Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

"V oblasti zemědělství a výživy patří do působnosti České a Slovenské Federativní Republiky

a) stanovit základní zásady zemědělské politiky a politiky výživy,

b) základní koordinaci státní intervenční politiky v zemědělství a výživě,

c) jednotná právní úprava ve věcech veterinární a rostlinno-lékařské péče a zemědělského půdního fondu a jeho ochrany.

Je to velmi jednoznačné a pro zemědělce jak na Slovensku, tak v Čechách čtivé, nehledě k tomu, když víme, že základní zásady jsou vždy integrující a že tyto základní zásady v podstatě platí v Evropském hospodářském společenství a ne naopak.

Proto bych byl velmi rád, abych já (ale nepřál bych to ani vám), abychom nebyli člověkem, který má vždy jen jeden úsudek a vždy jen jedno stanovisko, protože jde zpravidla o méněcenného člověka. Proto z tohoto důvodu hodnoťte tento návrh.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Prosím pana poslance, aby návrh předal panu zpravodajovi. Bude hovořit poslanec Mandler. Potom bych doporučoval přerušit na hodinu jednání. Další technické pokyny sdělím po vystoupení poslance Mandlera.

Poslanec SL E. Mandler: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, už dobře čtyři měsíce chystají všechny tři naše vlády závažné státoprávní změny v podobě zejména v pojetí naším federace a dovedly přípravy na tyto změny do takového stupně, že ji de facto začaly uskutečňovat. Veřejnost také začala chápat schválení těchto změn jako víceméně formalitu. Stát musí fungovat a tak my, Federální shromáždění, máme říci ano, jinak nám hrozí podezření, že naše působení je destruktivní.

Uvědomil jsem si to hlavně při projevech prvních oficiálních řečníků a bohužel i při přednášení stanoviska poslaneckého klubu občanského fóra.

Ve skutečnosti měl náš parlament nebo jeho předsednictvo už dávno říci, že "ne". "Ne" k tomu, že se zásadní státoprávní změny v takovém rozsahu a dosahu a v onom stupni dohotovenosti připravují bez naší účasti. Měl říci "ne" tím spíš, že situace naší federace po listopadu byla a dodnes je mimořádná. Tuto mimořádnost lze spatřovat zejména v následujících okolnostech:

- Výchozím stavem našeho státu byla postalinská, formální a centralistická, dvoučlenná, na národnostním principu založená federace.

- Tento stav by měla radikálním způsobem pozměnit nová ústava, ale zároveň státoprávní úpravy jedna za druhou tuto ústavu fakticky prejudikují.

- Zmínění faktická prejudikace ústavního uspořádání státoprávních poměrů není výsledkem racionální diskuse, nýbrž výsledkem emotivní vlny požadavků ze slovenské strany, jimž odpovídá ze strany české politické reprezentace taktika "applasementu", politika zmírňování, ustupování, uklidňování. To je samo o sobě na pováženou. Jsme my, Češi, opravdu tak tvrdošíjní ve své vládychtivosti, aby bylo ze slovenské strany zapotřebí takového stupně nátlaku? A naopak - neznamená politika applasementu vůči Slovákům degradaci slovenské národní vůle?

- Po věcné stránce jde ovšem o toto: Slovenská strana se bouří proti dosavadní formě federace zdaleka nejen pro to, že byla centralistická. Jak vyplývá z průběhu akcí a jednání, z předložených dokumentů a výroků předkladatelů, dnešní kompetenční zákony jsou pro slovenskou stranu jen kompromisem, který vytváří milník na cestě k oné formě státního uspořádání, ve kterém má federace formálně právní smysl, kdežto původní a svrchované jsou pouze obě národní republiky. Slovenská reprezentace tak nepochybně směřuje ke konfederaci a na této cestě je slovenská strana ochotna a připravena vylít s centralistickou vaničkou i federativní dítě.

