Předsedající předseda SL R. Battěk:
Táži se poslanců české části
Sněmovny národů. Kdo je pro uvedený
pozměňovací návrh, nechť zvedne
ruku. (Pět.) Pět. Děkuji.
Kdo je proti? (Třicet jedna.) Třicet jedna. Děkuji.
Kdo se zdržel hlasování? (Dvacet dva.) Dvacet
dva. Děkuji.
Hlasují poslanci slovenské části Sněmovny
národů. Kdo je pro uvedený pozměňovací
návrh? (Šest.) Šest. Děkuji.
Kdo je proti? (Třicet.) Třicet. Děkuji.
Kdo se zdržel hlasování? (Dvacet tři.) Dvacet tři. Děkuji.
Sněmovna národů uvedený pozměňovací
návrh neschválila.
Hlasovat budou poslanci Sněmovny lidu. Táži
se, kdo je pro uvedený pozměňovací
návrh? (Dvacet jedna.) Dvacet jedna. Děkuji.
Kdo je proti? (Sedmdesát čtyři.) Sedmdesát
čtyři. Děkuji.
Kdo se zdržel hlasování? (Dvacet dva.) Dvacet
dva. Děkuji.
Obě sněmovny uvedený pozměňovací
návrh neschválily.
Společný zpravodaj výborů SN poslanec
M. Macek: Je zde pozměňovací návrh
kolegy Bendy, který svůj návrh sjednotil
s návrhem ministra Millera. Týká se §
23, odstavce 4, který by v tomto znění zněl:
"Vláda ČSFR stanoví nařízením
povinný podíl počtu občanů
se změněnou pracovní schopností na
celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele
s více než 20 zaměstnanci a okruh těchto
zaměstnavatelů, jestliže to bude vyžadovat
situace v umísťování občanů
se změněnou pracovní schopností. Tento
povinný podíl nesmí být vyšší
než 8 % celkového počtu zaměstnanců."
Doporučuji § 23 v tomto znění přijmout.
Předsedající předseda SL R. Battěk:
Kdo z poslanců české části
Sněmovny národů je pro uvedený pozměňovací
návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko!
(Čtyřicet čtyři.) Čtyřicet
čtyři.
Kdo je proti? (Jeden.) Jeden.
Kdo se zdržel hlasování? (Třináct.)
Třináct.
Kdo z poslanců slovenské části Sněmovny
národů je pro uvedený pozměňovací
návrh, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko!
(Čtyřicet tři.) Čtyřicet tři.
Děkuji.
Kdo je proti? (Jeden.) Jeden.
Kdo se zdržel hlasování? (Dvanáct.)
Dvanáct.
Sněmovna národů pozměňovací
návrh přijala.
Hlasují poslanci Sněmovny lidu. Kdo z nich je pro
uvedený pozměňovací návrh,
ať zvedne ruku a stiskne tlačítko! (Devadesát
čtyři.) Devadesát čtyři.
Kdo je proti? (Dva.) Dva.
Kdo se zdržel hlasování? (Dvacet dva.) Dvacet
dva.
Obě sněmovny uvedený pozměňovací
návrh přijaly.
Tím jsme skončili s pozměňovacími
návrhy. Nyní přistoupíme k celkovému
hlasovaní o vládním návrhu zákona
o zaměstnanosti ve smyslu společné zprávy
výborů Sněmovny lidu a Sněmovny národů
a ve smyslu schválených pozměňovacích
návrhů.
Ptám se poslanců v české části
Sněmovny národů, kdo je pro uvedený
zákon? (Padesát šest.) Padesát šest.
Kdo je proti? (Jeden.) Jeden.
Kdo se zdržel hlasování? (Dva.) Dva.
Česká část Sněmovny národů
uvedený návrh zákona schválila.
Hlasovat nyní budou poslanci ze slovenské části
Sněmovny národů. Kdo z nich je pro uvedený
návrh zákona, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko!
