Federální shromáždění ČSFR, 1990 – 1992 Společné schůze SL a SN

Nebyl-li v 15-ti denní lhůtě podán návrh na zrušení rozhodnutí, rozhodce u soudu nebo byl-li tento návrh soudem zamítnut, nebo řízení zastaveno, je rozhodnutí rozhodce v právní moci a soudně vykonatelné.

Obdobně jako u zprostředkovatele bude i výběr rozhodců, způsob ověřování odborných znalostí, jejich zápis do seznamu rozhodců a další úprava řízení před nimi, stanovena vyhláškou ministerstev práce a sociálních věcí republik.

Předložený návrh zákona o kolektivním vyjednávání upravuje rovněž otázku stávky, a to pouze v případě, že se smluvní strany po neúspěšnosti řízení před zprostředkovatelem neobrátí se žádostí o řešení sporu o uzavření kolektivní smlouvy na rozhodce. Stávka je chápána jako krajní prostředek k řešení sporu o uzavření kolektivní smlouvy, spočívající v částečném nebo úplném přerušení práce zaměstnanci.

Předložený návrh neupravuje stávky obecně, ale pouze ty stávky, které mohou vzniknout ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, to je stávky související s kolektivním vyjednáváním. Proto se navrhuje stanovit, že podle tohoto zákona je nezákonná stávka z jiných důvodů, než z důvodů řešení sporu o uzavření kolektivní smlouvy. V praxi to bude znamenat, že stávky jiného druhu nejsou tímto a dosud ani jiným právním předpisem upraveny.

Stávku může vyhlásit příslušný odborový orgán, jestliže s ním souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva týkat. Zaměstnanci, kteří souhlasili se stávkou při zjišťování potřebného kvóra, jsou účastníky stávky po celou dobu jejího trvání. Zaměstnanci, kteří se ke stávce připojili, jsou účastníky stávky ode dne připojení se ke stávce.

Ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy vyššího stupně vyhlašuje stávku příslušný vyšší odborový orgán, avšak o zahájení stávky u konkrétního zaměstnavatele rozhodne vždy až příslušný odborový orgán, jestliže s ní souhlasí nejméně polovina zaměstnanců, jichž se má kolektivní smlouva vyššího stupně týkat.

Na podporu požadavků zaměstnanců stávkujících ve sporu o uzavření jiné kolektivní smlouvy, může být vyhlášena solidární stávka, pokud zaměstnavatel účastníků této stávky, zejména s ohledem na hospodářskou návaznost, může ovlivnit průběh nebo výsledek stávky zaměstnanců, na podporu jejichž požadavků je stávka vyhlášena. Podmínkou vyhlášení solidární stávky je řízení před zprostředkovatelem, jako je tomu u stávky. Návrh stanoví povinnost příslušného odborového orgánu písemně oznámit zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem, kdy bude stávka zahájena, její důvody a cíle, jakož i jmenný seznam zástupců příslušného odborového orgánu, kteří budou zastupovat účastníky stávky. Aby zaměstnavatel věděl, se kterými zaměstnanci může při přidělování práce počítat. Návrh rovněž stanoví, že příslušný odborový orgán musí předložit zaměstnavateli aspoň jeden pracovní den před zahájením stávky jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou účastníky stávky.

Ustanovení, které taxativně vymezuje případy nezákonné stávky podle tohoto zákona, obsahuje:

1. Nezákonné stávky z procesních důvodů, jako například stávka, které nepředcházelo řízení před zprostředkovatelem, nebo byla zahájena před započetím řízení před rozhodcem, nebo uzavřením kolektivní smlouvy, se stávkou nesouhlasila nejméně polovina zaměstnanců.

2. Nezákonné stávky, protože by byl stávkou ohrožen život nebo zdraví, nebo majetek, jako například stávka zaměstnanců zdravotních zařízení, nebo zařízení sociální péče, zaměstnanců při obsluze jaderných elektráren, či příslušníků Sboru požární ochrany.

