Tento parlament nemá právo rozvrátit ekonomiku
naší země a způsobit tím další
utrpení 15 miliónů lidí, které
tu zastupujeme. Proto se obracíme v tuto osudovou chvíli
na každého z vás, vážené
paní poslankyně a vážení páni
poslanci, abyste projevili mimořádnou morální
sílu a dokázali odvrátit nebezpečí,
které hrozí naší zemi schválením
části první a druhé hlavy první
zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Víme, že nebude snadné, aby tento parlament
dokázal říci, že restituce nejsou z
uvedených důvodů možné. Jestliže
se tak nestane a aby škoda způsobená tímto
zákonem byla co nejmenší, podáváme
tyto pozměňovací návrhy:
1. Navrhujeme vypustit odstavec 2 § 3. To znamená,
že zužujeme okruh oprávněných osob
pouze na původní vlastníky. Posuďte
sami, jestli máme spíše odškodňovat
někoho, jehož pradědovi nebo tetě sebrali
před čtyřiceti lety majetek, nebo člověka,
který nemohl např. studovat. Zúžením
oprávněných osob pouze na původní
vlastníky může zkrátit lhůtu
v § 5 odstavec 3 na jeden měsíc. Jedná
se zde o lhůtu, ve které musí oprávněná
osoba vyzvat povinnou osobu o vydání věci.
Vzhledem k tomu, že původní vlastníci
vědí, co jim bylo sebráno, pak k nároku
na vydání věci je tato lhůta zcela
postačující. To znamená, že po
uplynutí této lhůty - tedy za měsíc
ode dne účinnosti tohoto zákona - se bude
opět moci rozběhnout malá privatizace. Tím
by se výrazně zmenšily škody způsobené
tímto zákonem.
2. Navrhujeme nový text § 6 v tomto znění (ostatní paragrafy se přečíslují): "Vše se nevydá, jedná-li se o nemovitost, která slouží pro
a) zabezpečování činnosti diplomatických a konzulárních misí,
b) poskytování zdravotnických služeb,
c) účely školství,
d) provoz kulturních zařízení,
e) pracovní rehabilitaci a zaměstnání
zdravotně postižených osob.
V těchto případech náleží
oprávněné osobě finanční
náhrada podle § 13 zákona."
Vydání těchto nemovitostí by ohrozilo
fungování zdravotnictví, školství
a ostatních oblastí uvedených výše.
Jen ve školství se restituce týká asi
400 objektů v České republice, jejichž
vydání by mělo pro školství katastrofální
důsledky. Ani nucený nájem na deset let situaci
neřeší, protože se lze jen těžko
domnívat, že do deseti let budeme mít dostatek
prostředků na vybudování nových
objektů. Jestliže bude tento návrh přijat,
vypustí se v § 12 odstavec 2 a 3, který řeší
stejný problém, ale jinak.
3. Navrhujeme vypustit odstavec 2 § 13. Jedná se o
paušální náhradu ve výši
sto tisíc Kčs každému, komu byl zabaven
veškerý movitý majetek. Vzhledem k tomu, že
nám ani vláda, ani nikdo jiný nebyl schopen
předložit kvantifikaci, kolik nás to bude stát
- a odhady jdou do desítek miliard - domníváme
se, že není možné zadlužit budoucí
generace na úkol těch minulých.
Děkuji vám za pozornost a prosím, abyste
při hlasování podpořili naše
pozměňovací návrhy. (Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Janu Vildovi. Dále je přihlášen
do rozpravy poslanec Vítězslav Sochor, připraví
se poslanec Ján Mlynárik.
Společný zpravodaj výboru SN poslanec R.
Senjuk: Ještě žádám o písemné
znění pozměňovacích návrhů.
Děkuji.
Poslanec SN V. Sochor: Vážený pane předsedo,
pane předsedající, vážení
kolegové, vážení hosté, filozofie
mimosoudních rehabilitací je vysoce humánní
záměr a plně v intencích nedávno
přijaté Listiny základních lidských
práv a svobod. Politicky je nezbytně nutné
odstranit křivdy poúnorového období.
