Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

K odstavci 5 preambule: myslím, že svobodu je možno chápat jako závazek, a to v tom smyslu, že plně svobodný mohu být teprve tehdy, přijmu-li úsilí o svobodu druhého i za svůj úkol vlastní. Proto navrhuji připojit za větu "vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů" text "a zavazujíc se přispět k tomu dle svobodné vůle občanů ČSFR a se zřetelem k možnostem ČSFR."

Odstavec 6 preambule. Za text "vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení" navrhuji přidat text "při respektu k právům všech národností a etnik na území ČSFR, jak je stanoví tato listina, ústava a zákony ČSFR."

Dále navrhuji doplnit v hlavě jedna v článku 2 odstavec 4 s tímto textem: "Nesmí být vydán žádný trestní zákon se zpětnou působností nebo takový zákon, jehož obsahem by byl soudní rozsudek." Připomínám, že tento návrh vychází z textu prvního článku 9 odstavce ústavy USA.

Dále navrhuji připojit v hlavě druhé článku 17 odstavec 5.: "Nikdo nesmí pro své náboženské přesvědčení způsobit újmu na zdraví druhému nebo ohrozit život jiných osob". K tomu mi dovolte několik slov k vysvětlení. Existují náboženské sekty, které brání působení lékaři a lékařským zákrokům při ohrožení svého zdraví nebo života. Sám jsem měl možnost se s takovými případy seznámit - podotýkám, že nejsem lékař - ale domnívám se, že může dojít k situaci, kdy například rodiče budou bránit transfúzi krve svému dítěti vzhledem ke své příslušnosti k určité náboženské sektě. Tento případ se skutečně stal. Lékaři si potom poradili tím, že ten odpor zlomili argumenty o své povinnosti, o svém závazku vůči Hippokratově přísaze.

V souvislosti s článkem 24, tisk 392, mi dovolte připomenout, že jeho smysl navazuje na historickou tradici spravedlivé vzpoury proti tyranovi, založenou už antickým vědomím a jeho praxí. Tento smysl byl dále rozvíjen ve středověku, např. v učení Tomáše Akvinského, který připouští možnost zbavit se tyrana i násilím jakožto akt legitimní, a to tehdy, porušuje-li tyran práva lidské přirozenosti. Podobně je tomu i u jeho duchovních žáků a pokračovatelů, když například jeden z nich, Francisco Suarez, hovoří dokonce o možnosti vraždy tyrana jakožto legitimním aktu obrany společnosti před zlem, které tyran působí.

V moderní podobě má toto právo bránit se despocii zvýšit sebevědomí občana, který tak má být vychováván k vědomí důstojenství, které mu podíl na udržování demokratického a právního pořádku ve společnosti zaručuje.

Proto navrhuji, aby článek 24 návrhu listiny, který vyhlašuje právo občanů postavit se na odpor proti každému, kdo by v případě diskontinuity ústavních pořádků a institucí odstraňoval demokratický řád založený touto listinou, byl doplněn odstavcem číslo 2 s tímto zněním: "Obrana demokratického pořádku ve státě, lidských práv a základních svobod proti všemu, co je ohrožuje, je přední občanskou ctností."

Děkuji za pozornost.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Prosím poslance Kavana, by se ujal slova, potom bude hovořit poslankyně Sándorová.

Poslanec SL J. Kavan: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážení kolegové poslanci a poslankyně, dámy a pánové, považuji se za poměrně disciplinovaného poslance a stejně jako poslanec Sokol se domnívám, že pozměňující návrhy se mají předkládat především, ovšem ne výlučně, ve výborech. Návrh, který budu chtít předložit, jsem již předložil v zahraničním výboru, i když v méně čisté právní podobě a tam, při projednávání a za poměrně malé účasti, neprošel. K jeho přijetí však nescházelo zase tolik hlasů, aby mě to přesvědčilo o tom, že nemá smysl jej dát k posouzeni tomuto širokému plénu poslanců.

