Ministr financí ČSFR V. Klaus: Předpokládám,
že promluví hlavně on, protože opravdu
nejsem právník a nejsem v tomto případě
osobou kvalifikovanou.
Chtěl bych říci několik slov k oblasti
finanční. Nemohu si nicméně odpustit
obecnější poznámku v tom smyslu, že
jakkoli nám všem jde o peníze, a mně
v neposlední řadě, protože máme
a budeme mít obrovské potíže s udržením
vyrovnanosti státního rozpočtu, přesto
si myslím, že v tomto případě
otázka peněz není rozhodující.
Myslím, že bychom se měli jasně rozhodnout
obecné restituci a neskrývat se za finanční
otázku tohoto problému. Jsme-li přesvědčeni,
jako poslanci této země - že má dojít
k restitucím podle navrženého zákona,
tak je naprosto jedno, kolik restituce budou stát. Restituce
je v každém případě otázka
na výsost morální a myslím, že
je úplně jedno, jaká čísla
vám nyní budu říkat. V žádném
případě by nemělo být pravda,
že bychom restituovali, když to bude stát méně,
nerestituovali, když to bude stát více. Buď
chceme nebo nechceme provádět restituci, a myslím,
že tou finanční stránkou si to jen zatemníme,
zejména proto, že finanční stránka
je nesmírně komplikovaná.
Je nesmírně komplikovaná z několika
důvodů. Je komplikovaná z toho důvodu,
že koneckonců při všech výpočtech,
které děláme, máme v ruce celou řadu
variant. Nemáme vymezen okruh osob, kterých se bude
restituce týkat. Máme před hlasováním
vymezenou lhůtu, která bude určena k tomu,
aby se mohly postižené osoby přihlásit.
Čím bude lhůta kratší, tím
bude nepochybně žádostí o restituci
méně, čím bude lhůta delší,
tím jich bude více atd. Je v tom celá řada
neznámých veličin, které vedou k tomu,
že jakákoliv čísla zde můžeme
uvést, jsou jen velmi, velmi hrubá a velmi nepřesná.
Samozřejmě, jako v ekonomice vždy, nežijeme
v naturálním světě, nežijeme
ve světě necenovém, jsme závislí
na cenách a ty ceny jsou pro nás velmi neznámou
veličinou; ceny minulé, i ceny dnešní
apod. Jaké jsou naše hrubé odhady?
Musíme rozlišovat tři kategorie, tři
položky. Jednou z nich je rozsah restitucí jako takových.
Druhá věc je otázka rozsahu restitucí
finančních. Třetí jsou tři
velmi odlišné kategorie, nicméně pohyny
těchto kategorií jak v absolutním slova smyslu,
tak v relativním vůči sobě navzájem,
budou nepochybně ovlivněny naším společným
hlasováním dnes večer.
Při nejlepší vůli, s nejlepším
vědomím a svědomím máme pocit,
že rozsah restitucí jako celku se může
dotýkat řádově částky
280 - 300 miliard Kčs. To neznamená restituce hotovostní
ani finanční. Neznamená to ani restituce,
které by byly vázány nebo spojovány
jenom s tímto restitučním základem.
Od této částky bychom měli odečíst
řádově, podle našeho odhadu, necelou
polovinu, řádově 130 miliard, které
by měly být de facto řešeny prostřednictvím
nikoli zákona restitučního, ale prostřednictvím
zákona privatizačního. Z toho by vyplývalo,
že na oblast restitučního zákona zbývá
řádově 150 miliard Kčs.
Odečteme-li od toho naturální restituci v
oblasti činžovních domů, která
by se mohla řádově pohybovat kolem 40 miliard,
tak se nám zbývající částka
sníží na 110 miliard. Z této částky
je třeba vydělit tu část firem, podniků
a továren, která byla protiprávně
znárodněna a na kterou se bude vztahovat restituční
zákon, (zhruba kolem 90 miliard Kčs). Z toho podle
hrubého odhadu půl na půl, restituce naturální
a restituce finanční. Je to samozřejmě
opět pouze orientační odhad. Řekněme,
že půl na půl, čili z 90 miliard by
mohla být polovina, to je 45 miliard formou naturální
a druhá polovina 45 miliard formou finanční.
