Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Do doby tejto zákonnej úpravy sú od účinnosti tohto zákona všetky prevody týchto majetkov neplatné. Uvádzaný majetok by bol nedotknuteľný do prijatia zvláštneho zákona. Nemohlo by dôjsť k ďalším krivdám: k nenapraviteľným zmenám.

Milé dámy, vážení páni! Žiadam vás, zvážte dopad svojho hlasovania ako prejavu humánnosti duše československej spoločnosti. Rozhodnite sa predchnutí európskym duchom, majte na zreteli príklady z Fínska, Švajčiarska, Talianska, podporte naše návrhy! Tým rozseknete gordický uzol, uvoľníte jeden boľavý kŕč minulosti, zožnete uznanie národných menšín v Českej a Slovenskej Federatívnej Republike. Bude to prvý zákon po našom prijatí do Rady Európy, bude to obraz 25. člena. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji panu poslanci Istvánu Battovi. Přihlášen je dále pan poslanec Šilhán. Připraví se poslankyně Oľga Pavúková.

Poslanec SL V. Šilhán: Pane předsedo, pane předsedající, kolegyně a kolegové, máme před sebou restituční zákon a je to zákon nesporně důležitý, o tom se nemusíme přesvědčovat. Vyvolává však také řadu otázek a problémů a obávám se, že pro budoucnost také nemalý počet konfliktů. V naší i cizí zákonodárné praxi je to zákon ojedinělý - o tom už byla řeč.

Ve starém Římě bylo přísloví "Senátoři jsou dobří lidé, ale Senát, je zlá šelma". Nevím, zda-li něco podobného se neříká i v Praze. Řekněme i o nás. Podle některých parlament věci komplikuje, zdržuje, pře se a dělá věci, které se mnohým nelíbí. Mě jednání parlamentu vždy přesvědčovalo o tom, že tento parlament je schopen nacházet rozumná a velmi užitečná opatření. Věc, kterou projednáváme dnes, a diskuse, kterou zde slyšíme, je povzbudivá a mimořádně poučná. Když uvažuji o současném politickém, hospodářském stavu a jsem svědkem i účastníkem rodících se a formulujících zájmů a pokusů vřadit tyto zájmy do zákonů, říkám si, že nám přece jenom něco chybí. Docházím k závěru, že se nám nedostává toho, co se nazývá státností, pocitu státnosti a pochopení obecného zájmu.

Tato hodnota stojí v demokratickém státě na nejvyšším místě. A není náhodou, že Masaryk otázce státnosti věnoval tak velikou pozornost v diskusi o politických stranách, úloze jednotlivých politiků apod.

Příčinu vidím v nedostatku naší vlastní integrity, obce, národa i státu. Tato integrita se teprve rodí. Již tolikrát jsme mluvili o tom, jací jsme a čeho bychom chtěli dosáhnout. Chtěli bychom vstoupit do Evropy, mít se dobře, prosperovat, chtěli bychom, aby si nás všichni vážili, chtěli bychom být sami sobě pánem, politicky, sociálně, ekonomicky i mravně. Být sám sobě pánem jako osoba, jako obec nebo stát je, jak se zdá, velmi obtížná věc.

Chci hovořit o otázce morálky a politiky. Je to nesmírně delikátní otázka, protože morální aspekty a principy jsou víceméně i jedním z prvků tvorby restitučního zákona. Přesto bych rád na něco poukázal.

Morální úsudek se velmi často stává východiskem sporů a konfliktů. Je to složitá věc. Myslím, že každý apriorní, kategoricky řešený morální úsudek, na kterém chceme postavit zákonodárství, se dostane do nebezpečí, že se stane absurdním, pokud se nebude zakládat na praktických a ověřených zkušenostech a možnostech.

Velmi často konflikt, který nás vzdaluje od cílů, které sledujeme jako prioritní, i když je vyvolán morálními úsudky, zpravidla není s to založit morální politiku. Křivdy, které chceme tímto zákonem odčinit, jsou pouze části těchto křivd. Část neodčiní nikdo. O tom zde bylo mnohokrát hovořeno. Nové křivdy pravděpodobně i vzniknou.

