Hospodářství Německa zkolabovalo velmi
rychle, rozšířila se inflace a názorně
budete vědět, že z pěti feniků,
které se platily za poštovní známku
v roce 1920, v roce 1923 to bylo 500 miliónů. A
co museli udělat spojenci? Museli půjčit
Německu 5 miliard a rozvrhnout reparace na dobu asi 57
let. Co tím chci říci? My při těchto
restitucích musíme zvážit důležitost,
prioritu jednotlivých požadavků. Na první
místo kladu soudní požadavky - lidé
trpěli, to si uvědomte - restituce rozvrhnout na
delší dobu, podle schopnosti naší ekonomiky.
Jinak vás, přátelé, upozorňuji,
je to má odborná povinnost, že kdybychom postupovali
i v případě transformačního
zákona i v případě zákona o
půdě takto lehkomyslně, může
se nám stát, že za pár let bychom tisícikorunami
tapetovali stěny. Děkuji. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Zukalovi. S technickou připomínkou
vystoupí poslanec Senjuk.
Společný zpravodaj výborů SN poslanec
R. Senjuk: Chtěl bych jen upozornit na dva odborné
nedostatky, které zde zazněly v předchozím
vystoupení. Vzhledem k tomu, že si pana profesora
hluboce vážím, chtěl bych upozornit
na jednu věc.
Pan profesor operoval s objemem emigrantů, se kterými
tento zákon nepočítá. Chtěl
bych pro vaši informaci - protože se zde volá
po číslech - doložit statisticky, kolik by
nás stálo zaplatit emigranty, kteří
nejsou podle návrhu tohoto zákona odškodňováni.
Znovu opakuji - nejsou. Emigrovalo přibližně
600 tisíc lidí. Jestliže by se na ně
vztahoval § 13 odstavec 2, platilo by se jim všem za
propadnutí majetku 100 tisíc. Třicet tisíc
by se vyplácelo v hotovosti, pokud by to bylo odebrání
původnímu vlastníkovi, nikoliv jeho dědicům.
Zátěž na státní rozpočet
v tomto případě hotových peněz
by činila dvacet miliard korun. S tou částkou
tento zákon nepočítá a emigranti v
tomto rozsahu nejsou zahrnuti.
Co se týče zbytku lidí, na které se
vztahuje část druhá až do konce, to
znamená propadnutí majetku a náhrady ve financích
pro postižené, týká se to - jak jsem
po konzultaci s panem místopředsedou vlády
dr. Rychetským si potvrdil - maximálně třiceti
tisíc lidí. To by předpokládalo 30
miliard. Jestliže budeme uvažovat s tím, co je
statisticky podloženo ve Statistické ročence,
že pouze deset procent takto postižených lidí
se dožilo účinnosti tohoto zákona, snižuje
se nám tento objem na 3 miliardy. Jestliže si to přepočítáme
na to, že z těchto 100 tisíc se vyplácí
30 tisíc v hotovosti a zbytek v cenných papírech,
dostáváme cifru 1 miliardy. Další ekonomické
bilance doložím až ve své závěrečné
zprávě. Děkuji.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji. Nyní má slovo poslanec Anton Ondrejkovič,
připraví se poslanec Miroslav Tahy.
Poslanec SN A. Ondrejkovič: Vážený pán
predseda, pán predsedajúci, dámy a páni,
už druhý deň diskutujeme o obsahu zákona,
ktorý má napraviť nenapraviteľné.
Myšlienkové úvahy, ktoré jednotliví
diskutujúci predkladajú, sú vzájomne
rozporné. Snaha spojiť kontinuitu právneho
štátu nemôže viesť k cieľu. To,
čo bolo pretrhnuté pred 40 rokmi sa nedá
vrátiť do pôvodnej polohy. Ľudská
história je prepletená nespočítateľným
množstvom veľkých a malých revolúcií.
Každá niekomu brala, niekomu dávala. Z tohto
hľadiska nebola nikdy učinená spravodlivosť
a právu za dosť. Neučiníme tak ani my
aj cez veľké snahy, o ktoré tu usilujeme.
