S ohledem na koncepci základních práv a svobod
v listině, dostává se jim konkrétní
soudní ochrany a každému, kdo by tvrdil, že
v nich byl zkrácen, otevírá se tak cesta
k zákonnému přezkumu nařízeného
rozhodnutí a k případné jeho nápravě.
Jde tedy o interpretační pravidlo nanejvýš
důležité. Garance Ústavním soudem,
ve všech západoevropských ústavách
obvyklá, je spolehlivým prostředkem určité
ochrany, neboť nezávislé soudnictví
vůbec a Ústavní soud zvláště
jsou s to takovou ochranu v dostatečné míře
zajistit, a to tím spíše, jestliže listina
je koncipována tak, jak to bylo již ostatně
řečeno, že zachování jí
stanovených práv je vůči každému,
a tedy i vůči státu vynutitelné.
V preambuli listiny jsou podle stupně významu seřazeny
základní principy, k nimž se listina hlásí
a z nichž také v následných článcích
jednotlivá práva a svobody vyvozuje. V tomto smyslu
nejde tedy o pouhou proklamaci, ale především
tak mají být vyznačeny prameny základních
práv a svobod. Výslovný poukaz na přirozenost
takových práv, i když některé
z nich se označují a chápou jako svobody
a přiznání svrchovanosti zákona, mají
vytvořit spolehlivý základ právního
státu, v němž jedině může
člověk plně rozvinout svou osobnost. Jde
přitom také současně o projev souhlasu
s obecně uznávanými hodnotami v evropském
společenství.
Jestliže preambule také připomíná
léta totalitního režimu, chce tím zdůraznit
význam důležitosti přirozených
práv nejen pro jedince, ale též pro celou společnost.
Má se při tom samozřejmě na mysli
i výraz akcentovaného respektu k tradicím
českého národa a slovenského národa
a projev vědomí, že naplnění
humanitních ideálů, jež ovlivnily vznik
československého státu a jimiž byl tento
stát ve svých počátcích také
veden, je možné jen v širší spolupráci
s ostatními svobodnými národy, mezi něž
se oba naše národy - jako národy svébytné
- hlásí.
K návrhu výborů sociálních
a kulturních a výborů pro životní
prostředí byl do preambule zapracován poukaz
k odpovědnosti současných generací
za zachování světa v celé jeho šíři
a rozmanitosti pro generace budoucí. Preambule tak představuje
důstojný ústavní rámec základních
práv a svobod, které s ohledem na jejich povahu
listinou přiznaných se prohlašují za
neporušitelné. Tím má být výslovně
řečeno, že práva a svobody, následně
upravené, by v příští ústavním
výbojem neměly být dotčeny a měly
by v příštím právním řádu
zůstat.
V hlavě první listiny jsou uvedena obecná
ustanovení, jimiž se listina řídí,
a která svou povahou slouží buď jako interpretační
pravidlo k dalším ustanovením listiny nebo
jiným ustanovením právního řádu,
nebo vytyčuje podmínky základních
práv a svobod, případně jejich nezbytná
omezení. Její první článek
určuje postavení člověka ve společnosti,
přiznávaje závazně všem lidem
svobodu a rovnost i v jejich právech, ale i v lidské
sféře, což druhá hlava podrobněji
rozvádí.
O zásadě rovnosti v odborné literatuře
byly z hlediska normativního již dříve
vyslovovány různě soudy a také pochybnosti
o jejich praktickém významu. Podle jedněch
se tato zásada obrací k výkonnému
orgánu, tedy na orgány soudní a orgány
správní. Pro ně však znamená
pouze samozřejmý předpis, aby při
aplikaci práva nečinily rozdílů, který
zákon nečiní. Podle druhých jde o
příkaz ústavního zákonodárce
zákonodárci obyčejnému, aby ve svých
zákonech dbal zásady rovnosti občana, čímž
se vyjadřuje požadavek, aby stejné skutkové
podstaty upravoval stejně zásadně a nečinil
neodůvodněný rozdíl.
U vědomí těchto okolností, základní
práva a svobody jsou prohlašována v listině
za nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná
a nezrušitelná, čímž se zvýrazňuje
přirozeně právní jejich charakter,
a těmto právům a svobodám se přiznává
vlastnost, která v některých jiných
ústavách bývá charakterizována
jako nedotknutelná a věčná.
Vedeni těmito úvahami ústavně právní
výbory shledaly výborem pro plán a rozpočet
navržené úpravy přidáním
další věty "být svoboden, je přirozeným
právem člověka" jako nadbytečnou,
když jinak návrh na formulaci věty druhé
přijaly.
