Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Vzhledem k tomu, že teprve tato mohutná ekonomická síla učinila z komunistického režimu tuto moc, která zde v dalších letech vládla, je tedy logické, že teprve privatizací majetku, který stát dosud drží v rukou, bude dovršena demokratická revoluce, která byla zahájena v listopadu 1989. Ta totiž ještě stále trvá. Dokud majetek ze státních rukou nedostaneme, dotud trvá latentní možnost použití obrovské moci, a v tomto smyslu trvá i latentní nebezpečí pro demokracii jako takovou.

Proces privatizace je významnou pojistkou samotného procesu demokratizace. V tom bych viděl velký politický význam vůbec tohoto zákona a následných procesů, pokud tento bude schválen.

Ekonomický význam asi není nutné zvýrazňovat. Myslím, že to chápou všichni včetně odpůrců soukromého vlastnictví. Bez soukromého vlastnictví to nelze. Prokázalo se to nadevší pochybnost v mnoha zemích po mnoho let. Asi není o čem dále hovořit.

Nyní bych probral připomínky, které vznesly národní rady k projednávanému návrhu zákona. V České národní radě tři výbory doporučily přepracování, ostatní po dopracování připomínek doporučily schválení předkládaného zákona. Jako konkrétní připomínky, které jsme většinou akceptovali gesčními výbory, bych se nyní zmínil o připomínkách, které jsme nerespektovali, nebo které nebyly zohledněny.

Z České národní rady přišla připomínka nároků kupónů pro nezletilé. Toto nebylo akceptováno. Je proto mnoho a mnoho důvodů, včetně zastupování nezletilého, občanskoprávních vazeb atd. Nebylo přijato.

Dále bych požadavek, aby zásady zahájení privatizačního procesu byly vypracovány současně s účinností zákona. Znamená to, že v momentu vydání zákona, aby zde byly zásady zahájení tohoto procesu. Zákonnou máme lhůtu tři měsíce po nabytí účinnosti tohoto zákona. Je to požadavek vlády, pochopitelný, musí zde být určitá mezera mezi schválením zákona a návazným vypracováním zásad jeho provádění. Opět nebylo přijato.

Další byl požadavek na omezení okruhu subjektů, které mohou podat návrh privatizačního projektu. Opět bylo zamítnuto. Tento okruh subjektů není omezen. Je na zakladateli, aby si potom posoudil jednotlivé projekty sám a vybíral si.

Měli jsme požadavek na restituci do transformačního zákona. Zde jsme to vlastně odmítli. Stalo se nám po projednání restitučního zákona, že nám přece jen určitý restituční balík do toho spadl, alespoň co se týče způsobu vypořádání restitučních nároků. Nebylo přijato, ale život v tomto promluvil do jiné podoby.

Byl požadavek velmi striktní, že fond národního jmění nesmí mít podnikatelské funkce. S tím je plný souhlas, jak o tom zde bylo již hovořeno. Fond národního jmění má finančně správní úkol převést majetek ze státních do soukromých rukou. Jestliže bude podnikat, jedná se o nutné zlo, o nezbytnou podmínku nakládání s majetkem v období převodu, naprosto omezené v privatizačních letech atd. V tomto smyslu jsme vyhověli, ale nemohli jsme tam dát přímo klauzuli, že fond nesmí mít podnikatelskou funkci,

když,ji ve velmi omezené podobě bude.

Dále bylo ocenění povinné na tržní hodnotu, co se týká privatizovaného majetku. Nepovažovali jsme za nutné toto akceptovat vzhledem k tomu, že nemůžeme vázat ani podnik, ani zakladatele při oceňování na určité metody. Situace je velmi individuální. Je otázkou, co je tržní hodnotou privatizovaného podniku, co je trh a kde se tržní hodnota stanoví. Čili nebylo přijato.

V případě nesouhlasu odborů se požadovala povinnost předat stanovisko odborů zakladateli. Máme tam ustanovení, že výsledek privatizačního projektu nebo informace o tom se předá odborům. Navíc každý rozumný zakladatel nebo podnik s odbory chce pokud možno vycházet. To se týká připomínek České národní rady, které nebyly akceptovány.

