V týchto vážnych chvíľach by som
chcel pripomenúť našu historickú skúsenosť.
Všetko pozitívne, čo naše národy
v minulosti dosiahli, získali nie hádkou, handrkovaním
a roztržkou, ale len vzájomnosťou, účinnou
spoluprácou, porozumením a toleranciou. Tak to bolo
aj v dobe prvej svetovej vojny, kedy naši legionári
na frontách Dohody presvedčili svet o nevyhnuteľnosti
vzniku Československa, tak to bolo o dvadsať rokov
neskôr, za druhej svetovej vojny, keď opäť
na frontách antifašistickej koalície naši
zahraniční vojaci bojovali za reštitúciu
štátu. Súčasne v domácom odboji
spojili svoje sily a najväčší vojenský
počin na území nášho štátu,
povstaním na Slovensku v roku 1944, mal svoj hlavný
cieľ v obnovení Československej republiky,
tedy nášho spoločného štátu.
To je naša historická skúsenosť, na ktorú
sme my, historici, povinní upozorňovať nielen
v období ohrozenia našej československej štátnosti,
ale i vo všednej každodennosti.
Dúfam, aj pri vedomí tejto našej historickej
skúsenosti budeme rozhodovať aj dnes, alebo v najbližšej
dobe.
Som poslancom za kraj, v ktorom polovicu obyvateľstva tvoria
maďarskí a rómski spoluobčania. Mojou
povinnosťou tedy je reflektovať aj prianie a požiadavky
tohoto obyvateľstva. Včera pán prezident republiky
upozornil na dôsledky, ktoré by nastali rozpadom
Československa. V súvislosti s regiónom,
v ktorom pôsobím, musím pripomenúť
všetkým bojovníkom za štátnu samostatnosť
Slovenska, ktorá by znamenala zánik Československa,
že v tom okamihu prestáva platiť pre Maďarov
žijúcich na juhu Slovenska Versailleská a najmä
Trianonská zmluva, ako aj zmluvy z Paríža a
Helsínk a nasledujúceho procesu. Nič by už
neviazalo našich Maďarov - a máme o tom vážne
signály - aby rešpektovali slovenskú separátnu
štátnosť a južnú hranicu Slovenska.
V tom prípade by už sotva české vojsko
prišlo na pomoc Slovensku, ako to bolo v roku 1918 a 1919,
ale aj v dobe pred Mníchovom. Na toto všetko sa, žiaľ,
zabúda.
Poznamenávam to na okraj toľko diskutovaných
a zamietavých stanovísk o postavení menšín
a etník, a to v prípade kompetenčného
zákona. Listiny o ľudských právach ako
aj iných dokumentov, či už na pléne,
alebo vo výboroch nášho parlamentu. Z tejto
povinnosti nás nemôže nikdo vyňať
a ani my ju nemôžeme zľahčovať, ignorovať
či neplniť. Keď sa hovorí o kompetenciách,
tak jedine správne a prijateľné sú také,
ktoré sú v súlade s našimi medzinárodnými
záväzkami. To nie je záležitosť jednej
či druhej republiky, ale celého štátu,
keď vieme, že Maďari, Nemci, Poliaci, Rusíni
či Židia žijú v rôznych proporciách
na území oboch republík.
Preto sa pripájam k návrhu poslanca Bendu a Battu
v zmysle, v akom hovorili a predložili text pozmeňovacích
návrhov.
Ktorýsi slovenský vedúci politik v Košiciach
vyhlásil, že zatiaľ nie sú podmienky na
osamostatnenie Slovenska. Pýtam sa, čo to znamená
zatiaľ? Stačí mesiac, pol rok, rok, alebo dlhší
čas, aby slovíčko "zatiaľ"
prestalo platiť a podmienky pre štátnu samostatnosť
sa naplnili?
