Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Omluveni poslanci:

Sněmovny lidu:

Adámek, Bárta, Bartončík, Bláha, Branná, Deyl, Dienstbier st., Jambor, Kňažko, Komárek, Korman, Kováč, Krejcar, Kučera P., Minka, Miller, Soboňa, Šlápota, Tolar, Varga

Sněmovny národů zvolení v České republice:

Bureš, Jičínský, Lédl, Maštálka, Měrák, Ransdorf

Sněmovny národů zvolení ve Slovenské republice:

Horský, Kočtúch, Kováč L., Mečiar, Molnár, Slota, Sýkora, Šútovec, Vosček

(Řízení schůze místopředseda FS a předseda SL R. Battěk)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Vážené poslankyně, vážení poslanci, zahajuji dnešní jednání 13. společné schůze obou sněmoven. Budeme pokračovat v rozpravě k návrhu zákona o mimosoudní rehabilitaci. Pan poslanec Lux má technickou připomínku, prosím, aby se ujal slova.

Poslanec SL J. Lux: Vážení kolegové, důrazně protestuji proti včerejšímu televiznímu zpravodajství, ve kterém vystoupili pánové - pan premiér, pan Rychetský, pan poslanec Vild, pan poslanec Zeman, pan poslanec Měřák, pan poslanec Ransdorf a proti nim byl postaven filozofický traktát Daniela Kroupy. Myslím si, že to nebylo objektivní. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Protože přihlášek je již 21 a stále narůstají, prosil bych o naši společnou uvážlivost. Měli bychom dospět k určitým závěrům. Ještě se hlásí kolega Mandler.

Poslanec SL E. Mandler: Chtěl bych navázat na to, co říkal pan ing. Lux. Jak jsem se dozvěděl, bylo včera v televizních novinách interpretováno mé vystoupení přesně opačně, než jsem to tu řekl. Nevím, co se v takových případech dá dělat, ale já bych tímto žádal televizi, aby to opravila. Je to dost zoufalé - není se ke komu odvolat.

Předsedající předseda SL R. Battěk: S technickou poznámkou se hlásí pan poslanec Zeman.

Poslanec SN M. Zeman: Vážení kolegové, já neustále zažívám v parlamentě, jak si různí poslanci ublíženě stěžují na to, že byli nebo nebyli vybráni do televizního přenosu. Doporučuji, aby rozumné jediné řešení spočívalo v tom, že Federální shromáždění bude akceptovat přímé přenosy, protože v tomto případě tento problém odpadá. (Potlesk.)

Stěžovali jsme si na světla, ta nás neoslňují, a jestliže někteří poslanci mají pocit, že jejich vystoupení jsou v televizi vystříhávána, možná, že budou litovat, že jsou v televizi přednášena. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Je pravda, že nás teď světla neoslňují, ale oslňují nás někteří poslanci. (Potlesk.) Promiňte, ale já to myslel, jako faktickou připomínku.

Pořadí vystoupení jednotlivých poslanců by bylo toto:

1. Karel Stome, 2. Bohumil Doležal, 3. Jan Sokol, 4. Ladislav Žáček, 5. Erich Kříž, 6. Ludvík Motyčka, 7. Pavel Dostál, 8. Vlasta Valtr, 9. Michal Benčík, 10. Jan Štern, 11. Igor Němec, 12. Alojz Rajnič, 13. Zdeněk Kessler, 14. Jindřich Konečný, 15. Rudolf Zukal, 16. Anton Ondrejkovič, 17. Miroslav Tahy, 18. Josef Špaček, 19. Jan Kačer, 20. Václav Tomis, 21. István Batta a ještě se přihlásil kolega Šilhán. Předal bych tedy slovo panu poslanci Stomemu.

Poslanec SN K. Stome: Pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové poslanci, budu mít dva pozměňovací návrhy a začnu tím prvním.

