Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Ve větě třetí § 65 odstavec 1 by pak (je to důsledek mých předchozích návrhů, které souvisejí s pojmem veřejná funkce) měla být provedena změna, spočívající v tom, že začátek této věty by zněl: "Je-li však pracovní poměr založen volbou do veřejně funkce, je organizace, u níž je pracovník v době zvolení do funkce v pracovním poměru, povinna umožnit mu výkon funkce a poskytnout mu za tím účelem pracovní volno bez náhrady mzdy, nebo na jeho žádost s ním rozvázat pracovní poměr." Takových případů je velice málo. Zjistil jsem, že podle slovenského obecního zřízení starosta tím, že je zvolen do funkce, se dostává do pracovního poměru k obci. Jinak je takových případů skutečně velice málo, nicméně však mohou být. Tím by se tato výhoda zachovala jen pro veřejné funkce.

Na závěr mi dovolte jen poznámku k tomu, o čem se tady většinou hovořilo, tj. o vztazích mezi pracovníky a zaměstnavateli. V roce 1967 přijala generální konference Mezinárodní organizace práce, tedy konference, na niž jsou zastoupeni zaměstnanci, zaměstnavatelé i vlády, doporučení č. 129, které se nazývá" Doporučení o vzájemných stycích mezi vedením a pracovníky v podniku". Jedno ze základních obecních ustanovení tohoto doporučení zní takto: "V zájmu zaměstnavatelů a jejich organizaci, jakož i zaměstnanců a jejich organizaci, je vytvořit ovzduší vzájemného porozuměni a důvěry v podnicích, což je příznivé pro chod podniku, tak pro postavení pracujících."

Já myslím, že to je myšlenka, kterou bychom se měli dále ve svém jednání řídit. Osobně budu hlasovat pro všechna řešení, která povedou k tomuto cíli.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem. poslancovi Mikulemu. Slovo má poslanec Sokol, připraví sa poslanec Štern.

Místopředseda SN J. Sokol: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, až do svého vyloučení v roce 1977 jsem byl také odborářem a rád bych se k této věci, která mě velice zajímá, trochu vyjádřil.

Z dopisů a z debaty v tisku se mi zdá, že odbory dnes také jako všechny ostatní demokratické instituce tohoto státu prožívají určitou krizi legitimity. Není divu, to je přirozené. Nechci tady opakovat všechno to, co bylo řečeno o nezbytnosti a potřebnosti odborů v demokratické společnosti. To by bylo maření času. Ale krize legitimity je vážná a já mám dojem, že k ní trošinku, malounko přispívají i odboráři sami. Přispívají k ní tím, že si nedávají dost pozor na přesné vymezení svého poslání, že v jejich představách o tom, čeho by chtěli dosáhnout - v jejich návrzích - se často vyskytuji jistě v dobré vůli, a v nejmenším to nechci spojovat s nějakými nekalými úmysly, přece jen vážné pozůstatky minulosti. Tady se musí dát velký pozor na mezinárodní vyjádření, například vyjádření mezinárodních organizaci, které toto nemohou pochopit. Ty nikdy v životě nezažily, čím byly odbory v naší společnosti a nemohou pro to mít žádné pochopení. Uvedu jeden směrný a jeden vážný případ.

Když jsem nastoupil v tomto parlamentě do parlamentní funkce, za tři dny ke mně přišla jedna zaměstnankyně Kanceláře a požádala mě, abych vstoupil do odborové organizace. Nejdřív jsem myslel, že spadnu ze židle, pak jsem pochopil, že se to považuje za normální, že prostě místopředseda sněmovny je zaměstnancem Federálního shromáždění a jako takový má platit příspěvky a má být odborově organizován. To je legrace.

Vážnější jsou představy o účasti na tzv. řízení. Účast na řízení je takové kulaté slovo nicneříkající, jak říkal pan poslanec Kostya dar-nedar a právě ve vystoupení pana poslance Kostyi myslím, že prorůstáni odborů se státem bylo velmi zřetelně patrně. Mám na mysli toto: Maji-li být odbory něco platné demokratické společnosti, musí být nezávislé, musí být vymezeným, odděleným subjektem, který nemá nic společného se zaměstnavatelem. Odbory mohou přispívat k sociálnímu míru jenom potud, pokud samy nejsou jednou rukou nebo jednou nohou zapleteny do zájmů a techtle mechtli svého partnera. To je právě ten velký omyl nebo ta velká hrůza minulého režimu, že pod záminkou společných zájmů, celospolečenských zájmů atd. nechával různé společenské subjekty do sebe prorůstat, srůstat, splývat, takže nikdo nevěděl, kdo je kdo. Když se stane, že odbory prorostou se státem, a nedej pánbů když v tom, co nás čeká začnou prorůstat se zaměstnavateli, v tom okamžiku přestanou být odbory a nemohou plnit vůbec žádnou funkci. Nejenom tu, kterou plnit mají.