Všetky krivdy a nespravodlivosti, ktorých sa dopustil
minulý režim odsudzujeme. Každý z nás
vo svojom vnútre už dávno všetkým
postihnutým prejavil morálnu satisfakciu a rehabilitáciu.
Vysporiadať sa však s týmito problémami
ekonomicky je veľmi obtiažne. Moje návrhy tu
už v podstate predniesli iní poslanci. Preto doporučujem
finančné reštitúcie obmedziť na
únosnú hranicu, doporučujem viac využívať
cenné papiere štátu, vrátane investičných
kupónov. Nedoporučujem reštitúcie posúvať
za obdobie 25. 2. 1948. Nesúhlasím, aby boli odškodňovaní
emigranti, ktorí odišli z ekonomických dôvodov.
Nesúhlasím, aby boli odškodňovaní
tí vlastníci, ktorí sa v minulom režime
podieľali na výkone štátnej a politickej
moci, tí sa odškodnili sami. Nedoporučujem
do tohto zákona zahrnúť právnické
osoby, hlavne v náväznosti na zákon o pôde,
kde tento zákon bude znamenať prevratné zmeny.
Obdobie na uplatnenie majetkovo právnych nárokov
doporučujem skrátiť na čo najkratšiu
dobu. Reálnu hranicu rozsahu reštitúcie je
možné hľadať len v ekonomických možnostiach
republikových vlád a republikových rozpočtov.
V tejto súvislosti si dovolím poslancom Federálneho
zhromaždenia pripomenúť nasledujúcu skutočnosť.
V nedávnej dobe sme tu schvaľovali minimálnu
výšku dôchodkov, rodičovského
príspevku, minimálnu mzdu a podpory v nezamestnanosti.
Celý rad poslancov navrhoval prijať vyššiu
finančnú hranicu. Vo svojom vnútri sme to
všetko podporovali. Ale po zrelej úvahe sme predsa
hlasovali len za výšku navrhovanú vládou.
A to z jediného dôvodu - že sme pochopili, že
naša republika na viac nemá.
Federálne zhromaždenie nemalo silu odmietnuť
návrh, uvaliť na periodiká a prostriedky masovej
komunikácie daň z obratu vo výške 22
%. To v praxi znamená, že sociálne slabšie
vrstvy obyvateľstva si nedovolia pravidelne kupovať
noviny. Mnohé doteraz vydávané denníky
a časopisy vrátane periodík pre deti a mládež
zaniknú. Zdravotníci alarmujú, že v
dôsledku cenovej liberalizácie a konvertibility koruny
sa čiastka určená v štátnom rozpočte
na nákup liekov v roku 1991 spotrebuje už v prvom
polroku a nad druhým polrokom visí veľký
otáznik.
Pri schvaľovaní štátneho rozpočtu
na rok 1991 sme všetci konštatovali, že čiastky,
ktoré sú v ňom určené na modernizáciu
rezortov dopravy, spojov, elektroniky a priemyslu vôbec,
ale aj zdravotníctva, školstva a kultúry, sú
hlboko pod reálnou potrebou. V priemysle nás čakajú
problémy reštrukturalizácie. Bude uvoľnených
tisíce pracovníkov z neefektívnych a zanikajúcich
výrob. Na Slovensku sa jedná o vybudovanie náhrady
za zbrojársky priemysel, za banícky priemysel, za
hlinikáreň v Žiari nad Hronom, za sereďskú
niklovku, za novácku tepelnú elektráreň,
atď. Pre pracovníkov uvoľnených z uvedených
prevádzok musíme vybudovať náhradné
výroby. Ich výstavbu štátny rozpočet
nie je v dohľadnej dobe schopný finančne kryť.
Vláda oznamuje niekoľkonásobné zdraženie
cien energie a tepla. Pripravuje sa zdraženie nájomného.