Napokon by som chcel pripomenúť skutočnosť,
že naša československá štátnosť
a vzájomné vzťahy Čechov a Slovákov
a národnostných menšín sa vyvíjali
po štyri desaťročia v podmienkach totality, ktorých
hlavných garantom či iniciátorom bola stalinská
a postalinská boľševická veľmoc.
Tá nás rozdeľovala a z toho rozdeľovania
i ťažila. Nezvážili sme všetky historické
a praktické dôsledky tejto politiky veľmoci,
politiky divide et impera.
Sme náchylní obviňovať teraz sami seba.
Ale vážení, nebol to len Gottwald a Novotný,
v časoch desivej normalizácie, bol to tiež
predsa Husák a Biľak. Nezáleželo na národnostnom
pôvode vodcov, ale na systéme, ktorý zodpovedal
imperiálnym cieľom boľševickej veľmoci.
(Potlesk.)
Keď prekonáme dôsledky tohto kolosálneho
porušenia našich ľudských, ale i národných
práv, spomenieme si iste lepšie na to, čo Čechov
a Slovákov v minulosti nietrieštilo a rozdeľovalo,
ale na to, čo nás spájalo a z čoho
sme mali spoločný užitok. V tomto smysle budem
i ja hlasovať, riadiac sa svojím svedomím.
Na záver by som chcel ešte pripomenúť,
keď som prijal funkci poslanca Federálneho zhromaždenia
a vrátil som sa preto z cudziny, nebolo to preto, aby som
bol hrobárom integrity československej štátnosti,
diela Masaryka a Štefánika, našich predkov. Som
tu preto, aby som čo najviac prispel k odstránenie
škôd, ktoré v našom spoločnom dome
spáchala komunistická totalita a naše niekedy
i nestatočnosť alebo tichá spolupráca.
Ďakujem za pozornosť. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji poslanci Mlynárikovi.
Slovo má poslanec Doležal. Připraví
se poslanec Štern.
Poslanec SN B. Doležal: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
dámy a pánové. Považuji za svou povinnost
vyjádřit svůj názor na projednávanou
otázku, i když to patrně bude názor
menšinový, názor, který v tomto shromáždění
nenajde příliš mnoho podpory. Je to názor
poslanců liberálně demokratické strany.
Jsme totiž skeptičtí k možnosti, že
by se takto podařilo dosáhnout takové dohody,
která by byla něčím jiným než
špatným kompromisem, jež ve svých důsledcích
poškodí do budoucna obě strany, českou
i slovenskou. Od léta probíhají v otázce
kompetencí složitá jednání na
úrovni exekutivy. Federální shromáždění
jako celek bylo do věci zapojeno až v její
poslední fázi. Definitivní znění
zákona jsme dostali, jak už je tomu zvykem, zhruba
dva dny před projednáváním ve výborech,
stanovisko České národní rady pak,
aspoň v zahraničních výborech - do
lavic těsně před zahájením
jednání. Nejde přitom jen o to, že tento
způsob projednávání tak složité
a delikátní problematiky je uspěchaný.
Z vystoupení slovenského ministerského předsedy
pana Mečiara v televizi a nejen z něho pro mne jednoznačně
vyplynulo, že mezivládní dohoda, kterou potom
odsouhlasila Slovenská národní rada a Česká
národní rada se chápe jako smlouva mezi vládami
dvou suverénních republik, které mají
nyní zákonodárné orgány ratifikovat.
Připomínky České národní
rady pak byly chápány jako snaha dohodu znehodnotit.
Tento přístup vychází z koncepce dvou
svrchovaných států, které po svobodné
domluvě hodlají svěřit část
své svrchovanosti společnému útvaru,
jenž je má zastřešovat. Kdyby tomu tak
opravdu bylo, byla by naše situace o hodně jednodušší
a přehlednější. Ve skutečnosti
jsme v posledních dvaceti letech žili v Potěmkinovské
federaci, která pouze zakrývala komunistickou diktaturu.
