Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Chtěl bych podtrhnout stanovisko sociálně ekonomické, protože nechci opakovat, co zde bylo řečeno. Z tohoto hlediska možno snad říci několik slov, které mohou dát důvod k zamyšlení.

Domnívám se, že sociálně ekonomická situace, kterou je tento návrh rámován a ve které je realizován, je stručně řečeno složitá.

Nechci se zde zabývat nějakými odbornými zamyšleními. Chci jen říci, že letošní inflaci odhaduji řádově 25 % (samozřejmě statistické orgány řeknou své slovo a jistě daleko zdůvodnitelnější odhad). Myslím, že už to není maličkost, že se šmahem s prováděnou devalvací zvedá cenová hladina. Ovšem, že jsme to museli očekávat. Musíme očekávat, že devalvace povede ke zvýšení vnitřní hladiny cen spíše řádu 30 - 40 % a že ve spojení s liberalizací a zatím neexistující nebo velice nedostatečnou konkurencí, že tento vývoj bude vytlačovat cenovou hladinu dále nahoru. Je přirozené, že v těchto souvislostech - devalvace, inflace - se zřejmě ztíží důchodová pozice mnoha podniků a že celý vývoj bude mít vliv na zaměstnanost, odhady, které se dnes pohybují i v odhadech vládních aparátů od 6 - 10 %, jsou velmi střízlivé.

Nechci tyto věci dramatizovat, myslím ale, že stejně nesmyslné je o nich mlčet, i když lidé vybírají vklady, vidí, jak se zvyšují ceny, je třeba o těchto věcech hovořit a je třeba hovořit o jejich řešení, východiscích, garancích. Bylo by nerozumné, kdybychom chtěli jít v tržní ekonomice takovou cestou, že budeme brát lidem důvěru v peníze a že bude mizet zboží z trhu.

Myslím, že všechny tyto otázky potřebujeme v klidu zvažovat, hledat řešení, východiska a k tomu potřebujeme odbory a potřebujeme diskusi s odbory, potřebujeme, aby v této společnosti místo přeháněné netrpělivosti a animozity spíš jsme pěstovali odkaz 17 listopadu ve smyslu tolerance a v ekonomice rozumného pragmatismu. Z toho hlediska potřebujeme spolupráci s odbory. Je rozumné, aby se odbory účastnily také na řízení podniků.

Souhlasím s tím, co zde říkal pan poslanec Mandler, že jsou k tomu lepší předlohy, než jsou dnes navrhované. Souhlasím s tím, co žádal poslanec Fišera, už v době, kdy jsem zde zdůvodňovat vládní návrh, zrušení nového zákona o státním podniku se zrušením podnikových rad, kdy jsem chápal, že je nutně pokračovat cestou decentralizace podniků, přeměny těchto podniků v akciové, a kdy je třeba také řešit zákonné předpoklady spoluúčasti pracujících na řízení.

Domnívám se, že všechny tyto věci potřebujeme řešit ve větším klidu, samozřejmě s větším časovým předstihem. To, co je dnes, je určitý kompromisní dočasný návrh, kdy to, co je navrženo, pokud jde o § 5 a § 18, především ve variantě č. 3, odpovídá situaci a přispívá k jejímu řešení. Myslím, že ideální řešení po ruce nemáme, musíme asi tyto otázky znovu diskutovat a rozpracovávat a chápat, že toto řešení, které dnes přijímáme, je spiš cestou k budoucím řešením a nemusíme jej tolik dramatizovat. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Komárkovi. Ďalej vystúpi poslanec Benčík, pripraví sa poslanec Ransdorf.

Poslanec SL M. Benčík: Vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne, vážení kolegovia, dúfam, že vás nesklamem, keď poviem, že nemám pozmeňujúci návrh, ale pripájam sa k tým, ktorí sa jednoznačne prihovárajú za zachovanie účasti odborov v zmysle alternatívy 3., článok 5, § 18. vypustenie článku 5 považujem za škodlivé. Jeho podstatu aspoň v kompromisnej forme je treba rozhodne zachovať. A podobne je to aj s ustanovením § 18. Keby sa článok 5 a uvedený paragraf vypustili, znamenalo by to stratu kontaktu nielen s priemyslovo vyspelými štátmi, ale dokonca aj s mnohými rozvojovými krajinami, ktoré takisto účasť pracovníkov na rozvoji a riadení činnosti podnikov uzákonili a v praxi realizujú.

