Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Spory o restituce jsou jen jednou její částí. Další složkou jsou vleklé kompetenční spory mezi republikami. Liberální demokraté byli proti tomu, aby se rozdělení kompetencí řešilo tak, jak se řešilo, ale když už se parlament jednou rozhodl, bude mít přehlížení zásadního stanoviska slovenské vlády velmi neblahé důsledky, zvláště, když je toto stanovisko podle našeho názoru věcně správné. Vládní návrh tak, jak byl předložen, tuto krizi v nejlepším případě odkládá. Je to další příklad špatného kompromisu a poslanci Liberálně demokratické strany pro něj nebudou hlasovat. Tím bych chtěl opravit to, co bylo řečeno včera v televizi o našem stanovisku, resp. jak byl interpretován projev poslance Mandlera.

Na závěr mi dovolte ještě jednu malou poznámku. Už se tu hodně mluvilo o tom, že napravování jedněch křivd způsobuje křivdy druhé. Pokud stanovíme datum restituce 25. únor 1948, dopustíme se tím křivdy na našich maďarských a německých spoluobčanech - pro pana poslance Ransdorfa podotýkám, že mám na mysli ty německé spoluobčany, kteří nebyli odsunuti a kteří tady dnes s námi žijí. A nedopustíme se křivdy na našich slovenských partnerech jenom proto, že si slovenská vláda na poslední chvíli dokázala prosadit možnou modifikaci zákona národní radou. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Domluvil poslanec Liberálně demokratické strany Bohumil Doležal, další je na řadě kolega Ladislav Žáček, prosím, aby se ujal slova, připraví se poslanec Kříž.

Poslanec SL L. Žáček: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, jsme poslanci, které zvolili občané naší země v dobré víře, že volí poslance, kteří budou v parlamentu hájit jejich zájmy. Dnes přišel den, kdy každý z nás svým voličům odpoví, jak je zastupuje, jak tyto jejich zájmy hájí.

Dnes při projednávání návrhu zákona o mimosoudních rehabilitacích, musíme zvážit, co si můžeme dovolit. V tomto zákonu jde o miliardové hodnoty, o ohrožení stability našeho hospodářství, které už teď projevuje naprosto destrukční trendy.

Všichni víme, že došlo k porušení základních lidských práv jak politických, tak hospodářských. Je nutné tyto lidi morálně rehabilitovat a dle možností tohoto státu odškodnit. V obrovské většině se nejedná o odškodnění původního majitele, ale odškodnění dědiců, protože původní majitelé za 43 let většinou již zemřeli. Navrhuji dosud žijící původní majitele v souladu s § 2 odstavec 1 výrazně zvýhodnit v oblasti sociálního zabezpečení, čímž aspoň částečně odčiníme křivdy na nich spáchané.

Dále dle téhož paragrafu a odstavce ve vydání věci nebo poskytnutí finanční náhrady, přepočet hodnoty majetku v době způsobené křivdy na dnešní cenovou úroveň. Tam nám to naskočí o 129 % při ročním tříprocentním úroku.

Nemůžeme si dovolit provádět jakoukoliv restituci majetku před 25. únorem 1948. Mohlo by se stát, že další skupiny obyvatelstva, v tomto případě oprávněně, dožadovaly náhrady v dalších a dalších pokoleních. Mohl by to být majetek odňatý znárodňovacími dekrety zrádcům a kolaborantům, majetek sudetských Němců, majetek Židů arizovaných v době války Slovenským státem. Mohli by žádat o náhradu milióny občanů, kteří přišli o své finanční úspory při měnové reformě v roce 1953, protože i to byla přece křivda. Mohli by se svou troškou do zbídačeného mlýna přijít i Habsburkové pro ukřivdění z roku 1918 a další.

Všichni víme, že i když u všech případů nastala promlčecí doba, přesto cca 5 % občanů dostane naturální či finanční restituci, majetek, který v obrovské většině sami nevytvořili. Doplatí na to 95 % občanů naší země, kteří to budou platit ze svých kapes. Takovou naturální a finanční restituci majetku neprovedli ani v Polsku a Maďarsku a přesto jsou v privatizaci před námi.

