Máme ještě ovšem třetí otázku,
ve které můžeme jednat. Teoreticky jsme si
vymezili, co je a není federace. Jsme Federální
shromáždění, tím je dána
naše odpovědnost, ale také vymezení,
kam až můžeme jít. Jestliže to, co
bylo předloženo, je ještě federací
a jestliže systém tam zachycený dopouští,
aby tato federace fungovala, máme jeden mantinel, levou
stranu. Budeme hledat mantinel druhý. Nejsme poručníky
národních rad a republik. Nejsme tady od toho, abychom
upravovali přání našich národních
reprezentací, neboť nad nimi obrazně stojí
naše federace a na nich naše federace stojí.
Jestliže ČNR a SNR určily ten druhý
mantinel, to je ještě federace a tam je naše
vůle se pohybovat, žádám všechny
a tedy i sebe, abych se vešel do této mezery mezi
dvěma krajními body a v nich se odpovědně
pohyboval. Jestliže národní rady označily
předložený návrh za schopný projednání
a schopný funkce, neměli bychom jim vyčítat,
že této funkce schopný není a měli
bychom si uvědomit, že více či méně
se v těchto mantinelech můžeme pohybovat, ale
žádný náš pozměňovací
návrh nás nemůže v těchto mantinelech
vést k tomu, abychom tuto předlohu shodili se stolu.
To by bylo nezodpovědné vůči národním
reprezentacím, nebo vůči reprezentacím
republik.
Třetí věc, o které chci hovořit,
je psychologizující přístup. Nám,
jako poslancům Federálního shromáždění,
kteří si musejí být vědomi,
že tato federace bude fungovat jen tehdy, když bude
prospívat oběma republikám, musí být
zcela lhostejné, kdo s jakým návrhem přišel
dřív, jestli se o něm jednalo "x krát"
nebo jen jednou, jestli se na sebe premiéři tvářili
jako že se chtějí obejmout a kolikrát
kdo tuto pozici vystřídal, ale musí nás
zajímat obsah toho, co máme před sebou. Domnívám
se, že mnoho příspěvků odeznělo
nepříznivě pro celkovou atmosféru
jen proto, že podlehly přílišnému
psychologizování. Máme vlády, které
se mění, vznikají a zanikají jako
celky i v jednotlivých ministrech, ale máme národy
a státy, které by snad měly přetrvávat.
Měli bychom ve státech vytvořit prostředí
pro všechny, ať mají jakoukoliv národnostní
nebo národní příslušnost, ať
patří ke kterémukoli etniku, aby fungovaly.
Nevyvozujme naše budoucí rozhodování
z toho, kdo přišel první nebo druhý
s návrhem a kdo se na koho jak tvářil.
Dovolte, abych se zmínil ještě o čtvrté
věci, a to je poměr nás poslanců k
tomuto jednání. Za svou osobu vyjadřuji úctu
všem a dík všem, kteří svou snahou
vedenou pro dobro věci - a já ji předpokládám
u každého - se snažili pomoci řešit
problémy kompetencí. Tuto složitou rozpravu
vedenou na různých úrovních považuji
za pozitivum toho parlamentu, protože cítím,
že se chceme k něčemu společně
dopracovat. Domnívám se, že všichni, a
to členové všech tří vlád
i členové všech zastupitelských sborů
a další iniciativy měli za cíl jedno,
a to je uspořádání funkcí tohoto
našeho soustátí nebo státu v nejbližší
době. Za to jim osobně děkuji.
Ale dovolte, abych ještě vyjádřil obavy
z něčeho jiného. Z toho, jak někdy
vidíme tendence, jak snadno se zbavit své odpovědnosti.
Jestli tu poslanec sedí nebo nesedí je v určitých
pasážích tohoto jednání zcela
lhostejné. Jestli podá více či žádný
pozměňovací návrh, může
být také úplně jedno, ale nemůže
se zbavit své odpovědnosti za výsledek, to
je odpovědnosti za chod a existenci tohoto státu.
Když o této otázce soukromě přemýšlím,
napadají mě dva tituly: jeden od pana Václava
Havla "Moc bezmocných" a druhý od pana
Ladislava Mňačka "Jak chutná bezmoc",
ale bohužel v paradoxním obratu - "bezmoc mocných"
a jak chutná moc. Jsem zděšen tím, jak
někdo radostně přijal varování
pana prezidenta, jakoby si otřepal ramena od své
odpovědnosti: že když to nějak parlamentně
nedopadne, že jako deux ex machina se tady odpovědnosti
uchopí něco jiného, co nějak bude
spravovat tento stát.