To bude mať taký dopad, ktorý silne otrasie
dôverou vlády, ale aj parlamentu. K riešeniu
týchto problémov sa vláda zaväzovala
vo svojom programovom vyhlásení. Rieši ju bohužiaľ
tak, že životná úroveň ľudí
prudko klesá. Voliči si uvedomujú, že
sú to dôsledky minulosti a nášho prechodu
na trhové hospodárstvo. Sú ochotní
to tolerovať. Za takejto situácie však pre predpokladanú
novú ekonomickú záťaž vo forme
reštitučného zákona mnoho pochopenia
u občanov nenájdeme. Drvivá väčšina
občanov zastáva názor, že priorita riešenia
problémov, ktoré sme predkladali vo volebných
programoch a vláda v programovom vyhlásení,
by mala zostať zachovaná. Na zaťažujúci
dopad reštitučného zákona na našu
ekonomiku upozorňuje predovšetkým mladšia
generácia. Plne chápem a podporujem stanovisko poslancov
- študentov. Nedivme sa, že generácia dvadsaťročných,
tridsaťročných, štyridsaťročných,
ale i päťdesiatročných sa pýta,
prečo oni majú splácať krivdy bývalého
režimu na úkor vlastnej životnej úrovne?
Na zhromaždeniach v nežnej revolúcii si všetci
predstavovali, že sa budú mať lepšie, mysleli
si, že za minulosťou sa urobí veľká
čiara a že životný štandard, ekonomické
postavenie v spoločnosti bude závisieť na pracovitosti,
schopnosti a predovšetkým podnikateľskej aktivite
každého jednotlivca. Postihnutý bol vlastne
každý občan, i ten, ktorý síce
nestratil majetok, ale stratil šance v právnej demokratickej
spoločnosti s efektívne trhovou ekonomikou, vypracovať
sa svojou usilovnosťou a kvalifikovanosťou na prosperujúceho
podnikateľa.
Preto sa vyvarujem, aby sme napravovaním krívd jedným,
nespôsobili krivdy iným. Sme jedinou krajinou z východoeurópskeho
bloku, ktorá sa púšťa do rozsiahlych reštitúcií.
Doba, v ktorej ju chceme uskutočniť, je pre nás
mimoriadne nepriaznivá. Výkonnosť našej
ekonomiky je nízka a ešte stále klesá.
Injekcia, ktorú jej chceme dať vo forme nákladov
nutných na reštitúcie, ju rozhodne nevzpruží.
Preto sa prikláňam k návrhom tých
poslancov, ktorí rozsah reštitúcie podporujú,
ale obmedzujú ju na reálnu a únosnú
hranicu.
Vo vzťahu k únosnosti tejto hranice a spôsobe
reštitúcie má vláda Slovenskej republiky
k predloženému zákonu kritické stanovisko.
Určite pritom vychádza z možností vlastného
rozpočtu, ktorý už bol podrobne prerozdelený
a zostáva množstvo problémov, ktorých
riešenie je pre občanov Slovenska životne dôležité.
Zostávajú finančne nepokryté. Preto
si myslím, že vzájomnú dohodu so slovenskými
orgánmi pri prerokúvaní tohto zákona
nie je možné obísť. Ďakujem. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Slovo má nyní poslanec Tahy, připraví
se poslanec Špaček.
Poslanec SN M. Tahy: Vážený pán predseda,
vážený pán predsedajúci, vážené
Federálne zhromaždenie, vážená
vláda, vážení hostia, chcel by som sa
v mojom krátkom príspevku dotknúť dvoch
vecí. V krátkom preto, že mnohí poslanci
v podstate vyjadrili myšlienky, ktoré som mal na mysli.
Myslím tým hlavne pána Stomeho, Šterna
atď.
Chcel by som sa zastaviť pri stanovisku jedného zo
spravodajcov, a to pani Samkovej, ktorá zaujala k tlačovej
oprave v tlači 477, bod 6, spochybňovacie stanovisko,
pretože si myslím, že na Slovensku sa skutočne
udiali krivdy, ktoré sú špecifické a
s ktorými si pravdepodobne bude musieť poradiť
Slovenská národná rada a vláda Slovenskej
republiky. Vieme, že vojna neskončila a NKVD našich
slovenských občanov brala na uliciach, ládovala
do transportov a na súostrovie Gulag smerovali tisícky
ľudí. Tento problém neriešime týmto
zákonom, s tým sa bude musieť pohrať slovenská
reprezentácia.
