Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Odstavec 3. Rada přijímá závěry se souhlasem všech členských stran. Přijaté závěry jsou pro členské strany závazné za podmínek stanovených ve statutu a v jednacím řádu.

Odstavec 4. Statut a jednací řády stanoví zejména bližší podrobnosti o působnosti Rady, jejím složení, řízení a jednání a je přijímán dohodou členských stran.

§ 34. Na orgány pro tripartitní jednání republik se přiměřeně použije ustanovení § 33. Odůvodnění: Při zpracování prvních zásad tohoto zákona předpokládalo federální ministerstvo práce a sociálních věcí, že bude upravovat i tripartitní vztahy včetně činnosti tripartitních orgánů. To mělo být vyjádřeno i v názvu zákona. Protože však situace vyžadovala urychlené zřízení těchto orgánů, bylo z praktických důvodů dohodnuto, že se tak stane pouze na základě usnesení příslušných vlád. Všechny otázky budou upravovat dohodnuté statuty a jednací řády. Postupně byly tyto orgány složené ze zástupců vlády a svazu zaměstnavatelů a odborných ústředen odstraněny. Na úrovni federace je to Rada hospodářské a sociální dohody České a Slovenské Federativní Republiky a v republikách obdobné rady. Jejich působnost odpovídá uzavřeným ustanovením § 32 a 33.

V praxi však dochází k tomu, že radám nejsou předkládány nové významné legislativní návrhy, týkající se zejména ekonomické reformy, případně přijaté závěry vláda České a Slovenské Federativní Republiky nereflektuje. Proto se jeví jako potřebné zakotvit zřizování těchto orgánů, jejich právní postavení a působnost rámcově přímo v zákoně. Bližší podrobnosti pak stanoví statuty či zásady činnosti a jednací řády.

Navržená právní úprava nebude zásadně vyžadovat změnu uvedených již přijatých dokumentů, jako nevyhnutelné se však jeví právní zakotvení principu, že příslušná vláda nemůže ve věci spadající do působnosti tripartitní rady rozhodnout, pokud věc tato rada neprojednala. V jednotlivých případech by se však členské strany mohly dohodnout, že tato zásada nebude uplatněna. Její zakotvení však vyžaduje potřebu zajistit respektování dosaženého konsensu jako předpoklad sociálního míru. Dále v § 14 navrhuji zařadit jako nový odstavec č. 3 s následujícím textem:

"K řízení u soudu podle předchozího odstavce je místně příslušný soud, v jehož obvodu má zaměstnavatel sídlo. Ustanovení § 87 písm. c) občanského soudního řádu platí i proto řízení. Jde-li o spor o plnění kolektivní smlouvy vyššího stupně, je k řízení příslušný soud, v jehož obvodu má sídlo některá ze smluvních stran." Ustanovení odstavců 3 a 6 se označí jako odstavec 4 a 7.

Odůvodnění: ustanovení § 14 odstavce 2 bylo do návrhu zákona doplněno na návrh odborů a při schvalování návrhu vládou České a Slovenské Federativní Republiky. Pro krátkost času však nebyly zvažovány všechny souvislosti tohoto řešení. Podle ustanovení § 244 odstavec 1 občanského soudního řádu se pro přezkoumávání rozhodnutí jiných orgánů soudem použije ustanovení občanského soudního řádu, pokud není zvláštním předpisem stanoveno něco jiného. § 245 odstavec 2 občanského soudního řádu určuje jako místně příslušný v tomto případě soud, v jehož obvodě má sídlo orgán, jehož rozhodnutí se přezkoumává. Rozhodcem, který vydal přezkoumávané rozhodnutí, bude však fyzická osoba. Bylo by možné dovolit, že sídlem pro tento účel je příslušné ministerstvo práce a sociálních věcí republiky, které vede seznamy rozhodců. To je však pro řešení těchto sporů nepraktické. Z uvedených důvodů se jeví nezbytné přijmout v zákoně zvláštní úpravu místní příslušnosti soud. Pro účely sporů o plnění kolektivních smluv, které se týkají organizačních jednotek podniků, nižší složky organizace, je účelné též umožnit výběr příslušnosti soudu podle § 87, písmeno c) občanského soudního řádu. Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem. Pán poslanec, až budeme prerokúvať jednotlivé pripomienky, navrhujem postupovať tak, aby sme najskôr hovorili o tom, či Federálne zhromaždenie súhlasí so zaradením problematiky tripartijných vzťahov do tohto zákona. Len v prípade, že by sa to odhlasovalo, by sme potom prerokúvali jednotlivé pripomienky. V prípade, že nie, nebudeme o žiadnej z nich rokovať.