Dovolte mi nejdříve několik úvodních poznámek, abych svůj návrh dal do kontextu. Problematikou lidských práv se zabývám více než 20 let, a to jak teoreticky na dvou britských univerzitách, tak i v denní praxi. Velice jsem uvítal argumenty Charty 77, že tato práva a svobody jsou nezadatelná a nedělitelná, a to jak v domácím, tak v mezinárodním měřítku. Nemůžeme tedy být svobodni, jsou-li některé naše základní svobody omezeny a nemůžeme být skutečně svobodni, je-li někdo jiný nesvoboden. V praxi to pro mě znamenalo, že jsem do angličtiny překládal a potom různým organizacím a vládám rozesílal a snažil se publikovat nejenom velmi důležitá, politicky závažná prohlášení Charty 77, ale i všechna detailní sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kterých byly stovky a stovky a které se zabývaly nespravedlivým pronásledováním a justičním pošlapáváním některých práv ve světě naprosto neznámých jedinců. To je tady samozřejmě velmi známé, neboť i v tomto shromáždění sedí, pokud vím 9 poslanců - členů VONS, například zde už nepřítomný ministr Jiří Dienstbier, pánové Rudolf Battěk, Ladislav Lis, Ing. Petr Uhl, který mně většinu sdělení VONS zasílal, Václav Benda, paní Dana Němcová, Stanislav Devátý a další, z nichž někteří zaplatili za tuto svou práci mnohaletým vězením.

V té době se mne někteří západní pravicoví přátelí snažili přesvědčit, že přílišné prosazování lidských práv v komunistických zemích za dané politické situace může podkopat detente, omezit obchod a dokonce i ohrozit mír a stabilitu v Evropě. Někteří mí západní levicoví přátelé mi naopak tvrdili, že boj za dodržování lidských práv není dostatečně radikální, neboť nemění základní struktury a vztahy ve společnosti, a proto by neměl být tak moc podporován. Díky našim zkušenostem je nám jasné, že se mýlily obě tyto skupiny. Nechaly se samozřejmě ovlivnit atmosférou a prioritami jejich společnosti v tehdejší době.

Na druhé straně mám někdy dojem, že mnozí z nás jsme se podobně nechtěně nechali ovlivnit atmosférou, kterou vytvořila politika bývalého režimu. Máme dnes strach používat formulace a pojmy, které kdysi ukradli a zneužili ideologové KSČ. Mám na mysli termíny, jako je mír, levice, pravice, ale i právo na práci, sociální jistoty a v posledních týdnech bylo vidět, že i pojmy "odbory" a "odborářská práva" máme spíš ztotožněny s převodovou pákou tehdejší vládnoucí strany, než s institucemi obecně respektovanými v západní Evropě.

Jsme pochopitelně ovlivněni špatnými zkušenostmi posledních 40 let, ale domnívám se, že se musíme snažit je překonat a vrátit pojmům jejich původní smysl. Právo na práci přece neznamená ani povinnost pracovat, ani povinnost státu zajistit každému práci a vytvářet tak umělou plnou zaměstnanost. Vyjadřuje - aspoň to tak cítím - jen přesvědčení, že je přirozenější stav, kdy lidé spíše pracují, než zahálí, a přání snažit se o dosažení co nejplnější zaměstnanosti jako našeho dlouhodobého cíle.

Díky našim zkušenostem se zneužíváním mocenských prostředků státu, máme dnes často obavy vybavit stát příslušnými pravomocemi, aby mohl plnit svou povinnost zajistit podmínky pro důstojný život každého občana jako jedno z jeho základních lidských práv. Občas si tady v novinách přečtu poněkud zjednodušené představy, že levice a pravice na Západě se liší především velkým rozdílem ve výši daní, neboť levice čeká od státu zajištění většiny sociálních a kulturních potřeb občanů, zatímco pravice prý dává přednost nechat tuto zodpovědnost spíše na obcích nebo soukromých charitativních nadacích či bohatých firmách. Chtěl bych vás ujistit, že principy tzv. "wellfare state" a sociálně tržního hospodářství jsou v podstatě přijaty v celé západní Evropě. Tomu odpovídají i principy z oblasti lidských práv tak, jak jsou zakotveny v sociální Chartě Evropy, k níž z dvanáctky Evropského společenství vyslovila jisté výhrady jen britská vláda, a to jen k některým aspektům a formám. Přijetí stanoveného minima principů ze sociální charty Evropy je podmínkou pro vstup do Rady Evropy. Domnívám se, že přijetím předloženého návrhu ústavního zákona, kterým se vyhlašuje Listina základních práv a svobod, uděláme nesmírně důležitý krok tímto správným směrem.

