Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Nechtěl bych zbytečně opakovat, co tu už bylo řečeno. Uvědomte si, že ti lidé nás tam týrali a mučili všemi prostředky, na které přišli. Věřte tomu, že byli velmi vynalézaví, že v tom byli opravdu výborní. Něco pochytili od gestapa. K tomuto "cechu" se hlásili. Když mne zatýkali, použili velmi vulgárních výrazů: "Co jste si o nás mysleli, rudí ďáblově nebo gestapo?" To nebylo myšleno tak, že jsme jim tak říkali my. Oni z toho měli obrovskou radost, bylo to pro ně jakési vyznamenání. V tomto duchu pracovali. Vznešeně se tomu říkalo převýchova v táborech ministerstva vnitra, ale ve skutečnosti tam řádili jako černá ruka. Používalo se trápení hladem, poloviční dávky jednou za dva nebo tři dny, když někdo něco provedl. Docházelo k různým násilnostem. Např. v Leopoldově byla dána vycházka. Když jsme potkali vrchnost - dozorce, "osvícenou hlavu", museli jsme sundat čepici a ohlásit své číslo. On řekl buď, "pokračujte", nebo měl nějaké výhrady. Mnohdy se stalo, že nám čepici vzal a hodil ji do ostnatých drátů. Vězeň si pro ni musel jít. Když si pro ni šel, tak ho přinejmenším postřelili, a to měl štěstí, když ho nezastřelili. Považovali to za velikou legraci.

Na tyto lidi se zákon nevztahuje, protože je dvacetiletá promlčecí lhůta. My na ně nemůžeme, oni se nám smějí, jak jsme sametoví a jak jsme hloupí. Dělají si co chtějí. Je paradoxní, že ještě dokážeme hledat nacistické zločince v jižní Americe i jinde, ale své vlastní lidi necháme na pokoji a vůbec nám nevadí, že to byli darebáci. Já si myslím, že takovýto "samet" by u nás neměl být.

Nikdo z nás, politických vězňů, nemá zájem na tom, aby se opakovala podobná doba, opačně ale, abychom si na nich vylévali zlost. Vezmete-li si kohokoliv ze starších lidí, kteří byli postiženi, tak uvidíte, že žádný z nich nemá touhu se mstít a chovat se tak, jak se chovali oni k nám. Nezapomeňte ale na to, že lidé, kteří byli vězněni v padesátých letech, za nich nemohli. Většinou to bylo nějak vyprovokováno. Lidé byli tehdy ochotni vstoupit do jakékoliv skupiny, aby pomohli odvrátit od nás zlo, které se na nás valilo, což si oni už tehdy uvědomovali. Ti, kteří je trápili, jsou dnes nedotknutelní a ti, kteří byli týráni a jsou už delší dobu v důchodu, mají 200 až 400 Kčs důchod. Tváříme se, že je to spravedlivé a bojíme se na to sáhnout. Máme strach z lustrací, abychom někomu neublížili. V našem dnešním příšerně demokratickém režimu nemůžeme přece nikomu ublížit. Každý se bude tisíckrát odvolávat a sežene si spoustu svědků. Pochybuji, že lustrace vůbec projdou. Bude tady tolik ochránců těchto"dušiček", že půjde zřejmě o zbytečnou práci. Neměli bychom zapomínat na ty, kteří skutečně budovali socialismus v padesátých letech, kteří radostně hovořili o tom, jak je vše krásné. Dnes vidíme, jaké to ve skutečnosti bylo.

Neměli bychom to tak nechat. Měli bychom tam buď třetí odboj dát, nebo se postarat o to, aby tito viníci byli potrestáni. Neříkám komunisté, protože mezi komunisty byli také dobří lidé, není možné házet všechny do jednoho pytle. Někteří lidé si však opravdu zaslouží dostat se do kriminálu.

Proto se přimlouvám za to, aby ti, kteří se zasloužili o koncentrační tábory, kteří nás trápili, dostali co jim patří, to znamená, aby si nějakou dobu "odpočinuli", aby mohli přemýšlet o samotě a aby jim v tom nic nepřekáželo. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji. Slovo má paní poslankyně Klára Samková.

Poslankyně SN K. Samková: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, dovolím si obrátit vaši pozornost směrem k provázanosti zákona o soudních rehabilitacích a zákona o mimosoudních rehabilitacích. Se svým návrhem, který pokládám jako pozměňovací návrh, jsem vystoupila již na ústavně právním výboru, kde byl odmítnut. Domnívám se však, že k tomu došlo v podstatě z časových důvodů a z důvodu toho, že jsem nepřesně formulovala a nedovedla jsem dost dobře vysvětlit, oč mi jde. Považuji však tento problém za natolik důležitý, že si dovoluji ho vznést znovu tady na plénu.