Připomínky Slovenské národní rady - opět zde byl objektivně oceněný požadavek, aby alespoň dvě nezávislé instituce se podílely na oceňování podniků. Opět jsme nepovažovali za nezbytné. Je to prostě otázka individuální tvorby privatizačního projektu.

Další požadavek bylo snížení hranice podílu akcí, které lze koupit za kupóny, na 40 %, čili maximální hranice akcií za kupóny na 40 %. V tomto zákoně a v té společné zprávě, jak sami uvidíte, není stanovena žádná hranice, v původním návrhu byla maximálně 80 %, ale teď to z toho vypadlo úplně, nechceme vázat tvůrce privatizačních projektů žádnou hranicí. Požadavek Slovenské národní rady, aby vydavatelem kupónu byl příslušný orgán republiky, t.j., aby v podstatě každá republika určila orgán, který bude vydávat kupóny, nebylo to pro nás přijatelné, nepřijali jsme to, chceme, aby byl jeden federální orgán, který bude vydávat kupóny. Nemáme zájem na tom, aby se to rozjelo, jak některé návrhy nasvědčovaly tomu, aby se rozjela metodika kupónové privatizace v každé republice zvlášť, čili nepřijali jsme tento návrh. To je patrně všechno.

Závěrem bych se zmínil o problému Fondu národního jmění ve vazbě na kupóny na metodu investičních kupónů, kde je určitý názor, nebo určitý tlak, učinit z Fondu národního jmění jakousi obrovskou podnikatelskou instituci, která by modernějším způsobem přes vlastnictví akcií toho výrobního fondu, který by měla k dispozici, podnikala, a v podstatě by se proměnila v jakousi moderní a Státní plánovací komisi tak, jak jsme ji znali v minulosti.

Velmi mnoho návrhů směřovalo tímto směrem nebo mělo tento účel. V tomto zákoně je Fond národního jmění, jak už jsem řekl, koncipován jako především finanční správní instituce, zajišťující převody podle nějakých pravidel, podle nějakých dojednaných projektů, které zcela přesně váží tuto instituci k tomuto převodu. Podnikatelské funkce vidíme jako velmi okrajové. Čili pokud se zde hovořilo o tom návrhu ústavního zákona, o Fondu národní obnovy, tak to přesně je ta instituce, která by tímto způsobem hospodařila a tímto způsobem postupovala. Čili toto je zcela jiná koncepce Fondu národního jmění.

Co se týče problematiky kupónů, už to tu bylo řečeno, standardní metodou privatizace by samotná privatizace trvala mnoho desítek let, protože není zde dostatečně silný kapitál, který by ovládla, majetek, který zde stát vlastní a který je zde k dispozici pro převod do soukromých rukou. Tudíž je nutno bez tohoto kapitálu privatizaci provést, neboť v tom je meritum věci. Není meritum věci na tom vydělat, ale meritum věci je privatizovat, vytvořit soukromé subjekty založené na vlastnickém právu a to, co se objevuje a asi se objeví samozřejmě i v diskusi, taková úporná obava z toho, že by stát nebo naše společnost by mohl prodělat tu a tam, že by něco prodala pod cenou nebo za nevýhodných podmínek, nebo vůbec že kupóny nepřináší žádné peníze, žádné výnosy pro stát, tak je nutné si uvědomit, v jakém stavu co prodáváme. Velmi často se jedná o hluboce zápornou hodnotu, kdyby předávané podniky jenom měly napravit ekologické škody, které jsou spjaty s jejich činností. Jde o to poučit se malinko z příkladu západních zemí, kde se také proces privatizace ve velké míře prováděl a např. z Anglie, kde také se objevily hlasy o výprodeji národního jmění, objevily se hlasy o laciném prodávání národního majetku, ale přitom zkušenost byla taková, že každý okamžik, každý moment, po který stát vlastní podnik, je vlastně prodělkem, každý okamžik, kdy se už dostane do soukromých rukou, se proměňuje ve výdělečnou organizaci a v tom je ten efekt, ne vydělat na tom, co je statickým

majetkem v rukou státu, ale vydělat na tom, že se to dostane do soukromých rukou, oživne to, začne to vydělávat samo na sebe a prostřednictvím daní i pro ostatní. Čili v tom smyslu přistupujeme k otázce kupónů.

