
podniku naprosto změní svůj výrobní
program, protože se nebude moci spolehnout na část
druhou. Dojde tím k neorganickému dělení
podniků, které může napáchat
obrovské ekonomické a potažmo i sociální
škody. Přimlouvám se proto za řešení,
které je jednoduché a spočívá
v tom, že celý privatizovaný majetek přechází
na Fond republiky příslušný podle zakladatele
a teprve výtěžek z privatizace se dělí
buď v souladu s dosavadním ustanovením §
42 na třetiny, a nebo, pokud by tento poměr byl
zřetelně nespravedlivý, dohodnou se republikové
fondy o adekvátním vypořádání.
Stejný způsob řešení pak navrhuji
pro podniky uvedené v § 42 odstavec 1.
Dovoluji si tedy konkrétní pozměňovací
návrhy:
Paragraf 11 odstavec 3 doplnit o další větu:
"Na fond republiky přechází i majetek
privatizovaného podniku, ve kterém má tento
podnik sídlo, pokud není zakladatelem federální
ústřední orgán státní
správy.
Odstavec 4 by se potom vypustil a ostatní odstavce se přečíslují
s tím, že odstavec 8 bude znít:
"a) Výtěžek z prodeje privatizovaného
majetku se rozdělí mezi fondy republik tak, že
do fondu České republiky přejdou dvě
třetiny výtěžku a do fondu Slovenské
republiky jedna třetina výtěžku z prodeje.
b) Fondy republik se mohou v případech zvláštního
zřetele hodných dohodnout o rozdělení
výtěžku z prodeje jinak."
Nový odstavec 9 by zněl: "Postup uvedený
v odstavci 8 se týká i podniků, které
byly založeny jako akciové společnosti nebo
na akciové společnosti přešly přede
dnem účinnosti tohoto zákona. "
Přijetí těchto pozměňovacích
návrhů zároveň mění
§ 11 odstavec 2, kde se vypouští druhá
věta a § 42, který by se vypustil celý.
Toto řešení podle mého názoru
nejen zjednoduší privatizaci podniků, které
mají jednotky na území obou republik, ale
zprůhlední tento zákon. Děkuji za
pozornost.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Nyní prehovorí poslanec Doležal,
pripraví sa poslanec Kvačkaj.
Poslanec SN B. Doležal: Vážený pane místopředsedo,
dámy a pánové, chtěl bych navázat
na debatu, kterou jsme tu vedli včera k návrhu zákona
o mimosoudní rehabilitaci. V zásadě jsou
dvě možnosti privatizace. Jednak restitucí,
jednak privatizace v důsledku tohoto zákona.
Pokusil jsem se tady já i kolega Mandler poukázat
na to, že v případě restitucí
je na velmi podstatnou závadu zpřetrhaná
majetkoprávní kontinuita a že privatizace restitucí
je velmi problematická. O to důležitější
je, aby privatizace podle tohoto zákona, který nyní
projednáváme, byla prováděna co možná
důsledně. V tom smyslu považujeme za velmi
riskantní omezovat metody kupónové privatizace.
V této věci podporujeme vládní návrh,
jak o něm hovořil ministr Klaus.
Druhá věc je úloha, kterou může
v procesu privatizace sehrát Federální shromáždění.
V otázce kompetenci, tam, kde Federální shromáždění
mohlo uplatnit svou roli, projevilo laxnost a nepevnost. V otázce
privatizace naproti tomu by někteří poslanci
chtěli, aby měli otěže pevně
v rukou. V hospodářském procesu musí
mít podle našeho názoru hlavní slovo
exekutiva. Jsme přesvědčeni, že parlament
jako instituce tuto úlohu už ze své funkce
plnit nemůže, a náš parlament, jak se
předvedl včera večer, už vůbec
ne. Je nezbytné, aby vláda dostala příslušné
kompetence a funkce parlamentu může být pouze
kontrolní.
Proces privatizace musí být řízen
na celostátní, federální úrovni.
odpovídá to jak našemu současnému
státoprávnímu uspořádání,
tak i univerzálnímu charakteru hospodářského
procesu, kterému nelze klást administrativní
hranice. A konečně odpovídá to i tomu,
jak by náš stát měl vypadat do budoucna,
aby byl přijatelný, smysluplný pro všechny
občany.
Na závěr malou poznámku k tomu, co říkal
poslanec Ransdorf. Poslanec Ransdorf nazval měnovou reformu
z roku 1953 za neuváženou. Domnívám
se, že byla uvážená až moc, nemyslím
si, že by volba pojmenování byla jenom věcí
osobního vkusu.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Doležalovi. Ďalej
vystúpi poslanec Kvačkaj a pripraví sa poslanec
Lux.