Z toho důvodu se mi zdá, že odbory musí velmi pečlivě dbát na to, aby si do budoucna zachovaly volné ruce vůči svým partnerům. Účast zaměstnanců na řízení, kterou se tady často argumentuje, je velmi důležitá věc, ale je třeba si uvědomit, že to je účast zaměstnanců, nikoli odborové organizace. I když se v sestavě podnikové rady vyskytují titíž lidé jako třeba v nějakém závodním výboru odborové organizace, přece jenom je to jiná instituce. Účast zaměstnanců na řízení, to není odborová funkce. To je v podstatě záležitost mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci na jiné rovině, v jiné oblasti. Dost.

Jen jsem chtěl říci, že v této souvislosti mě trochu mrzí takové demagogické vypíchnutí článku 5. Za svou osobu bych považoval za správně řešení všech těchto problémů v tom, kdybychom článek 5 vypustili, § 18 přijali v alternativě druhé, § 41 v alternativě druhé a § 59 rovněž v alternativě druhé. Zdá se mi, že tím nejlépe vyjádříme skutečnou úlohu odborů. Důležité věci, že odborová organizace potřebuje mít informace o tom, co se bude dít, co se děje atd., v § 18 jsou vyjádřeny podle mého ne úplně špatným způsobem a naopak, článek 5 svou deklaratorností ve všech formulacích přece jenom trochu zavádí k tomu, že není tak jasně, co vlastně ty odbory jsou. Děkuji vám. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Sokolovi. Ďalej vystúpi v rozprave poslanec Štern. Pripraví sa poslanec Mandler.

Poslanec SN J. Štern: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, když jsem v televizi slyšel jednoho odborového předáka, jak přiznává parlamentu právo schválit oprávněně požadavky odborů, musím se přiznat, že jsem lehce zneklidněl. Chtěl bych proto připomenout samozřejmost, že práva parlamentu jsou poněkud širší, než jak je deklaroval zmíněný odborový předák. Co dnes nejvíce potřebujeme - a v tom se snad všichni shodneme - je maximální rozvoj efektivnosti výroby. Jeden z nejdůležitějších faktorů tohoto rozvoje je management podniků, tedy řídící aparát podniků. Na něm snad nejvíc bude záležet. všichni ale však dobře víme, že v podnikovém managementu je to slabé místo vzhledem k tomu, že řízení podniků v podmínkách tržní ekonomiky nemá příliš mnoho zkušeností. Jsme v situaci, kdy nás čeká masivní privatizace státních podniků, která je předpokladem postupného vytváření vlastnických subjektů těchto podniků. Lze předpokládat, že převládající vlastnickou formou budou akciové společnosti vlastněné rozptýlenými drobnými akcionáři. Lze tedy předpokládat, že v první etapě bude vztah vlastníků k podnikům velmi problematický a silně oslabený. Bude trvat léta, než se zkonstituují silné vlastnické subjekty. Za této situace, kdy podnikový management se teprve bude muset učit chovat se v podmínkách tržní ekonomiky a kdy se teprve budou vytvářet vlastnické subjekty, kdy zasahováni odborů do řízeni podniků, a to nelze i při obecně deklarativní funkci § 5 a § 18 vyloučit, bych považoval za nežádoucí a nešťastně.

Domnívám se, že většina pracujících se snad ani nechce přímo podílet na řízení podniků, ale v zásadě jim jde spíš o to, být v současné nejisté situaci informováni o záměrech vedení podniků. A v tomto smyslu se mi velice líbil návrh kolegy Jurečky, který to konkrétně definuje a vyjadřuje. Proto se stavím za tento návrh. Závěrem mi dovolte malou poznámku. Postup některých poslanců, kteří podporují účast odborů na řízení, a to je jejich svaté právo, nebyl zcela korektní. Dali totiž do úst svých protivníků výroky o pochybné legitimnosti odborů, nebo dokonce o kroucení krkem odborům, které tito jejich protivnici zde, v tomto plénu, vůbec nevyslovili. Zdá se mi, že tím chtěli získat jakýsi emotivní kapitál na podporu svých argumentů. Domnívám se, že to bylo poněkud nešťastné a nesprávné. Děkuji. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem pánu poslancovi Šternovi. Slovo odovzdávam pánu poslancovi Mandlerovi, pripraví sa pán poslanec Komárek.

