Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Následující články ústavně chrání zásady, které v současném právním řádu jsou již obsaženy. Jde o takové zásady, jako je rychlost a veřejnost soudního jednání, že bez zákona nelze trest uložit, presumpci neviny, práva na obhajobu, zákaz dvojího potrestání, zákaz zpětné účinnosti trestního zákona apod., tedy o zásady, které jsou pojaty do příslušných procesních předpisů, zejména pak do ustanovení trestního řádu. Tím, že tyto zásady jsou povýšeny na zásady ústavní, respektive přiznává se jim ústavní ochrana, zdůrazňuje se jejich význam pro řádný výkon spravedlnosti a pro zájem státu na tom, aby riziko omylů při soudním rozhodování bylo co nejmenší. Současně se tak každému dostává ústavní záruky, že o jeho věci bude rozhodnuto způsobem zákonem předepsaným, za vyloučení všech vlivů, které by mohly takové rozhodnutí nežádoucně ovlivnit.

V ústavně právních výborech byly vyslovovány vážné pochybnosti o významu zásady pojaté do odstavce prvého článku 3 a bylo poukazováno na to, že podobné pochybnosti lze nalézti již i v předválečné teorii československého ústavního práva. Bylo proto navrhováno tento odstavec vypustit. Ústavně právní výbory po obšírné rozpravě však této námitce, resp. návrhu, nepřisvědčily.

Je sice pravda, že předválečná teorie československého ústavního práva (např. prof. Weyr - Čs. ústavní právo, str. 238) s poukazem k tomu, že imperativ "nikdo nesmí být odňat svému soudci" je věta naprosto samozřejmá, a proto zbytečná, neboť - po příslušné argumentaci - vlastně znamená tolik, co povšechná norma "zákony buďtež zachovávány" nebo - vyjádřeno pojmy normativní teorie - "co býti má, má býti".

I když se připustí oprávněnost logiky prof. Weyra - ostatně spolutvůrce ústavní listiny z roku 1920 - a nejsou-li zásadní námitky proti normativní teorii jako takové, nelze přehlédnout, že i prof. Weyr posléze přiznává historické opodstatnění onoho imperativu, a to v tom, že on měl čelit kabinetní justici zavedené dříve v řadě některých absolutních monarchií. A právě o tento historický aspekt jde.

Zkušenosti z předchozího období ukazují, jak za jistých okolností - nikoli již v období absolutní monarchie - lze justici zmanipulovat a k jak účelovým rozhodnutím ji lze poměrně snadno donutit. Jsou ještě v paměti zvláštní soudci, určení k rozhodování určitých věcí a u určitých osob, což ve svých důsledcích vedlo nejen ke známému stavu, ale současně též k degradaci soudců a soudního rozhodování vůbec. Nebylo řídkým jevem, že v souzené jedné a téže věci se soudci střídali nakonec podle okolností zcela nahodilých, což se přirozeně nemohlo neprojevit ve výsledku věci.

Takovému postupu má být uvažovanou zásadou napříště bráněno; zejména s ohledem na větu druhou odstavce prvého článku 39 se předpokládá, že jednací řád a zejména přesně stanovený rozsah práce soudu na delší dobu každému soudci určí i místně obsah jeho práce (pravomoci), a že již nebude přípustné, aby věci soudu k projednání napadlé soudcům přiděloval předseda soudu podle měřítek, která si sám zvolí.

Posléze zbývá - stran ochrany práv a svobod - dodat, že zásada vyjádřena v odstavci pátém a článku 41 nikterak neznamená porušení zákazu, že nikdo nemůže být pro týž skutek (trestný čin) potrestán dvakrát. Jde o mimořádně oprávněné prostředky (v současně době o stížnost pro porušení zákona), jejichž podmínky jsou přesně definovány procesním předpisem; sem spadá těž institut obnovy řízení. Dodat zbývá jen tolik, že pokud by mimořádné prostředky směřovaly v neprospěch odsouzeného (zproštěného), je jejich přípustnost omezena lhůtou nebo zvláštními podmínkami.

