Představa, že by rodina s dvěma dětmi
a dnešními příjmy měla koupit
tyto kupóny, a to ještě v několika vlnách,
a že bychom měli hovořit o tom, že tento
zákon plní restituční funkci, to ve
mně i u řady přátel vyvolalo velmi
smíšené pocity. Tyto smíšené
pocity jsme měli, když jsme si představili,
že by si řada starších obyvatel chtěla
koupit tyto kupóny pro své vnuky. Vedli jsme tady
dlouhé spory o tom, jak člověk má
vztah ke svým vnukům a potomkům, když
jsme se dali na restituce. Uvažovali jsme o tom, jak tento
problém řešit. Musíme do něj
promítnout možná i budoucí inflaci.
To je vážný důvod k tomu, abychom my,
jako Federální shromáždění,
jako poslanci, kteří velmi těsně žijí
s lidmi, měli právo a povinnost cenu těchto
papírů stanovit a rozhodli to v klidu a v okamžiku,
kdy budeme skutečně vědět, jaký
je stav inflace.
Byl zde ještě jeden velmi vážný
důvod, proč bychom tak měli učinit.
Je to to, že právě tento orgán zabezpečí,
že privatizace bude skutečně federální.
Je to výsledek dlouhé diskuse v garančních
výborech, kde jsme se jednoznačně shodovali,
že je nutné, aby stejně tak Čech jako
Slovák - nemluvě o Moravanech - měli stejné
právo kdekoliv v republice si koupit akcie kteréhokoli
podniku nebo kterékoliv obchodní společnosti,
jež bude plnit funkce investičního fondu. A
to můžeme garantovat my, protože v § 46
se říká, že to provede federální
vláda po dohodě s vládami národními.
Promiňte, ale já se obávám, že
dohodování těchto vlád může
působit negativně na proces privatizace a my nemůžeme
v této situaci čekat. To jsou důvody, proč
považuji za nutné § 23 zachovat.
Mám nyní takovou prosbu na pana ministra, jestli
by mohl trochu konkrétněji popsat své organizační
představy o tom, jak bude vznikat fond národního
jmění, jak bude tento fond organizován, jaké
lidi si bude vybírat, v jakých časových
tempech to bude probíhat. Proč se na to ptám?
Česká vláda samozřejmě - a
slovenská vláda s tím souhlasila - předkládala
znění § 47 jako alternativu. Velmi jsem o této
alternativě pochyboval, protože vím, že
má své velké nevýhody. Ale současně
jsme si vědomi toho, že má některé
výhody. Výhody mimo jiné spočívají
v tom, že si naše podniky začínají
zvykat na jakési quasi - ono quasi zdůrazňuji
- akciové společnosti, na určité chování,
které odpovídá akciovým společnostem.
Že se aspoň trochu něco děje v době,
kdy žádná privatizace neprobíhá,
protože jsme očekávali privatizaci v lednu,
v červnu a nyní ji očekáváme
podle našich informací patrně podle kupónů
až v lednu, v červnu až v říjnu.
Aspoň tak jsme byli informováni předkladatelem
v hospodářských výborech. Budu velmi
rád, když pan ministr to datum nějak posune.
Prosím, aby to bylo vysvětleno, protože v případě,
že bych nabyl dojem, že fond národního
jmění, ať už na federální
- stačí mi to na federální úrovni
- není v konkrétních představách
dostatečně jasně popsatelný, začal
bych se přiklánět k tomu, aby zůstal
zachován § 47.
Jinak bych chtěl poprosit, abychom opravdu tento zákon
schválili v té či oné podobě,
protože ředitelé našich podniků,
kteří myslím mnohdy pracují ze setrvačnosti,
z jakési odpovědnosti vůči podnikům,
vůči společnosti, vůči naší
budoucnosti, jsou poněkud vyčerpáni tímto
zmatkem.