Není naším úkolem se takto na věc
dívat, ale na tuto alternativu bychom se měli dívat
jako na memento, které by nás mělo vést
k tomu, abychom pevněji pracovali k tomu, aby trval tento
parlament a stát tak, aby v něm byli všichni
spokojeni, tak jak to umíme touto vůlí zde
vyjádřit a ne abychom si řekli, že to
udělá někdo jiný. Naší
povinností je rozhodovat. Budoucnost v oblasti kompetencí
je v našich rukách teď a hned. Velmi rád
bych apeloval na sebe i všechny ostatní, abychom v
tomto směru hlasovali a upravili své pozměňovací
návrhy. Děkuji. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Slovo má poslanec
Šilhán, připraví se poslanec Dlouhý.
Poslanec SL V. Šilhán: Pane předsedo, pane
předsedající, dámy a pánové,
nevystupuji příliš rád na těchto
velkých shromážděních, ale i
přesto bych chtěl něco k zákonu, který
projednáváme, říci.
Kompetenční zákon byl a je příležitostí
vyslovit se ke všem možným problémům
naší společnosti, včetně historických
reminiscencí, mezinárodních vztahů
atd. Tato možnost je námi, jak je vidět a hlavně
slyšet, velmi bohatě využívána.
Někdy to připomíná vědecký
seminář a za poznatky, které tady byly řečeny,
velmi pěkné děkuji. Někdy to připomíná
kázání a dobré výzvy, jako
když někdo někoho vypravuje na dlouhou cestu.
I za to děkuji a není to na škodu. A někdy
to také připomíná nepodařenou
svárlivou volební schůzi. Tady není
za co děkovat. To, co projednáváme, je opravdu
velmi důležitý zákon, ale není
to zákon věčný, není to zákon,
který by měl mít delší platnost
než do přijetí nové ústavy. Tento
zákon věnuje řešit mnoho věcí,
o kterých tu byla řeč, protože řešení
nespočívá přímo v zákoně,
ale spočívá někde jinde. Spočívá
v každodenní politické, hospodářské,
kulturní a vzdělávací atd. práci,
kterou zákon může pouze upravovat. Problémy
nacionalismu nevyřeší tento zákon, to
mohou řešit jiné společenské
a politické síly: Problémy naší
morální devastace nevyřeší tento
zákon, upravuje jen podmínky, aby se tyto problémy
mohly demokratickou cestou řešit, nic víc.
Nyní se dostávám k tomu, co jsem skutečně
chtěl říci. Myslím, že se v diskusi
ztrácí funkční smysl toho, o čem
jednáme. Je to sice zákon, který vychází
a akceptuje určitou ideovou koncepci uspořádání
státu, ale který především řeší
kompetence vládní, tedy uspořádání
výkonné moci.
Výkonná moc má podobu tří vlád.
Federální i dvou národních vlád.
Tady pro mne vznikají tři otázky.
První. Je možné vládnout po přijetí
kompetenčního zákona lépe než
dosud? Je to otevřená cesta k demokracii? Je to
cesta občanských a lidských práv včetně
národnostních práv? Je to vedoucí
k tomu, co bychom si přáli, aby bylo, co nám
dává šanci řešit věci racionálně
s dostatečnou invencí jak v oblasti ekonomiky, tak
i v oblasti občanských a lidských práv,
samospráv obcí. Domnívám se, že
to tento zákon umožňuje, že je tedy lepší,
že je to zákon, který je určitým
způsobem mostem mezi tím co bylo a tím, co
teprve bude v podobě nové ústavy. Je to tedy
zákon určitého historického poslání.
Je to zákon, který posunuje naši výkonnou
moc k demokracii, k řešení ekonomických
problémů. Možná, že to bude se
skřípáním, s potížemi,
ale zdá se mi, že to bude s daleko menšími
potížemi než dosud.
Druhá otázka, kterou jsem si kladl, zní:
Má v sobě zákon, tak jak byl předložen
včetně pozměňovacích návrhů,
nebezpečí nějakých budoucích
konfliktů? Nezakládá tyto konflikty? Myslím,
že jsme mnohé možná nedomysleli a neodhadli,
co by v zákoně mohlo být, ale jsem přesvědčen,
že předložený zákon minimalizuje
nebezpečí budoucích konfliktů. To
je dobré.
