Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji panu poslanci Kesslerovi za odůvodnění
návrhu zákona.
Dovolte, abych mezi námi přivítal místopředsedu
vlády pana Pavla Rychetského. Současně
konstatuji, že návrh projednaly výbory ústavně
právní, výbory pro plán a rozpočet,
branné a bezpečnostní, sociální
a kulturní a pro životní prostředí
obou sněmoven. Podáním zpravodajské
zprávy byli pověřeni poslanci ústavně
právních výborů Václav Benda
a Jaromír Patočka. Prosil bych tedy pana poslance
Václava Bendu, aby přednesl zpravodajskou zprávu.
Společný zpravodaj výborů SL poslanec
V. Benda: Vážený pane předsedající,
vážené Federální shromáždění,
úvodem své zpravodajské zprávy, kterou
podávám jménem už citovaných
výborů Sněmovny lidu, bych rád konstatoval,
že tato novela je svým způsobem atypická
mezi novelami, které přijímáme. Ona
totiž v žádném ohledu nezasahuje do ducha
zákona nebo nemění duch zákona o soudních
rehabilitacích, nýbrž je ji možno chápat
spíše jako závazný výklad sporných
problémů, které se při jeho uplatňování
vyskytly a musely vyskytnout, protože to byla problematika
do té míry nová a spletitá, že
teprve soudní praxe ukázala, že tady vyvstávají
určité závažné problémy.
Čili tato novela je spíše dopracováním
zákona, zprecizováním zákona v různých
ohledech, než nějakým zásahem proti
jeho původnímu duchu.
Za nejzávažnější zásah proti
původní dikci zákona o soudních rehabilitacích
by se mohla pokládat otázka odboje nebo otázka
možných násilných prostředků.
A proti tomu také byly nejzávažnější
námitky ze strany federální vlády.
Domnívám se, že to řešení,
které je navrženo, to znamená, že se výslovně
nezmiňuje právo na odboj, ale že se při
tom v úvodních ustanoveních nevylučuje
předem jakékoliv použití násilí,
že to je ustanovení vhodné, že je navíc
v souladu s ústavní listinou, resp. s článkem
23 ústavní Listiny o základních lidských
právech, kterou jsme nedávno přijali, a v
té souvislosti chci jenom upozornit, že to samozřejmě
neznamená nějakou omluvu násilí nebo
připuštění násilí jako
takového. Tam zůstávají zachována
ustanovení, podle kterých prokurátor může
protestovat proti příslušné rehabilitaci,
proti příslušnému rehabilitačnímu
postupu, zjistí-li, že bylo použito násilí
atd., ale nechává se to na řešení
individuálních případů. Samozřejmě,
rozdíl mezi nějakým násilím
únosce civilního letadla nebo někoho, kdo
se krutým způsobem prostřílí
přes hranice, a je rozdíl mezi násilím
vězně odsouzeného na smrt, který spoutá
nebo odzbrojí svoji eskortu a uprchne, jednaje v těžké
tísni. Ale právě proto se neřeší
ze zákona, nýbrž ponechává se
na prokuratuře, aby posoudila tu kterou míru přípustného
násilí.
Jinak další změny - už je tady citoval
kolega doktor Kessler - směřují v podstatě
k zjednodušení celé procedury, celého
procesu rehabilitace. Především se jedná
o zavedení v několika bodech paušální
náhrady namísto zkoumání a vykazování
skutečných nákladů; to se ukázalo
velmi nepraktické, protože jednak v mnoha případech
příslušné doklady, příslušná
dokumentace chybí, nebo je jenom velmi obtížným
způsobem opatřitelná. Navíc se jedná
o období velice dlouhé, období více
než 40-ti let, během kterého pochopitelně
také hodnota koruny a výše různých
typů nákladů prodělávala podstatné
změny. Čili tady se ukazuje mnohem operativnější
a také mnohem spravedlivější vycházet
u jednotlivých typů odškodnění
z paušální náhrady a pominout možnost
nebo nutnost, povinnost vykazovat skutečnou výši
škod.
Posléze třetí za zmínku stojící
změna je opravdu charakteru vykladu. Tady vznikly u soudu
pochybnosti, jak si počínat v případech,
které byly ať už částečně
nebo úplně rehabilitovány už na základě
rehabilitačních zákonů z roku 1968,
resp. úpravy, novely tohoto zákona z roku 1970.