Rovnako aj odporúčanie Medzinárodnej organizácie práce č. 129/1967 má ustanovenie o tom, že členské štáty Medzinárodnej organizácie práce majú vytvoriť také podmienky, aby umožnili vzájomnú komunikáciu medzi vedením podniku a organizáciou zamestnancov.

Dovoľte ešte poznámku k zdanlivo okrajovému problému, riešenie ktorého sa mi zdá byť nedomyslené. Niekto tu už hovoril a pripomína to hodne, že vylievame so špinavou vodou aj decko. Ide o zrušenie rozhodcovského konania v pracovných sporoch. Aj v tomto prípade sa likviduje významný podiel pracovníkov na riešení dôležitých otázok života podniku, ktorý má nesporný demokratický charakter.

Rozhodcovské konanie predstavovalo a doteraz predstavuje významný prvok riešenia pracovných sporov. Napríklad len v roku 1987 rozhodcovské komisie riešili celkom 35 827 pracovných sporov, čim výrazne odbremenili súdy. Pritom možnosť súdneho pojednávania pracovných sporov je v plnej miere zachovaná. Preto navrhované zrušenie týchto komisii od 1. 2. 199l bude mať pre justičný rezort značne negatívny dopad, ktorý bude ešte zhoršený nárastom ďalších pracovných sporov, napríklad z neplnenia kolektívnych zmlúv, ale predovšetkým z realizácie ekonomickej reformy, pracovnoprávnych dopadov, reštrukturalizácie priemyslu, z útlmu niektorých výrobných programov a pod.

Ak sa v dôvodovej správe na strane 43 uvádza, že v dôsledku zrušenia rozhodcovského konania nedôjde k výraznému zaťaženiu súdov, tak to nezodpovedá pravde. To vyplýva zo štatistiky, ktorá uvádza, že v roku 1987 sa na slovenských súdoch vybavilo 11 107 pracovnoprávnych veci, pričom sa súčasne v rozhodcovskom konaní s konečnou platnosťou vybavilo 9 299 veci, to znamená 85 % z množstva vybavených veci na súdoch. Z tohto teda vyplýva, že po zrušení rozhodcovského konania a pri súčasnom zvýšení niektorých pracovných sporov - ako som uviedol vyššie - sa nápad pracovných vecí na súdoch zvýši približne na dvojnásobok. Keďže sa v návrhu neráta so zvýšením počtu sudcov z povolania na tomto úseku, bude to mať za následok dlhodobé neriešenie týchto sporov, teda zvýšenie, resp. zníženie právnej istoty pracujúcich a tým aj zvýšenie sociálneho napätia.

Nemožno súhlasiť ani s tvrdením na strane 4l dôvodovej správy, že rozhodovanie pracovných sporov rozhodcovskými komisiami je výrazom poštátnenia odborov, pretože podľa našej platnej právnej úpravy rozhodcovské komisie nepôsobili namiesto súdnych orgánov, ale rozhodcovské konanie pred súdnym konaním a tým, že v prípade jeho bezvýslednosti mohli účastníci sporu s plným vedomím využiť súdne konanie.

Pravda, som si vedomý, že v tejto fáze zákonodarného procesu sotva možno na predloženom návrhu niečo zmeniť. Mali by sme však vidieť, že zužovanie podielu odborov na hospodárskom a spoločenskom živote neznamená vždy demokratický postup. Zrušiť všetko len preto, že to tu bolo a nevidieť širší dopad, je škodlivé. Kritizujeme súdy, že pomaly riešia trestné a občianskoprávne veci. A najmä kritizujeme pomalý postup súdnej rehabilitácie. Pritom sústavne rozširujeme kompetenciu súdov - včera sme to rozšírili v kolektívnom vyjednávaní, dnes rozširujeme zrušením rozhodcovského konania, ale nikto nerieši materiálne, finančne a personálne problémy pre to, aby nezávislé súdnictvo mohlo skutočne plniť svoju nezastupiteľnú úlohu, ktorá mu prináleží v právnom štáte.