Zahraniční podnikatelé jsou zmateni a my
sami začínáme šidit nejenom sami sebe,
ale i ty, kteří nás platí. Děkuji
vám.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Fišerovi. Slovo má
poslanec Tahy.
Poslanec SN M. Tahy: Vážený pán predsedajúci,
vážené kolegyne a kolegovia poslanci, vážení
hostia, mnohé z otázok, ktoré som chcel položiť,
už povedal poslanec Ivan Fišera. Práve preto
budú, pokiaľ možno, najstručnejší.
Mám niekoľko otázok na pána ministra
Klausa, ktoré neznamenajú spochybňovanie
návrhov tohto zákona, ktorý je veľmi
potrebný pre reformu nášho hospodárstva.
Skôr by som bol rád, keby na záver svojho
vystúpenia pán minister Klaus nám trošku
povedal o predstavách vlády a konkrétne jeho
rezortu v období, ktoré bude nasledovať po
schválení tohto návrhu zákona.
Vieme dobre, že kým sa nám podarí transformáciu
realizovať do prijateľnej miery tak, aby podniky nášmu
hospodárstvu prinášali ovocie z hľadiska
zmeneného chovania, do tohto obdobia musíme presadzovať
ekonomický pokles. Tento pokles sa už prejavuje. Prejavuje
sa v platobnej neschopnosti podnikov, v liberalizácii cien,
v znižovaní životnej úrovne našich
spoluobčanov. S tým súvisí aj budúcnosť
chovania mnohých z nás i našich spoluobčanov
v procese transformácie.
Bežne neinformovaný občan bez podnikateľských
invencií pravdepodobne si realizáciu kupónov
za akcie a potom predajom akcií bude realizovať napríklad
kúpou drahého Favorita alebo inej podobnej veci.
To je podľa môjho názoru to, čo by sme
neradi videli. Ako chceme rozbehnúť hospodárstvo,
chceme, aby sa občania začali správať
podnikateľsky, aby si začali vážiť
koruny, aby vedeli, že koruna im v budúcnosti prinesie
ďaleko viac ako keď okamžite ju nadobudli relatívne
ľahko, ale znehodnotili trh cenných papierov v prospech
špekulantov. Osobne si myslím, že jednou z kľúčových
otázok pre budúce obdobie, ktoré si vyžiadala
vláda na vypracovanie metodických princípov
privatizácie, je veľmi dôležité
na to, aby vláda uplatnila systémové princípy
na osvetu medzi všetkými občanmi, ako sa majú
chovať v kupónovej privatizácii. Osobne sa
priznám, možno to nehovorí v prospech predsedu
hospodárskeho výboru, že mám hromadu
nejasností v tejto oblasti. Hovoríme o niekoľkých
emisiách kupónov, nevieme, čo tieto budú
predstavovať. Nevieme ani aký podiel kupónovej
metódy, nevieme, čo tieto budú predstavovať.
Nevieme ani aký podiel našej ekonomiky, nášho
priemyslu bude realizované privatizačnou formou
kupónovej metódy. Niektorí odborníci
odhadujú túto čiastku na 600 - 700 miliárd
Kčs. Vieme, že hodnota nášho majetku je
dnes vyše 3 bilióny. Nevieme, čo bude so zvyškom,
ktorý nebude privatizovaný formou kupónovej
privatizácie. Preto je absolútne neprehľadné,
akú hodnotu občan získa formou kupónov.
V tejto súvislosti bude potom mať jeden doplňujúci
návrh. Z tohto hľadiska mimo vlastnú osvetu
je treba veľmi veľa práce a veľmi rýchlo
urobiť na formovanie investičných fondov, lebo
vlastná osveta len zorientuje obyvateľstvo, vlastná
podnikateľská činnosť bez poradcov u väčšiny
našich spoluobčanov nebude realizovateľná.