Včera večer, když jsem poslouchal televizní rozpravu na téma rehabilitace, byla možná mimoděk vyslovena věta: všichni jsme trpěli, všichni jsme ukřivděni. Řekl jsem si, ale proboha, kdo nám to tedy udělal? Nemůžeme také snímat všechny hříchy světa, nevěděli bychom totiž, kde začít. Zdali u Adama a Evy nebo kde. Chcete-li hřích a křivda má jakousi reálnou časovou dimenzi, která i v morálním postoji k věcem, které napravujeme, hraje nesmírně důležitou roli.

Nedávno v jedné diskusi o vlastnictví jsem se dozvěděl, že je to tak svatá věc, že kdyby měl všechnu půdu v celé zemi vlastnit jeden člověk, má právo ji mít. K takovým absurdním závěrům morálním, ekonomickým a politickým se můžeme také dostat, začneme-li absolutizovat některé morální i právní principy. Takovýmto výrokem je totiž popírána celá historie zápasu miliónů lidí o půdu. Někdy zapomínáme, že máme co dělat s lidskými pojmy, kteří mají svou historii, svůj historický obsah.

Chtěl bych připomenout jednu Masarykovu myšlenku. Svého času pravil: "Velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů a teď se ještě musíme osvobodit od velikých a despotických slov!

Připomněl jsem tři věci - potřebu státnosti, otázku morálky a politiky a svádivou příležitost k politickému hašteření a někdy i demagogii. Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda a mravnost. On může hlasovat o tom, co je pro společnost prospěšné a užitečné, musí vytvářet dobré a prospěšné zákony a pravidla chování. O takových věcech jako je pravda a mravnost se nemůže hlasovat podle většiny. O tom nás dostatečně poučily dějiny. V každé rozumné politice se má člověk vřadit do širší dějinné souvislosti a znát maximální počet prvků, ze kterých se utváří současný život.

V historii došlo k nejrůznějším a velmi podstatným změnám ve formách a rozsahu vlastnictví. Docházelo k tomu nejrůznějšími způsoby a vždy u toho byla moc a dost často násilí. I když se tak dělo, a dělo se tak velmi často proti duchu morálky této doby, byly to změny v rámci určitého typu vlastnictví a právě proto, i když se poměry změnily, nedocházelo k restitucím tak, jak o nich mluvíme dnes. Historické příklady jsou nabíledni.

O restituci mluvíme proto, že jde o změnu typu vlastnictví, to znamená, že společenské vlastnictví, ať ve formě státní nebo družstevní, se má přeměnit ve vlastnictví soukromé a tento proces vyvolává potřebu restituce, alespoň u nás.

V zemích, kde jde o podobný proces, zatím restituční zákony nepřijali. Má to také nepochybně své důvody. Zcela určitě v tom není důvod, že by byli méně morální než jsme my. Zdá se mi, že se v naší politice usadil určitý zlozvyk hovořit o potřebách obětí, ukládat lidem oběti, aniž se využije každá reálná možnost se těmto obětem vyhnout anebo je zmenšit. Zmenšit je konsensem mezi těmi, kteří jsou pověřeni vládnout a ostatními lidmi. Slibovat lidem pot a slzy, jak jsem to někde slyšel. Je velmi jednoduché odvolat se na Churchila. Řekl to v určitých situacích. My v takových situacích nejsme, a proto takových slov není potřeba.

Vyhnout se, nebo snažit se zmenšit toto strádání je daleko těžší a obtížnější a pokud jde o morálku, tak bych řekl, že je to také morálnější. Zdravý rozum napovídá, že velká část kolektivních pohrom, malých i velkých krizí byla způsobena nikoliv tím, že byly nevyhnutelné, osudové, co do rozsahu a hloubky, ale velmi často tím, že se nikdo nesnažil, i když se snažit měl, vyhnout se zbytečným obětem. Snad je to právě proto, že oběti, o kterých se často hovoří, se ukládají jiným.

V této souvislosti chci poznamenat, že lituji, že vláda nedoprovodila svůj návrh zákona potřebnou kvantifikací restitučního procesu. Dodnes nedokáže přibližně odhadnout, jak velké náklady na jedné straně, ale také i zisky to bude znamenat. Mám zde na mysli např. to, co říkal kolega Kessler v souvislosti s daňovým systémem, v souvislosti s vytvářením nové společenské struktury atd.