Poslanec SL E. Mandler: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, posloucháme-li dnešní debatu, musíme dojít nejspíš k závěru, že nejde o novelu zákoníku práce, ale zákon o odborech. Je to svým způsobem logické vzhledem k veřejné diskusi, která nastala, ale přece jenom jde o novelu zákoníku práce a já v této souvislosti jsem uvítal, že pan zpravodaj včera neobvyklým způsobem sice, ale přesto - tedy myslím pan poslanec Valko - přistoupil k této otázce historicky a pojal zákoník práce ve sledu těch novel, jak tu byly. Myslím, že to není špatný nápad, chceme-li zákoník práce vůbec poznat. Mám totiž dojem a nechci nikomu sahat do svědomí, že jsme ho ještě ani dostatečně nepoznali a už ho novelizujeme.

Chtěl bych pana místopředsedu následovat, ale já to mohu udělat jenom do roku 1988, tak to aspoň nebude tak dlouhé. Tehdy v roce 1988 v diskusi o tehdejší novele zákoníku práce se vysílal ve stanici Svobodná Evropa náš text, z něhož vyjímám dva úryvky. Je to z roku 1988: "Dosavadní zákoník práce ustavuje na základě pracovní povinnosti vztah podřízeného, nerovnoprávného poměru pracovníka vůči zaměstnavateli a to jako součást direktivního řízení ekonomického provozu společnosti. Jen malá část zákonných norem obsažených v zákoníku práce zajišťuje nezbytné pracovně právní vztahy, ostatní normy nahrazují vládní či ministerské směrnice nebo dohodu podniku - zaměstnavatele".

A ještě druhý citát: "Zákoník práce tedy především slouží ekonomickému provozu a v souladu s praxí i s ostatními platnými zákony předpokládá, že jde o provoz ústředně plánovaný a direktivně řízený. Tento způsob řízení zákoník práce zajišťuje a podporuje."

Mohl bych pokračovat v tom čtení, ale jenom bych rozvíjel tuto myšlenku, o které hovořil jíž kolega Doležal, že zákoník práce je jedním ze základních legislativních prostředků vlády nomenklaturního příkaznictví. A teď je tu tedy jeho novela. Je zřejmé a očividné, podíváme-li se do textu, že tentokrát prostě nelze mluvit o zákoníku práce s takovým despektem jako tehdy. Uznávám. Sám o sobě text se velice projasnil. Věty jako úvodní jsou odstraněny, já ji přečtu. "Vítězství socialistického společenského řádu v naší zemi vytvořilo pevnou výchozí základnu pro úsilí pracujícího lidu atd." Tedy nic takového v zákoníku práce nezjistíme, ale vzhledem k realitě se jeví předložená novela zákoníku práce jako činitel problematický. Zákoník práce se svého času podílel na vytvoření jednotné třídy pracujících, ta přestala dnes existovat, máme před sebou týdny a měsíce plné sociální dynamiky. Kdysi byli všichni pracující od náměstků až po uklízečku vlastně takřka stejní zaměstnanci a nyní se vyčleňují zvláštní sociální vrstvy. Pracujícím velkých podniků přibývají podnikatelé se svými zaměstnanci, řemeslníci se svými zaměstnanci. Zaměstnanci středních, malých i docela malých podniků. Z důvodů pochopitelných, jenom jako pozůstatek dosavadního autoritativního řízení a nijak jinak, mají novely zákoníku práce dodnes tyto skupiny zaměstnanců všechno úplně stejné. Stejné předpisy pro pracovní dobu, stejně výpovědní lhůty ve Škodovce, jako v malé ševcovské dílně, stejné předpisy pro kontrolu mezd, pro přesčasovou práci, náhradní volno, dovolenou atd. Vím, že jsou věci, kde tato obecnost platí málo, tedy vadí málo, jinde nevadí vůbec, například v takovém § 187 obecná odpovědnost organizace za škodu, to je jistě obecně platné pro všechny.