Forma investičných fondov je veľmi dobrý
inštitút, ktorý by s poradenskou činnosťou
mal pomôcť spoluobčanom. To sú problémy,
ktoré nás čakajú po prijatí
tohto zákona. Osobne si myslím, že tu je hlavná
úloha našich ekonomických rezortov vo Federálnej
vláde, pretože je treba uvažovať strategicky
perspektívne. Nebude to len úloha pána ministra
Klausa, ale pokiaľ nám dobre prejde aj zákon
o strategickom plánovaní, pravdepodobne aj pán
minister Hoffmann sa zapotí...
Chcel by som zaujať niekoľko stanovísk ešte
k tým veciam, ktoré sú kontroverzné
so spoločnou správou a so stanoviskom federálnej
vlády. Otázka federálneho fondu. Ak posudzujeme
vážnosť tejto ustanovizne v nadväznosti
na majetok, ktorý bude privatizovaný, tak by federálny
fond nemal mať bohvieakú vážnosť.
Preto si myslím, že by bolo škoda, keby ľudia
takéhoto formátu, ktorí majú sledovať
stratégiu ekonomickú, medzinárodné
vzťahy atď. sa museli zaoberať takouto problematikou.
Chcel by som to prirovnať na takom príklade, že
v jednom slušnom, modernom drevokombináte vo Švédsku
je riaditeľom jeden priemerný Švéd. Priemerný
preto, že celá krajina má patričnú
úroveň. Ak chce napr. v Tanzánii niekto prideliť
do niektorého lesného závodu jednu obyčajnú
reťazovú motorovú pílu na ťažbu
dreva, tak o pridelení tejto motorovej píly rozhoduje
minister... To nie je nadnesené, to je fakt. Mal som možnosť
sa s tým stretnúť. Chcem iba prirovnať
vážnosť, aká má byť venovaná
riadeniu fondu. Preto si myslím, že je táto
otázka irelevantná z tohoto hľadiska. Osobne
si myslím, že nemusíme byť proti federálnemu
fondu, pokiaľ naozaj bude privatizovať.
Mal by som jednu poznámku k § 41, v ktorom by minister
Klaus rád vypustil "i". Pokiaľ sa tento
paragraf týka výlučne kupónovej privatizácie,
a my to tak akceptujeme, má pravdu. Ale vzhľadom na
to, čo som už predtým povedal, a vzhľadom
na rôzne formy privatizácie, myslím si, že
to "i" by tam malo ostať. Keď sme to prerokovávali
v našich garančných výboroch, hovoril
som si o tom trošku s pánom predsedom výboru
pre plán a rozpočet Zemanom, vymenil som si s ním
názor na túto problematiku; teraz sme to prerokúvali
vo výboroch, trocha som ho pošteklil a hovoril som
mu, že podám pozmeňovací návrh,
aby sme to "i" vypustili. Pán poslanec Zeman
mi povedal: snáď nechcete, aby som dostal infarkt?
Keď to dnes navrhol pán minister Klaus, tak som sa
podíval na pána predsedu Zemana, či ten infarkt
nedostal. Kupodivu to vydržal.
A teraz ten pozmeňovací návrh. Vzhľadom
na to, že netransparentná problematika emisie kupónov
a ich hodnota a vzhľadom na to, že budeme mať zrejme
mnoho rodín, ktoré budú mať problémy
nadobudnúť i tú základnú emisiu
kupónov, ktoré na nich budú pripadať,
odporučil by som, aby sme do § 22 pridali nový
odsek 3, ktorý by znel takto: "Kupóny možno
získať i formou bezúročných splátok."
Ja som už tento návrh dával pri jednom prerokúvaní
v hospodárskych výboroch, ale neprešiel, napriek
tomu si myslím, že by sme sa mali snažiť
vytvárať približne rovnaké podmienky pre
našich spoluobčanov, pre tých, o ktorých
sme v predošlom zákone toľko hovorili, že
nemali nič, len robili a nebudú mať znovu nič.