V následujících článcích
je pak rozveden již dříve zmíněný
princip právního státu. Moci ve státu,
který je listinou deklarovaných jako demokratický,
jsou položeny meze, které státem nesmí
být překročeny, když i volnost jednání
jednotlivce je omezena toliko rozsahem práv a svobod druhého.
Ke stanovení takových mezí je zmocňuje
zákon, jemuž listina ukládá omezení
vyplývající též z jejího
čtvrtého článku. Stát se má
ovšem ke svým občanům - pokud výslovně
není stanoveno jinak - jako např. v hlavě
čtvrté listiny, chovat neutrálně.
To znamená, že především nesmí
bezdůvodně zvýhodňovat jedny před
druhými. Pro oblast řízení státu
pak platí, že stát nesmí být
ovládán určitou konkrétní ideologií,
ať již politickou nebo náboženskou, neboť
porušení této zásady je prvním
krokem k tomu, aby se státu se všemi nedobrými
důsledky zmocnila určitá nekontrolovatelná
skupina lidí.
Je ovšem samozřejmé, že v žádné
společnosti nelze žít pouze z práv a
svobod. Řečeno jinými slovy, stát
ke své spořádané existenci nezbytně
potřebuje součinnost svých občanů
a tuto součinnost v minimálním rozsahu nemůže
vyžadovat jinak, než ukládáním
povinností. Způsob a v jakém rozsahu se tak
může stát, je upraven v článku
čtvrtém, který současně toto
oprávnění příslušným
způsobem limituje.
Vzhledem k celkové koncepci základních práv
a svobod je přirozené, že všechna jejich
omezení mohou být přijata jen ke splnění
předem daného účelu a na dobu nezbytně
nutnou. I v takových případech však
musí být šetřena podstata omezovaných
práv a svobod, nemohou jít nad rámec nezbytnosti
a nesmí být zneužita k šikanům,
či pro jiný účel než ten, pro
který byla původně zamýšlena.
V hlavě druhé upravuje listina lidská práva
a svobody, která vzhledem k její povaze jsou pokládána
za základní. Celá materie je zde rozdělena
do dvou oddílů, z nichž první upravuje
základní lidská práva a svobody a
druhý práva politická. Odlišná
terminologie názvu hlavy a v názvu prvního
oddílu není náhodná. Jí se
chce vyjádřit spíš osobnostní
charakter práv a svobod v oddílu prvním,
zatímco politická práva, upravená
ve druhém oddílu jako práva, jsou spíše
kolektivní a spolu s nimi ve svém souhrnu vytváří
lidská práva základní svobody.
Právo na život zajisté patří
k základním právům člověka.
Nelze je také nijakým způsobem omezit, a
proto je zcela na místě jako takové listinou
výslovně uznané. Původní text
měl tři odstavce, z nichž poslední dva
zněly takto:
Odstavec druhý: "Nikdo nesmí být usmrcen
vyjma případů, kdy zákon vylučuje
protiprávnost takového činu."
Odstavec třetí: "Trest smrti se nepřipouští."
Z důvodů čistě legislativních
byly posléze dva odstavce spojeny v jeden. Dosavadní
text byl nahrazen textem novým, který podle přesvědčení
ústavně právních výborů
záměr vystihuje nepoměrně lépe.
Slovo "usmrtit" nebylo shledáno pro ústavní
text nejvhodnější (mezinárodní
pakt užívá pojmu "zbavit života").
Nehledě k tomu, že ve spojení s druhou částí
věty původního odstavce druhého mohlo
vzbuzovat dojem, jakoby úmyslné usmrcení
mohlo být zákonem dovoleno, což by v souvislosti
s úvahami o enthamií mohlo sehrát svoji,
patrně nežádoucí, roli. Konečně
pojem "zbavit života" znamená především
záměr život jinému odejmout, což
nevylučuje odpovědnost za důsledek i nedbalostního
jednání tak, jak má na mysli trestní
zákon.
Případný problém interrupcí
tím ovšem není vyřešen, neboť
počátek lidského života, s přihlédnutím
k současným poznatkům lékařské
vědy, souvisí s jeho definicí ve smyslu právním.