Nalistujeme-li tisk 477 na straně 4 - myslím tím § 2, odstavec 3, který na této čtvrté straně pokračuje větou: "V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z roku 1945 až 1948 došlo v rozhodném období...", tak se domnívám, že toto není zcela přesné, že to dává možnost výkladu, který by nepostihoval to, co původně chtělo být postiženo. Navrhuji, aby tato věta, začínající "V případě..." byla změněna takto: "V případě, že k odnětí vlastnického práva došlo podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948..." nyní se vsouvá to, na co chci obrátit vaši pozornost - jestliže důvody k znárodnění nastaly v rozhodném období a nebyla-li poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám...

Druhý můj pozměňovací návrh je v tom, že by se za text § 2 a odstavec 4, který by zněl: "Odškodnění za odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, k nimž došlo v období od 9. května 1945 do 24. února 1948, bude provedeno podle zvláštního zákona."

Já bych si vám dovolil říci své důvody k tomuto druhému pozměňovacímu návrhu. Souvisí to s předělovým datem 25. 2. 1948.

Pan premiér Čalfa, když zde včera hovořil a uváděl tuto předlohu jako výsledek kompromisu, zmínil se mimo jiné o tíživém riziku nejistot. Já jsem si toho všiml a chtěl bych obrátit vaši pozornost na to, z čeho nejistoty v právním řádu vznikají. Nejistoty nevznikají samy od sebe, ale zejména učiněním a potvrzením nepráví. Základem nejistoty v republikovém zřízení je porušení rovnováhy mezi mocí parlamentu, vlády a soudů. Chtěl bych upozornit na to, že vždy to bylo, když exekutiva bez parlamentu si osobovala pravomoce nebo úkony, které jí nesvědčí. To je záležitost prezidentských dekretů z roku 1945, o kterých se zmíním později, ale nicméně nebezpečí, kde ještě nyní cítíme z totality zesilovaný vliv exekutivy, máme i nyní. V nedávné minulostí dvě česká ministerstva posuzovala konkrétní majetkový případ firmy Baťa.

To by snad nebylo tak hrozné, kdyby jedním z nich nebylo ministerstvo spravedlnosti. Konkrétní posouzení právních vazeb, jestli někdo má či nemá nárok v takové zemi jako je náš stát, je vyhrazeno soudům. Domnívám se, že toto nebylo příliš šťastné řešení.

Za druhé jsme viděli, že když by restituce byla provedena naturálně, prý by bylo množství sporů a unie soudců se k tomu vyjádřila. Soudy jsou od toho, aby za soudní poplatky a jinými způsoby, které zná zákon, rozhodovaly spory svých občanů. To prohlášení by tak mnoho neznamenalo, kdyby nebyla jiná okolnost. Nevybavené soudy a mizerně placení soudci - to už ale znamená něco víc, a to je příliš. A ze soudku této nedokonalosti úpravy naší současné justice, včetně vybavení i včetně honorování soudců je třeba odvinout i jejich strach, že nedostojí svým úkolům.

Dále chci říci další záležitost. Země, která má velkou oblibu ve znárodňování, asi nebude vyvolávat velkou jistotu u svých investičních partnerů. My jsme znárodňovali od roku 1945 a nedávno se nám to povedlo u zestátnění skautského majetku už po čtvrté v rámci mládežnické otázky, a je to pár týdnů. Chtěl bych tedy upozornit na to, že nejistoty vznikají i z toho, jak se chováme ke svým jistotám.

Chtěl bych říci, že zahraniční tisk nejen sleduje, jak rychle prodáváme cizí věci, ale zabývá se také tím, jak umíme vracet odňaté věci. New York Times ve věci Janecký, to je podnikatel z NDR, upozorňuje, že velice pečlivě sledovaným barometrem národního hospodářství ve východní Evropě je také to, jak se podniky vracejí. Stejný názor měl Herald Tribune.

Podíváme-li se na to se závěrem, tak i navracení cizích věcí vlastníkům odstraňuje nejistoty. Co může být vlastně samozřejmější než vrátit neprávem odebranou věc? Proti tomu se vystupuje těžko. Ostatně se to dost obecně u slušných lidí připouští. A je tomu tak odedávna. Hodně dávno dostal Mojžíš pravidla života a práva a odedávna se říkalo: "Nepokradeš!" Ne všichni mají stejný názor. Jednou to byl Hitler v roce 1933, jindy stalinisté v roce 1945. Tito brali všem, oni zvláště Židům. Obě však bylo ve jménu nás všech, ve jménu státu a lidu.