S technickou poznámkou sa hlási poslanec Kováč. Dávam mu slovo.

Poslanec SN M. Kováč: Dávam protinávrh, aby sa vôbec nerokovalo o návrhu, ktorý bol práve prednesený.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Pani poslankyne, páni poslanci, budeme postupovať tak, ako som navrhol. Budeme hlasovať o tom, či tripartijné vzťahy majú do tohto zákona prísť, alebo nie. Len v prípade, že by ste to schválili, budeme prerokúvať jednotlivé pripomienky.

Ako posledný sa písomne do rozpravy prihlásil poslanec Mandler. Udeľujem mu slovo.

Poslanec SL E. Mandler: Vážený pane předsedo, pane předsedající, dámy a pánové, jak už bylo několikrát řečeno, zákon o zaměstnanosti, novela zákoníku práce a tento právě předkládaný návrh zákona o kolektivním vyjednávání jsou všechno zákony, týkající se pracovně právních vztahů našich občanů a organizací. To je samozřejmé. Avšak to, jak je projednáváme, je úplně nové, protože dosud všechna ustanovení, týkající se pracovněprávních vztahů byla sdružena pouze v zákoníku práce. O zákoníku práce se již delší dobu říká, že byl špatný. To ovšem ještě neodpovídá zcela skutečnosti.

Soustředění sociálně právních zákonů v zákoníku práce bylo v minulosti jedním z nejúčinnějších nástrojů znevolnění obyvatelstva. Obyvatelstvo bylo zákoníkem práce pojato jako jednotná třída pracujících, sevřená v paragrafech a předpisech státních i odborových orgánů. Zákoník práce byl tedy více než špatný.

Nynější legislativa postupuje tak, že novelizuje zákoník práce a současně předkládá zákony nové. To má své úskalí, protože ze zákoníku práce v tomto chvatu nelze vymýtit všechny nezbytné svobody. Já myslím, že se to na obou předkládaných zákonech, to znamená na zákonu o kolektivním vyjednávání i na novele zákoníku práce velmi dobře pozná.

Chtěl bych říci, že svobody v pracovněprávních vztazích jsou více než nutné, má-li se vykompenzovat direktivnost předchozích zákonů, které jsme přijali. Omezím se na dvě připomínky.

Podobně jako zákoník práce také zákon o kolektivním vyjednávání vychází z odborové plurality. Místo ROH zaujal proto příslušný odborový orgán, s nímž je nutné vést vyjednávání, uzavřít kolektivní smlouvu atd. Aby se tato pluralita stala skutečnou svobodou, musejí mít zaměstnanci, kteří vůbec nejsou odborově organizováni, možnost činnosti. To může být časté u živností a menších podniků. Proto by se v zákoně vždy za termín "příslušný odborový orgán" mělo doplnit "nebo pověřený zástupce zaměstnanců". To souvisí i s oním diskutovaným krajním prostředkem kolektivního vyjednávání, jímž je stávka.

Stávka opravdu není v přeloženém návrhu zákona obecně řešena, jak to bylo už několikrát zdůrazněno. Není ale začleněna ani do novely zákoníku práce. Vzhledem k tomu, co vše nás čeká v oblasti hospodářství a na poli sociálním v období, které je před námi, lze předpokládat, že pro množství stávek nebude možné ponechat tyto významné zbraně zaměstnanců bez obecné právní úpravy, nebude možné ponechat, aby tu bylo velké množství divokých stávek. Nějak se tato věc v budoucnosti bude muset upravit.