Tady vycházíme z toho, z čeho vycházel
vlastně duch původního zákona, že
rehabilitace je v každém případě
třeba dovést do konce nebo provést podle
dnešních hledisek s tím, že pokud už
bylo nějaké odškodnění vyplaceno
nebo pokud už v rámci minulé rehabilitace se
nějaké náhrady postiženému dostalo,
tak se odečte od výše jeho dnešní
náhrady. Čili vycházíme z toho, že
odškodňujeme stejným způsobem všechny
postižené, všechny politické vězně
a nespravedlivě odsouzené minulých let s
tím, že ti z nich, kteří už nějakou
formou odškodněni byli, dostanou příslušný
rozdíl, ti kdo nebyli, tak to dostanou vcelku.
V rámci zpravodajské zprávy bych rád
konstatoval, že s návrhem zákona, resp. s textem
společné zprávy, která zabudovala
ještě celou řadu praktických připomínek
právě od soudů a různých institucí,
projevily souhlas jak vyjmenované výbory Federálního
shromáždění, tak Česká
národní rada, Slovenská národní
rada a federální vláda.
Bylo předloženo určité kvantum připomínek
a já jsem zmiňoval závažnou námitku
federální vlády proti odboji. Tyto připomínky
byly vesměs zapracovány nebo zohledněny při
vypracování společné zprávy.
Podrobnosti o tom, jaká byla jednotlivá stanoviska
zainteresovaných orgánů a jak se s jejich
připomínkami naložilo, vám vzápětí
vyloží kolega zpravodaj ze Sněmovny národů
dr. Patočka.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji zpravodajovi Bendovi.
Společný zpravodaj výborů SN poslanec
J. Patočka: Vážený pane předsedající,
vážené kolegyně a kolegové. Návrh
zákona, kterým se mění a doplňuje
zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci
(tisk 299), byl projednán ve Slovenské národní
radě, v České národní radě,
ve výborech pro životní prostředí,
výborech pro plán a rozpočet a výborech
sociálních a kulturních Sněmovny lidu
a Sněmovny národů Federálního
shromáždění.
Česká národní rada vyslovila souhlas
s předloženým návrhem se čtyřmi
drobnými připomínkami. V § 23 odstavec
1 písm. c) ve věci nákladů trestního
řízení a nákladů vazby. Tato
připomínka byla akceptována a zapracována
do společné zprávy (tisk 443). Zbývající
tři připomínky České národní
rady jsou pouze formulační a bylo k nim přihlédnuto
při vypracovávání společné
zprávy.
Slovenská národní rada vyslovila souhlas
s návrhem s jedinou připomínkou, aby v §
34 byl citován celý název zákona č.
82/1968 Sb., což bylo akceptováno. Výbory branné
a bezpečnostní Sněmovny lidu a Sněmovny
národů svým usnesením č. 56
schválily tuto novelu s těmito připomínkami.
Minoritním votem 7 hlasů ve Sněmovně
národů se poslanci domáhali, aby v §
1 odstavec 2 místo vynechané věty, tj. známá
vynechaná věta "pokud směřovaly
k prosazení takových práv nenásilnou
cestou nebo cestou odboje", byla dána věta
"bez ohledu na to, zda k uplatnění těchto
práv a svobod směřovaly cestou nenásilnou
či násilnou".
Ve výborech branných a bezpečnostních
ve Sněmovně lidu hlasovali 2 poslanci pro, ve Sněmovně
národů minoritní votum 7 hlasů.
Dále navrhli nové znění § 1 odstavec
2, které bylo prakticky převzato do společné
zprávy.
Výbory sociální a kulturní Sněmovny
lidu a Sněmovny národů vyslovily s novelou
souhlas bez konkrétních připomínek.
Výbory pro životní prostředí
Sněmovny lidu a Sněmovny národů měly
nejvíce připomínek. S návrhem novely
uvedeným v parlamentním tisku nakonec vyslovily
souhlas, a to ve Sněmovně národů 15
hlasů pro, nikdo proti, nikdo se nezdržel hlasování.
Ve Sněmovně lidu bylo 13 poslanců pro, nikdo
nebyl proti, nikdo se nezdržel hlasování. Většina
připomínek byla velmi vysoké úrovně
a prakticky byly ve všech případech kromě
jednoho zapracovány do společné zprávy.
Pouze k částečné akceptaci došlo
u § 1 odstavec 2. Zase se tyto výbory vrátily
k problematickému po pojmu "odboj", kde tyto
výbory doporučily vymezit pojem odboj a v této
souvislosti posoudit ustanovení písm. c) odstavce
3.