Ustanovení § 5 zákona o soudních rehabilitacích (tento paragraf vzhledem k tomu, že nemá být podle oficiálních stanovisek zatím měněn, není obsažen ve vašich tiscích) v podstatě upravuje osoby, které jsou oprávněny k návrhu na zahájení řízení.

Ve svém odstavci 1 říká: "Řízení se zahajuje na návrh odsouzeného, jeho příbuzných z pokolení přímého, sourozence, osvojitele, osvojence, manžela nebo druha." Vládní návrh zákona o mimosoudních rehabilitacích, který, bohužel, nemáme ještě projednaný a schválený, a tudíž ho musíme určitým způsobem přejímat, upravuje vztah, kdy na základě právě zrušených rozhodnutí o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci je na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích dávána možnost oprávněným osobám žádat o majetek podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dostávají se však tyto dva zákony do určité kontraverze, protože podle zákona o soudních rehabilitacích je to pouze určitá část osob. V zákonu o mimosoudních rehabilitacích je celá další kategorie osob, která nemá možnost zahájit řízení trestně právní, které je podmínkou pro žádání nároku podle mimosoudních rehabilitací. Jsou to především osoby, které byly určeny jako dědici ze závěti a dále v pokolení následujícím, to znamená po sourozencích, osvojitelích, atd., tedy jejich další potomci.

Domnívám se, že tímto způsobem by byla jedna poměrně dosti velká skupina osob poškozena tak, že nemohla žádat své nároky, ke kterým by jinak byla oprávněna podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Abych vám to přiblížila. Člověk, který se vrátí z koncentračního tábora z druhé světové války, nemá nikoho, protože celá jeho rodina tam zahynula. Uspořádá své majetkoprávní vztahy a začne normálně žít. Po roce 1948 je označen za zrádce národa a je mu uložen vysoký trest odnětí svobody a zároveň trest propadnutí majetku. Po nějaké určité době se vrátí a celý další život buď s někým žije nebo potom dál odkáže ve své závěti jiné osobě, než je osoba oprávněná podle ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, celý svůj majetek. Vzhledem k tomu, že tato osoba je dědicem, měla by možnost žádat o vydání věcí v rámci zákona o mimosoudních rehabilitacích. Není to však možné, protože není způsobilá k tomu, aby zahájila soudní řízení o zrušení trestního rozsudku. Naskýtá se jediná možnost, a to, že podle ustanoveni § 5 odstavce 2 zákona o soudních rehabilitacích, může návrh podat též prokurátor. To znamená, že dotyčná osoba by se mohla domáhat svých práv tím, že by dala podnět prokurátorovi, který by dal další návrh na zrušení dotyčného trestního ustanovení. Domnívám se, že se jedná o velice zdlouhavé řešení tohoto problému i o řešení určitým způsobem diskreditující.

Uvedu další věc. Setkala jsem se i s názorem, že tato záležitost by byla svým způsobem amorální, protože dotyční lidé, kterých by se to týkalo, by vlastně žádali o zrušení trestního rozsudku pouze z důvodů majetkuchtivosti. Domnívám se, že tento argument není na místě, protože tyto osoby samy o sobě nemají možnost nebo titul, ze kterého by žádaly o zrušení tohoto trestního rozsudku. Kromě toho se jedná zřejmě o osoby, ke kterým měl dotyčný poškozený velmi úzký vztah, když jim odkázal svůj majetek.

Navrhuji proto tento konkrétní pozměňovací návrh za ustanovení § 5 odstavec 1 je věta první, která zní: "Řízení se zahajuje na návrh odsouzeného, jeho příbuzných v pokolení přímém, jeho sourozence, osvojitele, osvojence, manžela nebo druha". Nyní by byla vložena další věta, která by zněla: "Řízení se též zahajuje na návrh osoby, která by byla oprávněnou osobou při uplatňování nároků vyplývajících se zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci podle zvláštního zákona "

Je to naprosto přesně ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, když se podíváte na tisk č. 442, § 1 odstavec 2.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslankyni Samkové.

Dále je do rozpravy přihlášen poslanec Vosček.

Poslanec SN J. Vosček: Vážený pán predsedajúci, vážené Federálne zhromaždenie, mám len krátku formulačnú pripomienku bez vecných pozmeňovacích návrhov, a síce k bodu 2 spoločnej správy (tlač 443) § 2 odsek 1 písm. g) - odporúčam za číselný údaj "a 157" vsunúť znenie "zákonného článku" a veta bude ďalej pokračovať.