Dámy a pánové, tímto výkladem jsem se podle svého soudu dostatečně vypořádal se základními myšlenkami a ustanoveními Listiny práv a svobod, když v hlavě šesté jsou obsaženy vysvětlivky k pojmům, které listina užívá a dále upravená omezení, která z hlediska celospolečenských zájmů, případně pro řádnou funkci státu, se jeví jako nezbytná. Ze zmocnění tímto článkem uděleného však nikterak neplyne, že je nutno takovéto zmocnění v plném rozsahu využít.

Ustanovení kupř. článku čtvrtého, odstavce čtvrtého listiny spíše nasvědčuje opaku.

Dodat zbývá jen tolik, že tato omezení nejsou nikterak v rozporu s mezinárodními úmluvami, k nimž ČSFR přistoupila nebo přistoupit zamýšlí.

Pane předsedo, paní a pánové, po desítkách let útlaku občana jako jedince a jedince jako občana, po létech, v nichž hodnota a význam lidského života pod šálivou etiketou pomyslného celospolečenského blaha a prospěchu byly sníženy na obsah pouhé pracovní síly, kterou bylo zapotřebí jen jakž takž udržovat při životě, po desítkách let ničení a mravního nihilismu a v době, kdy od propasti hospodářské i mravní nás dělí toliko krůček, je na nás, abychom - doslova z trosek - zcela rozrušeného právního systému a právního vědomí postavili občana opět na místo, které mu již od minulých staletí právem náleží, abychom mu nejen v ekonomické sféře, ale i v ústavních jistotách vytvořili podmínky pro lidsky důstojný, bezpečný a pokud možno i šťastný život.

Řekl jsem už, že člověka, jeho přirozená práva a svobody jsme záměrně v preambuli listiny postavili na první místo, vycházejíce přitom z přesvědčení, že meze jeho práv a svobod nejsou a již nikdy nesmějí být určovány státem, ale toliko právy a svobodami druhých. K tomu nás opravňuje mimo jiné těž i jedinečnost a neopakovatelnost lidského života.

Bezohlednost totalitního režimu, který tak výrazně poznamenal nás všechny, téměř až k úplnému zániku ohrožoval naši historickou paměť; měli jsme, zřejmě jednou pro vždy, zapomenout nejen na vůdčí postavy našich národů, jimiž a od nichž byly a jsou vytvářeny naše tradice, ale též i na tužbu našich předků po nezávislosti, svrchovanosti a svobodě.

Závažnými událostmi roku 1938 a okupací Čech a Moravy německými vojsky z března 1939, vznikem samostatného Slovenského státu byl tehdejší ústavní život československého státu přetržen. Rozpad státu, zmíněná okupace a vznik Slovenské republiky přirozeně znamenaly faktický zánik československé ústavnosti. O právech a svobodách občanských té doby, ať již v okupovaných Čechách nebo na Moravě či na Slovensku nemohlo být ovšem ani řeči.

Avšak nejen léta po září 1938, ale i léta po roce 1948 jsou pro svobody a práva občanská léty nesmírně truchlivými. I když ustanovení o svobodách a právech občanských ("přepracovaná v novém duchu") byla formálně převzata i do Ústavy 9. května, co z nich při společenských a koneckonců ústavních změnách nakonec zůstalo, je nabíledni a projevilo se již také zanedlouho: tisíce nezákonných rozsudků, desetitisíce správních paktů vydaných často i bez alespoň formálního řízeni, vulgarizace veřejného života a v důsledku toho všeho pak nespočet lidí ve věznicích či táborech, nepopsatelné tragédie jednotlivců i jejich rodin, násilím odňaté majetky a posléze úpadek právní jistoty a právního vědomí vůbec, slovem společenský marasmus, který později s notnou dávkou eufémie bude označován jako deformace.

Ústavní rozvrat byl posléze dovršen Ústavou z roku 1960. Zatímco předchozí ústava se alespoň formálně přidržovala ještě obvyklých ústavních formulací, tato ústava již od tohoto tradičního způsobu zřetelně - po známém vzoru - z převážné míry upouští; zejména z hlediska občanských práv a svobod je převážně vágní a celá pak anonymní, anonymní v tom smyslu, že není ani vybavena důvodovou zprávou.