Je to zvláštní. Česká politická reprezentace se ubírala opačným směrem a přece k témuž. Pravda, úpěnlivě se snažila zachránit z federace, co ještě šlo, ale chybělo jí dost představivosti a vůle k tomu, aby si tuto federaci alespoň představila jinak než jako onen dvoučlenný federativní stát, založený výlučně na národnostním principu. Toto staré východisko je jako jediné neúnosné, a tím je dán směr platného ústupu ke konfrontaci. Jsme-li schopni v předloženém kompetenčním zákonu spatřovat velice dočasný kompromis, nemusíme o tom, co bylo řečeno pochybovat.

Pokusím se stručně promluvit už jen o tom, jak se jeví tento kompromis z hlediska odlišného postoje českého a slovenského obyvatelstva k naší federaci "a dále o tom, je-li současná krize naší federace vůbec řešitelná".

K první věci: po desetiletích, v nichž převládalo tvrzení marxistických filozofů a historiků, že národy jako subjekty dějinných procesů patří nenávratně minulosti, nastal v minulém roce pravý opak: v celé východní a střední Evropě se začaly národy o právo být subjekty dějin hlásit s vehemencí, kterou nikdo nepředpokládal a předpokládat nemohl. Teď jsme my, Češi a Slováci, hned dvěma takovými subjekty. A pro naše jednání platí nejen argumenty ekonomické, takové, které tu tak přesvědčivě vyložil poslanec Zukal, ale i věci mnohem a mnohem méně hmatatelné a přesto důležité.

Jak je patrné například právě z kompetenčního zákona, jsou Slováci národnostně aktivní. O Češích se soudí, že jejich nacionální aktivita vyhasla. Je to částečně pravda, ale nepostačující. Málokdy si všímáme, jak pozitivně a hluboce je v současném českém národním vědomí zakotveno Slovensko a Slováci. Čím více jsme časově vzdáleni od první republiky a čím více se objektivizují její očividné nedostatky, tím je naopak nespornější její celková velikost. Po třech stoletích periferní existence dokázal český národ vytvořit opravdový stát, který byl svým založením nejen demokratický, ale také slovanský, (což se tehdy zdálo důležité), přičemž Slováci v něm na dlouhá desetiletí získali podmínky pro celkový vzestup a rozvoj, i když za cenu ostrých vzájemných sporů. To je dnes zřejmé a zřetelné.

Právě tato zřetelnost byla jednou z příčin přesahu českého "já", takže český člověk si na základě tohoto pozitivního vývoje na Slovensku přivlastnil, a to v dobré víře, že právě tak jako jemu se rozprostírá od Chebu k Tatrám, rozprostírá se Slovákům jejich vlast od Prešova ke Krušným horám.

Není tomu tak. Dějinná logika má vždycky dva konce. V tomto případě jsou Slováci, z české strany nazíráno, povinní být vděční za vše, co jim soužití s českým národem přineslo dobrého. Ze slovenské strany se to jeví jinak, a to především proto, že Slováci, i když se Čechům všeobecně kulturně vyrovnali, mají přece - z minula a ne vlastní vinou - jeden velký handicap. Svou státotvornost měli příležitost prokázat jen nakrátko a s více než problematickou pomocí totalitní mocnosti. Socialistické Československo tento státotvorný nedostatek, a obávám se i komplex slovenského národa, svým centralismem jen posílilo.

Je tedy oprávněný požadavek, aby se česká strana snažila Slováky a jejich situaci pochopit? Z toho, co jsem říkal, jednoznačně vyplývá, že ano. Ale právě tak je důležité, aby se Slováci snažili pochopit sami sebe a aby se také snažili pochopit druhou stranu, Čechy.

K druhé věci: Národy nechápou samy sebe, natož ty druhé, na základě filozofické, či dokonce náboženské kontemplace, nýbrž na základě událostí, dění.

Předložený zákon je součástí tohoto dění. Připravily jej národní politické reprezentace, reprezentace, které národy v demokratických státech zastupují a v mnohém vedou.