Myslím, že tá kupónová privatizácia
v podstate má znamenať do určitej miery i odškodnenie
týchto ľudí a ich podiel na našom spoločnom
majetku. Aby teda mali i ti, ktorí majú ťažšie
ekonomické podmienky, možnosť získať
tieto kupóny, vrelo by som vám odporúčal,
aby ste môj návrh podporili. Ďakujem vám
za pozornosť. (Potlesk.)
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Ďakujem pánu poslancovi Tahymu. Ďalej
vystúpi v rozprave pán poslanec Ransdorf a pripraví
sa pán poslanec Šedivý.
Poslanec SN M. Ransdorf: Vážený pane předsedající,
dámy a pánové, známý americký
ekonom Milton Friedman ve své knize Tyranie status quo
napsal věty, které se přesně hodí
na práci našeho nejvyššího zákonodárného
sboru. Cituji:
,,Sám zákonodárný proces se stal enormní
byrokracií. Členové zákonodárných
sborů nemohou začít být informováni
o všech aktivitách, jež nyní zákonně
upravují, to by zabralo mnohem více, než 24
hodin denně pro všechny naše zákonodárce,
jen aby přečetli všechny zákony, o nichž
se žádá hlasovat, natož, aby je prozkoumali
a ohodnotili. Dosud pouštějí zákony,
ale činí tak primárně na radu nebo
pod tlakem svých velkých štábů
asistentů nebo stále početnějších
lobbistů, kteří je obléhají."
Konec citátu.
Zde se nám podařil skok nejen do Evropy, ale přímo
za oceán. Jediný rozdíl je v tom, že
stojíme naše poplatníky méně,
než naší kolegové za oceánem a
v tom, že naši činnost ztěžují
nedokonalé předlohy a nedostatek času a informací
pro rozhodnutí ovlivňující vývoj
obou našich republik na dlouhou dobu. A tak protokoly z práce
parlamentu by mohly nést známý titul "Krok
vpřed a dva kroky vzad". Po dnešním schválení
velké restituce si kladu otázku, bude ve skutečnosti
možné privatizovat? Nebudou se cítit podvedeni
drobní střádačové, kteří
byli obětí neuvážené měnové
reformy v roce 1953 a podle schváleného zákona
na náhradu nárok nemají.
Otazníky nad osudem privatizace se zvětšují.
Nutno říci, že výbory se snažily
svou práci odvést co nejpoctivěji. Přesto
i výsledný produkt předkládaný
sněmovnám, lze přijímat s velkými
rozpaky. Já osobně se obávám, že
v této podobě zákon o velké privatizaci
bude v kombinaci s dalšími zákony, především
s velkou restitucí, znamenat zabrzdění privatizačního
a odstátňovacího procesu. Reforma se tak
dostane do ještě zřejmějšího
rozporu s vládním scénářem
ekonomické reformy, než tomu bylo dosud.
Naším hlavním problémem je a bude nedostatek
aktivního kapitálu, proto by bylo na místě
řešení s co nejmenší kapitálovou
náročností. To se o tisku 257 i o přepracování
ve znění tisku 452 bohužel říci
nedá.
Dalším klíčovým problémem
je to, aby privatizační manévr prošel
s co nejmenšími sociálními ztrátami,
protože úspěch reformy závisí
na konstrukci a udržení sociálního konsensu.
Ani toto kritérium daný návrh nesplňuje.
Chybí tu ohled na sociální podmínky
realizace reformy, zřetel k potřebě synchronizovat
postup reformy i zákonodárný proces.
Těžko se u nás dalo mluvit o kultuře
korporací, předkládaný návrh
zákona k ní nepřihlíží.
Podniky ztratí zázemí pro výchovu
lidí, bez kterého je kultura korporace nemyslitelná.
Celkově celý dosavadní průběh
realizace vládního konceptu reformy i jejího
zákonného zázemí začíná
se podobat reformní pasti. Tak dlouho budeme prohlubovat
reformu, až se ocitneme na dně.