V písmene h) za údaj 4 vsunúť "zákonného článku rímska štyridsať z roku 1914 o trestnej ochrane úradov pre..." atď. Toto upresnenie považujem za potrebné kvôli prehľadnosti formulácie a presnej citácii zákonných podkladov.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Vosčekovi.

Dále je přihlášen pan poslanec Černý.

Poslanec SL J. Černý: Pane předsedající, dámy a pánové, v § 2 odstavec 3, to je odstavec, který podle novely má být vložen jako nové ustanovení, je řečeno: "Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek."

Stížnost, kterou je možné podat do 3 dnů od doručení rozhodnutí. Pokud je mi známa praxe, realizace zákona 119 z loňského roku, je skutečně na rozhodnutích uváděno poučení, že stížnost je možno podat ve lhůtě tří dnů. Já toto považuji za velmi nešťastné, protože je třeba, abychom si uvědomili, že se většinou tato rozhodnutí týkají osob starších, takže než se člověk rozkouká, tak má lhůtu pryč. V první fázi si myslí, že dostal rozhodnutí, které ho rehabilituje, za týden si to přečte a zjistí, že místo 25 let dostal 10 let - viz článek v Lidové demokracii o snaze odletět za hranice se zcizeným letadlem. Dotyčný člověk si odseděl 13 let, původně dostal 25 let, a nynější rozhodnutí zní na 10. Takže se tam provádí taková úvaha, že kdyby dostal 15, šel by ještě na dva roky si sednout do žaláře.

Myslím proto, že je třeba dát těmto odsouzeným lidem možnost, aby měli čas na přípravu potřebné stížnosti. Proto navrhuji, aby § 2 odstavec 3, pokud přijmeme tento odstavec 3, jinak bych pak svůj návrh si dovolil pozměnit nebo bych mohl dát alternativní návrh, a byla by to pak změna současného odstavce 2, poslední věty: "Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost".

Navrhoval bych tedy tuto změnu - budu říkat to, co je navrhováno v novele. Podle odstavce 2 by to mělo pokračovat: "Je možné ve lhůtě do 30 dnů od doručení rozhodnutí podat stížnost, jež má odkladný účinek".

S tím souvisí řešení problému, pokud by toto vážené plénum přijalo, co s dosud vydanými rozhodnutími, a proto bych navrhoval, aby i tento problém byl řešen, a to v článku 2 návrhu novely zařazením odstavce 3, který by zněl takto: "Lhůta pro podání stížnosti uvedená v článku 1, bod 4, proti rozhodnutím vydaným před účinností tohoto zákona počíná běžet dnem následujícím po účinnosti tohoto zákona".

Jinými slovy znamená "po účinnosti zákona", že ten, kdo zmeškal třídenní lhůtu, má ve 30-ti denní lhůtě možnost stížnost podat. Prosím za mnoho případů, které už se odehrály od vydání tohoto zákona, abyste vzali na zřetel tuto situaci a tento můj návrh odsouhlasili.

Předsedající předseda SL R. Battěk: Děkuji poslanci Černému, dále se přihlásil poslanec Tomsa.

Poslanec SL J. Tomsa: Pane předsedající, paní a pánové poslanci, jsem velice rád, že konečně došlo na rehabilitace soudní i mimosoudní, protože jsou velice potřebné. Dovolte mi malý pohled zpět.

Po únoru roku 1948 emigrovalo z Československa 246 000 lidí. Ve vězeních a koncentračních táborech žilo v uplynulých 42 letech komunistické totality 218 000 lidí. U pomocných technických praporů sloužilo na dobu neurčitou, až do roku 1953, kdy byly složky PTP zrušeny, na 150 000 lidí. Celkem bylo takto postiženo téměř 615 000 lidí. Připočteme-li k tomu ještě dalších asi půl miliónu lidí, kteří byli vyhozeni z práce a přeřazeni k míchačkám, ke krumpáčům a do kotelen a potom také sedláky, kteří byli za asistence StB vystěhováni do pohraničí ze svých gruntů, na kterých jejich předkové hospodařili po několik generací, dostaneme se k číslům 1 100 000 lidí. Jeden milión sto tisíc lidí představovalo v roce 1950 téměř jednu desetinu obyvatel tohoto státu. Avšak postižení nebyli pouze postižení sami, ale také jejich ženy, děti a příbuzní, tedy nejméně dalšího půl miliónu lidí. Za těmito, byť přibližnými, avšak zcela střízlivými čísly je ukryta bolest, utrpení a slzy mnoha tisíců obětí komunistické diktatury. Největším utrpením procházeli pochopitelně političtí vězni padesátých let, kteří v jáchymovských uranových dolech byli postaveni do role starověkých otroků. Na těchto lidech, označených tehdy pouhými čísly byly páchány zločiny proti lidskosti.