Některým to zůstalo až do dneška. Rád bych věřil, že jsou schopni to myslet dobře a že důvodem není závislost nebo hanba. Všechny druhy odebíratelů mají stejnou vlastnost. Majetek, který nezbudovali, se jim nějak dobře utrácí a ničí. Samozřejmě ke prospěchu nás všech.

Můj důvod je právní. Jako první: Protiústavnost zásahů do vlastnictví občanů prezidentskými dekrety přes zákony a ústavu v roce 1945 č. 20 měnit, rušit a vydávat rozhodnutí. Nezbytná mohla být úprava zásobování. Nezbytné mohlo být dosazení národní správy na opuštěný podnik, ale nezbytné nebylo obsadit nebo vyvlastnit nebo znárodnit podnik, který se točil před válkou, za války i po válce v době vydání tohoto dekretu. Jakási dodatečná odsouhlasení nemění nic na tom, že to bylo protiústavní a protizákonné. Z důvodů psychologie mě nepřesvědčuje domněnka, že by se zahraniční kapitál hrnul do země, která znárodňuje tak ráda a ještě by to chtěla potvrdit.

Chci upozornit, že zatím nikdo od roku 1945 ani teoreticky seriózně nepotvrdil legálnost všech dekretů, čili to, že nejsou křivdy prezidentskými zákony provedeny. Byli bychom první, kteří by to učinili. Další námitkou proti datu 1945 jsou obavy o množství a délku sporů. Jsou to nej tvrzení svých autorů, nebyla doložena žádnými statistikami a údaji, podle nichž by majitelé větších objektů se soudili raději a déle než majitelé menších objektů. To patří do nedoložených údajů a tvrzení. Také jsme nezjistili, že by potomci či právní nástupci byli zatíženi sudičskou vlastností. Leda bychom snad chtěli odmítnout, že o velké peníze se nevyjednává, ale spíš soudí. Statistika nám říká opak. O ty se vyjednává, ale nesoudí. Poplatky jsou vysoké a není to tak účinné.

Ani genetika, ani biologie nám netvrdí, že potomci či nástupci takových vlastníků jsou předurčeni k tomu, aby nevěděli, co s majetkem dělat, zatímco všichni ostatní ano. Tento argument patří do garnitury nedemokratického arzenálu jaksi ekonomicky mezi rovnými vytvořit kategorii více rovných, tedy těch, kterým bylo znárodněno po 25. 2. 1948, proti těm před únorem 1948.

Rád bych to porovnal s deklarací lidských práv. Ani srovnání s historickými daty nám nedává za pravdu. Co do období je to Německo od roku 1933 do roku 1945. Co do principu je to Rakousko, které mělo tři vracecí zákony - Erstes Rückstellungsgesezt, Zweites und Drittes z roku 1946 a 1947. Co do kvality se Rakousko vypořádalo s náhradou škody tak, že podniky se vracely ve stavu, ve kterém se nacházely. Co do rychlosti privatizace nemáme potvrzeno, že by naturální restituce byla obtížnou, nebo že by privatizaci zdržovala. Podle statistiky ve východní Evropě čtyři pětiny podniků zůstaly přes rok 1990 ve státních rukou a pouze my říkáme, že máme naturální restituci, o které někteří z kritiků říkají, že ta zdržuje privatizaci. V Polsku bylo prodáno pět společností z 8 000 a v Maďarsku 130 z 2 300 za rok 1990. Rovněž nepotvrzuje tvrzení, že by to takto nemělo.

Zbývají nám důvody ekonomické. Je-li cílem odevzdat majetkové podstaty do rukou soukromých vlastníků z ekonomických důvodů, pak bychom těžko mohli najít předělové datum 25. 2. To za prvé.