Opět nemyslím formu hotovostní. Zbývá
20 miliard, které mají celou řadu titulů,
celou řadu důvodů. Je uměním
říci, kolik z toho je možné řešit
hotovostní formou a kolik formou finanční
restituce, bezprostředním vyplacením korun
československých. Je to nesmírně obtížné,
ale řekněme, že 10 miliard by bylo formou finanční
a zbytek by byl formou hotovostní. Jsou to však čísla
maximální.
Když dáme tato čísla dohromady, kolem
50 - 60 miliard by mohlo být koneckonců ve sféře
finančních restitucí. Velmi hrubý
odhad, který může být nižší,
je, že krajní horní hranice hotovostní
restituce by bylo 20 miliard.
To je velmi krajní, nejvyšší mez. Mám
pocit, že to můžeme odhadem snížit
na polovinu.
Toto jsou odhady, založené v řadě případů
na statistických propočtech, v řadě
případů na odhadech makroekonomického
typu. Je to asi to nejlepší, co jsem zde dnes schopen
přednést. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji panu ministru Klausovi. Za navrhovatele ještě
promluví místopředseda vlády Pavel
Rychetský. Prosím, aby se ujal slova.
Místopředseda vlády ČSFR P. Rychetský:
Vážené Federální shromáždění,
nastal okamžik, kdy bych měl jménem federální
vlády, jako předkladatele, reagovat na rozpravu,
v jejímž rámci zazněla celá řada
zásadních stanovisek, mravních postojů,
akcentování principů, zejména principů
motivovaných zájmy ekonomické reformy, privatizace,
nebo naopak jasně formulovaných a motivovaných
morálním imperativem. Řada stanovisek byla
navíc vzájemně zcela protichůdných,
počínaje odmítnutím restitucí
v jakékoliv formě a konče jejich rozšířením
jak v oblasti věcné, tak časové. Soudím,
že tato skutečnost je pozitivní. Není
věcí předkladatele, aby vyslovené
názory posuzoval nebo hodnotil. Je naopak funkcí
každého demokratického parlamentu, aby z různých
názorů integroval názor většinový.
Názor většinový takto artikulovaný
by ovšem měl odpovídat názorům
a zájmům většiny veřejnosti,
nikoliv pouze většiny poslanců.
V průběhu téměř dvoudenního
maratónu jsem si občas - netvrdím, že
často - vzpomněl na slova, která zazněla
z těchto míst z úst někdejší
britské premiérky Thatcherové, když
říkala, že na půdě parlamentu
lze pronést dva druhy projevů - dobrý nebo
špatný. Říkala, že špatný
se pozná podle toho, že je dlouhý. Já
se proto omezím nyní jen na stanovisko předkladatele
k předneseným pozměňovacím
návrhům. Návrhů bylo, pokud jsem dobře
počítal, více než 97. Nebudu vás
tedy obtěžovat každým pozměňovacím
návrhem, nýbrž je shrnu do tematických
okruhů a zaujmu k nim stanovisko vlády.
První tématický okruh pozměňovacích
návrhů, který například prezentoval
poslanec Stome, byl návrh, aby v předložené
osnově došlo ke změně vymezení
rozhodného období, aby termín 25. únor
1948 byl posunut k termínu dřívějšímu.
Nebyl přesně formulován, ale zřejmě
se měl na mysli termín 8. nebo 9. května
1945. Aniž bych znovu dlouze argumentoval tím, co
jsem říkal na půdě jednotlivých
výborů Federálního shromáždění,
musím jednoznačně říci, že
stanovisko federální vlády je, že není
možné - s ohledem na to, co je smyslem tohoto zákona
- jít před termín 25. únor 1948.