K těmto ustanovením bylo ostatními výbory,
jako výbory zahraničními, pro plán
a rozpočet a bezpečnostně brannými,
podáno několik pozměňovacích
návrhů na změnu rozhodné věty,
jako: "Každý má právo na život
a zdravé podmínky života" nebo "Každý
má právo na život a zdravé životní
prostředí", případně "Každý
má právo se narodit". Ústavně
právní výbory se s těmito návrhy
neztotožnily jednak z důvodů, které
vyplývají z toho, co bylo již řečeno,
jednak proto, že např. "Právo na zdravé
podmínky života" nebo "Právo na zdravé
životní prostředí" za stávajících
ekologických podmínek a situace nelze ústavně
zaručit, takže přijetím podobného
návrhu by byla prolomena jinak respektovaná zásada
vynutitelnosti konstituovaného práva, čímž
by se listina zaváděla do oblasti proklamací.
Obdobně byl odmítnut návrh proklamující
"Právo každého se narodit". Odhlédnuto
již od potíží, který by výklad
takovéto normy nezbytně přinášel
a jaké situace by se při její aplikaci vytvářely,
jen stěží lze obdobné normě přiznat
reálně vynutitelnou normativní závaznost.
Z těchto důvodů byl odmítnut i minoritní
návrh výborů sociálních a kulturních
a výborů pro životní prostředí
ve znění: "Lidský život je hodný
ochrany od početí".
V následných článcích v nepatrné
úpravě byl převzat návrh výborů
pro plán a rozpočet, kdy návrh výboru
pro životní prostředí, že "nikdo
nesmí být mučen, vystaven psychickému
násilí ani podroben jinému násilí",
byl shledán rovněž jako nadbytečný.
Moment, či znak psychického násilí
v uvažovaných souvislostech lze totiž podle přesvědčení
ústavně právních výborů
výkladem zahrnout do znaku ponižujícího
zacházení a pokud by snad v konkrétním
případě takové násilí
nabylo zvlášť velké intenzity, dosáhlo
by zřejmě vnější znaky nelidského,
případně krutého zacházení.
Pod zmíněné znaky spadají též
případy aplikace drog, či jiných obdobných
látek, jimiž by měla být ovlivněna
nebo zlomena vůle oběti.
Ve druhé hlavě jsou upravena politická práva.
Tak, jak svým rozsahem, tak i způsobem úpravy
odpovídají standartu evropských demokracií
a tedy i mezinárodním úmluvám, jimiž
se, co do lidských práv a svobod, ČSFR cítí
nebo v dohledné době bude cítit vázána.
Koncepce těchto práv vychází z přesvědčení,
že člověk ve společnosti není
jen jejím pasivním článkem, ale že
aktivně zasahuje nebo může zasahovat do správy
věcí veřejných a tyto také
podle svých sil a možností ovlivňuje.
Možnosti jedince jsou ovšem v tomto směru i v
demokratické společnosti zpravidla nikoliv bezvýznamně
omezeny, a proto je nutno umožnit mu, aby pro splnění
svých představ se mohl sdružovat ve společenství
osob jemu ideově, profesně, zájmově
nebo jinak blízkých. To ovšem vyžaduje,
aby každému byla umožněna komunikace,
to znamená, že každý má mít
možnost jakýmkoliv způsobem či prostředkem
vyjádřit se ke všemu, co pokládá
za vhodné, a dále, aby každý měl
- nikoliv však jen pro tento účel - dostatek
informací získaných podle vlastní
volby, aniž v tomto směru by byl omezován ingerencí
státní moci kteréhokoliv stupně a
druhu. Naopak státním orgánům je výslovně
uložena povinnost o své činnosti poskytovat
informace, a to způsobem, který z hlediska účelu
bude dostatečný. Aby bylo zabráněno
případným nejasnostem, je výslovným
předpisem cenzura prohlášena za nepřípustnou.
Práva, vyplývající z této hlavy
článku 21 a 22, přísluší
ovšem jen státním občanům ČSFR,
což je důsledkem zásady, že jen oni jako
příslušníci suverénního
státu mají přístup k funkcím,
s nimiž je spojena určitá pravomoc, nebo právo
rozhodovat o veřejných záležitostech.
Čl. 24 zavádí listina do čs. ústavního
práva nový institut, právo občanů
na odpor. Tento článek v ústavně právních
výborech prošel nepatrnou většinou hlasů
a ohlédne-li se od jeho etické hodnoty, jeho význam
se zdá být problematický. Použití
tohoto článku je přirozeně zcela vyloučeno
v případech jednotlivých porušení
práv a svobod listinou zaručených, a to i
tehdy, kdyby se takové případy stávaly
sebečastěji. Zde jsou totiž k dispozici právní
prostředky v obvyklém a zákonem předepsaném
postupu; aplikace tohoto článku by tedy přicházela
v úvahu teprve tehdy, kdyby stát se octl v hluboké
krizi, kdyby ztratil svůj demokratický charakter
nebo kdyby taková ztráta hrozila. To vše listina
vyjadřuje znakem dysfunkce ústavních orgánů
a zákonů.
