Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

K dekretům z roku 1945 rozdělujeme dvojí přístup. Jednak se jedná o případy, kdy byly použity nezákonným způsobem v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Typické je navážení zaměstnanců do podniků, kde pracovalo 12 lidí, bylo přivezeno 40 vězňů nebo učňů a odpoledne podnik znárodnili jako podnik s více než 50 zaměstnanci. Případů nezákonnosti bylo mnohem víc. Uplatnění dekretů, které bylo v rozporu s tehdy platnými zákony, se řeší zcela jednoznačně pomocí tohoto restitučního zákona, a to ustanovením paragrafu 6 odstavec 1 písmeno k).

Naopak, protože byly znárodňovány také střední podniky, kde znárodnění proběhlo v souladu se zákonem až na to, že nebyla přesto, že to zákon tvrdil, vyplácena náhrada a protože lze předpokládat, že tyto střední podniky se od té doby podstatným způsobem transformovaly, modernizovaly a zapojily do větších celků atd., čili že by naturální restituce byla velmi problematická, tak tento problém daný zákon neřeší a místo toho v odstavci 3 se konstatuje, že oprávněným osobám vzniká podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona, a je tam odkaz na námi ještě neschválený transformační zákon.

Dobře si zapamatujte, protože za dva nebo tři dny bychom měli druhý zákon projednávat - podle předběžné formulace dohody v této záležitosti se tam předpokládá zásadně finanční odškodnění, nikoli naturální, ale ne ve formě nějakých kupónů nebo restriktních cenných papírů, nýbrž ve formě přímého podílu, např. formou akcií na tom kterém konkrétním podniku, jehož součástí se znárodněný podnik stal. Je to v těchto případech tedy finanční restituce podle transformačního zákona, ale má být udělána tak, aby se odškodnění vztahovalo přímo ke konkrétnímu majetku.

Paragraf 3 je jeden z nejdiskutovanějších paragrafů celého tohoto zákona. Snad ani nejde odcitovat všechny varianty jak oprávněných osob v první instanci, tak event. dědické nároky. Byl zde důležitý spor o několik záležitostí a je pravděpodobné, že některý z nich znovu padne jako pozměňovací návrh. Především bylo z různých výborů navrhováno, aby kromě fyzických osob byly zahrnuty také ty právnické osoby, kde vztah k majetku byl bezprostřední a přímý. Tzn. rodinné podniky, farmy, společnosti s ručením omezeným, event. kteří navrhovali komoditní společnosti. To je první skupina věcí.

Dále se uvažovalo o restituci právnickým osobám ze své povahy nevýdělečným, především církvím a zde musím konstatovat, že politická dohoda, kterou se cítí být vázáni představitelé vlády, také představitelé politických klubů, kteří se tohoto jednání účastnili, výslovně vyjímám z oblasti dosažených kompromisů právě otázky církví. Na jedné straně vláda podnikla zařadit církve do svého návrhu či do pozměněného znění. Na straně druhé dala alespoň neoficiálně najevo, rozhodne-li Federální shromáždění jinak, že to nebude pokládáno za porušení politické dohody z naší strany.

Dále tam přicházely v úvahu ještě další právnické osoby, především obce, potom zvlášť nevýdělečné charitativní a podobné spolky, event. politické strany atd. K otázce právnických osob se zde již vyjádřil pan ministerský předseda.

Pokud jde o celou konstrukci jednotlivých dědiců, oprávněných osob, i tam byly diskuse i tlaky různými směry na zúžení nebo naopak rozšíření tohoto obsahu. V podstatě byla zvolena relativně nejužší varianta. Upozorňuji zvláště na písmeno e) odstavec 2, kde jsou sice zahrnuty proti zákonu č. 403 sourozenci postižené osoby nebo vlastníka, ale dále už jen jejich děti.

Ve většině ostatních návrhů se počítalo s tím, že linie půjde přinejmenším do vnuků. Nicméně nakonec převážila v ústavně právních výborech tato varianta. Stejně tak se nedostala varianta zahrnující osoby, které žily v rozhodné době s příslušnou osobou ve společné domácnosti.