Dnes po odbourání diktatury, se ukazuje, že
stará federace není životaschopná a
prožívá hlubokou krizi. Navíc řešení,
které vypracovaly tři vlády, je ze slovenské
strany, jak o tom aspoň na zahraničních výborech
hovořil místopředseda Slovenské národní
rady pan Čarnogurský, chápáno jako
dočasné do vypracování nových
ústav, přičemž některé
jeho body bude zapotřebí znovu otevřít.
Jde o otázky vlastnictví federace, samostatnost
příjmů státního rozpočtu,
rozdělení kompetencí v oblasti zahraniční
politiky a problém emisních bank. V zájmu
spravedlnosti budiž řečeno, že na situaci,
v níž se nacházíme, se podepsala česká
politická reprezentace a především česká
vláda, která nenápaditě opisovala
slovenskou koncepci s tím, že jen silné republiky
dokáží vytvořit silnou federaci, aniž
by si kladla otázku, je-li tato koncepce v zájmu
české části státu. Domnívám
se, že v zájmu české části
státu není a jako příklad bych rád
uvedl hodně diskutovanou otázku kompetence a záležitosti
národností, to je článek 37 ústavního
zákona. Pokud by národnosti nebyly tímto
zákonem svěřeny, a to explicite, do kompetence
federace, znamenalo by to, že federace jako celek bude zodpovídat
za zákonodárné úpravy každé
republiky, přičemž druhá část
tohoto státu nebude mít možnost ani právo
ovlivnit podobu této úpravy.
Když vezmeme v úvahu nedávnou situaci kolem
schvalování jazykového zákona na Slovensku,
nepochybuji, že ze dvou předloh byla nakonec schválena
ta lepší. Nicméně je to zákon
na ochranu většiny před menšinou v situaci,
kdy nemáme k dispozici žádný federální
zákon na ochranu menšin. Nedává nám
to důvěru, že by za zákonné úpravy
národnostní otázky provedené ve Slovenské
republice, mohla nést česká strana pasivní
spoluzodpovědnost. Národnostní otázky
se ovšem netýká jen článek 37,
a to je právě zdroj naší skepse. I kdyby
se - což nepovažuji za příliš pravděpodobné
- podařilo zde dosáhnout změny, zbývá
ještě stále neproblemizovaný článek
1 ústavního zákona, v němž je
Česká a Slovenská Federativní Republika
uvedena jako federativní stát dvou národů.
Pojetí státotvorných národů
a národního státu je odvozeno z toho, co
se uplatňovalo v době první republiky. Tenkrát
šlo o národní stát jednoho národa,
říkalo se mu československý, ale námitka,
že to bylo jen synonymum pro český není
zanedbatelná. Přitom ve státě žili
zhruba 4 milióny občanů dalších
národností. Změna, kterou provádí
článek 1 ústavního zákona je
jen změna mechanická. Místo jednoho tzv.
státotvorného národa nyní máme
dva. Menšin je v našem státě méně,
ale dělení na příslušníky
státotvorných národů a ty ostatní,
to jest občany prvního a druhého řádu,
zůstává. Historická zkušenost,
kterou udělali tímto pojetím Češi,
nebylo vůbec ve všech směrech pozitivní.
Federativní stát, který má mít
smysl nesmí, tvořit jen deštník nad
dvěma národními státy. Musí
ve významných oblastech - a tato k nim patří
- mít původní neodvozené pravomoci
zasahovat přímo do života každého
občana a dávat mu právní jistotu,
pocit občanské rovnosti a tím i možnost
považovat tento stát za svou vlast. Jsem přesvědčen,
že národní stát jako takový je
dnes v našich podmínkách přežitkem.
Toto pojetí je patrně pro určitou část
slovenských zástupců nepřijatelné.