Privatizace se uskutečňuje v období plošně
pojaté restriktivní finanční politiky,
v době rostoucího rizika platební neschopnosti
podniku, přezaměstnanost, která podle některých
odhadů dosahovala 1 700 000 osob, je neudržitelná.
Její likvidace bude znamenat nejméně ztrátu
půl miliónu pracovních příležitostí.
Další půl milión mohou znamenat liberalizace
cen, přechod ke konvertibilitě koruny a devalvace
se svými dopady v podnikové sféře.
Privatizace sama bude znamenat podle některých analýz
pokles zaměstnanosti o 30 %, podle jiných až
o 50 %. Hrozí odliv mozků, který poškodí
konkurenceschopnost podniků. Mnozí se obávají
živelných stávek, horší by byla
vlna lhostejnosti, která začíná v
okolních státech bývalého sovětského
bloku blokovat jakékoliv řešení. To
vše tvoří reálné i možné
prostředí privatizačního procesu.
Na samotném zákonu mi nejvíce vadí,
že nevede ke vzniku skutečných podnikatelských
subjektů, že v této podobě nevyvolá
tolik žádoucí podnikatelské chování.
Důvodů je více. Především
zákon nejde přímou cestou ke konstituování
trhu, ale oklikou přes hledání vlastníka
za každou cenu. Nejsem sám, kdo se domnívá,
že podnikatelské chování není
funkcí vlastnictví, ale funkcí trhu. Tento
názor vyslovil např. na půdě tohoto
parlamentu profesor Švejnar.
Pokud jde o tvorbu tržního prostředí,
rozhodující jsou věcné strukturální
změny a změny v mikrosféře. Ty zatím
stály zcela stranou a pozornost byla věnována
hlavně měnovým posunům, ale devalvace
vedla k ohrožení platební bilance, ke zdražení
vstupů, jež se musí promítnout do situace
všech podniků, ke znehodnocení všech výrobních
faktorů.
Bojím se také, že předkládaný
návrh zákona povede k posílení role
státní byrokracie a k manipulativním praktikám.
Sem směřovala také většina připomínek
ve výborech a jsem rád, že nebezpečné
tendence ke koncentraci hospodářské moci,
návrhy úprav zakotvené ve společné
zprávě eliminují. I ministr financí
je jen člověk a není třeba nakládat
na jeho bedra více, než unese. Přál
bych si, aby privatizační zákon více
pamatoval na privatizační pohyb zdola na rozehrání
motivačních tahů v podnikatelské oblasti
i sféře zaměstnanecké. Více
než na byrokratickou privatizaci shora věřím
na koncept podnikatelské ekonomiky ve stylu Petera Drucknera
nebo Izraela Kirznera. Podle Kirznerových slov podnikatel
je hledačem příležitosti, jeho hledání
je spontánní, ale k tomu je třeba vytvářet
transparentní prostředí, aby mohl reagovat
na příležitosti, na nerovnováhy.
Jsem pro co největší rovnost podnikatelských
šancí, pro to, aby Fond národního majetku
neměl jen transformační funkci, ale přispíval
k tomu, aby podnikatelé mohli mít co nejširší
prostor pro hledání příležitosti.
To u vládního návrhu postrádám.
Proč vylučovat určitý okruh lidí
z privatizace a jiný fakticky preferovat? José Ortega
by Gasset, abych nemohl být podezříván
z tendenčních odvolávek na levicové
autory, praví, že veřejnost i vůdcové
nevědí o zdrojích bohatství, jež
berou za zaručené.
Slabinou zákona je to, že přeceňuje
metodickou stránku na úkor všech ostatních.
Je třeba např. zprůhlednit postupy oceňování,
vyřešit věcné souvislosti, koncepce
privatizace by logicky předcházel zákon.
Jen tak lze vnést větší jasno do toho,
jak celý proces bude reálně probíhat.