Ještě bych se zmínil k otázce kompetencí. Byl tady určitý návrh ze slovenské strany, na určitou slovenskou verzi kupónů, taková trochu filozofie toho druhu, že by obyvatelé s trvalým pobytem na Slovensku investovali kupóny jen do slovenských podniků a Češi zase do českých podniků, protože tak to určují kompetence, tak je rozděleno vlastnictví. Tak toto bylo velmi nepřijatelné pro nás a domnívám se, že kompromis, který v tomto zákoně je, i když není tak šťastný v tom smyslu, že mohlo se už v tomto zákoně leccos stanovit a předepsat, tak kompromis, který je zde stanoven, který zmocňuje vládu federální, aby po dohodě s vládami republikovými celý proces kupónové privatizace upravila nějakým předpisem, tak si myslím, že byl jediným v dané situaci možným řešením, i když víme, že jsme v podstatě odložili ten oříšek a ten horký brambor jsme předali vládě, která se s ním patrně bude nějakým způsobem potýkat.

Jinak se připojuji ke kolegovi Jurečkovi a doporučuji vám, abyste přijali po projednání tento vládní návrh zákona ve znění zpravodajské zprávy. Procedurálně bych chtěl říci, o čem jednáme. Jednáme o vládním návrhu (tisk 257), ve znění společné zprávy výborů pro plán a rozpočet a výborů hospodářských (tisk 452) a veškerá záporná stanoviska, která dnes přednesl pan ministr Klaus k této společné zprávě jsou současně tou bází, čili jednáme ve smyslu změn předložených opět tedy předkladatelem. Čili základem, o němž jednáme je společná zpráva a v těch případech, kdy bylo vysloveno odmítavé stanovisko vlády k jednotlivým bodům té společné zprávy, platí původní vládní návrh. To je báze, o níž jednáme, čili to je z procedurálních důvodů pro vás informace. Současně stanovisko společné zprávy, které bylo odmítnuto panem ministrem je pojímáno jako první pozměňovací návrh. To je všechno. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Šternovi. Obidvaja spravodajcovia odporučili svojim snemovniam rokovať na základe tlače 452, to znamená prerokovávať spoločnú správu. Musíme sa úplne precízne vysporiadať s pripomienkami ministra Klausa, resp. vlády.

Tam, kde vláda neprijala znenie spoločnej správy, nebudeme môcť náš návrh zahrnúť do spoločnej správy, ale budeme musieť hlasovať osobitne. Ale to je otázka procedurálna. Z toho dôvodu si myslím, že dostanete v krátkom čase stanovisko vlády k spoločnej správe a bude to dobrým východiskom pre naše ďalšie rokovanie.

Rokujeme o tlači 452. K tomu prijímame pozmeňovacie návrhy. Dovoľte mi, aby som otvoril rozpravu k tomuto zákonu. Písomne sa zatiaľ prihlásili poslanci Zeman, Kontra, Grebeníček a Fišera.

Prosím poslanca Zemana, aby sa ujal slova.

Poslanec SN M. Zeman: Pane předsedající, vážené Federální shromáždění, když jsem v průběhu jednání o tomto zákoně pozoroval světelnou tabuli, udávající počty zúčastněných poslanců, uvědomil jsem si, že je možno modifikovat jeden Parkinsonův zákon, a to tak, že počet poslanců účastnících se projednávání zákona je nepřímo úměrný důležitosti tohoto zákona. Není totiž sporu o tom, že zákon, který v současné době projednáváme, je minimálně v ekonomickém rozměru našeho života ten nejdůležitější. Už proto, že se jedná o patrně nejrozsáhlejší přesun majetku, plánovaný v naší ekonomické historii, a pevně doufám, že poslední, a zejména nevratný.

Chtěl bych ocenit pokrok, ke kterému došlo při zpracování tohoto zákona, který ve vládě a koneckonců i v parlamentu, procházel četnými verzemi. Domnívám se, že tento pokrok spočívá především ve dvou směrech:

Za prvé v tom, že byla akceptována někdy dříve vehementně odmítaná idea fondu národního jmění. Jak si jistě vzpomínáte z těchto parlamentních diskusí, kolega Jurečka už to tady připomněl.