Co z toho plyne? Zvykli jsme si, alespoň na politické
scéně, za poslední rok se navzájem
strašit. Strašíme se zabrzděním
ekonomické reformy tím, že nebudeme přijati
do Evropy a staneme se součásti Balkánu,
zkrátka strašíme se nedozírnými
následky. Jsem na to poměrně alergický
od té doby, kdy nás všechny, Čechy,
Slováky i další občany tohoto státu
na prahu normalizace takto strašíval nebožtík
generál Svoboda. Řada lidí mu v dobré
víře uvěřila a důsledkem bylo,
že nedozírné následky se přesto,
nebo snad právě proto dostavily jinak a jinde, než
jak to Svoboda myslel, ale o to hlubší, v podobě
dvacetileté všestranné devastace našeho
státu. Pro dnešní krizi z toho plyne poučení,
že je třeba ji řešit rychle a natrvalo
s vědomím, že špatné kompromisy
(obávám se, že jiné zatím nebyly
nabídnuty) ji jen prohloubí.
Dovolte mi na závěr jednu ryze osobní poznámku.
Problém, před kterým stojíme, trochu
připomíná rozvrácené manželství.
Takovou paralelu už tady naznačil poslanec Prokop.
V takové situaci často začíná
jeden partner poukazovat na různé věci -
nedávno jsme si koupili auto, v létě máme
jet na Riviéru, jsou zde děti, co tomu řeknou
sousedé. Zkušenost praví, že argumenty
tohoto typu nepomáhají. V úplně nejhorším
případě pak argumentující,
hluboce zklamán zdánlivým nedostatkem racionality
u partnera, se může pokusit mu třeba nařezat.
Celá záležitost se dostane před soud
a je z toho jen větší ostuda. Asi je spíše
třeba se bez zbytečných odkladů rozhodnout,
a to s plným vědomím, že rozvod je nikoliv
jediná, ale reálná a schůdná
alternativa. Za čas se totiž ukáže, že
majetkoprávní vyrovnání se dá
zvládnout, cesta do ciziny se možná o rok nebo
dva odloží, styk s dětmi se upraví a
sousedům do toho koneckonců nic není. Navíc
se většinou ukáže, že oba partneři
se po čase mohou docela přátelsky stýkat.
Ostatně rozvody, na nichž je vinna jen jedna strana,
jsou spíše výjimkou než pravidlem a ten,
o kterém tu v symbolické rovině mluvím,
k nim rozhodně nepatří.
Chtěl bych tím říci, že konkrétní
sousedské styky jsou leckdy cennější
než věčně rozhádané manželství.
Je to ovšem příměr a jako každý
příměr v něčem trochu kulhá.
Například tu chybí vypracovaný právní
institut rozvodu. To ovšem není nedostatek, který
by se při dobré vůli nedal odstranit. Děkuji
za pozornost. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má
poslanec Štern, po něm vystoupí předseda
Federálního shromáždění
Alexander Dubček.
Poslanec SN J. Štern: Vážený pane předsedo,
pane předsedající, dámy a pánové,
rád bych se nejprve zmínil o některých
věcech, které se mi na tomto kompetenčním
zákoně, který projednáváme
(ať jde o průběh jeho přípravy
nebo jeho obsah), nelíbí. Jsou to náklady
na dohadování, neboli negativní následky,
které mají přímo ekonomický
dopad.
Za prvé je to fakt, že se na dlouhou dobu odvedla
pozornost jak naší veřejnosti, tak politické
reprezentace, od důležitějších
věcí, jako na například ekonomická
reforma.
Za druhé - zproblematizování našeho
státoprávního uspořádání,
dovedené až do dnešní krizové situace,
natolik zhoršilo pověst naší republiky
ve světě, zejména ve světě
kapitálu, že to podstatně snížilo
naši atraktivnost pro zahraniční investory.
Kapitál je - jak známo - plachý a rozhodně
se nepohrne do oblasti politické nestability
Za třetí je to iracionalita některých
článků tohoto zákona. Za všechny
uvádím rozdělení energetických
sítí na republiky.
Je tu další věc, která mi vadí.