Poslanec SL P. Kvačkaj: Vážený pán
predsedajúci, vážené Federálne
zhromaždenie, zákon, ktorý sa chystáme
prerokúvať ja natoľko závažný,
že je potrebné, aby sme posudzovali nielen zákon
ako taký, ale tiež prostredie, v ktorom sa bude uplatňovať
a najmä východiskovú situáciu jeho pôsobenia.
Dovoľte mi na túto tému hovoriť podrobnejšie.
Priznám sa, že mi je bližší návrh
skupiny poslancov, predovšetkým mi ale ide o čo
najplynulejší prechod našich podnikov na novú
formu činnosti, teda o čo najmenší dopad
na našu verejnosť.
V scenári hospodárskej reformy, ktorý sme
prijali v minulom roku, sa okrem iného hovorí, že
"Súčasne je treba previesť organizačnú
a finančnú reštrukturalizáciu dnešných
štátnych podnikov. Cieľom organizačnej
reštrukturalizácie je vytvorenie kapitálovo
silných konkurencieschopných jednotiek". A
na ďalšom mieste: "Súčasne však
dokonca v časovom predstihu bude nevyhnutné riešiť
dnešnú zadĺženosť štátnych
podnikov v procese odštátnenia, aby do vlastného
privatizačného procesu vstupovali podniky bez záťaže
negatívnymi dôsledkami administratívno-direktívného
systému riadenia. Preto bude treba v priebehu odštátnenia
vyriešiť nelikvidné pohľadávky a
záväzky organizácií, vyplývajúce
spravidla z nahromadených nepredajných zásob,
alebo aj nesprávne stanovených cenových relácií
medzi odberateľmi a dodávateľmi. "
Zásady sú to nesporne správne. Aká
je však situácia dnes? Väčšina podnikov
je natoľko zadĺžená, že nie je schopná
sa s tým sama vyrovnať. Je tu potrebná pomoc
štátu, ktorý však ešte donedávna
pre ich oddĺženie neurobil nič. Skôr naopak.
Podniky boli v priebehu celého roku odkázané
sami na seba. Ak ešte nedávno mohli dostať úver
na trvalé obracajúce sa zásoby pri úrokovej
miere 6 %, dnes je to až 24 %. Zaujímavé pritom
je, že podniky vlastne musia platiť za svoje vlastné
prostriedky, ktoré im v 70-tich rokoch boli ako oratový
fond odobraté a pridelené Štátnej banke
československej. Myslím si, že už samotná
požiadavka splácania svojich vlastných prostriedkov
je neobvyklá, nehovoriac už o tom, že pri takejto
úrokovej miere nemôže byť žiaden podnik
ziskový. Preto narastá aj celková zadĺženosť
podnikov a dnes dosahuje približne 570 miliárd Kčs.
Platobná neschopnosť podnikov vzrástla oproti
decembru 1990 o 50%. Aj to svedčí o nutnosti urýchlene
riešiť túto situáciu, čo by navrhovaný
zákon urobiť mal. Samotná zadĺženosť
podnikov by bola vec prirodzená, dokonca žiadúca,
lebo potreba splácať dlhy núti príslušné
subjekty aktivizovať svoju podnikateľskú činnosť
- ovšem za predpokladu, že je to zadĺženosť
priemerná, vytvárajúca pre podniky perspektívu
ďalšieho rozvoja.
Ďalší otáznik v súvislosti s oddľženosťou
podnikov: V uznesení vlády o finančnom hospodárení
podniku sa stanoví, že strata podniku sa má
odpísať z jeho kmeňového majetku. Účtovne
to, samozrejme, možné je, tým sa však
nutne zníži hodnota majetku štátneho podniku
určeného pre privatizáciu. Neskrýva
sa tu možnosť výpredaja našich podnikov
pod cenu individuálnym záujemcom a najmä veľmi
lacno zahraničnému kapitálu?
Otázka je o to aktuálnejšia, že v štúdii
Federálneho ministerstva hospodárstva o štruktúrovaní
a úlohe priamych zahraničných investícií
v privatizačnom procese štátnych podnikov,
určenej pre federálne ministerstvo hospodárstva
a ministerstvá pre správu a privatizáciu
národného majetku z 30. novembra 1990 sa uvádza:
"Privatizácia znamená efektívny prevod
vlastníckych práv do súkromných rúk.
Vo väčšine priepadov to bude prakticky znamenať
predaj väčšiny vlastníctva štátnych
podnikov zahraničným investorom (str. 5 a 6).