Prvním předpokladem řešení naší krize státoprávní je existence rovnocenných národních reprezentací. Česká a slovenská reprezentace se v tomto ohledu v současné době dosti liší. Slovenská reprezentace formuluje slovenské národní zájmy. Vychází přitom jak z nezadatelného práva slovenského národa na sebeurčení, to znamená na samosprávu, ale také na osamostatnění, tak z nereflektovaných národních komplexů, o kterých již tu byla řeč. To vede slovenskou reprezentaci k odhlédnutí od českých národních zájmů. Toto odhlédnutí od českých národních zájmů je ovšem také - jak už ostatně připomenul také kolega Doležal - dílem právě české politické reprezentace. Ta, pokud jde o federaci, jednoduše až do nynějška předpokládala, že české národní zájmy naplní tím víc, čím víc je ztotožní s národními zájmy Slováků. Tedy čím víc vyjde vstříc slovenským požadavkům.

Právo všech národů, nejenom Čechů a Slováků, na celou Českou s Slovenskou Federativní Republiku, na samosprávu ve federaci, nikoli jen v národní části, toto právo zůstalo smeteno pod stůl a při jednání tří vlád vedeném v duchu kabinetní politiky vznikla nám předložená novela ústavního zákona č. 143/1968 Sb. o československé federaci, která jednoznačně vytváří předpoklady pro změnu federace na konfederaci, a tak skutečně české národní zájmy zcela přechází.

Zmíněný postoj české národní reprezentace umožnil předložení oněch ultimativních požadavků, které předcházely tomuto jednání.

Je nesporné, že krize československé federace není před námi, ale zde, že ji právě nyní prožíváme. Zásadní změna v postoji obou národních reprezentací je podle mého názoru prvním předpokladem pro řešení současné krize.

Druhým předpokladem - kupodivu, ale jak jsem přesvědčen, zcela jistě, je uvolnění zábran v šíření informaci. My jsme si pochopitelně ještě zcela nezvykli žít v demokracii a svobodě, nevžilo se nám vědomí hodnoty pravé, nezkreslené, autentické informace. Autentické informace však především potřebujeme, ony představují to, co se skutečně událo a řeklo. Význam dostatečných autentických informací ukazuje právě současná krize naší federace. Nevzešla z ostrých prohlášení politiků. Tato prohlášení ji jen vyostřila. Krize vzešla z kabinetního tajného jednání tří vlád, z něhož jsme všichni dostávali informace neúplné, pozdní a v důsledku toho i zkreslené.

Autentické informace mají u nás závažně mantinely v podobě hrůzostrašných, teribilních, historickým termínem vyjádřeno, nedozírných důsledků. Jakoby vyjádření vlastního názoru, svobodné hlasování, třeba minoritní, mohlo způsobit komplikace našeho svobodného vývoje, vstupu do Evropy atd., atd. Těmto bariérám a mantinelům nesmíme podléhat. Proto bychom měli napomoci třetí podmínce pro překonání současné krize. Tou je dle mého názoru jednoznačné stažení nebo odmítnutí této novely, a to především proto, aby obě reprezentace, nebo lépe řečeno všechny strany, všechny reprezentace národů a etnických skupin získaly čas a mohly přistoupit ke kompetentním jednáním, která by byla opravdu svobodná a rovnocenná. Takřka aforisticky řečeno, jednáním, ve kterých by opět Češi byli rovnocení Slovákům.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: S faktickou poznámkou se přihlásil předseda Sněmovny národů poslanec Šútovec.