Vycházet však z historické objektivity.
Jsem překvapen tím, že návrh zákona
vychází ze zkreslených představ o
tom, jak celá akce a likvidace soukromého podnikání
byla provedena. Naprosto a jednoznačně nerespektuje
rozdílnost postojů jednotlivců ze všech
společenských vrstev. Zákonem chceme odstranit
křivdy páchané na našich občanech
na základě idejí komunistické filozofie.
Tzv. únorové vítězství nebylo
jen záležitostí svedené a podvedené
části dělnické třídy,
k proklamovaným heslům komunistů se hlásili
i mnozí z podnikatelů, řemeslníků,
obchodníků i vlastníků realit, kteří
to dělali z přesvědčení, že
pomáhají budovat lepší společenský
řád. Kolik jich to dělalo, že vycítili
osobní ambice, se dnes dá těžko zjistit.
Že se všem jejich předpoklady nesplnily, potvrdil
vývoj.
Jde mi o to, abyste si uvědomili vy mladší,
že únor nebyla vzpoura nemajetných proti majetným,
byste si uvědomili situaci i vy starší, dovolím
si vám předložit společenské
postavení části reprezentantů únorové
vzpoury, kteří jako komunisté bylo tou svojí
nenávistnou ideologií semleti hned po puči,
jehož byli strůjci: Rudolf Stránský
z rodiny obchodníka, Gemizer, syn obchodníka a hostinského,
Frejka z dělnické rodiny, Clementis z buržoazní,
Rajcin z buržoazní rodiny, Švarc z dělnické
rodiny, Arthur London, syn živnostníka, Hejduk, syn
majitele lázní, Evžen Lébl, syn velkoobchodníka,
Oto Fišer, syn obchodníka, Margolius, syn velkoobchodníka,
Oto Šlink, syn továrníka, André Simon,
syn továrníka.
To jsou stavovské charakteristiky z procesu s protistátním
spikleneckým centrem. Všichni majetní však
nedopadli tak špatně. Byli i takoví, kteří
propluli a lítostí nad ztrátou svých
majetků se stali nejagresívnějšími
realizátory socializace. Byli podnikatelé komunisté,
kteří nikomu neublížili, přišli
o své majetky a s odstupem času i o své stranické
legitimace. Byli však podnikatelé podnikaví.
Zakládali komunály, zemědělská
družstva a samozřejmě je vedli. Ti se pak rázně
a bolševicky vypořádali se svojí bývalou
konkurencí. Holiči byli ředitelé fabrik,
obchodníci okresními tajemníky, autodopravci
konzulárními úředníky.
Musíme si dnes uvědomit, že na celém
tomto lžisystému se podíleli konkrétní
lidé, lidé z našich obcí a měst,
lidé bohatí i chudí, lidé oklamaní,
trpící, ale také ti, kteří
byli nositeli zla. Přijetím zákona odčiníme
křivdy. Ne všechny, to už je jedno, to už
nejde, ale máme právo odstraněním
jedněch způsobovat druhé? Uvědomme
si, že návrh zákona v té přehumanizované
podobě nerozlišuje mezi těmi, kterým
bylo ukradeno a těmi, kteří žádnou
křivdu a ztrátu majetku nepocítili. Přestali
podnikat a starat se, ale začali užívat svého
roku, svého rozhodnutí a socializovat své
okolí. Byli podnikatelé, živnostníci,
obchodníci, majitelé realit nebo dnes již jejich
potomci, kteří zastávali nejvyšší
stranické funkce v obcích a městech. Nevyšel
jim jejich osobní záměr, sloužili, přisluhovali,
využívali všech výhod, které pro
ně přinášel reálný socialismus.
Pomáhali zbídačit naše dělnictvo,
zdevastovat naši republiku. Dnes jsou nervózní
v očekávání, co všechno jim naším
rozhodnutím vrátíme.