(Padesát čtyři.) Padesát čtyři.
Kdo je proti? (Nikdo.) Nikdo.
Kdo se zdržel hlasování? (Sedm.) Sedm.
Také slovenská část Sněmovny
národů uvedený návrh zákona
schválila. Sněmovna národů jako celek
zákon přijala.
Hlasovat nyní budou poslanci Sněmovny lidu. Kdo
z nich je pro uvedený návrh zákona, ať
zvedne ruku a stiskne tlačítko! (Sto čtyři.)
Sto čtyři.
Kdo je proti? (Dva.) Dva.
Kdo se zdržel hlasování? (Třináct.)
Třináct.
Také Sněmovna lidu uvedený návrh schválila.
Vzhledem k souhlasnému usnesení obou sněmoven
konstatuji, že Federální shromáždění
České a Slovenské Federativní Republiky
schválilo zákon o zaměstnanosti. (Potlesk.)
(Poznámka redakce: usnesení FS č. 74, SL
č. 120, SN č. 120)
Předávám řízení další
části odpolední schůze kolegovi Stankovi.
Předsedající místopředseda
FS J. Stank: Vážené poslankyně, vážení
poslanci, nyní projednáme
Vládní návrh zákona o kolektivním
vyjednávání (tisk 260) a společnou
zprávu výborů Sněmovny lidu a Sněmovny
národů (tisk 326).
Z pověření vlády České
a Slovenské Federativní Republiky výklad
k tomuto návrhu zákona podá ministr práce
a sociálních věcí Petr Miller. Prosím,
aby se ujal slova.
Ministr práce a sociálních věcí
ČSFR P. Miller: Vážený pane předsedo,
vážený pane předsedající,
vážené poslankyně, vážení
poslanci, předstupuji před vás s návrhem
zákona, který je v našem právním
řádu zcela novou právní úpravou,
reagující na změny v naší společnosti
- s návrhem zákona o kolektivním vyjednávání.
Důležitým předpokladem úspěchu
ekonomické reformy je liberalizace a demokratizace pracovně
právních vztahů. Pokud tuto základní
myšlenku nechceme popřít, pak je nepochybně
nutné, že musíme zajistit stranám v
pracovně právních vztazích dostatečný
prostor pro svobodné a demokratické formulování
podmínek tohoto stavu, které jsou definovány
právní úpravou, navrhovaným zákonem
o kolektivním vyjednávání.
V čem spočívá proklamovaná
liberalizace? Zaměstnavatelé a zaměstnanci
a jejich organizace si sami musí stanovit podmínky,
za kterých se bude v tržním hospodářství
pracovat. Stát musí omezit své vstupy do
těchto vztahů na nejnutnější
minimum. Jde tedy o základní vymezení průniku
sféry vlivu trhu a moci.
Předkládáme návrh zákona o
kolektivním vyjednávání s potřebným
časovým předstihem tak, aby nově se
formulující odborové i zaměstnavatelské
organizace mohly uzavírat kolektivní smlouvy způsobem
srovnatelným s evropskými zeměmi s vyspělou
tržní ekonomikou. Návrh zákona je výsledkem
složitého procesu tripartitního jednání,
které bylo náročné a vyžadovalo
postupné sbližování v některých
případech naprosto protichůdných stanovisek
zúčastněných stran. To, že bylo
dosaženo v tomto tripartitním procesu dohody, je dokladem
toho, že všichni účastníci tvorby
tohoto zákona přistupovali k řešení
jednotlivých právních problémů
těchto nových pracovně právních
vztahů velmi odpovědně a konstruktivně.
Při návrhu tohoto zákona jsme intenzívně
konzultovali s odborníky z Mezinárodního
úřadu práce zemí Evropských
společenství i z USA. Návrh oponovali i odborníci
z Mezinárodní konfederace svobodných odborů.