A za druhé vidím tento pokrok v tom, že se prosadila myšlenka individuálních privatizačních projektů, tedy individualizace každého privatizačního problému na úrovni konkrétního podniku.

Přesto mám k tomuto návrhu zákona vážné výhrady, které částečně splývají s již citovaným stanoviskem výboru pro plán a rozpočet.

Pokusil bych se proto reagovat z těch pěti problémových okruhů pouze na tři, ale pouze ke dvěma z těch tří mám konkrétní pozměňovací návrhy.

Nejdříve bych rád vyřídil problém, který je asi relativně nejméně důležitý, a to je problém federálního fondu národního jmění. Pokládám se za federalistu, nikoliv za centralistu. Z tohoto důvodu mám určité pochybnosti o nutné existenci federálního fondu národního jmění, a to nejenom vzhledem k již uváděným skutečnostem, a to, že po kompetenčním zákonu je objem federálního majetku poměrně malý, z toho většinou se jedná o veřejně prospěšná zařízení - tedy objem privatizovaného majetku je ještě menší, ale i proto, že na rozdíl od názorů pana ministra financí se domnívám, že není podstatným problémem v případě, kdyby k takové privatizaci docházelo, provést ji rovnou na úrovni fondů republik. Jako argument pro toto stanovisko uvádím už v zákoně zabudovaný § 42, který analogickou situací řeší.

Přiznávám se však, že hlavním důvodem pro to, aby federální fond národního jmění neexistoval, nebyla ani tak obava z další zbytečné instituce, jako spíš obava z toho, že v záplavě kompetenčních sporů bychom mohli být přinuceni v části věnované národnímu jmění zabývat se pouze federálním fondem a de facto odsunout fondy republik, zejména z hlediska užití jimi získaných prostředků, do kompetence republik. Dovedeno ad absurdum, by celý velký privatizační zákon potom mohl znít - privatizace je prováděna zákony, vydávanými národními republikami.

Teď bych přešel k problémům, které pokládám za poněkud vážnější. Začnu nešťastnou kupónovou privatizací. Kolega Jurečka mě poněkud zastrašil, když použil výrazu, že pod pláštíkem věcných diskusí zde probíhají ideologické spory. Mám sice dojem, že podobné obraty jsem ne tak zcela dávno už slyšel, ale v každém případě pokládám své hledisko za hledisko člověka, který chce postavit existující most přes existující řeku, a hádá se o stavební materiál. Ideologické spory by existovaly, kdybychom diskutovali o tom, zda privatizovat, nebo ne. Pokud diskutujeme jak privatizovat, měly by platit především věcné argumenty, jsme-li jich ovšem schopni.

Nedomnívám se, že je zcela přesně stavět naše dilema jako spor mezi standardními a nestandardními privatizačními technikami. Je to daleko spíš spor mezi technikami úplatné a v podstatě bezúplatné privatizace, které doporučuji.

Začnu jedním velice zastaralým dokumentem, který se jmenuje Volební program Občanského fóra, a který mimo jiné říká: "Bude podporován prodej akcí zaměstnancům podniků s možností jejich dlouhodobého splácení, atd." Čili zmínka o privatizačním postupu. Mimochodem tři řádky nahoře je zajímavá věta: "Současně dojde k demonopolizaci, která v podmínkách tržního ustanovení cen zabrání jejich neúměrnému zvyšování." To jsou paradoxy.

Tolik, pokud jde o volební program. Dále bych chtěl upozornit, že ve společném usnesení Federálního shromáždění se jasně říká, že budou kombinovány všechny metody privatizace a společná stanoviska výborů, která byla podkladem tohoto usnesení, dokonce přímo ty formy vyjmenovala. V návrhu zákona nám jako explicitní forma de facto zůstala jenom kupónová privatizace a nesmělá zmínka o alternativních formách se většinou přesunula do důvodové zprávy, která je ovšem pouze monologem zákonodárce. Přitom časté publikované rozhovory a koneckonců i některé předchozí verze tohoto zákona dávaly jasně tušit, že kupónová metoda je autory samými považována za dominantní.