Proto je důležité, co nynější předkládaná speciální úprava stávek fakticky prejudikuje. Co prejudikuje? Nezákonnost stávky v případě například branné pohotovosti, nezákonnost stávky příslušníků zdravotnických zařízení, požárních sborů a podobně, tedy něco, co jakákoliv obecná právní úprava vlastně vždy prejudikovat musí. Prejudikuje ale i věci, které by obecná úprava prejudikovat neměla, které jdou proti stávkám jako takovým. Zakazuje například stávku solidární, pokud zaměstnavatel nemůže ovlivnit průběh oné další stávky. Dále říká, že stávku může vyhlásit pouze odborový orgán, tedy ne nějaký stávkový výbor zaměstnanců, ale zase je to vázáno na odbory.

Z toho, co bylo řečeno, alespoň pro mne vyplývá, že poslanec Benda má naprostou pravdu. Kdyby tento zákon neměl být protistávkový, musela by celá stať o stávkách být škrtnuta, musel by v tomto zákoně být udělán odkaz a tato stať by musela být řádně propracována a přesunuta do novely zákoníku práce tak, aby stávky umožňovala a ne znemožňovala.

To, že o stávkách nebude v novele zákoníku práce, zásadně tuto novelu znehodnocuje. Já jsem o tom hovořil dnes už dvakrát a chci to zopakovat, že my u nás ke svobodnému tržnímu hospodářství spějeme před direktivní svobodu omezující zákony. Prosím vás, kolegyně a kolegové, abyste se zamysleli nad tím, že zákony, které jsme zatím přijali v oblasti ekonomické a teď přijímáme v oblasti sociální, mají kromě nepochybně významných vědeckých aspektů také závažný aspekt v tom, že omezují svobody jednotlivců, a to podnikatelů i zaměstnanců. Zopakuji: zákon o cenách svěřuje vlastně veškerou pravomoc na časově neurčenou dobu do rukou vlády. Zákon o devizách vlastně znemožňuje jednotlivcům s devizami přímo hospodařit. A nyní máme zákon o kolektivním vyjednávání, který prejudikuje celkový zákaz stávek.

Myslím si, že by velice prospělo legalitě příštího období, kdyby se o takových věcech hodně přemýšlelo a třeba kdyby se mohlo to projednávání ještě na nějakou dobu odložit. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem pánu poslancovi Mandlerovi. Ďalej sa do rozpravy prihlásil pán poslanec Kincl. Udelujem mu slovo.

Poslanec SL J. Kincl: Vážený pane předsedající, vážené Federální shromáždění, podám čistě pozměňovací návrh, aby paragrafy 27 - 31 - výluka - byly zcela ze zákona vyňaty. Jako důvod uvádím tyto skutečnosti: Když ministr práce a sociálních věcí pan Miller v deníku Práce dne 2. října 1990 napsal - cituji: "Výluka je obdobou stávky. Je to zbraň, kterou mají zaměstnavatelé, ale kterou v poválečné Evropě jen ojediněle využívají." Jestliže je uzákoněna stávka, měla by být uzákoněna i výluka. Je to systémové vyvážení zákona a má-li být zákon demokratický, musí být dána oběma stranám stejná šance. Argument, že zaměstnavatel je ekonomicky silnější, neobstojí, protože když zaměstnanci budou systematicky chtít, tak zaměstnavatele položí na lopatky, takže svým kolektivním počínáním mají odbory i zaměstnanci stejnou možnost poškodit zaměstnavatele, jako má stejnou možnost poškodit zaměstnavatel je.

Já se domnívám, že toto vysvětlení, které dnes ministr práce podal, není podle mého názoru odpovídající a zcela očividně preferuje zaměstnavatele a diskriminuje zaměstnance. Proto opakuji svůj návrh: Vyloučit § 27 až 31 zcela ze zákona. (Potlesk.)

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem. Slovo má poslanec Soboňa.

Poslanec SL V. Soboňa: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, vážení poslanci, vážené poslankyne, ja len krátko na vysvetlenie. Bolo tu spomenuté pánom poslancom Ježkom, čo sa týka nemocenských dávok počas štrajku. Je to absolútne správne. Inak to ani nemôže byť.

Čo sa týka poisťovní, v budúcnosti nemocenské bude vyplácať poisťovňa, síce môže byť aj súkromá, ale bude to bezpodmienečne poisťovňa nemocenská a tá, myslím, bude ešte prísnejšia. Akonáhle by sa zúčastnil na štrajku, ide o porušenie liečebného režimu.