Že tento problém nie je protiústavný,
chcel by som zdôvodniť takto. V tlači 425, ktorú
ste všetci nedávno dostali, kde je Ústava tak,
ako je dnes platná, zosumarizovaná so všetkými
doplnkami, článok 37 odstavec 2 o inom hovorí:
"Federální shromáždění
přijímá dále zákony..., mezi
nimi jsou i zákony o nápravě křivd
a nápravě křivd a nápravě škod
způsobených orgány státu." Nasledujúci
článok 38 Ústavy hovorí v dvoch odstavcoch:
"Zákon Federálního shromáždění
může svěřit úpravu otázek
uvedených v článku 37 odstavec 1 a 2 zákonodárství
republik." A odstavec 2: "Pokud Federální
shromáždění zákonodárství
neupraví v celém rozsahu věci uvedené
v článku 37 odstavec 1 a 2, mohou je národní
rady upravit vlastním zákonodárstvím."
Toľko k pochybnosti, ktorú vyslovila pani spravodajkyňa,
pokiaľ by sa táto otázka pri hlasovaní
brala do úvahy.
Teraz by som sa chcel zaoberať ešte jednou veľmi
háklivou otázkou, ktorá tu niekoľkokrát
zaznela, kde zatiaľ, ako sa zdá, sme dospeli ku konsenzu
medzi vládou a spravodajcami. Je to otázka odškodnenia
emigrantov. Premýšľal som veľmi nad touto
otázkou a keď sa máme oprieť o princípy
právneho štátu, myslím, že nemôžeme
túto otázku len tak zhodiť zo stola bez toho,
aby sme k nej zaujali aspoň také stanovisko, ktoré
umožní našim emigrantom nájsť sa
v tomto zákone v takom zmysle, ktorý nebude mimoriadne
zaťažovať československý rozpočet.
Včera večer som mal rokovanie so zástupcami
Georgetown University, ktorá má za úlohu
z rozpočtu Kongresu USA vychovávať budúcich
mladých manažérov v oblasti privatizovaného
poľnohospodárstva. Zatiaľ sa tak deje v Poľsku
a v Maďarsku a prišli sme na rad i my. Boli skúmať,
z ktorej oblasti by sme mohli doporučiť takýchto
ľudí. Títo ľudia majú byť
dva roky školení, aby nadobudli určité
principiálne znalosti o forme trhového hospodárstva
v oblasti poľnohospodárstva. Dva roky financované
Kongresom USA: ide o pár ľudí, ktorí
nás určite nevytrhnú z biedy.
Teraz sa vráťme k našim emigrantom. Vieme, kto
emigroval. Tí starší emigranti, väčšinou
politicky prenasledovaní, tí mladší
- o nich hovoríme, že to bola ekonomická emigrácia.
Keď sa na to pozrieme takto, tak v podstate sme mali tri
skupiny mladých ľudí v Československu.
Jedna skupina podnikala tým, že sa snažila dostať
do radov KSČ, druhá skupina, ktorá v podstate
nemala podnikateľské ambície a tretia skupina,
ktorá nevidela iné východisko, než emigrovať.
Tí mladí ľudia, ktorí emigrovali, to
boli asi tí najsprávnejší podnikatelia,
pretože nevedeli, do čoho idú a išli.
Väčšina z nich sa aj uplatnila. Majú desiatky
rokov skúseností a my sa chceme spoliehať na
pár ľudí, ktorých nám niektorá
univerzita vychová. Týchto pár tisíc
ľudí, ktorí prejavili záujem o to, aby
mohli v rámci reštitúcie podnikať v Československu,
týchto my odmietame, tých, ktorých by sme
mohli zainteresovať. Naše podniky, orgány, naše
rezorty úpenlivo čakajú aj na pomoc našich
krajanov. Zaujímame sa o starú emigráciu
z čias pred prvou svetovou vojnou, udržujeme s nimi
kultúrne kontakty, nezabúdame na nich a snažíme
sa s nimi rozvíjať viac a viac kontaktov. Pritom tú
mladšiu emigráciu chceme nechať bokom, sú
to predovšetkým noví podnikatelia.