Nadväzne na uvedené odporúčam, aby federálna vláda v dohľadnom čase v súčinnosti s republikovými vládami komplexne predložila riešený návrh problematiky súdnictva, vrátene ústavného, obchodného a pracovného súdnictva. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Benčíkovi. Ďalej vystúpi v rozprave pán poslanec Ransdorf, pripraví sa poslanec Benda ako posledný prihlásený.

Poslanec SN M. Ransdorf : Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové. Je symbolické, že odborové zákony přijímáme v době, kdy si připomínáme první výročí listopadových událostí.

Hlavním nosným odkazem 17. listopadu bylo a je budování plnokrevné občanské společnosti a k tomu se myslím parlament přihlásil na tomto místě již vícekrát.

Ve smyslu nutnosti budováni plnokrevné občanské společnosti jsem doufal, že v blízké budoucnosti vzniknou silné nezávislé odbory, že dojde k rozšíření odborářských práv a svobod, které jsou nedílnou součástí občanských práv. O tom se mnoho v minulosti, i na této půdě mluvilo.

Z vývoje posledních měsíců jsem získal dojem, že je zcela pravdivý výrok André Mauroise, že budoucnost, o které se příliš hovoří, už patří minulosti. Skutečně na poli odborových práv mnohé bylo vráceno zpět do minulosti. Nezávislé odbory vznikly a všichni jsme tomu rádi, ale byly hlavně od prvního dne své existence postaveny do velmi nepříznivých podmínek. Vznikl drtivý tlak vůči odborům a zejména v masových sdělovacích prostředcích se šířilo heslo "Zabraňte sociální demagogii ! " Pod tímto heslem se odborům zužoval operační prostor.

Dovolím si zde připomenout některá fakta, která toto mě tvrzení budou ilustrovat. Pod heslem "odstátnění odborů" došlo k tomu, že v podstatě odbory byly nuceny se řady svých pravomoci vzdát. Bez legislativních převodů práv Revolučního odborového hnutí na nové odborové struktury odbyli řadoví odboráři jakoukoliv právní ochranu z hlediska odborů. Veškeré právní akty uskutečněné závodními výbory v období od 5. března tohoto roku do 8. května tohoto roku, tj. po celých 43 pracovních dnů, neměly právní účinnost pro vedení zaměstnavatelských organizaci, pro soudy a jiné orgány státu.

Dále bych připomenul, že pod tajným heslem odstátnění odborů byly odbory v podstatě dotlačeny k tomu, aby zrušily článek 23 zákoníku práce bez legislativního zabezpečení jiného účinného institutu odborového vlivu na tvorbu pracovně právního a sociálního zákonodárství i sociální politiky státu. To vyústilo, jak víme, v zákonu č. 120/1990 Sb., kterým byly upraveny některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli.

Zákon převedl všechna práva bývalého Revolučního odborového hnutí na nově odborové struktury na úrovni základních organizací, u odborových center došlo k významnému oslabení. Přitom tato nová kvalita odborových práv je speciálně přiznána všem ostatním odborovým organizacím, které v budoucnosti v nejrůznější podobě mohou vznikat.

Proces odstátňování odborů byl provázen také tím, že přijetím zákonů č. 180/1990 Sb., a č. 11/1990 Sb., byly odborové organizace zbaveny práva rozhodovat o dávkách nemocenského pojištění, vykonáváním společenské kontroly nad správou prostředků nemocenského pojištění, práva provádění výběrů účastníků lázeňské péče. významně se tímto způsobem omezil vliv odborů na výkon těchto významných sociálních aktivit.

V podstatě se stalo to, že odbory ztratily 24 z 56 rozhodovacích a spolurozhodovacích kompetencí, které měly v minulosti. Z původních 56 zbylo 32. Samozřejmě, že může k omezování odborových práv docházet také i v rodicím se soukromém sektoru. Stejná kvalita odborových práv je sice garantována ve státním i soukromém sektoru, ale jejich výkon může být jinými okolnostmi velice silně omezen. Spolu souvisí zákoník práce a zákon o kolektivním vyjednávání.