Z hlediska institutů až dosud v čs. právu
kodifikovaných, se právo občanů na
odpor vzdáleně podobá institutům trestního
práva, nejvíce patrně institutu nutné
obrany. Jestliže by však situace tímto článkem
nastala, je otázka, jaký normativní význam
by norma podobného druhu vůbec měla.
V hlavě třetí upravuje listina práva
národnostní, neboť tak, jak dosud jsou upravena
platným ústavním zákonem, již
z koncepčních důvodů nevyhovují.
Listina upouští od dřívějšího
taxativního výčtu národních
menšin a rozeznává menšiny národnostní
a etnické skupiny, aniž by však mezi nimi činila
věcných rozdílů. Ponechává
na svobodné vůli každého, jak a kdy
o své národnosti rozhodne. Svobodu takového
projevu chrání zákazem jakéhokoli
odnárodňování, když současně
zakazuje též jakýkoliv nátlak k odnárodňování
směřující, a to v jakékoliv
jeho formě.
Zásadou rovnosti je pak dáno, že pro příslušnost
k menšině (národnostní nebo skupině
etnické), nesmí být nikdo vystaven jakékoliv
újmě, a že je nepřípustné
rozněcovat národnostní a rasové nenávisti
a nepřátelství.
Příslušníkům národnostní
menšiny nebo etnické skupiny, kteří
jsou státními občany, zaručuje listina
mimo práva poskytnutá jim podle ostatních
hlav listiny také práva další, odvozena
z příslušnosti k takové menšině
či skupině, totiž právo na vzdělání
v jejich jazycích, právo užívat tohoto
jazyka v úředním styku, jakož i právo
spolupodílet se na úpravě a řešení
věcí týkajících se národnostních
a etnických menšin a právo sdružovat v
národnostních sdruženích. Z povahy věci,
jakož i z celkové koncepce práv národnostních,
posléze vyplývá též právo
na rozšiřování a přijímání
informací v jejich jazyku. Takto tedy se vytvářejí
všechny podmínky pro to, aby se tyto menšiny
a skupiny podle svých představ mohly vyvíjet
ve vlastní kultuře a jazyku a všech aspektech,
které pociťují jako potřebné.
Údajnou chloubou minulého režimu byly tzv.
sociální jistoty, jimiž se totalitní
stát ústy svých rozličných
představitelů pyšně oháněl
téměř na každém kroku. Představu
o skutečné hodnotě těchto jistot však
dostatečně dávají desítky omezujících
předpisů, (z uvažovaného hlediska i
tehdy protiústavních), roztroušených
po celém nepřehledném systému, jakož
i tisíce rozhodnutí, různé provenience,
jimiž lidé byli zbavovaní svých míst,
odmítáni, či vylučovaní ze
studii na školách různých stupňů
ap. Tzv. kádrový strop nebo nomenklaturní
pracovní místa vyloučily profesně
statisíce lidí z účasti na hospodářském,
ale i veřejném životě, nemluvě
již o tom, že jakákoliv lidská iniciativa,
pokud přímo ex lege nebyla ohrožována
trestním zákonem, byla vytlačena na samotný
okraj společnosti. Stručně shrnuto, přes
veškerou politickou a sociální demagogii, ony
jistoty svou formální povahou představující
hospodářská a sociální práva,
byla jak fakticky, tak formálně potlačována.
Na tomto místě jeví se potřebné
připomenout, že zatímco práva a svobody
upravené v předchozích hlavách mají
povahu absolutní a jako takové jsou ústavou
chráněny, práva z této hlavy jsou
převážně relativní, a to v tom
smyslu, že jejich rozvoj - a platí to především
o právech hospodářských a sociálních
- je závislý na stavu národního hospodářství
a především na jeho hmotných výsledcích.