Druhá část této připomínky
byla realizovaná tak, že do § 3 bylo dáno
"skutek byl spáchán za použití
násilí vůči osobě", takže
nové znění by mělo být "skutek
měl za následek smrt, těžkou újmu
na zdraví nebo škodu velkého rozsahu".
Tento výbor si velice správně povšiml,
že § 3 je regulátorem v rukou prokurátora
ve vztahu k definici od b) k § 1.
Pokud jde o první část připomínky
definovat odboj, došlo ke kompromisu tím, že
věta "pokud směřovaly k prosazení
takových práv nenásilnou cestou" byla
zcela vypuštěna. K tomuto řešení
došlo pod vlivem expertíz našich nejvyšších
odborných orgánů, tj. Nejvyššího
soudu federace, Generální prokuratury federace a
vlády federace. Federální vláda v
podstatě odmítla znění, které
bylo v původním tisku 299 s tím, že
zejména uvádí, že to není v souladu
s celkovou koncepcí zákona. Odvolává
se na mezinárodní právo, kde není
zakotveno právo na násilný odpor proti porušování
lidských práv. Dále federální
vláda uvádí, že platný právní
řád tento pojem nezná. Používal
se pouze pro roce 1945 jako pojem "národní
odboj" a podobně v některých zákonech
a dekretech prezidenta republiky.
Ze všech těchto důvodů považuje
vláda tento návyk za nadbytečný. Stanovisko
generálního prokurátora federace je v podstatě
stejné, jako stanovisko vlády. Poukazuje na to,
že odboj pro období míru není nikde
v našem právním řádu vymezen.
Obecně se jím rozumí organizovaný
odpor, jehož cílem je odstranit politický systém.
Jen pro období druhé světové války
byl tento pojem vymezen jako národní odboj za osvobození,
např. v zákonu č. 255 z roku 1946. Jeví
se proto generálnímu prokurátorovi tento
návrh jako neadekvátní.
V zákonech po druhé světové válce
byli účastníci odboje rozděleni do
několika kategorií na příslušníky
armády, partizány, politické vězně,
kteří se aktivně podíleli na boji
proti okupantům. Konečně stanovisko Nejvyššího
soudu je také záporné. Rovněž
Nejvyšší soud má vážné
pochybnosti o správnosti zmíněného
návrhu. Odpor proti stávající moci
nemá charakter centrálně organizovaného
boje proti vnějšímu nepříteli.
Osobně si přesto myslím, že přes
tato záporná stanoviska mám za to, že
slova "nebo cestou odboje", jak jsou uvedena v původním
návrhu č. 299, by měla v zákoně
zůstat. Jde o ustanovení, která nemá
žádný hmotný nebo finanční
dopad, ale představuje morální ocenění.
Myslím, že toto morální ocenění
naše společnost statisíců vězněných
a popravených za komunistického režimu, kteří
- jak se říká - zůstali solí
země, je doposud dlužna.
K této novele přišly dopisy občanů.
Vybral jsem pro vás dva. Paní Mlynáriková
nám napsala na adresu Federálního shromáždění,
aby tam byli uvedeni i sourozenci mezi těmi, které
je možno odškodnit, protože byli často šikanováni
za své odsouzené bratry či sestry a sama
líčí své osobní zkušenosti.
Pak nám napsal dr. Imrich Odsvirk, který poukazoval
na to, že když byly tresty propadnutí majetku
uložených soudem, šlo o soudní trest a
mělo by to být řešeno v zákoně
o soudní rehabilitaci a ne v mimosoudních rehabilitacích.
Je to spíše slovní záležitost.
Praxe orgánů aplikujících zákon
o soudní rehabilitaci odhaluje některé nedostatky.
Sám jsem se např. ptal u okresního soudu
v Mladé Boleslavi, jak jim to jde. Říkali,
jde nám to dobře, rozeslali jsme sto rozhodnutí
o soudních rehabilitacích, ale pouze u 10-ti se
nám to podařilo doručit, protože řada
lidi buď zemřela, přestěhovala atd.
To uvádím jen jako příklad, kdy novela
operativně reaguje na to, že tam stačí
nyní doručit obhájci, aby mohlo být
řízení vedeno dále.
Protože by bylo nevhodné odstraňovat nedostatky
zjištěné další novelou, byla novela
rozšířena o zkušenosti z praxe soudů
v intencích návrhů poslanecké novely.