Přesto bych rád varoval před přílišnou strohostí a nekonkrétností některých ustanovení upravujících hospodářská a sociální práva. Lidská práva, která se těší respektu v Evropském společenství, zahrnují jednak občanská a politická práva, která například hrubě porušoval bývalý totalitní režim v této zemi, jednak hospodářská, sociální a kulturní práva. I tato práva by měla být chápána jako nedělitelná. Jsou zakotvena ve dvou mezinárodních paktech, které Československo ratifikovalo v roce 1976 a které vyšly ve Sbírce zákonů jako zákon č. 120/1976. V této souvislosti doporučuji přijetí varianty článku 5 odst. 1 a 2 zprávy ústavně právních výborů obou sněmoven v tisku 392 a navrhuji, aby byl přepracován odstavec 3 článku 26, který by zněl takto: "Každý má právo na práci, které zahrnuje právo na příležitost získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto své právo nemohou bez vlastní viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. Podmínky stanoví zákon."

Má navržená formulace není totožná s formulací navrženou poslancem Benčíkem, i když je podobná, tak bych potom prosil o separátní zvážení. Vycházím z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, článek 6, odst. 1, i z toho, že Evropská Sociální Charta (část II článek 1) upravuje výslovně právo na práci, které vymezuje tak, že jde především o to, že každý má právo na to, aby si vydělával na živobytí prací, kterou si svobodně a dobrovolně zvolí. Návrh Listiny základních práv a svobod více méně přejímá toto právo v článku 26 odst. 3, avšak vypouští výslovně označení tohoto práva, jako práva na práci. Chápeme-li právo na práci ve stejném významu jako uvedené mezinárodní dokumenty, není důvodu se výslovnému označení "právo na práci" vyhýbat.

Druhý návrh se týká článku 28, jehož znění navrhuji přepracovat takto:

"1) Všichni zaměstnanci bez rozdílu pohlaví mají právo na:

a) stejné pracovní příležitosti a stejné zacházení ve věcech zaměstnání a povolání,

1. spravedlivou odměnu za práci dostatečnou k zajištění důstojné životní úrovně,

c) stejnou odměnu za práci stejné hodnoty,

1. rovné a důstojné pracovní podmínky, zejména zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

1. Podrobnosti stanoví zákon."

To místo stručné věty, která v současné době je navržena v článku 28. Vycházím z toho, že navržená formulace rozšiřuje dosavadní článek 29, jehož znění je příliš strohé a obecné. Můj návrh spojuje práva obsažená v článku 7 písm. a) a písm. b) mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, dále v článku 29 písm. c) návrhu Slovenské národní rady a některá obdobná ustanovení Evropské Sociální Charty, především část II, článek 4, odst. 3, a v doplňujícím protokolu k Evropské Sociální Chartě, část II článek 1, který je nazvaný "Právo bez rozdílu pohlaví na stejné příležitosti a stejné zacházení ve věcech zaměstnání a povolání."

Tato práva jsou v mém návrhu stanovena nejen v obecné rovině, ale záhlaví navrženého znění zároveň výslovně zdůrazňuje rovnost mužů a žen v těchto otázkách. Jde mi o to, aby v Listině práv a svobod byla zakotvena skutečná rovnost mezi muži a ženami, která by pak byla respektována i v praxi. Papírová rovnoprávnost, kterou halasně propagoval minulý režim, jen špatně zakrývala skutečně nerovné podmínky. Princip stejné odměny za práci stejné hodnoty je přijatý jednak v Evropském společenství, jednak je zdůrazňovaný předními politiky ve Spojených státech amerických, a to jak na levici, tak na pravici.

Rovněž pracovními podmínkami se holedbal, a to neoprávněně, totalitní režim. Nebylo by správné na to reagovat tím, že bychom zdůraznění potřeby důstojných pracovních podmínek podcenili či ignorovali. Zbytečně bychom tím nahráli těm, kteří budou chtít zneužít nespokojenosti občanů, kteří budou postiženi důsledky ekonomické reformy.