Investičná rada ako orgán vlády Českej
a Slovenskej Federatívnej Republiky v oblasti investičných
aktivít štátu bude prostredníctvom svojich
riadiacich výborov pre privatizáciu organizovať
predaj akciových spoločností vo vlastníctve
štátu zahraničných investorov. Môžem
tento materiál považovať za odpoveď na moju
predchádzajúcu otázku? Nie som odporcom zahraničného
kapitálu, som len proti tomu, aby sa naše podniky
kvôli nemu stali bazárom.
Viem, že v našej situácii nie je možné
použiť recept, bežne používaný
vo svete, tedy nerentabilný, resp. nevýkonný
štátny podnik vláda najprv sanuje finančnými
injekcemi a až potom ho privatizuje. Nevýkonných
podnikov máme príliš veľa a injekcií
príliš málo. Nič však našim
ministerstvám hospodárstva nebráni správať
sa podľa príkladu japonského ministerstva medzinárodného
obchodu a priemyslu, ktoré časť svojho rozpočtu
rezervuje na povzbudzovanie podnikateľských postojov,
ktoré sa zhodujú s jeho zámermi. Toto ministerstvo
navyše spravuje rozličné ministerské
ustanovizne poskytujúce podnikom poznatky, ktoré
by sami nemohli vôbec získať.
Za situácie, v akej sa naše poznatky nachádzajú,
vzniká otázka, či je vôbec reálne
robiť privatizáciu naraz v takom veľkom rozsahu
a čase. Nemali by sme zvažovať aj technické
aspekty privatizácie? Pretrváva vo mne nie dobrý
pocit, že sa silou-mocou snažíme vtesnať
do veľmi krátkeho časového úseku
s mimoriadne veľkým objemom práce, t. j. celý
privatizačný a reštitučný proces.
Tento fakt podľa môjho názoru vytvára
najužšie miesto reformy. Na druhej strane - ak tento
proces rozložíme do dlhšieho časového
obdobia, čo je asi nutné, bude musieť predpokladať
fond národného majetku vykonávať aj
podnikateľské funkcie, čo však vládny
návrh postráda.
Nechcem tu robiť lobby štátnym podnikom, ani
tvrdiť, že ich ďalšia existencia je oprávnená
a má budúcnosť. Ich odštátnenie
považujem za nutné a nanajvýš aktuálne.
To mi však nebráni hľadať slabé miesta
v tomto zákone a snažiť sa o odstránenie
rizík, ktoré pri tomto procese môžu vzniknúť.
Podnikateľská funkcia fondu je ešte aktuálnejšia,
ak predpokladaná najkratšia privatizácia bude
trvať 5-6 rokov.
Pripúšťam aj možnosť, že naše
podniky sú nevýkonné, nekonkurencieschopné
a teda bezcenné, ale vtedy nám to vláda mala
povedať otvorene a dávno. Takto mi neostane nič
iné, ako myslieť, že niečo iné
je scenár hospodárskej reformy a niečo iné
predkladaný návrh zákona. Mimochodom, doterajšie
dražby väčšinou svedčia o podhodnotení
predávaného majetku.
Rozdiel medzi nimi ej už i z toho dôvodu, že kým
scenár a obsah hovorí, že v úvodnej
časti zákona budú definované základné
druhy a obsah vlastníctva spoločnosti, t.j. súkromné,
družstevné, štátne, federálne,
republikové a municipálne ako seberovné a
základné práva a povinnosti s nimi spätých
vlastníckych subjektov, predkladaný návrh
zákona toto postráda a teda nedáva záruky
rovnosti vlastníctva, ale ani možnosti túto
rôznorodosť vlastníctva pri odštátnení
štátnych podnikov uplatniť. Tento svoj sľub
vláda nesplnila. Takto spracovanému návrhu
zákona chýba jeden veľmi dôležitý
aspekt podnikania a to čo najširšie zapojenie
veľkého počtu zamestnancov na výsledkoch
svojho podniku. Tento faktor sa vo vyspelých priemyselných
krajinách stále viac využíva.
Vzťah vedúci - podriadení sa stále viac
stiera a nahrádza vzťahom typu kolega - kolega. Je
to širšie chápanie pojmu "privatizácia",
ale aj ďaleko efektívnejšie pre zamestnávateľa.
My sa o túto šancu ideme ochudobniť... S úsporne
propagovanou tézou, že fungujúca trhová
ekonomika je možná len na báze súkromného
podnikania, nemožno všetky formy vlastníctva:
Práve ich súťaž v našich podmienkach
by mohla prispieť k rovnovážnosti a efektívnosti
našej spoločnosti. Iniciatíva výrobcov
môže byť založená nielen na vlastníckom
vzťahu, ale aj na veľkosti podniku a výsledkoch
hospodárenia. Preto budem hlasovať za každý
návrh, ktorý toto zohľadňuje.