To isté, čo sa týka ošetrovania člena rodiny. Je jasné, že keď sa zúčastní na štrajku, okamžite neplní to, na čo dávky dostáva.

Čo sa týka súkromých poisťovní, bude sa môcť poistiť prípadne takým spôsobom, že sa poistí v prípade jeho choroby, teda keď bude štrajk, tak mu poisťovňa nahradí dávky. Ale to je dosť krajný prípad.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem pánu poslancovi Soboňovi, bol posledný, ktorý sa prihlásil písomne do rozpravy. Pán poslanec Roman sa ešte hlási. Dávam mu slovo.

Poslanec SN L. Roman: Vážený pán predseda, vážený pán predsedajúci, vážené kolegyne poslankyne, vážení kolegovia poslanci, solidárnou stávkou podľa predloženého návrhu zákona rozumieme stávku na podporu požiadaviek zamestnancov stávkujúcich v spore o uzatvorenie inej kolektívnej zmluvy. Jej obmedzenie písmenom e) odstavec 1 § 20 tohto návrhu zákona len na hospodársku nadväznosť ju v praxi neguje na minimum. Preto citované znenie navrhujem z návrhu zákona vypustiť. Myslím, že zužovanie solidárnosti v danom prípade nie je opodstatnené a prosil by som pána ministra Millera o prípadné ozrejmenie, ako je to v západných demokraciách, aby nám to vo svojom zhrnutí nejako bližšie objasnil.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Teda navrhujete, vypustiť § 20 písmeno e)?

Ďalej sa hlási pán poslanec Šebek a potom pán poslanec Novosád.

Poslanec SL P. Šebek: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, mám pouze dotaz ke zpravodajům, a to k § 28, kde ve vládním návrhu je v písmenu a) tento text: "které nepředcházelo řízení před zprostředkovatelem" - rozumí se, že tehdy je výluka nezákonná?

Společná zpráva výborů k tomu dodává následující slova" "s výjimkou výluky při solidární stávce". Mně není jasné, co je výluka při solidární stávce. Znamená to, že v témže podniku stávkují solidárně dělníci, takže částečně přeruší práci a zaměstnavatel je podpoří další výlukou, anebo je to spíše myšleno jako solidární výluka? Tato věc mi není jasná a prosil bych vysvětlení. Děkuji.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem. Slovo má poslanec Novosád.

Poslanec SL K. Novosád: Pane předsedo, pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, při tomto zákoně se vycházelo převážně z předlohy Spolkové republiky Německo. Dá se říci, že vcelku kopíruje tuto předlohu, až na jednu závažnou věc. A tou je § 17 o počtu zaměstnanců, kteří souhlasí se vstupem do stávky. Pokud jsou poskytnuta tripartitní jednání, pokud se uzavírá určitá kolektivní smlouva, pak usoudili - tam to vzniklo zvyklostním právem, o kterém tady mluvil poslanec Benda, že tento počet má být stanoven percentuálně 75 %. To je ten podstatný rozdíl. Tady § 17 odstavec 1 říká: "Jestliže s ním souhlasí nejméně polovina zaměstnanců". Zde vidím, že je to dost výrazný rozdíl a domnívám se, že "souhlasí nejméně polovina zaměstnanců" je příliš málo. Proto navrhuji, aby byla provedena změna: "Rozhoduje příslušný odborový orgán, jestliže s ním souhlasí nejméně tři pětiny zaměstnanců" Vycházím z toho, že není možno dát 75 %, to by ve svém principu bránilo do jisté míry stávce. Proto redukuji ve srovnání se zákonem SRN tento podíl na 60 %, což jsou tři pětiny.