Pramen vzniku této poslední ústavy lze ovšem zřetelně rozeznat podle článků, jimiž se zavádí, do té doby v teorii ústavního práva nepředstavitelná novinka: při stálé existenci několika politických stran komunistická strana sama sebe ústavně konstituuje jako "vedoucí síla ve společnosti i ve státě", čímž je vlastně řečeno vše. Nejen politická vůle, ale i vůle zákonodárná, od té doby mají i normativně jediné a výlučné ohnisko, a to se posléze - jak známo - koncentruje do rukou velmi omezeného a uzavřeného okruhu lidí. Současně s tím ovšem také zcela mizí jakýkoli, byť i jen náznak rozdílu mezi touto stranou a státem, takže vždy existují vedle sebe duplicitní (a mnohdy i vícečetné) orgány s jakous takous pravomocí, která však vždy a všude je zcela formální. Jak řečeno, ohnisko skutečné moci leží mimo ně. Nachází se tedy jinde a mnohdy se vnucuje důvodná otázka, zda ještě vůbec leží v tomto státě.

Uvažovati za takovéhoto stavu o právech a svobodách občanských je krajně iluzorní; důsledky ústavního rozvratu jsou stejně zřetelné jako otřesné: nepřehlednost a rozporuplnost předpisů různé provenience, nejistota a strach v občanském a zřejmě i ve veřejném životě, rozpad v oblasti ekonomické, stejně jako společenské.

V těchto souvislostech je zcela na místě alespoň ještě jedna letmá zmínka o soudech a ochraně, kterou mají a v budoucnu budou muset soudy poskytovat. Dovolte mi připomenout, že již při jiné příležitosti měl jsem tu čest sněmovny upozornit na to, že v lidské společnosti není, nebylo a zřejmě nikdy nebude spravedlnosti absolutní, jestliže ona vůbec existuje. Maximem, které můžeme očekávat a od našich soudů také právem vyžadovat, je spravedlnost lidská, spravedlnost založená na dosaženém stupni lidského poznání, na odpovědně vytvořeném právním řádě a soudcovském svědomí.

A právě o toto svědomí jde především.

Soudcovská moc, a zmínil jsem se o tom již dříve, podle kdysi i u nás osvědčených nauk, musí být nezávislá, nezávislá nejen institucionálně, tedy v zákonech a právním řádu vůbec, ale též - ne-li především - v osobnostech soudců. Mluvím-li o soudcovských osobnostech, činím tak záměrně, neboť chci tím říci, že toliko osobnost soudcova v tom nejširším a nejpůvodnějším smyslu, osobnost se všemi lidskými hodnotami a životními zkušenostmi odlišuje soudce od pouhého justičního úředníka v taláru. Soudcovská moc jako moc na moci výkonné a zákonodárné zcela nezávislá, ba leckdy nad ně povýšená, je zřetelně výrazným ústavním pilířem, bez něhož si nelze složitou stavbu právního státu představit. Je mocí zajisté natolik závažnou, že může a musí být svěřována jen do rukou lidí odpovědných s lidským citem i svědomím. To je také současně důvod, pro který, mimo jiné, soudcům bylo odepřeno právo na stávku.

Paní a pánové, tímto jsem podle svého přesvědčení dostatečně vyčerpal základy předloženého návrhu ústavního zákona s Listinou základních práv a svobod, když; pokud jde o změny a doplňky, vám předložené, budou zdůvodněny kolegou - zpravodajem Sněmovny lidu - Valkem. Pro tento okamžik sám pro sebe pokládám tedy svoji zpravodajskou povinnost za splněnu, ve zbytku dovoluji si vás již odkázat na tisky, které každý z vás má k dispozici, když současně předpokládám, že další otázky budou objasněny v rozpravě.

Nicméně závěrem ještě na chvíli vyprošuji si vaši laskavou pozornost ke dvěma poznámkám.

Tento ústavní zákon s listinou je vlastně prvým, a podle mého soudu zcela nekompromisním krokem k ústavnímu a zákonnému pořádku, které charakterizují spořádaný stát. Stát, v němž nebude připravována a trpěna křivda a násilí, stát, který se bohdá v budoucnu stane opravdovou vlastí občanů, kteří na ní budou hrdí a kteří v ní najdou svůj skutečný a pravý domov. Ne na pohled a nikoliv jen pro nezbytné údaje v cestovním pase či spíše v občanském průkazu. Končí tedy údobí právního nihilismu vysmívajícího se lidským hodnotám a údajné slabosti občana jako jedince, končí, a doufejme, že natrvalo, pohrdání zákonem, které, kdykoli se to jevilo účelným a žádoucím, dávalo přednost svévoli a násilí. Končí tak údobí, v němž občanská čest, ona klasická virtus proklesávala mravním bahnem, až téměř k samotnému dnu.