Včerejší jednání ministrů
hospodářství, jehož výsledkem
byla dohoda o ustavení nadnárodní akciové
společnosti v oblasti naftovodů mně říká,
že je tady mnoho prostředků, jak možné
a pravděpodobné konflikty, v budoucnosti řešit
zcela normální hospodářskou a jinou
politikou, tzn. že zákon zakládá do
budoucnosti méně konfliktů než kolik
jich bylo dříve.
Třetí otázka, na kterou si netroufám
plně odpovědět, zní: Bude výkonná
moc vyplývající z přijetí předloženého
zákona levnější, anebo bude dražší?
Zdá se, že bude spíše dražší
než levnější, ale to nechme ale také
na daňových poplatnících a jejich
vůli (oni nám tu hlavu sami napraví).
Proto jsem se rozhodl, že budu hlasovat o jednotlivostech
tak, jak mi můj rozum a zkušenost káže.
Budeme mít takovou proceduru, že budeme hlasovat o
jednotlivých pozměňovacích návrzích,
které pravděpodobně povedou k tomu, že
se předložený zákon zlepší
všude tam, kde se zlepšit může.
Pak si kladu otázku o zákoně jako celku.
Tady budu jednoznačně pro, protože ho považuji
za užitečný a dobrý zákon. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má
poslanec Dlouhý, připraví se poslanec Burian.
Ministr hospodářství ČSFR V. Dlouhý:
Pane předsedo, pane předsedající,
vážení poslanci, dámy a pánové,
diskutujeme zde o předloženém zákonu
už poměrně dlouho. Slyšeli jsme sice řadu
protichůdných názorů, nicméně
až na výjimky se všichni zaklínáme
jediným - ochotou zachovat federativní uspořádání
našeho státu.
I já bych se chtěl v prvé řadě
přihlásit k této myšlence. Domnívám
se, že je naprosto nutné, jednoznačně
podpořit každé úsilí, každý
krok, který povede k zachování a posílení
čs. federace. Stejně tak jsme slyšeli, že
pokud jde o chápání federace, jsou mezi námi
poměrně hluboké rozdíly v celkové
filosofii a v celkovém přístupu.
Chtěl bych rovnou říci, že se nedomnívám,
že rozdíly by byly tak hluboké. Diskuse však
byla, přes občas velmi ostré hrany, k něčemu
jistě dobrá. V bolestném procesu učení
jsme v podstatě za pochodu začali chápat
odlišné priority každého z nás.
Hovořila o tom už řada mých kolegů.
(Poslanec Sokol, poslanec Čič apod.) Hovořili
o tom včera, a já jen krátce připomenu,
jak to chápu já.
Na slovenské straně se zdá, že převažují
argumenty trochu jiné než na straně české.
Jsou to argumenty, kde větší váhu mají
priority jiné než české. Priority související
s otázkou národnostní, národní
identity atd. Na české straně se mi zdá,
jako by byly názory pragmatičtější,
dávající větší prostor
ekonomickým argumentům. Vůbec nechci diskutovat
o tom, zda mám stoprocentní pravdu či který
z těchto směrů máme preferovat. Myslím,
že hlavní otázka je pochopení priorit
jednoho s druhým. Nepohneme se kupředu, pokud jedna
strana nepochopí stranu druhou.
Můžeme se zabývat otázkami federace
a vzájemného soužití jak chceme, ale
pokud se obě strany nepochopí, a třeba si
i vzájemně neustoupí, pokrok k posílení
federace nebude dosažen. To je zřejmě jasný
princip.
Chtěl bych se ale zmínit i o třetím
partneru, a tím je právě federace. Federace
nejenom jako instituce, ale třeba jako z minulosti obtížné
zděděná výkonná administrativa
a jako i z minulosti obtížně zděděná
odpovědnost, a to odpovědnost nemalá. Nikdo,
myslím, nemůže obviňovat federální
vládu ze snahy pokračovat v centrálním
plánování a řízení naší
ekonomiky. Naopak, snad jsme dostatečně jasně
prokázali, jakou reformou jít chceme a prokázali
jsme a snažíme se prokázat, že její
neoddělitelnou součástí je demonopolizace
a decentralizace. Připomenu i tu odpovědnost. Budeme
to dosud my, federální vláda, která
v krátkém období, ale možná ještě
i určitý čas po předání
kompetencí bude brána k odpovědnosti za řešení
problémů. Žijeme ve světě deficitní
ekonomiky, kdy tento deficit bude pro naše hospodářství
charakteristický nadále, a to nejenom na domácím
trhu, ale i ve specifických případech, jako
např. ropa, i z hlediska dodávek ze zahraničí.