Chtěl bych zde připomenout, že problematickými body těchto úprav jsou následující věci: V poli diskusí problematizování se dostalo to, že odbory mohou ztratit spolurozhodovací a rozhodovací právo, případně může být nahrazeno projednáváním v těchto otázkách, převádění pracovníka na jinou práci, než odpovídá pracovní smlouvě a pracovník s takovým opatřením nesouhlasí. Rozvržení pracovní doby, stanovení začátku a konce pracovní doby, rozdělení pracovní směny na dvě části, stanovení začátku a konce přestávek na jídlo a oddech. Stanovení celkového počtu pracovníků, jejich složení a rozmístění, stanovení celkového rozsahu přesčasové práce pro organizaci, jednolité organizační útvary nebo pracoviště včetně případného překročení stanoveného rozsahu. Dále uplatněním mzdových forem a jejich změn, stanovení konkrétních podmínek pro poskytování mzdy podle příslušné mzdové formy, zavádění a změny norem spotřeby práce a opatření k použití prostředků na mzdy.

Současně se umožňuje soudu při rozhodování pracovního sporu právo veta odborového orgánu při výpovědi, nebo okamžitěm zrušení pracovního poměru pracovníkovi ze strany organizace zrušit. To znamená, že tato praxe oslabuje ochranu zaměstnanců a může vést v tomto citlivěm období k výraznému sňížení sociálních jistot a snížení také významu odborových organizací. Jak už tady říkal poslanec Benčík, na druhé straně dojde k zahlcení soudu novými aktivitami, které ve své současně situaci, kdy jsou soudy zcela přetiženy, nemusí také zvládat.

Dále je nepříznivým faktorem to, že se navrhuje snížit období ochrany odborových funkcionářů ze dvou let na jeden rok. I to, myslím, k vytvoření silných nezávislých odborů nepřispěje.

Právo na stávku k vynucení plnění závazků kolektivních smluv a dohod nebo z jiných sociálních nebo politických důvodů se v podstatě velice limituje. Domnívám se, že na tomto místě je také třeba připomenout stanovisko generální rady Československé konfederace odborových svazů, které bylo přijato ve dnech 25. a 26. září 1990 Generální rada nesouhlasila se zúžením kolektivního vyjednávání a omezením stávky pouze na uzavření kolektivní smlouvy s omezením maxima požadavků v kolektivní smlouvě, s rolí státní byrokracie pří kolektivním vyjednávání, to jsou otázky evidence, způsobu o stanovení zprostředkovatelů a rozhodčích. Také se zákazem politické a solidární stávky a s asociálními postihy stávkujících v oblasti nemocenského a sociálního zabezpečení a konečně s výlukou, jejíž otázka tady byla diskutována včera.

Když bych provedl stručnou rekapitulaci toho, co se na poli odborových práv udělalo za poslední měsíce, dojdeme k závěru, že nastala změna kvality odborových práv, ale ne vždy k lepšímu.

Z celkového počtu 56 rozhodovacích a spolurozhodovacích kompetencí na úrovní centra a základních článků zůstalo zachováno 32 a přitom se diskutovalo a diskutuje o dalším snížení, které by ponechalo pouze 16 položek. Výrazná většina právních aktů odborových orgánů bude tedy realizována vyjednáváním. Ovšem je třeba říci, že vyjednávání, i kdyby k dohodě došlo, může mít v napjaté situaci následujících měsíců a let dvě stránky. Mohli bychom potom dojit k potvrzení aforismu Karla Čapka, že smlouvy jsou od toho, aby je plnil ten slabší a kdo v následujících měsících a letech bude tím slabším, to si všichni můžeme domyslet. Účinný mechanismus donucení je odborům přiznáván pouze ve vztahu k uzavření kolektivních smluv základního a nižšího stupně. Ve všech ostatních případech, včetně vynucení administrativního aktu na státní administrativě i plnění kolektivních smluv, se právo na stávky v zásadě velmi limituje, jak ostatně o tom mnozí řečnici mluvili včera z tohoto místa.

V podmínkách zakládaného tržního hospodářství, k němuž se chceme velmi razantně všichni dostat, je odborům snižována schopnost operativního a účelného reagování na aktuální sociální potřeby a pracovní podmínky zaměstnanců. Za této situace těžko můžu pokládat za rovnocennou náhradu bývalých odborových práv navrhovaně rozšíření odborových kompetencí z hlediska uzavření kolektivních smluv vyššího stupně a generálních dohod na vládní úrovni. I zákon č. 120/1990 Sb., jehož znění bude v předkládaném návrhu dotčeno u dvou paragrafů, to je § 3 a 4, přiznává poměrně stejná práva všem odborovým hnutím, ale bohužel v nižší kvalitě než tomu bylo u minulých odborů a úbytek odborových práv nenahrazuje.