Právní stát, ke kterému jako konečnému cíli chceme dospět, a dovolte, abych to ještě jednou slovy listiny připomenul, je vybudován na zásadě, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech, že tato práva a svobody jim neposkytuje ani společnost, ani stát, ale že - vyjádřeno stručně - jsou nezadatelná a věčná.

Znamená to ovšem, že demokratický stát se vskutku nesmí pojit s ni žádnou ideologií, ať by tato měla jakýkoli původ a předkládala jakékoli úmysly a cíle, neboť - a mějme to na paměti zejména pro těžké údobí, které stojí před námi - každá ideologie povyšujíc jedny, současně potlačuje druhé. Ve svých důsledcích pak rovnost mezi lidmi porušuje vždy. Ať chce či nechce, nemůže nedospět k bodu, kdy tato práva a svobody jsou již jen na obtíž. Řečeno jinak, s povzdechem Mefista: "Kdo při vstupu byl pán, poté se rabem stává."

V našich dějinách je nemálo údobí, kdy, řečeno slovy Karla Staršího ze Žerotína: "... jsme hrubě zašlí. Z jedné strany právo potřeno, svobody vnic, obyčejové zhynuli, pořádkové z paměti vyšli, zřízení za koutem leží a knížka pana Tovačovského spuchla".

Zajisté, byla to vždy údobí zlá a těžká, nicméně a navzdory všemu, údobí nikoli tak zcela beznadějná, neboť vždy se našel někdo, kdo opět řečeno slovy Karla Staršího: "co až doposavad činil, toho ještě nepřestal, kdo s to býti nemůže, aby stavěl, dosti činí, když tak dalece zpodpírá, aby jenom nepadlo".

Z hloubi této dějinné zkušenosti vyslovuji proto své přesvědčení, že údobí rozvratu, násilí a křivd, jimiž náš společný stát prošel, je skutečně za námi, a že společným úsilím nejen nás, ale všech našich občanů i těch, kteří v našich zemích žijí, znovu - po létech - vytváříme stát vskutku demokratický, sociálně spravedlivý a etický i právně stabilizovaný.

Pane předsedo, paní a pánové, jako zpravodaj výboru ústavně právního Sněmovny národů a jako společný zpravodaj této sněmovny, doporučuji, abychom Listinu základních práv a svobod spolu s uvozovacím zákonem a navrženými změnami a doplňky přijali.

Předseda FS A. Dubček: Ďakujem poslancovi Ševčíkovi za prednesenie spravodajskej správy. Prosím poslanca Ernesta Valka, aby predniesol spravodajskú správu za ústavnoprávny výbor Snemovne ľudu.

Společný zpravodaj výborů SL poslanec E. Valko: Vážený pán predseda, vážené dámy a páni, dovoľte mi, aby som začal výrokom amerického politológa Charlesa Millsa: "Je omnoho bezpečnejšie občianske slobody oslavovať, než ich hájiť. Je omnoho bezpečnejšie hájiť ich ako formálne práva, než ich účinne používať v politike. "

Pri riešení otázky ľudských a občianskych práv je nutné hľadať ich historické korene, pričom je potrebné si uvedomiť, že oba pojmy nemajú úplne totožný význam. Identita človeka a práva občana sú tak samozrejmé, že sa nám zdá zbytočné ich rozlišovať. Vznik týchto pojmov sa spája s predstavou prirodzenosti ľudských a občianskych práv, ich nezávislosti na štátnej moci, ako i na danom spoločenskom poriadku. Podľa tejto prirodzeno-právnej koncepcie špecifičnosť týchto práv spočíva v tom, že ľudské a občianske práva sú ľuďom dané samotnou prírodou, resp. vyplývajú zo samotného rozumu, náležia ľuďom odjakživa a navždy.

Na túto koncepciu sa snažíme nadviazať i touto predlohou, ktorú máme pred sebou, a to po tom, keď sa nedokázala v našej spoločnosti uplatniť socialistická kvalifikácia práv, vychádzajúca z názoru, že všetky práva sú bez rozdielu prvkom spoločnosti, majú triedny charakter a sú historicky premenlivé.