Vláda si vytkla jeden cíl (není to cíl
malý) - pokusit se zmírnit a zčásti
odškodnit následky křivd, bezpráví
nebo zločinů spáchaných v jasně
vymezeném období, spáchaných v období,
ve kterém v této zemi neexistovaly a nefungovaly
elementární principy právního státu
a demokracie, neboť zde vládla jedna politická
strana. Vláda si nevytkla tak vysoký cíl,
aby chtěla předloženou osnovou zmírňovat
či odstraňovat následky křivd spáchaných
kdykoliv v minulosti této země. Tak vysoký
cíl nejsme schopni splnit.
Druhý, velice úzce související pozměňovací
návrh, který zde zazněl, byl - stáhnout
působnost tohoto zákona na jakoukoliv aplikaci znárodňovacích
zákonů. Zdůrazňuji jakoukoliv. To
znamená všechny znárodňovací
zákony ex lege prohlásit za neplatné a všechny
znárodňovací akty restituovat. Já
bych chtěl v této souvislosti poukázat na
to, co zde před chvílí zaznělo z úst
pana ministra Klause. Rozdíl mezi rozsahem restitucí,
budou-li jejich předmětem znárodňovací
zákony, které byly zneužity, činí
90 miliard Kčs, zčásti in natura, zčásti
ve financích. Rozdíl mezi tím, zda působnost
restitučního zákona půjde na všechny
znárodňovací zákony, nebo jen na ty,
které byly zneužity, nejsem schopen vyčíslit,
ale je nesporné, že by šlo o pohyb nahoru. O
tom není pochyb.
Jsou jisté meze, které bez ohledu na ty vážné
mravní imperativy, které zde zazněly, nemůže
vláda překročit. Nebyla by vládou
odpovědnou. To, co jsem právě řekl,
platí i o třetím okruhu pozměňovacích
návrhů. Jsou to pozměňovací
návrhy, požadující, aby účastni
restituce byli všichni občané bez ohledu na
to, jaké mají dnes státní občanství,
bez ohledu na to, kde dnes žijí, pokud v rozhodném
období opustili, nebo byli nuceni opustit území
našeho státu.
Chtěl bych zdůraznit, že mravní kategorii
tohoto problému nikdo nepopírá a zdůraznil
to i pan premiér Čalfa ve svém úvodním
slově. Chci ovšem zdůraznit, že, z hlediska
právního, je Federální shromáždění
sborem, kterým přijímá zákony
vnitrostátního práva, které mají
platit na území této země a pro občany
této země. Nepohybujeme se v oblasti mezinárodního
práva.
Dalším velmi pádným argumentem je skutečnost,
že rozšíření působnosti
tohoto zákona je naprosto jednoznačně výrazným
rozšířením dopadu na státní
rozpočet. Skutečnost, že pan ministr Klaus
vám nemohl sdělit s ohledem na předloženou
osnovu jasná čísla ve všech oblastech,
je například motivováno skutečností,
že ani federální vláda, ani nikdo z
vás neví kolik z těch pěti set nebo
šesti set tisíc občanů, kteří
opustili tuto zemi, se vrátí a využije restitučního
zákona. To může být tisíc, deset
tisíc, sto tisíc nebo dvě stě tisíc,
takže to může být půl miliónu,
deset miliónů nebo miliarda zátěže
na státní rozpočet. To je skutečnost,
kterou je třeba si uvědomit při projednávání
této osnovy.
Dalším velice významným návrhem,
který zde zazněl, byl návrh rozšířit
působnost této osoby i na právnické
osoby, ať již obecně na jakékoli právnické
osoby nebo na církve a náboženské společnosti,
nebo jenom na družstva nebo právnické osoby,
jejichž účastníky byly pouze fyzické
osoby nebo na jakýkoliv jiný typ právnických
osob. Takovéto rozšíření by zcela
znehodnotilo všechny skutečnosti a i ty nebyly dostatečně
jasně řečeny, které zazněly
při zdůvodňování dopadu na
státní rozpočet. Je tedy nepochybné,
že rozsah restitucí, rozšířený
na právnické osoby, by byl rozsahem, který
by - troufám si říci bez nadsázky
- v této chvíli naše země neunesla.