Ekonomicky nelze zdůvodnit, že soukromými vlastníky těchto podstat nemohou být původní vlastníci nebo jejich nástupci. Jestliže chceme tvrdit, že si nemůžeme dovolit tyto podstaty z roku 1945 až 1948 znárodněné vracet, pak musíme vyjádřit ovšem seriózněji ekonomicky kvalitu a konstatovat, že to byl majetek velkého průmyslu, velkých sedláků, statkářů a šlechty, znárodněný mezi rokem 1945 a 1948, který dodnes tvoří přes devastaci totalitou základ našeho ekonomického potenciálu a vyvodit z toho důsledky. Pak ovšem tyto majetky jsou garancí naší současnosti i budoucnosti. Bylo by ovšem třeba, abychom to poctivě přiznali. Nedomnívám se, že bychom snad chtěli přistoupit na to, že je vhodné občas zestátňovat a občas nechat fungovat soukromý sektor, protože takový hybrid kromě Leninova NEPe jsem v historii nenašel.

Zbývají nám tedy důvody politické. Ty mě vedou k tomu, že 25. únor byl významným politickým datem, ale ne tak, že tehdy by padla demokracie, protože tehdy už demokracie nebyla, ne tak, že by padl právní stát, protože už tehdy v pravém slova smyslu nebyl.

Zmínil jsem se o prezidentském dekretu, který byl tradicí dekretu z roku 1940 z Londýna, kde byl nutný, protože tam se celý parlament neodstěhoval. Chtěl bych upozornit i na to, že tehdy, v roce 1945 a následné registraci z roku 1946 byla učiněna smlouva mezi Sovětským svazem ohledně Podkarpatské Rusi, což bylo rovněž neústavní. V roce 1946 za existence spolčovací svobody byla uzákoněna jedna jediná možnost pro dělníky, totiž sdružit se v Revolučním odborovém hnutí. Takovýchto důkazů bychom mohli najít více a já se domnívám, že bychom tomuto neměli přitakávat. Má to ještě jeden důvod. Nedomnívejme se, že my nemůžeme za to, co se zde stalo a že 25. 2. 1948 je vinou jenom jedné politické strany a nikoho jiného. Vina je v tom, že jsme se o demokracii více nebrali, že jsme se jí více neobětovali a nemůžeme se za to schovávat takovým způsobem, jak se mi to jeví.

Protože nechci "nabourávat" předlohu a nechci ztěžovat projednání tohoto zákona, ale na druhé straně nemohu souhlasit, že jediným předělovým datem pro křivdy by byl 25. únor 1948, dával jsem ten pozměňovací návrh, který jsem uvedl v úvodu, aby totiž toto bylo vyhrazeno dalšímu předpisu. Já vám děkuji. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: To byl pan poslanec Stome. Poprosím teď kolegu Doležala.

Poslanec SN B. Doležal: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, problémy, kterými se tu zabýváme a které už několik týdnů blokují do určité míry práci Federálního shromáždění, nejsou problémy čistě hospodářské. Přesahují dimenze ekonomiky a mluví o našem vztahu k minulosti i k budoucnosti.

Představa, že se můžeme ve větší či menší míře vrátit přes nepříjemné časové období do situace, kdy bylo ještě všechno v pořádku, obnovit stav, který chápeme jako normální nebo dobrý, a navázat tak kdysi přetrženou kontinuitu, je pouhý krásný sen. Kdyby to bylo možné, všechno by se zjednodušilo. Dějiny se svými peripetiemi by ztratily svou osudovou závaznost, všechny chyby a hříchy by se zrelativizovaly, protože by buď celé, nebo jejich části se daly jaksi spravit. Neměli bychom se za co stydět a nemuseli bychom se snažit být lepšími.

Je však minulost dostatečně přehledná a transparentní, aby se daly navázat zpřetrhané nitky majetkoprávní kontinuity? Chtěl bych si všimnout jen jednoho, jistě dílčího, ale příznačného okruhu problematiky, týká se toho, jak máme naši minulost zmapovanou. Jde o dokumentaci uloženou v archivech.