Z tohto hľadiska by som chcel povedať, že tých
600 tisíc "hrozivých" osôb - to
zďaleka nie je ten počet ľudí, ktorý
by bol ochotný v Československu podnikať. Tých
bude pár tisíc. Tým, ktorí by sa o
to prihlásili, by som tých 100 tisíc korún
vďačne venoval formou cenných papierov, aby
sem prišli, aby nám pomáhali našich mladých
občanov učiť podnikať, aby sa zapojili
do našej ekonomiky.
Štyri percentá populácie tejto republiky odišlo
po roku 1948. Ak by sme brali za základ tých 400
miliárd, o ktorých tu bola reč, z majetku
veľkej privatizácie sú to v podstate dve percentá.
Som presvedčený, že títo ľudia
by priniesli našej krajine ďaleko viacej, a pokiaľ
by sme im to dali v cenných papieroch, ich pôvodný
majetok by si štát v rozpočte pokryl.
Preto dávam, napriek doterajšiemu konsenzu, tento
pozmeňujúci návrh: paragraf 3 odstavec 1,
písmeno d); písmenom a) by bolo doterajšie
znenie odseku 1. Odsek by potom znel: Pokiaľ je, bolo by
písmeno a): pokiaľ je b) občanom inej krajiny,
trvale žije v cudzine, ale v dobe opustenia republiky po
25. 2. 1948 dosiahol vek 18 rokov a bol československým
občanom. Pokiaľ by bol prijatý tento pozmeňujúci
návrh, bolo by treba pridať ďalší
pozmeňujúci návrh, a to § 13 nový
odstavec 2): finančná náhrada sa oprávnenej
osobe podľa § 3 odstavec 1 b) poskytuje vo forme cenných
papierov realizovateľných na československom
trhu v rozsahu podľa § 13 (doterajší odsek
3 - tzn. 100 000 Kčs). Myslím si, že tým
by bola vyplnená určitá medzera, ktorá
nám v právnom systéme chýba.
Na záver by som si dovolil ešte jednu poznámku,
i keď pán Štern to tu pekne charakterizoval (pána
Ransdorfa tu nemáme), nevieme správne posúdiť,
akým spôsobom sa vyvinie situácia okolo vstupeniek
na Karlštejn. Osobne som presvedčený, že
ďaleko ľahšie sa vysporiadame s týmito vstupenkami,
pokiaľ by ekonomický dopad bol nepriaznivý,
ako sa vysporadúvame doteraz s permanentkami pre 250 tisíc
bratských armád, ktoré prišli na vyše
20 rokov do Československa. Pokračovalo sa pomocou
nich v zločinoch, ktorých odstránenie teraz
pracne hľadáme. Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Nyní má slovo poslanec J. Špaček.
Poslanec SL J. Špaček: Pane předsedo, pane
předsedající, kolegyně a kolegové,
chci předložit jeden doplňovací návrh.
Ještě dříve, než budu hovořit
k němu, rád bych řekl jednu obecnou poznámku.
Včera i dnes vystoupili někteří kolegové
vlastně s ucelenými schématy zdůvodnění
ať už pro, nebo proti tomuto návrhu zákona.
Řeknu upřímně, že mně
právě z těchto vystoupení běhá
mráz po zádech, protože už jednou naši
společnost zavedla ideologická schémata na
scestí a do slepé uličky.
Zdá se mi, že právě především
ekonomika nesnáší jakákoli schémata
a v naší situaci zvlášť musíme
hledat to nejpragmatičtější řešení
tak, jak o tom zde hovořil především
kolega Zukal. V té souvislosti bychom neměli zapomínat
na jednu základní skutečnost. Ano, křivdy
bychom měli napravit, pokud je to v našich silách.
Ale křivdy budeme moci napravit jen tehdy, když budeme
co nejrychleji vytvářet předpoklady pro nastartování
nového dynamického rozvoje našeho národního
hospodářství. V tom je přece hlavní
smysl celé transformace naší ekonomiky a neměli
bychom na to nikdo z nás zapomínat.