Nechci uplatňovat argumenty o skutečnostech, jako
je velice obtížný důkaz právní
kontinuity právnické osoby, která zanikla
a nepovažuji za možné přijmout koncepci,
o které zde jeden z poslanců hovořil, to
jest zakotvit do zákona právní nevyvratitelnost,
právní domněnka, že právním
nástupcem neexistující a zaniklé právnické
osoby je nová právnická osoba, a to ta, která
první se pod stejným názvem zaregistruje
ve stejném sídle se stejným názvem
činnosti. Kdybychom přijali takový zákon,
tak mezi okamžikem, kdy byl přijat, a okamžikem,
kdy nabude účinnosti, dojde k honičce zaregistrování
těchto právnických osob, aby získaly
zpět majetek - přičemž totožnost
bude podle názvu a sídla.
Myslím, že významná otázka je
otázka toho, zda můžeme předloženou
osnovou restituovat majetek církví a náboženských
společností či nikoliv. Federální
vláda jako první restituční zákon,
předložený po 17. listopadu, předložila
tomuto shromáždění zákon o majetkových
poměrech některých řádů
a kongregací. Federální vláda tedy
jednoznačně projevila svůj jasný úmysl,
že chce obnovit vlastnické poměry církví
a náboženských společností. Učinila
to novým zákonem, který nepožaduje od
oprávněného subjektu nic. Ze zákona
se odevzdává majetek církve, nemusí
v žádných lhůtách, za žádných
hmotně právních podmínek ničeho
prokazovat. Zde mám zákon, který je jednoznačně
formulovaný jako zákon, ve kterém jsou na
jedné straně subjekty oprávněné,
na druhé straně subjekty povinné a v případě
konfliktu je oprávněn nezávislý soud,
který bude posuzovat a vykládat tento zákon.
Vláda nechce, aby církve byly postaveny do tohoto
postavení, vláda nechce, aby byly navíc omezeny
případnou lhůtou, ve které, když
neuplatní nárok, jejich nárok beze zbytku
a jednou provždy zaniká a vláda dále
připouští a nikdy to nezapírala, že
nemůže souhlasit s tak zásadní změnou
osnovy zákona, jde-li o změnu, která dopadá
výlučně na jiné vlády, nikoliv
na vládu federální.
Veškerý majetek, o který se jedná, je
dnes v držení vlád republik, slouží
k plnění úkolů vlád republik
a vlády republik musí mít tedy právo
posoudit, zda, v jakém okamžiku, v jakém rozsahu
a jakou formou mohou činit dispozice, které by se
dotkly třeba nemocnic, ústavů pro přestárlé,
ústavů pro mentálně postižené,
či jiných zařízení. Věřte
nám, že považujeme za naprosto nezbytné,
aby v této otázce byl slyšen hlas vlád
obou republik, neboť jde o plnění jejich úkolů,
nikoli o plnění úkolů vlády
federální. Federální vláda
má v této situaci možnost říci:
prosím, odhlasovali jste zákon o kompetencích,
v působnosti federace nejsou tyto záležitosti,
a bylo by toto jednání opět neodpovědné.
Další pozměňovací návrh
se týkal skutečnosti pojmout předloženou
osnovu tak, že nebude obsahovat vůbec hlavu druhou
části 2, to znamená, že nebude vůbec
obsahovat restituce vlastnické, že se bude snažit
obnovit, nebo napravit, nebo zmírnit pouze ostatní
nemajetkové křivdy, ať již na životech,
pracovně právní či jiné, a
nebude se tedy zabývat vlastnickými poměry.
Z pozice vlády bych samozřejmě mohl prohlásit,
že každý omezující návrh,
zužující návrh, je návrh, který
vládě vyhovuje. Znamená menší
zátěž pro její pokladnu, pro její
ekonomickou odpovědnost za stav této země.