Vážené dámy a páni, stručne by som sa vrátil do histórie konštituovania základných ľudských a občianskych práv a slobôd. Za najstarší dokument, ktorý vymedzoval tieto práva a slobody, je všeobecne považovaná Magna Charta Libertátum z roku 1215. Tento dokument zabezpečoval ľuďom rozsiahly aktívny podiel na riadení štátnej moci a na druhej strane ukladal štátu vo vzťahu k nim rôzne obmedzenia.

Za jeden z prvých moderne spracovaných dokumentov zaoberajúcich sa ľudskými právami sa považuje vyhlásenie práv, ktoré bolo prijaté 29. júna 1776 v štáte Virgínia. Toto vyhlásenie konštatuje, že všetci ľudia sú od prírody rovnako slobodní a nezávislí. Majú určité vrodené práva, ktoré sú neodňateľné. Predovšetkým je to právo tešiť sa zo života a slobody, získavať majetok, usilovať sa o šťastie a bezpečie a dosiahnuť ich. Vláda je zriadená pre všeobecné dobro a k ochrane bezpečnosti. Ak podľa názoru občanov túto úlohu neplní, je možné ju odstrániť alebo pretvoriť v štáte. Všetka moc patrí ľudu.

K druhej a významnej kodifikácii ľudských a občianskych práv došlo vo Francúzsku 26. augusta 1789, keď sa uznieslo Francúzske ústavodarné zhromaždenie na vyhlásení práv človeka a občana, ktoré sa potom stalo súčasťou prvej francúzskej ústavy z roku 1791.

Francúzska deklarácia v 17 článkoch v podstate vyhlasuje, že ľudia sa rodia slobodní a čo do svojich práv sú si rovní. Rozdiely môžu byť v spoločnosti založené len vtedy, ak to žiada verejný prospech. Cieľom politického združenia ľudí je uchovať prirodzené neodňateľné práva, slobody, vlastníctva, bezpečnosť a právo brániť sa proti utláčaniu. Prameňom najvyššej moci v štáte je ľud. Nie je možné vykonávať žiadnu právomoc, ktorá by sa od ľudu neodvodzovala. Zvlášť slávne a skutočne veľmi príznačné sú formulácie v článku 4 a 5: "Sloboda je možnosť robiť všetko, čo neškodí inému." Uskutočňovanie prirodzených práv je ohraničené len tam, kde by znemožňovalo výkon týchto istých oprávnení druhým.

Oba tieto dokumenty ovplyvňujú a ovplyvňovali doterajší vývoj. Presvedčivo dokazujú, že koncepcia prirodzeno-právneho poňatia ľudských a občianskych práv i napriek jej negácii marxisticko-leninskou filozofiou je základom demokratického rozvoja v spoločnosti.

Vážené poslankyne, vážení poslanci, v priebehu krátkeho času pristupujeme k rozprave o návrhu ďalšieho ústavného zákona, a to Listiny základných práv a slobôd, ktorý sa vo svojom kontexte má stať indikátorom aplikácie celého nášho právneho poriadku, a tak jeho intencie a demokratický duch vytvoria aj lepšie predpoklady i pre riešenie vzájomných vzťahov reformy našej ekonomiky.

Predkladaný ústavný zákon vychádza už zo zhora uvedenej prirodzeno-právnej koncepcie ľudských práv a slobôd. Základná úprava a slobody koncipované touto Listinou sú neodňateľným právom človeka. Je jeho zákonom a právnou povinnosťou, a to tým viac, že ide o človeka nadaného rozumom, toto prirodzené právo rešpektovať, upevňovať, prehlbovať a dôsledne sa vo vzájomných vzťahoch jeho princípmi riadiť.

Je však smutnou realitou, že ľudstvo pri uplatňovaní týchto základných myšlienok naráža na prekážky egocentrizmu, samovlády, nadvlády, na prekážky demagógie a sociálne nespravodlivosti a porušovanie základných práv a osobných slobôd vôbec. Tieto prekážky sú, bohužiaľ, produktom človeka viac-menej úspešne kamuflované, ale vždy sa končiace morálnym úpadkom a ekonomickou devastáciou.