Jedině tak mohla vzniknout předloha zákona
respektující evropské zkušenosti a soudobou
praxi, která je plně v souladu s mezinárodními
úmluvami i Evropskou sociální chartou.
Tak jako všechno nové, i tento návrh zákona
vyvolával určité pochybnosti vyplývající
právě z toho, že jde o zcela novou právní
úpravu.
Dokonce jsem se setkal s tak absurdním názorem, který se snažil zpochybnit vůbec existenci tohoto zákona. O to je pak příjemnější ocenění naší snahy o moderní evropské zákonodárství, kterého se mi dostalo při mé poslední cestě do Ženevy, sídlem Mezinárodní organizace práce, od této velmi důležité organizace, která naši činnost sleduje s nesmírnou pozorností.
Nyní dovolte obrátit vaši pozornost k stručnému
výkladu tohoto návrhu zákona. Úvodem
bych chtěl upozornit, že institut kolektivního
vyjednávání podle předloženého
návrhu zákona nelze ztotožňovat s principem
tripartity, která je formou komunikace mezi třemi
subjekty: odborovými organizacemi, zaměstnavateli
a státem.
Na rozdíl od tripartitního jednání
kolektivní projednávání probíhá
mezi dvěma subjekty: příslušným
odborovým orgánem odborové organizace a zaměstnavatelem
nebo organizací zaměstnavatelů. Přitom
příslušným odborovým orgánem
nebo vyšším odborovým orgánem se
rozumí odborový orgán, který je oprávněn
vystupovat v právních vztazích jménem
příslušné odborové organizace.
Návrh zákona o kolektivním vyjednávání
je především procesním předpisem.
Pro jeho užití se musí vytvořit hmotné
právní předpoklady novelou zákoníku
práce, která je také předložena
tomuto zasedání Federálního shromáždění.
Návrh zákona neupravuje všechny formy kolektivního
vyjednávání, ale jen ty, které směřují
k uzavírání kolektivních smluv. Zákon
nechce omezovat demokracii kolektivního vyjednávání
mezi zaměstnavatelskými a zaměstnaneckými
organizacemi, pokud tyto zavazují jen strany tohoto vyjednávání.
Avšak zákon musí stanovit přesná
pravidla pro ta jednaní, která končí
kolektivní smlouvou, protože kolektivní smlouvy
se vztahují na další strany, které nejsou
stranami smlouvy, například na ostatní zaměstnance
neorganizované v odborech. Kolektivní smlouva upravuje
pro zaměstnance příznivější
nároky, než stanoví právní předpisy.
Uzavírá ji příslušný odborový
orgán, a to i za zaměstnance, kteří
nejsou odborově organizováni. Ostatně to
je právě vyřešeno v zákoně
č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé
vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli.
Toto ustanovení je zcela evidentně ve prospěch
odborově neorganizovaných zaměstnanců,
kterým by jinak příslušely jen minimální
nároky stanovené právními předpisy.
Kolektivní smlouvy se stanou dalším důležitým
pramenem práva v pracovně právní oblasti.
Vzhledem k předpokládané různorodosti
forem kolektivních smluv zákon obecně rozlišuje
dva základní okruhy. Jsou to kolektivní smlouvy
podnikové, které se vztahují jen na jednoho
zaměstnavatele, a kolektivní smlouvy vyššího
stupně, které se vztahují na větší
počet zaměstnavatelů. Vztah mezi těmito
dvěma okruhy kolektivních smluv je uveden tak, že
podniková kolektivní smlouva nemůže
upravovat pro zaměstnance nároky v menším
rozsahu než kolektivní smlouva vyššího
stupně. Pokud by se tak stalo, je kolektivní smlouva
v této části neplatná.
Bude rovněž neplatná i v té části,
která zaručuje zaměstnancům mzdové
nároky ve větším rozsahu, než je
rozsah stanovený kolektivní smlouvou vyššího
stupně, označený jako nejvýše
přípustný. Pokud tento rozsah není
výslovně označen jako nejvýše
přípustný, není jeho překročení
v podnikové kolektivní smlouvě neplatné.