Srovnáme-li počet postižených komunistickou diktaturou s počtem příslušníků komunistické strany, dostaneme zajímavá čísla. Že totiž na každého příslušníka komunistické strany připadá jeden trestný čin a na každého třicátého člena strany jeden zločin.

Lze se, vážení přátelé, za okolností, kdy se političtí vězni vraceli z koncentračních táborů s podlomeným zdravím, vyraženými zuby, rozšlapanými, rozkopanými žebry, lidé fyzicky i psychicky utýraní, pozastavovat nad tím, že tito lidé prohlašovali, že komunistická strana je zločineckou organizací? Že tak, jako máme v právním řádu zakotven fakt o zákazu podpory a propagace fašismu, měl by zde být stejným právem zakotven i fakt o zákazu podpory a propagace komunismu? Jaký byl vlastně rozdíl mezi zločiny, které byly páchány ve znamení hákového kříže s stejnými zločiny, které byly páchány ve znamení srpu a kladiva?

Když se nám vraceli z německých nacistických koncentračních táborů lidé a vyprávěli o tom, jakým způsobem s nimi bylo zacházeno, pozastavovali jsme se nad tím, jak je možné, že tak kulturní národ, jakým byl národ německý, národ Goethův, Schillerův, Beethovenův a Kantův, mohl klesnout až na hlubinu barbarskosti. Avšak netrvalo mnoho let, vlastně ještě v tomtéž desetiletí se počínaly stavět nové koncentrační tábory, v nichž byli vězněni naši lidé našimi lidmi, a navíc ještě v době hlubokého míru.

Častokrát jsme se pozastavovali nad tím, jak je možné, že mohla být porušována zcela beztrestně lidská práva. Pozastavovali jsme se nad tím, že se vůbec něco takového mohlo stát. Kolega Sláma tady hovořil, jen tak lehce se zmínil o mnohých zločinech, které byly páchány na politických vězních. Jestliže páchali zločiny za války nacisté, páchali je na cizích příslušnících, bylo to v době války, kde každá lidskost mlčí. Kde je lidskost tupena, hanobena. Ale toto prosím vás, páchali naši vlastní lidé na našich lidech v době míru. A o to jsou tyto zločiny horší a nepromlčitelné. V tom totiž, že žalobci i žalovaní, soudci i souzení, věznitelé i věznění, obojí byli synové českých a slovenských matek. Ve jménu jaké ideologie byly tyto zločiny páchány?

Ve jménu komunistických idejí o šťastném světě, v němž nebude vykořisťovaných, byli vykořisťováni lidé způsobem, který lze přirovnat jen ke starověkým otrokářským řádům, kde otrok měl cenu jen pouhé pracovní síly.

Kolik muselo uplynout let, kolik muselo nebo nemuselo vytéci lidské krve, než-li lidé byli schopni se poučit a uvědomit si, že socialismus i socialismus s lidskou tváří je jen neuskutečnitelnou fantazií bláhových snílků a že komunismus je stejně agresivní jako fašismus. Komunismus jako chobotnice napřahal svá chapadla v úsilí pohltit svět, a kamkoliv tato chapadla dosáhla, tam všude tekla lidská krev. O tom nás poučuje historie, a nebyl to pouze Jáchymov, Slavkov, byla to Kuba, Angola, Afghánistán a předtím Solovky a Katyň. Koncentrační tábory smrti jsou jen důsledkem pseudodemokratické, pseudohumanitní utopie, která prokázala naprostou nereálnost socialismu, nekulturnost a nemorálnost komunistické morálky. Ani fašismus, ani komunismus nemohou být jinými než takovými, jakými jsou, totiž totalitními, agresivními, antihumánními, antidemokratickými.

Já věřím, nebo lépe řečeno chci věřit tomu, že komunisté, kteří sedí v tomto parlamentu, jsou slušní lidé. Ovšem oni neprošli komunistickými výslechy, komunistickými věznicemi. Kdyby jimi prošli, já jsem přesvědčen o tom, že už by nebyli komunisty. (Potlesk.)

A nepochybuji také o tom, že v tomto státě je ještě dost a dost těch, kteří by byli ochotní a schopní kdykoliv vzít do rukou zbraň a tuto zbraň obrátit proti vlastnímu lidu.