Vím, že lidé jsou ochotni přijmout řadu obtíží, pokud obtíže mají objektivní charakter a pokud je sám život poučil, že jsou nutné. Budou se ale samozřejmě bouřit a protestovat, když zjistí, že jejich obtíže a oběti vznikají z nedbalosti, z neznalosti či jiných podobných příčin. Nejdříve to dají najevo drobnými signály, že něco není v pořádku. Drobných signálů, vyvolávaných vládní praxí, ale i praxí našeho parlamentu je dost a neměly by nás nechávat v klidu. Když by pokračovaly, mohou se přeměnit ve významný odpor nebo protest. To se týká i restituce, nikoli protože, že je nedostatečná, ne-li dost rozsáhlá, ale proto, že je přehnaná, předem nespočítaná, nevyrovnaná a že vnáší do společnosti některé sociálně psychologické prvky, které společnost také nemusí přijmout.

V souvislosti s restitucí je zajímavá průměrná doba obratu základních prostředků v národním hospodářství. Na jednoho obyvatele v roce 1950 činil majetek asi 70 tisíc korun. V roce 1988 asi 277 tisíc korun. Průměrná doba obratu těchto prostředků činila u průmyslu a strojů a zařízení 26 let. Ve stavebnictví 14 let, to znamená, že v průmyslu se obrátily fondy za dobu 38 let přibližně 1,5 krát a ve stavebnictví skoro třikrát. Tím chci říci, že majetek, který restituujeme, je už jiným majetkem, než byl v době, když byl znárodněn. Je to majetek, který je výsledkem práce lidí, kterých se restituce převážně nedotkne.

Jak budeme restituovat nebo rehabilitovat takové profese, jako jsou vědečtí pracovníci, lékaři, učitelé, kteří práci, ke které byli školeni, nemohli vykonávat, protože jim to režim nedovolil. Mnozí z nich ztratili kvalifikaci, která je jejich jediným majetkem. Nemyslím si, že je to menší ztráta, než ztráta majetku nemovitého. Totéž se týká studentů, kterým bylo zabráněno dostudovat.

Dostáváme se do určitého začarovaného kruhu. Je jakoby po válce - a co s tím? Nedá se nic jiného dělat než odstranit ruiny, vytvořit nové projekty, prostě začít stavět.

Zaujímám k tomu, co je předloženo jako zákon, stanovisko v mnoha bodech dosti záporné, a to z toho důvodu, že při nejlepší vůli nemohu zaujmout stanovisko kladné. Přál bych si, aby věc, o které zákon pojednává, měla lepší a promyšlenější legislativu a především filozofii, protože je to věc fundamentální a jako taková musí unést stavbu mnohopatrovou. Zde nejde jen o majetek, jak se často lidé domnívají, ale jde o mnohem víc. Jde o to, jak se majetek, který podléhá restituci, tvořil, jak očekáváme, že se bude udržovat a rozmnožovat a ne jen prostě dělit. Jde o filozofii přístupu k problémům restitučním a v této souvislosti k problémům privatizačním.

Podstatná část restitučního zákona se v podstatě zabývá privatizačním procesem. Jsou to procesy, které sledují stejný cíl, i když restituční proces je vyvolán snahou o odstranění majetkových křivd. Oba procesy povedou k zásadnímu převratu v majetkoprávních poměrech a tím v celém našem společenském systému. V tom spočívá také naše naděje na budoucí aktíva tohoto procesu.

Sám si myslím, že restituční proces - právě tak jako proces privatizační - by měl být spíše řešen konzistentní soustavou několika navzájem souvisejících a skloubených zákonů vycházejících v podstatě z jediné filozofické zákonodárné koncepce. Ať se na věci díváme jakkoli, je zřejmé, že procesy odstátnění a privatizace včetně reprivatizace formou restitucí by měly být řešeny tak, aby odpovídaly co možná nejpřesněji charakteru a významu toho, co je privatizováno a toho, co je restituováno.