Ne, nedostal jsem mandát k tomu, abych nedbal vůle
svých voličů, nemám právo ani
vůči svým dětem pod rouškou lidských
práv, že nebudu rozlišovat mezi dobrem a zlem
a zatížím je hypotékou další
nespravedlnosti. Amnestie darebákům není
nejvhodnějším řešením. Odstraníme
křivdy? Nedovedu si představit reakce občanů,
když se nám tajemníci a pracovníci okresních,
krajských nebo snad i ústředního výboru
strany a Národní fronty rozjedou po vesnicích
a městech a začnou se hlásit o navrácení
usedlostí, podniků a živností po svých
vyvlastněných, třeba i nežijících
předcích, reformátorech našeho života.
To musí přece pochopit i členové stran
a sdružení, poslanci, kteří slíbili
svým voličům v pravdě a lásce
se distancovat od minulosti.
Na minulém zasedání jsme přijali zákonné
opatření k lustracím. Shodli jsme se v tom,
že i ti, kteří by nikomu neublížili,
by neměli po určitou dobu zastávat vedoucí
funkce. Není spravedlivé, aby ti, kteří
nebyli jen řadovými členy strany, byli po
celou dobu nositeli ideologie a organizátory totalitního
systému, byli prověřeni v roce 1969-70, což
znamená, že neodsoudili ani agresi a nežádali
změnu systému, byli z mimosoudních rehabilitací
vyjmuti? To právo klasifikace křivdy by měl
ponechat nový zákon demokraticky zvoleným
obecním úřadům. Jsem přesvědčen,
že bez zákonného omezení bude docházet
k paradoxním situacím, budeme odškodňovat
i ty, kteří si amnestování svých
postojů nebo postojů svých předků
nezaslouží.
Proto podávám pozměňovací návrh
k § 3 do textu 477: "oprávněnými
osobami nejsou ti, kteří před nebo po 25.
únoru 1948 byli členy KSČ a členy
strany zůstali i po prověrkách v roce 1950
až 1951 a 1969-70. Také nejsou oprávněnými
osobami ti, kteří zastávali funkce placených
funkcionářů KSČ od roku 1945 a ostatních
stran působících v Národní
frontě od roku 1949 do roku 1989".
Dávám ke zvážení navrhovateli
a zpravodajům pověřit zákonem nová
obecní zastupitelstva v regionech, klasifikovat třeba
pomocí soudů, zda skutečně šlo
o křivdu nebo jen vyvlastnění členů
politických stran z programu se značným zúročením
a efektem po celých 40 let totality. Děkuji.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Sochorovi. Prosím pana poslance
Mlynárika a připraví se kolega Ivan Fišera.
Poslanec SN J. Mlynárik: Vážený pán
predseda, vážený pán predsedajúci,
kolegyne a kolegovia, za predložený návrhu
zákona (tlač 477) o mimosúdnych rehabilitáciách
budem hlasovať. Dôvody: v civilizovanej spoločnosti
platilo a platí, že ulúpený majetok
sa musí vrátiť tomu, komu ho ukradli. Ku kolosálnym
lúpežiam dochádzalo i v krízových
vojnových rokoch i bezprostredne po nich, ale i pri vnútorných
prevratoch. Všetko, čo sa tu stalo proti ľudskej
dôstojnosti a majetku občana, sa má napraviť.
Ide však o celú horu zločincov a nešťastí.
Sme prví z bývalého sovietskeho bloku, ktorí
sa podujali na tento oslobodzujúci čin v takomto
rozsahu. Ani si dobre neuvedomujeme, čo všetko nám
to priniese. Odtiaľ i určitá skromnosť
vyjadrená v tom, že sa majú napraviť zločiny,
ktoré sa stali až po nástupe komunistov k absolútnej
moci v roku 1948. Netreba však byť historikom, aby sme
vedeli, že mnohé tendencie, ktoré kulminovali
v roku 1948 a po ňom, sa zaťali už roky predtým,
že komunistické násilie bolo len pokračovaním
násilia nacistického a fašistického
a šovinisticko-nacionalistickou reakciou na ne. Po arizovaní
židovského majetku nasledoval zabavený majetok
občanov nemeckej a maďarskej národnosti, a
to na základe prezidentských dekrétov vychádzajúcich
z princípov obludnej fikcie kolektívnej viny. Žiadny
civilizovaný človek ale národ sa s fikciou
kolektívnej viny nemôže stotožniť.