Pokud jde o paragraf 4, první odstavec nevzbuzoval velké pochybnosti. Závažnějším se jevil odstavec 2, kterým jsme poněkud překročili původní úmysl, že fyzické osoby nejsou zásadně povinnými osobami, překročili jsme ho na základě hojnosti informací, mimo jiné i oficiálních informací z vyšetřování Výboru lidové kontroly o tom, že řada právě těchto konfiskátů a podobných objektů přešla do rukou nových majitelů způsobem nanejvýš problematickým. V souladu s vládou uvádíme tento odstavec tak, že fyzické osoby zásadně nevracejí, ale pokud se jedná o prvonabyvatele tohoto majetku od státu, kteří ho nabyli buď za porušování tehdy platných předpisů (rozumí se jak cenových tak dalších, např. při kolaudování vily na rodinný domek, to je častý případ), nebo kteří ho nabyli na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. To jsou politická přeskočení všech pořadníků, nevyhlášení řádného prodeje objektů atd. Dále o osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla převedena. Pokud přešla normálním dědictvím, už se to třeba nevztahuje, ale snažíme se tedy řešit případy, kdy postupně bylo např. pět vil převedeno na příbuzné.

Ještě jen upozorňuji v souvislosti s paragrafem 4, že zvolíme poněkud jinou konstrukci, ale také posléze vládou odsouhlasenou, také o ní již hovořil pan ministerský předseda, t. j. že nevylučujeme další objekty, např. zastupitelské úřady, objekty zdravotnictví apod. z okruhu povinných osob, ale zavádíme pro ně zvláštní režim nuceného nájmu. K tomu se dostaneme v dalších paragrafech.

V § 5 nebylo, myslím, závažnějších sporů.

Paragraf 6 je samozřejmě velmi důležitý, oproti původnímu vládnímu návrhu se tam dostalo již připomenuté písmeno k) odsouhlasené ústavně právními výbory. Dostalo se tam vyvlastnění bez vyplacení náhrady. Posléze se tam dostaly vynucené dary, kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněném v tísni.

Tady ve všech těchto případech vláda souhlasila jen za podmínky, že to bude omezeno na tíseň, to znamená, že bude víceméně na oprávněné osobě nebo i dědicích, aby případné tísně prokazovali. Je to řešení zase kompromisní jako mnohá další.

Paragraf 7. Já bych to tady už zkrátil, to jsou více méně technické paragrafy. Pokud někde vznikaly spory, tak se řešily ani ne tak na věcné úrovni, ale především na úrovni právně technické, aby věci byly realizovatelné.

Zastavím se teprve u § 12. Tady je kromě všeobecné ochrany pro nájemníky bytových a nebytových prostor učiněna ona výjimka pro vyjmenované činnosti, kde se zavádí na deset let nucený nájem přitom se zmocňuje v odstavci 3 orgán státní správy, aby, nedojde-li k dohodě o tomto nájmu - myslí se tím především o výši nájemného - kde by nový majitel eventuálně mohl se zbavit takového nepohodlného nájemce tím, že by mu neúměrně zvýšil nájem - nedojde-li mezi nimi k vzájemné dohodě, rozhoduje orgán státní správy.

Posléze upozorňuji na odstavec 4, který se několikrát měnil, byl předmětem četných tlaků. Je to otázka bytů nebo nebytových prostor, které byly na vlastní náklad uživatele - nájemníka zhodnoceny. Posléze máte v dodatku před sebou, ke kterému se dospělo při vyjednávání s vládou v této věci, to znamená, řeší se tímto způsobem jenom otázka nebytových prostor, kde nájem byl prakticky nevypověditelný do dnešní doby, neboť nájemníci byli nejvíc chráněni a kde byly často velice značné investice.

Tam upozorňujeme ještě na dvě úpravy proti znění, které jste měli původně k dispozici, t.j. jednak že se proplácí nikoliv výše nákladů, náklady mohly být velmi vysoké a jsou buď dávno amortizovány nebo směřovaly k předělání garáže na ateliér, že se vyplácí skutečné zhodnocení a že povinnost této výplaty nastane až při ukončení nájmu. To je ochrana nájemníka, který stejně celou věc podnikal na vlastní náklady a věděl, že ji takto podniká, ale nemohl být novým majitelem vypovězen, aby nemohl být nájem zrušen a majitel by nepřevzal jeho zhodnocený nebytový prostor, tak v okamžiku, kdy nájem zanikne, je majitel povinen vyplatit rozdíl.