Asi se shodneme na tom, že tzv. společenské
vlastnictví se neosvědčilo, že neúspěšný
rozvoj hospodářství, jako předpoklad
nápravy minulých křivd, potřebuje
konkrétní vlastníky. Zdá se mi ale,
že mezi námi poněkud zesílil jednostranný
pohled na tento princip, konkrétně na vlastnictví.
Totiž jako kdyby konkrétní vlastnictví
bylo jen individuální vlastnictví. A přece
ve volebních programech prakticky všech hlavních
politických sil, ve vládním prohlášení,
ve scénáři ekonomické reformy se hovoří,
a my jsme to schválili - o rovnosti všech forem vlastnictví.
Nemluvě o tom, že když hledáme zkušenosti,
abychom se na naší neprobádané cestě
vyvarovali pokud možno chyb, kterých se dopustit bezesporu
můžeme, neměli bychom si vybírat jenom
něco, zejména na základě ideologických
přístupů, ideologických schémat.
Pokusím se to dokázat na dvou věcech. O jedné
z nich už zde hovořili poslanci Černý
a Dostál. I já mám na mysli majetek obcí
a měst. Všichni uznáváme, alespoň
si to myslím, že samospráva obcí a měst
bude skutečnou samosprávou, pokud bude mít
o čem rozhodovat, pokud bude mít s čím
zacházet, tedy také, pokud bude mít vlastní
zdroje příjmů. Jinak řečeno,
pokud bude mít také vlastní majetek. Znám
stanovisko jednoho z ministrů české vlády,
který vyslovil názor, že obecní majetek
- to je zbytek reálného socialismu. Já s
tím souhlasím, pokud má na mysli, že
by obce neměly podnikat ve smyslu dnešního
tzv. komunálního hospodářství.
Že by neměly provozovat tzv. komunální
podniky, že by tyto podniky měly být rozhodným
a rychlým způsobem privatizovány.
Ale jde tu o jiný problém. Jde tu o původní
majetek obcí, představovaný půdou
(ať zemědělskou, či lesní - to
bude řešit jiný zákon). A jde i o jiný
majetek, budovy, ale i podniky atd. Jde o majetek, který
vznikal dávno před rokem 1948, dokonce dávno
před druhou světovou válkou. Znám
dokonce jedno město, ne bezvýznamné, jehož
majetek měl kořeny ještě ve středověku,
když se zde dolovalo stříbro. Proč tedy
bychom neměli tento majetek obcím a městům
vrátit, ne aby s ním obce přímo podnikaly,
ale proto, aby s ním vstoupily do podnikání,
aby např. při budování bezcelních
zón, jak se o tom v řadě míst naší
země uvažuje, daly jako svůj podíl do
podnikání půdu. Pan předseda vlády
říkal, že tato otázka bude řešena
ve zvláštním zákoně o majetku
obcí. Já si ovšem myslím, když
projednáváme restituci, že bychom měli
restituovat v tomto směru i majetek obcí a měst.
Druhý problém, o kterém se za chvíli
zmíním a ke kterému směřuje
i můj pozměňovací návrh, je
majetek spotřebních a výrobních družstev.
Aby bylo naprosto jasno, vůbec nemám na mysli postátněná
pseudodružstva, která vznikla v padesátých
letech a později. Mám na mysli původní
- troufnu si říci - klasická družstva,
z nichž některá vznikla dokonce už v minulém
století, která v době fungování
tržního hospodářství v Československu
byla jeho nedílnou a osvědčenou součástí,
osvědčenou součástí tržní
ekonomiky. Myslím, že na tyto skutečnosti návrh,
který projednáváme, zapomíná.
Zdá se mi, že jsme udělali chybu, že jsme
zapomněli na tyto skutečnosti už při
projednávání zákona o malé
restituci a malé privatizaci. Možná, že
kdybychom na tom nezapomněli, nebo kdybychom to nepopřeli,
mohli jsme už dnes mít poněkud silnější
konkurenční prostředí ve městech,
kde by prodejny spotřebních družstev mohly
konkurovat státnímu obchodu. Znovu při tom
říkám, že mi nejde o pseudodružstva,
vytvářená až v padesátých
letech.