To znamená, že činy, ktoré sa viažu
ku kolektívnej vine, nemajú morálne ani faktické
opodstatnenie a musia byť revidované.
Arizovaný židovský majetok či majetok
Nemcov a Maďarov, ktorý od ich dočasných
držiteľov vyvlastnili komunisti, nemá byť
vrátený tým, ktorí ho získali
na základe pokračujúceho násilia,
ale tým, ktorým pôvodne patril. Viem, že
na to teraz nestačíme, nestačíme to
urobiť, urobí to možno budúci parlament
a ďalšie zákony.
Preto navrhujem, aby časť 5 prvého paragrafu
v časti 1 na strane 3 bola formulovaná takto: "Tento
zákon nemožno použiť pre prípady,
kedy bol majetok získaný v čase neslobody
v dôsledku rasovej perzekúcie a v dôsledku
znárodňovacích dekrétov z roku 1945,
najmä dekrétu č. 108 o maďarskom a nemeckom
majetku. Vlastníctvo uvedeného majetku bude riešené
osobitnými zákonmi "
Ďakujem vám za pozornosť.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Mlynárikovi. Prosím poslance
Fišeru, připraví se poslanec Hanák.
Poslanec SN I. Fišera: Vážený pane předsedo,
pane předsedající, vážené
dámy, vážení pánové, když
jsme zde před nedávnem schvalovali ústavní
listinu práv a svobod, kladli jsme si jako jednu z podmínek
- mnozí z nás - přijetí tohoto ústavního
zákona, ochranu lidského života, dokonce už
před narozením.
Postavili jsme velmi vážnou hodnotu na jednu z centrálních
míst tohoto zákona, a tedy i celé této
společnosti. A dnes stojíme před reálnou
otázkou, co pro naplnění této hodnoty
skutečně uděláme. Zda se budeme dívat
opravdu, jak o tom hovořil poslanec Vild a další
studenti, do budoucnosti, zda budeme chránit budoucí
životy, anebo budeme se stále snažit vyřešit
nevyřešitelný oříšek naší
minulosti. Jeho rozlousknutí se může stát,
budeme-li silně na louskáček tlačit,
ale jádro naší budoucnosti může
být velmi vážně ohroženo.
Říkám to také proto, že řada
z přátel, kteří vyznávají
křesťanskou víru jsou si vědomi hodnot
a jsou si vědomi toho, že vlastnictví není
jen a především privilegiem, je z hlediska
mravního především velkou odpovědností,
a i to jsme vyjádřili v ústavní Listině
práv a svobod. Měli bychom tyto momenty pečlivě
zvažovat, protože tak, jako nelze dvěma pánům
sloužit, tak nelze v přehnaném rozsahu sloužit
restituci a současně ekonomické reformě,
která je nezbytnou podmínkou k tomu, abychom zabezpečili
to, co zabezpečit musíme - budoucnost lidí
v této zemi na alespoň trochu přijatelné
důstojné úrovni. To je úvodem, co
jsem chtěl říci jako základní
rámec při úvahách o restitucích.
Nyní mi dovolte, abych se zaměřil na dva
pozměňující návrhy. Jde o §
5 odstavec 2 a odstavec 4 a o § 13 odstavec 3. Řeknu
nejprve stručně oč mi jde.
Jde v podstatě o zkrácení všech lhůt
o polovinu, zejména mi jde o zkrácení lhůty
v § 5 odstavec 2 ze 6 měsíců na 3, protože
jsem hluboce přesvědčen, že skutečný
vlastník, který opravdu chce vlastnictví
vykonávat jako odpovědnost, se během 3 měsíců
dokáže přihlásit. Je to doba, podle
mého názoru, více než dlouhá.