Za pozornost stojí i prohlášení ze dne 13. února 1991 89 předních československých ekonomů. Nejde to znevažovat, jak to včera řekl jeden z mých předřečníků. Jde naprosto jasně o mnohaleté zbídačení širokých vrstev obyvatelstva, absenci zahraničního kapitálu i případný krach ekonomické reformy, pokud restituce nebude správně využita.

Při hlasování o tomto zákonu věřím v moudrost a čestnost poslanců tohoto Federálního shromáždění, věřím v jejich svědomí a odpovědnost nejen vůči svým voličům, ale vůči všem občanům tohoto státu, v odpovědnost k pokolením, které přijdou po nás.

Ptám se, kde federální ministerstvo financí a tento stát tak obrovské částky na mimosoudní rehabilitace získal. Ten stát, který inflační spirálou, která zdaleka není slibovaných 30 %, znehodnocuje vklady obyvatelstva. Uvedu příklad. Vklady občanů činí 240 miliard korun. Při inflaci 60 %, z nichž odečtu 10 % na úroky ze státní spořitelny, zbývá inflace vkladu ve výši 50 %, t.j. 120 miliard korun, o které naši občané přijdou.

Federální ministr financí ing. Václav Klaus slíbil řešení úhrady v rozdílu úroků a inflace v cenných papírech a kupónech. Prozatím o nich ale nikdo nic neví.

Můj příspěvek jsem pro nemoc nemohl projednat v hospodářských výborech, a proto jsem využil dnešního společného zasedání obou sněmoven Federálního shromáždění. Děkuji.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji panu poslancovi Žáčkovi a prosím poslance Ericha Kříže. Připraví se poslanec J. Sokol.

Poslanec SL E. Kříž: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, nedávno zde byla schválena Listina lidských práv a svobod, ve které bylo stanoveno, že se vychází z principu, že u nás je základní kategorie, a to je občan. Bez ohledu na to, jaký původ občan má, jaké má vyznání, či jaké má politické přesvědčení. Bylo tam též uvedeno, že vycházíme z humanistických tradic naší republiky.

Podle mého soudu rozhodně do těchto humanistických tradic nepatří prezidentské dekrety č. 5, 12, 28 a 33 z roku 1945. Zejména z hlediska toho, že dekrety č. 5, 12 a 28 vyvlastňovaly stávající občany Československa, občany německé a maďarské národnosti a teprve dekret č. 33 je zbavoval státního občanství.

Byli vyvlastněni občané této republiky - bezprecedentní záležitost. Přitom když se zamyslím nad touto skutečností, tak docházím k některým dalším paradoxům. Některé zde už byly naznačeny. Dnes se mluví o vyrovnání některých majetkových křivd. S tím souhlasím a budu pro tento návrh zákona samozřejmě hlasovat, ale přesto se cítím nucen vyjádřit zde určitou podporu a zdůraznit tuto podporu dvěma návrhům, které zde zazněly od poslanců Mlynárika a Stomeho, které neřeší v tomto zákoně a ani to není možné do určité formy dát určitou náhradu morální či fyzickou, ale přesto naznačují určitou možnost řešení. Je to určité gesto, které si můžeme a musíme v tomto zákoně, který dnes schvalujeme, dovolit, abychom naznačili i to, že občané jiné než české nebo slovenské národnosti nejsou občany druhé kategorie. Ne z hlediska dnešního chápání jejich příslušnosti k tomuto státu, ale z hlediska chápání jejich minulosti.

Bylo zde řečeno poslancem Ransdorfem, že došlo v případě vyhnaných Němců ve Spolkové republice Německo víceméně k jejich odškodnění. Je to pravda jen do jisté míry, ale podle mého soudu je to tvrzení falešné v tom, že vyrovnání či odškodnění neučinil československý stát, učinila to Spolková republika Německo. Prosím, aby si to poslanec Ransdorf uvědomil.