Neplatné budou také části kolektivních
smluv, které budou v rozporu s právními předpisy.
Kolektivní smlouva jako výsledek kolektivního
vyjednávání je závazná pro
smluvní strany. Je však také závazná
pro zaměstnavatele, za které uzavřela kolektivní
smlouvu organizace zaměstnavatelů, a pro zaměstnance,
za které uzavřel kolektivní smlouvu příslušný
odborový orgán nebo příslušný
vyšší odborový orgán, a pro odborový
orgán, za který uzavřel kolektivní
smlouvu příslušný vyšší
odborový orgán.
Ministerstva práce a sociálních věcí
mohou platnost kolektivní smlouvy vztáhnout i na
další zaměstnavatele a zaměstnance.
Je tomu tak proto, aby se odstranily disparity v sociálních
právech a sociálních nákladech a bránilo
se tak nerovným podmínkám v hospodářské
soutěži. Nemůže jít však o
rozšíření závaznosti vyšší
kolektivní smlouvy na jakéhokoli zaměstnavatele,
ale pouze na toho, který vykonává obdobnou
činnost a má obdobné ekonomické a
sociální podmínky.
Nejčastěji se bude jednat o případy,
kdy zaměstnavatel nevstoupí do organizace zaměstnavatelů,
která vyšší kolektivní smlouvu
uzavírá, aby vyloučil platnost této
smlouvy na svůj podnik a vyhnul se tak plnění
z ní vyplývajících. Obdobnou právní
úpravu obsahovalo i československé předválečné
zákonodárství, kdy ministr sociální
péče výnosem rozšiřoval platnost
tzv. "pracovních smluv" na další
podniky.
Předložený návrh upravuje postup při
uzavírání kolektivních smluv jen rámcově
a velmi úsporně. Maximální prostor
ponechává smluvní volnosti stran. Avšak
vzhledem k tomu, že kolektivní smlouva vyššího
stupně se stane důležitým pramenem práva
pro větší počet zaměstnavatelů,
návrh stanoví, že kolektivní smlouvu
vyššího stupně a rozhodnutí rozhodce,
která se jí týkají, je povinna smluvní
strana na straně zaměstnavatelů odevzdat
k uložení ministerstvu práce a sociálních
věcí republiky, které je povinno toto uložení
kolektivní smlouvy oznámit ve Sbírce zákonů.
Nejde tedy o zásah státu do práv smluvních
stran, ale o skutečnost, že kolektivní smlouva
vyššího stupně by měla být
dostupná zaměstnancům, jichž se dotýká,
popř. i dalším subjektům.
Návrh zákona stanoví nejen pravidla pro úspěšné
kolektivní vyjednávání, ale i pro
postup při řešení kolektivních
sporů, které mohou vzniknout jak při přípravě
kolektivní smlouvy, tak i při jejím plnění.
Stanovením těchto pravidel a vytvořením
institutu zprostředkovatele a rozhodce se vytvářejí
podmínky pro rozumné řešení případných
rozporů a následného sociálního
napětí. Proto druhá část je
věnována kolektivním sporům.
Návrh právní úpravy je omezen na uzavření
kolektivní smlouvy a spory o plnění závazků
z kolektivní smlouvy, ze kterých nevznikají
nároky jednotlivým zaměstnancům. Pokud
jde o závazky, ze kterých vznikají nároky
jednotlivým zaměstnancům, ty se uspokojí
obdobně jako ostatní individuální
nároky z pracovně právních vztahů.
Případné individuální spory
pak řeší soud. Neplnění závazků
kolektivních smluv, z nichž vznikají nároky
přímo jednotlivým pracovníkům,
nejsou proto předmětem zákona o kolektivním
vyjednávání.