Zde to zatím byla federace, která měla odpovědnost,
a snažila se podle toho chovat.
Odpovědnost však nemá pouze federální
vláda, ale i Federální shromáždění,
a i to se musí dle této odpovědnosti chovat.
Z toho všeho tedy vyplývá jedna skutečnost,
na kterou narazil včera pan ministr Kováč,
když řekl, že z jeho pohledu jde spíše
o spor mezi slovenskou vládou a vládou federální.
Tato federální vláda je však partner,
se kterým se musí jednat jako s rovnocenným,
a to ne z titulu našich osobních či politických
ambicí nebo kvůli - v některých případech,
např. v mém vlastním, zbytečně
velkým úřadům a administrativě.
Ale z toho titulu, že to zatím byla federální
vláda a Federální shromáždění,
které nesly hlavní tíhu práce, odpovědnosti
a hlavně i často důsledky případné
nevole veřejnosti.
I z toho titulu, jak včera říkal pan poslanec
Čič, otevíráme zásadní
otázky federace. Řadu modelů ve fungování
jednotlivých součástí federace zatím
nemáme a jen předvídáme ekonomické
dopady různých přesunů kompetencí
v různých oblastech a v různých situacích.
Právě pro tyto okolnosti se federální
vládě a Federálnímu shromáždění
nemohlo a nemůže jen oznamovat, či jenom něco
předkládat. Federální vláda
a Federální shromáždění
představují partnera, který musí hledat
dohodu, musí ustupovat, ale se kterým se tato dohoda
musí také hledat a kterému se musí
- a třeba v zájmu dosažení této
dohody - v některých případech ustoupit,
je-li to nutné.
Dovolte mi k tomuto případu jednu osobní
poznámku. Včera odpoledne a večer jsem zde
zažil řadu vystoupení, která se mně
musím říci nelíbila. Byla to vystoupení
většinou z české strany, která
zdůvodňovala některé argumenty. V
řadě případů, v jednotlivostech
jsem s těmito argumenty i souhlasil. Když jsem však
z pozice nezaujatého pozorovatele dodatečně
hodnotil, byla to vystoupení, která na Slovensku
nemohla znít dobře. Byla to vystoupení, ve
kterých chyběla snaha ustoupit v některých
argumentech. Když voláme po tom, že se i federální
vládě, federaci a Federálnímu shromáždění
musí ustoupit - ještě se k tomu vrátím
- musíme právě v zájmu ochoty zachování
federace chápat priority toho druhého, vžít
se do nich a mít i určitý taktický
přístup k tomu, jak skutečně dosáhnout
dohody a jak federaci zachovat.
Vše toto neuvádím pro reminiscenci minulosti,
ale ve snaze najít cestu dál. Tak jsem také
vystupoval v Hrzánském paláci. Jako člen
federální vlády tuto verzi jednoznačně
podporuji a připomínám, že je to verze
slovenské vlády, která obráží
Hrzánský palác. Vždy jsem chápal
tuto verzi změn ústavního zákona jako
dobrý rámec. Výsledek sice politického
kompromisu, ale ne kompromisu pro sebe sama, ale kompromisu konstruktivního,
umožňujícího překonat dnešní
krizi. Považuji to za ústavní rámec,
v jehož rozsahu je asi nedůstojné diskutovat
některé podrobnější otázky.
Osobně mohu mít na dílčí věci,
které jsou v tomto návrhu zákona, odlišný
názor, ale jako člen vlády a jako účastník
diskuse v Hrzánském paláci za návrhem,
který z Hrzánského paláce vzešel,
stojím. Na druhé straně je nutno respektovat
i právo Federálního shromáždění
na možné změny a doplňky.