Mají snad naši sousední občané německé národnosti žádat Spolkovou republiku Německo, aby jim dala určitou satisfakci? Nebo je víceméně k tomu povinována naše republika, aby se zabývala především občany, kteří zde dnes ještě žijí a jsou občany německé národnosti. Tito občané nebyli nikdy odškodněni přesto, že zachovali věrnost republice a neodstěhovali se v dobách, kdy zde byla možnost odstěhovat se, zůstali zde a prožívali dost krušné období 40. a 50. let, kdy byli perzekvováni a kdy docházelo až k nechutným scénám.

Dovoluji si upozornit, že národnostní menšina Němců neměla od konce války nikdy možnost vybudovat své vlastní školství. Dnes, po období, kdy se komunistům skutečně podařilo v tomto směru téměř zlikvidovat tuto národnostní entitu, máme možnost, aby se tato národnostní menšina rozvíjela.

Myslím si, že vůči našim občanům německé národnosti by se měla naše vláda a náš parlament zachovat do určité míry velkoryse. Jak už jsem říkal, nemůže to řešit tento zákon, ale přesto by, podle mého soudu, odkaz na řešení tohoto problému v budoucnosti měl v tomto zákoně být. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Křížovi. Uděluji slovo kolegovi Sokolovi.

Poslanec SN J. Sokol: Vážený pane předsedo, pane předsedající, milí kolegové, vážení hosté, zákon, o kterém jednáme, je složitý, takže podle toho vypadá i debata k němu. Různost názorů, které zde zaznívají, není jen růzností stanovisek, ale také růzností životních zkušeností každého z nás. Počínaje mladými lidmi, kteří samozřejmě k institutu vlastnictví pociťují určitý ostych, protože ho na vlastní kůži nikdy nezažili, přes lidi, kteří s ním mají špatné zkušenosti, až po lidi, kteří na něj celkem rádi vzpomínají. Nicméně tato pestrost debaty mě velmi těší a jsem rád, že k ní zde došlo, včetně různých výstřelků legislativní fantazie některých poslanců.

Zazněl tu jeden hlas, na který nemohu nereagovat kriticky. Bylo to vystoupení pana poslance Ransdorfa, které - pokud jsem mu dobře rozuměl - představovalo ve svých důsledcích útok na samu parlamentní demokracii. Slova o tom, že tento parlament je nebezpečný svému národu, považuji já za velmi nebezpečný počátek něčeho, co by nás mohlo zavést do velmi ošklivých krizí. Domnívám se, že je jistě právem poslance, aby za nebezpečnou považoval vládní koalici, aby považoval za nebezpečné všechny ostatní strany - mimo té své - ale toto demagogické použití zájmena "my", kde není jasné, kdo ti "my" jsou, doplnění adjektivem "nebezpečný parlament", považuji za velmi vážný útok proti legitimitě a parlamentnímu zřízení vůbec. Byl bych rád, kdybych se mýlil.

Rád bych řekl pár slov o tom, proč se domnívám, že rehabilitační zákon a zákon o zmírnění některých majetkových křivd - jak byl předkládán tomuto shromáždění - je správný. Za prvé - je to zákon, který je nutný. Vyplývá to z jeho návaznosti na soudní rehabilitace, které jsme udělali v minulém roce, a bez tohoto zákona by soudní rehabilitace byly prázdným gestem. Je důležité si uvědomit, že právě tato nutná část restitučního zákona představuje zátěž státního rozpočtu. Část, o které se zde nejvíce diskutuje, t.j. část naturálních restitucí, část majetkových restitucí, státní rozpočet nezatěžuje. Všichni poslanci, kteří zde ve snaze nějak vystupovat sociálně navrhují např. zvyšování důchodů atd., to jsou všechno pěkné věci, které by státní rozpočet, případně příští generace mohly zatěžovat.