Je to duch kompetenčního zákona, který
zaniká v kontextu politického pohybu zejména
na Slovensku. Ze zákona vyzařuje jakási sveřepá
snaha odejmout federaci tolik, kolik je nyní možné,
a to další snad později, kdy bude pro to vhodnější
situace.
Je nutno si položit otázku, jaká je hraniční
mez, za níž už nelze jít. To jest ta mez,
kde už buď nejde o federaci nebo kdy takový způsob
federace je natolik nešťastný a nevýhodný,
že už je nepřijatelný. Já jsem
v samotném obsahu tohoto zákona takovou hranici
nenašel. Jistě, jsou tam místa, s nimiž
nesouhlasím (nejvíce snad s rozdělením
infrastruktury státu na republiky), ale to nejsou věci
- alespoň pro mne - hraniční. Prostě
budeme asi muset například za rozdělení
plynovodu (pokud k němu dojde) zaplatit navíc -
jak nám říkají odborníci -
asi 400 miliónů Kčs. Já to chápu
jako daň nacionálním emocím a iracionalitě.
Nejsem však pro to kvůli takové věci
neschválit celý zákon a ohrozit tak existenci
federace.
Hraniční mez však vidím jinde. Vidím
ji v tom, kdyby proces přelévání a
přerozdělování kompetencí měl
mít trvalý charakter. Osobně mě děsí
představa, že za měsíc nebo dva měsíce
přijde ze Slovenské národní rady nebo
z České národní rady nový kompetenční
zákon, že se prostě pořád budou
přehazovat pravomoci mezi federací a republikami
tam a zpět (spíše tedy tam), a to na základě
momentálního poměru sil, na základě
momentální situace. Takto bych si společné
soužití Čechů a Slováků
nepředstavoval, taková podoba federace se mi jeví
jako nepřijatelná. Nezlobte se, toto na mne z tohoto
zákona trochu dýchá. To je hranice, za niž
už nelze jít.
Jestliže budu hlasovat pro tento kompetenční
zákon (v duchu složení maturity, jak se na
začátku řeklo) tak jen pro sebe s tou výhradou,
že časté změny v kompetencích
doprovázené zákonitě krizovými
jevy a všemi těmi škodami, o nichž jsem
se zmínil, jsou pro mne napříště
zcela nepřijatelné.
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji. Slovo má
předseda Federálního shromáždění
Alexander Dubček, připraví se poslanec Sacher.
Předseda FS A. Dubček: Vážené
Federálne zhromaždenie, vážené
poslankyne, vážení poslanci, vážení
hostia. V týchto dňoch stojíme pred vážnym
rozhodnutím, podobne ako to bolo pri zmene názvu
republiky. Vo vystúpení mnohých diskutujúcich
i v spravodajských správach sa o tejto záležitosti
hovorilo ako o probléme, ktorý máme riešiť
nie pre dnešok, ale i pre budúcnosť tak, aby
to bolo v súlade s požiadavkami a potrebami nášho
ďalšieho vývoja a cesty do spoločenstva
európskych krajín.
Nejde len o kompetencie. Ide aj o to, aby naše národy
žili v spoločnom štáte v zhode a porozumení.
Ide o spoločnú federatívnu republiku. Pri
prerokovávaní kompetenčného zákona
pamätujme na to, či naše národy spájalo
v minulosti, čo ich spája dnes a čo je užitočné
na našej ceste do európskeho spoločenstva.
Patrím ke generácii, ktorá sa ťažko
prebojovávala k podobe spoločného štátu
Čechov a Slovákov ako rovnoprávnych národov.
Som a budem na to vždy hrdý. Vlastne som celý
život zasvätil tomu, aby medzi Čechmi a Slovákmi
vládol duch porozumenia, tolerancie, spolupráce
a spolupatričnosti. Celé predchádzajúce
dejiny nás o tom poučujú. Patrím k
tým Slovákom, ktorí si len veľmi ťažko
vedia predstaviť, že by naša spolupatričnosť
nemala formu federatívneho štátu.
Konám podľa svojho svedomia, a preto je pre mňa
prijateľný len jeden variant - variant spoločného
štátu.