Stav této dokumentace je krajně neutěšený. Státní ústřední archiv a státní oblastní archivy budou muset pro účely restitucí převzít značné množství materiálu a následně ho zpracovat. Vyžádá si to dobu rozhodně delší než jeden až dva roky. Páté oddělení Státního ústředního archivu nepřevzalo dosud písemnosti některých ministerstev po roce 1955, tj. písemnosti, které se týkají inkriminovaného období 1948 - 1955. Ve státních oblastních archivech chybějí spisy některých odborů krajských národních výborů - například v případě Prahy jde o odbor obchodu a odbor financí.

Archiv hlavního města Prahy nemá převzatu téměř žádnou agendu národních správ a likvidaci firem po roce 1945. Nebyl převzat referát pro národní správu majetku pražského magistrátu, nebyly uspořádány spisy fondů národní obnovy, nebyla převzata většina agendy hospodářských výborů ONV z 50-tých let (jde o odbor hospodářský, finanční, odbor obchodu a služeb.) Mnohé spisy těchto odborů byly dokonce skartovány.

Pokud jde o obvodní a okresní archivy, trpí tím, že spisová služba ONV byla od roku 1949 trvale v rozkladu. Písemnosti orgánů ONV jsou neúplné, prakticky neexistují registrativní pomůcky knihovního charakteru. Podrobné seznamy a finanční ocenění majetkových podstat podniku existují jen u firem, případně velkých a středních živností, kde byla zavedena národní správa podle dekretu středních živností č. 5/1945 Sb., a které pak byly likvidovány podle některého ze zákonů z roku 1948. To v Praze představuje jen 10 % z celkového počtu živností před rokem 1948, většinou podniky s většími nebo atraktivními majetkovými podstatami. U některých živností se při jejich likvidaci či převzatí podrobné inventáře zřejmě nepořizovaly a ve spisech živnostenských referátů ONV se nevyskytují. Mnohé spisy z 50. let jsou dosud ve spisovnách ONV, nebyly archivům předány a není vyloučeno, že byly z části skartovány.

Materiály o firmách, z nichž vznikly v procesu zestátnění národní podniky jsou uloženy ze značné části v podnikových archivech. Ty jsou krajně neuspořádané, zvláště v případech, kdy nově vzniklý národní podnik prošel v době své existence řadou reorganizací. V Praze nemají prakticky žádný písemný materiál z 50. let Restaurace a jídelny a Hotely a restaurace, které přebíraly většinu hostinských živností a firem v Praze, dále družstvo Hygie, jež přebralo podstatnou část z cca 1 800 pražských holičských a kadeřnických provozoven. Navíc podnikové archívy nejsou veřejnými archivy podle stávajícího archivního zákona. Přístup k dokumentům záleží v podstatě na ochotě pracovníka spisovny či archívu a ze zákona je možné ho odmítnout, protože de facto poškozuje zájem podniků. Jistěže se jedná jen o malý zlomek toho, co komplikuje problém restituce. Ale i z tohoto zlomku je myslím vidět, že euforie pana poslance Černého, pokud jde o restituci jako nejrychlejší prostředek privatizace, je poněkud přehnaná a že myšlenka restituce jako obnovy stavu, který tu kdysi byl, je pochybená.

Naší povinností je v první řadě zabývat se budoucností, tím, co chceme udělat. V ekonomické sféře je budoucností privatizace, jako jádro ekonomické reformy. Náprava křivd, odškodnění poškozených jsou možné jen v jejím rámci. Zahledění do minulosti a účtování s některými příkořími poznamenali českou politiku po osmnáctém i po pětačtyřicátém roce. Zatímco jsme si vyřizovali účty s rozpadlou monarchií, rodil se v Německu nacismus. Zatímco jsme si vyřizovali účty s poraženým nacistickým Německem, rozhodovalo se o naší budoucnosti v Moskvě. Je velmi smutné, že v těch řídkých okamžicích svobody, které nám v tomto století byly dopřány, jsme se často nezmohli na víc než na malicherný fanatismus a pro to, co bylo, jsme zapomněli na svět, který nás právě obklopuje, na jeho výzvy a nebezpečí. Nezapomínáme na něj i dnes v okamžiku, kdy, jak se zdá, stojíme na prahu určité ústavní krize?