Jak konkrétně vidím možnosti dalšího
postupu:
1. především nedramatizovat situaci. Přijměme
návrh předloženého zákona - opakuji,
že podporuji verzi, která vzešla z Hrzánského
paláce a že v nejčistší formě
je to verze, kterou navrhla Slovenská národní
rada - a současně respektujme nezadatelné
právo poslanců Federálního shromáždění
mít pozměňovací návrhy;
2. urychleně zajistěme přesun kompetencí
z federace na republiky všude tam, kde je to zjevné
podle tohoto zákona, kde je to však důležité
i z hlediska běžného chodu ekonomiky. Předáním
kompetencí musí proběhnout rychle, musí
proběhnout k datu, na kterém se dohodneme, a musí
proběhnout tak, aby pokud možno chod této ekonomiky
nebyl narušen;
3. postupme dále v interpretaci potenciálně
sporných problémů, a zdůrazňuji
potenciálně sporných, protože myslím,
že předložený návrh je dostatečně
dobrým rámcem.
Postupme v interpretaci, ale způsobem společného
jednání tří partnerů, jak jsem
o tom hovořil. Tří partnerů, kteří
se musí respektovat, musí se snažit nalézt
dohodu a umějí jeden druhému v případě
nutnosti ustoupit.
Bude následovat jednání o tzv. vlastním
kompetenčním zákoně. Budeme zde muset
interpretovat, jak vlastně tento ústavní
rámec, který je zde předkládán,
budeme chápat. Budeme vymezovat na úrovni federace
- a patrně si to udělá i ČNR a SNR
- jako kompetence a jaké činnosti budou vykonávat
jednotlivá ministerstva a jaká ministerstva to budou.
To bude první prostor pro to, aby se postoupilo k interpretaci
tohoto ústavního rámce.
Dále definujme, co je to federální význam.
Na to se podle mého názoru řada poslanců
odpovídajícím způsobem ptala.
Dovolil bych si zde odpovědět na otázky,
které se týkají zemědělství,
rozvodných sítí - především
ropy a plynu - krátce i surovinové a palivoenergetické
politiky.
Na otázky, které byly vzneseny včera, zejména
co se týče otázek zemědělství.
Proč byl zrušen článek 18. Jde především
o nové pojetí článku 17, kde se nehovořilo
už o průmyslu jako dříve, ale o hospodářství,
které zahrnuje všechny složky hospodářství,
do kterých patří i zemědělství.
V případě zařazení samostatného
článku o zemědělství by musely
být zařazeny i další články
týkající se strojírenství,
paliv, energetiky, apod.
Problematika zemědělství, tak jak byla uvedena
v článku 18, je začleněna do tří
článků:
a) zemědělská politika do článku
17,
b) intervence státu do zemědělství
je chápána jako součást státního
rozpočtu v článku 11,
c) právní úprava je v článku
37, odst. 3.
A pokud jde o družstevnictví, je kompetence federace
dovozována z článku 24, písmena a,
b, c. Navíc se s úpravou družstevnictví
počítá jako se součástí
obchodního zákoníku, který je v působnosti
federace. V zemědělské oblasti přichází
do kompetence republik pouze provádění úpravy
ochrany zemědělského půdního
fondu z tohoto hlediska.
Dále bych chtěl na další dotazy pánů
poslanců sdělit: Co se týče vlastnictví
půdy. Připravuje se tzv. zákon o půdě,
který bude předkládat federální
vláda. Totéž platí o zákonné
úpravě o zemědělském družstevnictví.
Co se tyče působení zemědělských
orgánů, případně co se týče
vytvoření samostatného zemědělského
výboru, domnívám se, že to bude právě
předmětem jednání dále, kdy
budeme interpretovat dnes přijímaný zákon.
Dovolte mi, abych krátce přešel k problematice
rozvodných sítí. Začnu otázkou
plynu, plynovodu a začal bych včerejším
vystoupením - domnívám se, že to byl
pan poslanec Tahy, který hovořil o ceně plynu.
Myslím, že jeho dotaz bude prostorem, abychom dobře
ilustrovali, s jak těžkými otázkami
se potýkáme.
Podnik zahraničního obchodu Metalimex skutečně
dováží z SSSR plyn, nicméně cena
65 hal. za metr krychlový, odpovídá pouze
ceně, kterou platíme, když získáváme
plyn z tranzitních poplatků. Plyn získáváme
i z dalších zdrojů. Je odvozena cena přes
jiné obchody. Zde se pohybuje mezi 1,05 až 1,10 Kčs.
Ústředně řízená cena
pro České plynárenské podniky je 1,20
Kčs. Je zde skutečné deset haléřů
na jeden kubický metr. Jestliže odebíráme
14 mld. metrů krychlových, je to rozdíl,
který je odváděn do státního
rozpočtu, sice ne tři mld., ale částka
skutečně velká - 1,4 mld.