V minulosti byly naše zákony plny krásných slov a naše společnost plna hrůzné praxe, která tato slova zdiskreditovala. Vraťme pojmům jejich původní smysl a jejich ztracenou váhu a přijměme Listinu základních práv a svobod ve formě, která odpovídá ustanovením Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech i ustanovením Evropské Sociální Charty. I k tomu směřují mé pozměňovací návrhy. Děkuji.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Prosím poslankyni Sándorovou, připraví se poslanec Bobovnický.

Poslankyně SN E. Sándorová: Vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne, vážení kolegovia, táto ústavná listina, o ktorej dnes rokujeme, a dúfam, že ju aj schválime, do určitej miery determinuje podobu našich budúcich ústav a aspoň v tomto smere nám dáva záruky, že tieto ústavy z hľadiska ľudských a občianskych práv budú ústavy dobré. Ústava však fakticky v praxi existuje len vtedy, keď občania, ktorí ju stvorili, ju považujú za svoju, tak povediac fakticky ju nosia v sebe. V krajine, kde nie sú občania citoyeni, aj dobrá ústava zostáva len kúskom papiera. Ak sa obzrieme po našej krajine, s poľutovaním musím konštatovať, že skutočných občanov v tomto zmysle je u nás veľmi málo. Nie je to však výčitka na adresu obyvateľov tejto krajiny. Predsa na sebavýchovu všetci potrebujeme čas. Práve tohto času však máme teraz veľmi málo. Občianske cnosti by sme potrebovali okamžite. Štátna moc sa zakladá na slobode vtedy, keď občania štátu splnomocnia svoju vládu, aby konala určitým spôsobom. Avšak pokiaľ neexistuje silná občianska vrstva, prah ochoty znášania ťažkostí je veľmi nízky a bolestné zákony vlád nemajú podporu zakladajúcu sa na konsenze. V takom prípade sa hľadá náhrada za túto konstitutio libertatis. Takouto náhradou sa stáva potom náboženský fundamentalizmus, premoderný tradicionalizmus, nacionalizmus či moralizovanie politiky. Kde demokratické liberálne spôsoby vytvárania konsenzu sú nové a slabé, hľadajú sa iné zásady konsenzu. Tieto však zase brzdia vznik silného občianskeho stavu. Byť dobrým katolíkom totiž ešte zďaleka nestačí na to, aby človek bol aj dobrým občanom. Fanatických fundamentalistov či šovinistov vôbec nemožno považovať za citoyenov. Nacionalizmus je vyhovujúcim, stmeľujúcim prvkom v krajinách s početnými národnosťami. Nacionalizmus však môže sa stať aj služobníkom oného konstitutio libertatis ak z revolúcie sa zrodí národ občanov, plnohodnotným členom ktorého národa je každý, kto cíti v sebe zodpovednosť za ústavu krajiny, angažovanosť za dobro republiky. Tradičný nacionalizmus sa treba pokúsiť pretvoriť na nacionalizmus konštitučný. Aby sa nám to podarilo, musíme sa raz navždy naučiť nezamieňať kategórie a dôsledne rozlišovať medzi národom v zmysle Volk, kultúrno-etnickom a v zmysle politickom.

Prvé mesiace tzv. nežnej revolúcie mnohých z nás naplnili nádejou, že takýto vývoj v Československu je možný a niektoré prejavy fundamentalizmu či tradicionalistického nacionalizmu by nás nemali odradiť usilovať sa o ďalší vývoj v takomto smere.

V tomto momente si dovolím vrátiť sa na chvíľku k diskusii o kompetenčnom zákone, a to konkrétne k prejavu pána Kroupu. Z toho, čo som doteraz povedala, je, dúfam, viac-menej jasné, že som zástankyňou koncepcie politického národa. Nie som si však vôbec istá, že vzhľadom na smerovanie vývoja v tejto dvojfederácií nebolo by oveľa reálnejšie a perspektívnejšie rozmýšľať v intenciách vzniku dvoch politických národov vo svojprávnych republikách. Takéto chápanie problému by nám umožnilo denacionalizovať kompetenčné spory a brať ho ako problém spôsobu výkonu federálnej štátnej správy, ako problém čisto technický či byrokratický v dobrom slova zmysle.