Budu hlasovat pro to, co navrhoval poslanec Vild, t.j. pro 1 měsíc.
Nebude-li však tento návrh přijat, podávám
tento pozměňovací návrh na zkrácení,
a to z toho důvodu, který jsem již uvedl. Nemůžeme
si dovolit prodlužovat tento stav bezvládí
v naší ekonomice. Chtěl bych zde upozornit,
že mě velmi překvapuje z procedurálního
hlediska, že ústavně právní výbor
(zřejmě je to do určité míry
dáno jeho složením), nerespektuje návrhy
a doporučení takových výborů,
jako jsou výbory hospodářské. Tento
návrh hospodářskými výbory
prošel. Jednoznačně jsme tuto změnu
žádali, a nikdo ji nezohlednil. Nikdo jí ani
nepřipomněl. Je to již poněkolikáté,
co se toto stalo. Myslím, že bychom měli zvažovat
váhu hospodářských výborů,
které si v poslední době uvědomily,
jak vážná hospodářská
situace před námi je a které si uvědomily,
že je nutné velice rychle reagovat.
Jsem hluboce přesvědčen, že tato změna
je nutná i z toho důvodu, že panují
zejména mezi mladšími poslanci iluze o tom,
jak se chová vlastník a jak se dědí
podnikatelské schopnosti v rodinách. Samozřejmě,
posledních 42 let zbavilo řadu mladších
poslanců přirozeně paměti, a to i
proto, že byly v podstatě poničeny naše
knihovny, ve kterých bychom si mohli o naší
minulosti něco přečíst. Nekritizuji-li
to, že řada poslanců uvádí srdcervoucí
dopisy vlastníků. Já jsem jich řadu
dostal a v řadě případů věřím,
že jsou to dopisy oprávněné. V řadě
případů se nemohu zbavit dojmu, že byla
založena určitá kampaň a že je
statisticky bezvýznamná.
Dovolte, abych na adresu poslance Senjuka citoval, pro vaše
potěšení, Antonína Červína,
"konečně nevadí, že to bude rok
1941, protože pan poslanec Senjuk je přesvědčen,
že ekonomická prosperita našich podniků
za války, jak sem se dočetl v novinách, ukazovala
na úspěšnost vlastníka (občanský
deník - "o české podnikavosti v roce
1941"): "Schází nám smysl pro velké
pracovní koncepce i v rodinách. Leckdy členové
rodiny nerespektují rodinné pracovní tradice,
zejména ve městech. Často tyto rodinné
tradice ani nevzniknou, protože úspěch rodiny
trvá jen jedinou generaci. Kolik generací už
nepoznalo schopnost podnikání. A to, co dříve
bylo a co se skutečně přenášelo,
se nepřenáší".
Připomínám to z toho místa i proto,
že když jsme jednali o malé privatizaci, preferovali
jsme peníze, nikoli podnikatelský duch středního
stavu, který jsme ještě měli tenkrát
možnost zachovat.
Druhý pozměňovací návrh, který
předkládám je tento. V § 13 odstavec
2 doporučuji doplnit větu: "Jde-li o občany,
jejichž jmění převzal stát v
souvislosti s jejich odchodem do ciziny, vyplatí se jim
finanční náhrada jen tehdy, jestliže
prokáží, že jim hrozilo na území
České a Slovenské Federativní Republiky
bezprostřední nebezpečí trestního
postihu pro jejich jednání uvedené v §
2 odstavec 2a)" - t. j. demokraticky motivované jednání.
Jde o to, abychom takto vyloučili ekonomickou emigraci,
protože to bychom se skutečně nedoplatili,
pokud bychom tento zákon měli přijmout. Myslím,
že nemusím příliš zdůvodňovat,
proč by takovýto postup byl oprávněný.