Návrh stanoví, aby vzhledem k vážným důsledkům, vyplývajícím pro účastníky stávky, náleželo posouzení nezákonnosti stávky do pravomoci objektivního státního orgánu, to jest soudu. Protože rozhodování o zákonnosti stávky bude vysoce odpovědné, navrhuje se, aby byl tímto rozhodováním pověřen krajský soud, v jehož obvodu má sídlo příslušný odborový orgán, proti němuž tento návrh směřuje. Proti rozhodnutí krajského soudu je možné podat řádný nebo mimořádný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

Podle zákoníku práce nepřísluší mzda za vykonanou práci vzhledem k tomu, že za dobu účasti na stávce zaměstnanec nevykonává práci, ani nejde o překážku v práci, při níž se poskytuje náhrada mzdy. Navrhuje se stanovit, že v době účasti na stávce nepřísluší účastníkovi stávky mzda ani náhrada mzdy. Zaměstnanci, kteří souhlasí se stávkou, jsou zpravidla přesvědčeni o zákonnosti stávky. Je proto třeba, aby účast na stávce v době před právní mocí rozhodnutí soudu o její zákonnosti byla posuzována jako omluvená nepřítomnost v zaměstnání. Pouze případy, kdy se zaměstnanci účastní stávky i po právní moci, rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky se považuje za neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání.

Pokud jde o náhradu skutečně vzniklé škody, k níž došlo v průběhu stávky, navrhuje se stanovit, že účastník stávky odpovídá zaměstnavateli, nebo zaměstnavatel účastníku stávky podle občanského zákoníka, avšak za škodu způsobenou výlučné stávkou nezodpovídají. Takovou škodou jsou finanční ztráty obou stran, vyvolané zastavením práce.

Návrh zákona rovněž upravuje nároky z nemocenského a sociálního zabezpečení v souvislosti se stávkou. Pro určení přídavků na děti se doba účasti na stávce považuje za odpracovanou dobu bez ohledu na to, zda jde o zákonnou nebo nezákonnou stávku. Náležet budou také všechny jednorázové dávky, jako podpora při narození dítěte, pohřebné atd. Avšak nemocenské a podpora při ošetřování člena rodiny, pokud stávkující zaměstnanci splnili stanovené podmínky až v době účasti na stávce, nenáleží, protože účelem těchto krátkodobých dávek je nahrazovat zaměstnanci ztrátu na výdělku. Stávkující však nepřicházejí o žádný výdělek.

V zájmu systémové vyváženosti celého návrhu zákona je upraven i institut výluky, kterým se rozumí částečné nebo úplné zastavení práce zaměstnavatelem. Rovněž výluka bude krajním prostředkem řešení sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Jejím cílem je čelit požadavku odborových orgánů, které zaměstnavatel nepovažuje za oprávněné.

Výluka je koncipována podobně jako stávka. Může být vyhlášena pouze za podmínky, že v řízení před zprostředkovatelem nedojde k vyřešení kolektivního sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Zaměstnavatel je povinen alespoň tři pracovní dny předem písemně oznámit příslušnému odborovému orgánu zahájení výluky, její rozsah, důvody, cíle a jmenný seznam zaměstnanců, vůči nimž je výluka uplatněna.

Návrh taxativně vymezuje případy nezákonnosti výluky obdobně jak jsou vymezeny případy nezákonnosti stávky. Posouzení nezákonnosti výluky patří rovněž do pravomoci krajského soudu. Avšak, aby tato forma nebyla zaměstnavatelem zneužita, je zaměstnavatel povinen zaměstnancům platit polovinu mzdy. Na rozdíl od účasti na stávce jde u zaměstnanců, vůči nimž byla výluka uplatněna, o překážku v práci na straně zaměstnavatele. Zaměstnancům přísluší náhrada mzdy ve výši poloviny průměrného výdělku. Tuto částečnou náhradu mzdy se navrhuje stanovit s ohledem na to, že zaměstnanci, který nemůže ovlivnit rozhodnutí zaměstnavatele o výluky vůči jeho osobě, by měl být zachován alespoň minimální příjem. Pouze v případě nezákonné výluky přísluší zaměstnancům náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

Pokud jde o nároky z nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, návrh zákona stanoví, že tyto nároky se posuzují tak, jak k výluce nedošlo.

Z návrhu jasně vyplývá možnost stávky, popřípadě výluky, která je vázána na spor o uzavření kolektivní smlouvy. Po uzavření kolektivní smlouvy by měly obě smluvní strany respektovat tzv. pracovní smír, to je období, ve kterém není možno stávkovat.