Hovoříme-li dnes o rehabilitacích, potom tvrdím, že je třeba rehabilitovat nejenom lidi, kteří byli postiženi, a to všechny, kteří byli postiženi, ale je třeba rehabilitovat slušnost, lidskost, státnost, demokracii. Je třeba je rehabilitovat ve jménu těch umučených a ubitých, ve jménu těch tisíců ponížených a v jejich jménu já prosím tento parlament, abychom byli schopni dát všem, kteří byli jakýmkoliv způsobem postiženi, abychom byli schopni dát jim důvěru v tento právní stát a v právní řády tohoto státu. Přál bych si, aby ti, kteří se jednou narodí v této zemi, nebo ti, kteří se už teď rodí, aby skutečně žili v normálním, slušném, demokratickém, svobodném státě, kde jsou zaručena všechna lidská práva každému občanu. To je mé přání. Děkuji vám. (Potlesk.)

Předsedající předseda SL R. Battěk: Také já děkuji panu poslanci Tomsovi a jako poslední písemně přihlášený do rozpravy je kolega Hubálek.

Poslanec SL B. Hubálek: Pane předsedající, dámy a pánové, není mnoho co dodávat ke slovům předřečníků, já sdílím jejich citový, morální postoj k této záležitosti. My musíme mimo morální postoj brát také zřetel na fakta, a tedy i na precedenty, a to u mnoha lidí bude možná hrát daleko větší váhu, než to první.

Já bych tady chtěl upozornit, že budu žádat změnu, podám pozměňovací návrh k novele tohoto zákona, a bude se týkat uzákonění de facto třetího národního odboje. Mnoha lidem to bude znít jako nadnesený požadavek, ale není to pravdou. My, když se podíváme do statistik, zjistíme, že se jednalo o skutečný odboj desetitisíců a dá se říci statisíců lidí, to nebyl ojedinělý teror nebo násilí vůči vládnoucí moci.

Vzpomeňme druhou světovou válku, kdy třeba jenom poslouchání zahraničního rozhlasu nebo vyprávění protistátních vtipů, tak jako za pozdější éry komunismu, vedlo k politickým postihům a vězněním. Tyto skutečnosti byly pak obsaženy v zákoně č. 255/1946 Sb., tam stačilo, aby účastníkem odboje byl člověk podle § 1 písm. g), aby tento člověk byl československým politickým vězněm. Tito lidé pak získali statut účastníků druhého odboje.

Ze současnosti - před nástupem do Federálního shromáždění jsem byl poslancem České národní rady a Česká národní rada se vyjadřovala k návrhu zákona o soudních rehabilitacích, který podalo Federální shromáždění. Už tehdy byl jednoznačný názor, že hnutí odporu proti komunistické totalitě má charakter národního odboje. Mám s sebou usnesení výboru České národní rady, které bylo jednomyslně přijato v letošním dubnu, kde - budu citovat: "občané, kteří byli těmto represím vystaveni, byli ve značném množství případů donuceni k odboji proti tyranii a útlaku".

Toto doporučující stanovisko všech výborů České národní rady nebylo bráno v úvahu. Já bych chtěl jenom upozornit, že leckdy se věci považují za uspěchané, že se říkají dopředu, ale od toho jsme představiteli politického života, abychom dopředu viděli. Tak, jako se loňského února a března ozývaly hlasy na vyrovnání s majetkem komunistické strany a z mnoha míst jsme slyšeli, že je to politicky neadekvátní, situace a přání lidí si to vynutily a potvrdily zdravost názorů těch, kteří jsme to požadovali už tenkrát.

Nebudu zdržovat svým řečněním, protože rozhodnutí, jak se zachováme, záleží na každém z nás, jak budeme hlasovat, o tom se mohou přesvědčit naši současní voliči i voliči za jeden a půl roku, až mnozí z poslanců budou hovořit na předvolebních schůzích, jaký mají vztah k minulosti, k současnosti i budoucnosti. Jestli to myslí doopravdy s tím hlásáním, že máme žít v pravdě a podle morálky. Je snadné slova říkat, horší je podle nich jednat.

Nyní k jádru věci. Já bych pak dr. Kesslera požádal, předal mu vlastně svůj pozměňovací návrh, který je vlastně původním zněním tisku č. 299, který jsme dostali již dříve a žádal bych, abychom hlasovali pro jeho plné znění. Paragraf 1 druhý odstavec zní takto: Tam je podstatné, že se to rozšiřuje "nebo cestou odboje", tedy třetího národního odboje.