Doporučuji vám proto jako společný
zpravodaj přijetí novely ve znění
společné zprávy. Děkuji.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Patočkovi. Otevírám
rozpravu. Písemně se přihlásili tři
poslanci. Nejprve uděluji slovo kolegovi Michálkovi.
Poslanec SL F. Michálek: Vážený pane
předsedající, kolegyně, kolegové,
vážení hosté, máme dnes projednat
předložený iniciativní návrh
skupiny poslanců Federálního shromáždění,
kterým se mění a doplňuje zákon
č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích
ze dne 23. dubna 1990. Především pak uznání
3. odboje v článku 1 odstavec 1 (tisk 299). Týká
se našich občanů postižených represemi
komunistického režimu od 25. 2. 1948, na Slovensku
již na podzim 1947, u členů zákonné
služby odsuzující soudní rozhodnutí
za činy, které jsou v rozporu s principy demokratické
společnosti, respektující občanská
a politická práva a svobody, zaručující
ústavu a vyjádřené v mezinárodně
právních normách, které bývalý
režim označoval za trestné.
Tento zákon má zabezpečit odsouzeným
našim osobám společenskou rehabilitaci, přiměřené
hmotné odškodnění a umožnit při
zjištění nezákonnosti umožnit vyvození
důsledků proti osobám, které platné
zákony vážně a vědomě
porušovaly. Zločiny proti lidskosti by měly
být prohlášeny za nepromlčitelné.
Při projednávání tohoto návrhu
ve výborech životního prostředí
byl vznesen dotaz, co se rozumí pod pojmem 3. odboj, a
čím je 3. odboj charakterizován. Několikrát
i v tomto shromáždění jsme se dotkli
této citlivé otázky. Nebylo však ještě
řečeno všechno a patřičně
osvětleno. Dosud byla zveřejněna nepatrná
část toho, co se všechno v minulosti odehrávalo
z hlediska zážitků určité skupiny
politických vězňů.
Věřím, že budeme mít dostatek
času a prostor, abychom vydali osobní svědectví
50. let!
Dámy a pánové, dovolte mi, abych stručně
shrnul z historického hlediska tyto skutečnosti.
První národní odboj v letech 1914 - 1918
trval 4 roky. Byl reprezentován představiteli v
exilu, vojenskou silou legií a měl podporu bojujících
velmocí a jejích vlád. Těžiště
působnosti bylo v zahraničí. Směřovalo
k vytvoření samostatného mnohonárodnostního
státu. Odpor obyvatelstva byl minimální.
Oběťmi byli především bojující
legionáři. Druhý odboj v letech 1939 - 1945
trval 6 roků a vyznačoval se stejnými charakteristikami
jako 1. odboj. Byl reprezentován exilovou vládou,
uznán nakonec velmocemi. Měl vlastní armádu
v zahraničí a podporu bojujících velmocí.
Vnitřní odboj byl relativně slabý,
kromě poslední fáze války, zejména
na Slovensku. Oběťmi byli vojáci na vnějších
frontách a civilní obyvatelstvo vystavené
teroru.
První a druhý odboj uznaný de jure vládami
Československa byl odbojem proti cizím vládám,
proti cizí moci nucené a vykonávané
na občany státu. Výsledkem 1. odboje byl
samostatný stát z vůle velmocí. Výsledkem
2. odboje bylo osvobození Československa jako důsledek
vojenské porážky fašismu. Třetí
národní odboj trval 42 let.
Nebyl reprezentován vládou v exilu, neměl
vlastní bojující armády ani podporu
bojujících velmocí. Odehrával se v
době relativního světového míru
byl odbojem veskrze národním a lidovým. Tento
odboj vedl osamocené, neozbrojené obyvatelstvo proti
komunistické vládě vlastní země.
Podpora zahraničí byla minimální a
omezovala se převážně na podporu morální.
Délka 3. národního odboje zahrnuje téměř
celou lidskou generaci a představuje větší
polovinu trvání našeho státu. Přes
utrpení, oběti na životech, přes obrovské
morální a materiální škody způsobené
násilnou vládou komunistů, dokázali
občané vychovat generaci morálně a
intelektuálně cenných a odhodlaných
politiků, kteří chtěli převzít
odkaz nezadatelného práva na svobodu, čest
a důstojnost člověka. Pokračovali
v tom, oč jsme se pokoušeli i my, v 50. a 60. a dalších
letech, včetně reformních komunistů.