Jestliže shrnu tuto bilanci, dospívám ke konstatování, které není příliš radostné, totiž, že všechny uvedené tendence jsou v rozporu s prohlášením vlády o potřebě samostatných nezávislých odborových partnerů. Proto bych chtěl navrhnout v zájmu toho, aby odborům byla dána šance působit v žádoucím směru, ve směru sociálního konsensu v době, kdy celá republika bude tento konsensus naléhavě potřebovat, aby parlament zabránil omezování odborových práv bez rovnocenně náhrady novými kompetencemi.

Jak už jsem tady říkal, demokratická společnost zabezpečuje rozvoj a nikoli rozhodování občanských práv a nedílnou součástí občanských práv jsou také odborová práva a svobody. Proto myslím, že bychom měli podpořit při tomto jednání o novele zákoníku práce požadavky generální rady ČSKOS, zejména pokud jde o článek 5 a 18 a osobně bych se přikláněl k formulaci, kterou přednesl poslanec Maštálka.

Dále bych navrhl nový článek do projednávané novely. Pro navrhovatele budu číst pomalu: "Příslušné odborové orgány mají právo veta, pokud odborům nebyla umožněna účast na tvorbě pracovně právních, mzdových, sociálních předpisů a předpisů o ochraně zdraví a bezpečnosti při práci, respektive pokud při projednávání nebyly akceptovány podstatné požadavky odborů. "

Dále se přimlouvám za to, aby v budoucích ústaváoh republik i federace byla zakotvena práva na odborové sdružování a kolektivní vyjednávání, právo na stávku a zákonodárnou iniciativu odborů. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Ransdorfovi. Ďalej v rozprave vystúpi poslanec Václav Benda. Prosím, aby sa ujal slova. S faktickou poznámkou sa ešte prihlásil pán poslanec Zeman.

Poslanec SN M. Zeman: Vážení kolegové, můžeme se mezi sebou lišit v názoru na míru odborových práv, ale měli bychom respektovat elementární fakta. Jestliže ve vystoupení kolegy Ransdorfa zaznělo srovnání na těma omezování občanských práv a snižování občanských práv, tak se tím zcela jednoznačně říká, že v minulosti byla tato odborářská práva vysoká. To pokládám za nesmyslnou formulaci, protože fiktivní občanská práva a odborářská práva možná existovala, ale faktická, která nás jedině zajímají, byla prakticky nulová. (Potlesk.)

Poslanec SL K. Novosád: Technická poznámka. Nový článek, který navrhl kolega Ransdorf k dopracování, doporučuji označit číslem 4.

Poslanec SL V. Benda: Pane předsedo, pane předsedající, tentokrát se nechci pouštět do žádných superpalčivých témat, mám jeden konkrétní pozměňovací návrh. Týká se strany 14, tisku společné zprávy, to je bod 59 § 65. Navrhuji ponechat odstavec 1 § 65 v původním znění. Navrhuji odstavec 1 formulovat: "Uplynutím volebního období, odvoláním z funkce nebo vzdáním se funkce, končí pracovní poměr založeny volbou nebo jmenováním. " Konec odstavce. Odstavec 3, ve shodě s alternativou 2, doporučuji vypustit.

Stručné odůvodnění tohoto pozměňovacího návrhu. Odstavec 1 zakládá určitá zvláštní privilegia nebo zvláštní režim pro tyto funkce, zřejmé přední veřejné nebo manažerské funkce, obsazované volbou nebo jmenováním. Domnívám se, že to je v pořádku a že bez takových privilegií a operativních možností pro obsazení těchto funkcí bychom velmi zabrzdili jak chod veřejného života, tak života ekonomického. Domnívám se ale, že je starý a logický požadavek, že privilegium je vždy provázeno příslušným rizikem. Připadá mi naprosto nelogické zakotvit privilegia a lepší možnosti, než mají ostatní zaměstnanci a pracovníci a ještě tato privilegia místo rizika, že při neúspěchu ustanou, nadále doprovázet dalšími zvýhodněními, pro případ odvolání z funkce nebo skončení funkce.