Po tomto krátkom odbočení naspäť k ústavnej listine. Ja osobne veľmi oceňujem nové koncipovanie práv príslušníkov etnických a národnostných menšín. Považujem za veľmi významný pokrok, že sa upustilo od praxe ústavného článku 144, ktorý výkon týchto práv pripustil iba menšinám taxatívne vymenovaným, a dúfam, že toto riešenie bude príkladom aj pre nové ústavy. Tým by sa konečne diskusie o tom, ktoré etniká si môžu nárokovať štatus národnosti a ktoré nie, dostávajú tam, kam patria, do pôsobnosti vedy, sociálnej a kultúrnej, antropológie, etnografie, sociológie, teda vedeckého výskumu vôbec.

Často sa v posledných mesiacoch ozývajú hlasy, varujúce pred uznaním práv týchto menšín ako možného dezintegračného činiteľa. Som toho názoru, že túto mienku zdieľajú iba tí, ktorí sú zástancami tuhého štátneho centralizmu. Etnickú a kultúrnu homogenizáciu obyvateľstva môže totiž realizovať jedine takýto systém.

Lenže mocenský centralizmus neohrozuje len etnické spoločenstvá, on takisto ohrozuje všetky subkultúry, všetko regionálne snaženie, a práve to je ten moment, ktorý by mohol už konečne priviesť na spoločnú platformu všetkých tých, ktorí to s decentralizáciou moci a minimalizáciou štátu myslia úprimne, bez ohľadu na to, či ich motiváciou sú regionálne a lokálne záujmy, alebo všeobecne liberálne ideály. Predsa hlavným cieľom tejto Listiny je práve ochrana občanov pred zásahmi štátnej moci.

Nakoniec som chcela predložiť jeden podnet pre federálnu vládu. Som veľmi rada, že tento podnet vychádza práve z federálnej vlády, ako to tu predložil pán Mikloško, totiž federálna vláda už premýšľa v intenciách zriadenia inštitúcie ombudsmanov. Je totiž ťažko predstaviteľné, že všetky sťažnosti, týkajúce sa tejto listiny, budú riešiteľné súdnou cestou. Riešením by skutočne mohol byť systém inštitúcie ombudsmanov buď regionálnych, na spôsob kanadský, alebo aspoň parlamentných.

Celkom nakoniec - chcela by som sa vyjadriť k vystúpeniam niektorých poslancov kresťanských strán, i keď si myslím, že pozmeňovacie návrhy nepriniesli. Ja mám tiež taký názor, že zákony týkajúce sa umelého prerušenia tehotenstva v našom štáte sú príliš liberálne. Určite nie je udržateľný ten stav, ktorý momentálne vládne, keď sa tento zákrok chápe ako akási bezplatná služba. Na druhej strane však skôr, než začneme uvažovať o absolútnom zákaze, mali by sme začať uvažovať v intenciách primeranej sexuálnej výchovy a výchovy k rodičovstvu, alebo aspoň dostupnosti takých antikoncepčných prostriedkov, ktoré už konečne nebudú ohrozovať zdravie žien.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má poslanec Bobovnický. Připraví se poslanec Čičmanec.

Poslanec SL J. Bobovnický: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, kolegovia a kolegyne, nebudem vás dlho zdržovať, lebo veľa myšlienok už zaznelo v slovách predrečníkov. Chcel by som však nadviazať na to, čo tu už mnohí povedali, že prijatím ústavného zákona, ktorým sa vyhlasuje Listina ľudských práv a slobôd, vytvárame vlastne skutočne vážnu historickú situáciu. Myslím, že historická nie je len čo do obsahu a formy tohto zákona alebo tohto dokumentu, ale i čo do trvania a vážnosti. Preto sa domnievam, že by sme nemali tento zákon ako niektoré iné pripravovať na pol roka, na rok, dva či tri, ale mal by mať dlhodobú platnosť. Pokiaľ by sa mal meniť, tak vždy len k lepšiemu.