Předseda SN M. Šútovec: Vážený pán predsedajúci, vážené Federálne zhromaždenie, na začiatku tejto schôdze som vás všetkých vyzýval k porozumeniu a k tolerancii. Dúfam, že ma nikto nebude podozrievať z toho, že som netolerantný, alebo že nemám porozumenie pro liberárne názory. Avšak pán poslanec Mandler, ktorého si inak veľmi vážim a poznám ho dlhé roky, poznám dlhé roky jeho názory, vyslovil tu jeden axiom, s ktorým nemôžem súhlasiť. V polovici svojho prejavu povedal, že český národ po tristo rokoch vytvoril štát, v ktorom Slováci získali také alebo onaké podmienky. Ja by som prosil pána poslanca Mandlera, aby vysvetlil, ako to myslel. Ako historik svojím školením a ako človek, ktorému záleží na tejto federácii, mám názor a vždy som mal taký názor, že tento štát sme vytvorili spolu a že ho nevytvoril český národ a že Slováci v ňom nie sú len hostia. Ja sa pýtam pána poslanca Mandlera, či to myslel tak, alebo nejako ináč?

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Přerušuji schůzi, v 19.00 hodin budeme pokračovat. Jsem nucen vás žádat o porozumění, protože je ještě ohlášeno velmi mnoho diskusních vystoupení a musíme dát slovo každému, kdo se přihlásil. Prosím zpravodaje a předsedy ústavně právních výborů a jejich místopředsedy dr. Voščeka a dr. Masopusta, aby přišli k řečnickému pultu.

(Jednání přerušeno v 18.10 hodin)

(Jednání opět zahájeno v 19.10 hodin.)

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Zahajujeme jednání. Slovo dostává poslanec Ondrejkovič. Jako první měl dostat slovo poslanec Kroupa, který se zatím nedostavil, s faktickou poznámkou se mezitím přihlásil poslanec Mandler.

Poslanec SL E. Mandler: Předseda Sněmovny národů pan Šútovec mě požádal, abych objasnil smysl tohoto svého výroku: "Po třech stoletích periferní existence dokázal český národ vytvořit opravdový stát...přičemž Slováci v něm na dlouhá desetiletí získali podmínky pro celkový vzestup a rozvoj." Pan Šútovec se mě ptá, zda si opravdu myslím, že Slováci se nezúčastnili na výstavbě československého státu. Omlouvám se za zkratkovitost této věty a prosím pana předsedu Sněmovny národů, kterého si vážím přinejmenším tak, jako on mne, aby byl tolerantní, když už je tolerantní k myšlenkám liberalismu, k této zkratkovitosti. Šlo mi především o státotvorný princip první republiky. O Masarykovu ideu jednotného československého národa. Ta sice už neodpovídala zcela situaci, ale opravdu byla základnou pro vytvoření československého státu: tím, že československý národ ji přijal aktivně, slovenský národ na ni přistoupil a po nějakou dobu ji pak aspoň toleroval. Děkuji ještě jednou za pochopení.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Poslanec Kroupa se mezi tím dostavil, takže mu uděluji slovo, připraví se poslanec Ondrejkovič.

Předseda SN M. Šútovec: Myslím, že je slušnosť, aby som aspoň jednou vetou poďakoval poslancovi Mandlerovi za vysvetlenie. Nepovažujem ospravedlnenie za adekvátne, ale beriem ho na vedomie.

Předsedající první místopředseda FS Z. Jičínský: Doufám, že tato slušnost bude provázet celé naše jednání. Prosím poslance Kroupu, aby se ujal slova.

Poslanec SL D. Kroupa: Pane předsedající, dámy a pánové, chtěl bych promluvit nejen k otázce základní koncepce navrhovaného zákona, ale i k okolnostem, které tento zákon provázejí. Myslím, že bych především měl odpovědět na určité obvinění, které pronesl pan premiér Mečiar v televizi. Řekl tam, že schválení tohoto zákona, přijetí kompetenčního zákona, je z velké části v rukou demokratické pravice, té části Občanského fóra, která se sdružila v našem poslaneckém klubu. Jako předseda tohoto poslaneckého klubu Meziparlamentního klubu demokratické pravice, se domnívám, že musím podat určité vysvětlení a říci, jaké stanovisko zaujímají poslanci sdružení v tomto klubu k připravovanému zákonu.