Aktivní i pasivní odpor obyvatelstva byl účinný,
národy a národnosti tohoto státu se dokázaly
ubránit mravnímu a národnímu zničení.
Počáteční odpor vedení, zpočátku
i se zbraní v ruce, postupně ochaboval, postupně
byl téměř zničen. Těžiště
se přesunulo do morálního a intelektuálního
vzdoru. Cenné je to, že občané pracující
v odboji bránili svůj osobní postoj a svou
lidskou důstojnost, hájili je sami, bez podpory
druhých, bez viditelné hranice času, kdy
tento boj skončí.
Vláda, která si nevážila odvahy, statečnosti,
cti a oběti občanů státu, by pro ně
nemohla být žádoucí. Uznání
3. odboje de jure, uznání práva člověka
na odpor proti zlu a násilí, který je jeho
kategorickou mravní povinností, je jeho význam,
a toto právo by mělo být vzato v úvahu
při formulaci filozofie nové ústavy.
Otázka mravní odpovědnosti a povinnosti odporovat
zlu ve všech jeho podobách je zásadním
problémem vůle obyvatelstva být národem
a státem. Neuznat 3. odboj de jure znamená neuznat
nezadatelná práva občanů, státu,
postavit se na odpor proti svému zničení.
Znamenalo by to rehabilitaci politických zločinů,
jejich zákonnou oprávněnost a bezprávnost
lidi.
Nežádáme soucit, žádáme
spravedlnost, opírající se o právní
stát. Navrhuji, pozměňuji a upřesňuji
§ 1 článek 1 v tom smyslu, aby poslední
věta o občanských a politických právech
byla doplněna, "včetně nezadatelného
práva postavit se na odpor proti zlu a bezprávnému
násilí.
Na závěr bych chtěl říci, že
jako účastník druhého protifašistického
odboje jsem si několikrát vzpomněl na slova
tehdejšího ministra zahraničních věcí
Jana Masaryka, že je lepší zemřít
vstoje než žít v kleče.
Dále bych upozornil na A. Solženicina, který
prohlásil, že takový život se může
přirovnat životu v žumpě. Děkuji.
(Potlesk.)
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Děkuji poslanci Michálkovi. Dále je přihlášen
do rozpravy poslanec Věroslav Sláma. Připraví
se poslankyně Klára Samková.
Poslanec SN V. Sláma: Pane předsedající,
vážené dámy a pánové poslanci,
milí hosté, dovolte mi, abych se připojil
k mému předřečníkovi. Myslím,
že to řekl velice výstižně, takže
už nebudu opakovat, co on řekl. Měl bych jednu
podobnou připomínku jako on.
Navrhovatel, poslanec Kessler, tu předkládal novelu
zákona. Přestože je to můj přítel,
se kterým jsem dlouhou řadu let trávil ve
vězení, s mnohým, co říká,
nesouhlasím. Konkrétně jde o změnu
§ 1 ústavního zákona (tisk 299), kde
v původním návrhu bylo ustanovení,
že demokraticky smýšlející občané
se mohli v totalitním režimu domáhat svých
nezadatelných práv nenásilnou cestou, nebo
cestou odboje. Tato formulace byla ze společné zpravodajské
zprávy vypuštěna s odůvodněním,
proč se tak stalo. Já se domnívám,
že oprávnění odboje jako formy odporu
musí být v novele zákona zachováno.
Je pravda, že persekuovaní a věznění
občané byli nuceni v mezních situacích
uchylovat se i k násilným trestným činům.
Šlo konkrétně o akce proti agentům a
provokatérům, kteří z pověření
StB zakládali, vyzbrojovali a infiltrovali ilegální
skupiny odpůrců režimu, aby pak tyto oběti
mohly být zatýkány a vězněny,
některé dokonce popravovány.
Jinou skupinou, vůči které docházelo
k násilným trestným činům,
byli dozorci, jejichž sadismu se pokoušela řada
vězňů uniknout i za cenu násilí.
Všechny tyto činy vězňů nebo
pronásledovaných byly posuzovány jako kriminální
násilné trestné činy, na které
se zákon o soudní rehabilitace nevztahuje. Mám
pochybnosti, jestli jsou dostatečně kryty návrhem
novely. Z tohoto důvodu podávám protinávrh
ustanovení § původního zákona
č. 19o/1990 Sb., a to tak, jak je to obsaženo v tisku
č. 299, totiž že občané měli
právo domáhat se svých práv nenásilnou
cestou nebo cestou odboje. Jinak souhlasím s tím,
jak to je.