Musím však říci, že vláda
vědomě učinila krok, kterým chce obnovit
vlastnické poměry, zejména tam, kde by bylo
naprosto absurdní je neobnovovat. Máme tím
na mysli případy, kdy lidé měli rodinný
domek, rekreační chatu, měli po dlouhá
léta vybudovaný příbytek, přístřeší,
střechu nad hlavou a my bychom jim dnes, kdy víme
naprosto nesporně, že hrubě nezákonným
způsobem, porušujícím lidská
práva, byli o toto přístřeší
připraveni, neumožnili obnovení vlastnických
poměrů.
Víte, že rozdíl mezi vládním
návrhem sem předloženým a vládním
návrhem dnes projednávaným je v oblasti restitucí
jediný: Zda zahrnout či nezahrnout znárodňovací
zákony, které byly aplikovány v rozporu s
tehdy platnými předpisy po únoru 1948. Před
chvílí jsme slyšeli, co tento rozdíl
znamená ve finančním vyjádření,
ale v žádném případě není
vláda odhodlána ustoupit od svého návrhu
restituovat vlastnické poměry občanů,
kteří byli připraveni o svůj majetek
trestními rozsudky, kteří byli nezákonně
vězněni, to znamená, případy
těch naprosto nejhrubších perzekucí.
V souvislosti s tímto návrhem odezněla řada
návrhů na zkrácení lhůt. Pokud
se týká návrhu na zkrácení
lhůty pro uplatnění nároku, až
už 6-ti měsíční lhůty
pro uplatnění nároku pro osoby, či
jednoleté pro uplatnění nároku soudu,
domníváme se, že protože jde o lhůtu
propadlou, o lhůtu, ve které oprávněná
osoba je nucena učinit řadu velmi obtížných
a namáhavých úkonů, až již
při zjišťování dokladů,
zjišťování svědků - víme,
že zejména v oblasti výpisů z evidence
nemovitostí není situace taková, že
by bylo možno je získat rychle - domníváme
se, že přílišné zkrácení
vládou navržených lhůt by bylo příkrým
opatřením. Bude asi věcí dalšího
jednání se zpravodaji, zda zpravodajové navrhnou
při jednání o pozměňovacích
návrzích nějaký způsob zkrácení
těchto lhůt. Připouštím ovšem,
že návrh na zkrácení dvouleté
lhůty, která je v § 13 pro uplatnění
peněžité náhrady, by bylo namístě
tak, jak zde odeznělo.
Další návrh se týkal okruhu osob oprávněných.
Směřoval k jejich omezení. Směřoval
k tomu, aby v § 13 odstavec 1 byla stanovena zásada,
že postavení osoby oprávněné,
když splňuje všechny ostatní hmotně
právní podmínky podle tohoto zákona,
nepožívá ten, kdo byl před, či
po únoru 1948 členem KSČ a neopustil KSČ
nejpozději v roce 1969. To zde bylo řečeno.
Domnívám se, že tento návrh má
dimenzi, kterou lze chápat, ale přijali jsme zde
Chartu lidských práv a vláda nepovažuje
za možné tímto způsobem provádět
selekci mezi oprávněnými subjekty podle uvažovaného
zákona.
Další návrh navrhoval též omezit
okruh oprávněných osob, a to tak, že
oprávněnou osobou bude nejen ta, která je
československým státním občanem,
má trvalý pobyt na území České
a Slovenské Federativní Republiky, ale která
navíc prokáže - pokud je to osoba, která
se navrátila - že opustit naše území
musela v důsledku toho, že jí zde hrozilo trestní
stíhání pro její demokratické
smýšlení. Tento návrh nelze jak legislativně,
tak zejména fakticky realizovat, neboť termín
hrozí trestní stíhání za a/
není ani zahájeno, postihuje takovou situaci, takový
stav, který ani nelze prokazovat. Víme, že
v historii důkazů platí zásada, že
důkaz o neexistenci podat nelze.