Minulý týždeň som rokoval s predstaviteľmi
českej a slovenskej vlády na pôde Federálneho
zhromaždenia. Potom som sa zúčastnil rokovaní
na Slovensku s predstaveteľmi národnej a rady a vlády
Slovenskej republiky a s politickými prestaviteľmi
Slovenska. Po týchto rokovaniach som nadobudol presvedčenie,
že sú cesty, ako terajšiu situáci vyriešiť.
Návrh kompetenčného zákona je výsledkom
konsensu. Ponecháva nevyhnuteľné atribúty
v rukách federácie, ako o tom hovoril predseda vlády
Marián Čalfa a súčasne umožňuje
rozvoj republikových útvarov. Je to výsledok
správy navrhovateľov a stanoviska parlamentných
spravodajcov. Boli zapracované pripomienky, predložené
v návrhu. Chcel by som vás upozorniť na to,
že je to práve rozdiel oproti pôvodnému
návrhu. Je to výsledok tolerancie a porozumenia,
a preto budem za návrh so zmenami podľa spravodajskej
správy hlasovať.
Na Federálnom zhromaždení spočíva
veľká zodpovednosť. Verím, že zvíťazí
rozum a zodpovednosť nad prestižnosťou, unitarizmom
a separatizmom. Nechcem sa zaoberať tisícročnou
históriou českého či slovenského
národa, ani sa nechcem podrobne zamýšľať
nad zmyslom našich dejín. Zdôrazňujem
len tú skutočnosť, že sme každý
svojbytným národom, svojbytným subjektom.
Dospeli sme však k poznaniu, a história nás
o tom poučuje, že naše spolužitie v jednom
štáte na princípe rovný s rovným
- čoho dôkazom je naše dnešné rokovanie
i predchádzajúce obdobie - je obom národom
a národnostiam žijúcim v našej republike
na úžitok. O to viac, že súčasná
Európa speje k zjednoteniu. Máme rovnakú
cestu k demokracii, slobode, k zjednotenej Európe. Poslanci,
národné orgány, vynaložili mnoho úsilia,
aby dospeli ke konsensu v zmenách a doplnkoch predloženého
kompetenčného zákona. Chcem vás, kolegovia,
prizvať, aby ste pripojili svoj hlas k schváleniu
kompetenčného zákona. Bude to na prospech
našim národom i národnostiam Českej
a Slovenskej Federatívnej Republiky, na prospech našej
spoločnej vlasti. Ďakujem. (Potlesk.)
Předsedající první místopředseda
FS Z. Jičínský: Děkuji panu předsedovi
Federálního shromáždění
a uděluji slovo panu poslanci Sacherovi.
Poslanec SL R. Sacher: Vážené dámy,
vážení pánové poslanci, Češi
a Slováci jsou si bratry, federace však není
jejich matkou. Alespoň ne matkou, která je porodila.
Federace je plodem společného soužití,
je plodem vůle národa, Čechů a Slováků,
žít ve společném státě.
To je nosná idea, ať už je zákonem vyjádřena
nebo ať tímto zákonem vyjádřena
není, ale je zde, existuje a musíme ji respektovat.
Proto pevnost našeho státního útvaru
nespočívá v síle kompetencí,
které si federace, ať vláda nebo parlament
podrží, ale v síle vůle národů
žít ve federaci.
Ano, má úvaha svědčí o prioritní
svrchovanosti národních republik. Stanuli jsme na
samém pokraji existence ohrožení naší
státnosti. Přisoudit však tento stav pouze
temným silám, považuji za značně
zjednodušující a alibistické. Říkejme
pravdu a vyvarujme se dalších omylů. Mám
za to, že federální orgány neprokázaly
v tomto období potřebnou politickou iniciativu a
že ani politická síla dnes prezentovaná
jako rozhodující se neukázala být
v těchto případech dostatečně
státotvorně nosnou. (Potlesk.)