Za druhé - je správné, proč restituce v části majetkové - podle mého názoru - má být naturální, fyzická. Jedná se o případy drobných majetků, z kterých není přece možné dělat akciové společnosti, není možné z krámů na rohu, pil, restaurací, dělat akciové společnosti a bývalým majitelům městských domů, kteří v nich dodnes bydlí jako nájemníci, říkat: "My vám ten dům sebereme, my vám ten dům nevrátíme, dáme ho do dražby, ale vy dostanete kupóny." Na co? Myslím, že je důležité si uvědomit to, co zde několikrát zaznělo, ale mnoha poslancům jakoby to šlo kolem uší, je celkový rozsah majetků, kterých se tato restituce může týkat.

Podle všech dostupných odhadů se může jednat o pět až deset procent majetku co do objemu a tedy je to část, která v žádném případě nemůže narušit ani průběh privatizace, ani celkovou majetkovou rovnováhu. Naopak, tato část majetku může znamenat velmi užitečný iniciační potenciál, otevření trhu s nemovitostmi atd. Všechny tyto prvky, které dnešním stádiím privatizace tak zoufale chybí.

Jeho výhodou je také to, že představuje jakousi formu privatizační samoobsluhy. Na rozdíl od malé privatizace, která je přece jen řízena státními orgány, a velké privatizace, která je dokonce řízena centrálně, znamená restituce drobných majetků velké ulehčení státní administrativě a vymanění těchto elementárních nezbytných a nutných aktů z byrokratické sféry.

Dovolte mi, abych se zastavil u několika omylů a nedorozumění, která zde zazněla, a odpověděl na několik otázek. Myslím, že je hlubokým neporozuměním duchu práva, když někteří argumentují tím, že majetek, který nemůžeme z těch či oněch důvodů restituovat, že by to znamenalo, že se ztotožňujeme s jeho protiprávním zcizením. To je přece úplně jiná věc. Tam, kde se majetek prostě restituovat z těch či oněch důvodů nedá, neznamená to uznání právnosti toho, co se s ním stalo v minulosti.

Někteří poslanci tady velmi vehementně namítali proti znárodnění. Znárodnění je způsob jednání s majetky, která se dnes ve světě všeobecně nepoužívá, protože se neosvědčil. Ale v době, kdy se znárodňovalo v Československu, znárodňovaly téměř všechny evropské země ve větším či menším rozsahu. Jak známo, jednou z nejvíce znárodňovavších zemí byla Velká Británie.

Nechci tím hájit právnost či právní čistotu prezidentských dekretů z roku 1945. Chtěl bych jen upozornit na to, že samo znárodnění se tenkrát rozhodně nechápalo jako porušování lidských práv.

Jsem rád, že kolega Doležal ve svém příspěvku podpořil - možná nechtěně - argument, že je možné restituovat pouze nemovitosti. Pokud jste si všimli, obtíže, které líčil, by se týkaly právě restituce např. živnostenských provozů, která skutečně není možná. Často se nás lidé ptají, proč zrovna my musíme dělat naturální restituci. Odpověď je velmi jednoduchá: protože žádná jiná východoevropská země neprovedla zabavování drobných majetků tak důsledně, jako právě Československo.

Jiná otázka jsou náklady na restituce. Už jsem se zmínil o tom, že právě návrh, který vznikl ve spolupráci vlády a poslanců, peněžní náklady na celou transakci podstatně snižuje. Není nikdo asi dnes schopen svědomitě odhadnout výši těchto nákladů, můžeme však - podle mého názoru - s plným vědomím prohlásit, že návrh, který máte dnes na stole, je ze všech až dosud Federálnímu shromáždění předložených z hlediska prostředků státního rozpočtu ten nejúspornější.

Občan v této souvislosti mluví o tom, že by bylo lepší ty objekty vydražit formou malé privatizace a mnozí poslanci už tady pouštěli uzdu své fantazii, jakým ohromně užitečným účelům by se těchto peněz dalo použít. Zdá se mi, že mnozí poslanci zapomněli na diskusi, která tady vznikla kolem zákona o malé privatizaci, kdy bylo několikrát výslovně a velmi důrazně řečeno, že peníze získané z dražby malé privatizace nemohou být plně používány jako likvidní prostředky obcí nebo státu. To jsou peníze ve své podstatě inflační, kterými není možné volně disponovat.