Řešení sporu o plnění již konkrétních závazků kolektivní smlouvy je svěřeno rozhodcům a soudům, odborníkům, právníkům a nebylo by tudíž vhodné vynucovat je stávkou nebo výlukou. Rozhodnutí rozhodce v těchto sporech jsou soudně vykonatelná. Tato právní úprava však nezakazuje stávky a výluky z jiných důvodů, než je uzavírání kolektivní smlouvy.

V současné době, kdy se očekávají určité sociální problémy, lze jistě namítnout, že například mzdové závazky, uzavřené počátkem roku, nebudou již po několika měsících odpovídat změněné ekonomické situaci. I na tuto eventualitu návrh pamatuje, když ustanovením § 8 odstavec 5 dává smluvním stranám právo dohodnout v kolektivní smlouvě možnost změny této kolektivní smlouvy a jejího rozsahu. V tomto případě se při této změně postupuje jako při uzavírání nové kolektivní smlouvy.

Dovolte mi, na závěr mého vystoupení konstatovat, že vládou předložený návrh zákona je plně v souladu s ustanoveními námi ratifikované smlouvy č. 87 O svobodě odborů a ochraně práva odborově se sdružovat a jeho přijetí umožňuje ratifikovat úmluvu č. 154 O kolektivním vyjednávání.

Současně konstatuji, že navrhovaná právní úprava je plně v souladu s článkem 23 Všeobecné deklarace lidských práv, s článkem 8 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ratifikované Československem v roce 1978 a článku 5 a 66 Evropské sociální charty. Tím je na tomto poli splněna podmínka vstupu do Evropy.

Zároveň mi dovolte, vážené poslankyně a vážení poslanci, abych vám poděkoval za váš velmi aktivní přístup při projednávání zákona o kolektivním vyjednávání ve výborech Federálního shromáždění a požádal vás, abyste předložený návrh zákona schválili.

Děkuji za pozornost.

Předsedající místopředseda FS J. Stank: Ďakujem ministrovi Millerovi. Návrh prerokúvali výbory ústavnoprávne, hospodárske, sociálne a kultúrne obidvoch snemovní.

Prosím spoločného spravodajcu výborov Snemovne národov Michala Prokopa, aby predniesol spravodajskú správu.

Společný zpravodaj výborů SN poslanec M. Prokop: Vážený pane předsedo, pane předsedající, vážené kolegyně poslankyně, vážení poslanci, dámy a pánové, dovolte mi, abych po velmi důkladném zdůvodnění zákona o kolektivním vyjednávání, předneseném panem ministrem Millerem, řekl několik slov poněkud nad rámec běžné zpravodajské zprávy k jedné zákonné předloze. Důvod je zcela jasný.

Návrh zákona o kolektivním vyjednávání je dalším ze série tří velmi podstatných zákonů, určujících základní linii sociální politiky našeho státu v oblasti pracovního práva a problematiky zaměstnanosti. Tyto zákony, které dnes projednáváme, lze s určitou dávkou zjednodušení nazvat zákony odborářskými.

Jak asi všichni víte, vyvolalo projednávání těchto zákonů ve výborech Federálního shromáždění, značnou dávku napětí v naší veřejnosti. Situace vyvrcholila v polovině minulého týdne, kdy Česká a Slovenská Konfederace odborových svazů vyhlásila stávkovou pohotovost na podporu některých sporných článků v návrhu novely zákoníku práce. Zástupce Konfederace navštívili několikrát jednání výborů Federálního shromáždění, jednali i s poslaneckými kluby Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí. Výsledkem těchto jednání je dohoda, kterou uzavřeli zástupci Konfederace odborových svazů se zástupci poslaneckého klubu Občanského fóra v pátek odpoledne. Na základě této dohody přerušila včera Česká a Slovenská Konfederace odborových svazů stávkovou pohotovost před jednáním Federálního shromáždění. Obsahem této dohody bylo projednání sporných bodů v poslaneckých klubech OF a VPN, eventuálně i v jiných. Obě strany se také dohodly, že doporučí přímé přenosy z jednání o těchto důležitých návrzích zákonů ve sdělovacích prostředích tak, aby veřejnost byla co nejdůkladněji a nejobjektivněji informována o průběhu jejich projednání. Jakákoliv jiná interpretace dohody šířená sdělovacími prostředky, je zavádějící a nesprávná.