Je tady další rozdíl v § 13. Paragraf 13 celkově je "dítkem" vlády, nikoli "dítkem" pozměňovacích návrhů poslanců. My, poslanci, z většiny výborů i z iniciativní skupiny, která na návrzích pracovala, jsme zásadně podporovali naturální restituce všude, kde je to možné, ale nechtěli jsme v nějakém širokém rozsahu zavádět finanční nebo dokonce, jak bylo v původních návrzích, peněžní restituce, a to ještě dokonce nějakým paušálem za propadlý majetek, který mohl být velice vysoký, ale který mohl být také téměř nulový. Kupříkladu u většiny emigrantů, kteří delší dobu plánovali svůj odchod a majetku se zbavili, nebyl-li zde nemovitý majetek, ale toto jsou restituce na movitý majetek, tak propadlého movitého majetku nebývalo mnoho. Nicméně ačkoliv ústavně právní výbory nakonec odhlasovaly aspoň snížení paušální částky ze 100 tisíc na 60 tisíc Kčs, ve včerejším jednání vláda znovu trvala na výši původní částky, takže v dodatku máte znovu cifru 100 tisíc.

V dalších partiích zákona byly některé legislativně technické problémy dosti závažné, ale velkých věcných sporů tam nebylo. K větším věcným sporům patřila jedině forma odškodnění příslušníků PTP - Pomocných technických praporů, a forma odškodnění vysokoškoláků vyhozených ze studia.

Pokud jde o Pomocné technické prapory, vláda i ústavně právní výbory svorně odmítly možnost finančního odškodnění za dobu strávenou v těchto Pomocných technických praporech jako neúnosnou z rozpočtových důvodů, naopak vláda ochotně ustoupila a nakonec i mluvčí většiny příslušníků PTP se spokojili s tímto řešením, a přistoupila na to, že celá doba pobytu v PTP se promítne do důchodového zabezpečení, nikoliv jenom doba delší dvou let, jak předpokládal původní návrh. Je to myslím velmi dobře zdůvodněné, protože PTP nebyly analogií normální základní vojenské služby, v té době existovaly i technické prapory, do kterých bylo zařazováni normální záklaďáci, kdežto do PTP byli lidé zařazováni z trestu, často ve vyšším věku a pod.

Posléze, pokud jde o odškodnění vysokoškoláků, vracíme se k dikci původního vládního návrhu, která je velkorysejší než bylo to, co prošlo ústavně právními výbory, to je pod bodem 5 v dodatcích.

Dostávám se k závěru své i tak velmi nudné a zdlouhavé zpravodajské zprávy. Tady se jedná o § 31, který je tam přidaný jako možnost prokurátora zasahovat do těchto záležitostí. Nebylo ze žádné strany proti tomu vážnějších námitek. Horší bylo to, že původně ústavně právní výbory vynechaly paragraf, který dnes bude mít číslo 32, bude zařazen za § 31, máte ho pod bodem 6 v tiskové opravě, a to je právě ono konstatování, že Slovenská národní rada upraví zvláštním zákonem ty jevy z této oblasti, které byly specifické jenom pro Slovenskou republiku.

Slyšeli jsme nyní stanovisko Slovenské vlády. Domnívám se, že jedním z nejdůraznějších požadavků v tomto stanovisko obsažených bylo, aby tam tento paragraf byl. Toho si byla také patrně vědoma federální vláda.

To jsou klíčové problémy spjaté s tímto zákonem. Požádám ještě své kolegy, aby mě případně doplnili nebo opravili, nicméně další podrobnosti by byly uvedeny až při jednotlivých pozměňovacích návrzích.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji panu poslanci Bendovi. Nyní bych dal slovo zpravodajům ze Sněmovny národů.

Nejdříve bych prosil poslankyni paní Kláru Samkovou, aby se ujala slova.