Další byl návrh, který jednoznačně
chtěl pomoci vládě z hlediska jejího
rozpočtového zatížení a tím
i celé zemi. Byl to návrh zcela vypustit ustanovení
odstavce 2 § 13. O tomto návrhu byla vedena dlouhá
diskuse na úrovni federální vlády
a já zde zopakuji jenom jeden základní argument.
Působnost zákona v souladu se zmocňovacím
ustanovením v zákoně o soudních rehabilitacích
číslo 119 z roku 1990 je vztažena i na všechny
uložené tresty propadnutí majetku, t.j. tresty,
které se ukládaly zpravidla spolu s uložením
trestu smrti, nebo spolu s uložením doživotního
vězení, nebo s dlouhodobými tresty odnětí
svobody z důvodu politické perzekuce. Máme
zde tedy okruh osob, na kterých byl vykonán trest
smrti, nebo které byly dlouhodobě nezákonně
vězněny a je pro ně společné,
že jim byl navíc uložen trest úplného
propadnutí majetku.
Vláda soudí, že nemůže tento okruh
osob rozdělit na dvě různé skupiny.
Na tu, která měla v majetku též nemovitost,
a na tu, která ji neměla. Tu první skupinu
restituovat a té druhé se ani neomluvit. Za této
situace není možný jiný přístup
než použití způsobu, který není
v právních řádech neobvyklý.
Způsobu paušalizace. Je těžké dojít
k závěru, jaká paušální
náhrada. A tím se dostáváme k dalšímu
vznesenému pozměňovacímu návrhu
na snížení náhrady 100 tisíc
na 60 tisíc korun. Jaká paušální
náhrada je totiž odpovídající?
V diskusi zde zaznělo, že toto ustanovení je
nevhodné s ohledem na to, že řada emigrantů
žádný majetek v okamžiku opuštění
této země neměla. Chtěl bych zdůraznit,
že toto ustanovení se také na většinu
z nich nevztahuje. Toto ustanovení § 13 odstavec 2
se vztahuje výlučně na ty, kterým
propadl celý majetek na základě trestního
rozsudku nebo na základě správního
rozhodnutí o propadnutí jmění. Většina
emigrantů přišla o majetek nikoliv na základě
trestního rozsudku, ale na základě ustanovení
§ 453 a) občanského zákoníku
v novelizovaném znění nebo na základě
naprosto nezákonného předchozího výkladu
občanského zákoníku, že věc
opuštěná připadá do vlastnictví
státu, a trestních rozsudků, kterými
se vyslovoval trest odnětí majetku, byla menší
část. Převážná část
majetku osob, které upustily tuto zemi, připadla
státu jinými, naprosto zákonnými způsoby.
Domníváme se tedy, že vypustit ustanovení
§ 13 odstavec 2 není možné. Současně
však soudíme, že návrh, který jsme
si přisvojili, podle kterého finanční
odškodnění ve výši 30 tisíc
se vyplatí pouze, a to vlastně ve všech případech,
kdy dosud žije ten, kdo byl perzekvován - je pozměňovací
návrh, který je jednoznačně pozitivní
a vláda jej přivítala.
Pan poslanec Bratinka a paní poslankyně Pavúková
vznesli dva návrhy na exempci. Paní poslankyně
ji zařadila do § 8, pan poslanec Bratinka do jiného
ustanovení, ale evidentně šlo o § 8, aby
se nevydávaly kulturní památky, nemovitosti,
které jsou zapsány v seznamu státních
památek. Poslanec Bratinka nechtěl vydávání,
jenom zvýšený právní režim
ochrany podle § 14, který se předpokládá
pro budovy, jež se používají pro zdravotnictví,
školství a kulturu. A chtěl ho rozšířit
o ty nemovitosti, které slouží k výkonu
policejní služby na území naší
země.
Zde budeme muset rozhodnout hlasováním jako o každém
jiném pozměňovacím návrhu.
Ale mohu odpovědně říci, že federální
vláda oba tyto návrhy podporuje.