Řada nedorozumění, která tady vznikají, pochází podle mého názoru z chápání majetku z minulého století. Je to představa, že stát je bohatý tím, že má nějaké domy, že má nějaké objekty, nemovitosti, instituce, závody. V současné době je myslím každému ekonomicky myslícímu člověku zřejmé, že bohatství státu neplyne z jeho majetku, ale z oběhu hospodářské činnosti ve státě. Chceme-li, aby tento stát bohatl, nedosáhneme toho tím, že budeme nechávat v jeho rukou chátrat nehybné prostředky investiční nebo jiné, ale že se budeme snažit, aby tyto prostředky co nejvíce obíhaly a dělaly, co mají dělat. To je cesta k bohatému státu, nikoliv to, že se mu budeme snažit ponechávat co nejvíce věcí v držení.

Nakonec bych rád odpověděl na otázku, která mi připadá obzvlášť důležitá. Včera nám ji v televizním rozhovoru položil jeden posluchač: co z toho celého bude mít obyčejný dělník, který tu celá léta pracoval a byl i špatně placen? Vážené Federální shromáždění, tato otázka vypadá demagogicky, ale má zásadní význam. Podle mého názoru je rozhodujícím argumentem pro to, že nemůžeme všechen národní majetek restituovat, že musíme rozhodující část národního majetku privatizovat technikou velké privatizace, a to právě technikou kupónů, která je podle mého názoru až dosud jediným způsobem, který odpovídá na tuto otázku, jak budeme restituováni my, kteří žádný majetek nezdědíme a nedostaneme. Je to, jako všechny ostatní restituce, restituce symbolická, nicméně se mi zdá, že v dosavadní debatě byl význam této formy restituce našim občanům poněkud podceněn.

A nakonec mi dovolte, abych se vám všem hluboce omluvil za to, že poruším svoji zásadu a podám k tomuto zákonu pozměňovací návrh. Klesl jsem tak hluboko, že navrhnu, aby preambule zákona o zmírnění některých majetkových křivd zněla takto: "Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, vědomo si, že tyto křivdy, tím méně pak různé nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, nelze úplně napravit, chtějíc však potvrdit svoji vůli, aby k podobným křivdám již nikdy nedocházelo, usneslo se na tomto zákoně." Děkuji vám. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Sokolovi. Do rozpravy je nyní přihlášen poslanec Motyčka a připraví se poslanec Pavel Dostál. Ještě technická připomínka.

Poslanec SN B. Doležal: Dámy a pánové, musím reagovat na to, co tady řekl kolega Sokol. Nedomnívám se, že jeho argumentace je správná. Jednak tento zákon není zákonem výlučně o naturální restituci a jednak vůbec nezabrání tomu, aby administrativní a soudní orgány nebyly zavaleny spoustou agendy, kterou nebudou schopny zvládnout. Děkuji.

Poslanec SN L. Motyčka: Pane předsedo, pane předsedající, paní poslankyně a páni poslanci, uplynulých 14 dnů potvrdilo správnost rozhodnutí parlamentu, že zákon o mimosoudních rehabilitacích je nutno projednat před velkým privatizačním zákonem. Posun, který se stal v předloze zákona a který je vyjádřen v tisku 477, je významný. Postup parlamentu byl skutečně moudrý, vzdor některým útokům, jakoby poslanci Federálního shromáždění chtěli nabourávat základy ekonomické reformy. Na stejný problém by bylo možno se dívat i z druhé strany, ze strany vznikající nedůvěry a vážného podezření, že existuje snaha řešit křivdy zejména padesátých let jen tak jako, jako nutné zlo, jen tak s povzdechem, že je to nemilé, ale že nějaká náplast i na toto období se musí dát.

Naši občané nepotřebují náplast. V oblasti vlastnických vztahů očekávají pořádnou operaci, operaci, která však není vedena rukou zištného chirurga, který se domnívá, že on to je, který bude dědit po pacientovi ležícím na operačním sále, ale rukou chirurga, který s velkou láskou k lidskému životu odstraňuje zhoubný nádor bránící nemocnému pohybovat se a tvořit.