Pan Mečiar o nás řekl, že jsme údajně zastánci centralismu, že jsme zastánci unitárního státu, a že jsme proti národnímu státu. Začnu tím posledním, v tom jediném má totiž pravdu. Budu mluvit za sebe, protože neví, zda všechny argumenty, které zde mohu pronést, sdílejí moji kolegové.

Proti národnímu státu jsem především z důvodů státoprávních. Jedná se totiž o to, že je-li nějaký stát chápán jako prostředek určitého národa, jako jeho majetek nebo něco podobného, co je s tím národem příliš identifikováno, staví občany, příslušníky ostatních národností a národnostních menšin do postavení občanů druhého řádu. Přitom je nezbytné, aby národnost občanů nebyla překážkou toho, aby se každý mohl se státem ztotožnit, aby jej mohl považovat za svůj stát.

My, Češi, jsme právě na myšlenku národního státu velmi těžce doplatili před druhou světovou válkou. Měli jsme zde velkou národní menšinu německou, a přesto jsme postavili náš stát na národním principu jako stát Čechů a Slováků. Němci se právem cítili odstrčeni a tento stát nikdy nepovažovali za svůj stát. Tím jsme si už v samém zárodku vytvořili podmínky k tomu, aby v těžké historické situaci se obrátili k tomu, kdo začal hájit jejich zájmy. Shodou okolností to byl představitel nacionálního totalitarismu. Z tohoto důvodu se domnívám, že každý národ, který má v nějakém státě většinu, by měl usilovat o nezbytné záruky pro práva menšin. Tyto záruky ani v nejmenším nejdou proti národním zájmům, ale naopak: jsou v zájmu toho většinového národa.

Ostatně paradoxním způsobem se to ukázalo i v posledních komunálních volbách, kdy na jižním Slovensku nebyli v maďarské části do zastupitelských orgánů zvolení představitelé tamní menšiny slovenské. Jistě všichni cítí, že menšina v menšině je vlastně ve stejném postavení a měla by být nějakým způsobem chráněna. Já nevím, čím je to způsobeno, nevím, zda je to nedostatek volebního zákona, nebo zda byly jiné příčiny. Ale myslím, že to dobře ilustruje situaci, jak by měl většinový národ přistupovat k zájmům a zárukám práv menšin. Protože právě ten většinový národ tu menšinu občanů potřebuje pro zdárné fungování svého státu.

Jsou i důvody nikoli státoprávní, ale národní. A myslím, že ty jsou ještě silnější. Důvody proti národnímu státu. V žádném smyslu nepopírám právo utlačovaných národů použít politických prostředků na svoji obranu. V žádném smyslu nepopírám ani, usilují-li národy o státoprávní záruky na ochranu svých přirozených práv. Domnívám se ale, že každý, kdo miluje svůj národ, kdo věří v kulturní a civilizační smysl svého národa, bude bránit jeho identifikaci se státem. Bude tomu bránit nejenom z obavy, že postátněním národa se jeho kulturní a civilizační cíle stanou cíli mocenskými. A stanou-li se cíli mocenskými, vstoupí ten národ do mocenského zápasu, a v naší situaci do mocenského zápasu se soupeři mnohem silnějšími, do zápasu, ve kterém vlastně musí prohrát a ve kterém mu hrozí, že prohraje všechno.

Myslím, že úsilí o národní stát není výsledkem lásky ke svému národu, není výsledkem touhy po jeho povznesení, ale je v podstatě výrazem národní slabosti. To si my, příslušníci národů postižených komplexem malosti, musíme dobře uvědomit, protože jinak svou národní silou plýtváme na vnější konflikty, ale nikoli na autentické národní cíle.

Chtěl bych se také vyjádřit k obvinění, že usilujeme o unitární stát. Pravda, mnoho občanů se u nás diví, zda opravdu náš stát potřebuje tři vlády, tři parlamenty, a přebujelou státní byrokracii, kterou tato trojitost způsobuje.