Zdržení způsobí nevyjasněnost
vztahu k bývalým majitelům. V úseku
věnovaném privatizačnímu projektu
není doceněn podnikatelský aspekt, podnikatelský
přístup a zdá se, že autorům
jde jen o změnu vlastnických práv, ale cílem
privatizace má být přece zvýšení
ekonomické koncepce privatizace. Bez ní se poslanci
museli doslova topit v technických detailech.
V souvislosti s tím jsme postrádali jasné
vymezení, které části národního
majetku už dále privatizovány nebudou, jak
je to s veřejně prospěšnými podniky
atd. Příliš obecná je i pasáž
§ 3 věnovaná privatizaci: ta je přece
jednou z limitů samotné privatizace. A zvláště
bych se přimlouval za přesně stanovení
korporativního majetku, především obecného.
Bez majetkového zázemí bude místní
samospráva pouhou iluzí. Skoncovat by se mělo
s nejasnostmi ve vztahu k družstvům zemědělským,
výrobním, spotřebním i bytovým.
Už jsem se zmínil o privatizačním projektu
zabírajícím § 6 až § 10. Na
to, aby se překročilo pouhé finančně
účetnické hledisko, doplňky odstavce
2 písm. c) a d) u § 6 nestačí. Neřešeny
jsou různé úrovně ocenění.
Časový horizont je i po práci výborů
nepříliš jasný. Při akciovém
spoluvlastnictví narážíme opět
na vnější kontext: Aby byl zajištěn
vliv akcionářů na chod akciové společnosti,
je nutná existence kapitálového trhu, ale
ten dosud neexistuje. Proto také naše podniky neprojdou
oceněním trhu, ale metodik, o nichž veřejnost
ví pramálo. Privatizace také nezmění
vůbec finanční zdroje podniků, alespoň
k lepšímu ne.
Hodně se tratilo u tohoto zákona ideologickými
rozklady. A právě příklad zemí
sovětského bloku, zvláště pak
samotného SSSR ukazuje, jak ideologické rámování
čehokoliv vede k zablokování věcných
řešení. Záměr privatizovat rychle
a stůj co stůj co nejvíc, lze pokládat
za motivovaný ideologicky, ale sotva ekonomicky. O byrokratických
úskalích zákona už byla řeč.
Vždyť i u privatizačního projektu v §
6 až § 8 absentuje ekonomický smysl. Nebezpečné
se mi zdají záležitosti spojené s rolí
zakladatele. Kdyby byla provedena co nejpřímočařejší
deetapizace, odpadlo by u privatizačních projektů
zatemňující postavení zakladatele.
K ocenění - zvláště při
absenci kapitálového trhu - nutně patří
strategie rozvoje podniku, umožňující
postihnout i nehmotné faktory.
Ve změnách ve společné zprávě
vítám zvláště body věnované
zvýšení hodnotové informace o privatizačních
projektech; její nedostupnost by byla nebezpečná.
Vítám i vypuštění § 13 odstavec
2 spojené úzce i se změnami § 10, §
32 a § 34. Ve všech případech byla motivem
snaha o decentralizaci hospodářské moci.
Bohužel se nepodařilo vykrýt všechny třecí
plochy se zákony o státním podniku a akciových
společnostech tam, kde se jedná o představenstva
akciových společností. Původně
neúčinný parlamentní dozor §
37 až § 39 byl učiněn snad reálnějším,
podobně působí úprava § 33.
To všechno lze brát jako klady práce výborů.
Přesto ale otázka, zda tento zákon přispěje
k hladkému průběhu odstátnění
anebo povede k právním zmatkům, k zaklesnutí,
kdy nebude možno efektivně postupovat vpřed,
k zablokování privatizace vyznívá
ve prospěch druhé možnosti nekontrolovatelného
úniku národního majetku. A přece se
po nás žádá takřka rituální
poslušnost, a to přes nedostatek informací,
jež budou mít naši občané při
privatizačním procesu k dispozici.