Jako důkaz bych chtěl uvést například verzi návrhu zákona o velké privatizací, předloženou ministrem financí hospodářské radě, která kromě takové zajímavosti, že v první části vyjmenovává jako objekt restituce i Benešovy znárodňovací dekrety, stanoví objem kupónové privatizace na výši 90 %.

Relikt tohoto ojetí se objevil i v původní verzi předloženého vládního návrhu zákona, která stanoví podíl kupónové privatizace v rámci jednotlivých

privatizačních projektů na 40 - 80 %. Jak ovšem autoři skutečně věří jimi doporučované metodě, když považují za nezbytné preferovat ji tímto omezením v návrhu zákona? Má to snad znamenat, že všechny postupy jsou si rovné, ale kupóny jsou nejrovnější?

Tady bych doporučoval alespoň velice stručně se na tuto metodu věcně podívat. Jsme často poučováni, že máme být pokorní a respektovat zahraniční zkušenosti a pokud možno si nic sami nevymýšlet, tím měně vlastní československá specifika. Dobrá tedy. Návrh kupónové metody byl zpočátku navržen v prosinci 1989 profesorem Švejnarem z Pittsburské univerzity, a to v Kolodějích. Pojetí tohoto autora je ovšem jiné, zakládá se - tím vás však nechci zdržovat - na systému investičních portfolií.

Kupónová metoda sama nebyla ve světě prakticky nikde použita s jedinou výjimkou, a tou je Britská Kolumbie, kde z tamní ústavy vyplývalo, že nově objevené přírodní zdroje mají být rozděleny mezi lid. A protože tam vytryskly naftové prameny, tak formou investičních kupónů k tomuto rozdělení došlo. Jakmile v Československu vytrysknou naftové prameny, budu podporovat kupónovou privatizaci. (Potlesk.) Do té doby bych ovšem doporučoval omezit její aplikaci na Hodonínsko.

O kupónech uvažovaly i naše dvě sousední země. V Maďarsku byla tato metoda odmítnuta, snad i vlivem výrazné ekonomické osobnosti Jánose Kornaie, který ji označil za pošetilý experiment.

V Polsku byla zpočátku zvažována a podle posledních zpráv dochází k jejímu odmítání rovněž. Příklad z Německa uvedu v závěru, který se už blíží.

Domnívám se, že bychom měli vycházet ze dvou možností. Buď tedy mám budoucího potencionálního podnikatele, který nemá příliš mnoho peněz, ale je ochoten investovat nikoliv své neexistující úspory, ale svoje budoucí příjmy a výnosy. Pak je možná cesta kapitalizace důchodů, která překonává nedostatek přítomných úspor, ať už je to forma leasingu, ať je to forma prodeje na dlouhodobé splátky, který nemusí být vždy nutně úvěrově kryt, ať už je to některými odborníky doporučovaná forma hypotekárního úvěru atd. Nebo tady mám variantu, že dostanu cenný papír typu losu a budu uvažovat, který podnik je natolik perspektivní, abych do něj investoval. Řada expertíz upozorňuje na nebezpečí, kterému se říká linsidier trading, obchodování lidmi, kteří jsou řádově lépe informováni už ostatní. A to jsou nové mafie a nové nomenklatury, které se tady začínají vytvářet, především z řad státní byrokracie. Toto riziko bylo několikrát zaznamenáno a myslím si, že bychom ho neměli přehlížet.

Domnívám se, že fond národního jmění by měl být typem privatizační banky, nikoliv typem podnikatele, že by to měl být institucionální investor. Mimochodem peněžní ústavy v USA vlastní až 80 % akcií a z toho, že by neměl být podnikatelem a nevracet peníze do oběhu, také vyplývá první z mých dvou pozměňovacích návrhů, které bych přečetl.

Doporučuji doplnit § 12 v obou variantách odstavcem 5 v tomto znění: "Výnosy z privatizace mohou být na základě rozhodnutí vlády České republiky a vlády Slovenské republiky použity k financování mimořádných rozvojových programů, v oblasti ochrany životního prostředí, školství a zdravotnictví v souladu s projednávanými strategiemi obou republik. Toto financování provádějí fondy formou veřejně soutěže."