Dále je tady ještě jedna drobnost. Je to druhá věc, o které jsem se chtěl zmínit. Ne tak úplně souhlasím s kolegou Mandlerem a s tím, co tady řekl. Domnívám se, že se skutečně posloupnost a váha zákonů dneska změnila anebo postupně mění. Že zákoník práce nebude na místě prvním, jako byl doposud, ale zákon, ze kterého se v té posloupnosti vychází, je nejprve zákon o zaměstnanosti. Na druhém místě bude zákon o tripartitním vyjednávání a teprve na třetím zákoník práce. Vychází to z toho, že napřed musím mít šanci být zaměstnán, potom musím uzavřít smlouvu o zaměstnání a teprve až pak se na mne vztahuje zákon, který vlastně řeší pracovně právní vztahy. To by bylo vše. Děkuji vám, že jste vydrželi mé vystoupení.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem poslancovi Novosádovi. Chce ešte niekto vystúpiť v rozprave? (Ne.) Nie je tomu tak. Vyhlasujem rozpravu za ukončenú. Konštatujem, že v nej vystúpilo 10 poslancov, bolo prijatých asi päť alebo šesť pozmeňovacích návrhov, vrátane pozmeňovacieho návrhu pána poslanca Tomisa a boli položené dve otázky.

Prosím pána ministra Millera, aby reagoval na otázky, prípadne na pozmeňovacie návrhy.

Ministr práce a sociálních věcí ČSFR P. Miller: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, je zde celá řada připomínek, a jedna velice závažná připomínka, prakticky na dopracování tohoto zákona snad úplně novou formou, jak ji tady přednesl pan poslanec Tomis, když reprodukoval názory odborů.

Chtěl bych říci, že tento zákon nemůže být zákonem o tripartitních vztazích. Je to zákon, který řeší vztahy mezi sociálními partnery, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Nemůže také zajišťovat případný souhlas vlády k určitým návrhům, protože musí nechat také vládu, aby rozhodovala samostatně. Existuje dnes Rada hospodářské a sociální dohody, která má jednací řád, má svá pravidla. Není pravdou, že by se nedostaly na pořad jednání materiály, které by tam být měly. Každá z těchto tří stran, odbory, zaměstnavatelé, nebo vláda má právo kterýkoliv materiál zařadit na pořad tohoto jednání. Je mi líto, že musím říci, že jestli toto je stanovisko odborů, přednesené panem poslancem Tomisem, pak je nepravdivé.

Jiná otázka je, jak dalece jsou závazná rozhodnutí této rady. Vzpomínám si, že odbory samy vznesly požadavek, protože je tam zastoupeno 7 svazů, že se může stát, že při projednávání potom v Konfederaci, tento návrh nebude přijat. Taktéž vládu zastupuje 7 členů a při projednávání ve vládě se může stát, že vláda zaujme jiné stanovisko. Ale nicméně, i když zaujme jiné stanovisko, bere na sebe jistou zodpovědnost a především má informaci, jak se budou k tomuto stanovisku chovat druhé strany tripartitního jednání. Takže si myslím, že zákon o kolektivním vyjednávání nemůže být zákonem také ještě o tripartitních vztazích.

Nesouhlasím ani s panem poslancem Bendou, že by tento zákon byl velice předčasný, a že je to zákon, který nemá podklad, že se o nic neopírá. Chtěl bych jenom připomenout, že v kolektivním vyjednávání a v odborových právech jsme jednou z nejzkušenějších zemí na světě.

Pokud se týče kolektivního vyjednávání, je to nejrozšířenější forma participace spoluúčasti pracujících na řízení, o které budeme jistě mluvit v souvislosti s článkem 5 a § 18 při pojednávání zákoníku práce.

Sociální charta Evropského společenství číslo 6 prohlašuje právo na kolektivní vyjednávání za jedno ze základních sociálních práv. K tomuto účelu se zavádějí společné konzultace zaměstnavatelů a zaměstnanců, podle potřeby dobrovolné vyjednávaní mezi zaměstnavatelskými a zaměstnaneckými organizacemi o podmínkách zaměstnávání s cílem uzavření kolektivní smlouvy. lnstitucionální mechanismus zprostředkování dohod v kolektivním vyjednávání a dobrovolné arbitráži k řešení pracovních sporů. Uznávají právo zaměstnanců a zaměstnavatelů na společnou akci, dojde-li ke konfliktu zájmů, včetně práva na stávku za předpokladu respektování závazků z předchozích kolektivních smluv. Takové uspořádání nutí strany chovat se rozumně v daných okolnostech a svými akcemi řešit sociální problémy a ne ničit svou konkrétní budoucnost neuváženými akcemi.