Na záver mi dovoľte navrhnúť tento protinávrh:
v § 28 odstavec 1 doplniť písm. e), i) o nasledujúcu
formuláciu: "Voľné zdroje používa
na podnikateľskú činnosť." Ide o
povinnosti a možnosti fondu národného majetku.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Kvačkajovi. Slovo
má poslanec Lux, pripraví sa poslanec Čičmanec.
Poslanec SN J. Lux: Vážený pane předsedající,
vážené dámy a pánové!
Mám několik připomínek ke kupónům.
Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat
ani prodávat něco, co jim nepatří
a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s thatcherovskou
Anglii je zcela mylná. Tam stát původní
vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval
na legitimním trhu, proto je také mohl prodávat.
U nás stát prostě konfiskoval a kradl, a
proto nemůže a nesmí prodávat a už
vůbec ne rozdávat. Je to otázka morálky
a chování.
Rozdávání či prodávání
kupónů obyvatelstvu vede k atomizaci a rozmělnění
vlastnictví mezi co největší množství
subjektů, a tak k maximálně socialistické
anonymitě rozhodovacích a zodpovědných
funkcí. Majetek tak přechází do rukou
papírových držitelů, kteří
nenesou ani riziko, ani rozhodovací odpovědnost.
Tím se otevírá cesta pro přímou
kontrolu podniků státem, či skupinou státem
zvolených na základě získání
kontrolního balíku akcií. Jednotlivý
občan tedy nemá žádná práva
ani pravomoci, než právo na dražbu kupónů.
Rozptýlení vlastnictví mezi nezaměstnanecké
vrstvy obyvatelstva nezakládá základní
otázku motivace zaměstnanců, ale prohlubuje
oddělení vlastníků od zaměstnanců.
Všude ve světě je ideálem vlastník
rovná se zaměstnanec.
Neuvěřitelný je pro mne záměr,
že výnosy z prodeje akcií se nevrátí
zpět do podniků, kam patří, ale přejdou
do státní pokladny. Je všeobecně známo,
že většina podniků, vydělených
pro kupónovou privatizaci, je v těžké
platební situaci. Kdyby šlo o vážný
projekt, byly by kupóny realizovány po částech
a po dobu deseti až dvaceti let nejméně a podle
uvážení vážných a rozumných
investorů. Zdá se mi, že jde o naturální
politické rozdělení statků. Jakékoliv
ekonomické úvahy zde jsou zbytečné.
Kupón nedělá z občana ani podnikatele,
ani investora.
Často slyšíme otázky rozumu a rozumného
chování kupónových občanů.
Ty jsou v této souvislosti zcela na místě.
Investiční chování není založeno
na rozumu, ale na informovanosti a na kvalitě dostupných
informací. Seberozumnější a sebechytřejší
kupónový kapitalista se bude chovat jako hlupák,
jestliže se mu nedostane spolehlivých informací
a potřebného času k jejich vyhodnocení.
Jestliže se mu toho nedostane, pak selže a přenechá
své místo schopnějším, tedy jmenovaným,
zámožnějším, bývalým
nebo také valutovým.
Mnozí kupónoví představitelé
argumentují tím, že zahraniční
experti s nimi souhlasí. Zde si stačí uvědomit,
kdo v zahraničí může získat z
rozptýlení občanského vlastnictví
a z volného prodeje státních akciových
společností. Jsou to peněžní
fondy, mezinárodní banky, investiční
domy či spekulační firmy.
Jaké jsou tedy alternativy k těmto kupónům?
Odpovědí je přímé "zvlastnění"
zaměstnaneckých skupin podle Baťových
principů a tradic, "Zesoukromění"
podniků skrze vnitropodnikové akcie a konečné
přerušení socialistických návyků
ponižující námezdnosti pracovní
síly. Pouze takto "zvlastněné"
podniky mohou zodpovědně nabídnout své
veřejné akcie občanům, obcím
a zahraničním investorům. Nikdy ne stát.
Každý občan - podnikatel, ne každý
občan - spekulant. To je nutným společensko-ekonomickým
imperativem pro nové moderní Československo.
Podpora tohoto návrhu zákona je pro mne tedy problematická
hlavně pro jeho úzké vyhranění.
Mám dvě otázky na ministra financí:
1. Jak bude zajištěna informovanost občanů
v rámci této akce?
2. Proč se výnosy z prodeje kupónů
nevrátí zpět do podniků?
Mám dva pozměňovací návrhy:
§ 38 - výnosy z prodeje kupónů připadnou
podniku, ve kterém se hodnota kupónů realizuje.
Druhý pozměňovací návrh: §
27 až § 40 vypustit, protože nevidím důvod,
proč měl být federální fond,
když všechen majetek je v podstatě v držení
republik. (Potlesk.)