Dámy a pánové, poslanci Federálního shromáždění společně se svými kolegy z národních rad, se členy vlády a s prezidentem republiky, vzali na sebe s mandátem riziko a odpovědnost za to, že během dvou let, po které tento mandát potrvá, vytvoří podmínky pro to, aby Česká a Slovenská Federativní Republika vykročila na cestu prosperity, která jediná zaručí vytvoření zdrojů pro zabezpečení sociálně spravedlivé stabilizované společnosti. Jak velká to bude daň, kterou zaplatíme za budoucí prosperitu, můžeme odhadovat jen velmi těžko.

Připravované zákony jsou výsledkem snah k nalezení instrumentů, jak řešit nadcházející sociální otřesy. Avšak oblast zaměstnanosti a pracovního práva je jen jednou z mnoha oblastí sociální politiky. Vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, eventuálně mezi oběma a státem, tedy vztah kolektivního vyjednávání a tripartity, jsou jen některými vztahy, do nichž občan z hlediska sociální politiky vstupuje. Žádný občan totiž není jen zaměstnavatelem nebo jen zaměstnancem, eventuelně odborářem. Každý, ať zaměstnanec nebo zaměstnavatel, je zároveň i daňovým poplatníkem, který má nárok na hospodárné vynaložení prostředků vzniklých z jeho daní. Je zároveň i spotřebitelem, který vyžaduje přijatelné ceny zboží a služeb, ceny, do nichž se nepromítají nepřiměřeně vysoké náklady výrobce, včetně nákladů mzdových: Především je občan voličem, který dal nebo eventuálně nedal svůj hlas při volbách určité hospodářské politice.

Upozorňuji na tyto křehké a složité vztahy proto, abychom je měli na mysli, až budeme zvažovat váhu požadavků odborů a váhu návrhů těch, kteří budou prosazovat stanoviska opačná.

Dámy a pánové, zaznívají hlasy, že nově navrhované zákony oklešťují práva odborů. Položme si otázku. Jde nám o práva odborů nebo o práva odborářů? Minulý režim ve svém zákonodárství dával odborům skutečně velká práva, avšak jaká to byla ve skutečnosti práva pro odboráře? Vždyť odbory řídila stejná stranická nomenklatura, jaká řídila i hospodářské vedení podniků. Skutečná práva odborářů se smrskla do podoby pomerančů, vánočních kolekcí pro děti pod stromeček, odborářskou rekreaci, někdy bezúročné půjčky z fondu kulturních a sociálních potřeb, apod. O nějakém skutečném podílu na řízení podniku ze strany odborů nebo o skutečném hájení zájmů zaměstnanců se dalo opravdu hovořit jen těžko. Tato práva se ve skutečnosti často měnila v obranu lajdáků a neschopných, stejně jako ústavou deklarované právo na práci se změnilo de facto v pracovní povinnost se všemi negativními důsledky nesmyslné zaměstnanostní struktury.

Dámy a pánové, jsem přesvědčen, ze i v případě, kdyby parlament přijal varianty, které připadají mluvčím České a Slovenské Konfederace odborových svazů nejméně přijatelné, půjde ve skutečnosti o přijetí nepoměrně větších práv, než kdy odboráři za posledních 42 let měli. Půjde totiž tentokrát o práva skutečná, reálná a realizovatelná.

Realizovatelná především proto, že i když ještě určitý čas potrvá přechodné období, kdy stát bude plnit zaměstnavatelskou roli, odbory jsou už dnes nezávislé a v některých případech pluralitní. Potom dostanou odborové organizace šanci v rámci zákona realizovat opravdovou politiku v zájmu svých členů.

Vládní návrh zákona o kolektivním vyjednávání (tisk 260) projednali na svých zasedáních poslanci výborů hospodářských, ústavně právních, sociálních a kulturních. Výsledkem těchto jednání je společná zpráva (tisk 326), kterou máte před sebou. Většina z 28 bodů, které charakterizují navrhované změny, je dílem výborů ústavně právních. Jedná se o změny formulační nebo takové, které právnicky lépe řeší navrhované problémy. Jedinou skutečně věcnou změnou, která jako pozměňovací návrh prošla skutečně všemi výbory, je změna v § 17 odstavec 1, která mění obsah tohoto odstavce věcně. Tyto změny odůvodní druhý zpravodaj - kolega Benčík z ústavně právního výboru Sněmovny lidu.