Kolektivní spor vzniká okamžikem, kdy nedojde
k dohodě při přímém jednání
stran. Řeší se prostřednictvím
zprostředkovatele, rozhodce a v krajním případě
stávkou. Zprostředkovatel je soukromou osobou, kterou
si strany samy zvolí jako prostředníka k
dalšímu vyjednávání. Řízení
před zprostředkovatelem návrh zákona
upravuje jen rámcově. Zprostředkovatelem
může být plnoletý občan, způsobilý
k právním úkonům nebo právnická
osoba, pokud souhlasí s výkonem této funkce.
Výběr zprostředkovatelů, způsob
jejich zápisu do seznamu zprostředkovatelů,
jakož i další úpravu řízení
před zprostředkovatelem, stanoví vyhláškami
ministerstva práce a sociálních věcí
republik. Výši odměny zprostředkovateli
pak upraví ministerstva financí republik v dohodě
s ministerstvy práce a sociálních věcí
republik. Náhrady řízení před
zprostředkovatelem hradí každá ze smluvních
stran jednou polovinou. Předpokládá se, že
smluvní strany se na osobě zprostředkovatele
dohodnou. Dojde-li k takové dohodě, nemusí
jít o zprostředkovatele zapsané v seznamu
vedeném u příslušného ministerstva
práce a sociálních věcí republiky.
Avšak v případě, že smluvní
strany se na osobě zprostředkovatele nedohodnou,
určí jej na návrh smluvní strany příslušné
ministerstvo práce a sociálních věcí
republiky ze seznamu zprostředkovatelů, vedeného
u tohoto ministerstva.
Pokud do 30 dnů ode dne, kdy byl zprostředkovatel
seznámen s předmětem sporu, není spor
vyřešen, považuje se řízení
před zprostředkovatelem za neúspěšné.
Smluvní strany pak mají volbu, buď požádat
o rozhodnutí rozhodce nebo zahájit stávku
nebo výluku.
Požádají-li písemně o rozhodnutí
sporu rozhodce, který na rozdíl od zprostředkovatele
je už příslušným odborníkem,
jsou jeho rozhodnutím vázáni.
Jde-li o spor o uzavření kolektivní smlouvy
vzniklý na pracovišti, kde je zakázáno
stávkovat, a nedohodnou-li se smluvní strany na
rozhodci, a nebo jde-li o spor o plnění závazků
z kolektivní smlouvy, určí rozhodce na návrh
kterékoliv ze smluvních stran příslušné
ministerstvo práce a sociálních věcí
republiky.
Na rozdíl od zprostředkovatele, rozhodce musí
být vždy zapsán v seznamu rozhodců,
vedeném příslušným ministerstvem
práce a sociálních věcí republiky.
Toto ministerstvo hradí pak i náklady na řízení
před rozhodcem.
Rozhodce písemně sdělí smluvním
stranám do 15 dnů od zahájení řízení
své rozhodnutí. Ve sporu o uzavření
kolektivní smlouvy je doručení rozhodnutí
rozhodce smluvním stranám smlouva uzavřena
a toto rozhodnutí je konečné.
Ve sporu o plnění závazků z kolektivní
smlouvy zruší krajský soud na návrh
smluvní strany rozhodnutí rozhodce, jestliže
je v rozporu s právními předpisy nebo kolektivními
smlouvami. Při tomto rozhodování postupuje
krajský soud podle ustanovení občanského
soudního řádu, upravujících
řízení v prvním stupni, rozhodne však
vždy usnesením, proti němuž v zájmu
urychleného řešení sporu není
přípustné odvolání ani obnova
řízení.
Pokud soud rozhodnutí rozhodce zruší, rozhodne
o sporu týž rozhodce, souhlasí-li s tím
smluvní strany, a je to možné i z jiných
důvodů. Jinak určí rozhodce příslušné
ministerstvo práce a sociálních věcí
republiky.