Již po druhé během dvou dnů musím bohužel v souvislosti s naším pracovně právním zákonodárstvím upozornit, i když se již o tom mluvilo, na významnou oblast, v níž paušalizace vadí způsobem zcela zásadním. Naše zákonodárství vychází ze základní demokratické zásady, že všichni lidé jsou si rovni, straník i nestraník v našem zákonodárství mají stejná práva. Tato demokratičnost však silně upadá v zákonech pracovně právních. Předložená novela zákoníku práce v mnoha a mnoha případech, jak již ostatně bylo upozorněno, ponechává Revolučnímu odborovému hnutí dosavadní úlohu, jenom ROH nahrazuje termínem odborové orgány. Pro ilustraci ocituji bod 23 společné zprávy, tisk 328. Říká se tu v § 22 odstavec 1: "Revoluční odborové hnutí svou činností vede pracující v souladu s celospolečenskými zájmy k jednotnému uplatňování... " nahrazují slovy "odborové orgány dbají o..." a za slova "při práci" se vkládají slova "a zaměstnanosti". Jak potom konkrétně péče o text dopadne, to povídá svědectví hned následující odstavec zcela novelizovaný, mohu ho přečíst: "odborové orgány podle předchozího odstavce organizují účast pracujících na přípravě, uplatňování, kontrole a dodržování pracovně právních předpisů." To je novela. Tato formulace nepochybně působí jako ledovec, který k nám připlul z mrazivých vod nomenklaturního příkaznictví a přivezl nám explikace dokonce výhodně, jednotnou třídu pracujících, jejích účast atd. - odborové orgány organizují. Tato jednotná třída pracujících také jednotně a beze zbytku byla odborové organizována, ale dnes není. Komunistický režim dokázal lidem zošklivit odbory podobně jako politické strany, a na to se při debatě o odborech jaksi zapomnělo. Návrh novely zákoníku práce na to zapomněl také. Zapomněl na to, že normální běžný status je dnes odborové organizovaný nebo odborově neorganizovaný a tyto zaměstnance odborově neorganizované novela do svých paragrafů vůbec nezahrnula. Posuďme to z bodu 42 společně zprávy, obě alternativy bodu 41 cituji : "... účast odborových orgánů při převádění a překládáni pracovníků". V obou případech musí organizace tuto záležitost projednat "s příslušným odborovým orgánem", ale co když, jak již o tom hovořil pan poslanec Fišera, a to bude případ mnoha malých podniků či větších živností, v organizaci žádný odborový orgán není. Jak se bude postupovat v těch "smíšených podnicích". Opravdu nevím, proč se autoři novely zákoníku práce nepoučili u sousedů ve Spolkové republice Německo a v Rakousku. v SRN mají tzv. podnikové rady, které volí všichni zaměstnanci podniku bez ohledu na odborovou příslušnost, odbory ovšem mají právo podnikovou radu různými způsoby ovlivňovat. Podnikové rady jsou v různých formách takřka ve všech evropských zemích, jejich úlohou je spolupracovat s vedením podniku a chránit zájmy pracovníků.

Usilují ze své zaměstnanecké strany o sociální smír. Odbory se tak mohou soustředit na svou vlastní funkci. Musíme si uvědomit, že i u nás se budou odbory politizovat a že jejich bezprostřední zasahování do podniků bude problematické. Chtěl bych ještě připomenout, že i u nás byly závodní rady a podnikově rady; rady byly nahrazeny ROH. Dnes už, doufejme, takový vývoj nehrozí. Jak jsem přesvědčen, zavedeni podnikových rad je perspektivním řešením problémů, o kterých je tu řeč.

Myslím, že předložený text novely, který dává de facto odborům právo bezprostřední účasti, popřipadě akce v podnicích, je krokem zpět proti faktickému stavu. V čem je tedy v předloženém návrhu vlastně pokrok? V tom, že novela zákoníku práce zavádí odkaz na zákon o kolektivnim vyjednávání? Ne. Jinde byl zákon velkou většinou přijat. Je to nástroj opravdu velice dobrý, ovšem pro situaci konsolidované parlamentní demokracie. Nás čeká doba plná otřesů. V ní vůbec nepůjde jen o konflikty vnitřní, uvnitř podniků, ale o konflikty mnohých s vládou, se společností, o snahy hromadně prosadit různé požadavky.