Pokud se týká privatizačního procesu, tak jsem ve výboru, jehož jsem členem, několikrát navrhoval, aby privatizační proces, který chápu jako proces vyššího řádu ve srovnání s restitučním procesem, byl uskutečněn soustavou zákonů, které budou s to lépe postihnout zvláštnosti a specifika jednotlivých segmentů hospodářství. Mám tím např. na mysli zákon o privatizaci bank a peněžnictví, zákon o privatizaci velkoobchodu, zákon o privatizaci malého průmyslu, privatizaci průmyslu velkého, privatizaci bytového fondu, zákon o půdě apod. Něco z toho již bylo akceptováno. Např. speciální zákon o půdě a pravděpodobně v budoucnosti i zákon o bytovém hospodářství.

Jsem přesvědčen, že podobně je tomu i v procesu restituce. Restituce může být zcela dobře a efektivně řešena v procesu privatizačním, aniž ztrácí svoji vysokou morální hodnotu.

Filozofie zákona, který máme před sebou, vychází z toho, že tyto procesy je možné oddělit a že jedním gestem se naráz vyřeší všechny problémy. V důsledku toho máme před sebou zákon, ve kterém jsou podle mého soudu neústrojně spojeny nejen problémy, o kterých jsem hovořil v souvislosti s privatizací, ale i problémy, které s tím nemají nic společného. Jedna skupina problémů jsou problémy kolem majetkových práv a křivd, které - ať chceme nebo nechceme - jsou spojeny tak či onak s privatizačním procesem. Druhou skupinou problémů jsou křivdy vyvolané v pracovně právních vztazích a svévolí, kterou v nich uplatnila totalitní moc. Třetí skupinou jsou problémy, které jsou důsledkem zvůle totalitní moci v oblasti trestně právní, kdy velká část našich občanů byla odsouzena do žalářů, pracovních táborů a podobně.

Tyto skupiny problémů jsou spojeny v jednom zákoně. Umím si představit, že všechny tyto problémy nápravy křivd, restituční problémy, majetkoprávní problémy, by mohly být řešeny řekněme třemi zákony mnohem perfektněji, lépe, podrobněji a dokonaleji. A přitom by jeden, druhý i třetí udržel stejnou filozofii jak v morálce, tak v provádění. Lituji, že tuto neústrojnost předkládaného zákona navrhovatelé dopustili. Jsem přesvědčen, že to není přednost zákona, jak se to snaží obhájit předkladatel, ale jeho nedostatek.

Jsem toho názoru, že restituční proces v majetkoprávní oblasti by měl být spojen především s procesem privatizačním a že restituční nároky, jejich rozsah i formu by měly obsahovat především privatizační projekty. Vše, co by šlo mimo rozsah a tento způsob privatizačního a restitučního procesu, nepovažuji za příliš správný a dokonce škodící procesům ekonomické reformy, jejichž zájmy řadím výše.

Některé názory, které zde byly vysloveny, například kolegou Senjukem o tom, že restituční proces pomůže vytvořit novou podnikatelskou třídu - i kdybych si to přál, považuji spíše za zbožné přání, za pouhou dedukci. Všimněte si jen toho hroznu oprávněných osob, jak je navrhuje zákon. Dokonce oprávněnějších než jak to vyplývá z platného dědického práva. Pouhá tato představa svědčí o tom, že přání kolegy Senjuka zůstane pravděpodobně iluzí. Totiž cesty ke vzniku podnikatelů jsou různé a je nutné sledovat je především v privatizačním zákonu a v souvislosti s ním.

Závěrem chci navrhnout některé změny, které později předložím přímo zpravodajcům.

Paragraf 3 odstavec 2 písmeno c): Navrhuji v poslední větě za slova "…osobami a jeho… škrtnout slovo potomci a nahradit slovem děti a zemře-li některý z nich, jeho... a zbytek věty škrtnout. Přitom doporučuji, aby celý odstavec 2 § 3 byl uveden do souladu s dědickým právem. Navrhuji vypuštění písmene e) odstavce 2 § 3.

V paragrafu 4 odstavec 2 navrhuji změnu v druhé řádce: "Dále i osoby blízké těchto osob… ", protože pojem "blízké" je zcela neurčitý. Navrhuji, aby bylo nahrazeno "... a osoby příbuzné, a to v řadě přímé".