Společná zpravodajka výborů SN poslankyně K. Samková: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážení kolegové, pan doktor Benda vyčerpal veškerá faktická témata velmi obsáhle, obšírně a důkladně, takže téměř nemám o čem bych hovořila, pokud jde o věcnou stránku věci.

Dovolím si proto obrátit vaši pozornost nejdříve na jednu z procedurálních otázek. Byl nám předložen tisk č. 442 k původnímu projednání. Nyní se vláda přihlásila k tisku č. 477, ke znění, které bylo připraveno zpravodaji, politickými kluby, politickými zástupci klubů i vedením parlamentu ve spolupráci s vládou.

Domnívám se, že je nezbytné pro zachování legislativní čistoty dle jednacího řádu - i když pan místopředseda Battěk v tomto zřejmě se mnou nebude zcela souhlasit - abychom odhlasovali zcela jednoznačně to, že je nezbytné, že se nadále budeme zabývat tiskem č. 477 jako předlohou zákona, o kterém budeme nadále hlasovat. Nerada bych totiž, abychom se někdy dostali do situace, kdy zpětně bude pochybováno o tom, že jsme věděli, o čem hlasujeme a že bude zpochybňována naše kompetence o rozhodování ve věci. O takovéto manipulaci jsme se zde již několikrát přesvědčili z různých stran.

Zároveň bych chtěla poukázat ještě na jednu velmi ožehavou otázku, která souvisí i se stanoviskem slovenské vlády, se kterým nás seznámil pan místopředseda Rychetský.

Slovenská vláda zaujímá stanovisko, že tato forma zákona není přijatelná nebo že není dobré ji podporovat. Nevím, jaké důvody slovenskou vládu k tomuto prohlášení vedly a prohlašuji se vší zodpovědností, že jsem přesvědčena o tom, že zákon o mimosoudních rehabilitacích v té formě, v jaké je připraven, bude přínosem zejména pro slovenskou část naší federace. Právě slovenská část naší republiky, Slovenská republika, byla postižena nejhůře a nejdříve - daleko dříve, než české země, kde se znárodňování a vyvlastňování protáhlo až do padesátých let. Velmi prakticky se to objevilo na aplikaci zákona 403 o zmírnění následků některých majetkových křivd, který jsme už přijali a zjistili jsme, že se ho vlastně vůbec nedotkla restituce majetku na Slovensku. Velmi obdobnou situaci, jakou nyní známe v Čechách, by měl Slovensku přinést právě zákon o mimosoudních rehabilitacích a v tom vidím také jeden z jeho největších významů.

S tím souvisí i znovu doporučené znění paragrafu č. 32, ve kterém federální vláda navrhuje, aby Slovenská národní rada byla zmocněna k vydání zvláštních předpisů, zvláštních zákonů, které by upravily specifické poměry na Slovensku. Chtěla bych upozornit na znění kompetenčního zákona, který zde byl přijatý a který jednoznačně hovoří o tom, že věci, týkající se majetku i restitucí majetkových, jsou ve výhradní kompetenci federace.

Domnívám se, že Federální shromáždění nemůže zplnomocnit národní radu k tomu, aby přijala zákon v širším hledisku. Prosím vás, abyste nebrali toto moje upozornění jako nějakou snahu oklešťovat aktivitu nebo nějaké pravomoci Slovenské národní rady - totéž by se mohlo říci i o České národní radě. Domnívám se, že Federální shromáždění je k tomu kompetentní a budeme velmi rádi, když budeme moci našim kolegům ze Slovenska v tomto pomoci, protože koneckonců křivdy, ať se udají kdekoliv na území naší společné vlasti, zůstanou vždycky křivdami ať na Slovácích nebo Češích, všichni je budeme pociťovat stejně.