Proto také koncepce těchto práv sice dodržuje
základní principy jejich vynutitelnosti cestou soudní
ochrany, nicméně u práv sociálních
ve většině nejsou ústavním zákonem
dány podmínky, z nichž by obyčejný
zákon měl vycházet. Vlastní úprava
normou nižšího stupně nemůže
nepodléhat změnám podle vývoje ekonomické
a životní úrovně, takže svazovat
obyčejného zákonodárce ústavními
bariérami by nebylo na místě. Přesto
všechno návrh práv podle této hlavy
listiny neodporuje Evropské sociální chartě
a splňuje tedy podmínky pro přístup
ČSFR k ní.
Listina upouští od pouhé deklarace práva
na práci, a to v podstatě z důvodů,
o kterých byla před chvílí řeč.
Význam takové deklarace založená na
sociální politice zaměstnanosti byl ostatně
krajně problematický již dříve.
V čl. 36 je rozvedena zásada vyjádřená
již v šesté větě preambule listiny,
jíž se připomíná odpovědnost
žijících generací za stav životního
prostředí. Z obdobných důvodů,
o jakých jsem se před chvílí zmínil
a s přihlédnutím k současné
ekologické situaci ve státě, nezbylo než
toto právo odkázat do mezí prováděcího
zákona.
Nebyly přijaty návrhy výboru pro plán
a rozpočet na úpravu znění článku
v jednotlivých odstavcích, když ústavně
právní výbory dospěly k závěru,
že navrhované změny by do textu přinášely
nejasnosti, které by ani výkladem nebylo možné
odstranit. Znaky žít - rozumí se v příznivém
prostředí - a pravdivé informace svou mnohoznačností
v prvním případě a relativitou v případě
druhém by mohly svádět k širšímu
výkladu než v koncepci tohoto práva bylo zamýšleno.
Navrhovaná změna v odstavci třetím
("občan při výkonu svých práv")
je nepřijatelná, když s ohledem na znění
článku 43 odstavec 1 listiny by obsah tohoto odstavce
zužovala; příkaz vyslovený tímto
článkem sluší adresovat každému.
Rovněž nebyl přijat návrh výboru
zahraničního na doplnění článku
dalším odstavcem ve znění "každý
má právo na přístup do přírody".
Důvodem pro toto stanovisko je obsah ustanovení
článku 51 odstavec 1, na který sluší
odkázat. Právo na přístup do přírody
je v obsahu tohoto článku zahrnuto.
Paní a pánové, výraznou a vlastně
jedinou zárukou práv a svobod v listině prohlášených
nebo konstituovaných je jejich ochrana svěřená
orgánům soudním - a to především
- případně jiným, které k takové
ochraně jsou určeny zákonem. Již jsem
zdůraznil, že v popředí všech těchto
práv a svobod stojí především
člověk a že meze jeho základních
práv jsou z převážné míry
dány toliko týmiž právy a svobodami,
které přísluší druhým.
Spory o tyto meze nebo opačně spory o rozsah práv
a svobod nelze proto bez soudní kontroly přikázat
orgánům, které ať již svým
složením, stupněm odborné vybavenosti
nebo pro jiné okolnosti, nedávají dostatečnou
záruku nestranného a neovlivněného
(různými příčinami) rozhodnutí.
Především z těchto důvodů
je soudům dávána přednost a právo
soudní ochrany je způsobem tak výrazným
zdůrazňováno, a to též jako důsledek
a projev realizace principů právního státu.
Tato ochrana práv a svobod je vyjádřena v
hlavě páté listiny. Je zde vyjádřena
především zásada (článek
37), že soud rozhoduje jako orgán nezávislý
a nestranný, a to podle zásad daných mimo
jiné též procesními normami, tedy především
občanským soudním řádem případně
trestním řádem ve znění předpisů
pozdějších.
Ze zásad zmíněných před chvílí
vyplývá tedy nadřazenost soudů nad
orgány veřejné nebo územní
správy, jejichž pravomocná rozhodnutí
podléhají soudnímu přezkumu; výjimky,
ostatně ne příliš časté
a převážně ve věcech bagatelních,
upravuje zákon výslovným ustanovením,
je z nich vyloučen přezkum rozhodnutí dotýkajících
se lidských práv a svobod, práv národnostních
a práv hospodářských, sociálních
a kulturních. Ve svých důsledcích
to ovšem znamená potřebu úpravy a posílení
správního soudnictví; zbývá
dodat, že významnou roli v právu na ústavní
ochranu po svém ustavení sehraje Ústavní
soud.
Stát ovšem za řádný výkon
spravedlnosti odpovídá, a to bez ohledu na to, jakému
orgánu jej svěřil. Tato zásada nachází
svůj výraz v ustanovení třetího
odstavce článku 37.