Znovu opakuji, že pro tuto epochu ke škodě věci nebyla legalizována stávka, v novele zákoníku práce není obdobný odkaz na stávku jako na zákon o kolektivním vyjednávání, a tak nebyl vytvořen legální instrument, jak stávkově hnutí regulovat.

Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, je jasné, že se stavím k návrhu novely jako celku negativně. Mám ještě ale poznámku k článku 5. Myslím, že návrh poslance Jurečky velmi odpovídá tomu, o čem jsem hovořil. Opakuji to, že pracovníci mají prostřednictvím odborové organizace právo na informace o činnosti organizace a zásadních otázkách souvisejících s ekonomikou a rozvojem organizace. Já bych ze svého hlediska vynechal "prostřednictvím odborové organizace". Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem pánu poslancovi Mandlerovi. S technickou poznámkou sa hlási poslanec Hruška.

Poslanec SN M. Hruška: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, právě jsme dostali do lavic jakýsi návrh, jak máme hlasovat, aby to vyhovovalo České konfederaci odborových svazů. Chtěl bych se zeptat, kdo je za rozmnožení tohoto návrhu zodpovědný, protože když chtěl poslanec Kováč začátkem týdne rozmnožit stanovisko závodního výboru odborového svazu Kovo Hodonín, které bylo v podstatě opačné proti tomuto prohlášení, chtěl bych se zeptat, kdo je odpovědný za manipulování tímto parlamentem?

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Vysvetlí prvý podpredseda pán poslanec Jičínský.

První místopředseda FS Z. Jičínský: Nemohu vysvětlit, vážení kolegové, poslední otázku pana poslance Hrušky, protože nevím o tom, že by někdo tímto Federálním shromážděním manipuloval.

Pokud jde o text, který jste dostali, ten nikdo ve Federálním shromáždění nerozmnožoval. Byl sem dán rozmnožený, podobně, jako jste dostali do lavic i některé jiné tisky (včera od Československého červeného kříže). Týká se to i podobné otázky, kterou svého času kladl tady poslanec Ruml.

Nemyslím si, že někdo z představitelů Federálního shromáždění má právo bránit v tom, jestliže ty nebo ony složky naší veřejnosti dávají určité písemné materiály poslancům, že jim máme brát právo to cenzurovat a vám to do lavic nedat. Můžeme o tom jednat. Budete-li mít jiné stanovisko, potom i představitelé Federálního shromáždění a Kancelář bude postupovat podle toho, na čem se Federální shromáždění dohodne. Ale v této souvislosti se skutečně domnívám, že nemůže žádný představitel Federálního shromáždění zabránit, aby se vám takovéto materiály dostaly do lavic, protože je to součást vaši informace. Nemyslím si, že by poslanci potřebovali pokyn, jak mají postupovat, ale je to právo i představitelů odborů, aby se na poslance obrátili se stanoviskem. Tolik na vysvětlenou. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Dakujem. Hlási sa poslankyňa Šimečková.

Poslankyně SL I. Šimečková: K tomu bych pouze chtěla říci, že v době, kdy jsme neměli skříňky, bylo pochopitelné, že jsme dostávali materiály do lavic. Nyní, když máme skříňky, kam nám dochází pošta, myslím si, že by veškerá pošta měla být dávána do schránek. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem. Budeme pokračovať. Dávam slovo poslancovi Komárkovi. Pripraví sa poslanec Benčík.

Poslanec SL V. Komárek: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, i když bych leccos věděl o rétorických cvičeních, domnívám se, že není čas rétorických exhibicí, je třeba rozumně a odpovědně si vyměňovat názory na řešení dnes diskutované otázky.

Myslím, že zcela objektivně možno dospět k závěru, že předložený návrh zdaleka není ideální, zdaleka není dokonalý. Je určitým kompromisem, poplatný existujícím zákonům, má řadu svých préblémů. Myslím, že poměrně dramatická diskuse kolem jednotlivých formulaci neodráží asi problémy vnitřní elegance nebo síly tohoto zákona, jako spíše je určitým echem sociálních problémů, sociálních očekávání i určitých napětí v naší společnosti. Samozřejmě tento zákon jako každý jiný lze posuzovat z výlučně právních hledisek. Lze jej posuzovat z hledisek sociálních, politických, ekonomických, etických apod.