Chtěla bych se na závěr zmínit o jednom aspektu restitučního zákona - jde o aspekt privatizací. Dostala jsem před nedávnem velice krásný dopis z Police nad Metují, jehož část si vám dovolím ocitovat. Jeho pisatel píše:

"Mohu uvést i kladný příklad z našeho malého města u obnovené firmy Hauk. Syn se švagrem od 1.1.1991 dostali dle malého restitučního zákona vrácen objekt od textilního podniku Červený Kostelec. Vzali si úvěr ve výši 3 milionů Kčs na převzaté zásoby, stroje a vybavení a již druhý měsíc s 25 spolupracovníky samostatně podnikají, ke spokojenosti pracovníků, kteří si vydělávají více při stejných normách, zvýšili denní produkci, ale hlavně vyrábějí podstatně levněji než ostatní 3 výrobci z České a Slovenské Federativní Republiky, tudíž mají i dostatek zakázek. Již dva měsíce po platnosti zákona byly veškeré formality s převodem provedeny, po měsíci výroby v privatizované provozovně nárůst výroby byl více než o 50 %. To se totiž projevil rodinný podnikatelský duch, který dřímal a byl 35 let potlačován".

Mějte, prosím, na paměti, že zvelebení naší vlasti závisí především na takovýchto aktivitách, jaké jsem vám nyní demonstrovala.

Domnívám se, že zákon o mimosoudních rehabilitacích i v tomto směru naší společnosti závazným způsobem pomůže. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji paní poslankyni Samkové za přednesenou zprávu.

K její poznámce o zachování procedurální čistoty bych rád konstatoval, že premiér vlády Marián Čalfa velmi jednoznačně formuloval postoj vlády k celému způsobu projednávání vládního návrhu. Bylo dost srozumitelně konstatováno, že vládní návrh o mimosoudních rehabilitacích, tak jak byl předložen v tisku 442 a po té ve znění zpravodajské společné zprávy zpravodajů Sněmovny lidu a Sněmovny národů ve znění tisku 477, byl předložen k projednání. Řekl bych, že jakýsi přirozený souhlas poslanců mě opravňoval k tomu, abychom přistoupili k projednávání tohoto tisku. Takže proces projednávaní začal, já nepovažuji za procedurálně přijatelné, abychom teď v půli jednání hlasovali.

Pokud nemají poslanci jiný názor, rád bych tedy prozatím pokračoval ve zpravodajských zprávách a požádal bych vzhledem k tomu, že Sněmovna národů chce ze zpravodajství zdůvodnit dvěma svými členy, požádal bych pana poslance Rostislava Senjuka, aby se ještě teď ujal slova.

Společný zpravodaj výborů SN poslanec R. Senjuk: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, já, přestože tady již byla jednou uvedena tisková oprava v tisku 477, tak, jak je v našich krajích zvykem, vloudila se další chybička a nebyl zahrnut do této tiskové opravy jeden výpadek v tisku 477, v § 24 odstavec 4, na straně 18 nahoře, kde se tam nedopatřením dostala věta "...která přesahuje dobu 24 měsíců". Tato věta tam nemá být, dostala se tam nedopatřením, takže je to tisková oprava tiskové opravy, já se omlouvám. Je to část věty oddělená čárkami "...která přesahuje dobu 24 měsíců".

Předsedající předseda SL R. Battěk: Je to prvních pět slov na straně 18.

Společný zpravodaj výborů SN poslanec R. Senjuk: Ano, tato slova tam nemají být. Další věc, na kterou bych chtěl upozornit, protože zcela vyčerpávajícím způsobem kolega Benda a kolegyně Samková tady přednesli zásadní klíčové otázky, které tento zákon řeší, chtěl bych se věnovat alespoň zkratkovitě tomu, co nám bylo někdy předkládáno jako kolizní zákon o mimosoudních rehabilitacích vůči ostatním privatizačním zákonům, vůči zákonu o transformaci a zákonu o malé privatizaci.

Já se domnívám, že na tento zákon o mimosoudní rehabilitaci, alespoň v první jeho části, bychom měli hledět jako na jeden z transformačních zákonů, je to zákon, který řeší stejně jako transformační zákon, stejně jako zákon o malé privatizaci změnu vlastnických vztahů.

V tomto případě vláda připravila v rámci scénáře ekonomické reformy sadu zákonů, které řeší přechod vlastnických vztahů. Prvním klíčovým a velkým zákonem, v podstatě největším, jehož doplňky v podstatě tvoří další zákon, je velký transformační zákon, nebo velký privatizační zákon. Řeší přechod vlastnických vztahů na základě privatizačních projektů a následně přechodu vlastnických vztahů na konkrétní fyzické osoby.