Paragraf 6. Jde o to lépe vystihnout pojem, kdy smlouva o darování byla uzavřena v tísni, dále kdy kupní smlouva byla uzavřena v tísni atd. Kdo povede důkazní řízení a jakým způsobem? Nebo stačí pouhé prohlášení osoby oprávněné? Toto musí podle mého soudu zákonodárce lépe vyjádřit, týká se odstavce 1 písmena d), g, h).

V § 12 přesně vymezit a rozdělit ve smyslu návrhu poslance Vilda, že věci sloužící školství a zdravotnictví nebudou vydány, ale že budou nahrazeny jinou formou, ať už cennými papíry nebo jinými finančními náhradami. Obávám se, že tento proces, i když je limitován desetiletou lhůtou, nesmírně poškodí takové společenské sektory, jako je školství a zdravotnictví. Je to prostý fakt a tento fakt musíme vzít na vědomí.

V § 13 odstavec 3 navrhuji upravit lhůty ze dvou let, ne jeden rok ode dne účinnosti tohoto zákona. Totéž platí i v další řádce, ve lhůtě jeden rok ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, atd.

Chtěl bych upozornit na § 17, na nepřesnost v odstavci 1 v poslední větě. Prosím, aby slovo "soustavně" bylo škrtnuto. Jde o osoby páchající trestnou činnost. To je všechno, děkuji za pozornost.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Příspěvek poslance Šilhána trval plných 25 minut. Kdybychom takto pokračovali, bylo by to beznadějné. Prosím poslance, kteří jsou ještě přihlášení, pokuste se zbavit ideologických přívěsků a promluv, snažte se - pokud máte pozměňovací návrh - přejít pokud možno rychle k její formulaci.

Nyní prosím poslankyni Oľgu Pavúkovú, připraví se pan poslanec Sochor.

Poslankyně SN O. Pavúková: Vážené Federálne zhromaždenie, dovoľte mi, aby som vás upozornila na jeden pozmeňovací návrh, ktorý prijali výbory sociálne a kultúrne. V § 8 odporúčame pôvodný odsek 6 vypustiť a nahradiť novým tohto znenia: "objekty zapísané v zozname štátom chránených kultúrnych pamiatok sa nevydajú až do doby, kedy Česká národná rada a Slovenská národná rada, prijmú nové zákony o správe a ochrane kultúrnych pamiatok".

Dovoľte k tomu niekoľko stručných poznámok. Náš štát investoval nesmierne prostriedky do obnovy historických pamiatok. V mnohých týchto objektoch boli umiestnené kultúrne inštitúcie celonárodného významu, významné inštitúcie z hľadiska regionálnych dejín, prípadne vzdelávacie, zdravotnícke či iné zariadenia s celospoločenským využitím. Stretávame sa s prípadmi, na Slovensku aj v Čechách, kedy v rámci pamiatkovej starostlivosti sa začala nákladná obnova historickej budovy a predpokladaný majiteľ, ktorý si robí nároky na objekt v súvislosti s reštitučnými zákonmi, už netrpezlivo čaká, kedy sa zatlčie posledný klinec a zametie po maliaroch, aby objekt mohol prevziať. Je to nespravodlivé voči nám, daňovým poplatníkom a voči kultúre zvlášť.

Chcela by som pripomenúť aspoň jeden z takých varovných signálov. Ide o listy rektora Karlovej univerzity, ktoré sa dostali do našich rúk. Z týchto listov vieme, že Karlovej univerzite hrozí strata takmer polovice objektov a tým i následné zníženie počtu poslucháčov a celkové ochromenie tejto historicky významnej univerzity, ktorou sa český národ začlenil do celoeurópskych dejín. Obávam sa, že obdobné tendencie sa objavujú i na Slovensku. V takých prípadoch by sa mali prijímať také rozhodnutia, ktoré by nás nepredstavovali svetu ako kultúrnych ignorantov. Kultúrne pamiatky ako míľniky našej národnej histórie sú našim spoločným majetkom, sú tým, čo vytvára celkovú duchovnú klímu v našej vlasti. Ich hodnota z hľadiska nášho historického vedomia, kultúry a vzdelanosti je trvalá, bez ohľadu na existujúci politický režim. V tom, ako s nimi naložíme, sa odráža miera našej kultúrnej vyspelosti, úcty k národným tradíciám a naše vlastenectvo.