Dámy a pánové poslanci, podstata tohoto návrhu zákona spočívá v koncepci kolektivního vyjednávání, která se blíží koncepci užívané s úspěchem v SRN. Základem vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci je kolektivní smlouva, která je považována za pramen práva. Proto upravuje i vztahy i těch zaměstnanců, které odbory nezastupují, neboť jim zajišťuje stejná výchozí práva jako odborově organizovaným. Ze stejné filosofie vychází i možnost státu, respektive ministerstev práce a sociálních věcí republik, stanovit závaznost kolektivních smluv i pro ty zaměstnavatele, kteří nejsou členy zaměstnavatelské organizace, která smlouvu uzavřela. Tyto zásady obsahuje § 5 odstavec 3 a § 7. Ve všech výborech, ve kterých byl návrh zákona projednáván, padaly pozměňovací návrh k těmto paragrafům, avšak nikde neprošly. Zejména u § 7, týkajícího se zaměstnavatelů je třeba si uvědomit mimo jiné i podstatný faktor podpory rovnosti podmínek pro podnikatele v hospodářské soutěži. Tento faktor byl uvažován již v zákonodárství předválečné Československé republiky, jak o tom hovoří už zmíněné vládní nařízení č. 141/1937 Sb., o kterém tady mluvil navrhovatel pan ministr Miller. Jedná se o § 2 odstavec 1 tohoto vládního nařízení.

Podobně problematické se ukázaly i § 11, 12, 13. a 14, týkající se řešení kolektivních sporů mezi zprostředkovatelem a rozhodcem. I zde byla ve výborech řada nejasností a protinávrhů, avšak žádný z těch, které měly věcnou povahu, nebyl přijat.

Nejvíce sporů - domnívám se - bylo kolem § 16, 17, 18, 19 a zejména 20. Tyto paragrafy se týkají problematiky stávky jako prostředku, a to prostředku krajního v řešení sborů o uzavření kolektivní smlouvy. Protinávrhy, které byly vzneseny ve všech výborech, se většinou opíraly o pocit, že tento zákon upravuje právně stávku obecně. Avšak v návrhu zákona o kolektivním vyjednávání je stávka jen jedním z prostředků řešení sporů po uzavření kolektivní smlouvy. Proto byl také přijat pozměňovací návrh v § 16 v tomto smyslu, kdy v nadpisu místo slova "stávka" byla schválena změna tak, jak ji máte ve společné zprávě.

Ze stejného, nebo podobného nepochopení pak vycházely dotazy a protinávrhy k § 20, který určuje kritéria pro zákonnost, respektive nezákonnost stávky podle tohoto zákona. Spory vyvstaly zejména v problematice, týkající se možnosti solidární stávky. Podrobněji všechny tyto navrhované změny vysvětlí opět kolega Benčík ve své zpravodajské zprávě.

Konečně poslední kritickou oblastí návrhu zákona je problematika upravující výluku jako jakousi protiváhu stávce ze strany zaměstnavatelů. Problémy se pohybovaly jednak v oblasti přípustnosti výluky vůbec, vzhledem k rozdílné pozici zaměstnavatele a zaměstnance, jednak naopak v oblasti náhrady mzdy zaměstnancům. Tyto problémy řeší § 27 - 31. Opět ani jeden z protinávrhů věcné povahy nebyl v žádném z výborů přijat.

Vážení kolegové, vládní návrh zákona o kolektivním vyjednávání (tisk 260) ve znění změn, které doporučuje společná zpráva výborů (tisk 326), je podle mého názoru moderní právní normou, která respektuje všechny dohody Mezinárodní organizace práce, které Česká a Slovenská Federativní Republika podepsala. Filosofie tohoto návrhu spočívá v koncepci sociálního smíru a minimálních zásahů státu do vztahů mezi oběma partnery kolektivního vyjednávání. Tuto koncepci považuji za smysluplnou, a proto vám doporučuji zákon přijmout. Děkuji. (Potlesk.)